U plné sklenky.

Josef Václav Sládek

U plné sklenky.
U plné, pravé sklenice už zastala nás dennice; než rozejdem se vesele, ten pohár ještě, přátelé! Však nebudem žít na věky, snad večer není daleký a k čemu chmury na čele, kdo vesel pil, žil nejdéle! Když nad námi se zamračí, ta sklenka tady postačí a víno, krví zardělé, svět růžemi nám postele. A kdo že zná, čí jará krev tu přešla do té révy cev; – ten brach byl z žhavé ocele! Zde, v jeho paměť, přátelé! Tak také my kdys budem snad krev těm, kdo po nás přijdou, hřát buď ze sklenky, neb z korbele. – Ať pijou zdrávi, vesele! 49