VÁNOCE 1916.
Třesk pušek táhne po závěji
a děla duní hluboce,
a zrudlým sněhem voje spějí –
ó, vánoce, ó vánoce!
A všude krev a lkavé stony,
jak v náhlém záští divoce
kolony vráží na kolony –
ó, vánoce, ó vánoce!
Ó, vánoce, kde vaše něha?
Kde snivé kouzlo jesliček?
Kde radost, která jindy šlehá
z těch milých vašich písniček?
Kde hlahol zvonů v půlnoc znící
vždy ze všech měst a vesniček?
kde po silnicích laškující
jak dívek smích hlas rolniček?
Ó, všude jak by můra slétla
v ty němé domy, v nádvoří,
a všude tma a nikde světla
dnes nehoří, och, nehoří,
a zvony, zvony, drahé zvony,
jež těšívaly ve hoři,
teď roztaveny na kanóny,
kdes jinou řečí hovoří.
105
Ó, vánoce, jak jinak zněla
vždy píseň vaše jásavá
dřív, nežli lidstvem zaúpěla
ta bouře dnešní krvavá!
Ó, vánoce, jen smutek všude
a bolest divá, drásavá,
a všude jenom oči rudé,
jak lidstvo sebe uštvává!
Ó, vánoce, tak smutku plny
jste po třetí, již po třetí –
a dál se valí války vlny
a nelze konce viděti!
Ó, vánoce, vy svátky míru,
však bez míru již po třetí,
kdy konec bude tomu víru,
kdy míru zvěst přec přiletí?!
Vše marno zatím... Po závěji
dál děla duní hluboce,
a zrudlým sněhem voje spějí –
ó, vánoce, ó vánoce!
Dál teče krev a lkají stony,
dál v krutém zášti divoce
kolony vráží na kolony –
ó, vánoce, ó, vánoce!...
106
JAN HALOUZKA:
STARÁ MEDITACE.
Od severu žene se sníh – jistě jest i vojsko naše sněhem zasypáno – – Tak se to lehce trpí pro Boha, císaře a vlast! – –
Rok 1878. šklebí se na mne – – – a z něho pronikají v ohnivých obrazích záznamuhodnější momenty: náhlé povolání do zbraně – loučení se s domovem – cítím tu teplou ruku matčinu na čele – slyším zlatá slova otcova: Bůh tě ochraňuj – Neposkvrněná Panna Maria a všichni svatí tě doprovázejte – padneš-li, padneš za císaře a krále, za drahou vlast! – – Požehnali mne svěcenou vodou – na krk mi zavěsili medailku – do skla zalitý obrázek Panny Marie Čenstochovské a sv. Antonína. Relikvii tuto nosím ustavičně. – Vynořuje se obraz jiný – bylo asi ke třetí hodině po půlnoci – chladno probíhalo tělem – náměstí Marie Sněžné osvětleno – lidstva davy ohromné – komandant velí k modlitbě – klekáme – hudba zavířila hymnu rakouskou – – vlak už čekal, lokomotiva ověnčena – peron plný dobrých lidí – v očích jim svítily slzy – do císařské hymny za-
107
hřmělo hlučné s Pánem Bohem! – Odjížděli jsme na bojiště! – Pochody obtížné – vojáci padali úpalem. U DERVENTU v křoví zase několik mrtvol – každá byla zahalena rozepnutým pláštěm – stálo nás tu několik bývalých jednoročních dobrovolníků – odkrýváme mrtvoly – ach! soudní praktikant z Litovle, absolvovaný právník SMÉKAL – z nosu vytékala pěna, na sta much lezlo na tváři jeho – oči, ústa polootevřena. Pomodlili jsme se za nebožtíky – a přemýšleli o tom, že snad brzy budeme i my tak odpočívati – –
Obrazy lopotných pochodů do strmých, nebezpečných hor – skalisk – letí rychle za sebou. Dospěli jsme do táboru DOBOJSKÉHO – tam dán byl rozkaz k naprosté pohotovosti. Leželi jsme ozbrojeni. O druhé hodině v noci zatřeštily trubky alarm – povely ozývaly se silnou ozvěnou – přešli jsme řeku BOSNU (oděv a zbraň nesouce v rukou) do srázných hor. Slunko vycházelo – náš pluk usedl k odpočinku. Zahleděl jsem se do vpadlých, bledých tváří komilitonů. V té zahřměly salvy – vzhůru! – a už to hořelo, vřelo, řvalo –.
Země duní – vzdychá – sténá –
– plamen srší, prší, bouří,
z rozdrásaných ňader země
teplá krev se k nebi kouří!
Rozběhli jsme se vpřed – nepřítel blízko nás – střílel salvami, my salvami odpovídali – pušky pálily – zranění volali – dobytek postřelený ryčel
108
– raněné odnášeli – my hlasitě za hlučné střelby jsme volali: Pod ochranou Tvou se utíkáme...
Mračna se srazila! Lítal, bil blesk –
Rachot, třesk, hluk –
děl huk, děl huk, děl řev –
Země již nestačí vpíjeti krev.
V útrobách hrůzou se chvěje,
co se to děje?!
Nevinně prolitá krev zapálila v nás svatý hněv – bili jsme se jako lvi – (tehdy nebylo zákopův) – za námi lámaly se stromy z propasti trčící od střel nepřátelských – trubky nepřátelské zběsile vřeštěly – nepřátelé seskakovali se skalisk proti nám – kryli se za silnými kmeny stromů – řvali: allah! allah! – káceli stromy za praskotu děsného – dělajíce pro sebe záseky – – –
Ach! co tu tisíc a tisíc střel za celý ten den (4. září) zahvízdalo zrovna u hlavy – sypalo se to jako hrách – –
My vzhůru proti nim – velitel náš štábní důstojník ALEXANDR RYTÍŘ GRÖLLER – stál uprostřed nás – hejtman volal, aby se postavil bokem k nepříteli – ale již zachvátila střela hrdinu – klesl na zem, tázal se, zda krvácí? – krev řinula z rány, ale nedbal toho, za pomoci vojáků vstal, a pohroziv šavlí, zavolal: „Verfluchte Grille – aber ein guter Schütze!“ (Prokletý cvrčku, ale jsi dobrý střelec!)
Zraněného velitele odnášeli z fronty – – –
109
Zatím nám vycházel náboj – křičeli jsme, že nemožno vydržeti – ale hned rozhazovány byly balíčky s patronami – a už to rachotilo z pušek. V dešti střel seděl na koníku v naších řadách generál HRABĚ SZAPARY. To povzbuzovalo, to zvedalo mysl! –
Byli jsme celí otupělí – v nejhorším okamžiku zahučela za námi s nebezpečných hor naše horská děla – a to působilo – Nepřítel dal se na útěk...
Tu tam zahvízdla střela – – až vše utichlo – večerní červánky hořely na nebi – mateřídouška voněla s krví lidskou – hmyz pásl se na sedlé krvi mrtvých – raněné snášeli na haluzích dolů do táboru. – Když jsme se vrátili (ne všichni) do táboru, slyšeli jsme telegrafickou pochvalu Jeho Veličenstva! –
Druhého dne bojoval za nás brněnský osmý pluk ABELŮV – vykrvácel. Vystřídali jsme ho – viděli jsme všechny ty spousty! – Ubožáci! Co tu mrtvol! – Ranění úpěli o trochu vody; dali jsme poslední. –
Byli jsme nepříteli v patách – v táborech nepřátelských ještě jsme zastali doutnající uhlí – černé mrtvoly ležely kolem. – Náhle zavoláno: „Zastavit – stát!“ – Kde kdo utíkal k vodě. Krajan podal mi vody – jedním douškem vyprázdnil jsem nádobu. – Za chvíli, zatroubeno: „Nepijte vody – jest otrávena!“ – Čekal jsem smrt; vzbuzoval jsem lítost dokonalou. – Opět ohlášeno; že jen vody stojaté otráveny jsou. Krajan vzal mne za ruku a táhl mne k vodě tekoucí, v níž leželi v rozkladu
110
tři insurgenti s nabubřenými životy. – Pronásledovali jsme nepřítele až k TUZLE, kde měly se naše armádní sbory k silnému výpadu soustřediti. Tam čekali jsme rozhodný boj. Pršelo na nás po celý týden – nebylo přístřeší, – jednoho večera sálaly ohně nepřátelské nad horami – výkřiky allah! allah! nesly se k nám. – Ráno vše ztichlo; – asi o jedenácté hodině dojel parlamentář s družinou: že Tuzla se vzdává. – Hladoví – za zvuku hudby ploužili jsme se úzkými průsmyky a stezkami, vidouce, že jsme mohli býti kamením s vrchu utlučeni. Slavně vešli jsme do Tuzle – prapor rakouský jsme vztýčili na radnicí – horská děla obklíčila město. –
Po třech dnech spěli jsme přes ZVORNIK, VLASENICI, VYŠEGRAD, GORAZDU – do FOČE, za nynější světové války proslulé – –
Minulo šest měsíců – došel rozkaz, aby byli všichni posluchači vysokých škol propuštěni. Vraceli jsme se v domovinu. Prošli jsme celou Bosnu přes SARAJEVO, DOBOJ, Bos. Brod; odtud vezli nás parníkem po řece SÁVĚ do SISEKU, a dále drahou až do Olomouce. Dojeli jsme na Očisťování Panny Marie ranním vlakem do Olomouce. Nádraží osvětleno. – Tam čekala mne ta něžná, dobrá matička. – Šťastné shledání! – –
Očistili jsme se a převlékli. –
Večer dojelo několik kočárů z farnosti naší – všem hořela srdce od radosti – slzy radosti kanuly z očí zlatých rodičů – – Dnes odpočívají na tom poli svatém v hrobce rodinné. Byl jsem tak
111
šťasten, že bývali se mnou na faře – a když chtěl jsem zavolati k zaopatření sousední kněze, kteříž rodiče mé milovali – slyšel jsem odpověď: „Ale, Jeníčku, vždyť máme vás – dva kněze.“
Zaopatřoval jsem každého několikráte – a lid mi svěřený viděl, jak umírali moji dobří, svatí rodiče. – Odpočívají tam vedle sebe i s bratrem nadučitelem Antonínem, rozhodným a věrným katolíkem –
Náhrobky jejich oslavil básník náš, přítel můj, dvorní rada JAN EV. NEČAS, těmito verši:
MATIČCE:
Jsem první tady v lůně chladné země.
Až Pán Bůh nechá položit vás ke mně,
až srdce mého popel s vaším spojí,
kéž duše naše před svým Tvůrcem stojí!
Nechť tam z nás pěti dechem jedním vane:
Buď věčně věkův veleben, náš Pane!
OTCI:
Manžel, otec, bližní vzorný,
Církve, vlasti věrný syn
tuto čeká, až jej vzkřísí
všemohoucí Hospodin;
má své místo při manželce
v zamřížené zahrádce –
s třemi syny lid náš žehná
blahé jeho památce! –
– – – – – –
112
Ujížděli jsme k rodisku – z daleka bylo slyšeti hřmění děl národních. Dojeli jsme – světla zářila – farnost téměř celá přítomna k vítání. Volalo to se všech stran: Vítáme Vás! Sláva! Sláva! – – Každý podával ruku k stisknutí! – z očí mi padaly slzy dolů po lících – až na ty ruce dobrých krajanů. – Jeli jsme mimo chrám Páně – tam blikotalo věčné světlo – obnažili jsme hlavy – a děkovali jsme Ježíši Svátostnému za záchranu! –
Doma jasno, čisto – tu teprv nejsrdečnější uvítání! –
Po společné modlitbě uložila mne dobroučká matička na teplé, bílé lůžko – čelo pokropila svěcenou vodou – brzy přiletěly dřímoty a mi zdálo se, jak bojujeme u Doboje – jak v plamenech hoří blízká dědina – jak statečný náš velitel padá k zemi –
Obudil jsem se ze strašného snu – na věži odbila dvanáctá, a mi vyklouzlo z hrdla: Odpočiňte v pokoji po boji...
17. 11. 1916.
113
MARIE KAVANOVA: