ZVONY SE LOUČÍ.
I.
Skoro po tři věky
bilo srdce mé,
aby VAŠE zvedlo
k nebi od země.
Odpoutat se od ní!
Setřást vášní tíž!
S přívalem mých zvuků
pnout se k Bohu blíž!
Tisíc ran mi vrylo
srdce neklidné:
s vámi procítilo
žal i tíži dne,
radostí se chvělo,
tvrdlo bolestí,
po lidsku vám pělo
píseň o štěstí.
77
O lásce a míru
těžkém po boji,
kde se všechny rány
divem zahojí...
II.
Tak tři dlouhé věky
znělo srdce mé:
s nebe lásku neslo,
touhy se země.
Příliš silně vzrostly.
Vášeň chví se v nich,
věky nastřádaná
v srdcích zatmělých.
Krví vybíjí se,
šlehá plameny,
divou bouří letí
v prostor zmámený.
A mé srdce puká
krutou bolestí,
marně, marně pělo
píseň o štěstí...
78
III.
Zapěji ji znovu!
Zdrsním tony mdlé,
zahřmím hlasem hromu
v duše ustydlé!
Svědomí chci vzbudit!
Vniknout do hlubin!
Vyrazit tam z temna
kalný pramen vin!
Snad se krví zbarví.
Snad i tryskne výš.
Snad si v mnohé duši
novou najde skrýš...
Mnohá hora padne,
pod níž tajně ryl;
mnohé srdce vzkřikne:
i mne otrávil!
Ať pak nebe soudí!
Ztresce – požehná?...
To již v osud vpíše
Ruka tajemná...
79
IV.
Dozní strašná budba.hudba.
Svět si oddychne.
Po zpěvu a štěstí
touha zavzlykne.
Nový život všude.
A s ním nový boj:
lidského to srdce
věčný nepokoj.
Mezi nebem – zemí
zas se bude chvět,
vítězit i padat,
proklínat i pět...
Uklidní se jednou,
tak jak srdce mé,
jež se zaryje kdes
matky do země.
Velká chvíle přijde:
bouře bouří všech
smete vše, co není
Boha svatý dech.
Sladká hrůzo soudu!
V oné hodině
srdce tvé, o lidstvo,
V Otci spočine...
80
ANT. HRŮZA:
DOMŮ....
Doba léčení schýlila se ku konci – dnes tedy odjíždí, vrací se domů, k rodičům, jichž neviděl od počátku války. Stanul před vraty sanatoria, kam ho byli před devíti měsíci dovezli s roztříštěnou nohou, a teskným pohledem loučil se s krajem, kam ho byla válka zanesla. Zahrady i luka pestřily se tu nádhernými, svěžími barvami květů, obloha jásala modří a bílým, jako hlazené stříbro jiskřícím světlem.
Exotické květiny šlechtických parkův a zahrad před rozkošnými vilami voněly opojně. Olbřími horstev uzavíraly rozhled svými strnutými boky, na nichž dumaly staré hvozdy svůj nekonečný sen tichých samot. Jako přilby třpytily se na temenech pohoří věčné ledovce a snoubily se leskem svým s bílými, nedohlednými výškami. Chvosty slunečních paprsků bily do lesklých ploch ledu a lomily se v bystřinách, kvapících po úbočích svahů v hloubky neviditelných propastí...
Mladý důstojník zabloudil pohledem k severu, kde tušil domov; a již v touze nenasytné, aby se
81
mu přiblížil rychleji, pohnul se prudce, jakoby se rozběhnouti chtěl..., ale bolestný tah poškubl mu rtoma, dosud ubledlýma. Prothesa, před nedávnem teprv upevněná k pahýlu nohy, přimkla se svíravěji k jizvám dosud zúplna nezaceleným, a bolest, tak povědomá bolest, chytla jej znovu u srdce, až mu oči zvlhly.
V tom zafuněl automobil, odfoukl několikrát zamodralý dým a přitočil se k vratům léčebny. Přiběhl důstojníkův sluha, Vít, a jal se nápadně spěšně nakládati zavazadla: menší ruční kufřík a větší bednu s prádlem a šatstvem.
Z kanceláře sanatoria vyšel inspekční důstojník a potřásl invalidnímu kolegovi kamarádsky rukou.
„Servus,“ přiložil dva prsty k stinítku čepice, když se již automobil rozjížděl, a hned zas pospíchal do úřadovny, kde jej už telefonicky volali.
Z okna v prvním patře vychýlil se sněhobílý kornet sestry ošetřovatelky, a její bílá, jemně formovaná ruka pokynula odjíždějícímu posledním pozdravem. Ale vůz již zabočoval na silnici, stoupající do příkrého vrchu. Léčebna zmizela v zeleni zahrad a za mladým důstojníkem zavřela se doba devíti měsíců, doba dlouhých, hrdinně snášených bolestí a nejistot, velkých nadějí a doufání v nový, budoucí život.
A vrátil se v myšlenkách ke chvíli, kdy ho sem přivezli s bojiště, zpola již umírajícího vykrvácením a bolestnou únavou. Neví, jak dlouho trval ten transport, než jej snesli s výšin, kde byla jeho pozorovací stanice. Nevěděl, co se s ním děje, kam
82
ho nesou, co s ním zamýšlejí. Jen bolest palčivou cítil v rozdrcené noze a po spánku toužil jako dítě. Horečka rozechvívala jeho silný organismus a žehla mu krev a nitro, jako by se byl požár v něm rozpoutal. Pak jej blouznění přepadlo, ale tiché, snivé, ulehčující... Tma rozložila se kolem něho, hustá, černá, neprůhledná tma, jako ve hluboké podzemní propasti, kde je ticho, smutek a pokoj jako v hrobě.
Když nabyl vědomí, uzřel u svého lože sestru – ošetřovatelku. Její hluboké, dětsky čisté oči usmívaly se naň vlídným, něžným pohledem, její měkká, jemná dlaň konejšila každým dotykem všecku horkost nemocné krve a palčivost bolestí.
Chtěl se jí zeptati, čím si zasloužil její obětavé péče a něžné šetrnosti, ale když viděl, že i u jiných loží se zastavuje s týmž vlídným a sladkým úsměvem, soudil, že jen anděl dovede se takto skláněti k útrapám a bolestem člověka.
Tu již byl mu povědom jeho stav. Po odnětí nohy pocítil úlevu a lehkost. Jen za nocí, kdy spánek míjel jeho oči, vracívala se k němu bolest opět a opět. Tiše a neslyšně přibližovala se k jeho lůžku a nejurputněji jej napadala ve chvílích, když vzpomínal na domov. Tázával se jí rtoma horečkou okoralýma, odkud přichází, kde je její sídlo a proč zabraňuje mu, aby se v myšlenkách svých zabýval domovem, rodičemi a kouzlem vzpomínek na své dětství.
Jeho zornice hořely při tom jako dva uhlíky a utkvíval jimi ve tmě, jež padala do síně nezastřeným oknem, za nimž šeřila se noc, prozářená hvěz-
83
dami, ubledlým svitem luny a oněmělá jakoby ohromným jakýms úžasem. Místo odpovědi zdávalo se mu, že mu kdos tím tvrdšími klouby svírá srdce... V těchto chvílích přicházela k němu sestra ošetřovatelka a vyměnila obkladek na jeho hlavě a k ráně přiložila led...
Ale je všecko již překonáno, dotrpěno a on je cestou k domovu... Automobil sviští a nadskakuje, stroj uvnitř vozidla přede jednotvárnou píseň. Chvíli tlumeněji, chvíli živěji a hlasitěji, dle toho, řítí-li se svahem silnice do údolí, na jichž svazích bělely se zdi vesnických chalup ze zahrad, či objížděli-li oklikou příkré hory, jejichž čela ztrácela se dosud v bílých parách jitra...
Ano vracel se! S vysokým vyznamenáním za udatnost, s tvářemi dosud přepadlými, ale již přece poněkud svěžími, zejména teď, když čerstvý ranní vzduch barvil je do nachova.
I oči rozjásaly se radostí, že blíží se k domovu a ke všem, kteří jej tu očekávali. Nepsal domů ničeho o poranění, které utrpěl; nechtěl kormoutiti starostlivá srdce rodičů zprávou, že trpí... Vždyť konec konců případ jeho je tak všední... Je vojákem a ve válce byl po celý rok a v boji skoro každého dne – nuže jaký div, že dosud jest, když mohl již nebýti, jako mnozí z jeho přátel i nepřátel...
Automobil se zastavil, a také chod jeho myšlenek stanul. Přijeli k nádraží. Za chvíli už vlak je unášel k severu, hory mizely a jen rovina kraje rozložila se jako pás moře svěží zeleně v jeho rozhledu.
84
Poznal, že přejeli již hranice korunní země a že vlak řítí se už nivami Čech... Přistoupil k oknu a vzpřáhnul obě páže vstříc zemi rodné, plné požehnání krásy a bohaté úrody. Žíznivým dechem ssál vůni dozrávajícího obilí, výdechy lesů a vlahé teplo slunného dne.
Vítaly jej stromy podél trati, zelené ostrůvky hájů, roztroušené v malebných skupinách po rovinách, lemovaných v dálkách tmavými hvozdy. I dálky tyto jakoby byly vzpřahovaly po něm svou náruč a zvaly jej k pokojnému prodlení ve svých loktech.
Zase vzpomněl dnů, kdy čelil nepříteli, aby nemohl nohou svojí znesvětiti krásu tuto! Jak malým darem byl život jeho, život bezvýznamného jedince, jejž denně podával v oběť, aby zachránil půdu posvěcenou již tolikráte krví svých hrdinných předků, zemi, zúrodňovanou po věky vytrvalou pílí praotců, její svobodu a všecku její kulturu!
Viděl opět vyhaslé krby, sbořená města, chrámy v ssutinách a zpustošené kraje, kde válka zuřila. Zato jeho domov kyne mu v ústrety radostně; úsměvné slunce líbá mu tváře i oči, užaslé tímto divem krásy.
Sepnul ruce a okem pohnutím a vděčností zroseným pohlédl k nebesům... A se rtů jeho sechvívala se modlitba radostných díků...
*
Byl osmnáctý den v srpnu, slavnost narozenin Jeho Veličenstva. Ředitel kůru Krátký po slavnostní mši sv. v kostele Matky Boží hrál hymnu rakous-
85
kých národů. Chrám, naplněný do posledního místa jak dospělými tak i dětskou drobotinou, rozechvěl se přívalem nadšeného zpěvu, jímž všichni účastníci ředitele doprovázeli. Krátký svým jasným, čistým tenorem zpíval též; ale když dospěl k sloce „Hajme věrně trůnu Jeho proti nepřátelům všem“ zachvěl se mu hlas pohnutím a dvě slzy skanuly mu po ustaraných tvářích. Vzpomněl na svého jediného syna, který též odešel, aby uposlechl příkazu povinnosti. Kde je dnes a kterak vyplnil svůj těžký a přec tak vznešený úkol?
Ale hrál dále a rozechvělým hlasem pokračoval: „Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej!“
I jeho syn je tam kdesi v cizí zemi a se zbraní v ruce hájí a brání statky všech občanů této říše. Brání je chrabrou paží a mladou krví. Je v řadách těch, kteří těly svými a svým odhodláním zbudovali nepřemožitelnou hradbu kolem posvátného trůnu svého Nejjasnějšího mocnáře a u vědomí, že svornost jenom moci dá, druží se ke svým přátelům, pohrdaje životem a dávaje ho v oběť na obranu vlasti. Toť nyní nejpřednější, nejsvětější povinností jeho, aby krev i život dal za císaře, za vlast ohroženou. –
Hned na počátku hymny vešel do kostela důstojník, opíraje se těžce o hůl. Když uslyšel posvátné zvuky písně, stanul chvíli v němém obdivu. Poznal zvučný hlas otcův a prožívá s ním již nyní všecku radost šťastného shledání. Kouzlo domova schvátilo jej veškeré ve svou čarovnou moc. Nevypověditelným blahem a klidem rozjásalo se jeho srdce.
86
Byl by nejraději padl na kolena, aby zlíbal posvátnou půdu chrámovou a s ní drahou svou zemi, kde se narodil...
„Díky Tobě, ó Bože, za všechnu ochranu a za milost, žes dopřál mi tohoto štěstí,“ modlil se vroucně.
Varhany umlkly a chrám se prázdnil. Postranními dveřmi sešel s kůru ředitel Krátký. V jeho prošedivělém vousu třpytily se dosud dvě slzy jako křišťály. Chtěl zabočiti cestou ku svému bytu, ale tu uzřel důstojníka, jdoucího mu pomalu naproti.
Stanuli proti sobě otec a syn. V očích obou bylo tolik radostného štěstí a zároveň teskné touhy. Pravice otcova vztáhla se první k pozdravu... Syn stisknuv ji prudce, vznesl ji uctivě ke svým rtům.
„Tatínku!“ zaštkal a nadskočiv zdravou nohou, zavěsil se otci kolem šíje, líbaje vroucně a opět a opět obě jeho tváře.
„Jsi raněn, milý hochu,“ řekl otec měkce, nabízeje dítěti své rámě k opoře.
„Jsem mrzákem,“ řekl syn a hlas se mu zlomil obavou, jak otec přijme jeho smutnou zvěst.
„Vítám tě srdečně domů!“ řekl otec, jakoby byl přeslechl synovo sdělení. Ale hned si uvědomil, že je třeba k muži před ním stojícímu promluviti ještě jinými slovy.
„Rána, utrpěná v čestném boji za vlast, nemrzačí, ale je člověku nejkrásnější ozdobou. Takto vyznamenaného chtěl bych tě vyzvednouti do výše, abych tě ukázal celému světu jako svého hodného syna,“ řekl vřele a políbil jej na čelo.
87
„Ach, otče, díky ti za tato slova útěchy a posily. Jsem hrd na tvé statečné, zlaté srdce!“ poděkoval syn, tule se odevzdaně k otcově páži – – –
„Vedu ti hosta,“ řekl ředitel manželce, když došli domů, a otevřel dokořán dvéře pokoje, uvolňuje tak vstup synovi k matce.
„Ach Bože – Karle – jak jsi nás překvapil!“ líbala matka svého jedináčka. „Nemám ani, čím bych tě pohostila, tak náhle jsi přijel, tak náhle...“ mluvila přerývaně a ruce se jí třásly a v očích hořela jí radost i tlumená bolest.
„Tvé slovo, tvůj úsměv, tvá láska a ty všecka, má nejdražší maminko, jsi mi nejvzácnějším darem, kterým mne vítáš. Jak šťastná to chvíle!“ děkoval hoch, usedaje namahavě do koutku v kuchyni, kde byl stůl, na kterém matka připravovala pokrmy pro svou malou rodinu.
„Odpočiň si zatím! Však hned něco přinesu,“ odskočila do pokoje, kde řídící svlékal svůj sváteční kabát.
Krátký pohlédl na ženu starostlivě; postřehl zmatek, který se zobrazoval v její vzrušené tváři. Ale tahy její pod dotekem jeho mírného pohledu se uklidnily, a krásný úsměv zahrál jejími rty.
„Ty statečná ženo,“ řekl ředitel a přikročiv k ní, objal ji a políbil; „jak ti děkuji!“ zavzlyknul a oči zalily se mu slzami.
„Učme se od něho, toho našeho mladého a přec tak silného hrdiny!“ řekla matka, hystajícchystajíc na podnosu zákusek a společně s řídícím, oba radostí záříce, odcházeli k synovi...
88
FRANT. KYSELÝ: