Diblík.

Josef Václav Sládek

Diblík.
Dost co dělat měl jsem s čertem, polou v pravdě, polou žertem, ale proto přec méně mám než jiný strachu, když mne hezky bez poplachu vezme na konec. Jen když jeden, – srdce ždá si, – z veselé to bude chasy, která jaří svět; druha k vínu vítá s druhem, mezi rybami je pstruhem, mezi lidmi vznět. Když to bude jeden z šotků, který posed’ Lidku, Lotku, mužům láme vaz; smích a slzy víří v slapy, jako mušku pstruh, nás lapí, – pak ho vezme ďas. 68 Když to bude motýl v růži, v mladých jiskra, pružnost v muži, včely med i hrot; kalných tůní šídlo bleskné, a do žití hudby teskné takt laškovných not. – Když to bude, – (teď bych věru do klepet pad’ Luciperu, – to bych nerad chtěl!) ten, – jenž zbude v zemi naší diblíkem, až satanáši půjdou do pekel. 69