Dubová ratolest.
O ruku tvoji prositi nechci,
slyšel jsem o tobě nepěkné věci,
v srdci tvém zarytost jen vězí
a nadarmo tvé oči roní slzy.
Z dubové ratolestě vypučí listy –
tvůj úmysl není však čistý;
dosáhlas vše, co jsi sobě přála,
vždyť jsi mé srdce předobře znala.
9
Miloval jsem tebe nad vše zlato,
ty se však odměňuješ nevěrností za to,
tvá planá slova nesla se do větru,
mně jen trpká zkušenost zůstala v nitru.
Takto naše srdce nelze spojiti
a vůbec nemíním tebe si osvojiti –
touhy marně očekávaly soucit,
když tvoje duše nepoznala cit.
A tak se rozcházíme na věčný čas,
pro sebe získáš si nové štěstí zas –
nechť dubová ratolest krášlí naše hroby
a v upomínku nám zachová jen lásky doby.
Dubový strom rozvíjí se ve větve,
tobě ať štěstí dále na něm kvete –
však na konec tvé smutné mladosti
ani nevíš, kam dospěješ k starosti.