SVĚT V ZRCADLE KVĚTIN
SEPSALA
FANČA KNAUEROVA
CENA 30 HALÉŘŮ.
V BRNĚ 1914.
NÁKLADEM SPISOVATELČINÝM. – KNIHTISKÁRNA ROVNOST V BRNĚ.
[1]
Jaro zavítalo – radosti s ním,
Jaro zavítalo – radosti s ním,
po žalostech však přece zůstává stín,
slunéčko zahřeje opět naši hruď,
protož vytrvej a své lásce věren buď.
Krásou vše doplní barevný květ
a vůni jeho citu pozná svět,
v každém kvítku jest tajné přání,
o němž mnohý jistě nemá zdání.
Vše co ve světě,světě přeje si přátelství,
snaží se zjeviti i tvoje radosti,
tak i ten květ cítí žití své
a touží ti sděliti, zač prosí srdce tvé.
Nemožno bránit se tomuto tajemství,
vždyť kvítka mírní i mnohé žalosti,
s květy hleď vždy dobře zacházet,
láskou k nim a citem nech se provázet.
3
Jest to dar od Boha, přírody Stvořitele,
pročež vzpomenout mají její škoditelé,
že s mohyly jejich každý květ odpadne,
když necit pro květ v srdci jim zůstane.
Doufám, když zrak první květ vidí,
že touhy své mladistvé z duše mu sdělí,
by splněné vzešly doby lásky,
pro niž odhodlán v odvážné sázky.
A když tvé pochopení duše ucítí,
jemné city jistě v sobě roznítí,
pak nevěstí tobě svět zklamání
a dospěješ v nitru k poznání,
že život tvůj květu se podobá,
který dnes krásný, zítra v zkázu upadá,
touhy nesplněny – po všem veta,
toť poslední květ tohoto světa.
4
Ananas.
Prosím o jedinou sladkou hubinku –
vem sobě dvě, můj milý pubínku,
budou sladké jako ananas,
toužím ale, kdo dostojí věrnosti z nás.
Ananas je sladký i v posledním kouštíčku –
za nedlouho již panenka smutně sedí v koutečku,
sladkost již se mění v hořké slzy,
vždyť pubínek jistě již u jiné vězí.
V dutině ananasu sladkost je skrytá –
proč tvé srdéčko každého hned vítá,
proč nestřežíš lépe mladost svou
a proč ničíš srdce láskou opojnou?
Láska vždy má tajit žár svůj v sobě,
nevydávat jej marně v plané době;
s vrchu sladkost, v nitru pouhý žal,
tenkrát oheň lásky marně pro tě plál.
Když ještě neznáš světské ukrutnosti,
neprodávej srdce v životě mladosti,
uvidíš je opadat – jak pozvadlá růže –
jistého klidu se srdce dočkat nemůže.
Dříve hleď dokonalost v mládí svém utvrdit,
čímž lze pak snoubence obohatitobohatit,
a uzří-li tvoje něžné líce,
jistě jej nenajdeš u jiné více.
5
Bazalka.
Přiviň se ke mně, ať mne poznášpoznáš,
a doufám, že moji lásku pak uznáš,
líbeznou vůní lásky omámím tě,
v náruči tvoji pak zulíbám tě.
Lichotivě zní tato vroucí přání,
cítí srdce,srdce duše tiché milování,
v tom sladkém snu míjí chvíle
a šťastni ve tvář si hledí mile.
Bazalky vůně jest plna citu, jemná,
však přec ta síla její bývá klamná
a v brzku zvadne,zvadne jak tvé mládí,
které ti vůně její nenahradí.
Kvítku tomu popřej čisté vody,
sobě pak chraň vzácnost své svobody,
na svět vždy pohlížej z určité dálky
tak, jak ti radí květ bazalky.
Květy zajisté těší každého v stáří,
jež trudné vzpomínky mládí rády maří,
lituješ, že do mladosti nepřijdeš zpátky,
ale pro radost si pěstuj v oknu bazalky.
6
Celerový květ.
Tvé přání se vyplnit má,
tedy proč oči tvé na vše hledí z temna?
Nedůvěru snad ke mně máš
a moji lásku snad neuznáš?
Celerový květ tak záhy chabne,
jak nepravá láska brzy vadne,
od tebe věrnosti se mi nedostává
a pouze slzy a bol mně zůstává.
Než-li vypučí celer z květu,
dávno naše láska odřeknuta světu;
pro takovou lásku nemusím slzeti
a své srdce marně soužiti.
Sliby tvé jsou chyby – vždyť srdce studené,
kyselosti pramen v srdci pomine,
nehleď v oči, když srdce neznáš,
vždyť v očích těžko věrnost poznáš.
Duše tvá – smutné jen zří tvoje činy,
bude pak souzena za ty viny
a bez naděje v budoucnost kráčí,
zklamání cestu slzami smáčí.
Varuji tebe dále tak kráčeti,
každé srdce v tvé cestě klamati,
ale vzpomínej na pozdní tvoji věc –
však ti svět připraví špatný konec.
7
Oklamaná srdce všechna se sejdou
a proti tobě žalovat budou –
pak teprv poznáš, jak jsi měl dělat –
a že jsi neměl pojídat celerový salát.
Čekanka.
Nadarmo se namáháš mě znáti
a zříti moje oči – to se nesmí státi;
mně – ty nejsi nikdy vzácný
a já tobě? To zase ty nejsi šťastný.
Čekala jsem tvoje rozhodnutí,
které mě přivedlo v uleknutí,
proč se opět v nitro moje vtíráš
a ubohou moji duši rozrýváš?
Moje láska neuznala více trpěti
a pro nevěrnost tvoji bol sdíleti;
slunéčko zapadlo nad mojím štěstím,
pro tebe čekanka bude zas jinde kvésti.
Měsíček, až vypluje ze šedých mraků,
já se ti uklidím ze tvého zraku,
neshlédneš více to – cos miloval
a opuštěnu v slzách u cesty zanechal.
8
Až zavítá první jarní vánek,
pak u cesty natrhám si čekanek,
z modrých květů upletu věneček,
abys uvěřil, že lásky naší koneček.
Vždy, když květ čekanky u cesty zhlédneš
v prachu, blátě, tenkrát si vzpomeneš,
jak ten květ neprodajný pro vše jest,
tak, jako tvá nevěrnost – není pro tě čest.
Loučím se s krásnou dobou mládí,
svět více můj život nesladí,
trpkost v světě – podlost srdce
a tak pro mne není radostí více.
Dubová ratolest.
O ruku tvoji prositi nechci,
slyšel jsem o tobě nepěkné věci,
v srdci tvém zarytost jen vězí
a nadarmo tvé oči roní slzy.
Z dubové ratolestě vypučí listy –
tvůj úmysl není však čistý;
dosáhlas vše, co jsi sobě přála,
vždyť jsi mé srdce předobře znala.
9
Miloval jsem tebe nad vše zlato,
ty se však odměňuješ nevěrností za to,
tvá planá slova nesla se do větru,
mně jen trpká zkušenost zůstala v nitru.
Takto naše srdce nelze spojiti
a vůbec nemíním tebe si osvojiti –
touhy marně očekávaly soucit,
když tvoje duše nepoznala cit.
A tak se rozcházíme na věčný čas,
pro sebe získáš si nové štěstí zas –
nechť dubová ratolest krášlí naše hroby
a v upomínku nám zachová jen lásky doby.
Dubový strom rozvíjí se ve větve,
tobě ať štěstí dále na něm kvete –
však na konec tvé smutné mladosti
ani nevíš, kam dospěješ k starosti.
Fialka.
Fialka, toť kvítko něžné,
s pokornou svojí vlastností
v cestě ucítíš ji běžně
ovládanou svojí skromností.
10
Z fialek jest vůně čistá,
plná vroucích myšlenek,
přijmi ten dar, jejž ti chystá
fialky modré keřínek.
Květ svůj schová pod lísteček,
nechce sebe nechat znát,
ve strachu krčí se u větviček,
nám chce svoji vůni pouze přát.
Když snoubenci květ uvidí,
z dálky běží jej trhati,
oči jejich kolem slídí,
přejí si na vzájem kytičku uvíti.
Fialku jsi, děvo milá, našla,
však nevíš, co znamená,
od země ji ruka tvá vznesla
a nevíš aniani, co povídá.
Dá-li jinoch kytičku fialek
do rukou mladého děvčete,
hledí za to z lásky dostat polibek,
který se ve věrnost rozkvete.
Od fialky uč se krásné ctnosti,
jen láskou se jí můžeš vyrovnat,
pokoru, lásku s upřímností
v manželství že musíš zachovat.
11
Pak-li neznáš sama sebe
a necítíš v tvém srdci vděk,
štěstí nezavítá k tobě,
tím méně pomůže ti kytička fialek.
Jiřinka.
Jsi krásná, ale příliš pyšná
a žádost tvá vůbec zištná,
proč s důvěrou svojí otálíš?
mně pouze špatné zprávy donášíš?
Kdo je vinen naší nelásce?
Ty! když myslíš, že vše půjde hladcehladce,
i když pravou cestou nebudeš kráčeti?!
Já tvoje vrtochy nebudu déle snášeti.
Svoji hlavu nosíš vysoko –
při tom hledíš nepříliš daleko,
vše chceš vidět jako z pohádky –
sám ale pěstuješ samé jen hádky.
U tebe být – žádná radost,
vždyť nitro tvé neuznalo starost,
sama hledíš jen své koketnosti,
či snad ani neznáš pravých ctností?
12
Chceš-li vynášet svoji pýchu
a pro mne mít jen trochu smíchu,
pak raděj tě zanechám dokud čas,
dříve, než dotrpí někdo z nás.
Pohleď na květy tvého jména –
jiřinky – snáší vše i když náhlá změna,
ani v přesazení nehledí na překážky
a aniž by dbaly na tvoje urážky.
Často je studený větřík ovívá,
podzimní doba se kol nich ozývá,
na krátko jen těší se ze svého květu,
mrazivou dobu zvěstují světu.
Milý pohled skytá „Jiřinka“,
však neslyší nikdy zpěv skřivánka.
Pomněnka.
Pomněnka skrývá odznak památky
v nepatrném květu svém,
když odstupuješ od své lásky,
připomíná křehkost v srdci tvém.
Pomněnky květ je vždy slastný,
čekáš na něj dlouhý čas
a tu pomni, jsi-li dost šťastný,
či zapomenout máš-li as.
13
Zapomeneš-li jen malou chvíli,
pak srdce touží sobě odpočít,
znovu snažíš-li dospěti k cíli,
cit svůj u pomněnky musíš obnovit.
Je-li těžký boj v tvém srdci
a duši svírá lásky hněv,
když rady nevíš sobě více,
zanotuj si malý zpěv.
Pomněnky, jak kvítka rajská,
hledí nás vždy přivábit,
ty však nezapomeň, že tvá láska
u pomněnky se může zase obnovit.
Zhlédneš-li jen jediný její kvítek,
zaplesá jistě tvé bolné srdéčko
a ten modrý květ u poupátek
připomíná ti minulost snad jen maličko.
Poupě rozvíjí se i v noci,
kdy změnu tu žádný nevidí,
mladé své srdce nenech smutku v moci,
ať tě pomněnka vždy veselou uvidí!
Pomněnce určeno jest její žití
na mokré půdě v bařinách,
vzpomínky přečasto i ku slzám nutí,
třeba tvůj bol byl v srdci hlubinách.
14
Myrta.
Co žádá od tě myrta vonná,
to ochotně nám chce zjeviti,
tajemství to rozluštit – není věc snadná,
věz: myrta žádá ctnost tvoji zachovati.
Libě voní květy její touhy
a mile jest nám hledět v tento květ,
trhat první květy její značí snahy,
nepoznati tento klamný svět.
Myrtou lze vše okrášliti,
veselí, snad i tvůj zármutek,
hleď vždy ale ctnostnou býti,
pak si můžeš z myrty uvít věneček.
Radost ti poskytne vždy myrty květkvět,
i když na ctnost tvoji hledí měsíček,
tu nepřipusť, aby tě oklamal svět,
jistě ti pak bude slušet z myrty věneček.
Myrtu nesmíš oklamat tak hladce,
Stvořiteli svému by musela žalovat,
čistotě pouze podává věnce,
jinak by sama se světa musela putovat.
Čistotu svoji hleď uchovati,
nevydávej světu květ ten vstříc,
radost bude myrta z tebe míti
a ty docílíš zajisté blaha víc.
15
Myrtu těžko můžeš zachránit,
nehledíš-li ctnostně živa být,
zvadne, uschne, hleď ji proto oblažit,
by mladost tvoje s myrtou mohla žít.
Maceška.
Vzpomeň si na mne,
praví tobě srdce mé,
štěstí své hledej pouze u mne,
pak neucítíš bolest v duši své!
Proč tedy vyhýbáš v oči moje zhlédnout,
či míníš snad opustit moji duši
a chceš-li na mne povždy zapomenout,
pak musím želeti lásky naší.
Láska tvá tedy jest pouhý jen klam
a zlá nevěrnost vnikla v tvoji hruď,
své srdce odpíráš mi, jež dal jsi mi sám –
přec ale ti přeji: „Šťasten buď!“
Bez věrnosti láska – jest pouhý bol,
nevěrnost ta zastíní slunce svit,
s upřímností – máš-li ji, srdce jiné si zvol,
já pak beznadějné sny musím zapudit.
16
Klamná obětavost, toť pouhý jen stín
a k cíli nedospěje touha tvá,
ale sliby své nadějné činem vždy splň
i tenkrát, když zlý osud s tebou zahrává.
Mladost tvá snaží se často tě obelstít,
však tu lesť odstraň co nejdříve z cesty,
uchraň se zlého činu se dopustitdopustit,
i když ti chvíle to nejhorší věstí.
Uvidíš macešky rozličné barvy,
jejich krása však nízko jen sedí;
ty však si pomysli: krásny jsou barvy,
na které často mnoho se nehledí.
Chudobka.
Jemné kvítko v pusté pláni
a věrna vždy svému osudu,
má chudobka skromné přání –
bez pýchy kvete – jakoby ve studu.
Chudobka jest stále v květu,
což svědčí o její statnosti,
pod sněhem i v parném létu,létu
miluje život s vroucností.
17
Květ její zřít třeba bez lístečku,
přece vždy milá tobě jest,
kvete i v nejpustším místečku,
nehledá snad docílit pro se čest.
Z jara, když sníh roztavil se,
první najdeš chudobky,
pozoruj, jak slunéčku kloní se
a matce zemi dávají své polibky.
Chudobka dí: „Miluji tě!“
i v chudobě chci s tebou žít
a má láska uvítá tě,
duše má touží jen s tebou být.
Cítíš-li v tvém srdci stálost
a nepodlomnou věrnost svou,
chudobce způsobíš radost,
v manželství budeš pak přešťastnou.
Chudobka musí znáti skromnost,
nesmí nikdy lásky postrádat,
v manželství však hleď zachovat věrnost,
jíž na vzájem lze spokojenost upoutat.
18
Pivoňka.
Prchla doba lásky naší
a tmavý mrak nad námi se snáší,
co počít v této smutné době –
lásky naší konec a s Bohem dát sobě.
Jak rychle minuly ony krásné sny,
jak by odečteny byly naše dny,
které jsme v radostech přežilipřežili,
s cílem naším ale přec se minuly.
Ale pivoňka zná naše touhy,
doufejme proto, že upevní zas naše snahy,
jinak by zaslechla jen žalostný zpěv –
zachraň – neb čeká nás osudu zlý zjev.
Tvůj květ oslavoval náš krutý čas
a přejeme si pospolu shlédnout tě zas,
ať poupě tvé vydá nám něhy květ,
v štěstí ať žijeme pro tento svět.
V naději podejme sobě zas své ruky,
by duše nepoznaly kruté muky,
tomu nechť zabrání letní ten čas,
bychom zříti mohli pivoňky zas.
Pivoňku shlédneš-li v květě,
toť nejkrásnější doba lásky,
nejšťastnější jsou snoubenci v létě,
v ten čas také dáváš mládí své v sázky.
19
Růže.
Růže stolistá, královna všech květů,
krásu svoji hlásá celému světu,
libou vůni přeje všem,
za krátko uvadne – nádhera jen snem.
Krása růží v barvách různých,různých
zmírní bol i v dobách hrůzných,
utěšený však pohled ten
roveň lásce – vidina jen.
Vezmi jen do rukou tu krásnou růži,
poznáš, – jak po chvále touží,
ve květu svém vidí spásu,
a trním chrání svoji krásu.
Zhlédneš-li růži na stromku,
dal bys jistě jí sta polibků
a třeba život její dosti hájený,
svůj osud však má přec jen určený.
Ceníš-li ty svůj život drahý,
chraň jej, – neb jinak jest planýplaný,
a hleď, by se skvěl ve ctnosti,
pak překonáš svět již v mladosti.
Růže opadá, – tvoje mládí zvadne,
růži se však vyrovnat,vyrovnat není tak snadné,
za vzor v srdci růži měj
a dobrými ctnostmi oplývej.
20
Když dospěješ k cíli životaživota,
i pak ti bude věrna, růže stolistá,
náhrobek tvůj bude líbati,
proto hleď s růží život dokonati.
Lilie.
Skromnost a nevinnost poznávám v tobě,
má duše oddána ti v každé době,
něžnost tvých citů vábí mne
jen k tobě, vždyť s tebou život šťastný jedině.
Rozkošná vůně z krásy tvé plyne,
nevinnost ruměnce s tváří zas kyne,
čistotou v nitru nasycen tvůj dech,
z rtíků tvých k oblakům spěchá sladinký vzdech.
Zač stál by můj život bez pohledu tvého?
a jak vůbec žíti bez něho?
Od tebe odcházet, pak boj v srdci mám,
a ty noci bezesné již též dobře znám.
Na svá lichotivá slova pohlédni jen zpět,
zdali tě nemýlí ten krásný květ,
pozor dej, dle kabátu nepoznáš duši
a zdali ti nevěrností manželství nepřeruší.
21
Často zrak člověka vysoko hledí,
co ale v nitru jest, láska nevidí
a krása, když uvadne jako květ lilie,
v nerovném manželství špatná harmonie.
Dokud květ lilie čistý a krásný
i vůně když zůstává, – však důkaz jasný,
že krátký jen čas ceníš její vlastnosti,
načež vše změní se v nicotnosti.
Lilie hlásá čistotu nevinnou,
ctnost to, nad jiné ctnosti jedinou,
čistota s láskou osladí stín života
a oblaží tě tehdy spokojeností jistota.
Narcis žlutý.
Táži se, proč chceš mne zničiti?
místo,místo abys toužil mne šťastnou učiniti?
když srdce mé tě k štěstí vábí –
či snad tě jiná k lásce svádí?
Vzpomeň na první zpěv skřivánka z jara,
když jsem se tvojí vyvolenou stala,
moji lásku ukořistils prudce,
věrnost jsi sliboval, líbaje mé líce.
22
Uvěřila tobě slabá moje mysl,
netušíc však, jaký chováš úmysl,
věnovala jsem ti celou svoji mladost,
i ve snách přála jsem ti radost.
Tys nyní zatoužil po bohatství
a zmařil jsi můj život mladistvý,
nyní ovšem nechováš věrnost v duši své,
já mám lehce vše oželet dle chabé lásky tvé?
Moje srdce k tobě vždycky věrné,
ale ty hledáš rozkoš lásky zjevné,
proto tebe věrnost ani nepoznala,
ani malý doušek uznalosti nepodala.
Takovými kroky ujdeš však málo,
když o cti se ti pouze něco zdálo, –
kdo mnoho vybírá, mnohdy špatně vyjde,
dlouhým přebíráním jen smetí vzejde.
Prohlédneš-li narcis žlutý,
poznáš, že stonek jeho jest dutý,
základ tedy vetchý a list – jen stužka úzká,
proto jest milencům narcis nevěrná láska.
23
Mučenka.
„Víra, naděje a láska:“
Ctnosti tyto v manželství vyhraje jen sázka
a když tyto tři ctnosti dobře znáš,
životní těžkosti ochotně přijímáš.
Víru v manžela pečlivě chraň,
v naději trpělivě věrnou mu zůstaň,
lásku pak připlétej v kytici strastí,
pak uzříš manželství v úplnosti.
Mučenka ti poví, co snášet máš,
proto ji poznej, – pakli ji ještě neznáš;
vše musíš přestáti, co ti je nutno,
po trampotách i v manželském ráji není smutno.
Lehce se uzavře manželství vábivévábivé,
často ani k uvážení času nezbyde,
takovým překotem jen dobré plány se maří
a sňatek? – se málo kdy zdaří.
Dříve než provádíš tyto snahy,
hleď prozkoumat, vyzkoušet svoje vady,
pak těžko lze omlouvat zmařené radosti,
trpký pak život a veta po mladosti.
Korunka mučenky v květě
značí starosti, jimž v celém světě
víra, naděje a láska, krásné ty ctnosti,
ulehčuje nyní i v budoucnosti.
24
Až u posledního cíle zůstaneš státi,
tenkráte se ti zase mladý věk vrátí,
rány tvé palčivé se ti zahojí,
tvá duše-li věrna, život svůj obnoví.
Kalina.
Proč jsi se stala chladnou ke mně
a proč neuznalost pěstíš příliš zjevně –
neznáš ty bezesné noci, jež pro tě mámmám,
a víš, že k vůli tvé lásce, rád vše udělám.
Kalina zjevila vše, co je ti milé,
tys mohla pevně kráčeti každé chvíle,
dosud však tvoje vůle otálí,
tak že jsme se blíže ani nepoznali.
Ty toneš dosud ve své marnivosti,
já ale splácím ti svojí laskavostí,
moje čistá láska s upřímností jest,
ale tobě tvé jednání nepůsobí čest.
Sliby tvé i kalinové křoví slyšeloslyšelo,
nás když svojí vůní k odpočinku vítalo,
láska tvá však ke mně dosud nedospěla,
jak bys o té ctnosti vůbec nevěděla.
25
Jak mrazivý větřík neosvěží květy hebké,
tak duše tvé chlad ničí mé city jemné
a poupěpoupě, když neucítí slunéčko hřát,
pak svoji vůni nemůže nám přát.
Marné jsou touhy, když láska beznadějná,
tu nepomůže ani síla vytrvalá
a než kaliny odkvetou a krásy se zbaví,
nechť upřímnost tvoje vítězství slaví.
Mateřídouška.
V kráse tvojí jsem se sklamal,
když ctností krásu u tebe jsem hledal;
však není ještě zlato, co se třpytítřpytí,
a jedovaté jest i krásné kvítí.
Ošemetnost z očí tvých jen hledí,
zlé náklonnosti tobě v srdci sedí,
kam dospějí tak tvoje smysle,
když tvé snahy s životem jdou nesouvisle.
Z prachu u cesty zdvihnul jsem tě z lásky,
ty pro mne nemáš ani jediné hlásky,
zatvrzelost pouze vede tebe životem
a mne přivádíš do nesnází s osudem.
26
Mám pro tě vyrvat své srdce a slzy nikdy usušit,
či mám pro tebe v mladém věku svět snad opustit?
a když mládí mé uvidíš zkažené,
to vše by nepomohlo tobě, ani mně.
V mateřídoušce jest skryta trpělivost,
vždyť lidských šlépějí přes léto ucítí dost
a přec vůní milou odmění nás
i v útisku zvedne svoji hlavičku zas.
Když její větvičku se země zvedneš,
na trpělivost ať si vzpomeneš,
kdo není ozbrojen trpělivostí,
jistě mu nebude slušet manželství.
Leknín.
Marné moje naděje,
štěstí voda odplavila, –
zmizí, kam se poděje,
vše to krásné, jež jsem si přála?
Vody plynou různými směry,
spějí rychle v dálný svět,
vlaží luhy mezi skalisky a bory
a občerstvují něžný jara květ.
27
Květ můj ale žije na jich hladině,
sličnost má, toť její chlouba,
mně netřeba žít na planině,
kde srdce mé děsila by samota. –
Tu přišla bouře z nenadání,
čímž náhle zmařen život květiny,
vše marné bylo její vypínání,
z krásného květu nezůstal lístek jediný.
Ten zbytek života potopil se navždy,
voda přijala jej v náruč svou,
slunce jasné neshlédne již nikdy
květ naděje – jen touhu zmařenou.
Zmizí mládí, zvadne krása, –
jen nevydej srdce své nemožnosti,
duše tvá je pouze spása,
jež touží po blahé budoucnosti.
Svět trvá pro tebe krátkou jen dobu,
však dosti lze v něm krás všech užíti,
pročež odstraň bezcennou tu zlobu,
bys mohl vznešenější život hájiti.
Není v světě nic krásnějšího
a cennějšího nad život tvůj,
hleď, bys jej poznal a křehkosti všeho,
ty ale vždy na místě pravém stůj.
28
Kosatec.
Pouze ty mně vrátit můžeš
klid mého srdce ztracený, –
jednáním tvým se ničeho nedomůžeš,
dokud bych neměl svůj slib vrácený.
Obelstilas život můj mladý,
úsměv tvůj byl samý klam,
k úskoku použilas mé nálady
a pak jsi zakázala cestu k vám.
Nyní vidíš můj život zlomený,
cit v tobě se dosud neujal,
moje úmysly navždy jsou zmámeny,
ni jediný okamžik naděje mi nepodal.
Proč tvá ústa lež mluvila,
když lichotila srdci mému malebně,
k vyznání lásky jsi mne donutila,
pak jsi mne odhodila potupně. –
Kosatec má květ zdivočelý,
jemuž tvé srdce rovné jest,
marně se mé touhy kol tebe otáčely,
já však tím ztrácím svoji čest.
Co jsi provedla srdci mému,
nemůže tobě duše odpustit,
nyní mám ukojiti bolest nitru svému
a k zapomenutí lásku tvoji odsoudit.
29
Neztrácím však ničeho v tomto boji,
srdce mé snad záhy utichne
a vzpomínka, jež s tebou mne pojí,
zanikne – život můj si oddychne.
Měsíc se ztratil v dálný svět,
s ním zapadly i moje naděje,
věrnost moji odmění klidu květ
a slunéčko se zase na mne usměje.
Slunečnice.
Což tvé hrdosti nezlomím?
Proč tvá pýcha se vynáší?
Ještě jsem neřekla, že budeš mým,
přepjatá slova proč ústa tvá pronáší?
Cítíš se velikým, však nízko vidíš,
vždyť tvoje zraky hledí jen v neurčitost,
nad sebou mnoho slávy neuzříš
a vynikáš jen, vzkypí-li ti urážlivost.
Ohlédni se kolem, co vidíš krásného,
tebou však mrtvá netečnost ovládá,
tvá mysl nezná, co dojemnéhodojemného,
a tvůj duch hrdosti se poddává.
30
Zdá se, že mužnost tvá leskne se jak zlato,
kam však se míníš dostavit,
sám sebe kdo cení, ten nestojí za to,
přítomnost tvá nemůže žádného oblažit.
I ta tvoje velikost schýlí se k zemi,
vždyť pro každého jest jistý čas určen
i to, co ti nejdražším, dočká se změny
a za pýchu – nebudeš cenou poctěn.
Slunečnice jest nad tebe cennější,
proto k ní chovám více citů
i ve svojí velikosti jest skromnější
a ráda udílí plod svého květu.
Zrnéčka chutná dopřává dítkám,
pohlíží k nim vždy s radostí,
nízkost nevytýká kol sebe kvítkám,
letní svůj život končí s obětavostí. –
Odpouštím tobě, když neznáš květy,
má duše by musela zaniknout,
ty státi chceš výše nad všemi světy,
proto bych nemohla nikdy na tebe uvyknout.
31
Petrklíč.
Kéž bychom kráčeli cestou,cestou
růžemi blaženosti posetou
a aby nám vždy takovou zůstala,
naděje naše nám uznala.
Životní slunce bude nám svítit,
láska s věrností nad zlato se třpytit,
ctnosti ty zahřejí útroby naše
a svornost nám útrapy snášet pomůže.
Mladost nás nikdy nesmí opustit,
hořkosti života nemáme ucítit,
náš život nechť jak hvězda svítí dále,
my ve štěstí budeme kráčeti stále.
Petrklíč uzavře ty slabé chvíle,
o kterých jsme snili tak mile,
vždyť jaro jest vítanou dobou lásky,
kdy petrklíč utvrdí vynesené svazky.
Skřivánek zapěje nad námi píseň,
žití nepozná úskoků tíseň,
motýlek polétne kolem nás,
v srdcích ozve se spokojeností hlas.
Příroda nebeská bude nás těšiti,
dobré i zlé s námi sdíleti,
soulad dvou duší bude stálým hostem,
pak vyhovíme jistě svým povinnostem.
32
Vždyť krásný jest ten život mladistvý,
tak má být vždy i v manželství,
pak bychom chtěli věčně žíti,
o takovém štěstí stále sníti.
Musíme však přijmout, co jest nám přáno
a prozřetelností požehnáno,
Bůh vždy tolik udělí, co nám patří,
to pro náš život ovšem již stačí.
Kapradí.
Jen zvolna a pomalu kapradí praví,
počkej – něco se nám na odpor staví
a napravíš-li tu chybu, kterou já znám,
tenkrát tebe zase ráda uhlídám.
Rozmnožíš-li tvé potřebné ctnosti
a upevníš je k stálé oddanosti,
tím pak si ulevíš v časté nesnázi,
vždyť tě na cestách upřímnost provází.
Kapradí nepěstí každý lístek zvlášť
a nechovají nikdy proti sobě zášť,
ty ale hleď raděj skončit naše styky,
dokud jsme nepoznali rozličné zvyky.
33
Bez věrnosti těžko lásku míti
a bolestné jest v manželství rozháraném žití,
z toho ze všeho jen špatně se hledí,
když nesvornost v manželství za stolem sedí.
Podejme si ruce na lásky utvrzení,
ať slzí víc neroním i při ze sna probuzení,
nestálost tvá vše brzy uvidí,
jaký vyznamvýznam má v lásce kapradí.
Slzičky.
Tvým až do smrti chci býti,
neb bez tebe nelze mi žíti,
opuštěn mám být,být jak větev bez listu,
rozrušen chodím od místa k místu.
Jaro nám uběhlo, léto přichází,
děva má sama se prochází,
přece však zřím v očích věrnosti slzičky,slzičky
jak z večera lesknoucí hvězdičky.
Tu něžnost její já předobře znám
a nyní ji snad opustiti mám?
Ten růžový květ tvářičky,tvářičky
si cením nad svět celičký.
34
Přede mnou však zeje velká propast,
k vůli té mám štěstí svoje propást,
utlumit mám v srdci lásky žár
a nepokusit se o štěstí toho zdar?
Tenkrát, když jsme byli ještě maličky,
spolu jsme hledali v trávě slzičky,
znali jsme se pouze,pouze jak ta kvítka krásná,
nyní však má býti láska naše jasná.
Spolu jsme chodili pro vodu –
od ní pak musel jsem k odvodu,
touha lásky musela se skrývati,
já mohl jen v duši ji líbati.
Často jsem poslouchal skřivánků hlasy,
vzpomínka to na naše dětské časy,
srdéčka znala jen dětinnou lásku,
my vinuli kol sebe přátelskou pásku.
Přítulnost dětská se více nenavrátí,
za to věrná láska se od nás neodvrátí,
nyní ovšem srdéčko pro tě více cítí,
proto musíš na věky – moje býti.
35
Seznam.
Strana
Ananas5
Bazalka6
Celerový květ7
Čekanka8
Dubová ratolest9
Fialka10
Jiřinka12
Pomněnka13
Myrta15
Maceška16
Chudobka17
Pivoňka19
Růže20
Lilie21
Narcis žlutý22
Mučenka24
Kalina25
Mateřídouška26
Leknín27
Kosatec29
Slunečnice30
Petrklíč32
Kapradí33
Slzičky34
E: jf; 2007
36