PEČENÍ CHLEBA.
I.
„Budiž tu s vámi Pán Bůh sám
po tuto noc, mé děti!
Záštitným křídlem k postýlce vám
andělé strážní ať sletí!
Tatínku, pojď a pomoz již,
schystám si na ráno věci:
přesiji mouku a svlažím díž,
chci zítra chlebíček péci.“
Dědeček:
„Provoď vás Pán Bůh, jděte jen!
Toť také tajemství zdaru,
vzpomenout moudře na příští den,
pomáhat pěkně si v páru.
Já zatím povím pohádky kus.
Zdali pak děti ji znáte?
O tom, jak letěla od lesa hus?
Neb raděj o rži zlaté?
35
Teda: Stál jednou košatý dub,
hleděl na zelenou louku – –“
(Lupity, lupity, šupy, šup,
maminka přesívá mouku.)
„Sedl si sedlák pod ten dub,
hle, tu se mlynář blíží – –“
(Lupity, lupity, šupy, šup,
děťátkům oči se klíží.)
Lupity, šupity – pořád míň,
jako v tom zakletém mlýně,
a nežli sešla matka v síň,
děti jsou ve spánku klíně.
Ale kol hlav jim, omamný květ,
ze tmavých jizbice koutů
roste dál známý neznámý svět:
Koně i děda jsou tu,
tatínek také i Ořech pes,
ale i dědovy zkazky,
zakletý mlýn, v něm šotků ples,
králi a zlatovlásky...
Všecko, co zdálo se zapadlým být,
vzpomínky mrtvé a bledé,
žití i snění prášek se chyt
v duši a dál svou tkáň přede.
Jako z té díže svlažených duh
suchý kvas k žití zas vstává...
„Dobrou noc vespolek!“ – A Boží duch
bdění i snu život dává.
36
II.
Kikeryký! Vstávat k dílu!
Pán Bůh dal zas novou sílu,
sen buď žitím vystřídán!
Tatínek již krmí straku,
matka šuká u sporáku,
šelma, kdo spí jako pán!
Za okamžik u kouřící
snídaně již zvoní lžicí
a pak hajdy! po práci:
táta v pole – na budoucí
skývu zaset pot svůj vroucí –
s brašnou stojí školáci.
Patří: V jizbě káď, hle, sivá
od noci své kouzlo skrývá,
teď však též chce jísti již:
Vědrem vody napojena
po nové vždy krmi sténá
velikými ústy díž.
Lopatka v ní po lopatce
vonné mouky mizí hladce,
tolikeré práce plod.
Napřed hravě, potom tíže
za kopistí kolem díže
matka běhá o překot.
Dědeček:
„Tak se chléb ten zadělává.
V žití také tak se stává:
37
Napřed Boží vláhy dbej,
zadarmo již nebe dalo.
Ale pak, co zemi vzalo
úsilí tvé, přimíchej!
Dík, kdy plno po žni hojné!
Věz však též, co díž tvá pojme,
by se náhlým kvasem snad
marně, žalně nezplýtvalo,
starostí co tolik stálo.
Nezapomeň soli dát!
Dobře vše pak mísit třeba,
aby k duhu šel kus chleba.
Dokola jde žití rej.
V mládí připadá vše hravě;
ale i když namahavě
přijde hníst – jen vytrvej.
Když pak splnil svůj jsi úkol,
nevynášej vše hned vůkol –
požehnej a přiklop zas!
Čekej, až by výše vzešlo
Boží, lidské lásky teplo
vyzrálý tvé dížky kvas!
Do školy, děti, je již chvat,
též na chléb svůj si zadělat!“
III.
Učírna šerá, staré škamny tmavé,
jiskřící oči, hlavy plavé,
učitel mladý slova živá
v mladistvé duše nadšeně vlívá.
38
Přírody svaté zákon tu slaví,
jenž nalívá klas zelenavý,
výsledky práce, svornou sílu,
osvětu, kázeň, jež ulehčí dílu;
sotva že po žni, znova že třeba
záhy se starat o příští chleba,
a nežli sněhem pole se zbělá,
v jeseni ještě zarosit čela,
by navrátil nám příští rok,
co dali jsme mu na úrok.
A nejen leta, kolena celá
dědictví drahé též že obdržela,
co kdysi jiní před zimy klidem
zasili národu, předali lidem – –
A že tu drahou zděděnou líchu
vzdělanou třeba dál odevzdat v tichu,
vdělanou dobře, silnou a krásnou...
A zraky hoří a srdečka žasnou,
a nežli kdo by nadál se koncekonce,
ze školy zase volá hlas zvonce.
Ho, jak tu náves oživne celá!
Honem! Co maminka doma as dělá?
A matka zas kol chleba se točí,
pozdravit děti smí jenom oči.
Do díže sahá, na stole válí.
V peci se drva mohutná pálí,
jiskří a září z česna a praská.
Kdy není; děd jen miláčky laská:
„Popatřte děti, pojďte blíž –
bylo jen půl, teď plna je díž!
Co naše ruce s pomocí Boží
39
pracně v ni snesly, kvasem se množí,
roste a šlechtí. Co bylo plané,
chutným a záživným časem se stane
tajemnou mocí Boha předobrého.
Víte, že kvasem je království Jeho.
By každý z vás byl prokvasen celýcelý,
rády by ještě oči mé zřely.
A pak to jedno viděl bych rád:
by v tvary oblé na tvrdém stole
nemusel nikdo v života škole
než matky dlaň vás formovat. –
Teď pojďme jíst, však máme hlad,
a tatínek již vjíždí z vrat.“
IV.
V Otce, Syna, Ducha jméno!
Poledne již hlaholí
s šedé kostelíka báně.
„Poselství nes anděl Páně – –“
Pomodleno, pojezeno,
matka zase prvá vstává,
uhlí z peci vyhrabává,
chvoštětem pec vymetává,
lopatu si podat dává
a pak bílý bochník na ni
vyklopený, posazený,
podmoučený, políčený
v žhavý jícen peci sází,
znakem kříže doprovází. –
Děti jdou zas do školy.
40
Starý kněz tam laskavý
Boží svatá slova živá
do srdeček mladých vlívá,
vlídným hlasem vypráví:
o Josefu, dobrém synu,
za cizí jak trpěl vinu,
bratry do Egypta prodán,
zotročen a postrkován,
v žaláře i vržen bídu,
aby Božím dopuštěním
veškerým tím utrpením
stal se spásou svému lidu,
chleba zjednal v hladu době
a nejvyšší slávy sobě.
Tak už Pán Bůh chce to mít,
aby v peci bolu zrálo,
co má dokonalým být.
Nejinak se jistě dálo
Božskému též Spasiteli:
hořký kalich bolů všech
Bůh mu do dna vypít velí,
aby jako vítěz skvělý
vstáti mohl do dnů třech.
Proto také Mistr milý
za nejvyšší lásky znak
zvolil si ten chléb svůj bílý,
těla svého za zázrak,
chléb – ten svatý obraz žití,
tolikrát jenž musí jíti
z klasu v těžkých zkoušek tlak,
drcen, hněten, válen tak,
41
a pak v žhavé peci zráti,
nežli smí se v pokrm dáti. – –
Bystře hledí zraky hochů.
Pochopí? Snad tuší trochu,
život poví další pak. – –
A než bys se nadál konce
zní již zase hlásek zvonce.
Hurá! Domů! Chvat a ples.
V chvíli sotva zrak je zhlédne – –
U sivé tam chaty jedné
chléb nový voní na náves. –
Chléb náš vezdejší dej nám dnes!
42
FRANT. VALOUŠEK:
DĚTI JSOU DĚTI!
Opodál zákopů na mírném návrší na kraji lesa odpočívala četa vojáků, která po tři dny těžce bojovala. Zákop její byl do předu posunut a byl Rusům velmi na obtíž. Proto poručili stůj co stůj se ho zmocniti. Tři dny a tři noci se o to všemožně pokoušeli. Padli však na tvrdý oříšek.
Četa v zákopech hájila svého místa tvrdošíjně i opatrně a bděla. Ani ve dne ani v noci nebylo jí možno překvapiti. Rusové doráželi bez ustání jako hladoví vlci, vrhali se na drátěné překážky a rvali je. Neširoká, volná prostora před překážkami byla již místo vedle místa krví jejich svlažena – a vše bylo marno. Než i v řídké řadě obránců nejeden dobojoval na vždycky a nejeden raněný musel býti odnesen. A pomoc nepřicházela.
K ránu třetí noci dostali se Rusové konečně přes drátěné překážky a již již se zdálo, že četa povážlivě prořídlá bude přemožena a zdolána.
V rozhodném okamžiku vyskočil však desátník Pospíšil ze zákopu. „Za mnou, bratři!“ vykřikl a vrhl se s bodákem v rukou proti Rusům. Na oka-
43
mžik ustala palba v zákopě a vojáci hleděli jako ohromeni na Pospíšila. Ale brzo se ozvalo i v zákopě mohutné „Hurá!“ a zbytek čety se vrhl jako jediný muž bodákem na Rusy.
Jen několik okamžiků trvala krutá řež: Rusové utekli a již se nevrátili. Málokterý muž z odvážné čety zůstal nezraněn, žádný však nepadl. Chvějíce se únavou a rozčilením a na smrt zemdleni vrátili se vítězní obhájcové do zákopu. Útok byl konečně krvavě odražen.
Za dne pak přišla pomoc. Dvě čerstvé čety obsadily ohrožený zákop. Vystřídaná četa byla poslána do zálohy na zotavenou.
Když se již slunce chýlilo k západu, seděli nasyceni a očistěni na kraji lesa ti, kteří nebyli zraněni. Vrátili se z bitevní řady jako vítězi a byli spokojeni a veselí. Hovořili hned smutně a vážně, hned rozmarně a vesele. Probrali dopodrobna průběh celého boje, pohovořili o tom, co se mělo a nemělo stát, a posoudili vše, čeho se byli z jiných částí bojiště přes den dověděli. Hovořili hlučně a nejednou se rozesmáli.
Ale čím se hlouběji chýlilo slunce k západu, tím loudavějším a lhostejnějším stával se hovor. Druh po druhu umlkal a tichl, jakoby dřímoty na ně padaly. Když pak se slunce na dalekém západě obzoru dotklo a naposled zazářilo, seděli na pokraji lesa docela tiše. Někteří leželi s rukama pod hlavou složenýma. Všichni upírali oči do jakési neznámé dálky, a všechny oči měkce zazářily.
Ani nepozorovalí, že docela ztichli. Ba neslyšeli
44
ani lomozu vzdálených bitev a neviděli nádhery zapadajícího slunce. Duše jejich byly po tři dny na ostnaté dráty překážek jako připiaty a neustálým třeskotem pušek zahlušeny. Nyní byly uvolněny a svobodny. I prchly s bojiště – prchly jako lačny na různé strany – do dalekých domovů. A viděly opět domov a v domově ty, po nichž dnem i nocí, v ruchu i klidu volalo srdce toužebně. Proto jim tvrdé tváře zjemněly a zapadlé oči měkce zářily. Slunce již zapadalo a červánky zbledly. Temněl již západ, ale na východě vznášela se k obloze velká rudá záře: Kdesi daleko v bitevní čáře hořela vesnice. Tu a tam se již hvězdy rozžíhaly a k nim vzlétaly jak ohniví ptáci zářivé rakety, opět zvolna padaly a hasly. V dálce duněla děla, hrčely vozy a volaly a křičely tajemné hlasy.
Rázem se ozvala nedaleko strašná rána, že se zachvěla země, a tichem večera projelo jako vzteklé zavytí hladové šelmy a ostré supění vzdálené lokomotivy.
„Chraň, Bože, kam ta dopadne!“ prohodil tiše kterýsi z vojínů, vytržen ze sladkého snění.
„Naši posílají Rusům teplou večeři!“ řekl jiný taktéž přidušeně.
A opět všichni chvíli mlčeli. Duše jejich se jen těžce a nerády vracely z domova.
Po chvíli třeskl blízko za návrším výstřel a ozvaly se ostré a rychlé rány strojní pušky jako štěkot psa, ze spánku náhle vyrušeného.
„Aha!“ zvolal kterýsi z vojínů hlasitě. „Již tam, zas Rusi štěkají!“
45
A všichni rázem oživli. Ti, kteří leželi, rychle se posadili a pozorně naslouchali. Poznali, že štěkot ruské strojní pušky platí jejich zákopu.
„Rádi by přece jen tu posici dostali: ale tentokrát se zase řádně spálí!“ řekl jiný.
„Anebo by rádi tebe, Pospíšile!“
„Zaplatili by po čertech radost, kterou jsi jim ráno způsobil!“
„Jen ať dočkají! Rád jim zase posloužím –“
„Ale – co do tebe, prosím tě, dnes vjelo, žes vyletěl jako sršen ze zákopu?“ otázal se náhle soused Pospíšilův vesele.
„Měl jsem čekat, až nás pobijí jako zajíce v pelechu?“
„Mohls to však draho zaplatit!“ „A co? Věděl jsem, že vyletíte za mnou – a pak – byl jsem jist, že se mi každá koule vyhne.“
„Nemluv hlouposti!“
„Jaké pak hlouposti? Pro mne tu hrobu kopat nebudete: já vím, že se vrátím domů!“
„Že se vrátíš? Odkud máš tu jistotu?“
„Nerad o tom mluvím.“
„Rád – nerád, ale povědět nám to musíš! Všichni bychom se rádi vrátili domů – třebas o jedné noze!“
A tak nutili všichni.
„Dobře!“ řekl konečně Pospíšil. „Povím vám to, ale prosím, abyste se mi nesmáli. Vám to snad nebude ničím, pro mne je to – vážná a svatá věc.“
„Jen již mluv! Každý z nás má kdesi v duši nějaké bolavé místo!“
46
„Víte, bratři,“ jal se Pospíšil vypravovat, „jistoty nemám, že se ještě jednou domů vrátím, ale mám pevnou důvěru. A důvěra tato mne posud nezklamala. Byl jsem v tolika bitkách a těžkých pochodech, Bůh sám ví, kolik kamarádů vedle mne padlo – a já jsem tu posud. A zdráv! Dnes jste viděli sami. A odkud mám tu důvěru? I to vám povím! – – Jsem již přes dvanáct roků ženat. Do tří roků jsem měl dvě děti – a více jsem si jich nepřál. Bůh ví, jaká to pošetilost do mne vjela. Ale jiní měli také jen dvě děti a dobře se jim při tom dařilo. Myslel jsem si i já, proč bych se měl na hromadu dětí starat. A bylo mi dobře. Vše se mi dařilo a byl jsem spokojen. Ale tu po letech přišlo rázem třetí dítě, – kterého jsem si nepřál a neočekával. Zdálo se mi, že to ubohé dítě jen mně na vzdory a na zlost přišlo, a považoval jsem je za vetřelce do své rodiny. Nenáviděl jsem ho dříve, než na svět přišlo!“
„Byl jsi hlupák!“ vyhrkl starý vojín opodál.
„Máš pravdu: byl jsem hlupák a proto jsem si také pevně umínil, že na dítě ani nepohlédnu. Žena se trápila, plakala a prosila. Všechny prosby i slzy její byly marny! Jen zlost má na dítě a vztek proti němu spíše den ode dne rostly. Nepohlédl jsem na ně a hlas jeho mne rozčiloval. Ubohé robě jako by to bylo vědělo: téměř ani nezaplakalo. A přece jsem se mu vyhýbal a co možno nejméně doma se zdržoval.“
„Byls opravdu hlupák!“ řekl zlostně jiný.
„Byl!“ děl smutně Pospíšil. „I smrti jsem dítku
47
toužebně přál a Bůh ví, kam by mne byla pošetilost má přivedla, kdyby nebyla válka přišla. – Věřte, bratři, že jsem se v duchu až radoval, když jsem měl z domu jít a do zbraně se dostavit. S jakousi zlostnou radostí jsem se chystal na cestu. V poslední chvíli však, když jsem již z domu jíti chtěl, zastoupila mi cestu žena a hořce plačíc, pravila: „Tak nesmíš odejít!“ „A co chceš ještě?“ pravím jí mrzutě. A žena nato: „Odcházíš a snad se již ani nevrátíš! Proto tě pro Boha prosím: pojď, pohleď i na nejmladší své dítě a požehnej mu, než odejdeš – snad navždy!“ A já jí nato tvrdě: „Co je mi po něm? Nepřál jsem si ho a nevolal jsem ho!“ „Jsi přece jeho otec – – nesmíš tak odejít!“ zase žena. Za ruce mne vzala, na celém těle se třesouc, a byla by mi k nohám padla – –“
„Byls to kus dřeva!“ zvolal hněvivě soused Pospíšilův.
„Bylo mi přece jen líto ženy. „Dobře,“ pravil jsem zlostně, „půjdu a podívám se na ně k vůli tobě, ale – nic více!“ Tiše plačíc, vedla mne žena do světnice, kdež dítko v kolébce ještě spalo. Chtěl jsem na něj jen tak zdaleka pohlédnout, ale žena mne za ruku ujala, opatrně ku kolébce vedla a tiše pravila: „Pojď jen dále! Nevinně trpící dítko dá mi znamení: probudí-li se tvým pohledem a usměje se na tebe, bude mi to znamením vůle Boží, že se vrátíš, zapláče-li, že tě již neuvidím!“ Mráz projel mi všemi údy, když to žena pravila. Věřte mi, na celém těle jsem se chvěl, ke kolébce při-
48
stoupiv. Leželo tam dítko jako andělíček boží. – Bál jsem se dýchat, abych ho neprobudil. „Požehnej mu!“ prosila žena. A já, nevěda ani co činím, nahnul jsem se nad dítko a chtěl jsem je požehnat. V tom otevřelo dítko náhle oči, pohlédlo na mne a – tichounce se usmálo. Žena padla na kolena – i já padl vedle kolébky na kolena, položil rty své na čelo dítěte a líbal jemu i ústa i oči. A dítko se jen usmívalo a ručky po mně vztahovalo – –. „Vrátíš se, vrátíš!“ jásala žena. „Vrátím se, bude-li to vůle boží!“ pravil jsem já. „Vrátím-li se však, Bůh je mi svědkem, všecko tomu dítku vynahradím!“ – To jsem řekl, požehnal dítku a odcházel z domu šťasten – s pevnou důvěrou, že se opět vrátím. To jest má pevná důvěra, má radost a síla. Snad se mýlím a již se nevrátím: děj se vůle boží! Mohu aspoň klidně zemřít. – Ale já pevně doufám, že se vrátím. To dítko nelhalo! –“
Pospíšil domluvil. Hlas jeho zněl radostně a slavnostně. Ostatní mlčeli.
V té zvedl se odkudsi ohromný sloup bílého světla z ukrytého reflektoru, několik okamžiků sem i tam se klonil, potom padl na skupinu mužů bojovníků na pokraji lesa a osvítil jasně jejich tváře i oči, ve kterých hořely slzy jako velké třpytné perly.
„Ja – děti jsou děti!“ pravil tiše soused Pospíšilův.
49
FR. STŘÍŽOVSKÝ: