Čekanka.
Nadarmo se namáháš mě znáti
a zříti moje oči – to se nesmí státi;
mně – ty nejsi nikdy vzácný
a já tobě? To zase ty nejsi šťastný.
Čekala jsem tvoje rozhodnutí,
které mě přivedlo v uleknutí,
proč se opět v nitro moje vtíráš
a ubohou moji duši rozrýváš?
Moje láska neuznala více trpěti
a pro nevěrnost tvoji bol sdíleti;
slunéčko zapadlo nad mojím štěstím,
pro tebe čekanka bude zas jinde kvésti.
Měsíček, až vypluje ze šedých mraků,
já se ti uklidím ze tvého zraku,
neshlédneš více to – cos miloval
a opuštěnu v slzách u cesty zanechal.
8
Až zavítá první jarní vánek,
pak u cesty natrhám si čekanek,
z modrých květů upletu věneček,
abys uvěřil, že lásky naší koneček.
Vždy, když květ čekanky u cesty zhlédneš
v prachu, blátě, tenkrát si vzpomeneš,
jak ten květ neprodajný pro vše jest,
tak, jako tvá nevěrnost – není pro tě čest.
Loučím se s krásnou dobou mládí,
svět více můj život nesladí,
trpkost v světě – podlost srdce
a tak pro mne není radostí více.