Dudy.

Josef Václav Sládek

Dudy.
Komu pán Bůh dudy dal, dudečky, ach dudy! kde je radost, kde je žal on je doma všudy. Zajde sobě na hory, do širého kraje, a kde zamknou závory, dětem, ptákům hraje. Dudy pevně připásá, ony mluví z ticha, u srdce to zajásá, u srdce to vzdychá. Což on dbá, když tu a tam nic nedají za to, nedají-li, dal on sám: veselost jak zlato. A když dudák rukou mdlou naposled je stiskne, než je pustípustí, zastesknou, – pak to za ním výsknevýskne. E: lk+aš; 2002 96