POSLÁNÍ.
My už jsme přetrpěli větší hrůzy, co stojíme zde plných tisíc let; co orkánů šlo přes nás v hromné chůzi, náš kmen byl nalomen, však novou mízou zkvet! Dým požárů se valil naší zemí a krve zátopy ji zalily, bratří rvali ji, kdy rvána všemi – a přece nový život vzrostl z mohyly Spáleny chrámy, kláštery a města, rab utištěný vyštván z chalupy, mrtvými stlána vítězova cesta – a z kostí vstaly mstitelů zas zástupy Nám hrob je úzký, my jsme ještě mládi, nám budoucnost plá blesky zářnými, nás útisk nezmaří, jen mějme sebe rádi, jen chutě k sobě blíž a buďme bratřími Nám z Velehradu šumí žití zdroje, nám otevrou se sluje Blaníků, jen svými buďme, chraňme skvosty svoje – z ran vzkypí růže, z pláče rokot slavíků! K. Dostal Lutinov.
5 K. DOSTÁL LUTINOV:
NOVÉ RAKOUSKO.
Není krásnější a bohatší říše na světě než Rakousko. Sněhobílé hory a modravé moře, úrodné roviny a hluboké řeky, bohatá města a útulné vísky, poklady věd a umění, výkvět vzdělaných národů a řečí a krojů. Rakousko bylo by říší nejšťastnější, kdyby národové jeho se vzájemně poznávali, milovali, doplňovali, kdyby závodili v práci a svornosti, rovni v právech a povinnostech. Tak si velcí mužové představují poslání Rakouska a k takovému utváření poměrů třeba pracovati už nyní! – Zatím co naše vojska v poli krvavým mečem píšou hranice říše a její sílu a moc, ve svých pracovnách státníci pérem spisují nové zákony, na nichž má býti zbudováno omlazené Rakousko. Nenechme jich pracovat samých! Budujme spojenými silami! Už 25 let sleduji vlnobití veřejného života, a nejen jako lhostejný divák, nýbrž jako uchvácený a zmí- 7 taný, a dlouho pátrám, kde jsou zdroje bolesti a kde by se našly léky na rány. Všeobecně proniká poznání, že válka světová byla krutým vysvobozením z války občanské. Náš veřejný život stal se peklem stranických bojů, které už neznaly míry a slušnosti. Soudí tak i „Národní listy“ i socialně demokratický spisovatel F. V. Krejčí ve svých essayích („Doba“). Je tedy třeba zmírnit boje stran a k tomu by vedly tyto cesty: Napřed více uplatniti základní státní zákony, hlavně zákon o rovnoprávnosti národních kmenů v říši. Aby se kmenové poznali, ctili a sblížili, k tomu by valně přispělo, kdyby stát žádal od všech inteligentů, hlavně úředníků, aby znali všechny jazyky země, v níž působí. Aspoň jeden druhý zemský jazyk. Přechod nemusil by býti náhlý, ale důsledný. Velkou nevraživost a zpustlost v občanstvu působil zdivočilý tisk, a proto byla by velmi důležita reforma tiskového zákona. Uvolnit kolportáž, ale zvýšit zodpovědnost redaktorů, odňat tiskové pře porotám, odevzdat je rychle pracujícím okresním soudům odbornickým, umožnit rychlou opravu falešných zpráv a urážek. (Viz o tom „Archa“ r. I.) Dalším pařeništěm korupce a bojů občanských jsou volby. A tu pokládám za potřebno: Zmenšit častotu a zvýšit čistotu voleb. Předně potřebují reformy volby obecní, neboť obec je základem státního útvaru. Obecní výbor budiž obrazem všech stran a směrů v obci. K tomu je třeba voleb tajných, neodvislých a rovných v tom 8 smyslu, aby byli zastoupeni nejen poplatníci přímí, ale i nepřímí. A nebylo by, myslím, žádné neštěstí, kdyby pak občanstvo jiných voleb zůstalo ušetřeno: Mohly by obce volit do sněmů a sněmy do říšské rady. Jen kořen – obec – musí býti zdráv, pak vyroste zdravý strom! Další bolavou stránkou je výchova dorostu. Hříchem na mládeži a na státu bylo, že se drobotina vtahovala do stranických organisací a že se odtrhovala – od náboženství! Statisíce učňů v době, kdy rozpoutané pudy nejvíce potřebují moudrého vedení náboženského, nesměli v neděli konat svých náboženských úkonů, protože musili celé dopoledne sedět v pokračovací škole! A stačilo by k jejich orientaci, kdyby se zavedli v neděli od 8.–9. hod. do kostela na mši sv. a kratinkou exhortu. Nejvíce uklidnění života překážejí lidé, kteří si ze štvaní občanstva učinili řemeslo, zdroj výživy. Různí ti příživníci, agitátoři, katilinárské existence, toreadoři, exaltados a desperados, kteří si nedovedli dobýt solidního povolání a svými demagogickými schopnostmi jsou odkázáni na tento druh výživy. O tyto lidi měl by se postarat stát a opatřit jim poctivější kus chleba. Tomu, kdo o hořejších problémech neměl kdy přemýšleti, budou se zdát mé návrhy snad nedůležitými, zkušeným politikům, kteří poznali politiku zblízka, budou se zdáti – naivními a utopistickými. A s těmito bych málem sám souhlasil a velice bych se divil, kdyby některý státník poctivě chtěl je uskutečnit. Neboť každý má své obzory a své zájmy.
9

EVROPĚ 1916.
Evropo, co pak to děláš? Což pak se’s zbláznila? Jak stařenka už se běláš – a křepčíš jak opilá! Rozbíjíš chrámy a hrady, svá města nádherná. Co stavěly věků řady, dnes troska příšerná. Skvost obilí, proudy zlata potápíš do moří, a poslední tvá chata v sutinách uhoří! Své dítky vrháš hladu a smrti v náručí, a co těch ohnivých hadů kol tebe se nahučí! Trháš si s hrdla skvosty, rveš sobě s ňader šat, vyháníš z domu své hosty, jed dáváš jim požívat! Na místo vína v číše si naléváš synů svých krev, hrom z tvojich nozder dýše a se rtů řev a hněv! 10 Tvé vlasy divoce vlají, z tvých očí šlehá jen blesk – když zbloudilas v rozvalin kraji, proč nehledáš k domovu stezk? Jen hýříš a šílíš a vřeštíš, prohrálas slávu svou – Evropo, vzpomeň, že třeštíš, žes dcerou Kristovou! Jen vzpomeň si dávné slávy, žes matkou národů, máš hájit jich s jejich právy, pět lásku a svobodu! Jsi přec už stará paní, flám ti už nesluší! Mysli už na pokání! Pamatuj na duši! (Z knihy Ve mlýně světa.)

NÁVRAT.
Sedí vojáček v zákopě – ze vzdálí hučí šrapnely – sníh padá, a on vzpomíná, jak bude doma v neděli: Spinká si v měkké posteli, 11 tu šimrá jej cos na oušku: To manželka ho políbla a šeptá: Vstávej, staroušku! On procitá a hledí kol – hle, jeho děti snídají, hned k službám Božím do svých škol se v cestu vydají. On vstává, čistě myje se – vůň zahrad v pokoji – bílé si prádlo obléká, u okna postojí. Nic. Nikde výstřel. Jenom zář jej slunce zulíbá a pozdrav zvonů z kostela se vzduchem kolíbá. Ku kávě vonné usedá, popíjí s lahodou, dým cigarety modravý se vznáší nad vodou. Pak ustrojí se, upraví mu žena vázanku a usměje se na něho jak v době líbánků. A potom půjde na hrubou – choť byla na ranní – 12 a poslechne si hudbu, zpěv a trochu kázání. Pak zajde bokem do kaple, kde Antonínek náš se modlí s lurdskou Marií – poříkat Otčenáš. A pak se staví ve spolku, promluví s přáteli, a sklenku vína vypijí, že zas se viděli. Už rychle spěchá k obědu s chutí a s veselím – tak dlouho nejed knedlíku s vepřovou, se zelím! Potom si kuba zapálí, své kluky vyzkouší, zda umějí své úkoly, vytáhá za uši. – A od dcerušky dá si číst z Kuldových pohádek – pak sám si přečte z „Našince“, je-li už pořádek. A zatím máma pečlivá domyla náčiní a svátečně jde s rodinou 13 v přírody svatyni. Jdou podél říčky do háje, zkoumají úrodu, sledují rybek hravý rej a dýšou obrodu. Pak vrátí se kol hřbitova (to je ta zahrada, kam sejí drahá semena). Už slunce zapadá. Pak účty týdne sčítají, do peřin lehnou snít, jen hvězdy hledí do oken a vůkol mír a klid. A osvěženi zítra zas povstanou do práce – kéž už by pravdou bylo to, co dnes je v pohádce! 14 FRANT. H. BUKOVEC:
GETHSEMANI. Mystérium.
Olivová zahrada. V pravém pozadí skála, zpola zakrytá křovím. Noc. Z leva přichází JEŽÍŠ s PETREM, JANEM a JAKUBEM. Zastaví se.
JAN. Proč Jsi tak smuten, ó můj drahý Pane? Ve chvílích trudných těšívals vždy nás, že oschly zase oči uplakané... Dnes ve Tvých očích zhasl klidný jas, jdeš beze slova. – Nechceš vyjevit, co Tebe trápí? Znáš přec lásku naši! Vše od nás žádej, chcem’ Ti ulevit...
PETR. Snad úklad nějaký Tvou duši straší? Hle, meč tu mám a k němu pevnou ruku.
JAKUB. Do posledního srdce svého tluku jsem s Tebou...
JEŽÍŠ. Dobře lásku vaši znám, však netřeba dnes meče ani boje, 15 svůj úkol dobrovolně splnit mám... Až ku smrti je smutna duše moje! Zde zůstaňte a bděte se mnou chvíli, ať v pokušení máte dosti síly.
Odchází ke skále a tam kleká. APOŠTOLÉ pohlížejí mlčky za Ním, pak usedají a zahalují se v pláště.
JEŽÍŠ. Zde klečím, Otče, jediný Tvůj syn, a na svá bedra beru břímě vin, jež člověk nakupil v své pyšné zlobě. Rád za něho se v oběť smírnou dám, by přistoupit směl ráje ku branám, jak úradek Tvůj věčný žádá sobě.
SATAN. (Hlas.) Ty chceš mne vyrvat dávnou kořist mou? Ha, ha, to práce bude věru marná! Již v Evy duši touhu neznámou svým slovem vsadil jsem, žeň vzešla zdárná... Bůh zakazoval, člověk však chtěl míti! Teď na věky je lidstvo v mojí síti. Jen viz, jak dlouhý hříchů řetěz vleče za sebou člověk... Nic ho nezachrání! Jen spočítej si divoké ty seče, v nichž bratr bratra vraždí na potkání, nešťastných matek sečti děsné boly, shromáždi slzy, podvody a klamy a nevinnosti polámané stvoly, vdov útisky, a žasni nad kletbami, jež k nebi vrhal jenom národ jeden, když z Egypta byl pouští v domov veden. 16 A přece vůdcem lidu zvolenému byl Ten, jenž svrh’ mne v peklo za to jen, že chtěl jsem právem rovným býti Jemu! Tvou obětí mám býti spokojen? Sám nejsi bez viny... Tvůj první krok nevinných dítek poskvrněn je skonem. Co strastí matce tvé dal každý rok, když viděla Tě v boji se zákonem. Jan předchůdcem Tvým byl – jak skrovná sláva! – hle, zkosena již katem jeho hlava, to jenom pro Tebe... Hle, mezi lid je proti Římu zášt již rozeseta, chce králem sobě Tebe vyvolit. Tvých učedníků závistivá četa se hádá stále, kdo z nich urve více... Sám chceš být svatým, ale pro hříšnice a publikány neznáš slova hněvu... Teď světu celému chceš na úlevu dát sebe katům. – Rozvaž, zda to stačí, by smyto bylo vše, co lidstvo tlačí?
JEŽÍŠ. Ta děsná muka div mne neumučí... Vzdal, Otče, možno-li, ten kalich žluči, však ne dle vůle mojí ať se děje, tak staň se, jak si Tvoje vůle přeje.
Vstává a jde k APOŠTOLŮM. Vida je spící, zalomí rukama a klesne na kolena u PETRA.
Ty spíš? Což nemohli jste chvíli se modlit se mnou, byste silni byli?
17 PETR. Ach, odpusť, Mistře!
JAN. Skráně Tvé pot smáčí a zkaleno je oko uděšené... Mám druhy zavolat? Ta pomoc stačí, jsme s Tebou všichni.
JAKUB. Spěchám pro ně, Jene!
JEŽÍŠ. Těch nevolejte, jež jsem zanechal tam u vchodu. To pohled pro ně není, by viděli mne v bědném ponížení. Vám na hoře jsem slávu svou zřít dal, nuž, můžete mne vidět také nyní, když jako červ se budu svíjeti. Co vykonat mám svátků do hodiny, let na to nových tři a třiceti věk nestačil by... Se mnou aspoň bděte! Vím, ochotna že duše vaše je, kéž také mdlobu těla přemůžete.
Odchází zvolna ke skále a znovu pokleká k modlitbě.
JAKUB. Jak smuten jest! Či zášt si vyleje dnes na Něm rada, jak Mu hrozívala? Chce zajmout Jej? Kde dlí, přec nikdo neví.
PETR. A kdyby zrada již se byla stala?
JAKUB. Kdo z nás tak podlým duši tvé se jeví?
18 PETR. Znáš Jidáše! Jest jenom peněz chtivý a hotov za odměnu všecko dát, vždy nespokojen, reptá a se diví, že Mistr králem hned se nechce stát. Snad, zlákán stříbrem, veleradě svěří, kam odešli jsme s Pánem po večeři. Cos Mistr tuší, vždyť to řekl sám, dnes jeden z nás že zraditi Jej míní. Tys ptal se, Jene, zjev nám pravdu nyní!
JAN. Pán pravil tiše: Komu chleba dám, ten zradí Mne – a dal jej Jidášovi... Než, marnými teď neplýtvejme slovy a modleme se, jak je Mistra přání.
JAKUB. Mé oko sotva dřímotě se brání.
PETR. Meč připravím si. Ať se krví skropí, než ruka vrahů mého Pána chopí.
APOŠTOLÉ poklekají a přitahují si úže pláště. Měsíc zachází.
JEŽÍŠ. Můj Otče laskavý, což možno není vzít od rtů mojich kalich utrpení? Viz, duše má jak úzkostí se chvěje – Však staň se, jak si Tvoje vůle přeje.
SATAN. Ó Synu Boží, velká láska Tvá, jíž k člověčenstvu srdce Tvoje sálá, chceš, aby všem Tvá oběť krvavá 19 se koupelí hřích smývající stala. Do věků pohleď! Proudu milosti jak lidstvo vyhýbá se, klne Tobě, Tvou církev hubí s vlčí vzteklostí a tělo Tvoje chleba ve způsobě, jež při večeři věrným Svým jsi dal, v prach šlape, tupí, přijímá je v hříchu, jak z ruky Tvojí Jidáš přijímal. Kol sebe pohleď! Kde jsou učedníci, jimž pravdy otvíral jsi prameny? Své nejvěrnější vidíš tamhle spící, jen zrádce nespí, lačen odměny sem vede katy... Tolik zmírnils běd, a přece nikdo s Tebou trpět nechce. Chtěls lásce učit široširý svět, co dá Ti za to, uhodneš sám lehce! Ty zasloužíš, by za Tvé velké snahy se lidstvo kořilo Ti věky všemi a Tvého srdce neslo odkaz drahý: Za lásku lásku! – Opusť tuto zemi a vrať se k Otci! Andělů tam sbory Ti s vděčnou radostí vstříc zajásají, mně ponech zemské nevděčné ty tvory... Když Tebe nechtějí, ať peklo mají, ať do prachu je mocná pěst má stlačí. Nač za ně trpět? Tobě nebe stačí!
JEŽÍŠ začíná se krví potiti. Leží na tváři a chvěje se na celém těle. Ve smrtelné úzkosti napolo se vztyčí a vykřikne „Otče!“
20 APOŠTOLÉ, výkřikem probuzeni, povstávají a hledí ke skále. Tma.
PETR a JAKUB. Co děje se?
JAN. Tam podívat se musím!
Zvolna jde ke skále a sklání se nad JEŽÍŠEM. Mistr jej nepozoruje.
Můj drahý Pane, zde jsem, já – Tvůj Jan.
Vrací se, zastíraje si tvář rukama.
PETR. Mluv, Jene!
JAN. Žalem div se neudusím...! Na zemi leží, jako k smrti štván se celý chvěje, krvavý pot kane Mu po tváři... Mne ani nepoznal! Ach, raději bych hned svůj život dal, než vidět Jej, jak v bídě svrchované až do prachu Svou noří svatou skráň. Ó Bože!
Pláče. Zahalí se do pláště a zdrcen klesá na kolena. S ním PETR a JAKUB.
JEŽÍŠ (šeptá). Otče, jak Ty chceš, se staň!
21 SATAN. Tak tedy přece nechceš ustoupit a za nevděčný vylít krev chceš lid?! Ty umřeš. – Vím, že smrt Tvá uškodí mně, a z hrobu vstaneš, nebes dojdeš slávy, a Tvoji učedníci víry símě v svět roznesou... Já neskloním přec hlavy! Víš, v noci koukol rád že zaseji, má v pšenici Tvé vzejde zdárná setba, kde chrámů Tvých se kříže zaskvějí, tam vyřknuta též bude moje kletba. Žeň bude hojná... Kněze zkazím Tvé, lid popudím a v církev rozkol vsadím, národy celé v sítě zlákám své, co Ty mně vezmeš, lehce vynahradím... Jdi jenom na kříž! Vyceď Svoji krev a jméno vydobuď si spasitele, já pozvednu též pekla korouhev a do boje se s Tebou pustím směle... Žít Tobě budu, co jsi nasel v pláči, že pekla brána ani nepostačí.
Nad skalou zazáří světlo.
SBOR ANDĚLŮ. Hle, do prachu Syn Boží kles’, Jej tíží lidstva všeho viny, tvář Jeho zbrázdil smrti děs, zrak zahalily mdloby stíny, a čelem Jeho bělostným se řine krůpěj krvavá, jat lítostí nad Synem Svým, Bůh útěchu Mu podává.
22 PRVNÍ ANDĚL. Viz, apoštolů světlý řad jde v svět Tvou víru zasévat a život za ni klade rád.
DRUHÝ ANDĚL. Viz, rudých růží skvělý nach – Je vsadil v smrti trampotách dav mučedníků v cirků prach.
TŘETÍ ANDĚL. Viz, beránek by v běli šel, svých čistých srdcí květ a pel sbor panen Tobě rozestřel.
ČTVRTÝ ANDĚL. Viz, Tvoji svatí zvolení, na čele spásy znamení, Ti chvály pějí nadšeni.
PÁTÝ ANDĚL. Viz církve Svojí pevný hrad! Vše po věky tak bude stát, a marně bude peklo štvát.
SBOR ANDĚLŮ. O Synu Boží, vezmi kříž a sejmi s lidstva kletby tíž!
V běloskvoucí záři zjeví se anděl, nesa nad kalichem zářící sousto. Skloní se k JEŽÍŠOVI a podá mu je. Pak zmizí a s ním také zář.
JEŽÍŠ (povstává). Jsem, Otče, připraven a půjdu nyní, kam volá mne Tvá spravedlnost svatá, mou přijmi oběť, lidstva za proviny se dávám rád, ať pouta jsou mu sňata.
23 Jde k APOŠTOLŮM, kteří zahaleni v pláště, spí. Stane nad nimi.
Vy spíte zas? Teď spánku není doba, již vstaňte, neboť přišla hodina, kdy ve svou moc mne chopí temnot zloba. Vy radost má jste byli jediná! Nuž pokoj s tebou, milý Šimone, zvlášť za tebe jsem prosil Otce svého. Z mých věrných mnohý v bouři utone, ty ďábla neboj se, ni svodů jeho, jen na mne spoléhej, ne na své chtění... Nesáhej na meč, krve třeba není.
Buď s Bohem, Jakube, teď hlavu chýlíš, a vlhne oko slzou zarosené, jen ve mne důvěřuj – a nelkej příliš.
Sem pojď v mou náruč, miláčku můj Jene, polibek míru přijmi poslední, těš matičku mou v těžkém jejím bolu, jenž na ni čeká, až se rozední.
JEŽÍŠ objímá APOŠTOLY. JAN tiše na prsou JEŽÍŠOVÝCH štká. JEŽÍŠ se mu vyvine z náručí.
Teď pojďme! Pochodní již ve plápolu tvář vidím zrádce, polibkem jenž svým mne katům vydá k hodům krvavým.
KONEC.
24 VOJTĚCH KOUDELKA, polní kurát:
Z VÁLEČNÉHO DENNÍKU.
SICHÓW, 28. srpen 1914.
Bylo asi půl 10. hodiny večer, když vyšel jsem z vily, v jejímž prvním poschodí jsme obsadili dva pokoje. Elektrickou lampičkou pozorně svítil jsem si na cestu, bych neupadl přes příkopy a brázdy nebo nevrazil do vozů. Vždyť kolkolem bylo utábořeno několik polních nemocnic a množství trénu. Po delším bloudění vyšel jsem na volné pole a rozhlédl se po kraji. Pohled ten, ač byl pro mne zcela nový, přece zdál se mi tak divně povědomý, známý. Kolkolem planuly táborové ohně uprostřed skupin vozů, u nichž uvázané koně občas zaržály. Sta ba tisíce hlasů rozléhalo se nocí, mluva různých národů zaznívala kolem a vše splývalo v nejasný chaos. Planoucí ohně, skupiny tmavých postav kolem nich, rudá záře nad krajem, šum jako vzdáleného vodopádu, ržání neklidných koní, zpěv a klení a v ovzduší cosi divného, hrozného, krvavého, plného síly a života a přece s předtuchou umírání.
25 Cosi musí přijíti, to cítí každý. To množství je jako černý mrak naplněný elektřinou, jež se musí vybíti. Pohlížím kolem sebe se zatajeným dechem a vzpomínám – – Kde viděl jsem tento obraz? Kdy slyšel jsem tento divný šum, kdy cítil tuto divnou předtuchu čehosi přicházejícího? Kdy a kde zažil jsem cos’ podobného ? – „Sienkiewicz! Ano Sienkiewicz!!“ Už to mám! „Potopa“, „Ohněm a mečem“, „Pan Wolodyjowski“... Třeskot zbraní, tábory vojsk a bitvy!... Proto zdá se mi vše tak známým. Po čtvrt hodince vracím se do „naší“ vily. Pojednou se zastavím a napjatě poslouchám. Od nedalekého ohně zcela zřetelně zaznívá píseň:
„Neumřem’ na slámě, umřeme na poli, však pro nás nikoho srdce nezabolí, oko nezapláče, pro tebe synečku, pro tebe junáče...“
Znám tu píseň. Zní tak svěže, vesele a bujně, když zpívá ji junák v domovině v hostinci při muzice se sklenicí v ruce. Oči se mu lesknou, tvář zardělá a slova jasně hlaholí. Ale jinak zní ta píseň ve válečném táboře, kdy z dálky temně ozývá se hřmění děl, kdy nad táborovými ohni a hořícími vesnicemi jakoby se vznášel přízrak Smrti. Ten nejveselejší nápěv jaksi sesmutní, hlasy se podivně 26 lámou a na konec místo veselého zpěvu zní vám přímo do duše melodie nevýslovně smutná. Jdu na nocleh s předtuchou všeho toho smutného a bolestného, co budu museti viděti, slyšeti a zažíti...
LAŃCUT, 18. říjen 1914.
Poddůstojník přinesl mi z kanceláře úmrtní lístek, abych jej opsal do matriky. Pohlédnu na něj a čtu jméno zemřelého. Zní česky, ale psáno jest tak podivně, že se odhodlám pátrati v pozůstalosti, bych zjistil správný způsob psaní rodového jména. Donesli mi několik lístků a dopisů, z nichž jeden, dosud neodeslaný, byl psán před několika dny. Psal jej onen nemocný, než jemu odňali naši lékaři levici, postiženou otravou krve po střelné ráně. Vyňal jsem dopis z nezalepené obálky a čtu:
„Drahá ženo a milované děti! Jsem zraněn na levé ruce a ležím v nemocnici v Haliči. Doufám, že se brzy uzdravím a po válce o vánocích s Vámi shledám. Ani mne nepoznáte, neboť jsem celý zarostlý. Malá Mařenka zajistě řekne místo „táta“ – „bubák“. Všechny Vás líbám a milý Pánbůh Vás tam opatruj! Váš tatínek Václav.
Cítil jsem, jak mimoděk do očí se mi vkrádaly slzy soustrasti s tím ubohým, jenž neuvidí již své ženy ni dítek, na něž se tolik těšil.
27 Ještě včera mi vypravoval o svém malém Vaškovi, světlovlasém laškujícím klučinovi, a já ho těšil, že po svém uzdravení obdrží krátkou dovolenou. Věděl jsem ovšem zcela jistě, že umřití musí, ale já... já raději mu to zatajil, abych jemu nevzal to poslední v jeho životě – naději. Těšil se chudák, že o vánocích už bude po válce doma v té drahé otčině, které teprve v cizině dovedeme si náležitě vážiti. – Těšil se a já dnes zatím jeho jméno zapisuji do úmrtní matriky a na jeho dopis připojuji šetrnou zprávu, že už nežije.
KAZIMIERZA WIELKA, únor 1915.
Jdu od lože k loži a rozdávám nemocným cigarety, jež jsem pro ně obdržel v blízkém skladišti. Dle rozkazu má dostati každý jen dvě, ale mnohý hledí na mne tak žádostivě a žebroní jak malé dítě, takže tajně mu položím k těm dvěma ještě jednu. Těch vděčných pohledů těžko zapomenouti. Nedaleko na posteli pozvedá se „Slováček“ a pohlíží toužebně ke mně. „Slováček“ jemu říkám proto, že je takový malý a slabý. Avšak hlavu má dobrou, jen co je pravda! Ruská kulička mu do ní sice vyvrtala díru, ale slovácká hlava to vydržela. Dr. M. vyňal jemu kousek mozku, „Slováček“ tři dny ležel potichoučku, jen občas bolestí slabě zakvílel, ale čtvrtého dne se už hlásil o cigarety, a dnes mu nesu balíček tabáku do fajfky. Pušku a tlumok někde nechal, ale fajfku držel v ruce, 28 když ho k nám přivezli. Dnes bude míti radost dvojnásobnou, až si zase „zabafčí“. – Přistupuji k jiné posteli. Leží na ni „ten s tou stříbrnou“. Jak se jmenuje, to nevím, avšak dali jsme jemu ono jméno a každý z nás ví, kdo to je. Když k nám přišel, dali mu čisté prádlo, uložili do postele a jeho šaty poslány k desinfikování. Avšak dříve vlastnoručně s blůzy sejmul malou stříbrnou medajli za statečnost a připial si ji na košili. Radostně pohlédl na ni, jak pěkně se leskne a jeho bledým obličejem mihl se záblesk pýchy. – Sleduje můj pohled upřený na onu stříbrnou a má nad tím radost, že jeho statečnost došla povšimnutí. Ale nabízených cigaret nepřijal. Prý mu není dobře. – Tuším, co to asi znamená. A za dva dny poté, právě když únorové slunce slabě hřejícími paprsky vkrádalo se do kanceláře, zapisoval jsem do úmrtní matriky „toho s tou stříbrnou“.
V T..., březen.
Byl jsem poslán do údolí horního Innu do T., abych vyzpovídal Čechy do pole odcházejícího praporu. Prvního dne odpoledne po krátké promluvě vyzpovídal jsem jich asi 150, druhého dne ráno asi 30. Pak spěchal jsem do sakristie, bych oblékl mešní roucho, sloužil mši sv. a kázal. Než kostelníka v sakristii jsem nenašel. Patrně šel zvonit ke mši sv., neboť bylo právě sedm hodin – my- 29 slel jsem si. Čekám tedy klidně a vzpomínám si, co bych kázal. – – „Ano, slova té písně z alumnátu jim také řeknu: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. A kdyby mi bylo jíti údolím stínu Smrti, nebudu bát se, vždyť Tys’ se mnou a ruka Tvá a hůl Tvá; to mne potěšuje.“ Až oni půjdou údolím stínu Smrti, ať se nebojí, vždyť On je s nimi. A ať se netrápí starostmi o domácí, vždyť ten dobrý Otec nebeský, který se stará o kvítko polní a o ptáka v povětří, ten postará se i o ty milené, jež zanechali v dálné otčině...“ Probral jsem se ze zamyšlení a poslal na faru pro kostelníka. – Přijde jakási žena a pomáhá mi při oblékání. Bez ohledu na to, že odříkávám předepsané modlitby, vypráví mi, že její muž – kostelník – odešel na vojnu a ona převzala jeho službu. Jsem již skorem oblečen, jen „ornát“ mi ještě schází. Kostelnice stojí přede mnou, v rukou drží onen ornát a vypráví: „Včera odjížděli odtud zajatí Rusové, co zde byli na práci, a tu jedna zdejší hospodyň – muže má v poli – napekla koláčů, jednomu z nich donesla na nádraží a s pláčem se s ním loučila. Taková nestyda! Právě jsem to na faře vyprávěla slečince. Co tomu říkají?“ „Co tomu říkám? Abyste nechala výkladu, neboť vojíni k vůli vám čekají už přes pět minut, a já mám rád vojenský pořádek!“ Vzal jsem jí z rukou ornát a, dostrojiv se, odcházel jsem k oltáři s tichou modlitbou na rtech: 30 „Od kostelnic – vysvoboď nás Pane!“ Jak se k tomu ona tvářila, to věru nevím, avšak slečince na faře si na mne přece postěžovala.

SMUTNÉ MATCE.
Proč v dálku vyhlédáš? – Tři syny poslala jsi v cizí zem, tři syny, radost starých roků svých. Jich čela žehnalas’ a pohledem jsi provázela očí zarudlých. Proč v dálku vyhlédáš? – Tam v dálné zemi smutný lazaret, v něm jednou za tichého večera tvůj synek mladý vydech naposled, když život vyssála mu cholera. Proč v dálku vyhlédáš? – Tam v daleku je smutná cizí zem a mnoho osamělých mohyl v ní. Tam druhý syn tvůj zabit šrapnelem, a já mu zapěl píseň pohřební. Proč v dálku vyhlédáš? – Jde světem bledá Smrt jak mocný pán a běda, koho kosou zachvátí! Tvůj třetí syn byl před ní zachován, však bez nohou se k tobě navrátí. 31 AUG. LUŽNÝ:
ÚTĚCHA SS. OTCŮV. (Pro truchlící ve světové válce.)
Sv. BASIL (+ 379) psal Nektariovi, když mu zemřel JEDINÝ SYN: „Hospodin dal, Hospodin vzal, jak se Hospodinu líbilo, tak se stalo. Tento výrok či spíše vznešený smysl tohoto výroku budiž i naším: pak spravedlivý Soudce stejně nám odplatí, co se stejnou odhodlaností snášíme. Vlastně jsme syna neztratili, nýbrž jenom jej vrátili Tomu, Jenž nám jej na čas svěřil za léno. On sám nepřišel o život, nýbrž jenom zaměnil horší za lepší. A země nekryje našeho miláčka, nebe si jej vzalo. Jenom chvilku vyčkejme – a jsme též zas u něho. Rozloučení nepotrvá dlouho; a náš život není nežli putování do společného příbytku. My živí všeci tam putujeme. Rozdíl jest jenom v tom: on už došel, onen ťuká skutečně na bránu, jiný za ním spěchá, aby brzo dospěl. JEDEN cíl nás všecky jímá do náruče své. I když tedy miláček náš rychleji skončil svou dráhu: my všichni tou dráhou kráčíme a JEDEN příbytek čeká na 32 nás všecky. Jen o to pečujme: v nevině a čistotě se mu vyrovnati, bychom jako děti v Kristu Pánu bez falše a klamu byli přijati do téhož místa odpočinku a míru.“
Církevní Otec sv. JERONÝM (+ 420) napsal sv. Pavle k úmrtí svaté Blaesily, DCERY Pavliny, m. j. toto: „Netušíš, že ti volá Spasitel: ,Pavlo, proč se rmoutíš nad tím, že dcera tvá stala se mojí? Slzy tvé jsou takměř vzpourou vůči Mé Prozřetelnosti, zločinem proti Mně.‘ Vím, že matka smí přírodě trochu povoliti; ale nemírná bolest není náboženství ke cti a vrhá na život Bohu cele zasvěcený zlé světlo. I Blaesila se rmoutí, – pokud blaženost její toho připouští – vidouc, jak přemírou své bolesti Ježíše Krista zapíráš. Nezáviď mi oslavy mé, volá ti s nebe výšin; jsem tu u Matky Páně a ve společnosti andělův a svatých. Pláčeš, že jsem opustila svět, – a já lituji tvého dosavadního vyhnanství, kdež jsi vystavena tolikerým nebezpečím.“
Theodoře, ctihodné VDOVĚ po vznešeném Španělu Luciniovi, napsal týž Otec církevní: „Jako vítěz trůní tam nahoře, patří na tě a utěšuje tě v žalu a připravuje ti místo po svém boku.“
Sv.CHRYSOSTOM (+ 407) píše vznešené mladé ženě, ana ztratila MANŽELA Therasia po pěti letech šťastného manželství: „Kdyby ti někdo byl slíbil, že učiní manžela tvého pánem cela světa, 33 ale s podmínkou, abys od něho žila odloučeně 20 let, po uplynutí jich že ti bude vrácen s císařskou korunou na hlavě, s žezlem v ruce a purpurem na bedrách, a ty že budeš sedat po jeho boku, – tážu se tě: nebyla bys ráda i ochotně svolila v to odloučení, nebyla bys zůstala muži bez poskvrny věrnou po tu celou dobu? Snášej tedy trpělivě jeho odchod ne z lásky ku království pozemskému, nýbrž z touhy po královstvím nebeském, abys obdržela manžela svého znova, ne v plášti královském pomíjejícím, nýbrž v hávu oslavené nesmrtelnosti.“
34 FR. ODVALIL:

PEČENÍ CHLEBA.
I.
„Budiž tu s vámi Pán Bůh sám po tuto noc, mé děti! Záštitným křídlem k postýlce vám andělé strážní ať sletí! Tatínku, pojď a pomoz již, schystám si na ráno věci: přesiji mouku a svlažím díž, chci zítra chlebíček péci.“ Dědeček:
„Provoď vás Pán Bůh, jděte jen! Toť také tajemství zdaru, vzpomenout moudře na příští den, pomáhat pěkně si v páru. Já zatím povím pohádky kus. Zdali pak děti ji znáte? O tom, jak letěla od lesa hus? Neb raděj o rži zlaté? 35 Teda: Stál jednou košatý dub, hleděl na zelenou louku – –“ (Lupity, lupity, šupy, šup, maminka přesívá mouku.) „Sedl si sedlák pod ten dub, hle, tu se mlynář blíží – –“ (Lupity, lupity, šupy, šup, děťátkům oči se klíží.) Lupity, šupity – pořád míň, jako v tom zakletém mlýně, a nežli sešla matka v síň, děti jsou ve spánku klíně. Ale kol hlav jim, omamný květ, ze tmavých jizbice koutů roste dál známý neznámý svět: Koně i děda jsou tu, tatínek také i Ořech pes, ale i dědovy zkazky, zakletý mlýn, v něm šotků ples, králi a zlatovlásky... Všecko, co zdálo se zapadlým být, vzpomínky mrtvé a bledé, žití i snění prášek se chyt v duši a dál svou tkáň přede. Jako z té díže svlažených duh suchý kvas k žití zas vstává... „Dobrou noc vespolek!“ – A Boží duch bdění i snu život dává. 36 II.
Kikeryký! Vstávat k dílu! Pán Bůh dal zas novou sílu, sen buď žitím vystřídán! Tatínek již krmí straku, matka šuká u sporáku, šelma, kdo spí jako pán! Za okamžik u kouřící snídaně již zvoní lžicí a pak hajdy! po práci: táta v pole – na budoucí skývu zaset pot svůj vroucí – s brašnou stojí školáci. Patří: V jizbě káď, hle, sivá od noci své kouzlo skrývá, teď však též chce jísti již: Vědrem vody napojena po nové vždy krmi sténá velikými ústy díž. Lopatka v ní po lopatce vonné mouky mizí hladce, tolikeré práce plod. Napřed hravě, potom tíže za kopistí kolem díže matka běhá o překot. Dědeček:
„Tak se chléb ten zadělává. V žití také tak se stává: 37 Napřed Boží vláhy dbej, zadarmo již nebe dalo. Ale pak, co zemi vzalo úsilí tvé, přimíchej! Dík, kdy plno po žni hojné! Věz však též, co díž tvá pojme, by se náhlým kvasem snad marně, žalně nezplýtvalo, starostí co tolik stálo. Nezapomeň soli dát! Dobře vše pak mísit třeba, aby k duhu šel kus chleba. Dokola jde žití rej. V mládí připadá vše hravě; ale i když namahavě přijde hníst – jen vytrvej. Když pak splnil svůj jsi úkol, nevynášej vše hned vůkol – požehnej a přiklop zas! Čekej, až by výše vzešlo Boží, lidské lásky teplo vyzrálý tvé dížky kvas! Do školy, děti, je již chvat, též na chléb svůj si zadělat!“ III.
Učírna šerá, staré škamny tmavé, jiskřící oči, hlavy plavé, učitel mladý slova živá v mladistvé duše nadšeně vlívá. 38 Přírody svaté zákon tu slaví, jenž nalívá klas zelenavý, výsledky práce, svornou sílu, osvětu, kázeň, jež ulehčí dílu; sotva že po žni, znova že třeba záhy se starat o příští chleba, a nežli sněhem pole se zbělá, v jeseni ještě zarosit čela, by navrátil nám příští rok, co dali jsme mu na úrok. A nejen leta, kolena celá dědictví drahé též že obdržela, co kdysi jiní před zimy klidem zasili národu, předali lidem – – A že tu drahou zděděnou líchu vzdělanou třeba dál odevzdat v tichu, vdělanou dobře, silnou a krásnou... A zraky hoří a srdečka žasnou, a nežli kdo by nadál se koncekonce, ze školy zase volá hlas zvonce. Ho, jak tu náves oživne celá! Honem! Co maminka doma as dělá? A matka zas kol chleba se točí, pozdravit děti smí jenom oči. Do díže sahá, na stole válí. V peci se drva mohutná pálí, jiskří a září z česna a praská. Kdy není; děd jen miláčky laská: „Popatřte děti, pojďte blíž – bylo jen půl, teď plna je díž! Co naše ruce s pomocí Boží 39 pracně v ni snesly, kvasem se množí, roste a šlechtí. Co bylo plané, chutným a záživným časem se stane tajemnou mocí Boha předobrého. Víte, že kvasem je království Jeho. By každý z vás byl prokvasen celýcelý, rády by ještě oči mé zřely. A pak to jedno viděl bych rád: by v tvary oblé na tvrdém stole nemusel nikdo v života škole než matky dlaň vás formovat. – Teď pojďme jíst, však máme hlad, a tatínek již vjíždí z vrat.“ IV.
V Otce, Syna, Ducha jméno! Poledne již hlaholí s šedé kostelíka báně. „Poselství nes anděl Páně – –“ Pomodleno, pojezeno, matka zase prvá vstává, uhlí z peci vyhrabává, chvoštětem pec vymetává, lopatu si podat dává a pak bílý bochník na ni vyklopený, posazený, podmoučený, políčený v žhavý jícen peci sází, znakem kříže doprovází. – Děti jdou zas do školy. 40 Starý kněz tam laskavý Boží svatá slova živá do srdeček mladých vlívá, vlídným hlasem vypráví: o Josefu, dobrém synu, za cizí jak trpěl vinu, bratry do Egypta prodán, zotročen a postrkován, v žaláře i vržen bídu, aby Božím dopuštěním veškerým tím utrpením stal se spásou svému lidu, chleba zjednal v hladu době a nejvyšší slávy sobě. Tak už Pán Bůh chce to mít, aby v peci bolu zrálo, co má dokonalým být. Nejinak se jistě dálo Božskému též Spasiteli: hořký kalich bolů všech Bůh mu do dna vypít velí, aby jako vítěz skvělý vstáti mohl do dnů třech. Proto také Mistr milý za nejvyšší lásky znak zvolil si ten chléb svůj bílý, těla svého za zázrak, chléb – ten svatý obraz žití, tolikrát jenž musí jíti z klasu v těžkých zkoušek tlak, drcen, hněten, válen tak, 41 a pak v žhavé peci zráti, nežli smí se v pokrm dáti. – – Bystře hledí zraky hochů. Pochopí? Snad tuší trochu, život poví další pak. – – A než bys se nadál konce zní již zase hlásek zvonce. Hurá! Domů! Chvat a ples. V chvíli sotva zrak je zhlédne – – U sivé tam chaty jedné chléb nový voní na náves. – Chléb náš vezdejší dej nám dnes! 42 FRANT. VALOUŠEK:
DĚTI JSOU DĚTI!
Opodál zákopů na mírném návrší na kraji lesa odpočívala četa vojáků, která po tři dny těžce bojovala. Zákop její byl do předu posunut a byl Rusům velmi na obtíž. Proto poručili stůj co stůj se ho zmocniti. Tři dny a tři noci se o to všemožně pokoušeli. Padli však na tvrdý oříšek. Četa v zákopech hájila svého místa tvrdošíjně i opatrně a bděla. Ani ve dne ani v noci nebylo jí možno překvapiti. Rusové doráželi bez ustání jako hladoví vlci, vrhali se na drátěné překážky a rvali je. Neširoká, volná prostora před překážkami byla již místo vedle místa krví jejich svlažena – a vše bylo marno. Než i v řídké řadě obránců nejeden dobojoval na vždycky a nejeden raněný musel býti odnesen. A pomoc nepřicházela. K ránu třetí noci dostali se Rusové konečně přes drátěné překážky a již již se zdálo, že četa povážlivě prořídlá bude přemožena a zdolána. V rozhodném okamžiku vyskočil však desátník Pospíšil ze zákopu. „Za mnou, bratři!“ vykřikl a vrhl se s bodákem v rukou proti Rusům. Na oka- 43 mžik ustala palba v zákopě a vojáci hleděli jako ohromeni na Pospíšila. Ale brzo se ozvalo i v zákopě mohutné „Hurá!“ a zbytek čety se vrhl jako jediný muž bodákem na Rusy. Jen několik okamžiků trvala krutá řež: Rusové utekli a již se nevrátili. Málokterý muž z odvážné čety zůstal nezraněn, žádný však nepadl. Chvějíce se únavou a rozčilením a na smrt zemdleni vrátili se vítězní obhájcové do zákopu. Útok byl konečně krvavě odražen. Za dne pak přišla pomoc. Dvě čerstvé čety obsadily ohrožený zákop. Vystřídaná četa byla poslána do zálohy na zotavenou. Když se již slunce chýlilo k západu, seděli nasyceni a očistěni na kraji lesa ti, kteří nebyli zraněni. Vrátili se z bitevní řady jako vítězi a byli spokojeni a veselí. Hovořili hned smutně a vážně, hned rozmarně a vesele. Probrali dopodrobna průběh celého boje, pohovořili o tom, co se mělo a nemělo stát, a posoudili vše, čeho se byli z jiných částí bojiště přes den dověděli. Hovořili hlučně a nejednou se rozesmáli. Ale čím se hlouběji chýlilo slunce k západu, tím loudavějším a lhostejnějším stával se hovor. Druh po druhu umlkal a tichl, jakoby dřímoty na ně padaly. Když pak se slunce na dalekém západě obzoru dotklo a naposled zazářilo, seděli na pokraji lesa docela tiše. Někteří leželi s rukama pod hlavou složenýma. Všichni upírali oči do jakési neznámé dálky, a všechny oči měkce zazářily. Ani nepozorovalí, že docela ztichli. Ba neslyšeli 44 ani lomozu vzdálených bitev a neviděli nádhery zapadajícího slunce. Duše jejich byly po tři dny na ostnaté dráty překážek jako připiaty a neustálým třeskotem pušek zahlušeny. Nyní byly uvolněny a svobodny. I prchly s bojiště – prchly jako lačny na různé strany – do dalekých domovů. A viděly opět domov a v domově ty, po nichž dnem i nocí, v ruchu i klidu volalo srdce toužebně. Proto jim tvrdé tváře zjemněly a zapadlé oči měkce zářily. Slunce již zapadalo a červánky zbledly. Temněl již západ, ale na východě vznášela se k obloze velká rudá záře: Kdesi daleko v bitevní čáře hořela vesnice. Tu a tam se již hvězdy rozžíhaly a k nim vzlétaly jak ohniví ptáci zářivé rakety, opět zvolna padaly a hasly. V dálce duněla děla, hrčely vozy a volaly a křičely tajemné hlasy. Rázem se ozvala nedaleko strašná rána, že se zachvěla země, a tichem večera projelo jako vzteklé zavytí hladové šelmy a ostré supění vzdálené lokomotivy. „Chraň, Bože, kam ta dopadne!“ prohodil tiše kterýsi z vojínů, vytržen ze sladkého snění. „Naši posílají Rusům teplou večeři!“ řekl jiný taktéž přidušeně. A opět všichni chvíli mlčeli. Duše jejich se jen těžce a nerády vracely z domova. Po chvíli třeskl blízko za návrším výstřel a ozvaly se ostré a rychlé rány strojní pušky jako štěkot psa, ze spánku náhle vyrušeného. „Aha!“ zvolal kterýsi z vojínů hlasitě. „Již tam, zas Rusi štěkají!“ 45 A všichni rázem oživli. Ti, kteří leželi, rychle se posadili a pozorně naslouchali. Poznali, že štěkot ruské strojní pušky platí jejich zákopu. „Rádi by přece jen tu posici dostali: ale tentokrát se zase řádně spálí!“ řekl jiný. „Anebo by rádi tebe, Pospíšile!“ „Zaplatili by po čertech radost, kterou jsi jim ráno způsobil!“ „Jen ať dočkají! Rád jim zase posloužím –“ „Ale – co do tebe, prosím tě, dnes vjelo, žes vyletěl jako sršen ze zákopu?“ otázal se náhle soused Pospíšilův vesele. „Měl jsem čekat, až nás pobijí jako zajíce v pelechu?“ „Mohls to však draho zaplatit!“ „A co? Věděl jsem, že vyletíte za mnou – a pak – byl jsem jist, že se mi každá koule vyhne.“ „Nemluv hlouposti!“ „Jaké pak hlouposti? Pro mne tu hrobu kopat nebudete: já vím, že se vrátím domů!“ „Že se vrátíš? Odkud máš tu jistotu?“ „Nerad o tom mluvím.“ „Rád – nerád, ale povědět nám to musíš! Všichni bychom se rádi vrátili domů – třebas o jedné noze!“ A tak nutili všichni. „Dobře!“ řekl konečně Pospíšil. „Povím vám to, ale prosím, abyste se mi nesmáli. Vám to snad nebude ničím, pro mne je to – vážná a svatá věc.“ „Jen již mluv! Každý z nás má kdesi v duši nějaké bolavé místo!“ 46 „Víte, bratři,“ jal se Pospíšil vypravovat, „jistoty nemám, že se ještě jednou domů vrátím, ale mám pevnou důvěru. A důvěra tato mne posud nezklamala. Byl jsem v tolika bitkách a těžkých pochodech, Bůh sám ví, kolik kamarádů vedle mne padlo – a já jsem tu posud. A zdráv! Dnes jste viděli sami. A odkud mám tu důvěru? I to vám povím! – – Jsem již přes dvanáct roků ženat. Do tří roků jsem měl dvě děti – a více jsem si jich nepřál. Bůh ví, jaká to pošetilost do mne vjela. Ale jiní měli také jen dvě děti a dobře se jim při tom dařilo. Myslel jsem si i já, proč bych se měl na hromadu dětí starat. A bylo mi dobře. Vše se mi dařilo a byl jsem spokojen. Ale tu po letech přišlo rázem třetí dítě, – kterého jsem si nepřál a neočekával. Zdálo se mi, že to ubohé dítě jen mně na vzdory a na zlost přišlo, a považoval jsem je za vetřelce do své rodiny. Nenáviděl jsem ho dříve, než na svět přišlo!“ „Byl jsi hlupák!“ vyhrkl starý vojín opodál. „Máš pravdu: byl jsem hlupák a proto jsem si také pevně umínil, že na dítě ani nepohlédnu. Žena se trápila, plakala a prosila. Všechny prosby i slzy její byly marny! Jen zlost má na dítě a vztek proti němu spíše den ode dne rostly. Nepohlédl jsem na ně a hlas jeho mne rozčiloval. Ubohé robě jako by to bylo vědělo: téměř ani nezaplakalo. A přece jsem se mu vyhýbal a co možno nejméně doma se zdržoval.“ „Byls opravdu hlupák!“ řekl zlostně jiný. „Byl!“ děl smutně Pospíšil. „I smrti jsem dítku 47 toužebně přál a Bůh ví, kam by mne byla pošetilost má přivedla, kdyby nebyla válka přišla. – Věřte, bratři, že jsem se v duchu až radoval, když jsem měl z domu jít a do zbraně se dostavit. S jakousi zlostnou radostí jsem se chystal na cestu. V poslední chvíli však, když jsem již z domu jíti chtěl, zastoupila mi cestu žena a hořce plačíc, pravila: „Tak nesmíš odejít!“ „A co chceš ještě?“ pravím jí mrzutě. A žena nato: „Odcházíš a snad se již ani nevrátíš! Proto tě pro Boha prosím: pojď, pohleď i na nejmladší své dítě a požehnej mu, než odejdeš – snad navždy!“ A já jí nato tvrdě: „Co je mi po něm? Nepřál jsem si ho a nevolal jsem ho!“ „Jsi přece jeho otec – – nesmíš tak odejít!“ zase žena. Za ruce mne vzala, na celém těle se třesouc, a byla by mi k nohám padla – –“ „Byls to kus dřeva!“ zvolal hněvivě soused Pospíšilův. „Bylo mi přece jen líto ženy. „Dobře,“ pravil jsem zlostně, „půjdu a podívám se na ně k vůli tobě, ale – nic více!“ Tiše plačíc, vedla mne žena do světnice, kdež dítko v kolébce ještě spalo. Chtěl jsem na něj jen tak zdaleka pohlédnout, ale žena mne za ruku ujala, opatrně ku kolébce vedla a tiše pravila: „Pojď jen dále! Nevinně trpící dítko dá mi znamení: probudí-li se tvým pohledem a usměje se na tebe, bude mi to znamením vůle Boží, že se vrátíš, zapláče-li, že tě již neuvidím!“ Mráz projel mi všemi údy, když to žena pravila. Věřte mi, na celém těle jsem se chvěl, ke kolébce při- 48 stoupiv. Leželo tam dítko jako andělíček boží. – Bál jsem se dýchat, abych ho neprobudil. „Požehnej mu!“ prosila žena. A já, nevěda ani co činím, nahnul jsem se nad dítko a chtěl jsem je požehnat. V tom otevřelo dítko náhle oči, pohlédlo na mne a – tichounce se usmálo. Žena padla na kolena – i já padl vedle kolébky na kolena, položil rty své na čelo dítěte a líbal jemu i ústa i oči. A dítko se jen usmívalo a ručky po mně vztahovalo – –. „Vrátíš se, vrátíš!“ jásala žena. „Vrátím se, bude-li to vůle boží!“ pravil jsem já. „Vrátím-li se však, Bůh je mi svědkem, všecko tomu dítku vynahradím!“ – To jsem řekl, požehnal dítku a odcházel z domu šťasten – s pevnou důvěrou, že se opět vrátím. To jest má pevná důvěra, má radost a síla. Snad se mýlím a již se nevrátím: děj se vůle boží! Mohu aspoň klidně zemřít. – Ale já pevně doufám, že se vrátím. To dítko nelhalo! –“ Pospíšil domluvil. Hlas jeho zněl radostně a slavnostně. Ostatní mlčeli. V té zvedl se odkudsi ohromný sloup bílého světla z ukrytého reflektoru, několik okamžiků sem i tam se klonil, potom padl na skupinu mužů bojovníků na pokraji lesa a osvítil jasně jejich tváře i oči, ve kterých hořely slzy jako velké třpytné perly. „Ja – děti jsou děti!“ pravil tiše soused Pospíšilův.
49 FR. STŘÍŽOVSKÝ:

TĚM, KDOŽ SE OBĚTOVALI.
Vidím vás, jak s horečnými zraky nadšením saháte nad oblaky prosti sebe, stělesněni v cíl; silnice jak ruka vaše staví, aby po nich příštích bratří davy spěly v eden, o němž duch váš snil. Zápasy jste kruté bojovali, naději i víru zachovali: že Bůh vládne žitím člověka, v smrti stín kdy vkročíš bosou nohou, že i tu je Věčný nad oblohou, Jenž kol postavy tvé pancíř tká. Tisícero muk jste přetrpěli, touhou palčivou se duše chvěly po dítek a matek objetí; s Kristem v Getsemane v peklo zřeli a s Ním na Veliký pátek mřeli za bratry na kříži oběti. 50 K smrti až jste silni, věrni byli. Ó to símě, jež jste krví sili, vzchází budoucnosti na nivách, ani krůpěj marně neprolita: na obzoru příští žně den svítá, klasů kvetoucích vlá z dálek pach. Pralesy a hory, písčiny a moře napojené krví lkají u pokoře k Bohu rudých par svých kadidlem, aby pro Syna, Jenž s miliony bratří svých mřev světil jejich skony, vzhlédl laskavě na hřbitov-zem. Na mohylách padlých velikánů, v nichž tlí popel ku věčnému ránu, bude sedat anděl Bratrství, přes hroby dlaň k smíru podávati, odpouštět a učit milovati v každé hrudi Lásky království.

NEODCHÁZEJ!
Ve strunách zlatých paprsků jsem stál, jež úsměv Milosti v zem shůry slal; zněl akord měkkých vln – to Věčný hrál. – Má duše snila před oltářem Tvým, jas padal na ni oknem gotickým, v šlář obláčel ji kaditelnic dým! 51 V tom okamžiku, kdy se nehne nic, já slyšel tichý vzlykot voskovic a hleděl něm v Tvou zahalenou líc. Ó Pane, neodcházej! Kam bych šel, když smutek bílá křídla rozestřel a nad vinami duch by plakat chtěl? Kam skloniti svou hlavu znavenou, hruď Tvou-li nenalezne čirou tmou, kdy noci vlny s rachotem se dmou? – – Tvých svatvečerů slavík zpívá-li, Tvé rosy pryskyřice padá-li, Tvé červánky-li planou z povzdálí – noc v kvetoucích se keřů tulí stín, jím řeka bolesti se řítí se skalin a v perly změněná v Tvůj padá klín. 52 Dr. JAROSLAV ŘEHULKA:
GHEŠHÉFT.
„Ghavé,“ ozvalo se ostrým mužským hlasem z pootevřené předsíně dřevěného židovského domku, pokrytého prohnilým, mechovitým šindelem. „Was sáhen sé?“ tázala se, obrátivši poněkud svou temnou, kadeřavou hlavu ke dveřím, plnotvarná židovská kráska, protahující líně své bujné tělo na dřevěném primitivním sedátku před chalupou. Nepovstala. Zůstala dále seděti na výsluní, mhouřila oči a obdivovala krásu vyšvihlé břízky, která se už oděla v podzimní, sírově žlutý háv. „Ghavé,“ ozvalo se po chvíli z dveří ještě ostřeji. Ghave se opět obrátila a uzřela ve dveřích vrásčitou tvář svého thate, obrostlou dlouhým prošedivělým vousem, na nějž se spánků padaly dlouhé, mastné pejzy. Thate se nějak vážně tvářil pod svým šábesovým kloboukem, lemovaným drahocennou liščí kožešinou. Byl oděn v dlouhý, černý, lesklý kaftan, přepásaný na břichu hedvábnou šňůrou. Thate kývnutím ruky vybídl svou dceru Evu, Ghave, k povstání a k rozmluvě ve vnitřku domu. Ghave uposlechla a pohlédnuvši zálibně na svou 53 malou nožku v modním střevíčku, vběhla za thate. Světnice, do níž vešla, byla na šábes čistě vydrhnuta, stůl, na němž jindy celá stáda much se pásla na zbytcích pokrmů a špinavých sklenicích od herbaty, byl pokryt kvítkovaným ubrusem, na němž ležela rozevřená hebrejská kniha, hodně už ohmataná, svinuté modlitební řemínky, pruhovaná chůvka a známé židovské „desatero“ na čelo, zkrátka všechny ony inštrumenty, kterých pravověrný haličský žid užívá k tomu, aby snáze pozdvihl svou mysl k Jehovovi a mohl s ním rozmlouvati a – obchodovati. Thate se usadil na rozviklanou ohýbanou židli s prodřeným rákosovým sedadlem, zalistoval jakoby z dlouhé chvíle od zadu v hebrejské knize, od níž pak obrátil své už vybledlé oči na svou sličnou dceru Ghave, která se před něj koketně postavila, vypnuvši svou plnou dívčí hruď. Drobná scvrklá mame seděla u krbu, velkých, po ruském způsobu stavěných kamen, slepených z hlíny a ze dřeva s chlebovou pecí a zachycovačem kouře a páry, který jako zvon zel svým tmavým jícnem nad ohništěm. „Ghave,“ začal vážným hlasem thate, „Jehova tě potrestá, když neuposlechneš na slovo svého roditele.“ „Was mánen sé?“, tázalo se rozpačitě děvče. „Už delší čas pozoruji,“ pokračoval thate, „že se proti vůli svého starého thate a mame scházíš s tím kanevem Lajbem, který z daleka smrdí grošem, nic nedělá, a jehož tate – Jehova ho potrestej 54 – starý Blatt, třeba že je mým nevlastním bratrem, vede se mnou už kolik let proces o dědictví.“ Ghave sklopila své černé oči k zemi a mlčela. „Ghot der gherechte! Du šwájgst? Was hájst? Tak si vážíš svého thate a mame? Já ti řeknu poslední slovo. Jakmile tě ještě jednou uvidím s Lajbem, nebo uslyším, žes se s ním sešla, tak tě vyženu z domu jako gojima, při sám Jehova!“ láteřil tate. „Ne a ne,“ cupla střevíčkem rozhněvaná Ghave. „Já si vezmu Lajba a žádného jiného,“ odsekla a, otočivši se na podpadku, utekla, nedbajíc, že mame otevřela v údivu nad nezdárnou dcerou ústa, až jí bylo viděti oba zbylé zažloutlé zuby, a že tate se z rozčilení hlava s kožešinovou čepicí klepala. Dlouho se po té thate Karp a mame radili, jak mají neposlušné dceři napravit její tvrdou hlavu. Vlastně mluvil jen thate, kdežto mame co nečistá žena jen přizvukovala, prskajíc při každém slově slinami ze své zkomolené huby. Mělť Karp pro Ghave již ženicha vyhlédnutého. Byl to bohatý kupec Salomon Rosenbusch, který dělal znamenité „ghešéfty“ kůžemi a byl šťastným otcem tří dcer, pomalu tak starých jako Ghave. Už dávno se ohlížel po vhodné nevěstě, mladé, při které by znovu omládl, a bohaté, aby jejím věnem mohl povznésti svůj obchod. A našel si ji v Ghave. Právě včera večer před šábesem, kdy v židovských domcích hořelo na stole několik svic, jda ze synagogy, přidružil se k starému Karpovi a rozvinul mu, obrazně házeje rukama, celý svůj plán, na základě jehož by 55 s Karpem ohledně jeho Ghave provedli oba znamenitý „ghešéft“. Karp, třebaže sám byl bohat a nepotřeboval pro dceru sháněti prachového ženicha, dal se snadno zlákati výmluvností Rosenbuschovou, jenž, jak prohlásil, na věno tolik nekladl váhy. Ovšem ale, když Ghave něco od thate dostane věnem, a bude-li toho víc, tím líp, tož s tím bude obchodovat a vše ženě zajistí, aby nebyla zkrácena. Starý Karp vše u sebe uvážil a konečně došel k závěru, že Rosenbusch pro jeho Ghave je ženich jako stvořený. Rosenbuschovy dcery se brzy provdají a Ghave se stane bohatou paní. Věna jí mnoho nedá, vždyť proč by Ghave obětovala starému vdovci své mládí a krásu, které jsou již samy o sobě dostatečným přínosem? On, thate, nemusí se zříci svých zděděných a těžko nabytých peněz, nebude odkázán na milost dceřinu. Však až kdysi, což Jehova nedopusť, zemře, vše jí dědictvím připadne. Proto bez dlouhého váhání stiskl Rosenbuschovi jeho kůžemi páchnoucí ruku na znamení souhlasu. Leč Rosenbusch měl ještě něco na srdci. Projevil pochybnost, zda Ghave ho bude chtít, když je mnohem starší než ona, třeba jinak až na holou hlavu a málo zubů ještě zachovalý člověk, který ještě je s to, jak praotec Israel, rozmnožit potomstvo, zejména však zda se Ghave nebude proto valně vzpírat, když už srdce její si zvolilo Lajba Blatta. „Gott der gherechte,“ vzkřikl Karp, „was hájst? Od čeho jsem já, thate?“ Když neuposlechne, pro- 56 kleju ji a její potomstvo do desátého kolena...“ Rosenbusch byl uspokojen, slíbil Karpovi, že dcery ještě před ženitbou provdá nebo dá z domu a, zálibně se již oblizuje nad svou nevěstou, rozloučil se s Karpem a plandal svým dlouhým, umaštěným kaftanem zpět k ozářené synagoze, v níž někteří nadmíru nábožní souvěrci dosud hlasitě rozmlouvali s Jehovou. Mame byla téhož názoru jako thate, a i kdyby nebyla, bylo to zase stejné, poněvadž nečistá žena nesmí se nijak protiviti plánům svého muže a pána. Zato ale Ghave nebyla pranic spokojena. Už ji nijak nezajímala štíhlá břízka, ukazující na odiv v bídné zahrádce před domem v podzimním slunku svůj zlatitý háv. Hlavu měla sklopenu, na bílém čele hněvivý mrak. Už dříve od mame se něco dověděla, poněvadž jí už dopoledne, jak thate odešel do modlitebny, nějak nápadně chválila vdovce Rosenbuscha, jak je bohatý, jaké vážnosti požívá, že by to s ním byla výtečná trefa. Myslila na svého ubohého Lajba. Jak je hezký, vyšvihlý, s bradou obrostlou tmavým chmýřím, s černýma očima a výbojným orlím nosem. Od malička se znají. Spolu chodili do školy, spolu si hrávali. Ještě dnes si Ghave vzpomíná, jak Lajb vždy k ní prosebně přicházel, sedl si vedle ní, děvčátka, položil jí tmavou hlavu s pučícími pejzy na klín, jak ona se pak ve vlasech drobnými prsty probírala a čistila ji. Nikdy Lajb nešel ku kamarádu, nýbrž k ní, ženě, která měla smysl pro tuto práci. –
57 A nyní? Tohoto svého Lajba se má zříci? Nikdy! Ví, že je chudý, že jeho thate se soudí s jejím thate o nějaké dědictví po společné své matce, ale vždyť to se dá vše společným sňatkem odstranit. A ona si má vzíti toho kůžemi a česnekem páchnoucího, starého, otylého Rosenbusche? Was hájst? Pohodila černou hlavičkou, povstala s lávky, přetáhla rukou vzadu sukni a odběhla na hlavní ulici, aby se tam pobavila se svými družkami a aby shlédla svého Lajba... Bylo překrásně venku. Rozdrchané, nakloněné židovské domky zdaly se býti v podzimním slunku mnohem úpravnější a příjemnější, zelený mech na děravých střechách svítil jako patina a velké slunečnice v spustlých zahrádkách okázale a pyšně tyčily k vybledlému, milému nebi své mohutné žluté kotouče. Třetího dne po rozmluvě s Ghave zapřáhl thate huňatého, prašivého a na jedno oko slepého koníka do rozlámaného vozu, plného beden a zboží, sedl na vůz, zatočil provázkovým bičem nad hlavou a tryskem ujížděl do Sokalu. Měl tam dvojí práci. Jednak všelijaký „ghešéft“ a pak se chtěl poradit se svým advokátem drem Palmaresem ohledně svého dědického procesu s nevlastním bratrem Blattem, otcem toho ganeva Lajba, do nějž se jeho dcera Ghave tak zamilovala, že, Gott der gherechte, se protivila i vůli svého roditele, svého thate. Už několik roků trval ten soud, v němž starý Blatt uplatňoval svá dědická práva na polovici 58 matčina jmění, dokazuje, že testament, kterým vše připadlo Karpovi, je neplatný. Advokáti obou stran vedli řadu svědků, vymýšleli nové a nové záminky, aby štěstí rozhodnutí přivedli na svou stranu. Leč stále se jim to nedařilo, a o smíru při židovské nátuře obou stran nebylo ani řeči, ježto se jednalo o dosti značnou sumu, kterou Karp si osvojoval na základě právoplatné listiny, Blatt zase jako nepominutelný dědic a důvodem přirozeného práva. Dr. Palmares přijal bohatého Karpa nadmíru příznivě a dokazoval mu znovu, že proces proň co nejdříve dobře dopadne. Ne však s touže laskavostí byl přijat téhož dne do Sokalu k svému advokátu, dru Moritzi Expensesovi, zavítavší chudý Blatt. Dr. Expenses byl zavrtán v nějaká akta a valně si ani nepovšimnul špinavého svého souvěrce, který trpělivě čekal u dveří. Když pak ale přece jenom se s ním pustil do hovoru, tu nejprve žádal o „fhóršús“, který mu Blatt ve formě umaštěné pětky odevzdal. Teprve pak se dr. Expenses více rozhovořil a dokazoval Blattovi, že proces se blíží už ke konci, avšak že pro ně valné čáky není, že on se sice vynasnaží, požene celou při až do Vídně, ale že vše bude záviseti od právního pojímání soudce. Blatt se starostlivě prohrabal ve svých šedinách, čímž zbytečně jen pobouřil své vši, chvilku uvažoval a pak kroutě nervosně pravý pejz, chytil svého advokáta za výložky kabátu a táhl ho někam do kouta. Dr. Expenses se skoro poděsil. Cvikr mu sjel s ohnutého nosu na kulaté břicho a 59 zakomíhal se na černé šňůrce. „Hea dochtór!“ zazpíval mu tajůplně do ucha Blatt. „Na – was machen sé?“ durdil se advokát. „’ch werd’ inen etwas sáhen! Když celá ta věc závisí na soudci, nebylo by snad vhodné, abychom si ho nějak získali? Což, abych mu tak dal nějaký phresént, – tak třeba nějakou husu, – wissen’s – a gháns?“ důvěrně se radil Blatt. „Mhénš, - bhist de mešigé?“ zabouřil advokát. „Whas hájst mešigé?“ divil se Blatt, roztáhnuv dlaně proti advokátovu břichu. „Mešigé, mešigé!“ prskal rozčilený advokát. „Chcete proces jistě prohrát? Víte, že vás to může stát arest? Soudce nesmí nic brát, to už není tak, jak kdysi bývalo, a náš soudce, který věc projednává, je naprosto khošér ménš. Kdybyste se mu něco takového opovážil poslat, mělo by to opačný účinek, a při sám Jehova, že byste pak jistě phrocés prohrál...“ Blatt byl v rozpacích, stále rozčileně škubal pejz. Pojednou mu ale zasvítilo v očích a vyhrkl: „‘ch wajs šón! – Adjé, hea dochtór!“ a podav advokátovi pravici, zmizel ve dveřích ve svém odřeném a blátem potřísněném kaftaně. Mnoho se v městě neukazoval. Odcházel domů. Celou cestu sám k sobě polohlasně hovořil, házeje rukama a mávaje výhružně deštníkem, uprostřed provázkem převázaným, z jehož těla čouhaly skrz povlak zrezavělé dráty. Když už se blížil k domovu, předhonil ho na voze se svým prašivým koněm nevlastní bratr Karp. Stěží se pozdravili. Blatt však 60 s jakýmsi lstivým výrazem ve vrásčité tváři díval se za mizícím vozem na silnici a zamával posměšně semknutou pěstí. Nevšímal si ničeho. Bylo mu blaze v podzimním vlahém vzduchu, jímž se mazlivě nesly výkřiky vlasatých mužíků, pobízejících koně v oračkách na polích úrody už zbavených, kouřících čpavým dýmem z pálících se bramborových natí. Vlevo zalesklo se líné řečiště Buku a za ním temně, jako hradba, tyčily se hluboké borové lesy... V celém městečku mezi židy se už veřejně mluvilo o blízkém sňatku Ghave se starým Rosenbuschem. Jeho dvě starší dcery byly rychle provdány, nejmladší, Sára, poslána ku své čáči (tetě) do Belzu. Starý Rosenbusch dal už i opravit svou chatu a díry ve střeše zalátat novým šindelem. Chtěl důstojně uvítat ve svém příbytku mladistvou svou ženu. Svatba měla se odbývat dle úmluvy s thate Karpem po židovském novém roku, až bude „odtroubeno na mráz“. Ghave chodila zlostně se sklopenou hlavou a chystala si výbavu, Lajb celý sklíčený chodil zase stále s knihou do synagogy a zapřísahal Jehovu, aby zabránil jeho neštěstí. Ještě před svatbou měl býti rozhodnut dědický proces mezi Karpem a Blattem. Oba soupeři takřka denně navštěvovali své advokáty, Karp odjížděje k svému na voze, taženém prašivým koněm, Blatt couraje se pěšky po rozbředlé, červenými, prohnilými cihlami dlážděné silnici, drže nad hlavou rozlámaný deštník s vyčuhujícími dráty.
61 A za smutného, podzimního dne, kdy neúprosný déšt omýval vytrvale holé, listí zbavené koruny stromů, a všude na cestách bylo už moře řídkého bláta, byl proces rozhodnut – ve prospěch Blattův. Karp celý rozdurděn, křiče, prskaje a nadávaje, nechtěl ani s advokátem mluvit, sedl na vůz, uhodil bičem do huňáče a tryskem ujížděl od soudu domů, celou cestou zlořeče, škubaje provázkovými opratěmi a mávaje rukama. „Ghevált, – ghevált!“ sténal a v duchu už počítal, jakou sumu bude musit zaplatiti útrat svých i protivníkových. Kdyby byl vyhrál, platil by jen své, ježto odpůrce si vymohl právo chudých, ale tak bude musiti hraditi i útraty jeho, které při známé mu už vlastnosti dra Expensesa budou jistě peprné. Zato ale Blatt zůstal v Sokalu, provázel s rozjasněnou tváří svého advokáta až do kanceláře, mluvil rukama a prskal radostí, až se mu usmolený kaftan i pejzy házely. Dr. Expenses, spokojený s výsledkem, libě si odfukoval křivým nosem a v duchu už komponoval mastné palmare, jež si vyhradil později předložiti. Když přišli do kanceláře, vzal advokát svého klienta stranou a pošeptal mu: „Vidíte, – sehen se, – kdybyste byl onu gháns poslal, nebylo by to pro nás dobře dopadlo. Proces nestál pro nás dobře...“ „Whas hájst?“ roztáhl ruce Blatt. „I hab doch gešikt. Já jsem přes to poslal husu – a gáns“, vítězoslavně se doznával.
62 Advokát málem nezkoprněl, cvikr mu sklouzl s nosu až na otylé břicho. „Wi só? Bin ich mešigé?“ vyhrkl. „Tomu nevěřím, že by tak khošér člověk dal se podplatit.“ „Ja, is’ wáhr. Gans hab i’ gešíkt“, tvrdil Blatt. „Ale ne za sebe, nýbrž za Karpa. Pan advokát přece řekl, že bych si vše u soudce pokazil, kdybych mu poslal a gáns. Gott der gherechte, proč bych jej tedy nepopudil na Karpa? Já teda mu poslal a gáns, ale přidal jsem k ní a visitkarte vom Karp!“ „Blatt, de bis a ghšajtr Mhénš!“ klepal po rameni překvapený dr. Expenses, – de bis ghšajtr als i’...“ „Whas hájst?“ divil se naivně Blatt, „– bin i’ doch áner von úns...“ Blatt nešel, ale přímo letěl pak domů. Nedbal na déšt, jen rukama a deštníkem házel a blahořečil Jehovovi. Přišel domů s kaftanem až po pás umazaným. Nejprve převázal na ruku řemínky, oděl se v pruhované roucho a uvázal „růžek“ na čelo a dlouho se vroucně modlil. Pak se občerstvil herbatou, snědl kus placky s cibulí a zavolal si Lajba. Dlouho spolu cos hovořili, rukama pohazovali. Lajbova dosud smutná tvář nějak obživla a zazářila... Večer po procesu, když právě thate Karp v podvečer šábesu při rozsvícených svíčkách lamentoval a vyčítal Jehovovi, jak zle se k němu zachoval, objevil se ve dveřích thate Blatt. Karp přeměřil nevlastního bratra od hlavy k patě a zlostně vyhrkl: „Whas vilst de?“ Blatt si bez pobídnutí usedl, 63 roztáhl ruce a sdělil překvapenému Karpovi, že by s ním chtěl udělati „á ghešéft“. Karp, třeba že se hněval, slyše o „ghešéftu“, hned byl nakloněn k jednání. A tu Blatt se svěřil, že by rád udělal „ghešéft“ se svým Lajbem a jeho Ghave. Že onen obnos, který Karp dnes prohrál, přijme co věno, když Karp svou Ghave dá za ženu jeho Lajbovi. Karp chvíli hleděl do prázdna s vypoulenýma očima, čuchal v myšlenkách svou bradu a došel v úvahách k závěru, že by to vlastně špatný ghešéft nebyl. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou. Jinak by musel platit proces a ještě dát věno Rosenbuschovi. Starý Blatt však také tušil, že tím dobře pochodí, neboť kdyby se Karp odvolal, mohlo by se třeba štěstí obrátit. Proto kul železo, dokud bylo horké! A Karp „ghešéft“ uzavřel. Za nedlouho rabi požehnal šťastné Ghave i Lajbovi a přál jim, aby jejich potomstvo se rozmnožilo jako písek na břehu mořském. A nejspokojenější při tom „ghešéftu“ byl starý Blatt...
64 R. STUPAVSKÝ:

ANDĚL PÁNĚ.
V pole, les i tiché stráně z vížky letí Anděl Páně. Míru anděl zem to zdraví, den kdy noci: sestro, praví. K odpočinku vše se strojí, konec práci, nepokoji. Příroda se k právu hlásí, žhavé nitro chladem hasí. Rosy křišťál v květy hází, perly věsí v strom i mlází. Hudba míru všude hraje, tiše spí ty české kraje. Jen kdes v dálce třesk zní zbraně, kdy tam zazní Anděl Páně? 65

BOŽÍ MUKA.
Jdi polem, vejdi v šumný les neb na květnatá luka, jdi v města, projdi tichou ves – hle, všude Boží muka. Tu země pila dívky krev, jež zhrdla hříšnou laskou, tam poutník uzřel smrti zjev přepaden lotrů cháskou. Tu otce zabil zrádný syn pro kousek jenom pole, teď bují tady jenom blín a leží brázdy holé. Tam lakomce blesk utratil, jenž hladov byl jen zlata, tu poustevník zas chorý žil, a stála jeho chata. Tu k Bohu kvílel kdysi lid, když hynul dechem moru, tam rokle skýtala zas byt, když vojska vtrhla v horu... A kdyby všude stkvěl se kříž, kde lidské srdce puká, svět celý byl by dávno již jedinká Boží muka. 66

DOMŮ.
„Domů, domů!“ ve sluch zní mi dnem i nocí touhy hlas, navždy zůstat mezi svými, zříti krbu teplý jas. Matičku mít ve objetí, slyšet její srdce bít, láskou k ní se opájeti, jejím dítkem zase být. Pozdravit svou rodnou chatu, zkad jen štěstí prýští zdroj, všechno zřít jen v lesku, zlatu, mír jen míti a ne boj. S každým stromem cítit, ptákem, vůni dýchat rodných hrud, nad divokým jásat mákem, radost zřít jen a ne trud. Býti doma, navždy doma, známé tváře všechny zřít, a když smrt mě zlíbá rtoma, v rodné zemi, doma snít! 67 FRANT. ČECH:
ROZLUKA A SHLEDÁNÍ.
Omamující vedro srpnového dne sálalo krajem a jako v šíleném letu stíhala hodina hodinu. Jako v horečném, hrozném snu chodili lidé; tu starému otci vyskočily slzy na tvář, onde ustaraná matka v ústraní zoufale zalomila rukama. Práce stála. Nebylo pro ni smyslu. Zdálo se, že bez rozumu potácejí se lidé sem a tam jako opilí. A přece, když uhodila poslední hodina k odjezdu určená, stál i mladý Hron k cestě připraven s černým kufříkem v ruce, který teprve loňského roku uložil si na komoře, netuše, že tak brzy zase bude se s ním vypravovati do světa. „Matičko, čas kvapí, není pomoci, musím vás opustiti,“ shroutil se na koleno před stařenou, jež opírajíc se jednou rukou o stůl, aby neklesla, druhou tiskla si zástěru na oči. Při synových slovech sebrala všechny síly, bílou, stříbrem rozkvetlou hlavu sklonila, svadlými rty spočinula na synově čele horkým, dlouhým polibkem, a potom scvrklé prsty na čele, na ústech i na prsou jedináčka zatetelily se ve znamení křížku.
68 „Bůh nebeský, dítě mé, budiž ti štítem, a rodička Kristova tě ve všech nebezpečenstvích ochraňuj! Srdce mně krvácí, že tě ztrácím, ale je třeba je umlčeti, protože ozývá se mocnější hlas. Volá tě povinnost, volá tě císař a král ohrožené vlasti na pomoc. Jdi zmužile, jako já zmužile ponesu svoji samotu.“ „Jak šel bych rád, jak ochotně položil bych sílu svých paží vlasti na oltář, kdybych, matičko, jenom měl zákmit naděje, že neshltí mne sirá, cizí zem, že vrátím se zase radostně k vám, abych byl podporou a potěchou posledních vašich dnů. Ale mám děsné tušení, že vidím vás naposled, že se již spolu nesejdeme,“ vzdechl malomyslně Cyril Hron, pozdvihuje modré oči k matce a vraště čelo. „Nezoufej, hochu zlatý! Mně naopak cosi povídá, že zase zcela jistě přivinu tě zdravého na srdce v radostném shledání. Vím to v tomto okamžiku jistě. Pět tvých bratříčků a sestřiček v květu mých mladých let zardousila mi smrt, sotva odrůstali mé náruči. Slzami tehdy zkrvavěly mé oči, hlava šílela a před pětatřicátým rokem začala mi bělati. Nebožtík tatínek radosti neměl a chmurně hleděl do světa. Stárla a uvadala jsem tím žalem předčasně a juž se zdálo, že nebe mi té radosti nepopřeje, abych ještě jednou přitiskla dítě svoje k ňadrům, z nichž ty dřívější jakoby si byly ssály smrt. A přece ještě jednou usmálo se na mne štěstí. Za pět let po ostatních přisel jsi na svět ty, dítě mé zlaté. Bože, tam na nebesích, Ty to víš, jakou radostí tehdy rozzářil se život můj, ale Ty víš také, jakou 69 úzkostí zachvívala se zmučená duše má, aby to štěstí nově rozkvetlé neuvadlo zase tak brzy jako vždy předešle. Denně na kolenou jsem k Bohu ruce vzpínala, aby tě mně a tatínkovi na radost zachoval a přece přišel okamžik, že se zdálo, že i tentokráte budu oslyšena. Byla ti dvě leta sotva a zase i tebe obletoval anděl smrti. Šílela jsem skoro; dnem i nocí nad tebou bděla, na kolenou u tebe klečíc, pozorovala jsem každý tvůj dech. Jednou večer se zachmuřeným čelem, se zuby zaťatými odvážel zase tatínek od tebe doktora. Vzal nám všecku naději, že bys mohl nám být zachován. Osaměla jsem s tebou v bolestné hrůze. Zdálo se mi, že tentokráte toho nepřežiju, až tě v rubášku zase budu ukládati do rakvičky zdobené barvínkem. Tušila jsem, že toho nepřežiju a ani nechtěla jsem toho přečkati. Zoufala jsem již a v tom smyslu volala jsem tamhle před soškou Bohorodičky ve zmatené modlitbě: Panno nejsvětější, ty matko milosrdenství, matko, jejíž srdce proklál sedmerý meč, smiluj se nade mnou, ubohou, pokornou svou děvečkou a zachraň ten drobný život, jenž je životem mým, anebo vezmi si život můj s tím životem, který již uhasíná. Čelo mi zkrvavělo, jak bila jsem jím o pelest tvé postele. Nevím, jak dlouho jsem klečela, až mne obešly mrákoty. A v těch jakoby na okamžik jenom mihnul se mi před očima světlý zjev a z nadpozemsky krásných rtů skoro jenom šeptem zaševelila blahá zvěst: Utiš se, bude ti zachován. Tatínek vrátiv se, našel mne shroucenou na po- 70 dlaze. Ani dobuditi se mne nemohl, ale když otevřela jsem oči a pohleděla na tebe, místo chrapotu klidnější dech vinul se ti z prsíček, hubička ještě chvílemi sebou křečovitě zatrhla, ale víčka nad modrýma očkama byla zavřena v klidném spánku. Byli jsme s tatínkem jako u vidění, a ty za několik dní zase dováděl jsi po světnici. Slyšíš, hochu zlatý, zázrakem nebe tě mně vrátilo, a proto důvěřuji dnes pevně, že neodejme mi toho, co jednou takovým způsobem darovalo. Věř i ty, dítě mě, že zase se shledáme.“ Vyčerpána tou řečí, sklonila se znova matka k synu a prška slz skanula na jeho mladé čelo. Cyril povstal teď, chopil se obou jejích chvějících se rukou a spočinuv okamžik na té drahé hrudi matčině, pozdvihl potom odhodlaně zrak. „Maminko předrahá, jak vy umíte člověka potěšiti! Ať jsem kdekoli, budu se o to k Bohu modliti, aby vaše naděje ve shledání nebyla zklamána. Ano, teď věřím také já, že se neloučíme navždycky, nýbrž že se zase sejdeme.“ Ruce obě jí poceloval i svrasklé líce a bílé šediny. Na dvoře koně zaržály a za okamžik vyrazily ze vrat. Hronová vyšedši na zápraží, hleděla za synem, a když očím vůz s ním zmizel, musila se zachytiti veřejí, aby neklesla. Zachycujíc se stěn, dopotácela se do světnice a tam jako před lety klesla před soškou Bohorodičky na kolena, ruce zase k ní pozvedla i zrak, ale rty zůstaly němy. Neměly síly, neměly slov.
*
71 Záplava starostí navalila se na stařenku po odchodu synově. Z rozsáhlého hospodářství jakoby odešla hybná síla. Čeládka ženská nedbala, čeledín brzo musil za hospodářem a stará selka neměla bývalé ráznosti, aby uměla poručiti. Noviny hustě potištěné přinášely pestrou směs válečných zpráv ze světa: O vítězstvích a porážkách v cizích zemích, o nichž se stařence nikdy ani nesnilo. Nečetla novin, ale nevěnovala ani mnoho pozornosti tomu, co vypravovali lidé, kteří je hltali. Co bylo po všem, když nic tam nestálo o jejím hochu zlatém, kde je, co dělá, jak se mu vede. Zato růžové lístky od něho ukládala téměř s nábožnou vroucností do svých modlitebních knížek a pokaždé lehčeji si oddechla, když venkovský listonoš aspoň se objevil na prahu. Pán Bůh zaplať, přece ještě žije, zase píše ten hoch zlatý. Nenaříkal nikdy, matku jen vždy těšil, psával, že je zdráv a že dobře se má. Za nějaké dva měsíce, než zem se prvním sněhem zabělí, bude dítě zase doma, těšívala se se začátku stařenka a sousedé i známí ji v té naději utvrzovali. Ale míjely týdny, míjely měsíce, a litice válečná čím dále tím širší zasahovala oblasti jako požár, jemuž se nebrání. Ach, neskončí to soužení tak brzo, nabývali přesvědčení juž i lidé, kteří nejdéle se drželi naděje. Do vsi přišly zprávy ohromující, že ten neb onen známý byl raněn, nebo padl, a začaly docházeti i zprávy oněch, kteří upadli do zajetí.
72 Bože, Bože, aby již byl té starosti konec, začala toužiti Hronová. Hospodářství hynulo, a hoch její zlatý se nevracel. Po vánocích začala polehávati, ale dlouho se bránila, než ulehla docela. Nesmím umříti, a dá Bůh, že neumřu, dokud se mi nevrátí. Vždyť Bůh sám mi ho chrání. Co již jen z naší dědiny leží jich po nemocnicích, dva již i v chladné zemi, a Cyril ustavičně ještě píše, že je zdráv a že dobře se mu vede. Jak bude to krásné, až vrátí se mír, až zase opuštěné koně pána si přivezou! Starost se mne rázem spadne a všechno. Nevěstu potom musí si přivésti a snad, třeba pozdě, přece ještě se dočkám radosti, že budu babičkou dětem jediného syna. Takovými vábnými sny těšívala se stařenka ještě i k jaru, když už ani ohlašující se sluníčko nedovedlo jí vrátiti síly, aby vyšla ze světnice. V zahradě za statkem rozkvetly štěpy, rozezpíval se celý kraj, slunce již s vysokého nebe hřálo, když jednou před Hronovým statkem zacinkal zvonek a pan farář nesl tělo Nejsvětějšího ke stařence. Po jeho odchodu ještě poselák doručil stařence růžový lístek.
Drahá maminko! – Jak toužím již po Vás! Když jsme se loučili, myslil jsem, že to jen na krátko, nejvýše na několik týdnů, a zatím již po deváté vidím vycházeti měsíc do úplňku a čáka na návrat dosud žádná. Nepřítel daleko v naší zemi a zrovna se na něho novou silou chystáme, abychom mu posvítili na cestu z Haliče. Za ten 73 čas, co tu jsem, odvykl jsem strachu. Nebojím se, ač nepřátel na dostřel jako kobylek. Prošel jsem tolikrát se severu na jih a zase nazpátek, prodělal tolik ohlušujících bojů, slyšel tolikráte kolem sebe poslední vzdechy kamarádů, a přece vyvázl jsem vždycky bez pohromy. Ani nových bojů se nelekám. Věřím dnes pevněji než kdy jindy, že brzy s Vámi, drahá maminko, se shledám. Doufejte i Vy, že tak dlouho již to nepotrvá, jak to trvalo. Líbá Vás tisíckrát a nashledanou se těší Váš vděčný syn Cyril. Stařenka již nechápala slov, jež lístek obsahoval, ale přece na rtech zakmitl jí úsměv, a svrasklé prsty křečovitě lístek držely ještě večer, když oči stařenčiny již se obracely v sloup. A téhož večera u západohaličské vesnice stál na přední stráži moravský hoch. Spálenou vesnici za zády, tiskl se k širokému kmeni zpola ohořelé hruše. Měsíc vyplul s královským majestátem v průvodu zlatých hvězd a polil svojí bledou září ztichlý kraj, v němž zápach spálenišť ustupoval vůni jarních květů. Jak lahodně jarý větřík ovíval mladé čelo! Vzadu utichla již před chvílí i poslední melancholická píseň, druhové teď asi do posledního již usínají. Také vpředu ve stranu nepřítele úplný klid a nikde nic se nehýbá. Cyrilovy zraky však přece upřeny jsou pozorně před sebe a obzírají ostražitě přikázaný terén. Oči jeho jsou sice upoutány, ale myšlenkám je volno, jakoby jim rostla křídla.
74 Tu nad ním zpola ohořelé štěpy raší do květů, jak teprve asi je krásně u nich doma tam v rodné dědině! Zahrady jeden květ, za zahradami v potůčku teď při měsíčku směje se a vzlyká ryzí stříbro, olše nad ním šumí do tiché noci a ve statku pod starobylým krovem jeho předků maminka za něho do noci se modlí. Ó, matko drahá, proč stále k vám tak daleko! Kolikráte za ten čas, co jsem vás neviděl, unášel mne vlak moravskými nivami vám docela na blízku, a přece nesměl a nemohl jsem odskočiti, ani abych na okamžik hlavu na vašich prsou spočinul a drahou vaši hlavu zlíbal. A teď dravý proud místo blíže k vám, zase dál a dál mne odnáší. Kdy – kdy přece splní se vaše i moje nejvřelejší touha po shledání? Tesknota zaplavila junákovu duši, ale na prsou hřeje křížek růžence polibky matčiných rtů posvěcený. Tyčí směle čelo jako na vzdor všem nesnázím. Znova v myšlenkách vrací se v rodnou ves, zavitou v chumelici jarních květů. Zvuk jejích zvonů jakoby slavnostním hlaholem přes daleká lada ho k sobě vábil a vítal. Až sladce mdlo bylo Cyrilovi z těch roztěkaných vzpomínek. V tom však dvě stě kroků před ním třeskl hluchý výstřel, projektil hvízdl korunou hruše, v zápětí za ním druhý – a moravský hoch rukou k srdci sáhl. „Matko – matičko drahá!“ zazněl tichou nocí tlumený výkřik. Napravo, nalevo kamarádi vystřelili na Moskaly, Cyril však již neslyší. Plavou hlavu kučeravou chladí orosená tráva, před očima dělají se mu mžitky – pak na okamžik halí je tma, ve sluch jakoby mu 75 zvonek z rodné vsi chrámu zvonil – pak však nebeské jasno najednou oslňuje zrak. „Matko, matičko drahá, tedy přece jsme se shledali, a to – navždycky!“ vyráží jun radostně a padá do náruče matčiny na prahu zlaté brány rajské. V moravské vesnici u hlavy matčiny plápolá světlo hromničky, nad synem daleko v cizině hvězdy planou, ale duše jejich společně vešly v jas věčného života.
76 EMANUEL MASÁK:

ZVONY SE LOUČÍ.
I.
Skoro po tři věky bilo srdce mé, aby VAŠE zvedlo k nebi od země. Odpoutat se od ní! Setřást vášní tíž! S přívalem mých zvuků pnout se k Bohu blíž! Tisíc ran mi vrylo srdce neklidné: s vámi procítilo žal i tíži dne, radostí se chvělo, tvrdlo bolestí, po lidsku vám pělo píseň o štěstí. 77 O lásce a míru těžkém po boji, kde se všechny rány divem zahojí... II.
Tak tři dlouhé věky znělo srdce mé: s nebe lásku neslo, touhy se země. Příliš silně vzrostly. Vášeň chví se v nich, věky nastřádaná v srdcích zatmělých. Krví vybíjí se, šlehá plameny, divou bouří letí v prostor zmámený. A mé srdce puká krutou bolestí, marně, marně pělo píseň o štěstí... 78 III.
Zapěji ji znovu! Zdrsním tony mdlé, zahřmím hlasem hromu v duše ustydlé! Svědomí chci vzbudit! Vniknout do hlubin! Vyrazit tam z temna kalný pramen vin! Snad se krví zbarví. Snad i tryskne výš. Snad si v mnohé duši novou najde skrýš... Mnohá hora padne, pod níž tajně ryl; mnohé srdce vzkřikne: i mne otrávil! Ať pak nebe soudí! Ztresce – požehná?... To již v osud vpíše Ruka tajemná... 79 IV.
Dozní strašná budba.hudba. Svět si oddychne. Po zpěvu a štěstí touha zavzlykne. Nový život všude. A s ním nový boj: lidského to srdce věčný nepokoj. Mezi nebem – zemí zas se bude chvět, vítězit i padat, proklínat i pět... Uklidní se jednou, tak jak srdce mé, jež se zaryje kdes matky do země. Velká chvíle přijde: bouře bouří všech smete vše, co není Boha svatý dech. Sladká hrůzo soudu! V oné hodině srdce tvé, o lidstvo, V Otci spočine... 80 ANT. HRŮZA:
DOMŮ....
Doba léčení schýlila se ku konci – dnes tedy odjíždí, vrací se domů, k rodičům, jichž neviděl od počátku války. Stanul před vraty sanatoria, kam ho byli před devíti měsíci dovezli s roztříštěnou nohou, a teskným pohledem loučil se s krajem, kam ho byla válka zanesla. Zahrady i luka pestřily se tu nádhernými, svěžími barvami květů, obloha jásala modří a bílým, jako hlazené stříbro jiskřícím světlem. Exotické květiny šlechtických parkův a zahrad před rozkošnými vilami voněly opojně. Olbřími horstev uzavíraly rozhled svými strnutými boky, na nichž dumaly staré hvozdy svůj nekonečný sen tichých samot. Jako přilby třpytily se na temenech pohoří věčné ledovce a snoubily se leskem svým s bílými, nedohlednými výškami. Chvosty slunečních paprsků bily do lesklých ploch ledu a lomily se v bystřinách, kvapících po úbočích svahů v hloubky neviditelných propastí... Mladý důstojník zabloudil pohledem k severu, kde tušil domov; a již v touze nenasytné, aby se 81 mu přiblížil rychleji, pohnul se prudce, jakoby se rozběhnouti chtěl..., ale bolestný tah poškubl mu rtoma, dosud ubledlýma. Prothesa, před nedávnem teprv upevněná k pahýlu nohy, přimkla se svíravěji k jizvám dosud zúplna nezaceleným, a bolest, tak povědomá bolest, chytla jej znovu u srdce, až mu oči zvlhly. V tom zafuněl automobil, odfoukl několikrát zamodralý dým a přitočil se k vratům léčebny. Přiběhl důstojníkův sluha, Vít, a jal se nápadně spěšně nakládati zavazadla: menší ruční kufřík a větší bednu s prádlem a šatstvem. Z kanceláře sanatoria vyšel inspekční důstojník a potřásl invalidnímu kolegovi kamarádsky rukou. „Servus,“ přiložil dva prsty k stinítku čepice, když se již automobil rozjížděl, a hned zas pospíchal do úřadovny, kde jej už telefonicky volali. Z okna v prvním patře vychýlil se sněhobílý kornet sestry ošetřovatelky, a její bílá, jemně formovaná ruka pokynula odjíždějícímu posledním pozdravem. Ale vůz již zabočoval na silnici, stoupající do příkrého vrchu. Léčebna zmizela v zeleni zahrad a za mladým důstojníkem zavřela se doba devíti měsíců, doba dlouhých, hrdinně snášených bolestí a nejistot, velkých nadějí a doufání v nový, budoucí život. A vrátil se v myšlenkách ke chvíli, kdy ho sem přivezli s bojiště, zpola již umírajícího vykrvácením a bolestnou únavou. Neví, jak dlouho trval ten transport, než jej snesli s výšin, kde byla jeho pozorovací stanice. Nevěděl, co se s ním děje, kam 82 ho nesou, co s ním zamýšlejí. Jen bolest palčivou cítil v rozdrcené noze a po spánku toužil jako dítě. Horečka rozechvívala jeho silný organismus a žehla mu krev a nitro, jako by se byl požár v něm rozpoutal. Pak jej blouznění přepadlo, ale tiché, snivé, ulehčující... Tma rozložila se kolem něho, hustá, černá, neprůhledná tma, jako ve hluboké podzemní propasti, kde je ticho, smutek a pokoj jako v hrobě. Když nabyl vědomí, uzřel u svého lože sestru – ošetřovatelku. Její hluboké, dětsky čisté oči usmívaly se naň vlídným, něžným pohledem, její měkká, jemná dlaň konejšila každým dotykem všecku horkost nemocné krve a palčivost bolestí. Chtěl se jí zeptati, čím si zasloužil její obětavé péče a něžné šetrnosti, ale když viděl, že i u jiných loží se zastavuje s týmž vlídným a sladkým úsměvem, soudil, že jen anděl dovede se takto skláněti k útrapám a bolestem člověka. Tu již byl mu povědom jeho stav. Po odnětí nohy pocítil úlevu a lehkost. Jen za nocí, kdy spánek míjel jeho oči, vracívala se k němu bolest opět a opět. Tiše a neslyšně přibližovala se k jeho lůžku a nejurputněji jej napadala ve chvílích, když vzpomínal na domov. Tázával se jí rtoma horečkou okoralýma, odkud přichází, kde je její sídlo a proč zabraňuje mu, aby se v myšlenkách svých zabýval domovem, rodičemi a kouzlem vzpomínek na své dětství. Jeho zornice hořely při tom jako dva uhlíky a utkvíval jimi ve tmě, jež padala do síně nezastřeným oknem, za nimž šeřila se noc, prozářená hvěz- 83 dami, ubledlým svitem luny a oněmělá jakoby ohromným jakýms úžasem. Místo odpovědi zdávalo se mu, že mu kdos tím tvrdšími klouby svírá srdce... V těchto chvílích přicházela k němu sestra ošetřovatelka a vyměnila obkladek na jeho hlavě a k ráně přiložila led... Ale je všecko již překonáno, dotrpěno a on je cestou k domovu... Automobil sviští a nadskakuje, stroj uvnitř vozidla přede jednotvárnou píseň. Chvíli tlumeněji, chvíli živěji a hlasitěji, dle toho, řítí-li se svahem silnice do údolí, na jichž svazích bělely se zdi vesnických chalup ze zahrad, či objížděli-li oklikou příkré hory, jejichž čela ztrácela se dosud v bílých parách jitra... Ano vracel se! S vysokým vyznamenáním za udatnost, s tvářemi dosud přepadlými, ale již přece poněkud svěžími, zejména teď, když čerstvý ranní vzduch barvil je do nachova. I oči rozjásaly se radostí, že blíží se k domovu a ke všem, kteří jej tu očekávali. Nepsal domů ničeho o poranění, které utrpěl; nechtěl kormoutiti starostlivá srdce rodičů zprávou, že trpí... Vždyť konec konců případ jeho je tak všední... Je vojákem a ve válce byl po celý rok a v boji skoro každého dne – nuže jaký div, že dosud jest, když mohl již nebýti, jako mnozí z jeho přátel i nepřátel... Automobil se zastavil, a také chod jeho myšlenek stanul. Přijeli k nádraží. Za chvíli už vlak je unášel k severu, hory mizely a jen rovina kraje rozložila se jako pás moře svěží zeleně v jeho rozhledu. 84 Poznal, že přejeli již hranice korunní země a že vlak řítí se už nivami Čech... Přistoupil k oknu a vzpřáhnul obě páže vstříc zemi rodné, plné požehnání krásy a bohaté úrody. Žíznivým dechem ssál vůni dozrávajícího obilí, výdechy lesů a vlahé teplo slunného dne. Vítaly jej stromy podél trati, zelené ostrůvky hájů, roztroušené v malebných skupinách po rovinách, lemovaných v dálkách tmavými hvozdy. I dálky tyto jakoby byly vzpřahovaly po něm svou náruč a zvaly jej k pokojnému prodlení ve svých loktech. Zase vzpomněl dnů, kdy čelil nepříteli, aby nemohl nohou svojí znesvětiti krásu tuto! Jak malým darem byl život jeho, život bezvýznamného jedince, jejž denně podával v oběť, aby zachránil půdu posvěcenou již tolikráte krví svých hrdinných předků, zemi, zúrodňovanou po věky vytrvalou pílí praotců, její svobodu a všecku její kulturu! Viděl opět vyhaslé krby, sbořená města, chrámy v ssutinách a zpustošené kraje, kde válka zuřila. Zato jeho domov kyne mu v ústrety radostně; úsměvné slunce líbá mu tváře i oči, užaslé tímto divem krásy. Sepnul ruce a okem pohnutím a vděčností zroseným pohlédl k nebesům... A se rtů jeho sechvívala se modlitba radostných díků...
*
Byl osmnáctý den v srpnu, slavnost narozenin Jeho Veličenstva. Ředitel kůru Krátký po slavnostní mši sv. v kostele Matky Boží hrál hymnu rakous- 85 kých národů. Chrám, naplněný do posledního místa jak dospělými tak i dětskou drobotinou, rozechvěl se přívalem nadšeného zpěvu, jímž všichni účastníci ředitele doprovázeli. Krátký svým jasným, čistým tenorem zpíval též; ale když dospěl k sloce „Hajme věrně trůnu Jeho proti nepřátelům všem“ zachvěl se mu hlas pohnutím a dvě slzy skanuly mu po ustaraných tvářích. Vzpomněl na svého jediného syna, který též odešel, aby uposlechl příkazu povinnosti. Kde je dnes a kterak vyplnil svůj těžký a přec tak vznešený úkol? Ale hrál dále a rozechvělým hlasem pokračoval: „Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej!“ I jeho syn je tam kdesi v cizí zemi a se zbraní v ruce hájí a brání statky všech občanů této říše. Brání je chrabrou paží a mladou krví. Je v řadách těch, kteří těly svými a svým odhodláním zbudovali nepřemožitelnou hradbu kolem posvátného trůnu svého Nejjasnějšího mocnáře a u vědomí, že svornost jenom moci dá, druží se ke svým přátelům, pohrdaje životem a dávaje ho v oběť na obranu vlasti. Toť nyní nejpřednější, nejsvětější povinností jeho, aby krev i život dal za císaře, za vlast ohroženou. – Hned na počátku hymny vešel do kostela důstojník, opíraje se těžce o hůl. Když uslyšel posvátné zvuky písně, stanul chvíli v němém obdivu. Poznal zvučný hlas otcův a prožívá s ním již nyní všecku radost šťastného shledání. Kouzlo domova schvátilo jej veškeré ve svou čarovnou moc. Nevypověditelným blahem a klidem rozjásalo se jeho srdce. 86 Byl by nejraději padl na kolena, aby zlíbal posvátnou půdu chrámovou a s ní drahou svou zemi, kde se narodil... „Díky Tobě, ó Bože, za všechnu ochranu a za milost, žes dopřál mi tohoto štěstí,“ modlil se vroucně. Varhany umlkly a chrám se prázdnil. Postranními dveřmi sešel s kůru ředitel Krátký. V jeho prošedivělém vousu třpytily se dosud dvě slzy jako křišťály. Chtěl zabočiti cestou ku svému bytu, ale tu uzřel důstojníka, jdoucího mu pomalu naproti. Stanuli proti sobě otec a syn. V očích obou bylo tolik radostného štěstí a zároveň teskné touhy. Pravice otcova vztáhla se první k pozdravu... Syn stisknuv ji prudce, vznesl ji uctivě ke svým rtům. „Tatínku!“ zaštkal a nadskočiv zdravou nohou, zavěsil se otci kolem šíje, líbaje vroucně a opět a opět obě jeho tváře. „Jsi raněn, milý hochu,“ řekl otec měkce, nabízeje dítěti své rámě k opoře. „Jsem mrzákem,“ řekl syn a hlas se mu zlomil obavou, jak otec přijme jeho smutnou zvěst. „Vítám tě srdečně domů!“ řekl otec, jakoby byl přeslechl synovo sdělení. Ale hned si uvědomil, že je třeba k muži před ním stojícímu promluviti ještě jinými slovy. „Rána, utrpěná v čestném boji za vlast, nemrzačí, ale je člověku nejkrásnější ozdobou. Takto vyznamenaného chtěl bych tě vyzvednouti do výše, abych tě ukázal celému světu jako svého hodného syna,“ řekl vřele a políbil jej na čelo.
87 „Ach, otče, díky ti za tato slova útěchy a posily. Jsem hrd na tvé statečné, zlaté srdce!“ poděkoval syn, tule se odevzdaně k otcově páži – – – „Vedu ti hosta,“ řekl ředitel manželce, když došli domů, a otevřel dokořán dvéře pokoje, uvolňuje tak vstup synovi k matce. „Ach Bože – Karle – jak jsi nás překvapil!“ líbala matka svého jedináčka. „Nemám ani, čím bych tě pohostila, tak náhle jsi přijel, tak náhle...“ mluvila přerývaně a ruce se jí třásly a v očích hořela jí radost i tlumená bolest. „Tvé slovo, tvůj úsměv, tvá láska a ty všecka, má nejdražší maminko, jsi mi nejvzácnějším darem, kterým mne vítáš. Jak šťastná to chvíle!“ děkoval hoch, usedaje namahavě do koutku v kuchyni, kde byl stůl, na kterém matka připravovala pokrmy pro svou malou rodinu. „Odpočiň si zatím! Však hned něco přinesu,“ odskočila do pokoje, kde řídící svlékal svůj sváteční kabát. Krátký pohlédl na ženu starostlivě; postřehl zmatek, který se zobrazoval v její vzrušené tváři. Ale tahy její pod dotekem jeho mírného pohledu se uklidnily, a krásný úsměv zahrál jejími rty. „Ty statečná ženo,“ řekl ředitel a přikročiv k ní, objal ji a políbil; „jak ti děkuji!“ zavzlyknul a oči zalily se mu slzami. „Učme se od něho, toho našeho mladého a přec tak silného hrdiny!“ řekla matka, hystajícchystajíc na podnosu zákusek a společně s řídícím, oba radostí záříce, odcházeli k synovi...
88 FRANT. KYSELÝ:

ZÁTIŠÍ.
Nedávno tři svatí vyhoštenci z končin egyptských se vrátili; klidně v smaragdových vršků věnci Nazaret spal vedrem unylý a těm třem ty vršky povídaly: „Pokoj vám! My strážcové jsme dbalí.“ A byl pokoj po celičké chatě, kam jen očím událo se zřít. Josef dílnou šukal, v rukou latě, s příčkami jež hodlal v branku sbít; duší myšlenka mu šla, dar Boží, že své kosti spokojen tu složí. Podál před komůrky zevní prahem s kužele Máť Boží předla len; nemísil se s jejím tichým blahem zlověstivý o Golgotě sen, před divadlem poutavým té chvíle ustávaly hbité ruce v díle. 89 Malý Ježíš skývu chleba drobil holubům, jichž houf se k němu slét’, a tak sladký dětství vděk mu zdobil hlavu rusou, korálový ret, že Máť v duchu výhost přástvě dala, by jej schválila a zulíbala. Zatím drobty sezobány všecky, Ježíš neměl hladovým co dát; prchl z jeho tváře výraz dětský, stínem soucit na čelo se klad’, soucit vážný s utrpením tvorů – božství blesklo z hošíkova zoru. A Máť šťastná, která právě chtěla zlíbati mu líčka růžená, horoucí zas žádostí se chvěla sklesnouti co nejhloub v kolena a jen jako člověk Bohu svému klaněti se dítku milenému.

ŽEBRÁK.
Jan Haukap něžně o chudinu dbal, když na Strahově opatem se stal. A pro almužen hojná vydání on leckdy zaslech’ bratří žehrání. Než, nedbal nic a v lásce k chudým rost’; kdo chudý, vždy mu vítaný byl host. 90 „Jak snadno,“ říkal, „v ubožáků kruh můž’ nečekán se vmísiti sám Bůh!“ A jednou, žebráků když hostil dav, z nich jeden nápadný měl vzhled i mrav. Tak důstojně si vedl za stolem, že podiv, úctu budil kolkolem. A jeho zrak, ač krotký, slunný byl, jak pronikavý šíp se v duši ryl. „Kdo jsi?“ chtěl ptát se opat kolikrát, leč zaražen vždy zůstal před ním stát. Když nasyceni hosté veškeří, Jan opat zvědav stanul u dveří. „Své jméno cizinec mi poví snadsnad, až ze síně se bude ubírat.“ Jak v řadě přistoup’ k němu chuďas ten, byl naráz bílým světlem obestřen. Bok odhalený jizvou se mu rděl a jizvy zářné v rukou, nohou měl. Tu štěstím v závrať padal opat Jan a sotva vzjásat moh’: „Můj Bůh a Pán!“ 91 Dr. JAN HEJČL:
PRAVDA NADE VŠECKO. Zapadlá anekdota ze starého Východu.
Četli jste již TŘETÍ knihu Esdrášovu? Kdo nečetl prvé ani druhé knihy Esdrášovy, nesnadno se dostal ke TŘETÍ. Ale i ten, kdo listoval v kanonických knihách Esdrášových, obyčejně nevšímá si knihy TŘETÍ, odloží ji, že je to „APOKRYF“. A přece bývaly doby, kdy naši předkové se zálibou čítali „apokryfy“, ačkoli věděli, že do sbírky knih kanonických nepatří.1) Také moderní kritika věnuje „apokryfům“ velikou pozornost, ježto mají veliký význam literárně a nábožensko-historický. V poslední době poutá pozornost učeného světa zejména tak zvaná třetí kniha Esdrášova,2) která kromě 3, 1–5, 6 opakuje bezmála doslova, co podáno v Par. hl. 35n; 1. Esdr. hl. 1–10 a 2. Esdr. (Neh.) 7, 73–8, 12. Kritika shledala, že nejedno různočtení 3. Esdr. je lepší nežli běžné znění hebrejské (masoretské).3) Úkolem těchto řádků není zabývati se těmi kritickými otázkami zevrubně. Chceme toliko se stanoviska literárně historického upozorniti na zají- 92 mavou anekdotu, jakousi perličku, kterou má toliko třetí kniha Esdrášova. Zajímavosti dodává jí STAROBYLOST její, pocházíť nejpozději ze II. století PŘED Kristem. V dějinách všeobecné výchovy lidstva hrála velikou roli, zejména v dobách, kdy bývala 3. Esdr. od některých spisovatelů církevních pokládána za knihu biblickou a kdy bývala v některých krajinách spolu s biblí čítána.4) Ať soudí kritika o historické ceně úryvku 3. Esdr. 3, 1-5, 6 jakkoli, je jisto, že anekdota, kterou tu dle řeckého znění podáváme,5) utvrzovala v čtenářích přesvědčení, že je PRAVDA NADE VŠECKO.
*
Starovýchodní vladaři chtěli býti moudrými;6) měli rádi ve své družině mudrce,7) se kterými se radívali. Moudré myšlenky bývaly vyslovovány vtipnými hádankami, duchaplnými aforismy a pod. Král Dareios – neznámo,8) zda I (521–485), či II (424 až 405) – vypsal dokonce odměnu tomu, kdo nejlépe rozřeší hádanku, CO JE NA SVĚTĚ NEJMOCNĚJŠÍHO. Vysvítá to z rozhovoru tří královských pažat, který 3. Esdr. 3, 4–12 líčí takto: „Tehdy pravili si tři jinoši, osobní strážci, kteří střehli tělo královo: „Ať vysloví každý z nás průpovědí, co má největší moc! Čí průpověď ukáže se býti nejmoudřejší, tomu udělí král Dareios veliké dary; (udělí mu) též odměny veliké: dá jej obléci v purpur, dá mu píti ze zlatých nádob, na zlatohlavu spáti, (dá mu) vůz se zlatým postrojem, kmentový turban, řetěz kolem krku; seděti bude 93 vedle samého Dareia pro svou moudrost, a bude slouti Dareiovým příbuzným.“ „Napsal tedy každý svou průpověď, opatřil ji pečetí a položil pod podušku Dareiovi králi pod hlavu. Řekli (si): „Až se probudí král, dají mu, co jsme napsali; a čí výrok usoudí král se třemi9) velmoži perskými za nejmoudřejší, tomu se dostane vypsané ceny. První napsal: „Největší moc má víno.“ Druhý napsal: „Největší moc má král.“ Třetí napsal: „Největší moc mají ženy; ale všecko překonává pravda.“ Dareiova pažata znala patrně svého pána. Věděla, že po hostině nemívá spánku, že baví se pak rád hádankami, jako činil u stolu.10) Slyšme dále spisovatele 3. Esdr. (3, 1–3, 13nn): „Král Dareios učinil velikou hostinu všem poddaným svým: všemu dvorskému služebnictvu, všem velmožům medským i perským, všem satrapům i vojevůdcům, jakož i místodržícím svým do Indie, do Etiopie ve stu dvaceti sedmi zemích.11) Jedli, pili, a nasytivše se, odešli. Také král Dareios odešel do ložnice. Usnul, ale (brzy) se probudil. Když tedy se probudil král, vzali a dali mu, co bylo napsáno. I přečetl (to) a kázal posly svolati všecky velmože perské i medské, satrapy, vojevůdce, místodržící a velitele.12) Když se posadil v soudní síni,13) bylo před ním čteno, co byli napsali. Pak přikázal: „Zavolejte jinochy, ať sami vysvětlí své výroky!“ Když vešli, pravili jim: „Vyložte nám, co jste napsali!“
94 A) MOC VÍNA. (3. Esdr. I6b–23).
Počal tedy první, který byl se vyslovil o moci vína, a mluvil takto: „Muži! (Tážete se,) jakou moc má víno? Všem lidem, kteří je pijí, obluzuje rozum! Působí, že stejný má rozum král i sirotek, nevolník i svobodný, chuďas i bohatec. Každou náladu obrací v radost a veselí. Působí, že zapomíná (mysl) na zármutek i na dluhy. Všecka srdce činí bohatými, že zapomíná (mysl) na krále i na satrapy, že (člověk) hřivnami jen hází.14) Když lidé pijí, nedbají, by se zachovali přátelům a příbuzným, ale zanedlouho tasí meče. Když pak se z vína proberou, nevědí, co učinili. Muži, nemá víno největší moc, kdyžtě nutí takto činit?“ A to povědev, mlčel.
B) MOC KRÁLOVA. (3. Esdr. 4, 1–13).
I počal mluviti druhý, který byl se vyslovil o moci králově: „Muži! Nejsou mocni lidé, kteří vládnou nad zemí, mořem i vším, co je v nich? Ale nejmocnější je král. Panuje nad nimi, vládne jim a cokoli jim řekne, všeho poslouchají: Káže-li jim, by proti sobě válčili, válčí. Pošle-li je na nepřítele, táhnou a boří hory, hradby a věže. Zabíjejí a nechávají se zabíjeti, a rozkazu králova nepřestupují. Zvítězí-li, přinášejí králi všecko; také vše, co zbylo, když plení. Ti pak, kteří nekonají vojenskou službu a neválčí, 95 ale vzdělávají půdu, když byli zaseli a zase sklidili, přinášejí králi – ano druh druha nutí, by přinášeli králi dávky. On jest jediný! Káže-li zabíti, zabíjejí. Káže-li propustiti, propouštějí. Poroučí-li bíti, bijí. Poroučí-li pustošiti, pustoší. Velí-li stavěti, stavějí. Velí-li vyhubiti, vyhubují. Nařídí-li zasadit, zasazují. Všecek lid i vojsko jeho poslouchají. Sám zatím leží, jí, pije a spí; oni pak jsou na stráži kolem něho, a nikdo nesmí odejíti po svých a tak neposlušný býti. Muži! Není král nejmocnější, kdyžtě tak ho poslouchají?“ A mlčel.
C) MOC ŽEN. (3. Esdr. 4,13–32).
Tu třetí, který byl se vyslovil o ženách a pravdě, – totiž Zorobabel8) – počal mluviti: „Muži! Není veliký král a není mnoho lidí (mu podaných)? Nemá také velikou moc víno? Ale kdo nad nimi vládne a kdo jim panuje? Zda ne ŽENY? Ženy porodily krále a všecky lidi, kteří vládnou nad mořem i nad zemí. Z nich pocházejí, a ony vychovaly ty, kteří pěstují révu, z níž je víno. Ony dělají šaty mužům, ony dělají ozdoby mužům, a bez žen nemohou muži býti. Nahrabou-li si zlata, stříbra nebo jakýchkoli skvostů, spatří-li však ženu jedinou, krásnou vzezřením a sličnou, nechají toho všeho, pukají hned touhou po ní, s otevřenými ústy hledí za ní, a všichni berou si ji raději nežli zlato, stříbro, nebo jakýkoli skvost. Muž opouští otce, který ho byl vychoval, i svou vlast a přilne 96 k manželce. Ženu maje na mysli, vypouští duši, zapomínaje otce, matky i vlasti. Z toho dlužno vám poznati, že nad vámi ženy vládnou. Či nelopotíte a nepachtíte se, abyste všecko snesli a dali ženám? Ano, muž bere meč a vydává se na cestu, by loupil a kradl, by sjížděl moře a řeky, lvu hledí do očí, potmě chodí, a co ukradl, urval a uloupil, odnáší – milence! Mnohem více miluje muž manželku, než otce a matku. Mnozí minuli se rozumem pro ženy, stali se otroky pro ně; a mnozí zahynuli, ježto klesli a zhřešili pro ženy. Ještě mi nevěříte? Není král veliký svou mocí? Nebojí se všecky země zavadit o něho? (A přece) viděli jej, a Apami,15) dceru vzácného Bartaka, ženinu královu, ana seděla po pravici králově, vzala korunu s hlavy královy, vstavila ji sobě, levící pak krále bila. Při tom král s otevřenými ústy hleděl na ni, a když se na něho usmála, usmál se. Hněvala-li se na něho, lichotil jí, aby se na něho udobřila. Mužové, zda nejsou ženy mocné, kdyžtě takových věcí dovedou? Tu král a velmoži hleděli na sebe.
D) MOC PRAVDY. (3. Esdr. 4, 33b–40).
I počal mluviti o PRAVDĚ: „Mužové! Nejsou ženy mocné? Veliká je země, vysoká jsou nebesa, a rychlý je běh slunce, neboť obíhá kruh nebes a zase vrací se na své místo za jeden den. Není veliký, kdo takových věcí dokáže? Avšak pravda je větší, je mocná nade všecko! 97 Všecka země pravdu vzývá, nebe jí dobrořečí, všecky věci třesou a chvějí se (před ní), a nemá nic s nespravedlností. Hříšné je víno, hříšný je král, hříšné jsou ženy, hříšní jsou všichni synové lidstva, a hříšné jsou všecky skutky jejich. To vše (jest nespravedlivé), není v nich pravdy a pro svou nespravedlivost hynou. Ale pravda zůstává a moc má na věky! Žije a vládne na věky věkův! Nehledí také na osobu, nestraní, ale činí spravedlnost, kdežto vše je hříšné a zlé. Všichni mají zálibu v jejích činech, a v jejím soudě není nic nesprávného. Jí přísluší síla, vláda, moc a velebnost všech věků! Požehnán budiž Bůh pravdy!“ Když přestal mluviti, zkřiklo veškeré shromáždění a pravilo: „Veliká je pravda, JE NEJMOCNĚJŠÍ!“ Tu mu pravil král: „Požádej, cokoli chceš nad to, co jest vypsáno, a dáme ti, ježto bylo shledáno, že jsi nejmoudřejší...“
POZNÁMKY. 1) Viz Sedláček, Úvod do knih Starého zákona, Praha 1904, str. 126. 2) Z nejnovější katolické literatury buďtež tu jmenovány dvě monografie: a) Edmund BAYER, Das dritte Buch Esdras und sein Verhältnis zu den Büchern Esra-Nethemia. Gekrönte Preisschrift. Freiburg i. B. 1911 (Biblische Studien XVI, 1). b) WALDE Bernhard, Die Esdrasbücher der Septuaginta. Tamže 1913. (Biblische Studien XVIII, 4). – Podrobnější literatura tamže. 98 3) Bayer n. a. m. str. 86, 4. 4) Bayer tamže str. 1nn. Užil jí také již Josefus Flavius ve svých „Starožitnostech“ XI, 1–5. 5) Dle vydání: Henry Barclay Swete, The Old Testament in Greek according to the Septuagint Vol II Cambridge 1907 str. 136nn. Též úryvek 3. Esdr. 3, 1–5, 6 byl napsán původně ARAMSKY. Ten originál však se ztratil. Kniha zachována toliko v překladech: řeckém, latinském a asyrském. 6) Srv. 3 Král 3, 2nn. – Již Chamurapi (kol r. 2000 před Kr.) nazývá se v úvodu ke svému zákoníku (nejstaršímu na světě) několikráte „MOUDRÝM“. 7) Srv. Est. 1, 13; Dan. 2, 12; 5, 15. 8) Nelze zjistit, co je na tomto příběhu historického a do které doby jej klásti. Ta nejistota neubírá důmyslu a ceny anekdotě. – Totéž dlužno říci o Zorobabelovi, který žil za KÝRA (539–529), Kambysa a Daria I. Srv. Esdr. 2, 2; 5, 2. – Jos. Flavius mění „DAREIA“ v KÁMBYSA (Starožitnost XI, 3). 9) Dle Esdr. 7, 14; Est. 1, 14 bývalo těch velmožů kolem krále zpravidla SEDM. 10) O zálibě starých baviti se při jídle hádankami viz Sdc. 14, 10nn. 11) Tolik provincií měl dle Est. 1, 1 také perský králi „ACHAŠVEROŠ“, t. j. XERXES I. (485–465). 12) Srv. Est. 1, 3. 13) Srv. Est. 5, 1. 14) Podnapilý chlubil rád užívá vysokých čísel mluvě o penězích. V ústech jeho znamená milion ne více nežli haléř. 15) APAME historicky neznámá. Neznámější „BARTAKOS“.
99 JOSEF E. ŘÍHA:

POTĚŠENÍ ZARMOUCENÝCH.
Dnes olověně křídlo duši moji tísní, jak zakřiknutý pták mé srdce mlčí dnes, co z hlubin stoupalo, co vzhůru znělo písní, tak bázlivě se krčí v šeru duše kdes... Kdos v srdci used Velký v černém dlouhém hávu, a těžkou vlečku temnou srdcem rozhodil, mě krutou vládou zajal, jak by králem byl, a rozvinout chtěl v srdci smutnou svoji slávu... Ó prchni bolestí a smutků černý Králi, rozepnu křídla duše k nebes výšinám, tam, kde je věčná radost, ples kde neustálý, mně odtud ruka bílá kyne mrtvým tmám... Mne kyne rukou bílou – do tmy ke mně volá Maria, Sladkost, Život – lásku moji zve, zavinu, strhnu tvoje smutné korouhve, chci blíže k Té, jíž srdce nikdy neodolá... Maria přesladká a ke všem milostivá, já z ráje radosti jsem vyhnaný Tvůj syn, a z květů, plodů mých se smutek na mne dívá, 100 když údolím jdu slz, životem plným vin... Důvěrně k Tobě volám v těžkém putování, bys na mně milosrdný obrátila zrak, z nějž míru síla září větší nad zázrak, bys navždy mojí byla Královnou a Paní... FR. KAŠPAR:

ANDĚLÉ.
V den prvý světlem zaplavil jsi svět, a vyslal řeky světla, svoje anděly, by jas Tvůj rozváděli do duší a k Tobě zase zpět ze vraceli. Hle, v síti jejich světel tone svět jak veleměsto ozářené v temnotách. V těch řekách zářících se odráží Tvá veleba jak břehy ve vodách. Jak buřiči jsme směle přeťali vedení světla Tvého – k vlastní pohromě; teď jiné světlo zazářilo nám z požáru vzníceného v Sodomě. Ó, pošli anděly své na pomoc! Však, je-li vůle Tvá, jak Syna k oběti posílil anděl, neodepři nám sílu s Ním trpěti! 101

RŮŽE MYSTICKÁ.
Noc podzimní je plná hvězd. Měsíc s černé tabule noci smazán jest. Prostředkem nebes řeka stříbrná se valí jak rozpuštěný kov měsíce. To zářící je vlečka Panny Marie vyšitá miliony hvězd; ji Matka odhodila, když sestoupila na zem, by bolestná lože srdcí navštívila. Slyš, vítr utajil dech rázem, a všecky hlasy ustoupily uctivě před její velebou; jen růže voní ještě opojněji a jinak než jindy, se zdá, jak z roucha Marie, té růže mystické, by dýchala to vůně nebeská. 102 JAN EUGEN SEQUARDT:
MUL.
Mul, jak trpělivé a vytrvalé to zvířátko! Když jsme za nocí potkávali průvody mulů, náklady obtěžkaných, vždy s obdivem jsem pohlížel na tyto soumary. Jde klidně, ať kulky létají mimo něho třeba i granáty bijí a šrapnely se tříští. Mul jde klidně, krok za krokem. Přes balvany a po kamenitých stráních a cestách, i ve tmě, jde klidně, statečně a s obdivuhodnou rovnováhou. Přes všechny překážky leze hbitě jako moucha. Ani byste nevěřili, co všechno takové zvířátko unese. Zajímavé je pozorovati mula, když s nákladem dojde na místo. Postaví se na místo, kde vždy stává. Přichází i za noci na ně s přesnou jistotou. Vojáci chvátají složiti jeho náklad. Práce je rychle odbyta. Jakmile sejmou se zvířátka náklad, pokročí rychle vpřed, natáhne krk, otřese se a již klidně stojí. Vojáčkové si říkají: „Vidíš koníčka, jak se otřásl? Jen jen na to zvířátko čekalo...“ Druzí vojáčkové pokyvují v souhlas hlavou. Ve dne můžete si soumary za rojnicí válečnou 103 lépe prohlédnoutí.prohlédnouti. Jsou celí odření od řemenů a od dřevěných, těžkých truhlíků. Jdou klidně, poslušně a přes kameny lezou jako kočky. Mnohý průvodce soumarů jim popěvuje, zejména, jsou-li to Bosňáci a lidé z Přímoří. Jdete za noci, tiše, a s cesty se k vám nesou dumné, nehlasité popěvky průvodce soumarů. – V dálce ozývá se střelba, a reflektory ozařují v přímočarých proudech fronty. Často těsně přejdete kol soumařích průvodů. Jedno zvíře kluše za druhým, u nich nebo za nimi, případně před nimi, vždy člověk u jednoho, nejvýš u dvou mulů, jdou jich vůdcové s proutky v ruce. Ale nebijí zvířátka. Jen tu a tam, když některé se opozdí, proutek popožene. Pozorujete ty lidi a cítíte, jak takřka svým životem srostli se zvířátky. Mnohý vypovídá celý svůj životní román věrnému, trpělivému zvířeti. Mul jde, třese ocasem a poslouchá. Stává se tajemníkem prostých duší. – – – Když náklad je dopraven, mul vesele vykročí na zpáteční cestu. Čeká zvíře na odpočinek a na krmení. Tak jde den za dnem s přesnou pravidelností. – Zvláště na italské frontě je mulů na tisíce, jsou pro tuto půdu skalnatou a zanedbanou, zrovna jako stvořeni. Jsou tu doma. Přesvědčíte se, že válka sbližuje nejen lidi s lidmi, ale i také lidi se zvířaty. Psáno v Békés Gyule, Uhry, březen 1916.
104 FR DOHNAL:

VÁNOCE 1916.
Třesk pušek táhne po závěji a děla duní hluboce, a zrudlým sněhem voje spějí – ó, vánoce, ó vánoce! A všude krev a lkavé stony, jak v náhlém záští divoce kolony vráží na kolony – ó, vánoce, ó vánoce! Ó, vánoce, kde vaše něha? Kde snivé kouzlo jesliček? Kde radost, která jindy šlehá z těch milých vašich písniček? Kde hlahol zvonů v půlnoc znící vždy ze všech měst a vesniček? kde po silnicích laškující jak dívek smích hlas rolniček? Ó, všude jak by můra slétla v ty němé domy, v nádvoří, a všude tma a nikde světla dnes nehoří, och, nehoří, a zvony, zvony, drahé zvony, jež těšívaly ve hoři, teď roztaveny na kanóny, kdes jinou řečí hovoří. 105 Ó, vánoce, jak jinak zněla vždy píseň vaše jásavá dřív, nežli lidstvem zaúpěla ta bouře dnešní krvavá! Ó, vánoce, jen smutek všude a bolest divá, drásavá, a všude jenom oči rudé, jak lidstvo sebe uštvává! Ó, vánoce, tak smutku plny jste po třetí, již po třetí – a dál se valí války vlny a nelze konce viděti! Ó, vánoce, vy svátky míru, však bez míru již po třetí, kdy konec bude tomu víru, kdy míru zvěst přec přiletí?! Vše marno zatím... Po závěji dál děla duní hluboce, a zrudlým sněhem voje spějí – ó, vánoce, ó vánoce! Dál teče krev a lkají stony, dál v krutém zášti divoce kolony vráží na kolony – ó, vánoce, ó, vánoce!... 106 JAN HALOUZKA:
STARÁ MEDITACE.
Od severu žene se sníh – jistě jest i vojsko naše sněhem zasypáno – – Tak se to lehce trpí pro Boha, císaře a vlast! – – Rok 1878. šklebí se na mne – – – a z něho pronikají v ohnivých obrazích záznamuhodnější momenty: náhlé povolání do zbraně – loučení se s domovem – cítím tu teplou ruku matčinu na čele – slyším zlatá slova otcova: Bůh tě ochraňuj – Neposkvrněná Panna Maria a všichni svatí tě doprovázejte – padneš-li, padneš za císaře a krále, za drahou vlast! – – Požehnali mne svěcenou vodou – na krk mi zavěsili medailku – do skla zalitý obrázek Panny Marie Čenstochovské a sv. Antonína. Relikvii tuto nosím ustavičně. – Vynořuje se obraz jiný – bylo asi ke třetí hodině po půlnoci – chladno probíhalo tělem – náměstí Marie Sněžné osvětleno – lidstva davy ohromné – komandant velí k modlitbě – klekáme – hudba zavířila hymnu rakouskou – – vlak už čekal, lokomotiva ověnčena – peron plný dobrých lidí – v očích jim svítily slzy – do císařské hymny za- 107 hřmělo hlučné s Pánem Bohem! – Odjížděli jsme na bojiště! – Pochody obtížné – vojáci padali úpalem. U DERVENTU v křoví zase několik mrtvol – každá byla zahalena rozepnutým pláštěm – stálo nás tu několik bývalých jednoročních dobrovolníků – odkrýváme mrtvoly – ach! soudní praktikant z Litovle, absolvovaný právník SMÉKAL – z nosu vytékala pěna, na sta much lezlo na tváři jeho – oči, ústa polootevřena. Pomodlili jsme se za nebožtíky – a přemýšleli o tom, že snad brzy budeme i my tak odpočívati – – Obrazy lopotných pochodů do strmých, nebezpečných hor – skalisk – letí rychle za sebou. Dospěli jsme do táboru DOBOJSKÉHO – tam dán byl rozkaz k naprosté pohotovosti. Leželi jsme ozbrojeni. O druhé hodině v noci zatřeštily trubky alarm – povely ozývaly se silnou ozvěnou – přešli jsme řeku BOSNU (oděv a zbraň nesouce v rukou) do srázných hor. Slunko vycházelo – náš pluk usedl k odpočinku. Zahleděl jsem se do vpadlých, bledých tváří komilitonů. V té zahřměly salvy – vzhůru! – a už to hořelo, vřelo, řvalo –.
Země duní – vzdychá – sténá – – plamen srší, prší, bouří, z rozdrásaných ňader země teplá krev se k nebi kouří!
Rozběhli jsme se vpřed – nepřítel blízko nás – střílel salvami, my salvami odpovídali – pušky pálily – zranění volali – dobytek postřelený ryčel 108 – raněné odnášeli – my hlasitě za hlučné střelby jsme volali: Pod ochranou Tvou se utíkáme...
Mračna se srazila! Lítal, bil blesk – Rachot, třesk, hluk – děl huk, děl huk, děl řev – Země již nestačí vpíjeti krev. V útrobách hrůzou se chvěje, co se to děje?!
Nevinně prolitá krev zapálila v nás svatý hněv – bili jsme se jako lvi – (tehdy nebylo zákopův) – za námi lámaly se stromy z propasti trčící od střel nepřátelských – trubky nepřátelské zběsile vřeštěly – nepřátelé seskakovali se skalisk proti nám – kryli se za silnými kmeny stromů – řvali: allah! allah! – káceli stromy za praskotu děsného – dělajíce pro sebe záseky – – – Ach! co tu tisíc a tisíc střel za celý ten den (4. září) zahvízdalo zrovna u hlavy – sypalo se to jako hrách – – My vzhůru proti nim – velitel náš štábní důstojník ALEXANDR RYTÍŘ GRÖLLER – stál uprostřed nás – hejtman volal, aby se postavil bokem k nepříteli – ale již zachvátila střela hrdinu – klesl na zem, tázal se, zda krvácí? – krev řinula z rány, ale nedbal toho, za pomoci vojáků vstal, a pohroziv šavlí, zavolal: „Verfluchte Grille – aber ein guter Schütze!“ (Prokletý cvrčku, ale jsi dobrý střelec!) Zraněného velitele odnášeli z fronty – – –
109 Zatím nám vycházel náboj – křičeli jsme, že nemožno vydržeti – ale hned rozhazovány byly balíčky s patronami – a už to rachotilo z pušek. V dešti střel seděl na koníku v naších řadách generál HRABĚ SZAPARY. To povzbuzovalo, to zvedalo mysl! – Byli jsme celí otupělí – v nejhorším okamžiku zahučela za námi s nebezpečných hor naše horská děla – a to působilo – Nepřítel dal se na útěk... Tu tam zahvízdla střela – – až vše utichlo – večerní červánky hořely na nebi – mateřídouška voněla s krví lidskou – hmyz pásl se na sedlé krvi mrtvých – raněné snášeli na haluzích dolů do táboru. – Když jsme se vrátili (ne všichni) do táboru, slyšeli jsme telegrafickou pochvalu Jeho Veličenstva! – Druhého dne bojoval za nás brněnský osmý pluk ABELŮV – vykrvácel. Vystřídali jsme ho – viděli jsme všechny ty spousty! – Ubožáci! Co tu mrtvol! – Ranění úpěli o trochu vody; dali jsme poslední. – Byli jsme nepříteli v patách – v táborech nepřátelských ještě jsme zastali doutnající uhlí – černé mrtvoly ležely kolem. – Náhle zavoláno: „Zastavit – stát!“ – Kde kdo utíkal k vodě. Krajan podal mi vody – jedním douškem vyprázdnil jsem nádobu. – Za chvíli, zatroubeno: „Nepijte vody – jest otrávena!“ – Čekal jsem smrt; vzbuzoval jsem lítost dokonalou. – Opět ohlášeno; že jen vody stojaté otráveny jsou. Krajan vzal mne za ruku a táhl mne k vodě tekoucí, v níž leželi v rozkladu 110 tři insurgenti s nabubřenými životy. – Pronásledovali jsme nepřítele až k TUZLE, kde měly se naše armádní sbory k silnému výpadu soustřediti. Tam čekali jsme rozhodný boj. Pršelo na nás po celý týden – nebylo přístřeší, – jednoho večera sálaly ohně nepřátelské nad horami – výkřiky allah! allah! nesly se k nám. – Ráno vše ztichlo; – asi o jedenácté hodině dojel parlamentář s družinou: že Tuzla se vzdává. – Hladoví – za zvuku hudby ploužili jsme se úzkými průsmyky a stezkami, vidouce, že jsme mohli býti kamením s vrchu utlučeni. Slavně vešli jsme do Tuzle – prapor rakouský jsme vztýčili na radnicí – horská děla obklíčila město. – Po třech dnech spěli jsme přes ZVORNIK, VLASENICI, VYŠEGRAD, GORAZDU – do FOČE, za nynější světové války proslulé – – Minulo šest měsíců – došel rozkaz, aby byli všichni posluchači vysokých škol propuštěni. Vraceli jsme se v domovinu. Prošli jsme celou Bosnu přes SARAJEVO, DOBOJ, Bos. Brod; odtud vezli nás parníkem po řece SÁVĚ do SISEKU, a dále drahou až do Olomouce. Dojeli jsme na Očisťování Panny Marie ranním vlakem do Olomouce. Nádraží osvětleno. – Tam čekala mne ta něžná, dobrá matička. – Šťastné shledání! – – Očistili jsme se a převlékli. – Večer dojelo několik kočárů z farnosti naší – všem hořela srdce od radosti – slzy radosti kanuly z očí zlatých rodičů – – Dnes odpočívají na tom poli svatém v hrobce rodinné. Byl jsem tak 111 šťasten, že bývali se mnou na faře – a když chtěl jsem zavolati k zaopatření sousední kněze, kteříž rodiče mé milovali – slyšel jsem odpověď: „Ale, Jeníčku, vždyť máme vás – dva kněze.“ Zaopatřoval jsem každého několikráte – a lid mi svěřený viděl, jak umírali moji dobří, svatí rodiče. – Odpočívají tam vedle sebe i s bratrem nadučitelem Antonínem, rozhodným a věrným katolíkem – Náhrobky jejich oslavil básník náš, přítel můj, dvorní rada JAN EV. NEČAS, těmito verši:
MATIČCE:
Jsem první tady v lůně chladné země. Až Pán Bůh nechá položit vás ke mně, až srdce mého popel s vaším spojí, kéž duše naše před svým Tvůrcem stojí! Nechť tam z nás pěti dechem jedním vane: Buď věčně věkův veleben, náš Pane!
OTCI:
Manžel, otec, bližní vzorný, Církve, vlasti věrný syn tuto čeká, až jej vzkřísí všemohoucí Hospodin; má své místo při manželce v zamřížené zahrádce – s třemi syny lid náš žehná blahé jeho památce! – – – – – – –
112 Ujížděli jsme k rodisku – z daleka bylo slyšeti hřmění děl národních. Dojeli jsme – světla zářila – farnost téměř celá přítomna k vítání. Volalo to se všech stran: Vítáme Vás! Sláva! Sláva! – – Každý podával ruku k stisknutí! – z očí mi padaly slzy dolů po lících – až na ty ruce dobrých krajanů. – Jeli jsme mimo chrám Páně – tam blikotalo věčné světlo – obnažili jsme hlavy – a děkovali jsme Ježíši Svátostnému za záchranu! – Doma jasno, čisto – tu teprv nejsrdečnější uvítání! – Po společné modlitbě uložila mne dobroučká matička na teplé, bílé lůžko – čelo pokropila svěcenou vodou – brzy přiletěly dřímoty a mi zdálo se, jak bojujeme u Doboje – jak v plamenech hoří blízká dědina – jak statečný náš velitel padá k zemi – Obudil jsem se ze strašného snu – na věži odbila dvanáctá, a mi vyklouzlo z hrdla: Odpočiňte v pokoji po boji... 17. 11. 1916.
113 MARIE KAVANOVA:

MODLITBA.
Modlitba těšitelka, andělů sladký dech, studánka útěch v luhu, kde krasší najdem duhu –, nejsladší léků pohár v úzkostech duše všech? Kam utéci se jinam, když všecko bolí nás, a tužeb na osení náhle pad ranný mráz? Po moři loďka plyne, kolébá naděj mou, nesmírné nebezpečí, dojdu tam se svou péčí –: jak mohu dostihnouti se svých sil družinou? Sebrat se musí jenom, modlitbou vznítit duch, v pokoře vyznat všecko, prositi, by dal Bůh! Dokola propasti, steziček nevidím víc, třesou se umu tkáně, neodolají ráně, vykřikla duše k Bohu, jak mohla volajíc! Modlitbu zavolala, jak sáhla do kláves, už divem odpovědí v ní čar se výší snes. Pokory, lásky mluvou modlitba živou jest, je odevzdáním duší, které moc Boží tuší, ježto opravdu chtějí dáti se Jemu vést. Motýlky tužeb našich Páně snad sežhne dech, krasší však – světlo věčné – proniknout v duši nech! 114 J. VYHLÍDAL:
VZPOMÍNKY STARÉHO KAPRÁLA.
Jak ty roky letí... Ani vraník našeho pana hejtmana neuměl tak utíkat. A byl to kůň, povídám kůň! Jemný jak lasička, krok jak předního družby u muziky a svítil se jak havraní křídlo. Je to možná, už mám osmdesát bez dvou? Ach, to tělo! Nohy vypovídají, dech se krátí, jsem jak stará hrachovina – já, bývalý chválený kaprál u sedmého patalijónu, u pana obršta Karl von Ehrenfeld. Kdybych tak mohl dát do pachtu s třicet let, tak rok za sto korun, to bych si pomastil, to by byl patentál! I laciněji bych pronajal, jen kdyby ty staré roky někdo chtěl. Ani zadarmo jich žádný nevezme. To jsem nemyslil, že dožiju se takové vojny, do které skoro všichni potentáti světa se zamíchali. Jak se včil vojančí – slyším to od orlábníků – to je dočista něco jiného, jak za nás. Nevím, kdy- 115 bych měl lepší nohy, jest-li bych nezabral znovu – jim pomáhat. Ach, měl jsem vám nohy! U sedmého patalijónu byli jsme jenom dva, co přeskočili jsme sedm kroků. Pan obršt Karl von Ehrenfeld se tomu tuze divil, že se to může dokázat. A dokázalo se to mou osobou. Ó, nohy, moje grmlavé nohy, kde je vaše síla? Není vás hanba, že beru vám na pomoc kyj? A vrch můj také nechce sloužit. Oči jak by měly pořád vlčí mlhu, uši mají malé dírky, chloupky zarostlé, že nima nechce hlas vcházet... A ten krátký dech, skoro takový, jak u děravého kovářského měchu. A měl jsem přece dýchání. Leželi jsme u Komárné v uherské zemi – náš sedmý patalijón a s námi pan obršt Karl von Ehrenfeld. Tu povídá náš vojenský pán: Chlapci, šaty dolů, a zkuste přeplavat Dunaj. Kdo to dokáže a vrátí se bez odpočinku na druhém břehu ke mně, dostane tři viržinky a má čáku na šarži. Dobrá. Hned jsme byli jak skokani ve vodě – a u Komárné Dunaj je pěkně široký a místem divoký – ale my – nebojímsa – prodírali jsme se na druhou stranu. Někteří z nás z prostředku se vrátili, kde proud tuze razí a pár jenom jelo na břeh a tam vylezlo si vydechnout. Ale já – ne. Dechu jsem měl zásobu, ruce neunavené, tož hybaj nazpátek k panu obrštovi Karl von Ehrenfeld. Ten stál u vody a skrz cívku (dalekohled) hledět udivený na mne. Já, jakobych ho neviděl, převalil jsem 116 se na znak a spustil silným hlasem císařskou hymnu. Jak ty vlny na Dunaji, tak verše císařské hymny vznášely se nad vodou... Bravo, hochu! Vzkřikl pan obršt Karl von Ehrenfeld, když, vyleza, stál jsem před ním a salutoval. Hodný voják! To ještě nikdo z mých nedokázal přeplavat Dunaj u Komárné a zpívat císařskou hymnu. Tu máš všechny mé viržinky a těš se na šarži... Za dva měsíce přišili mně čtyry bílé hvězdičky na límec. Je to už dávno, tuze dávno... Včil si jenom přeju, aby sv. Václav tam na vrchu přibral mě do své armády, třeba bez šarže, spokojil bych se...
117 Dr. FR. HRACHOVSKÝ:
KŘESŤANSKÉ POHLEDY DO SVĚTOVÉ VÁLKY.
Zmnožením různých kulturních vln zmnožila se i různá stanoviska a hlediska, z nichž plynou různé, často sobě odporující úsudky o jedné věci. Tomuto zjevu není možno se vyhnouti od té doby, co lidstvo porušilo paralelismus mezi myšlením a řečí. Naprosté jednoty v nazírání není možno dosáhnouti, poněvadž lidstvo není tvořeno lidmi schematicky stejnými, nýbrž individualismem jedinců. Jedinci nežijí ve stejných poměrech, v jejich duších subjektivně zabarvených nelomí se světlo dnešní kultury stejným lomem. Mimo to jejich přirozený základ je tak rozmanitý, jak se Tvůrci zalíbilo ukázati svoji nekonečnou moudrost v nich. Jestliže moudrost Boha nedovolila, aby listy jednoho stromu byly stejné, nýbrž zavedla takovou rozmanitost tvarů, že ani dva listy nejsou naprosto stejné, jak chceme žádati uniformitu po lidech? Různost hledisk jest samým Tvůrcem dána, proto různost úsudků jest přirozeným následkem tohoto fakta.
118 Dnešní světová válka jest událostí takovou, že celí národové se všemi svými vrstvami společenskými musí se jí zabývati. Milionům vojínů jest denním zaměstnáním, čím více vojska státy staví do fronty, tím více rostou miliony těch, jichž srdce se doma svírá strachem o ty, kteří z jejich středu odešli do pole válečného. A najde-li se rodina, že nemá nikoho na bojišti, pak je tu nedostatek různých potřebných věcí, je tu drahota mnohonásobná, která nutí tyto lidi mysliti na válku. I ti milionáři, kteří snad všechno mají a všechno svým bohatstvím si mohou opatřiti, kteří stále a stále nové miliony snadno vydělají, musí se válkou zabývati a přemýšleti o tom, zda po ní nepřijdou rychle o všechno. A tak není u válčících národů člověka, který by se ve své duši nezabýval válkou dnešní. I neutrálové musí mysliti na dnešní boj světový, protože i u nich všechno stoupá v ceně, a množí se starosti o budoucí obchody a styky. Celý téměř svět dnešní musí se obírati velkou dnešní válkou. Část lidstva krvácí a strádá, druhá část vydělává a bohatne, ale obě části myslí na válku a o válce. Válka se posuzuje z hospodářského stanoviska, světové nadvlády na zemi i na moři, politického, vojenského, finančního, národnostního, náboženského, kulturního, technického atd. Každé z těchto stanovisk jest oprávněno do jisté míry, a proto také uvádí příčiny této války, které samy sebou nejsou rozhodujícími, ale všechny v celek vzaty, podávají určitější obraz příčiny hlavní. A tuto příčinu hlavní může odhaliti jen křesťan- 119 ství, jehož pravda jest původu nadpřirozeného. Je pravda, že dnešní válka má příčinu v národních aspiracích, ale tato idea sama o sobě nemůže býti dostatečným důvodem k vraždění tak krutému, jak se to nyní na frontách děje. Spor mocností o nadvládu na Balkáně a v Asii může býti také částečnou příčinou války, ale nestačí to k tomu, aby národy miliardy vyhazovaly na výzbroj a aby své mužstvo chladně nechaly pobíjeti a mrzačiti. Otevření Dardanel, svoboda moří, zdolání německé rozpínavosti a pruského militarismu, osvobození Elsaska a Lotrinska, potrestání Srbska za zavraždění velkého následníka trůnu, to všechno jsou podněty, záminky, částečné příčiny dnešní války, ale k vůli nim by lidstvo celé tolik netrpělo a tolik neobětovalo. Vždyť dnes netrpí jen válčící národy, nýbrž celé téměř lidstvo kulturní cítí bolestně velkou katastrofu. Jelikož celé KULTURNÍ lidstvo dneška úpí pod neštěstím světové války, musíme si položiti otázku, zda CELÉ toto KULTURNÍ lidstvo nemá jako rod vinu na dnešních bolestech? Lidstvo, to nejsou jen separátní jednotlivci, nýbrž souřadný celek. Dva jednotlivci tvoří rodinu, rodiny tvoří kmeny, kmeny tvoří národy, národové tvoří říše, říše se dělí dle plemen, plemena tvoří lidstvo jako genus – druh. Tisíce vztahů různých spojují lidstvo v jeden celek. Lidstvo jako celek má také svůj cíl rodový, k tomu celý rod svojí přirozeností tíhne. I kulturní část lidstva dnešního má tentýž cíl jako nekulturní lidstvo, protože jde 120 tu o lidstvo jako celek, jako rod – genus. Celé lidstvo tvoří jen jeden rod, a úkolem tohoto rodu jest POZNATI BOHA a dle toho poznání upraviti si svůj POMĚR K TVŮRCI. Žádný systém filosofie není tak mocným, aby definitivně a závazně pro celé lidstvo odstranil pravdu o existenci Tvůrce a poměru lidstva k Němu. Všechny ty pokusy uvolniti lidstvo od Boha a podříditi ho slabému lidskému rozumu, nebo slepé, lidstva nedůstojné náhodě, jsou sice znakem svobody lidské, vzpírající se uznati jasnou pravdu, ale nejsou negací této základní pravdy, že jest Tvůrce. S tímto faktem pochopitelným rozumem musí se počítati. Ale vedle přirozeného poznání máme jasnou pravdu zjeveného náboženství, že Bůh člověka stvořil k tomu cíli, aby ho poznával, miloval, jemu sloužil a tak blaženosti dosáhl. Žádný učenec, žádný panovník, žádný parlament, ba ani celé lidstvo nemůže si určiti jiný cíl své existence. Bůh se nedá z dějin lidstva odstraniti, jako se nedá vyhnati z duše lidské. Je-Ii tomu tak, pak lidstvo má svůj úkol dobrovolně plniti, neplní-li ho, musí moc Tvůrce zvítěziti. Tak mluví zdravý rozum, tak hlásá křesťanství, tomu nasvědčují dějiny národů i celého lidstva. Dnešní světovou válkou trpí kulturní část lidstva. Proč? Kulturní lidstvo dneška muselo zapomenouti na svůj cíl, muselo zvrátiti svůj poměr k Tvůrci. A tak tomu vskutku je. Co dělala kulturní Evropa a kulturní lidstvo vůbec v posledních 50 letech? Na všech stranách nabývaly vrchu směry, které odstraňovaly Boha a jeho nábožen- 121 ství. Neútočilo se ani tak proti církvi a jejím dogmatům, jako přímo proti Bohu. Stále tvořily se nové ismy, jichž úkolem bylo odvésti lidstvo od Boha. Bůh popřen, duše lidská neuznána za substanci, věčnost odbývala se smíchem, spravedlnost a konečné vyrovnání protiv nazváno chimerou. Země prohlášena za nebe, radosti smyslné určeny za cíl člověka, lidstvu dáno jen jedno přikázání, užíti a vyžíti se. Egoismus posazen na trůn srdcí lidských, jemuž se měly stále hekatomby obětovati. Odstraněním svobodné vůle, zrušením morálního rozdílu mezi dobrem a zlem bylo lidstvo vyřazeno ze svého rodu a přičleněno k živočišstvu přírody. Tak lidstvo ztratilo svoji půdu i své určení. Veškerá kultura duše a srdce byla opuštěna a nastolena technika jako jediný správný směr kultury moderní. Lidstvo ztrativši světlo na nebi, vymýšlelo v technice vždy nové věci, jimiž dosáhlo by snadněji panství nad přírodou, ve vzduchu i v moři. Jelikož na této cestě mohl člověku jen člověk techniky vyspělejší překážeti, vymýšleny zbraně proti němu. Naše doba dosáhla vrcholu v technickém snažení, naše zbraně přesahují všechno ponětí lidstva minulosti. Bylo by to možným, kdyby kultura nebyla přehodnotila kulturní hodnoty? Za kulturu srdcí a duše máme dokonalou techniku v ponorkách, v letadlech a vrhacích plamenů a dusivých vln. Při tomto stavu věcí mohlo k něčemu jinému přijíti, než k válce světové? A že se lidstvo na to připravovalo, toho důkazem bylo stálé zbrojení velmocí, takže dnes vyzbrojeny byly 122 všechny, a proto svrhovati vinu na jednotlivce není správným. Což jenom císař Vilém zbrojil, nebo jen my jsme lili nejlepší děla? Co pak ostatní velmoci měli připravené jen praky a berany? Je v tom kus neupřímnosti sváděti vinu na jednotlivce. K tomuto boji se velmoci připravují od té doby, co u nich nabyli vrchu popírači Boha, kteří kulturu srdcí a duše zaměnili za techniku. Světová válka je nutným závěrkem chybných kroků lidstva moderního. Zodpovědnost padá na lidstvo jako genus, jednotlivec není vším vinen, ale celek, v němž většina odstranila Boha ze srdcí lidských. A proto celé kulturní lidstvo trpí dnešní válkou, protože ono jest vino vším. Jen toto stanovisko nám odpovídá uspokojivě na otázku, proč trpí tolik evropské, kulturní lidstvo. Odepřelo plniti své určení PŘIROZENÉ, proto bolem a útrapami musí býti přivedeno k poznání, že ten moderní člověk technicky sebe více vyspělý není nejvyšším pánem na světě, ale že jest absolutní bytost, která musí býti respektována. Jen v tom, že rod lidský zbloudil úmyslně, jest dostatečný důvod pro utrpení tolika nevinných lidí, neboť jak by jednotlivci k tomu přišli, že musí trpěti s vinnými? Když ale jsou členy jednoho rodu, a tento rod ve své většině se proviní, pak trest zastihne celý rod, kde jsou i nevinní. Utrpení nevinných jest prostředek na umenšení viny celku. Proto křesťan v nynější bolestné době má býti proniknut vědomím, že svým utrpením vykupuje lidstvo, zjednává mu odpuštění od Toho, kterého 123 neuznávalo v době minulé. Lidstvo obdařené svobodnou vůlí není možno jinak přivésti k poznání bludu, než ponecháním ho jeho úsilí, které žalostně se rozbije. Na zříceninách svých snů a pyšných ismů zahloubá se člověk každý a pozná, že nešel správnou cestou. Válka světová potrvá tak dlouho, až většina kulturního lidstva nahlédne, že technický směr kultury nepřinesl štěstí, a že je nutno vrátiti se k Tomu, který jest pánem všehomíra. Vystřízlivěné lidstvo pokoří se Tomu, jehož slávu hlásají nebesa i země. Prožíváme velké historické doby, které jsou nám pochopitelné jen pod zorným úhlem věčnosti a křesťanského světového názoru, který nám dává tolik síly, že i na ssutinách moderní kultury a blahobytu lidstva stojíme neohroženi a hledíme vstříc lepší budoucnosti. Svým utrpením, svými bolestmi připravujeme lepší dobu budoucímu pokolení, které připne své osudy blíže ke kříži, v němž jest jedině pravý mír a pravé štěstí pro srdce lidské.
124 GAB. RONAJ:

BLATOUCHU.
Mně dlouho bylo záhadou, proč za tou naší zahradou mě květ blatouchu láká? Již vstává, ač sníh v úvalech, ač cítit ještě mrazu dech a řídkým zjev je ptáka. Dí, sestřička že fialka je větší mrazů nedbalka, prý dávno v nebe hledí – – Však, bratře můj, ta v zákoutí, kde severák jí nermoutí, kdes ukrčena sedí. Tam teplý dech jí zahřívá, i slunce lázeň zářivá, i lístek s keře spadlý, a kvítek růže voňavý, jenž dýchal sladké pozdravy, k ní padl v létě svadlý. 125 Ty v bahnech stojíš, ve vodách, kde v noci závoj mlh se táh tak studený, až k smrti. Jak můžeš zlobě odolat – jed, který cítíš vzduchem vlát, tvé žití nerozdrtí? Mně nutí k žití rozkoše, jež tekou země po ploše a vstupují mi v tělo, a slunce paprsk zlatistý, jenž padá na mé na listy a celuje mě v čelo. To, bratře, zváží severák, jenž za to má, že je čtverák, když dechne na tě mrazem, když přepadne tě za nocí a drsnou barbara mocí tě tiskne v ledy na zem. Což mrazy, jež tě přepadnou, což sněhy, jež snad napadnou, což zloby mně všech světů? Já k slunci hledím do nebe, je ssaji, hltám do sebe, je piji v kalich květů. 126 AUG. ROZSYPALOVÁ:

A VĚŘ...
Nech u nohou svých, Mistře, prodlít duši mou, ji bratří, sester, světa tíží bol, jde hrůza kol – rci, kde jsou hvězdy Tvé, kde slitovnost je Tvá? „Jde hrůzou oděna! Však paprsků mých neuhasla hvězd, ty svítí v šíř a v dál a v hlubiny – v hlubiny nitra říše vnikají a světlo, sílu, obrod křesají.“ Ó, vím to, vím! Však marně bráním slzám svým, je, Pane, přetěžký ten velký kříž, znáš jeho tíž, – hle, drtí chabé, mdlé, však přece děti Tvé. „Nuž, ano, děti mé, – je hrůzou vedu v oblast očisty, je pozvedám nad hvězdné obzory, v obzory věčna, v kříže znamení, by slavily své druhé zrození.“ Nuž, u nohou Tvých, Pane, v slzách kořím se, Tvůj – bratří, sester bědy, boly, tíž – posvětiž kříž, 127 by děti chabé, mdlé, poznaly srdce Tvé. „Na kříži srdce své jsem světu otevřel, by vešel v mír; tou branou vítám jeho návrat teď v dům Otce, v smírné lásky objetí a v nové ducha křídel rozpjetí.“ Tvá vůle svatá buď! Zem v pokoře svou skloniž hruď a věř, že z brázd, jež orá velké utrpení, povstane nové, silné, svaté pokolení. VLADIMÍR HORNOV:

POLNÍ LÍSTEK.
Přiletěl větérek z domoviny, přiletěl přes hory, přes doliny, pozdravy nesl mi od matičky milé: „Vzpomínám, synečku, každé chvíle! Žitko se zelená v širém poli, vzpomínám na tebe, srdce bolí, vzpomínám na tebe od večera k ránu, Bohu tě poroučím pod ochranu!“ 128 Neboj se, mamičko, přijdu zase, až uzrá zrnečko v zlatém klase, radost se navrátí do chaloupky chudé, neboj se, Pan Bůh mne chránit bude!

V TĚŽKÉM ČASE...
Staruška vnučce hladila vlas, modlitba chvěla jí rtoma: Utiš se – přejde těžký čas, otec zas bude doma. Modli se, Bohu odporuč, těžký je život, mé dítě, říká nám: Doufat uč se, uč, z noci až do úsvitě! Radost i žaly – vše jako sen, pohádkou minulost zdá se, po bouři opět slunný den ze mraků usmívá se... Na světě bývalo vždycky tak, život má píseň vždy jednu; štěstí-li nese, bolů mrak, s důvěrou k nebi vzhlédnu! 129 M. PAVLÍČKOVÁ:
AŽ TATÍČEK SE VRÁTÍ!
Bylo to v posledních dnech zářijových. V zátiší rozsáhlého městského parku seděl mladý muž – poručík rekonvalescent. Opřen o opěradlo lávky, zadumaně hleděl v husté koruny stromové, zdobené zlatožlutým a červenajícím se listovím, kteréž chvílemi s tlumeným, slabým šelestem padalo k zemi. Ticho bylo vůkol, jen tu a tam zaskřípal písek pod kročejemi chodců, leč každičké to sebe slabší zaskřípnutí vyrušilo mladého muže ze snění. Pokaždé se vzpřímil, nahnul kupředu, ba dokonce sáhnul po nádherných dvou krvavě červených růžích, vedle něho na lavičce ležících, než, vždy zase sklamán, opřel hlavu o opěradlo lávky a zahleděl se znova v pestrou nádheru podzimu. Bylo zřejmo, že kohosi netrpělivě očekává. Opět zaskřípal písek, a poručík vzrušeně vztýčil hlavu, pohlížeje v nervosním očekávání, kdo odbočí s hlavní cesty k jeho zátiší. Dvé děvčátek as šestiletých cupkalo mimo po hlavní stezce se školními brašničkami v rukou. Sklamán znova, opřel se o lavičku, než pak, jakoby 130 ani sobě věřiti nechtěl, že tak dlouhou dobu čeká, pohlédl na hodinky a v údivu jakéms zavrtěl hlavou. Děvčátka o něčem právě s velkým zájmem se rozhovořila, a bohatěji oděná holčička pojednou zastavivši se, plna štěstí zvolala: „Počkej jen, až zítra! Ty budeš koukat! Panečku, tatíček mi koupil bílý klobouček, víš ten, co byl tam za výkladem. Hm, a mamička došívá mi sametové šaty. Ty jsou ti krásné!“ líčila nadšeně dále dívenka méně šťastné družce své radosti. „Já nedostanu letos klobouku ani šatů. Však nechť, až tatíček se vrátí, taky mi koupí šatečky a taky klobouček, třebas taky takový, jako ty máš. Pane, náš tatíček, ten je hodný, ten mě má rád!“ zamyslivši se krátce nad líčením přítelčiným, potěšovalo se děvčátko, a již zase děti vzdalovaly se drobnými krůčky k domovům. Důstojník zaslechl ještě jednou s takovou nevýslovnou touhou, s takovou nevylíčitelnou radostí pronesené: „Počkej, až náš tatíček se vrátí!“, a děvčátka zmizela mu za hustými keři. Leč ta dětská touha plná opravdivosti, plná lásky, zalehla mu hluboko do duše, a jakýs netušený, nenadálý pocit prochvěl mu nitrem a rozezvučel struny srdce, a myslí táhla mu jakás podivná píseň touhy, kteráž vyznívala ve slovech: „Až tatíček se vrátí!“ V duši jeho jakoby rozplývaly se pojednou mlhy, stále jasněji a jasněji v nové síle jevil se mu pak obraz dávno zašlý. Byl to srpnový podvečer, plný vůně plodonosné přírody, plný světel i stínů. Procházel se tehdy 131 na břehu horské řeky, kteráž poháněla stroje závodů, v nichž byl jako inženýr zaměstnán, zavěšen v rámě mladistvé sličné dívky, jejíž líce zastřeny byly nevýslovným smutkem a jež důvěrně tulila se k němu, jakoby se obávala, že bude jí někým vyrván. Stanuli nad bouřivým splavem. Mlčky zahleděli se v šumící, hučící, vířivé, pěnící se vody. Tak nevýslovně bolně bylo jim oběma. Pojednou dívka přerušila mlčení, a zavěsivši se mu kolem šíje a uzounce k němu se přivinuvši, šeptala, co zatím bohaté perly řinuly se jí z temných očí: „Jarouši, pohleď tam na ten květ, plující na vodě, hleď, již je u splavu, již uchvátil jej proud! Pohleď, toť obraz mého štěstí, mého života. Tak tichounce plynulo to štěstí mé spiato s osudem tvým na vlnkách našeho obapolného štěstí. Květ tento také houpán byl hravými, lichotivými vlnkami říčky. Než řeka dospěla překážky, vody narazily, vzedmuly se a s šumotem, hukotem převalily se přes hráz a rozvířené, rozvlněné, bouřlivé na pěnách právě vynášejí rozcuchaný, zničený květ. Ano, ano, toť obraz mého štěstí, mého života. V životě našem také nyní vyskytla se překážka, krutá překážka. Ty odcházíš, volán neúprosnou povinností, a zanecháváš mne zde samotnu v mém bolu, v mém pokoření. Co bude ze mne, co z děcka našeho, zdali ty se nevrátíš? – – Zdali tam v tom víru života a smrti zahyneš, neb unesen vlnami života, zapomeneš na mne i na dítě?“ – Štkajíc, sklonila v polibcích krásnou svou hlavu na jeho rámě.
132 Přivinul ji, těšil ji a ten hučící splav naslouchal jeho slovům lásky, jeho svatým přísahám: „Věř mé lásce, Věruško, věř miláčku! Nenazývej dítě naše svým pokořením, svým neštěstím, vždyť ono bude ti nejlepší zárukou mé věrnosti. Až poprvé líbati budeš čílko jeho, nevrátím-li se do té doby, vtiskni polibkem tím i požehnání mé jemu, a až očka jeho jasná na tebe popatří, čti v nich pozdrav můj a vzkaz: Až tatíček se vrátí, budeme všichni tři šťastni, on všechno strádání nám vynahradí! Nevrátil-li bych se snad a skryla-li by mne černá země bojiště, pak bude ti děcko naše památkou lásky mé, kteráž nikdy tě neklamala, ani nesklame. Než, ne, nezůstanu tam – pro tebe, pro to děcko nebesa mne zachovají, bych životem svým splatiti vám mohl, čím jsem vám povinen!“ Dvě leta minula od doby té a dvě leta budou o vánocích, co dopisem mu bylo sděleno, že stal se otcem. Uchvácen šumem, hukotem, vírem vln doby válečné a zmítán bouřemi, vzpomínal s počátku matky i děcka, omámen však, ohlušen tím strašným příbojem a vzdálen jich, zřel v duši obrazy jich v stále hustnoucí mlze. Byv pak těžce raněn, prošel několika nemocnicemi a dostal se jako rekonvalescent do zdejšího města. Již téměř půl roku zde dlí, těše se ze života, k němuž byl velikou péčí lékařů znova probuzen. Celým nitrem jeho prochvívala nyní píseň života, celou duší zajímala jediná touha: „Žíti, žíti!“ Celý svět zdál se mu plný, plničký květů, plný 133 záře a on žádal si užíti té záře života, k němuž byl vrácen, a opájeti se vůní květů jeho. I zdálo se mu, že v sadě života nalezl nádhernou růži, kteráž opájela jej svou vůní, že zapomínal na vše kolem sebe, na celý život. Seznámil se zde s dívkou opravdu krásnou, dcerou zdejšího váženého, zámožného měšťana. Byla to nádherná, vonná růže a zmámen jí, žil jen a jen pro ni, jsa šťasten, že láska jeho je opětována. V minulých dnech však náhodou jakous procitnul ze sladkého snu, vždyť vycítil, že na dně duše nádherného květu dřímá odporný červ. I nastaly pak chvíle, kdy rozčarování míjelo, kdy zdála se mu ta vůně nádherného květu opravdu jen vůní nejsprostější koupené voňavky, a tu tanul mu na mysli obraz prosté šípkové růžičky, podle poupátka k ní přimknutého. A přece, jakmile octnul se zase v blízkosti nádherné, výbojné děvy, zapůsobil zjev její celou svou silou a on v jakés podivné narkose lásky pozbýval vší své vůle. Dnes opět čekal zde v zátiší parku na paní srdce svého, kteráž nějak déle jej nechávala čekati. V marném očekávání probouzel se opět ze svého opojení a právě v takovém stavu duše zalehla do ní dětská touha: „Až tatíček se vrátí!“ slova to, kteráž on sám kdysi při loučení šeptal milence, a kteráž ona, matka jeho dítěte, měla někdy vyčísti z oček jeho. – Prostá ta slova dětská zapůsobila mocně v city jeho a v duši to zavířilo, zahučelo, všechny city 134 se rozčeřily, rozpěnily, jako ty vody horské řeky, hrnoucí se přes splav tovární, když před dvěma lety naslouchaly přísahám lásky jeho. A z toho hukotu citů vyznívalo to neustále: „Až tatíček se vrátí!“ a jakýs temný hlas ihned zdál se mu v duši odpovídati: „Ano, vrátí se otec, než nevrátí se nikdy ten, kterého bys, hochu, směl nazvati tatíčkem – vždyť ten, jenž otcem tvým je, jest věrolomný padouch, kterýž zapomenul matky tvé i tebe a oddal život svůj pro pomíjející krásu, pro bohatství ženě povrchní.“ A jako hadem uštknut při této myšlence, vstal z lávky a zamířil ku hlavní stezce, než, popošed několik kroků a došed ji, zastavil se jakoby přimrazen, zahleděl se do dálky, a pak spěšně vrátiv se, vyňal ze zápisníku navštívenku a rychle načrtal na ni: „Nečekej mne – nepřijdu nikdy více – světější povinnosti mne volají,“ a vloživ lístek do obálky, přiložil jej k oněm dvěma krvavě červeným růžím, a posečkav chvíli, a slyše pak zaskřípnutí písku pod lehounkým krokem, rychle se protilehlou cestičkou vzdálil. Do zátiší, kdež tak dlouho mladý muž čekal, vstoupila krásná dívka, opravdu nádherný dívčí zjev. Rychle se rozhlédla kolem a nikoho zde nespatřivši, udiveně zavrtěla krásnou hlavinkou, načež usedla si na lavičku, kterou před chvilkou důstojník byl opustil. Pohled její padnul na nádherné květy růžové. Zkoumavě na ně se zahleděla, vždyť připomínaly jí někoho, kdož denně donáší jí v tato místa ohnivé růže, její miláčky. „Snad byl zde již, 135 snad zlobí se, že tak dlouho jsem jej nechala čekati a odešel?“ projelo jí myslí, a uzřevši vedle růží přiložený lístek, neodolala a sáhla hbitě po něm. Rychlým pohledem přeletěla jeho obsah a pak, zahleděvši se znova na lístek, zůstala jakoby ztrnulá. Ruka se jí mimovolně chvěla, a slza vyřinula se jí z oka. Vytrvala tak dlouhou dobu, než pak zasvítil temným zrakem jejím jakýsi podivný blesk, a ona vzchopivši se, roztrhala navštívenku v droboulinké kousičky a rozmetala je pohrdlivě stranou, a uchopivši pak dvé krvavých růží, zahleděla se na ně. Divoký, potupný úsměch přeletěl jí kolem rtů, a růže ocitly se v písku u její nohou, a v témže okamžiku drtila nádherné květy maloučká, sličná nožka dívčí. Dívka s jakýms zadostiučiněním pak rozhlédla se široce rozevřeným zrakem kolem, jako když malé, rozmazlené dítko se mstí na neposlušné hračce, a hrdě vztýčivši hlavu, volně odcházela směrem k hlavní promenádě v sadech.
*
Více než měsíc uplynul od té doby, kdy sešli jsme se s poručíkem rekonvalescentem v sadech. Setkáváme se s ním opět, než již v občanském oděvu, jakožto s inženýrem závodů v B..., jichž správa jej vyreklamovala. Prochází se po pěkně upraveném nábřeží řeky a jemu po boku v rámě jeho zavěšená, štěstím a krásou zářící mladá žínka. Před nimi pak neuměle pohopkává asi dvouletý hošíček a každému zná- 136 mému žvatle vstříc: „Tatíček už se vrátil! Jaloušek už nepustí tatíčka!“ a při každém tom slovíčku, proneseném neumělým dětským jazýčkem, prokmitne zrakem mladého muže taková záře plná jasu a on vždy zahledí se pak tak dlouze v sličnou tvář mladé své ženy, jakoby obetkati ji chtěl slunnými paprsky štěstí a blaha, kteréž rozzářily se se v duši jeho od doby sňatku jejich, ode dne toho, kdy vyplnil nejsvětější své povinnosti.
137 JAN ŠANDA:

DO KOSTELA....
Klikatou cestou ve prachu děvčata vesnická jdou... líce jich – květy kol na lukách, krok jejich – taneční hrou. Veselá barva kroje vlá, k veselí dráždí tě v ráz... jak bys’ se po letech zadíval dědiny rodné na obraz. Děvčata vesnická, zdraví zdroj, na lících šibalský smích. Bože můj, jedné z nich ublížit, smrtelný byl by as hřích. Do chrámu cesta vede je – neděle slavný je den – Rodičku Boží poprosit, starý by splnil se sen! Hocha má každá milého 138 – na vojně v zákopech dlí – celičký dneska růženec každičká z nich se pomodlí. „Aby byl šťasten, aby byl zdráv, střela kéž nestihne ho!“ Kde by si srdečko vynašlo hocha tak mileného? Maria klidně na ně zří, Maria rozumí všem... Kývá jim, sladce se usmívá, ret i když zůstává něm. Do srdce každé z nich dívá se na ruce s Ježíškem svýmsvým, s každičkým plesá plesáním, truchlí se srdcem bolavým. Do hrudi balsám vonný dá a srdce potěší zas... Maria, Boží Rodičko, od všeho zlého chraň nás. Přimluv se u svého synáčka, pokoj ať zaletí v svět... světem ať celičkým zavoní míru zas líbezný květ. 139 FRANTIŠEK ZÝBAL:

NADĚJE.
Ať život hrubým výsměchem sny moje oděje, ty přec mi věrnou zůstaneš, jak fénix z bolu povstaneš, má svatá naděje. Ať koráb mojich ilusí se do tmy poděje, ty zlatou hvězdou budeš plát, jak plachta vzdmutá nad ním vlát, má svatá naděje! Ať srdce moje orosí krvavé krůpěje, mne tichou rukou pohladíš, a soucitným mi hlasem díš: Jsem tvoje naděje! 140 Dr. J. SNÁŠEL:
VOJÍNŮM, MUČEDNÍKŮM CTI.
Dle Alfreda de Vigny je oddanost nejkrásnější po básníkově inspiraci, po povolání básnickém povolání vojenské. Tento veliký básník romantismu, opěvující „majestátnost utrpení lidských“, byl sám důstojníkem po řadu let a přemýšlel o svém povolání, jemuž se oddal s náklonností a o němž mluví vždy s bezděčným dojmutím, neboť „armáda je slepá a němá, veliké cosi, co se hýbe a zabíjí,“ ale také cítí a trpí. Nezažil sice sám války, ale jako voják osobuje si právo promluviti o mužných mravech armád, jichž strastí nebyl ušetřen a které zocelily jeho ducha do trpělivosti schopné každé zkoušky, a ukázati, co jest podmaňujícího v životě vojenském, byť i byl trapný. Osudná skutečnost, že dobro bývá spojeno se zlem! Jisto je, že v armádách najdou se charaktery, jaké možno najít jen pod vojenským pláštěm. Vigny náležel ke generaci zrozené před více než sto lety za poměrů stejně bouřlivých jako doba nynější. Ona generace vyrůstajíc měla stále před očima vytasený meč a byla fascinována jeho les- 141 kem, dorostla však, když meč byl vsunut do pochvy, nedosáhnuvši uskutečnění vidiny z mládí. A tak Vigny v období mírovém všímal si v jednotvárném životě vojenském „oněch resignací po celý život plných počestnosti, mužnosti a dobrosrdečnosti v armádách, na něž pohled uklidňuje a sílí současnou generaci.“ Armáda byla mu otevřenou knihou, z níž poznal lidství, on, šlechtic, poznal zblízka život chudáka, s nímž se stýkal v kasárně a na cvičištích, poznal prostotu jeho mravů, jeho bezstarostnou chudobu, mužný a zdravý život bez falešné zdvořilosti i bez falešné citlivosti, tolik puritánů cti, onu jednotnost cítění vtisknutou kázní – a vždy mu srdce tlouklo, kdykoliv později spatřil uniformu svého pluku červených mušketýrů. Pocházeje ze staré šlechtické rodiny francouzské, zůstal věren staré dynastii a viděl v Napoleonovi toliko usurpátora. On jediný s Lamartinem z romantických básníků nedal se oslepiti prskavkou Napoleonovou, kterou tolik opěval Béranger a V. Hugo. Viděl, jaké strasti jsou odvážně a trpělivě snášeny armádami, oním druhem lidí, jenž je ctěn nebo zneuznáván přes míru dle toho, jak se naň pohlíží a jak se pokládá za užitečný nebo nutný, a cítil smutek, že vše se mění na světě a že jedině osud armád zůstává nezměněn. Důvěřoval málo náhlým opravám, ale věřil v postupné. Viděl vady tehdejší vojenské organisace a věřil, že postupně budou odstraněny. Vždyť křesťanství již změnilo mravy válečné, ale důsledky no- 142 vých mravů nebyly vedeny dosti daleko v tomto ohledu. Před křesťanstvím poražený byl pobíjen nebo se stal otrokem do smrti, dobytá města byla spustošena, obyvatelstvo rozprášeno, každý stát musel býti stále připraven k nejzoufalejší obraně a každá obrana byla zrovna tak zuřivá jako útok, kdežto nyní dobytá města platí toliko válečnou kontribuci. Tak křesťanství válku zcivilisovalo, zdaž není možný další vývoj? Proto zdá se Vignymu hodným zájmu a lásky národa život armády, která mu často získává tolik slávy. Proto se snaží mu jej vyložiti a přiblížiti. Armáda je forma, jež vojákovi vtiskuje svůj znak navždy. Tímto znakem je ODŘÍKÁNÍ, které dodává armádám majestátného vzhledu. Odříkání vojínovo je křížem, jehož tíži může posouditi toliko ten, kdo jej dlouho nosil. Oběť musí býti nejkrásnější věcí na světě, vždyť je tak krásná u prostých mužů, kteří často nemají tušení o své zásluze a o tajemství svého života. Ona působí, že z toho strastiplného života jako zázrakem vycházejí charaktery ušlechtilé, jejíchž rysy jsou veliké a vznešené jako na antických medailích. Úplné odřeknutí se sebe, stálé a lhostejné očekávání smrti, úplné zřeknutí se svobody myšlení a jednání, ohraničená ctižádost a nemožnost hromaditi bohatství vytvořují ctnosti, které se vyskytují všude jinde řídčeji. Charakter vojínův je všeobecně prostý, dobrý, trpělivý a je v něm mnoho dětského, poněvadž život vojínův se značně podobá životu školskému. Naprostá autorita jednoho muže nutí vojína ku 143 stálé reservovanosti, upjatosti. Nesmí ukázati jasnou tvář před podřízenými, aby jeho autorita nebyla otřesena důvěrností. Neoddává se důvěrným hovorům, aby nedal špatný přiklad slabosti. Jsou důstojnici, kteří se uzavírají v mlčení trapistické v zájmu kázně, která nemůže býti dosti přísná, když armáda „obrátí svá železná prsa proti cizině.“ Každý generál podobá se Mojžíšovi, který řekl synům Leviho: „Jděte a znovu projděte táborem; ať každý zabije svého bratra, svého syna, svého přítele a toho, kdo jest mu nejbližší.“ Vznešenost vojenská je dvojího druhu. Spočívá ve velení a v poslušnosti. První je zcela zevnější, činná, skvělá, hrdá a bude čím dále řidší a méně žádoucí dle toho, jak bude svět mírumilovnější. Druhá, trpná, skromná, oddaná, vytrvalá bude čím dále tím více ctěna, neboť dnes, kdy mizí výbojnost, je více cti v mlčící trpělivosti a v konání povinností. Vzácné charaktery ve vojsku vyskytují se nejen za války, nýbrž i v míru. Ty nejslavnější oběti mají v sobě cosi, co touží po slávě. Cosi sílilo mučedníky: Kanonisace na zemi a blaženost v nebi, a tyto antické oběti přinesené svatému přesvědčení buďtež vždycky ctěny. Ale ona neznámá oddanost v armádách, která ani sama sebe nevidí, ony skromné oběti bez jakékoliv naděje na korunu lidskou nebo božskou NEZASLUHUJI OBDIVU? Ony němé resignace četnější, než-li by se myslelo, a s nimiž nelze nic srovnati, nezasluhují obdivu? Ve zmalátnělosti posiluje vojína myšlenka na po- 144 vinnost a přísahu. Dík oné myšlence nepozbyly mužné činy ničeho ze své antické síly. Ve všeobecném ztroskotání víry upínají se šlechetné ruce na tyto trosky. Kromě lásky k blahobytu a pomíjející nádheře není viděti ničeho nad propastí. Jakoby se vše utopilo v egoismu. Jeden pevný bod jest viděti. „Není to nová víra, nově vynalezený kultus, nejasná myšlenka, je to cit zrozený s námi, nezávislý na časech, místech, ba i náboženstvích; cit tvrdý, nepoddajný, pud nesrovnatelně krásný, který teprve v moderní době našel jméno hodné sebe, ale který již ve starověku vyvolal vznešené činy a jej zúrodňoval jak ony krásné řeky, které při svém pramenu a svých prvních zatáčkách nemají ještě jména. Tato víra, která, myslím, zůstává ještě nám všem a vládne svrchovaně v armádách, jest víra v ČEST. Jest to náboženství mužné, bez symbolu a bez obrazů, bez dogmat a bez obřadů, jehož zákony nejsou nikde psány. Kdežto všechny ctnosti přicházejí s nebe, aby nám podaly ruku a nás pozvedaly, tato jediná zdá se vycházeti z nás a zvedati nás až do nebes. Je to ctnost čistě lidská, ctnost života. Odtud tryská vojínovi vnitřní útěcha tím krásnější, že nezná jejího pramene. – Čest jest svědomí, a to svědomí zjemnělé. Jest to úcta k sobě samému a ke kráse života, vyhraněná do nejvyššího lesku a nejžhavější vášně. Čest jest mužný stud. – Zdaž není tento zákon prováděný vojínem svrchovaně krásný?
145 Slovo čest, které často je jen pouhým slovem pro jiného člověka, je strašným činem pro vojína. Co jiný vysloví je lehce, nebo lhostejně, on je píše svou krví do prachu a proto je ctěn. Ono jej rozohňuje za našich dnů chladu a vypočítavosti. Řekněte, zda-li tomu není tak, vy udatní, vy nová legie thébská, jež si roztříštila hlavy o tento kámen Přísahy, rcete, vy mučedníci náboženství Cti, jimž jsou věnovány tyto řádky?
FRANT. CHRÁM:

LOUČÍ SE ZVON.
Vesničko v údolí, bílý můj kostele, chaloupky tiché, v nich dobří mí přátelé, poslední dnes vám pozdrav dám – zítra už odcházím neznáma ke hrázím – bim, bam, – s Bohem vám! Zářivé východy podletních červánků, tesklivá rána, v nichž zimního ze spánku budil jsem život a mluvil k tmám, by člověk k práci vstal, čest svému Pánu vzdal – bim, bam, – s Bohem vám! 146 Tiché vy ovečky, dobrý můj pastýři, které jsem k oběti, vinu jež usmíří, volával za jitra v posvátný chrám, oltáři spanilý, kříži můj rozmilý, bim, bam, – s Bohem vám! Večery velebné, kdy pěl jsem klekání, přinášel klid a povzdechy pokání, s hvězdami nad krajem bděl jsem sám – v neštěstí za noci kvílel jsem k pomoci – bim, bam, – s Bohem vám! Posvátných průvodů hymny vy jásavé, slávobran, stožárů prapory plesavé, radostí vašich rád nítil jsem plam, volal jsem hřímavě čestné vás k oslavě – bim, bam, – s Bohem vám! Siré vy duše mé záhrobní z dálavy, kterým jsem posílal poslední pozdravy, naposled dnes nad vámi lkám – pokojném ve snění spěte tu k vzkříšení – bim, bam, – s Bohem vám! 147 JOSEF HOFER:
VE PSÍ KŮŽI.
Bylo v druhé polovici července. Slunce stálo zrovna nad Kopanicemi a polévalo svými žhoucími paprsky Kopaničáře. Odzvonilo právě poledne, když se na hrozenkovskou faru dostavil osmahlý a udýchaný Kopaničář: „Prosím ich poniženě, pan farár, keby boli tak dobří a láskaví, a chceli sa preic na kopanice zaopatric s Pánem Bohom našu súsedu. Je hrozně, ukrutně zlá! Veru, že do večera jej tój už něbudze. Tak, tak, že sme ju pred chvílú rozebrali. Už nám pod rukama umírala. Trepali sme jéj rukama, nohama, fúkali sme jéj na hubu, volali: „Ale pamatuj sa preca, než prindú panáček! Čo robíš? Veď neblázni, rozeber sa!“ No, veru je s ňú zle. Má ukrutnú horúčnosc a v ušoch jéj len drnčí. Něbudze.“ „Která je to?“ „Prosím ich, bohyňa.“ „Co, co? Celému světu pomáhá ode všech nemocí, od té doby, co přišla do rozumu, čaruje, dělá si blázna kde z koho, žije ze samého taškářství, 148 a teď neumí ani sobě pomoci? Hned půjdu. Počkejte mě v kostele!“ Asi za dvě minuty vycházeli již oba z kostela. Napřed Kopaničář se zvonkem v ruce, za ním farář, v ruce s notným čaganem a bez taláru, aby si ho do konce nepřišlapoval. Za dědinou už začali stoupati do příkrého kopce, a s obou jen lilo. Co krok, to ukáplo každému s čela 5–6 kapek potu. A čím déle kráčeli do kopce, tím větší krůpěje potu zvlažovaly kopaničářskou, hornatou půdu. Za půl 2 hod. se octli na místě. Vůdce sebou hned hodil do stínu první švestky před Kopanicí, a stíraje si rukávem pot s čela, pronášel: „Júúúúj! To sme ale dostali obá do hábú! Júj, to peče!“ – Farář šel mlčky mimo něho k nemocné do světnice. Posadí se k nemocné, by ji vyzpovídal. Za chvíli se počne rozčileně vrtit. Hledí pátravě po světnici, jako by hledal něco veledůležitého. Kouká semo, tamo, ale nenalézá nikde zdroje, přímo pekelného zápachu, jenž mu žene až slzy do očí. Už sotva dechu popadá. V duchu je rád, že před cestou nepoobědval, nebo by se bylo muselo státi hotové neštěstí. Nevěda si už rady, upozorňuje nemocnou, aby přerušila na chvíli zpověď. Potom honem vstane, otvírá dveře i okénko, vychází před chalupu a praví modlícím se růženec: „Vzdalte se od chalupy aspoň na 100 kroků, jelikož musím ponechat vše dokořán otevřeno. Nepadnu-li tam zápachem, než budu hotov, budu mluviti o štěstí.“ Klečící sklonili hlouběji hlavy, a někteří z nich se potutelně usmívali.
149 Farář sedl opět k nemocné. Zdálo se mu, že zápach, když ne úplně, aspoň hodně polevil. Než za maličkou chvíli měl opět totéž zbarvení. – Co teď? – Farář zase vstal. Popadl dveře, mával jimi sem a tam jako vějířem, aby docílil proudění vzduchu, jež by tou pohanskou vůní aspoň trochu hnulo. Znovu sedá k nemocné. Za krátkou dobu se opět dusí a slzy se mu ženou do očí. Ostatně obřady se už chýlily ke konci. Utěšoval se, že už už z té jámy lvové vyběhne na čerstvý vzduch. Jen udělil nemocné poslední pomazání ještě na nohy, a už držel dveře a zas jimi mával a natahoval krk po venkovním, čerstvém vzduchu. Tak vějířověl dobrou minutu. Zatím nemocná sténala, sahala rukou hned na rozpálenou hlavou, hned na život a vyrážela bolestné, kopaničářské: júj, júúúj, júúúúúj. Farář přestane mávat dveřmi a volá na nemocnou ode dveří: „Prosím vás, ženská, teď mi upřímně řekněte, co zde máte zdechlého, a kde? Mé veliké štěstí, že jsem ještě neobědval. Kdybych tak už byl býval po obědě, tož by byl musel ten posel běžet ještě pro mého pana kaplana, aby i mě zde zaopatřil. A věru nevím, byl-li bych ho živý dočkal. Sotva to trochu rozeženu, už je toho zas plná jizba. Tak se mi pořád zdá, že to od vás žene. Hnijete za živa jako ten král Herodes, či co je to? Mluvte!“ „Prosím ich pekunko, náš velebný pan farár, nemajú mi za zlé a něhněvajú sa! Šetko im uprímně poviem, čo a jak, veď už dobre viem, že něbudzem. 150 Ach júj, júúúj, júúúúúj, to mňa všaje kole! Júúúúúúj! Vargám už veru dobre desjac dzní. Nějiem, něpíjem, něspím, len kričím, jako mňa všaje kole. Najvjac pod lopatkama a v životě. Už sama něviem, čo bych si urobila, abych bola. Teda před čtyrma dňama, keď už ništ něpomáhalo, a čím dál bolo horéj, povedám Anči Kačuljákové: „Moja pekná, pekunká, čula som, že keď sa chorý dá zašic do psí kůže, že ta kůža šetku chorobu vtáhne do sebja. Vieš ty moja čo? Mám tlustého psa, a šetci ho máme rádi. Ale co je robic? Psi budú a já nie. Mám já skrz psa umríc? Povedz moja, svojmu Jurovi, ať prinde našeho Károša zahlušic a stáhnúc. A tu budzeš, moja uprimná Kača, tak dobrá a zašiješ mňa do té psí kůže.“ – Tož teda som v té psí kůži zašitá.“ „Ale hned to shoďte, nebo ten pekelný zápach vás tak omámí, že zemřete.“ „Prosím ich, jak to shodzic? Keď som zašitá ze zadu! Keď myslijú, že mi to něrobí dobre, tój ve stolku je nóž, rozpářú mi tu kůžu! „Ani za sto korun se toho netknu. Je tu Kača?“ „Prosím ich pekunko, je pred kopanicú.“ Farář zavolá: „Kačuljáčko, hned sem pojďte! Tamhle si vezměte nůž, a vysvlečte nemocnou z té psí kůže, ale už! Zatím půjdu na čerstvý vzduch. Až budete hotova, vezměte motyku a kůži zakopte!“ Za pár minut bylo vše provedeno. Teď šel farář nanovo do světnice: „Pravila jste, že vás píchá pod lopatkama. Kde vás ještě bolí?“
151 „Prosím jich, všaje. Aj hlava mňa bolí, aj v ušoch mi drnčí a nadutá som, div něpukněm.“ „Kdy jste byla naposledy na velké straně?“ „To si už veru němerkujem. Ale hádám, že tak pred desjaci dni.“ „No, to už stačí! No tetko, co myslíte, že je vám?“ „Čo? Já si myslím, že mám zachlazené srdco, nebo zapálené žily, co idú k ladvinicám.“ „Ani to, ani ono. Co vám bylo, to vám teprv povím ode dneška za tři dny. Dnes je pondělí. Ve středu odpoledne ke mně přijďte zaplatit medicínu, již vám dnes pošlu. Rozumíte?“ „Ach, rozumím, dobre rozumím. Ale pre Boha, jak k nim prindem, keď sa němóžem ani pohnúc? Júúúj. Hádám, že ve stredu odpoledne budzem v Hrozenku, ale už zahrabaná na cintere.“ „Ne, rozhodně ne. Vaše Marina teď půjde se mnou. Co jí dám, to všechno vsypte do 1/4 litru teplé vody, dobře promíchejte a najednou vypijte, ať vám to chutná neb ne. Neuděláte-li to tak, zemřete co nejdříve.“ „Ach, šetko zrobím, jak rozkazujú! Marina, hybaj honem do dzediny s panem farárom!“ Sotva přišel farář domů, vzal hmoždíř a roztloukl v něm osm patáčků purgenu. [Jinému smrtelníku by stačil jeden patáček. Kopaničář však má žaludek pevnější. Když snese tak hrozný zápach, snese i větší dávku projímadla]. Roztlučené smíchal s pěti lžicemi hořké soli a povídá: „Běž domů, dej to mamce, a ať to užijí naráz!“
152 V úterý před večerem přišla již bohyně na faru – do zelena bledá, seschlá. Snad jí nebylo ani polovice. Šaty na ní visely jako na věšáku. „Co byste ráda?“ „Prosím ich pekunko, pan farár, idzem sa im podzekovac za tu medicínu a zaplacic, čo som dlužna.“ „Tož jak? Trefil jsem vám na náturu neb ne?“ „Oj, veru trafili, a jak dobre! Jako som to len vypila, začalo ve mňa za chvílu búric. Akorát tak hučívá krúpové mračno, keď sa žene nad kopanicama. Ale potom, no potom! Veru já ani neviem, jako im to povedzec! Každú chvílu som si už povedala, že tuče má poslední hodzina. Moje ščascie, že som sa něobrácila na ruby jak rukáv. K pól noci som už len stonala a zapájala studenú vodú! Snaď bych bola nastavila hubu na Váh. Po pól noci som už usnula a spala som až do rána. Dnes po obědě povedám: „Pójdzeš do Hrozénka panu farárovi zaplacic a poděkovac sa; ať sa na tebja pozrú, že už chodzíš a jak ťa tú medicínú dorjádili.“ A veru, som jak hadra! Šetko na mně len visí. Tož prosím ich pekunko, čo im budzem dlužna?“ „Mně? Ach nic. Až někdy mi za to můžete nadat.“ „To tak! Chraň Pane Bože! Jak len budem moct, tož sa jim dobre odslúžím.“ A odsloužila se dobře, ne sice přímo, ale nepřímo. Farář, veliký přítel zvířat, objednal si ze západní 153 Moravy párku nádherných pávů, s nimiž se denně bavil. Zvláštní radost mu působilo, když zavolal „páve“, a páv se jíž k němu hrnul neb odněkud sletěl. Krmíval je oba z ruky. Chodili za farářem až do světnice, Jel-li farář někam, bylo jeho poslední napomenutí: „Pávy dobře nakrmte!“ Přišel-li večer odněkud, byla jeho první cesta, pohlédnout, sedí-li pávi před vraty na jasaně. Nastala zima a ve farnosti se rozmohla spála, jak mezi dětmi, tak i mezi dospělými. Oba místní knězi nestačili chodit je zaopatřovat. Nebylo snad dne v lednu, kdy by nebyli šli oba na kopanice zaopatřovat. Farář jde v této zimní době o 9. hod. večer od zaopatřování. Přijde na kraj lesa, hory Fráňovce, vytáhne nůž a řeže silnou větev, již míní při sestupu s hory táhnouti za sebou, aby ho tak dolů nehnalo. V tom zaslechne na konci dědiny pronikavé páví volání „Uá, uá, uá“. Naslouchá. Co to? Vždyť v tom směru není přece farní budova! Teď zas s druhé strany dědiny: „Uá, uá, uá.“ „Ale hrome, co se pávům stalo? Každý na jiném konci. Nikdy se netoulali. To je musel asi někdo rozehnat. Kdo je bude teď shánět? No nechť! Do rána se neztratí, a ráno je už někdo přižene. Vždyť kde kdo ví, čí jsou.“ Přišed domů, táže se, kdo rozehnal pávy. Žádný nevěděl o ničem. Hned ráno musely farářovy sestry shánět pávy. Dohnaly je. Sotva však farář shlédl páva, byl by zlostí praskl. Pravá půlka ocasu byla ušmiknuta. Celý den pátral farář po pachateli. Vše marné.
154 Od ostřihání páva neuplynul ani celý týden. Farář přijede v noci z Trenčína a pozoruje na tvářích všech domácích jakousi stísněnost. „Co se stalo?“ „Nic.“ „Tož stalo se něco nemilého v hospodářství?“ Tři sestry se honem mlčky klidily z kuchyně. Čtvrté už zastoupil farář cestu: „Co se stalo? Mluv!“ „V hospodářství nic. Jen pávovi ustřihl někdo druhou půlku ocasu až u samé...“ „Kdo to udělal?“ „My ne.“ „To vím dávno. Tož kdo to udělal?“ „My nevíme. Jakmile se setmělo, začali oba pávi křičet. My hned vyběhneme na dvůr, páv už pobíhal, celý ustrašený, po dvoře, pávice křičela za kostelem. Patrně ho někdo spícího na stromě přepadl, ocas mu ustřihl, pak páva hodil na dvůr, a pávice uletěla.“ „Opravdu nevím, mám-li klet, či co mám dělat. Kdybych věděl, kdo mu to udělal, snad bych mu hlavu srazil. Banda zlodějská!“ Ač byl farář po dlouhé cestě hladov, už ani nevečeřel. Dlouho téže noci nemohl usnout. Pořád viděl páva bez ocasu. Konečně se dostavil toužebný spánek, když tu někdo tak hlučně zatluče na okno, až zadrnčí. Honem vstane a volá do tmy: „Kdo je to?“ „Prosím ich, velebný pan farár, to som já, Kukučáčka ze Žitkové.“
155 „Co chcete o půl noci? Je u vás někdo nemocen?“ „Ano, prosím ich pekunko. Chlapčok a dievča. Chlapčok má tři roky, dievča dva.“ „Co s nimi? Ty přece nemohu zaopatřovat.“ „To já veru též dobre viem. Ale prosím ich na sto rázy pekunko, podarujú mi pre ty choré dzetzi aspoň jedno páví péro.“ Při vzpomínce na pávy začalo faráři zas bušit ve spáncích: „Chcete si ze mně tropit žerty, či blázníte? „Len, pro Pána Boha ich prosím, mi podarujú neb predajú to páví péro. Mám len ty dve dzetzi, muž včiléj nění doma, a až sa vrácí, snaď by mňa zabil, keby umreli. Plná strachu som sem doletzela, až je ve mně duša studená.“ „Nač to chcete?“ „Uvarím jim to péro, a vodu z něho jim dám vypic.“ Farářovi se teď teprve v hlavě rozbřesklo. Věděl sice, že jeho farníci jsou v pověrách a v podávání různých léků nevyčerpatelní, ale o tomto léku dosud neslyšel. Teď i pochopil, proč mu páva ostříhali. Nechtěl ubohé matce vzíti její důvěru v páví péro, ač věděl, že je to nesmysl. Konečně si pravil, že tím nic nemůže pokazit. Sáhl tedy za obraz, vyňal jedno páví péro s pěkným očkem a povídá: „Zde je! Až půjdu zítra do školy na Kopanice, tož se u vás zastavím. Už utěkejte!“ Přijdu tedy druhého dne do toho nešťastného 156 domu. Tam sedí na pohrádce (posteli, stlučené z tyčí) hošík a děvče. Každý v ruce kus pagáču a jedli, až jim za ušima vrzalo. „No, hle? Tolik shonu v noci a tolik zbytečného strachu, a děti jsou zdravé jako řepa. Jak jim chutná!“ „Ej, velebný náš očíčku, včiléj je už dobre. Ale mali ich vidzec v noci! To bola veru hrůza! Pravda, mamko! No však povedzte teda vy moja, panu farárovi! Keby nie toho pávího péra, kdze už boli! Ale chvála Bohu, predca som im od té spály pomohla!“ „Tož, jak jste to udělala?“ „Dobre. Tož to páví péro som teda za ráz uvarila, vodu scedzila, dala vychládnúc a potom dala dzetzom vypic. Potom som na každém rozškubala košulu, a každé som prikryla vysazeným oknem. K ránu už bolo obům dobre, pítali jesc, a tož som jim teda honem na mlýnku zemlela trochu žita a pohanky a upekla som im pagáč.“ „Kdo vám poradil takový lék proti spále?“ „Kdo? No, bohyňa. Ta tój na Kopanicách rozkřikla, že na Uhroch u Čáče kurírujú spálu tak.“ „A už je to dávno, co s tímto léčením obeznámila zdejší obyvatele?“ „No vjac to něbudze jak desjac dzní.“ „Dobrá, půjdu se jí poděkovat. Když jsem jí v létě pomohl, slíbila, že se mi odmění. To už svůj slib splnila.“ „A jak, prosím ich, se jim teda odměnila?„odměnila?“ „Dobře. Napuplala, že páví péra jsou proti 157 spále. Hloupí, pověrčiví lidé tomu uvěřili, a mému pávovi ustřihli v týdnu na dvakrát celý ocas až u samé... – Tož už mám tedy dobře zaplaceno. Vaše děti neměly spály. To muselo býti naprosto něco jiného. Tak honem spála neodejde. Co jste jim dala k večeři?“ „No jedli to, čo my s mamkú. Od obeda nám ostal kastról zelá, tož sme ho teda zedli. Potom som jim dala každému hrnčok vydojeného, sladkého mlieka. Ale my dve sme si ho nevzaly. Kráva nám jaksi prisušila. Potom mi mamka povedajú: Uvar trochu sušených trnek.“ Tož som jich tak ale štvrt kila uvarila, a zedli sme jich zas dohromady.“ „Tu vodu z těch trnek jste vyléla, či jste ji též vypily?“ „A kdo by ji vylieval? To by bol zrovna smrtelný hriech! Tu sme vypili, veď je sladká.“ „Děti ji též pily?pily?“ „To sa vie. Vjac než my dve.“ „Že jste jim ještě nekoupila u Bustínů každému herinka a tvarůžek! Děti byli přecpané a měly pobryndané žaludky. To byla ta celá spála. Páví péro jim nepomohlo, to buďte ujištěna. Nevíte tetka, kdo mi ostřihal pávovi ocas?“ „Věru, nieviem, náš velebný pán. Já bych to nězrobila ani za nieviem čo.“ „To vím, že vy ne. A vidíte, našli se takoví lidé, kteří to udělali. Kdyby ne hloupých řečí bohyně, nestalo se to. Ale až jí zas budu pomáhat já!já!“
158 JAN ORAL:

V NOVÝ ŽIVOT...
Jak z chladné, mrtvé skály, věčně tvrdé, tak z ledové mé duše hříšné, hrdé, pramenem modlitba mi vytryskla, a letem mocným pokorná a vřelá z mé hrudi nemocně se rozletěla až k nebesům, kde věčná jasnost plá. Má duše třesoucí se svatou bázní ve výhni lásky, v proseb vřelých lázni, se očistila – hříšná, chorá, mdlá. Zázračná zřídla léčivá to byla, v nich duše nemocná se uzdravila a očištěna – zdráva – zavýskla. Mně tolik třeba vroucí modlitby je, z ní duše útěchu a sílu pije a cítí vždycky Pána sobě blíž. – Ó vyslyš, Pane, modlitbu mou vřelou, v ní obětuji Tobě duši celou – ó přijmi ji a očisť, uzdrav, ztiš! 159

MÁ PÍSNI DRAHÁ!
Má písni drahá, sestro v bolu, jež tryskáš denně z hrudi mé, jak sirotkové světem spolu už dlouhá léta bloudíme. Má písni drahá, milenko má, až k smrti tebe já mám rád – když zpívám bolestnýma rtoma, z mé duše prchá šero, chlad... Má drahá písni, sestro bílá, ty vyvolená, věrná má, nás bolest dávno zasnoubila, má bolest světu neznámá... Má písni, sestro, milenko má, ty drahá choti duše mé, u tebe jest mi jako doma – až k hrobu spolu půjdeme... Až duše z hrudi, jež ji tísní, se jednou k Bohu rozletí – i potom, moje věrná písni, s mou duší vzlétneš v nadsvětí... 160

STARÉ ČASY.
V hory, doly, do vůkolí, do lesů a do všech lad, v široširé volné lány chtěl bych mocně na vše strany z plna srdce zavolat. Z duše celé sesmutnělé chtěl bych volat v celý svět, aby staré zlaté časy, plné míru, štěstí, krásy, vrátily se zase zpět. Pojďte zpátky v naše statky, v naše vísky – do chatek! Ó vy staré časy zlaté – už vás volám tolikráte – vraťte se k nám nazpátek! 161 ADAM CHLUMECKÝ:
KTERAK MINISTRANTI PO KOSTELNÍKOVI DĚDILI. Obraz z nynějších trampot.
V Trnově mají rozsáhlý kostel, ale přístěnek, čili kruchta je těsná jak hlemýždí skořápka. Ale útulná a zajímavá! Jediné okno se starodávným důlkovatým sklem osvětluje kouty a neúhledné skříně, stěny začouzené s lištami, na nichž visí komže červené i černé, košilky krátké i dlouhé a dvě staré kaditelnice. V koutě u prádelníka stojí prastaré křeslo, v němž si rád podřímá obstárlý kostelník – Starépivo, anebo kostelní hospodář Dvakrátsmola. Ten však málokdy chodí do kruchty, kde v přítmí na čtení nevidí. Zato kostelník vyseděl v křesle za svých dvacet služebních let pohodlné hnízdo, pěkně prohnuté ve staré žíni a koudeli. Tam sedal při službách Božích, tam odpočíval, byl-li zmožen pitíčkem a vyspal se, nebo domů opilý nesměl. Žena ho nepustila, a nepomohly ani prosby, ani hrozby. Odemkl si kruchtu 162 a pomohl si k tichému pohodlí. To se přihodilo jen sem a tam, když strýc někde lacino vydělal peníze, anebo jej jiný strýc opil, aby se s ním povyrazil. Ano, křeslo v kruchtě bylo jeho útočištěm ve dne v noci, celý rok. Než počínaly služby Boží, než se vyzvánělo, čekal v něm, až hodiny uhodí, a kolem něho čtyři ministranti, hoši drobní jak semenec, a pátý vytáhlý jak bidlo, jenž z komží vyrostl a chodil mezi ostatní jen tak ze zvyku. Jak rádi ho kluci v křesle viděli! Sesypali se na něho jak včely, lichotíce se k němu, aby jim vyprávěl o vojnách, o moru a hladu za starých časů, o rozbořených dědinách a hradech – – – nejraději poslouchali o strašidlech nad opuštěnými hroby v poli, o bludném holáni a bílém plášti, o smrti s kosou, jež jezdila na bílém koni s ohnivou hubou a očima červenýma jako krev – – – A strýc uměl zajímavě povídat a rád jim uhověl. Bylo také třeba, aby si je nadcházel. Chodili za něho zvonit na mši svatou, někdy poledne, mnohdy i večer, rozžíhali za něho svíce na oltáři, protože špatně na knoty viděl, běhali mu pro tabák, pro „silnou“ do hospody, aby se posílil na cestu do lesa, nebo do pole, aby žena nekřičela, smetali za něho prach s oltářů, pavučiny jak plachta, a drželi všecko v čistotě až radost. Dobře si je vycvičil. Takoví chlapci jsou bystří jak veverky, co se jim řekne, rychle pochopí a rádi se ukáží. Pan farář byl spokojen a strýc dostával co chvíle pochvalu a přídanek na tabák. Nevěděl, že hlavní zásluhu 163 mají ministranti, jimiž strýc všecko vytloukal. To bylo za ty pěkné pohádky. Bylo právě před svatým týdnem ve středu. Kostelník dřepěl zase ve svém křesle a poučoval ministranty, kterak budou s ním stavět Boží hrob. Ukazoval na velkého: ,Ty, Čápe, ty jsi pomalu tak veliký jako já, ty poneseš se mnou archu úmluvu. Ty, Troško, povlečeš anděla v bílé košilce, a ty, Hromádko, anděla v modré. Ždibec se postará o svícny a o klepačky. Potom sneseme v koších lampičky, budeme do nich nalévat oleje a nasazovat knotky. To je pěkná práce, a všichni ministranti ji rádi dělali. Není-li pravda, Čápe?‛ ,Je. Ale já se jmenuji Stýskal.‛ „Jen si nestýskej. Máš dlouhé nohy jak čáp. Co by ses čepýřil? Děkan je děkan, a jmenuje se také Čáp. Je ministrant více než děkan?“ ,No není, však jsem neříkal.‛ „Já se s vámi mazlím, vy sloty, a vy myslíte, že vám nadávám. Mám já si starý člověk pamatovat, čí který jste? Tihle čtyři jsou každý drobný jak za groš psík. Jednomu říkám Troška, druhému Hromádka, tomuhle je Ždibec, a tamhle Malíček. Mohu zato, že jsou tak čapatí? A můžete zato vy? Potvorky malé. Mám vás rád, mazlím se s vámi, a co bych se s vámi nepomazlil? Kdož ví, jak dlouho ještě budeme spolu? Bože milosrdný! Vojna tak strašná, člověk na ni odejde – – kolikátý se vrátí? Není to pravda? No pověz nám, Čápe, kde máš tatíka? Aha, pověz nám to!“ Čápovi obestřela bledou tvář lítost a zármutek. 164 Vjel si hrstí do bílých vlasů a praví: ,Nevíme ničeho o tatíčku. Více než rok se nehlásí.‛ „A naši přes půl roku“ – dodal smutně Troška. „Matička se naplačou a my s nimi. Co bychom si počali bez tatíčka?“ ,Dobře máš, Troško. Je vás pěkná trocha. Jedenáct dětí.‛ „Pomáháme matičce kdekterý. Máme v pořádku pole i dobytek i chalupu. My se bídě nepoddáme.“ ,My také ne‛ – tvrdil Hromádka. „Nám pomáhají Ždibcovi bratři a Malíčkova sestra. Máme chléb a mléko, máme půl kopy králíků, co nám bude?‛ „Ach, jak je nám dobře, že nemáme táty“ – povzdechl si Malíček. „Co je teď sirotků. Dobře, že jsme žádného táty neměli!“ ,Ba měli, měli, ušklíbl se Troška,‛ hladě si velikou hlavu. ,Měli, škoda, utopil se vám v podmáslí.‛ „Ty čapáku, nepíchej, ať není pláče a hádky“ – napomínal strýc. ,Může on za tátu?‛ bránil se Troška. „Malíčku, nebeč, pojď sem. Tebe mám nejradši.“ ,A mne ne?‛ „To víš, že také, Hromádko.“ ,A nás?‛ „I tebe, Ždibcu, i tebe, Troško. Kdož ví, jak dlouho ještě budeme spolu, a když budu na vojně, kdo vám tady bude vyprávět pohádky, kdo se zde bude s vámi modlit za Boží ochranu, a za ty chudáky, co již leží po stech, po tisících pod drnem? Za čtrnáct dní půjdu.“
165 ,Vy tam bojovat nebudete, nebojte se,‛ dí Čáp. ,Takoví staří tam jsou daleko od bitvy, vozí na vozích, čeho vojsko potřebuje.‛ „Ani to mně neuhoví. Kde pak já – a koňmi jezdit? Jaktěživ jsem u koní nebyl, ani kravami jsme netáhali, máme leda kozy. Co bych si tam, smutný, u koní začal? Já starý, sedřený chlap, co u koní?“ ,E, nic to! Tam se to naučíte,‛ těšil ho smělý Troška. ,Pánečku, vy se brzy naučíte jezdit, budete sedat na měkkých houních, pěkné šaty, masa, chleba, vína, čokolády plné kapsy – chtěl bych být na vašem místě. Věřte, kdybych směl, hned bych jel s vámi.‛ „My všichni, strýče!“ ,A kdo by ministroval?‛ „Druzí. Kluků je plná dědina,“ vřeští Hromádka, „Strýče, nás bude po vás teskno. Komu budeme chodit pro tabák a pro „silnou“?“ ,Ba dětí, ba! Nazlobíte se časem dosti, ale, co to, to se zapomene. Zase jste hodní. Takových ministrantů jsme dávno neměli. Také si na vás ve světě nejednou vzpomenu, a řeknu si – co tady děláte? Nemáte nad sebou nějakého zlobivého strýka? Takového jak já již míti nebudete! Ne děti! Kdo by zde s vámi sedal a povídal? Kdo by vás měl tak otcovsky rád?‛ „Škoda, strýče, že nemáte děti,“ prohodil Hromádka. „Vy byste je měl rád. Ti by se měli dobře! To by bylo pohádek!“ ,A proč nemáte děti?‛ táže se dotěrně Ždibec.
166 „Nechtělo se nám chovat. Naše matička nechtěla.“ ,A proč nechtěla chovat?‛ – dodával Troška. A Malíček: „Proč, proč, proč?“ – Strýci nenapadla výmluva a vstal, směje se: ,Proč? Pro starý kvoč. Aby stará nekvokala, že nemá – oč! Dosti! Hodiny bijí, běžte tři zvonit na věž, a dva se spravte k oltáři. Honem, honem, zítra vám budu povídat o bludném holáni, co jezdí na třínohém koni mezi čerstvými hroby – – Honem!‛ ,Aha, aha,‛ vyrazí Čáp. ,Já to již znám od lonska. Tam kdesi v Rusku postříleli tolik koní. Potom po bitvě běhalo jich tolik zmrzačených polem. Některý měl uraženou jednu nohu, některý dvě, i tři..‛ „Ba, ba synku, i všecky čtyři – – i více –! Utíkej a zvoň!“ – – – – – – – – – – – – – –
Po velikonočních svátcích se stěhoval kostelník na vojnu a loučil se svými věrnými ministranty jako s vlastními dětmi. Měl kraptu „silné“ v hlavě a nálada byla hodně měkká. Pomodlil se u hlavního oltáře, a když chlapci pozhášeli svíce, potáhl lampu s věčným světlem, opravil plamének a pustil ji vzhůru, řka: ,Dnes jsem tě naposledy potahoval, to vím. Nyní ji, děti, budete potahovat i rozžíhat vy! V celé dědině není chlapa, aby kostelnictví zastal. Nikdo se nehlásí – všecho je na vojně. Nevím, co si začne pan farář sám?‛ „My mu budeme pomáhat“ – vzlykal Čáp. ,To se ví‛ – ječel Troska. ,My všecko víme a umíme.‛
167 „No dobře, vrátím-li se živ, donesu vám každému cosi z vojny.“ ,Najdete-li tam na poli šavle, nebo pistole a patrony, nebo biče na koně, nebo zvonky pod krk – – to by bylo něco.‛ „Nebo ostruhy, co pěkně řinčí – –“ ,Nebo hvězdičky na límec, nebo třapce k šabli.‛ „Nebo píšťalky.“ ,Já chci trumpetku – trará, tratata‛ – žebronil Ždibec. „Jestli se vrátím, dostanete každý něco na památku, a zůstanu-li tam někde vzhůru bradou, budu na vás dlouho vzpomínat. Nezapomenu na vás.“ ,Já dostanu koňský zvonek! Cingilingy!‛ „Tratatá, tratá, tratá! Já budu mít trumpetu!“ ,Ty Čápe, ty jsi tak veliký, ty budeš velebníčka oblékat do alby a strojit. Dej si pozor, až mu budeš dávat ornát, ať mu nezavadíš o nos a nepomrvíš mu vlasy, anebo neshodíš mu brejle. Ornát není chomout – pamatuj si. Doma dáváš chomout koníkovi – tedy nezapomeň, chomout je chomout, a ornát je ornát. Slyšíš?‛ „Nebojte se, budu to umět.“ ,Opatruj věčné světlo, aby neuhaslo. To by bylo zlé znamení. Kterému kostelníku světlo věčné zhasne, tomu bije poslední hodinka. Tedy! Chcete-li něco pěkného z vojny, hleďte, aby lampa svítila a nezhasla, abychom se tady u křesla zase šťastně shledali. Spánembohem!“ ,Spánembohem, šťastnou cestu, strýče!‛ „Pánbůh dej!“ –
168 ,Cingilingy, cingilingy!‛ „Tratatá! Umta, umta, umtatrata!“ ,Pum! Pum! Já budu střílet!‛ „Fí, fí, fifi, fí! Já dostanu kaprálskou píšťalku.“ ,Seky, sek! Sekám, sekám, utíkejte. Tak se bude sekat, až mne donesou z vojny šabli! Sek, sek, hlava dolů, Malíčku drž!‛ „Neblázni, Troško, neblázni, Pán Bůh nekázal bláznit. Ale – ! Moje hlava! Kdo dobrý, pomoz!“ – – – – – – – – – – – – – –
Letoší rok se chýlil k podzimu. Hoši své dobré tatíčky měli z vojny doma, pomáhali rodině na poli, byli všichni zdraví a veselí. Bez darů se ze světa nikdo nevrátil, děti měly radost, a pro radost zapomínaly, že za nedlouho nastane nové loučení a zármutek.
Čáp se v kostele i v kruchtě přičinil a malí mu pomáhali. Oprašovali, zametali, strojili s panem farářem oltáře, nosili na ně kvítí, a všecko se stkvělo čistotou. Potahovali také na věži hodiny, zvonili a sezváněli, celá ves se malým kostelníčkům divila, a mlsy od dobrých lidí pršely. Pan farář dohlížel na věčné světlo sám, a div divoucí, chlapci je měli ve větší čistotě, než sám kostelník. A vichřice nevichřice, nikdy jim neuhaslo, jako strýci kostelníkovi, když mu svítila v hlavě „silná“. Toto! Dali si dobrý pozor. To by bylo zlé znamení – že strýc tam leží vzhůru bradou – –! To ne! Cingilingy! Tralalá! Fífí, fififí! – – –
169 Nastal podzim – dny se krátily, mlhy se táhly polem. Listí se stromů opršelo. Dny smutné. Z vojny zprávy se trousily hned radostné, hned kormutlivé – zůstal-li tam někdo v cizí zemi zahrabán. Jen o milém kostelníku nedošla ani jediná zprávička, již třetí měsíc. Kamarádi sice vyprávěli, že vozí kdesi za hranicemi zásoby, a měl by se dobře, kdyby byla „silná“. Té však tam nesmí užívat – a vzdychá, vzpomínaje na své ministranty, a na pěkné časy, když mu pro ni do hospody chodili. – – – Ale, náhle došla tetě kostelnici přece novina, smutná, přesmutná! Dobrý člověk psal z vojny, že strýc spadl s vozu. Seděl na nákladu, a kdož ví, zda si podřímal, nebo co dělal, sletěl – a zlomil si vaz. Ponechali ho zrovna u cesty pod starou břízou! – – – Teta lomila rukama. Celá dědina ho litovala, a lidé rokovali, kdo bude kostelníkem? Těm dětem se to časem omrzí. – – – Čáp svolal ministranty. Po mši svaté pan farář odešel domu, a malí se radili, co bude dále. Čáp sedl do strýcova hnízda v křesle a táhl „čapaté“ k sobě, tváře se nesmírně vážně: ,Slyšíte, kluci, chudák strýc tam zůstanou. Je jich škoda.‛ „Jsem po trumpetce!“ ,A já po píšťalce!‛ „A já po šabli!“ ,Hm, měli neštěstí. Pomodlíme se za ně. Měli nás rádi, jen co je pravda. Někdy jsme zavroubili, 170 a nadávali – ale, měli proč! Kdo ví, nepotřebují-li naší modlitby?‛ „Já jsem si onehdy večer povídal – svítí-li věčné světlo nebo ne? Zdálo se mně, že je v kostele tma,“ řekl Troška. ,No vidíš, třikrát jsem rozžíhal, a vždycky to zhášelo. Povídám doma našim: To je zlé znamení. Kostelník bude nešťasten. Smáli se mně, to prý je pověra‛. „Jajaja,“ zařičel čapatý Troška. „Všecko je pověra, všecko? Onehdy jsem se koupal v Moravě. Náhle mne cosi chytí za nohu, a táhne mne do dola. Křičím, řvu – však to víte, že jste mne vytáhli. A kdyby ne tebe Čápe, byl by mne stáhl pod vodu. Pán Bůh s námi!“ ,Je to tak! Potom prý není hastrmana,‛ šeptal Hromádka. „Na vlastní oči jsem ho viděl. Měl koňskou hubu. Nohu jsem měl sama modřinu. Lampa nám dala znamení – a jsme – po ptácích.“ Čáp kývl a klekli k modlitbě. Nevím, jak svou mysl povznesli k nebi, vrtili se a bylo brzy po všem. Potom se vrátili do kruchty kolem křesla a Čáp praví: ,Nesl jsem si včera večer nový kabát od krejčího, a pantáta Podšívka mně šeptá do ucha: Kostelník je nebožtíkem – a vy ministranti budete s jeho tetkou po něm dědit. Ona jednu polovici, vy druhou!‛ – Říkám, jak to? – On nato: ,To je tak, umře-li kostelník bez dětí, dědí po něm ministranti!‛
171 „Jejda kluci, je-li to pravda“ – zasyčel Troška. ,No je, je to pravda. Tovaryši u Podšivků také kdysi ministrovali, a také po kostelníku zdědili peníze a pole a kdo ví co. Říkali mně to.‛ „To by bylo lepší než píšťalka! Plné kapsy peněz, pole, a kdo ví co, já si píšťalku koupím – a strýc – no – velice jich lituji – ať jsou tam!“ ,Nebožtík prý mají v záložně pět tisíc korun, říkali dnes naši, a mají šest měřic pole. To bychom dostali každý tisíc korun a po měřici pole. A tetce necháme měřičku pole a chaloupku. Však mají beztoho ještě více peněz,‛ rozumoval Hromádka. „Aby neměli! My jim dlužíme více než tisíc,“ pištěl Ždibec.“Ždibec. ,To je hrůza peněz‛, vece Troška. ,Víte-li, děcka co, našim neřekneme ani slova, že jsme dědili, rozumíte? To bude peněz! Plné kapsy. A co do nich nevleze, zakopu do sklepa. A kde ty, Čápe?‛ „Já? Myslím do komory pod schod.“ ,A já to schovám pod kolnu. Tam již mám dávno skrýš.‛ „Potom si koupím šabli.“ ,To si koupíme všichni a budeme si hrát na vojáky.‛ „A revolvery, a patrony a trumpetku.“ ,To se ví, ať nechodíme jak krávy ze stáda. Ale, děcka, tak mně něco napadlo – když budeme tak bohatí, co budeme jíst? To je síla peněz.‛ „Já budu jíst samy hrozinky a cukrata.“ ,A já čokoládu. Tu já rád, tu já rád!‛ „A já si nakoupím olověných vojáků za okno, 172 a domky a vozíky, a řeknu našim, že jsem to dostal od jakéhosi pána.“ ,A až se nám to doma omrzí, zajedeme si do světa za tatíčkem a nakoupíme jim tabáku a kdo ví čeho. Kluci, budeme žít, jak v nebi. Ty Čápe, ty neříkáš ničeho?‛ „Co mám říkat? Ještě jsme to nezdědili.“ ,Půjdeme na tetku kostelnici, a povíme jim, co chceme. To by bylo, aby řekla – nedám! Řekneme jim, vy si myslíte, že jsme tak hloupí? Že to nevíme? Bať! Umře-li kostelník bez dětí, dědí po něm ministranti polovici. Abyste tetko věděly! Dáte nám každému tisíc korun a po měřici pole. Kdy nám to dáte? Chaloupku a kozy si nechte. Kdy nám to dáte?‛ „A tetka – jak oni jsou – řeknou: Milý Troško, já vás žádného neošidím. Vyberu peníze ze záložny ještě zítra, a zavolám vás na ně, a podělíme se. Já vás neošidím. Ani toho vašim nepovím!“ ,A až budou peníze, budeme užívat.‛ „Potom já už ministrovat nebudu.“ ,Já také ne“ vece Hromádka. „To se ani nehodí, aby bohatí chlapci lozili na věž zvonit a vstávali tak brzy do kostela.‛ „Ať potom ministrují jiní.“ A hajdy všichni na tetku. ,Tetko, pěkně vás prosíme, je to pravda, že jsou strýc nebožtíkem?‛ rebentil Čáp. „Ano, dostala jsem zprávu, že se zabil a leží kdesi u cesty pod březou. Chudák, jak se toho nenadál. A proč se ptáte?“
173 ,Protože nemáte dětí – a my máme právo dědit po strýci!‛ „Víte – my ministranti polovici, a vy také polovici.“ Kostelnice vytřeštila oči a křičela: ,Kdo vám to povídal?‛ „Kdo to věděl,“ odsekl Hromádka. „Tovaryši u Podšívků dědili po kostelníku ještě více. Jen se tak nestavte!“ ,Ale, děti, kdo si z vás udělal takového blázna?‛ smála se již rozhorlená žena. ,Neblázněte, a jděte domů.‛ „Nepůjdeme“ – opírali se hoši. „U Podšívků nám říkali, že se nemáme ničeho lekat, že nám vyplatíte. Vy nás chcete ošidit.“ ,Toto je již hrůza na světě, jak je ta mládež zpustlá,‛ ječela teta. Taková drobota, přijde na člověka jako zbojníci. Ale, já vám vyplatím a neošidím vás.‛ – A popadši metlu, mlátila do nešťastných dědiců, až z ní kusy lítaly. Po takovém dědictví ministrovali chlapci dále, jako by nic. Teta mlčela, chlapci též. Nepřiznali se. Ale doufali pevně, že jich dědictví nemine, již jim to celá dědina tvrdila. Jen prý až po válce! Všecko se jim vyplatí. Nač by byl nebožtík sliboval, že na ně ani v hrobě nezapomene? Bylo právě večer před svatým Martinem. Ministranti vylezli na věž se světlem zvonit klekání. Zvony smutně zněly jako někomu na pohřeb. Čáp šeptá: ,Co ten zvon dnes má? Tak cizí hlas.‛ „Něco cítí, cítí,“ vece Troška.
174 ,Necítí-li, že někdo umře‛ – vrněl Malíček. „Což pravda je, že zvony smrt cítí, je-li na blízku,“ říká Hromádka. „Anebo, když umrlec nemá v zemi pokoje a chodí, hučí to ve zvonech jak varhany a umíráček naříká.“ ,To nám vyprávěli v loni strýček kostelník.‛ „Ach Bože, kus ucha mně ta tetka metlou umrskali – vzdychal Hromádka. „Tolik jsem sdělil.“ ,A mně rozbili nos a také ucho,‛ vzpomínal Troška. „Strýc byli přece lepší. Co jsme se jich někdy nazlobili, když byli opilý. Chtěli škrabat svíce – ty Troško jsi jim sebral nůž a vstrčil jim ho do kapse. Hledali, hledali, zlobili se, že jsme ho ukradli – a pak ho našli v kapse. A ten pohlavek za to!“ ,Anebo, když jsme jim na žhavé uhlí do kaditelny naházeli gumy – a pan farář s nimi křičel, co mu to za smrad donesli k oltáři, anebo, když jsme jim zasukovali, neb utrhali šňurky u komže, nebo schovali klobouk – nebo nalili do sklenky, kterou si v kapse nosili na „silnou“, vody, nebo pomáčeli jim tabák, aby nehořel – – –.‛ „Je pravda, dosti jsme se jich naužírali. A teď ještě chceme dědit. Aby nás Pán Bůh nepotrestal,“ povídá plačtivě Čáp. „Ten zvon dnes něco cítí.“ ,To jsem pozoroval již včera i předvčírem‛, dí Ždibec. „Věřte, já již po tom dědictví netoužím,“ šklíbil se Čáp. „Peníze jsou smrt. A kdyby se naši dověděli, co 175 máme za lubem, a co jsme kostelnici vyvedli, byly by hody.“ ,A ještě jste ani nebožtíkovi v hrobe pokoje nedali,‛ vzlykal Malíček. ,Teď to máte, zvony cosi cítí.‛ „E, bude to všecko pověra. To se nám tak zdá,“ zařehtá se studeně Troška. „Nejsme staré baby. Není nás pět? Nic se bát. Půjdeme dolů.“ ,Ticho!‛ „Nic – ticho! Dědit budeme, budeme, budeme!“ ,Kdosi jde po schodech na vrch.‛ „Jde! Snad – kdo je to?“ ,Sviť vzhůru!‛ „Jakýsi voják!“ ,Ješmarjá! Strýc kostelník!‛ „Ješmarjá, kdo dobrý pomoz!“ ,Nebojte se mě. To jsem já. Hlupáčci! Nepoznáte kostelníka? Jdu sem pro vás. Co zde děláte?‛ ,Ješmarjá! Mrtvý, mrtvý!‛ „Nejsem mrtev, jsem živ. Já jsem se nezabil. To byla kleveta. Hleďte, že mám fajfku v hrsti, kouřil jsem až ke kostelu. Pojďte dolů, půjdu napřed.“ Třásli se a šli. Dole se podívali na strýce, a jedva ho poznali. Povídá: ,Šak, ani mě nepřivítáte? A nedáte ani slovíčka? Vy jste pěkní. Tož vy tak? Aha, já si povídám, co je vám, a vy prý jste chtěli již po mně dědit – a nyní utřete hubu.‛ „Nechť – však si můžete rozžíhat sám svíce a lampy,“ durdí se Troška, a druzí vrčí: ,A choďte si zvonit na věž a zametejte a běhejte si pro ta- 176 bák a pro „silnou“, aby tetka nevěděli – máme beztoho po nich každý památku.“ ,Hleďte, hleďte, kdybyste se tak nezlobili, pověděl bych vám něco. Ale to zklamání; Když neděděli – nechají mne rozžíhat a nebude jim líto, že málo vidím. Nechají mne lézt na věž – a vědí, že mám v kolenou bolesti. Musím zamětat prach a není dechu. A co já jsem se na ně cestou natěšil, a nemohu jich doma najít, běžím za nimi až sem na věž – a oni se zlostí třesou, že jsem živ, a nemohou dědit! No nic to děti! Půjdu zase zpátky a již se nevrátím. Ale, než se rozejdeme, rozdám vám památky, co jsem vám donesl na přivítanou: Tady je ta šable i se střapcem – koupil jsem ji ve Lvově. Tuhle je pistolka na hrach, tady máte pěkný buben s paličkami, píšťalky, zvonečky, a tuhle každý balík čokolády a mlsů. Posviť sem do kouta. Tak, rozeberte si to a nehněvejte se na mne, že jsem se vrátil.‛ Chlapci pohlédli do kouta jak vyjeveni. Taková krása! Pravé poklady. Patero šabliček, pistolek, píšťal, zvonců, čáky na hlavu, celý uzel je toho! To se bude hrát na vojáky! Troškovi se stáhl radostí krk a zavřeštěl: ,Ale, vždyť my se nehněváme strýče!‛ „My jsme se jen tak polekali, že lezete za námi mrtvý!“ ,My jsme rádi, že jste se vrátil. Ať se propadnu, není-li to pravda.‛ „Co by jsme s tím dědictvím po vás dělali?‛ ,My přece nemůžeme obdělávat pole?‛
177 „A peníze jsou – smrt. Jen – když jste se vrátili!“ ,Strýče, já vás pěkně vítám, odpusťte nám!‛ prosil Čáp. ,U Podšívků nás obalamuřili.‛ „My budeme zase za vás rozžíhat.“ ,A zametat a pavučiny smetat.‛ „A sezvánět na věži.“ ,A běhat pro tabák.‛ „A pro – silnou“. ,Děti, již silné nepiji, ani slabé. Na vojně jsem jí odvykl. Jen, když jsme se zase tak našli!‛ „Ach, to jsme rádi strýče! A smíme si ty poklady sebrat a běžet s nimi domů?“ ,No to se ví! Honem, je zima!‛ „Cingilingy, cingilingy!“ ,Fifí, fifi, fí!‛ „Tram, tam, ta ta tam! Seky, sek! ,Trará! Tratará – ta – – – – – – –
178 MARIA ALFONSA:
TŘI KŘÍŽE.
Znamením radosti a vděčnosti byl první. Druhý odměnou za lásku věrnou, oddanou, tichou... Třetí? Upomínkou na těžký bol trpícího člověka. Kdo mlynáře Vodičku viděl, řekl by, že nejméně šedesát roků je stár. A nebyl ani padesát. Mnoho bouří sneslo se nad hlavou předčasně sešedivělou. Tíže bolestí sehnula jej. Neklesl však! Kdykoliv bouřné vlny bolesti na moři života vzedmuly se, jak tonoucí stébla, kříže se zachytil. Nebýti Golgoty, zjasněné jasem kříže, nedošel by daleko na pozemském putování. Při každém zastavení své cesty křížové pohlédl tam...
I.
Před mlýnem bělaly se zástupy družiček, jako by tam na sta sněžných i různých napadlo květů. Opodál byli seskupeni vesničané. Dlouho nečekali.
179 Po chvíli vyšel mlynář s panímámou. Uprostřed nich šel hošíček, asi pětiletý, v bílých šatech. Na ozdobné podušce nesl myrtový věneček. Celý průvod sešel do kostela, odtud pak s knězem a hudbou k novému kříži u potůčku, za mlýnem.
„Svatý kříži, tebe ctíme, tvrdé lůžko Ježíše! Praporem nám, svatý kříži, v boji, ve vši bídě buď, sílu dej i věrnost v tíži, stálou v srdci našem vzbuď. Slovem, srdcem tebe ctíme, tvrdé lůžko Ježíše...!“
Před svěcením bylo kázání o svatém kříži. Vděčnost postavila jej ke cti a chvále Boží za to, že odvrátil Bůh neštěstí a těžký žal. Před několika týdny z jara, chytal Petřík, mlynářův hošík na břehu řeky rybičky. Uklouzl a do vody spadl. Již, již se blížil k mlýnským kolům, kde čekala na něho jistá smrt. V tom okamžiku však, jako na povel, se zastavila. Stárek chtěl přesunouti řemeny, zastavil je v okamžiku rozhodném, ač neslyšel zoufalého výkřiku dítěte. Při tonutí nevolal již, měl plná ústečka vody. Shrnul řemeny. Příšerný výkřik zoufalé matky zachvěl jím. Ohlédl se. Spatřil, jak mocný proud kolem ztichlých kol strhnouti chce dítě do splavu a matku tonoucí, omdlelou leknutím s ním. Skočil s náspu do vody. Vylovil mlynářku i dítě. „Byla to náhoda šťastná,“ řekli si lidé. „Pán Bůh mocný, Pán Bůh dobrý!“ mlynář s mlynářkou. Z vděčnosti postavili u potůčka kříž.
180 Před svěcením pozvedl mlynář synka, který něžný myrtový věneček na Kristovu hlavu zavěsil. A políbil čelo trnovou korunou rozryté. Lidé hlasitě zaplakali, vidouce dětský projev lásky a vděčnosti. Průvod navrátil se do chrámu. Svěcení ukončeno požehnáním. Dva roky uplynuly jako sen. Žně chýlily se ku konci. K mlýnu blížil se tulák. Špinavý, roztrhaný. Stopy zhýralosti vryty byly do tváří. Pohled byl plný hněvu nad čistotou a krásou přírody, oddychující si v soumraku letního podvečeru tiše. Potácel se. Byl opilý. A za mleče se hlásil. Mlynář jej mírně zamítl. Děsil se zpustlosti, nevěstící ničeho dobrého. Neviděl, jak tulák zahrozil pěstěmi ke mlýnu a zasyčel, když na cestu zpáteční zahýbal se. Po půlnoci, kdy všichni ve mlýně i dědině nejtvrději spali a noční hlídka byla na opačné straně, vyšlehl na třech stranách mlýna oheň. Stodoly vyhořely až do základů, stavení a mlýnice i pila částečně. Když hašení bylo skončeno, zašel mlynář se ženou a dítětem k potůčku. Ku kříži tam přituleni hleděli skrze stromy na ohořelé, dosud ještě doutnající místo jejich rodinného klidu, pokoje. Ranní slunko, vycházejíc v plné kráse, ozářilo do kříže vrytá slova: „Svatý kříži, tebe ctíme...!“ Spasitel usmál se na trpící duše, hledící k Němu. Zdálo se jim, že šepotá: „Pokořte se Boží vůli tak, jako já učinil!“
181 II.
Důvěra v Boha sílila je. Vystavěli, dluhy pomalu spláceli. Synek rostl, sílil i prospíval k radosti jejich. Když mu uplynulo patnáct roků, časně z jara při velké povodni protrhla se nade mlýnem hráz a zatopila jej. Opět v noci, znenadání. Sotva zachránili životy. Panímáma, nedbajíc nebezpečí, vrátila se, po pás ponořena do vody, do mlýna. Ve spěchu nevzpomněla na rodinné památky. V malém stolku uloženy byly a voda snadno mohla převrhnouti jej a odplaviti. Zachránila vše. Zachladivši se, ochuravěla. Za týden šel ze mlýna pohřební průvod. Bez hudby. Mlynář si přál, aby se jen – modlili. „Bůh mne klesnouti nenechá. Vždyť mám ještě syna,“ řekl si, jda žalem zlomen za rakví. Všechna radost, mnoho lásky a dobroty umřelo mu s jeho milovanou ženou. Tak tiše, trpělivě i oddaně šla s ním od oltáře až ke hrobu. Kromě manželské lásky a spokojenosti jiných radostí nepoznali. Natrápili, nastarali se však dosti. Dlouho stál mlčky nad hrobem, když poslední dopadla na rakev hlína. „Již snad ani není Boha když na tak hodného člověka tolik utrpení skládá,“ říkali si lidé, jdouce kolem něho od hrobu. Jako by nevěděli, že nejúžeji s Kristem spojují nás bolesti a žal. V bolesti nejlépe a opravdově dovedeme se modliti, sepnouti dlaně.
182 Bolest je nutným ohněm k čistění duší. Bez ní by nebe světců ni světic nemělo, ani svět silných, obětavých duší. Světlem je tomu, kdo duševním zrakem víry na ni hledí – ozařujícím velikost Boha a nicotnost člověka...
Mlynář chodil denně ke hrobu, na němž bělal se pomník. Bílý, kamenný kříž. Odměnou byl za oddanou, tichou a věrnou lásku. Kdykoliv tam stanul, modlitbu započínal a končil, vždycky pošeptal, opakoval slova v kříži vyrytá: „Svatý kříži tebe ctíme...!“
III.
Drsnou dlaní rozdrtil slzy, když po letech syn jeho s ním se loučil, odcházeje do bojů války světové. Místo matky mu žehnal čelo křížem. „Pamatuj na Boha, synu milý! Často vzpomínej na první náš kříž a příčiny jeho postavení. Tehdy jsi byl dítětem, útlým jak lípy, které jsme spolu sázeli, aby déšť ni slunce žár kříže neničil. Dnes již silnými stromky jsou. Koruny jejich zvedají se k nebi výše. I tvoje důvěra býti musí silnější než v dětství. Pamatuj, že člověk bez naděje, důvěry v Boha, lodicí je bez vesla, zmítanou vlnami vzbouřenými. Nyní jdi, kam volá tě povinnost obránce drahé naší vlasti. A vzpomínej na druhý kříž na tichém hřbitově.
183 I na otce, jehož jedinou oporou a nadějí jsi byl. S Pánem Bohem! Na šťastnou shledanou.“ Toho dne sedel dlouho do noci na hrobě své ženy. Ani se mu domů jíti nechtělo. Věděl, že všude hledal by syna, oporu stáří a vydatného pomocníka. „Lehko se ti, maminko, odpočívá v hrobě. Co Bůh činí, dobře činí. Vím – ač pevná byla vždy tvoje důvěra v Boha – že milující srdce tvé puklo by žalem při loučení. Ušetřena jsi bolesti, již musím nésti sám. Je méně slzí krvavých, z hlubin srdcí zraněných řinoucích se. Snad se nevrátí můj syn... Bůh ví, a stane-li se tak, ví, proč mně ho odňal. A popřeje nám, důvěřujícím v Něho, šťastného shledání v oné říši, kde bolu a žalu není. Unesl bych ten těžký kříž? Došel až na Kalvarii mého života a tam, podávaje Bohu oběti všechny, měl bych síly k pošeptání: „Dokonáno jest?“ Za dva měsíce dostal zvěsť, že mu padl syn. Dělová koule tělo přímo rozdrtila. Hned byl ve společném hrobě pochován. Takto zohavený přivezen býti nemohl. Za několik týdnů vyšel od mlýna průvod po třetí. Vozovou cestou vystupovali všichni na sráznou skálu nade mlýnem. Na vrcholu jejím silný, železný stál kříž. Opřen silnými tyčemi, aby jej vichřice nezvrátila. „Svatý kříži, tebe ctíme,“ vryto bylo na něm. A pod těmi slovy: „Budiž čestnou památkou syna, 184 padlého v boji války světové roku 1915. Věnoval otec.“ Kázání měl stařičký, místní farář. Vyprávěl, že první rok zde působil, když světil kříž první, u potůčka. Tehdy přítomní pohlíželi na svatý kříž zraky zjasněnými. Dnes jsou slzami těžkých bolů zkaleny. „Každý neseme svůj kříž dnešní doby. Úzkost lidu hroznější je nežli učeníků, v jejichž středu na rozbouřeném moři usnul Kristus na chvíli. Lidstvo malomyslní, obává se, že i nyní dřímá, usnul Pán. „Pane, zachovej nás, hyneme!“ ze všech zní stran. „Což neslyšíš miliony vzdechů a našich žalných výkřiků? Nevidíš dlaní zvednutých, do výše vzpjatých, ani plujících vraků lidských životů, ztroskotaných v divé této bouři?“ Usnul Pán? Dokázal, čím jsme a byli bychom, jak malomyslní – bez Něho. Musíme doufati, že přijde chvíle, kdy vlnám poručí, aby ztišily se. Jediný pokyn Jeho dostačí... Nyní však – dokud udělení míru a pokoje není vůlí Jeho, nesme tiše, oddaně kříže na nás vložené. l kdybychom vícekráte nežli On klesli na cestě křížové, přece vytrvejme! Mnoho zla, útrap a neštěstí přinesla nám doba dnešní války světové. Ale dosud nikdy netulily se ku kříži svatému duše věrné tak úzce, důvěrně, jako teď. Přitulme se ku Kristu všichni.
185 Trpící, opuštění, vzpomínající na drahá srdce mužů, otců i synů. Truchlící nad ztrátou jejich. I vás potěší svatý kříž, neb na něm Trpitele svatého zříte. S Ním spojeny jsou již duše hrdinů, padlých za vlast; proč byste truchlili? Přitulte, se k němu i vy, pane Vodičko, a uvidíte, že snesete i tuto tíži bolu. Hledíce ku Golgotě, světlem kříže zjasněné, jistě nezbloudíme na křížové cestě své. Až dojdeme cíle a hasnouti nám bude zrak, s úsměvem přitiskneme křížek se Spasitelem k retům naposled a ctíce jej i s boly v této chvíli, zašeptáme naposled: „Svatý kříži, tebe ctíme, tvrdé lůžko Ježíše...!“
186 P. V. BĚLOHLÁVEK O. CR.
KNIHY.
V klášterní knihovně pod velikým korintským pilířem, kde měl svůj studijní stolek, usnul knihovník. Nebylo mu divu. Padesáte let byl tu živ mezi samými knihami a sestárl a sešedivěl péčí o miláčky své, jejichžto nejhlubší tajnosti znal a jež popleskával něžně a hladíval. A dnes – bylo to stáří, byla to únava dne – mezi nimi usnul. Vlastně neusnul, neboť viděl i slyšel ve svém odpoledním snění, těžkém jako olovo. Co se děje, zvolal – knihy opouštějí pojednou svá vykázána místa, padají z příhrad na podlahu! Chtěl jim zahroziti, chtěl je zachytiti, ale nemohl pohnouti ani rukou... Seskakovaly a sjížděly, každá na malých nožkách, jakoby ji nesl pidimuž, schovávající za její deskou svou vyjevenou tvář; některé sletovaly s nejvyšších polic až od stropu jako na křídlech andílků, kterými byla klenba síně poseta, a všechny nahrnuly se k němu. Kš – kš – chtěl je plašiti jako sběhlou drůbež, ale olověná tíha v údech nedala. Děti, co chcete, co to děláte, co co – spustil na ně.
187 Otče, zachraň nás, volaly knihy jedna přes druhou v úzkosti. Co jste se zbláznily, kdo vás bere? Otče, jest tu Smrt – zachraň nás od Smrti – mihla se tu... A což jsem se vás málo po padesát let před ní naopatroval a života vám svou péčí naprodlužoval? Otče, ozvala se jedna dle vazby již vzácná, marnost nad marnost, i nám souzeno umříti. Některá z nás dosáhla sic i lidského věku Methusalemova, ale konec bude jako bylo vždy: žil Methusalem a umřel. Lidé nám slibovali nesmrtelnost. Není jí... Náš osud není valně lepší než-li sudba listí, které vichr urve a rozmetá a k setlení stranou někde pohodí. A jestliže některá z nás jako divem život zachrání v knihovně neb museu, jest to jen na čas, neboť v každé z nás hlodá červ zmaru. Otče, oklamali sebe i nás, kteří nás na svět přivedli. Nesmrtelnost na zemi namlouvali sobě, nesmrtelnost slibovali nám – a lež, velká lež! Kde jest ta naše nesmrtelnost, náš věčný život? Dej, zaruč, zachraň nám život! Zadumal se ve svém snění stařec ještě hlouběji a pravil s povzdechem: Děti moje, co chcete ode mne? Od smrtelného těla, které se rozpadne jako vy? Co chcete pod oblohou, která v poslední čas svinuta bude jako kniha za starodávna a pomine? Chcete nesmrtelnost? Ta jest, ale jen v lidských duších. Jenom tam uložena jest i vaše nesmrtelnost, v duších těch, kteří vás 188 psali a kteří vás četli. Tam jste zapsány tajemným písmem, tam žijete myšlenkami svými život věčný. Ó děti mé, miláčkové moji, dobře, že jste zde všechny čisté a svaté, chcete jíti snad do nebe, abyste tam žily život věčně blahý? Nuže, pojďte tam s mou duší. Máte pravdu, Smrt jest tu, já také cítím její přítomnost; tělo mé tu zůstane jako těla vaše, a všechna propadnou zkáze, ale duše má s myšlenkami vašimi – – Nedomluvil. Druhého dne nalezli bratří starce knihovníka pod korintským pilířem mrtvého a co zvláštního, kolem něho na podlaze hromadu knih. A jeden bratr nazvedaje mrtvolu knihovníkovu pravil suše: Umřel, a knihy spadly...
189 A. ŠPALE:
SAMOTÁŘI.
Potkal ji v šeříkové aleji Riegrových sadů. Byla zabrána v myšlenkách, nechávajíc bez povšimnutí všecky krásy, které jaro v hýřivé marnotratnosti rozhodilo vůkol. Šeřík právě kvetl a do dálky prosycoval vzduch vonným svým dechem. Byl tichý, teplý, jasný den, z posledních v máji. Slunce nachylovalo se nad strahovské věže, jichž silhoueta mdle rýsovala se v zátopě mlh. Pozdravil nehlučně. Vzhlédla k němu a maličko se zarazila. Ale hned přátelsky mu kynula a úsměvem zvala, aby se zastavil. Vyhověl jí poslušně a tiskl jí kolegiálně ruku. Jako výpomocná síla přišla na školu, kde on učil. Způsobila rozruch příchodem svým. Jediná dáma mezi tolika muži – –: všichni ji pozorovali, o přízeň její se ucházeli. Ale ona – jako bázlivě děcko táhla se do pozadí a stranou a poplašeně hleděla každému vstříc. Byla neveliká, ale hezky rostlá, obličej drobných a velmi sympatických rysů, neklidné pomněnkové oči zdály se prozrazovati, že duše její daleko meš- 190 kává, rty malé, pravidelně kreslené a svěží. Nezávodil s ostatními, aby se vemluvil v její přátelství. Povaha jeho i povolání bránily mu v tom. – „Co vy tady, samotáři, hledáte?“ – začala. „A zde právě, kde vše intimností dýše –?“ „Mám rád samotu,“ odvětil a setřásl se sebe všecku rozpačitost, která jej mimovolně v prvním okamžiku ovládla nejspíše proto, že postřehl nebezpečí býti diskreditován, kdyžby spatřen byl s dámou sám na místě odlehlém od hlučných promenád, – a zaujal pózu vypravovací. „Společnost rozptyluje. Je-li člověk ve svém nitru vyrovnán, nepotřebuje jiných. Stačí si sám. A dosáhl-li toho za cenu utrpení, nestojí o jiné. – – Přicházejí ovšem i u samotáře chvíle, kdy zasteskne se mu po lidech, po přátelství, po duši spřízněné... Umdlen samotou, potřebuje jakéhosi zotavení. A to hledá někdo v kruhu svých známých u sklenice dobrého piva, jiný na dostaveníčku s hovornými umělci, jiný v rodině přátelsky mu oddané usedne a mlčky naslouchá žvatlání malých dětí, které si na zemi hrají, ještě jiný rád se dá ukolébati tichým tlukotem srdce – – v náruči – – –“ Uvázl. Ale hned se vzchopil a jako na omluvu pronesl roztržitě: „Dovolte, velectěná, abych neukončenu nechal řadu rekreací samotářů.“ – – Potom vrátil se zas ke svému klidnému tónu. – „Já, když tíha samoty ulehne mi do duše, hledám slunce, zpěv ptactva, krásu květů... V takové náladě jsem dnes. Úmyslně jsem zašel v tento kout, 191 nemoha ovšem věděti, že šeříky mají vzácnější ve Vás návštěvu, nežli ve mně mívají. – Nebudu překážet?“ „Ne. Naopak; ráda Vás tu vidím. Jako na zavolanou jste přišel. Mám dnes touhu povídat – –“ „Tož povídejte!“ – pobídl ji a oba vykročili. „Zdá se mi, že už vím, co budete vypravovati. Vaše plachost mluví dosti zřetelně.“ „Je plna slz ta moje žití pohádka,“ se smutným úsměvem zadeklamovala dle Zeyera, potom však ku podivu zvážněla, „Matka mi zemřela v době, kam nesahá moje pamět. Vychovala mne stará hospodyně otcova. Byla dobrá, ale matku nahradit mi nemohla. Má-li pravdu korán, jenž dí, že jest jen jediný ráj a ten má místo u nohou matek, pak zůstane mi navždy neznámou rajská blaženost. Otec, chtěje mi zajistiti budoucnost, dal mne na učitelský ústav. Jako kandidátka seznámila jsem se“ – tu se poněkud odmlčela a lehynce zapýřila – „s mladým profesorem a byla jsem od něho upřímně milována. Tu začíná šťastná kapitola mého života. Žel – že nebyla dlouhá.“ Stanula a majíc zastíněný obličej větvičkou šeříku, obrátila se k němu měkkým, důvěryplným a krotkým pohledem, a pak kamsi do dálky, do neurčita se zahleděla. Slunce vysílající poslední svoje pozdravy, osvětlilo její tvář a zlatově do nachova ji zbarvilo. Byla tak krásná v té chvíli, že v němém údivu tu před ní stál! Zavřela oči, zvrátila poněkud hlavu svoji vzad, a jemu neušlo, jak lehounkým stažením chřípí vdechovala vůni šeříku,
192 což patrně dodávalo živosti vzpomínkám, kterým celá se poddala, neohlížejíc se na přítomnost jeho. Konečně, po dlouhé pause, ztichlým hlasem pokračovala: „Zemřel mi, nakaziv se tyfem. Budou tomu již tři roky. A já zůstala sama, sama se svou nesmírnou bolestí...“ Oči se jí zalily slzami. Něco magického bylo v tom obličeji, z něhož nevymizel ještě výraz štěstí silou vzpomínky vyvolaný, zatím co veliká slza zvolna po líci kanula... Tvář její pobledla, mluvila tiše, jako ze sna: „Z dob studií uvázl mi v paměti obraz trojských žen, jak ony, když město jejich od Řeků bylo dobyto a zbořeno, u zřícenin na břehu mořském sedí, smutkem němy, a upírají své oči slzami přetékající na širou mořskou pláň. Nenadála jsem se, že jednou usednu mezi nimi – – – Hrad mých tužeb a snů sesul se, a také já hledím smutně v širou dál – budoucnosti. Jedinou jen mám útěchu: když stesk mne přemáhá, poklekám pod starým obrazem Madony, který jest rodinnou naší tradicí posvěcen, a ode mne, poslední z rodu, zbožně opatrován. Před ním, jako před ruskými ikonami to bývá, malé světlo hoří, rudě zbarvené sklem lampičky. Jí, která tolik trpěla, protože tolik milovala, jí žaluji své hoře. A vždy se mi zdává, že se na mne potom dívá s obrazu s úsměvem plným soucitu a lásky, jako matka hledívá na choré dítě... – – – Jsem u konce své zpovědi,“ řekla a hluboce si oddechla. Hned však zase, jako by se bála, že jí budu chtít něco říci ku potěše, dále mluvila: „Rozumíte již, proč se uhýbám lidem, jako zra- 193 něný pták zalezá do úkrytu – –, a do duše jest mi protivno, když ten neb onen se mi dvoří. Tak chovám, hýčkám vzpomínky své, šťastné i smutné, ve svém nitru – a nechci jinak; miluji štěstí své, jež minulo, i bolest, která trvá, a netoužím po ničem více.“ A přešla potom v řeči na školu, na děti a kolegy. Chápal nyní celou její povahu, plachou – ale tichou, dobrou..., a připadalo mu, že má něco z krásy, která je vlastní světicím. Bolest, snáší-li ji člověk oddaně, dovede srdci dáti vyšší jakési ušlechtilosti, a výrazu tváře zvláštního půvabu. Jisté struny, a právě ty nejlibější, rozezvučí se v člověku jen tenkrát, jsou-li slzami navlhčeny... – Tak stáli v rozhovoru, až se počalo sešeřívati. Nepřipomínal jí, že třeba již pomýšleti na návrat domů; nechal ji, aby se vyhovořila – o všedních už věcech. Rozčeřená vzpomínkami hladina duše její zatím se uklidňovala, až zcela se utišila. „Ale teď mne musíte doprovodit zato, že jste svou trpělivostí a zájmem o mé vypravování nepřímo mne přinutil, že jsem se příliš zdržela. Aspoň přes sad, na kraj ulice“ – děla posléze. Mlčky kráčeli vedle sebe. Tam, kde šum pouličního života již začínal, poroučel se jí. Beze slova podala mu ruku. – – – Druhého dne setkali se na chodbě ve škole v přítomnosti jiných. Vlídně poděkovala na pozdrav, ale ničím neprozradila, že důvěrně s ním rozmlouvala v šeříkové aleji.
194 K. VŘESOVSKÝ:

MÍR...
Já čet‘ jsem kdysi krásnou pohádku, jak Mír prý bloudil světem, pokoj hledaje, a nenašed ho, ve hřbitova zahrádku všel znaven, na tichý hrob v říš svou klesaje... l dnes Mír celou bloudí Evropou, a hledaje, kde moh’ by spočinout, se brodí vřelé krve potopou, svůj prapor bílý chtěje rozvinout. Však musí dál i s hrobů hlubokých, že mrtví ani klidu nemají v děl lítém hřmění, v bojích divokých, že v hrobech ještě zbraně třímají... A hrobů přibývá, a není pokoje – – – Až celá Evropa se ve hrob promění, pak šíleného konec bude souboje, a Mír své bude slavit Vzkříšení?! Či uslyší dřív zvonů hlaholy 195 a pochopí, co mluví chrámy-Betlémy, v nichž andělé svým zpěvem zápolí: „VŠEM DOBRÉ VŮLE POKOJ BUDIŽ NA ZEMI!?“ – – Hle, před stánkem tu světlo plápolá tak něžně, jak by chtělo všecko zulíbat; ztad Knstus-Světlo-Láska v svět volá: „JEN KE MMĚMNĚ BLIŽ, JÁ SVÝM CHCI SRDCEM ZAHŘÍVAT! Ať všude boj a zbraní řinčení, a kvil i nářek světem širým zaznívá, zde pokoj je a sladké sloučení: ZE SRDCE MÉHO MÍR A LÁSKA VYPLÝVÁ!“ – – – – – – – – – – – – – – – – Dej Kristus, v jesle pro svět vložený, by láskou Jeho srdce vzplanula, A NAD BRATRSTVÍ ZNAK VŠEM VROZENÝ SE MÍRU DUHA NAVŽDY SKLENULA... 196 OBSAH. Str. DOSTÁL LUTINOV KAREL: Poslání5 Nové Rakousko7 Evropě 191610 Návrat11 BUKOVEC FRANTIŠEK H.: Gethsemani15 KOUDELKA VOJTĚCH: Z válečného denníku25 Smutné matce31 LUŽNÝ AUGUSTIN: Útěcha ss. Otců32 ODVALIL FRANTIŠEK: Pečení chleba35 VALOUŠEK FRANTIŠEK: Děti jsou děti43 STŘÍŽOVSKÝ FRANTIŠEK: Těm, kdož se obětovali50 Neodcházej51 Dr. ŘEHULKA JAROSLAV: Ghešheft53 STUPAVSKÝ RUDOLF: Anděl Páně65 Boží muka66 Domů67 ČECH FRANTIŠEK: Rozluka a shledání68 MASÁK EMANUEL: Zvony se loučí77 HRŮZA ANTONÍN: Domů81 KYSELÝ FRANTIŠEK: Zátiší89 Žebrák90 Dr. HEJČL JAN: Pravda nade všecko92 ŘÍHA JOSEF E.: Potěšení zarmoucených100 KAŠPAR FRANTIŠEK: Andělé101 Růže mystická102 SEQUARDT JAN EUGEN: Mul103 DOHNAL FRANTIŠEK: Vánoce 1916105 HALOUZKA JAN: Staré meditace107 KAVÁNOVA MARIE: Modlitba114 [198] VYHLÍDAL JAN: Vzpomínky starého kaprála115 Dr. HRACHOVSKÝ FRANTIŠEK: Křesťanské pohledy do světové války118 RONAJ GABRIEL: Blatouchu125 ROZSYPALOVÁ AUGUSTA: A věř127 HORNOV VLADIMÍR: Polní lístek128 V těžkém čase129 PAVLÍČKOVÁ MARIE: Až tatíček se vrátí130 ŠANDA JAN: Do kostela138 Naděje140 Dr. SNÁŠEL JAN: Vojínům, mučedníkům cti141 CHRÁM FRANTIŠEK: Loučí se zvon146 HOFER JOSEF: Ve psí kůži148 ORAL JAN: V nový život159 Má písni drahá160 Staré časy161 CHLUMECKÝ ADAM: Kterak ministranti po kostelníkovi dědili162 ALFONSA MARIA: Tři kříže179 BĚLOHLÁVEK P. V.: Knihy187 ŠPALE A.: Samotáři190 VŘESOVSKÝ K.: Mír195
[199] Knihu vydala Družina literární a umělecká v Olomouci, vyzdobil Z. Wellner, vytiskla Kníž. arcib. knih- a kamenotiskárna v Olomouci. Cena 2 K 60 h. Vázaná s 2 orig. lepty 4 K.
E: pk; 2006 [200]