NÁVRAT.

NÁVRAT.
Sedí vojáček v zákopě – ze vzdálí hučí šrapnely – sníh padá, a on vzpomíná, jak bude doma v neděli: Spinká si v měkké posteli, 11 tu šimrá jej cos na oušku: To manželka ho políbla a šeptá: Vstávej, staroušku! On procitá a hledí kol – hle, jeho děti snídají, hned k službám Božím do svých škol se v cestu vydají. On vstává, čistě myje se – vůň zahrad v pokoji – bílé si prádlo obléká, u okna postojí. Nic. Nikde výstřel. Jenom zář jej slunce zulíbá a pozdrav zvonů z kostela se vzduchem kolíbá. Ku kávě vonné usedá, popíjí s lahodou, dým cigarety modravý se vznáší nad vodou. Pak ustrojí se, upraví mu žena vázanku a usměje se na něho jak v době líbánků. A potom půjde na hrubou – choť byla na ranní – 12 a poslechne si hudbu, zpěv a trochu kázání. Pak zajde bokem do kaple, kde Antonínek náš se modlí s lurdskou Marií – poříkat Otčenáš. A pak se staví ve spolku, promluví s přáteli, a sklenku vína vypijí, že zas se viděli. Už rychle spěchá k obědu s chutí a s veselím – tak dlouho nejed knedlíku s vepřovou, se zelím! Potom si kuba zapálí, své kluky vyzkouší, zda umějí své úkoly, vytáhá za uši. – A od dcerušky dá si číst z Kuldových pohádek – pak sám si přečte z „Našince“, je-li už pořádek. A zatím máma pečlivá domyla náčiní a svátečně jde s rodinou 13 v přírody svatyni. Jdou podél říčky do háje, zkoumají úrodu, sledují rybek hravý rej a dýšou obrodu. Pak vrátí se kol hřbitova (to je ta zahrada, kam sejí drahá semena). Už slunce zapadá. Pak účty týdne sčítají, do peřin lehnou snít, jen hvězdy hledí do oken a vůkol mír a klid. A osvěženi zítra zas povstanou do práce – kéž už by pravdou bylo to, co dnes je v pohádce! 14 FRANT. H. BUKOVEC:
GETHSEMANI. Mystérium.
Olivová zahrada. V pravém pozadí skála, zpola zakrytá křovím. Noc. Z leva přichází JEŽÍŠ s PETREM, JANEM a JAKUBEM. Zastaví se.
JAN. Proč Jsi tak smuten, ó můj drahý Pane? Ve chvílích trudných těšívals vždy nás, že oschly zase oči uplakané... Dnes ve Tvých očích zhasl klidný jas, jdeš beze slova. – Nechceš vyjevit, co Tebe trápí? Znáš přec lásku naši! Vše od nás žádej, chcem’ Ti ulevit...
PETR. Snad úklad nějaký Tvou duši straší? Hle, meč tu mám a k němu pevnou ruku.
JAKUB. Do posledního srdce svého tluku jsem s Tebou...
JEŽÍŠ. Dobře lásku vaši znám, však netřeba dnes meče ani boje, 15 svůj úkol dobrovolně splnit mám... Až ku smrti je smutna duše moje! Zde zůstaňte a bděte se mnou chvíli, ať v pokušení máte dosti síly.
Odchází ke skále a tam kleká. APOŠTOLÉ pohlížejí mlčky za Ním, pak usedají a zahalují se v pláště.
JEŽÍŠ. Zde klečím, Otče, jediný Tvůj syn, a na svá bedra beru břímě vin, jež člověk nakupil v své pyšné zlobě. Rád za něho se v oběť smírnou dám, by přistoupit směl ráje ku branám, jak úradek Tvůj věčný žádá sobě.
SATAN. (Hlas.) Ty chceš mne vyrvat dávnou kořist mou? Ha, ha, to práce bude věru marná! Již v Evy duši touhu neznámou svým slovem vsadil jsem, žeň vzešla zdárná... Bůh zakazoval, člověk však chtěl míti! Teď na věky je lidstvo v mojí síti. Jen viz, jak dlouhý hříchů řetěz vleče za sebou člověk... Nic ho nezachrání! Jen spočítej si divoké ty seče, v nichž bratr bratra vraždí na potkání, nešťastných matek sečti děsné boly, shromáždi slzy, podvody a klamy a nevinnosti polámané stvoly, vdov útisky, a žasni nad kletbami, jež k nebi vrhal jenom národ jeden, když z Egypta byl pouští v domov veden. 16 A přece vůdcem lidu zvolenému byl Ten, jenž svrh’ mne v peklo za to jen, že chtěl jsem právem rovným býti Jemu! Tvou obětí mám býti spokojen? Sám nejsi bez viny... Tvůj první krok nevinných dítek poskvrněn je skonem. Co strastí matce tvé dal každý rok, když viděla Tě v boji se zákonem. Jan předchůdcem Tvým byl – jak skrovná sláva! – hle, zkosena již katem jeho hlava, to jenom pro Tebe... Hle, mezi lid je proti Římu zášt již rozeseta, chce králem sobě Tebe vyvolit. Tvých učedníků závistivá četa se hádá stále, kdo z nich urve více... Sám chceš být svatým, ale pro hříšnice a publikány neznáš slova hněvu... Teď světu celému chceš na úlevu dát sebe katům. – Rozvaž, zda to stačí, by smyto bylo vše, co lidstvo tlačí?
JEŽÍŠ. Ta děsná muka div mne neumučí... Vzdal, Otče, možno-li, ten kalich žluči, však ne dle vůle mojí ať se děje, tak staň se, jak si Tvoje vůle přeje.
Vstává a jde k APOŠTOLŮM. Vida je spící, zalomí rukama a klesne na kolena u PETRA.
Ty spíš? Což nemohli jste chvíli se modlit se mnou, byste silni byli?
17 PETR. Ach, odpusť, Mistře!
JAN. Skráně Tvé pot smáčí a zkaleno je oko uděšené... Mám druhy zavolat? Ta pomoc stačí, jsme s Tebou všichni.
JAKUB. Spěchám pro ně, Jene!
JEŽÍŠ. Těch nevolejte, jež jsem zanechal tam u vchodu. To pohled pro ně není, by viděli mne v bědném ponížení. Vám na hoře jsem slávu svou zřít dal, nuž, můžete mne vidět také nyní, když jako červ se budu svíjeti. Co vykonat mám svátků do hodiny, let na to nových tři a třiceti věk nestačil by... Se mnou aspoň bděte! Vím, ochotna že duše vaše je, kéž také mdlobu těla přemůžete.
Odchází zvolna ke skále a znovu pokleká k modlitbě.
JAKUB. Jak smuten jest! Či zášt si vyleje dnes na Něm rada, jak Mu hrozívala? Chce zajmout Jej? Kde dlí, přec nikdo neví.
PETR. A kdyby zrada již se byla stala?
JAKUB. Kdo z nás tak podlým duši tvé se jeví?
18 PETR. Znáš Jidáše! Jest jenom peněz chtivý a hotov za odměnu všecko dát, vždy nespokojen, reptá a se diví, že Mistr králem hned se nechce stát. Snad, zlákán stříbrem, veleradě svěří, kam odešli jsme s Pánem po večeři. Cos Mistr tuší, vždyť to řekl sám, dnes jeden z nás že zraditi Jej míní. Tys ptal se, Jene, zjev nám pravdu nyní!
JAN. Pán pravil tiše: Komu chleba dám, ten zradí Mne – a dal jej Jidášovi... Než, marnými teď neplýtvejme slovy a modleme se, jak je Mistra přání.
JAKUB. Mé oko sotva dřímotě se brání.
PETR. Meč připravím si. Ať se krví skropí, než ruka vrahů mého Pána chopí.
APOŠTOLÉ poklekají a přitahují si úže pláště. Měsíc zachází.
JEŽÍŠ. Můj Otče laskavý, což možno není vzít od rtů mojich kalich utrpení? Viz, duše má jak úzkostí se chvěje – Však staň se, jak si Tvoje vůle přeje.
SATAN. Ó Synu Boží, velká láska Tvá, jíž k člověčenstvu srdce Tvoje sálá, chceš, aby všem Tvá oběť krvavá 19 se koupelí hřích smývající stala. Do věků pohleď! Proudu milosti jak lidstvo vyhýbá se, klne Tobě, Tvou církev hubí s vlčí vzteklostí a tělo Tvoje chleba ve způsobě, jež při večeři věrným Svým jsi dal, v prach šlape, tupí, přijímá je v hříchu, jak z ruky Tvojí Jidáš přijímal. Kol sebe pohleď! Kde jsou učedníci, jimž pravdy otvíral jsi prameny? Své nejvěrnější vidíš tamhle spící, jen zrádce nespí, lačen odměny sem vede katy... Tolik zmírnils běd, a přece nikdo s Tebou trpět nechce. Chtěls lásce učit široširý svět, co dá Ti za to, uhodneš sám lehce! Ty zasloužíš, by za Tvé velké snahy se lidstvo kořilo Ti věky všemi a Tvého srdce neslo odkaz drahý: Za lásku lásku! – Opusť tuto zemi a vrať se k Otci! Andělů tam sbory Ti s vděčnou radostí vstříc zajásají, mně ponech zemské nevděčné ty tvory... Když Tebe nechtějí, ať peklo mají, ať do prachu je mocná pěst má stlačí. Nač za ně trpět? Tobě nebe stačí!
JEŽÍŠ začíná se krví potiti. Leží na tváři a chvěje se na celém těle. Ve smrtelné úzkosti napolo se vztyčí a vykřikne „Otče!“
20 APOŠTOLÉ, výkřikem probuzeni, povstávají a hledí ke skále. Tma.
PETR a JAKUB. Co děje se?
JAN. Tam podívat se musím!
Zvolna jde ke skále a sklání se nad JEŽÍŠEM. Mistr jej nepozoruje.
Můj drahý Pane, zde jsem, já – Tvůj Jan.
Vrací se, zastíraje si tvář rukama.
PETR. Mluv, Jene!
JAN. Žalem div se neudusím...! Na zemi leží, jako k smrti štván se celý chvěje, krvavý pot kane Mu po tváři... Mne ani nepoznal! Ach, raději bych hned svůj život dal, než vidět Jej, jak v bídě svrchované až do prachu Svou noří svatou skráň. Ó Bože!
Pláče. Zahalí se do pláště a zdrcen klesá na kolena. S ním PETR a JAKUB.
JEŽÍŠ (šeptá). Otče, jak Ty chceš, se staň!
21 SATAN. Tak tedy přece nechceš ustoupit a za nevděčný vylít krev chceš lid?! Ty umřeš. – Vím, že smrt Tvá uškodí mně, a z hrobu vstaneš, nebes dojdeš slávy, a Tvoji učedníci víry símě v svět roznesou... Já neskloním přec hlavy! Víš, v noci koukol rád že zaseji, má v pšenici Tvé vzejde zdárná setba, kde chrámů Tvých se kříže zaskvějí, tam vyřknuta též bude moje kletba. Žeň bude hojná... Kněze zkazím Tvé, lid popudím a v církev rozkol vsadím, národy celé v sítě zlákám své, co Ty mně vezmeš, lehce vynahradím... Jdi jenom na kříž! Vyceď Svoji krev a jméno vydobuď si spasitele, já pozvednu též pekla korouhev a do boje se s Tebou pustím směle... Žít Tobě budu, co jsi nasel v pláči, že pekla brána ani nepostačí.
Nad skalou zazáří světlo.
SBOR ANDĚLŮ. Hle, do prachu Syn Boží kles’, Jej tíží lidstva všeho viny, tvář Jeho zbrázdil smrti děs, zrak zahalily mdloby stíny, a čelem Jeho bělostným se řine krůpěj krvavá, jat lítostí nad Synem Svým, Bůh útěchu Mu podává.
22 PRVNÍ ANDĚL. Viz, apoštolů světlý řad jde v svět Tvou víru zasévat a život za ni klade rád.
DRUHÝ ANDĚL. Viz, rudých růží skvělý nach – Je vsadil v smrti trampotách dav mučedníků v cirků prach.
TŘETÍ ANDĚL. Viz, beránek by v běli šel, svých čistých srdcí květ a pel sbor panen Tobě rozestřel.
ČTVRTÝ ANDĚL. Viz, Tvoji svatí zvolení, na čele spásy znamení, Ti chvály pějí nadšeni.
PÁTÝ ANDĚL. Viz církve Svojí pevný hrad! Vše po věky tak bude stát, a marně bude peklo štvát.
SBOR ANDĚLŮ. O Synu Boží, vezmi kříž a sejmi s lidstva kletby tíž!
V běloskvoucí záři zjeví se anděl, nesa nad kalichem zářící sousto. Skloní se k JEŽÍŠOVI a podá mu je. Pak zmizí a s ním také zář.
JEŽÍŠ (povstává). Jsem, Otče, připraven a půjdu nyní, kam volá mne Tvá spravedlnost svatá, mou přijmi oběť, lidstva za proviny se dávám rád, ať pouta jsou mu sňata.
23 Jde k APOŠTOLŮM, kteří zahaleni v pláště, spí. Stane nad nimi.
Vy spíte zas? Teď spánku není doba, již vstaňte, neboť přišla hodina, kdy ve svou moc mne chopí temnot zloba. Vy radost má jste byli jediná! Nuž pokoj s tebou, milý Šimone, zvlášť za tebe jsem prosil Otce svého. Z mých věrných mnohý v bouři utone, ty ďábla neboj se, ni svodů jeho, jen na mne spoléhej, ne na své chtění... Nesáhej na meč, krve třeba není.
Buď s Bohem, Jakube, teď hlavu chýlíš, a vlhne oko slzou zarosené, jen ve mne důvěřuj – a nelkej příliš.
Sem pojď v mou náruč, miláčku můj Jene, polibek míru přijmi poslední, těš matičku mou v těžkém jejím bolu, jenž na ni čeká, až se rozední.
JEŽÍŠ objímá APOŠTOLY. JAN tiše na prsou JEŽÍŠOVÝCH štká. JEŽÍŠ se mu vyvine z náručí.
Teď pojďme! Pochodní již ve plápolu tvář vidím zrádce, polibkem jenž svým mne katům vydá k hodům krvavým.
KONEC.
24 VOJTĚCH KOUDELKA, polní kurát:
Z VÁLEČNÉHO DENNÍKU.
SICHÓW, 28. srpen 1914.
Bylo asi půl 10. hodiny večer, když vyšel jsem z vily, v jejímž prvním poschodí jsme obsadili dva pokoje. Elektrickou lampičkou pozorně svítil jsem si na cestu, bych neupadl přes příkopy a brázdy nebo nevrazil do vozů. Vždyť kolkolem bylo utábořeno několik polních nemocnic a množství trénu. Po delším bloudění vyšel jsem na volné pole a rozhlédl se po kraji. Pohled ten, ač byl pro mne zcela nový, přece zdál se mi tak divně povědomý, známý. Kolkolem planuly táborové ohně uprostřed skupin vozů, u nichž uvázané koně občas zaržály. Sta ba tisíce hlasů rozléhalo se nocí, mluva různých národů zaznívala kolem a vše splývalo v nejasný chaos. Planoucí ohně, skupiny tmavých postav kolem nich, rudá záře nad krajem, šum jako vzdáleného vodopádu, ržání neklidných koní, zpěv a klení a v ovzduší cosi divného, hrozného, krvavého, plného síly a života a přece s předtuchou umírání.
25 Cosi musí přijíti, to cítí každý. To množství je jako černý mrak naplněný elektřinou, jež se musí vybíti. Pohlížím kolem sebe se zatajeným dechem a vzpomínám – – Kde viděl jsem tento obraz? Kdy slyšel jsem tento divný šum, kdy cítil tuto divnou předtuchu čehosi přicházejícího? Kdy a kde zažil jsem cos’ podobného ? – „Sienkiewicz! Ano Sienkiewicz!!“ Už to mám! „Potopa“, „Ohněm a mečem“, „Pan Wolodyjowski“... Třeskot zbraní, tábory vojsk a bitvy!... Proto zdá se mi vše tak známým. Po čtvrt hodince vracím se do „naší“ vily. Pojednou se zastavím a napjatě poslouchám. Od nedalekého ohně zcela zřetelně zaznívá píseň:
„Neumřem’ na slámě, umřeme na poli, však pro nás nikoho srdce nezabolí, oko nezapláče, pro tebe synečku, pro tebe junáče...“
Znám tu píseň. Zní tak svěže, vesele a bujně, když zpívá ji junák v domovině v hostinci při muzice se sklenicí v ruce. Oči se mu lesknou, tvář zardělá a slova jasně hlaholí. Ale jinak zní ta píseň ve válečném táboře, kdy z dálky temně ozývá se hřmění děl, kdy nad táborovými ohni a hořícími vesnicemi jakoby se vznášel přízrak Smrti. Ten nejveselejší nápěv jaksi sesmutní, hlasy se podivně 26 lámou a na konec místo veselého zpěvu zní vám přímo do duše melodie nevýslovně smutná. Jdu na nocleh s předtuchou všeho toho smutného a bolestného, co budu museti viděti, slyšeti a zažíti...
LAŃCUT, 18. říjen 1914.
Poddůstojník přinesl mi z kanceláře úmrtní lístek, abych jej opsal do matriky. Pohlédnu na něj a čtu jméno zemřelého. Zní česky, ale psáno jest tak podivně, že se odhodlám pátrati v pozůstalosti, bych zjistil správný způsob psaní rodového jména. Donesli mi několik lístků a dopisů, z nichž jeden, dosud neodeslaný, byl psán před několika dny. Psal jej onen nemocný, než jemu odňali naši lékaři levici, postiženou otravou krve po střelné ráně. Vyňal jsem dopis z nezalepené obálky a čtu:
„Drahá ženo a milované děti! Jsem zraněn na levé ruce a ležím v nemocnici v Haliči. Doufám, že se brzy uzdravím a po válce o vánocích s Vámi shledám. Ani mne nepoznáte, neboť jsem celý zarostlý. Malá Mařenka zajistě řekne místo „táta“ – „bubák“. Všechny Vás líbám a milý Pánbůh Vás tam opatruj! Váš tatínek Václav.
Cítil jsem, jak mimoděk do očí se mi vkrádaly slzy soustrasti s tím ubohým, jenž neuvidí již své ženy ni dítek, na něž se tolik těšil.
27 Ještě včera mi vypravoval o svém malém Vaškovi, světlovlasém laškujícím klučinovi, a já ho těšil, že po svém uzdravení obdrží krátkou dovolenou. Věděl jsem ovšem zcela jistě, že umřití musí, ale já... já raději mu to zatajil, abych jemu nevzal to poslední v jeho životě – naději. Těšil se chudák, že o vánocích už bude po válce doma v té drahé otčině, které teprve v cizině dovedeme si náležitě vážiti. – Těšil se a já dnes zatím jeho jméno zapisuji do úmrtní matriky a na jeho dopis připojuji šetrnou zprávu, že už nežije.
KAZIMIERZA WIELKA, únor 1915.
Jdu od lože k loži a rozdávám nemocným cigarety, jež jsem pro ně obdržel v blízkém skladišti. Dle rozkazu má dostati každý jen dvě, ale mnohý hledí na mne tak žádostivě a žebroní jak malé dítě, takže tajně mu položím k těm dvěma ještě jednu. Těch vděčných pohledů těžko zapomenouti. Nedaleko na posteli pozvedá se „Slováček“ a pohlíží toužebně ke mně. „Slováček“ jemu říkám proto, že je takový malý a slabý. Avšak hlavu má dobrou, jen co je pravda! Ruská kulička mu do ní sice vyvrtala díru, ale slovácká hlava to vydržela. Dr. M. vyňal jemu kousek mozku, „Slováček“ tři dny ležel potichoučku, jen občas bolestí slabě zakvílel, ale čtvrtého dne se už hlásil o cigarety, a dnes mu nesu balíček tabáku do fajfky. Pušku a tlumok někde nechal, ale fajfku držel v ruce, 28 když ho k nám přivezli. Dnes bude míti radost dvojnásobnou, až si zase „zabafčí“. – Přistupuji k jiné posteli. Leží na ni „ten s tou stříbrnou“. Jak se jmenuje, to nevím, avšak dali jsme jemu ono jméno a každý z nás ví, kdo to je. Když k nám přišel, dali mu čisté prádlo, uložili do postele a jeho šaty poslány k desinfikování. Avšak dříve vlastnoručně s blůzy sejmul malou stříbrnou medajli za statečnost a připial si ji na košili. Radostně pohlédl na ni, jak pěkně se leskne a jeho bledým obličejem mihl se záblesk pýchy. – Sleduje můj pohled upřený na onu stříbrnou a má nad tím radost, že jeho statečnost došla povšimnutí. Ale nabízených cigaret nepřijal. Prý mu není dobře. – Tuším, co to asi znamená. A za dva dny poté, právě když únorové slunce slabě hřejícími paprsky vkrádalo se do kanceláře, zapisoval jsem do úmrtní matriky „toho s tou stříbrnou“.
V T..., březen.
Byl jsem poslán do údolí horního Innu do T., abych vyzpovídal Čechy do pole odcházejícího praporu. Prvního dne odpoledne po krátké promluvě vyzpovídal jsem jich asi 150, druhého dne ráno asi 30. Pak spěchal jsem do sakristie, bych oblékl mešní roucho, sloužil mši sv. a kázal. Než kostelníka v sakristii jsem nenašel. Patrně šel zvonit ke mši sv., neboť bylo právě sedm hodin – my- 29 slel jsem si. Čekám tedy klidně a vzpomínám si, co bych kázal. – – „Ano, slova té písně z alumnátu jim také řeknu: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. A kdyby mi bylo jíti údolím stínu Smrti, nebudu bát se, vždyť Tys’ se mnou a ruka Tvá a hůl Tvá; to mne potěšuje.“ Až oni půjdou údolím stínu Smrti, ať se nebojí, vždyť On je s nimi. A ať se netrápí starostmi o domácí, vždyť ten dobrý Otec nebeský, který se stará o kvítko polní a o ptáka v povětří, ten postará se i o ty milené, jež zanechali v dálné otčině...“ Probral jsem se ze zamyšlení a poslal na faru pro kostelníka. – Přijde jakási žena a pomáhá mi při oblékání. Bez ohledu na to, že odříkávám předepsané modlitby, vypráví mi, že její muž – kostelník – odešel na vojnu a ona převzala jeho službu. Jsem již skorem oblečen, jen „ornát“ mi ještě schází. Kostelnice stojí přede mnou, v rukou drží onen ornát a vypráví: „Včera odjížděli odtud zajatí Rusové, co zde byli na práci, a tu jedna zdejší hospodyň – muže má v poli – napekla koláčů, jednomu z nich donesla na nádraží a s pláčem se s ním loučila. Taková nestyda! Právě jsem to na faře vyprávěla slečince. Co tomu říkají?“ „Co tomu říkám? Abyste nechala výkladu, neboť vojíni k vůli vám čekají už přes pět minut, a já mám rád vojenský pořádek!“ Vzal jsem jí z rukou ornát a, dostrojiv se, odcházel jsem k oltáři s tichou modlitbou na rtech: 30 „Od kostelnic – vysvoboď nás Pane!“ Jak se k tomu ona tvářila, to věru nevím, avšak slečince na faře si na mne přece postěžovala.