Konec idyly (1892)

1889-1891, Růžena Jesenská

Diplomatická verze Ediční verze
KABINETNÍ KNIHOVNA
SVAZEK LVII.
KONEC IDYLLY.
RŮŽENA JESENSKÁ.
(1889–1891).
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ. 1892.
[2] RŮŽENA JESENSKÁ:
KONEC IDYLLY.
(1889–1891).
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK, NAKLADATELÉ. 1892.
[3]
***
Na hlavě kytky, v srdci jejich vůni, a celá duše ve snu hluboké tůni. Na hlavě kytky, že je jimi těžká, a kde ta duše moje bloudí a mešká! Na hlavě kytky, setřásám je dolů do světa blaha, štěstí, do světa bolu! [5]
Nejdřív mi to řekly hvězdy.
Nejdřív mi to řekly hvězdy tichým, zlatým zásvitem, potom ptáci v křoví mladém, nepoznaném, ukrytém. Prameny to bez oddechu potom v mechu zurčely, potom včely s květinami a pak větví ševely. A dnes teprv věřím všemu, jak to štěstí začíná, řekl mi to sám můj milý, že si na mne vzpomíná. [7]
Zdali ještě zpívám?
Zdali ještě zpívám písně ony, jež mé srdce pro tě vysní, proč se ptáš? Mám jich v duši miliony, jako včel a jako hvězd, sama duše má je písní, tvojí písní jest. Jak mi o tobě ty zlaté roje bzučí, jak mi v srdce svítí, – vzpomínáš? Tys je stvořil a jsou tvoje, což je – musím dozpívat? Pánbůh sám je nechá zníti, máš-li je – ty rád. 8
Byl to polibek...
Byl to polibek, jejž vdechla jsem v tvé čelo, nebo celá, vroucí zpověď duše mé? Víš ty jedině, co hlasem mým se chvělo, když jsem vědět chtěla, kdy se sejdeme, víš ty jedině, žes blahem mým a světem, první touhou dnů mých dětinných, modlitbou i písní, sladkou mdlobou, vzletem budeš vždy, ať padne k hlavě sníh. Jen mi nezazli, když prudká jiskra vzejme lásky se v mých ňadrech, nebo ve tvojich, okamžik té hvězdě – štěstí přejme, ať čtu ve tvém oku, a ty v očích mých. Shovívav buď ke mně. Já jen tebe mohu milovat, všech žití nedbám pout, otevřena je ti duše má jak Bohu, jemuž poroučím své skutky v soud. 9
Nikdo.
Ne, tak nikdo nedovede moje čelo rozjasniti, jako tvoje milé zraky, když z nich tolik lásky svítí. Ach, tak nikdo nedovede za jedinkou malou chvíli rozechvět mé srdce štěstím, jako umíš ty, můj milý. Ale také nedovede nikdo ranit do hluboka, jako někdy z nenadání jeden pohled tvého oka. Také nikdo nedovede srdce moje umučiti, když začínám v štěstí věřit, jako ty, ty, moje žití! 10
Buď mým.
Buď mým jen tichou myšlénkou, jež pod čelem se zachvěje, a když ji potkám ve světě, vstříc duši mé se usměje. Buď mým těch očí pohledem, jež nejlíp všecko povědí, věř nebi, ptákům, květině, ať cokoliv ti o mně dí. Buď mým sny, které oblaží a půl jsou naším životem, já srdcem, duší, myšlénkou a žitím na vždy tvojí jsem. 11
Pověz mi...
Pověz mi, pověz, koho v srdci máš, pro koho tolik v oku hvězd, na koho nekonečně vzpomínáš, po kom ti teskno jest? Pověz, mi, pověz, kdo je nejbližší duši tvé, kdo ji rozvlní a zase stejnou láskou utiší a zrakem oslní? Pověz mi, pověz, koho v srdci máš hluboko, pevně, na věky, – – podej mi ruku, odejdu pak snáž’ v chladný svět – daleký. 12
Má světnička.
Ty nevíš, jak mi v proměnlivé kráse sta zlatých světel prší do oken, jak celá světnička má usmívá se, když venku září čistý, bílý den, ty nevíš, jak se v luzné vidmo tříští niť nebeská, když padá na stolek, jak mile zlaté rybičky se blyští, když penízky jim zlíbá slunce vděk. Mně jaro z daleka již padá v oči! Co myrtám mojim lístků přibylo, co osladičům spirálek se točí, jak se mnou vše by k nebi toužilo, ty nevíš ani, jak ty větve mládnou, z nichž stolek květinový spleten jest, a myslíš, že já nenaleznu žádnou v něm z lesních, dávných třpytících se hvězd? 13 Ne, tys tu nebyl, nevíš, co se tají na každé stěně křídel motýlích, jak neviditelně mou oblétají skráň, jak se drobné hvězdy rojí z nich, ty nevíš, kde já práce své mám stánek, kde kloním hlavu, toužím, bdím a sním, kde potápím se písní do studánek a třesoucí se srdce konejším. Ty nevíš, kolik hvězd sem z noci hledí, jak měsíc dlouze, stříbrně tu sní, jak stínové se nesou k čelu bledí, šept sladký vane jimi: „Neusni!“ Zvuk ploutví drobounký si tichem zvoní, snů zlatých za ním letí milá tíž, tys nebyl tu, kde rouška snů mne cloní, viď, – ale duší, srdcem u mne dlíš?! 14
Tak smutně nedívej se!
Tak smutně nedívej se, ať vlny běží, běží, zde hloub než na dně moře ta tvoje perla leží. Ta tvoje perla leží v mém srdci přehluboko, a čím je osvětlena, tím svítí moje oko. Ať vlny času běží, tu perlu nerozbijí, svit její čarodějný vln bouře, doba – míjí. Ať svět se mrazem chvěje, své štěstí ona vysní, zde hloub než na dně moře – jí nikdo nepotřísní. 15 Co láska všecko snáší! Ať vlny běží, běží, tak smutně nedívej se, – – zde perla tvoje leží. 16
Vzpomeň si...
Vzpomeň si na mne, až pták zazpívá ti kdes ve zelenu píseň nejkrasší, až mocná touha v srdce se ti vrátí, jež ke mně duši tvoji odnáší, až pod větvemi – jeden vonný květ ti otevře se písní mojich svět. Vzpomeň si na mne mezi smrčinami, až sladkým kouzlem obemkne tě les, vmysli se v štěstí, že jdem spolu sami, že duší našich zasnouben je ples, hluboko zajdi, svět kam nesáhá, a křídel naroste ti odvaha. Vzpomeň si na mne při hvězd plápolání, kdy mluví v srdce tluku jenom Bůh, a po paprscích měsíčných se sklání ode mne k tobě světlé pásmo tuch, kdy láska nekonečná roste ti v srdci a hvězdou ke mně doletí. 17 Vzpomeň si na mne tiše, jenom jednou, co tisíckrát já na tě vzpomenu, usměj se sladce radostí tou hvězdnou – a nejdražší mi podáš odměnu; – za to, že tvojí celou duší jsem, – – – vzpomeň si na mne jedním krásným snem! 18
Chtěla bych...
Chtěla bych ti vlíbat v milé, snivé zraky svoji duši celou a s ní lásku taky. Chtěla bych ti vlíbat štěstí na tvé čelo, aby pro vždy dosti jeho záře mělo. Chtěla bych ti vlíbat, miláčku, v tvá ústa – radosť, která věčně rostouc nedorůstá! 19
Každou noc.
Každou noc o tobě, drahý můj, zdá se mi, v noci jdu zázrakem samými růžemi. Ty se mi přiblížíš o sto mil přivřením očí: já líbezně, jak na tvém srdci sním. Cítím, že láska má tmou, světem proniká, – nad hory, nad nebe – – veliká, veliká. 20
Zas jednou.
Ó pohlédni zas jednou v oko moje tak celou duší, v níž se lásky chvěl svit zázračný, by v písní mojich roje zas akkord štěstí toužně zazvučel, by srdce moje zapomnělo, jak pro tě dlouho, dlouho touhou mřelo. Víš, moje srdce zapomínat umí chvil žalů, když v ně zrak tvůj zasvítí, když sprcha slov tvých nad hlavou mi šumí a naděje mi nechce odníti, ať mizí všecko s času letem, že láska má ti – celým bude světem. Ó, pohlédni v mé oko zase jednou – tím dlouhým v duši mojí tonutím, tou radostí, jež záříc mocí hvězdnou pel zlatý zůstaví mým perutím, ať do nebe si cestu klestí tvé velké lásky nesouce si štěstí. 21
Pro písničky.
Šla jsem k tobě pro písničky, měls jich plné zraky, četla jsem je, až mi duší zazvonily taky. Bylo mi jak ptáku v lese, když tam lítá, bloudí, a tu jeho velkou lásku jenom Pánbůh soudí. Nediv se, že zlíbala jsem tvoje oči obě, přišla jsem si pro písničku, můj milý, dnes k tobě. 22
Co velkého kdy člověk vykonal...
Co velkého kdy člověk vykonal, já pro tebe bych činit chtěla, a kdyby – všecko zlý mi osud vzal, sil v lásce své bych dosti měla, pot horký by mi rosou nebes byl, když pro tebe mi s čela by se lil. Trn zabodený v nohy skrání mých by dotýkal se růže vůní, ty kdybys trhal rudé květy z nich, a leknín rost’ by z žalů tůní, když lahodil by tobě jeho chlad, já chtěla bych ti – všecko v žití dát. A zatím stojím, vidím štěstí svit, jak v srdci krvavě se láme: – – já bez těch činů musím odejít. – – To štěstí jakés, – my v ně víru máme pro naši lásku, ale naděje – – jsou nekonečné k němu šlepěje. 23
Do komůrky.
Jedním oknem do komůrky, druhým zase ven přiletěla, vyletěla vlaštovka jak sen. Já jsem k tobě do daleka zatoužila sníc, snad mi nesla pozdravení, a snad ještě víc. V komůrce mne vyhledala, vyhledej mne též, zaťukej neb nezaťukej, poznám tě, že jdeš. Otevru ti zadní vrátka, budeš u mne hned, v jednom srdci pod doškami celý najdeš svět. 24
Jak dlouho ještě...
Jak dlouho ještě na ty naše hlavy se bude sypat světel žhavých roj? Mníš srdce těmi rytmy že se znaví, že skončen bude kdys v něm svatý boj? Dřív, nežli zůstane nám stát, že toužit přestane a milovat? Ó, to by pouhým klamem láska byla, když zmizela by později neb dřív, k těm citům svým i mým buď spravedliv, já mním, že trvá dýl, v čem větší síla, měj za každý ten světlý okamžik můj dík. Když v mlze vidíš větve zlatožluté, věř, že je bílý pokryje zas květ, – – a neptej se, to bylo příliš kruté, jak dlouho ještě písně budu pět, a raděj ptej se hned, v tom aspoň klid: „Jak dlouho ještě budembudem, dítě, žít?" 25
Tam, kde slunce zapadá.
Tam, kde slunce zapadá stromů za oponou, každý večer oči mé jako v moři tonou. Tam, kde večer zapadlo, sotva ráno vstanu, nízká vrátka otevru, dívám se v tu stranu. Vždycky tam jen zapadá, nikdy nevychází, můj milý tam bdí a sní a mně tady schází! 26
Viděla jsem hory.
Viděla jsem hory, nebylo to z blízka, proto se mi po mém milém tolik stýská. Což mi srdce hořem nemá usedati, když já nevím, kdy se milý ke mně vrátí. Když já nevím ani, jestli v dálce touží, co se jeho milá doma po něm souží. On tam někde bloudí, je to věčnosť celá, proto bych já k horám bílým – chtěla, chtěla! 27
Až se vrátíš.
Povím ti, jak v tichém stromů loubí stokrát jsem tě potkat toužila, jak jsem šťastna tady v srdce hloubi vzpomínku tvou – každou cítila, povím ti, že stále – neskonale moje žití cesty štěstím zlatíš, až se ke mně vrátíš. Zapomenu na tu dobu dlouhou, bez tebe jak smutno bylo tu, když jsem umřít mohla, umřít touhou; zapomenu na stesk, samotu, jež mi byla věčnou, nekonečnou: ty mé žaly zaplašíš a zkrátíš, až se ke mně vrátíš. Přivinu se pevně k srdci tvému, zadívám se v hloubku očí tvých, shledání by plála přešťastnému 28 jedna chvíle za sto ztracených, obejmu tvou hlavu – šťastnu, zdrávu, že své strasti pod polibky ztratíš, až se ke mně vrátíš. – – 29
Chtěla bych jít...
Chtěla bych jít, jít dalekými lesy, jít trním, kamením a bařinou za nocí tmavých nebo lunojasných pro útěchu tvých očí jedinou. Mne stínů hra by tmavá neděsila, ni výkřik ptáka, ani větru vzlyk, když věděla bych, že mi v dálce zplane největším štěstím jeden okamžik. Samota hluchá by mne nelekala, let pustou nocí by mne neznavil, tam za horami v červánkové záři pod vonných smrčin třásní kdybys byl. Ó, já bych šla i přes oblačné mosty, divoké srázy, závrať strmých skal, ty kdybys v jedné krátké chvíli – muky, bol odloučení se srdce mi sňal. 30 Vše mizelo by před letem mé lásky, tebe bych zřela její průhlední, a došla bych, a došla bych, byť štěstí to v životě mém bylo – poslední. 31
Kolik snův.
Kolik snův a kolik žalův uplyne, než má hlava na tvém srdci spočine, než-li v milé zraky se ti zahledím sladkou duše touhou, celým srdcem svým? Kolik hvězd se ztratí, kolik vyjde jich, než má ruka tkne se drahých rukou tvých, než-li o tom blahu neskonalém zvím, než v tvou teplou náruč světu uletím? Mnoho snův a žalů, také mnoho hvězd, až tu tíhu štěstí nedovedu snést, až mých křídel bude porušena moc, až mít budu v srdci neprůhlednou noc. 32
V té mlze.
V té mlze paprskové, průhledné a světlé, v té mlze bylo všecko, cos mi mohl říci, tvé oči oblila jak zázrak, odestřela tvé srdce milující. Mně posvátná je mlha stříbrosvitná, jež více přesvědčí, než celá zpověď dlouhá, v ní byla důvěra, žal, odříkání, láska, sen, oddanosť i touha. Tak nedovedly hledět žádné oči dosud, ten úsvit mlhy pro vždy provází mě světem, ať hlavu zvedám ku hvězdám neb v sadě kloním ji z jara nad poupětem. Ať lesa kouzlem tichým sama jdu, ať hudba mou hlavu kropí, ať mě sterý pozdrav volá, byť všemu, – dojemné tvých sladkých očí mlze má duše neodolá. 33 V té mlze paprskové, průhledné a světlé, v té mlze všecko bylo, cos mi mohla dáti, vím – do dálky když tobě dlouhý pohled pošlu, že zrak tvůj mi jej vrátí. 34
Pět minut.
„Ještě pět minut můžeme být spolu,“ – jen krůpěj žití – roky života však za ní dala bych, ty plynou v bolu, a ona jediná v nich – hvězdy jasnota. Ručičky s chvatem ukončily štěstí, jen pohled ještě, skoro zamžený, a blaho minut těch mě musí vésti v života dny a noci bez změny. A kam se dívám, kam se dívám náhle, když unavena klesám zoufale na cesty bez rosy a růží – sprahlé, že v zraku plane štěstí bývalé? Ještě pět minut plných záře, blaha chvěje se clonou času k srdci – sem, ať křiví se tmou drsná žití dráha, když svítí věčné světlo v srdci tvém. 35
To nejkrásnější tonutí...
To nejkrásnější tonutí, když Bůh se zraku zjeví, když láska blahem opájí, a člověk o tom neví. Když mizí všecky propasti, jsou všude hvězdy, kvítí, snů nekonečné stoupání – – a člověk hloub se řítí. Když rajská vůně omámí kouzelné krásy květem, že křídlo zdá se tělu růst – a člověk chodí světem! Když každý drobný lupínek je svatým z jedněch rukou, když pohled stačí na týdny – a člověk zmírá mukou. 36 Když chvíle k žití probouzí a srdce nezná jiné, než ono blahé tonutí, – – a člověk při tom hyne. – 37
Vlaštovky.
Vlaštovky již sněmy pod nebem si strojí, a ty nevracíš se k domovině svojí. Vzpomeneš-li někdy v dálce za horami, jak jsme byli šťastni, když tu byly s námi? Až je potkáš někde, neotálej déle, ať mi neuvadne štěstí moje celé. 38
Jednu kytku...
Jednu kytku od studánky, druhou přines od praménku, abych zase žila, snila: nebyla jsem dlouho venku. Dej mi květy, dej mi květy, duše má již po nich stůně, ať se s tebou jedním douškem nadýchám té lesní vůně. Pozdravena, posilněna klesnu tobě do náručí; slyšíš háje, luhy, lesy, – – jak nám písní k srdci bzučí? 39
Díval jsi se...
Díval jsi se do mých očí, vyčet’ z nich, co v srdci klíčí: že jsou tvoje ty mé oči a to srdce ničí, ničí. Pak jsi čet’, že tvé je více – tepot, jenž se v prsou tají, nám jen pohled lásky stačil, když si jiní přísahají. A teď kdybys ani nečet’ pro mhu, osud, dálku, drahý, věříš, že jsem na vždy tvojí – – bez slibův a bez přísahy?? 40
Spěte, oči mé!
Na černém nebi tisíc hvězd, a tichou nocí – tišší vzkaz jde přehoroucně zlíbat vás a do snů vašich růže plést, mně zdá se, že se kloním k vám, jak toužím a jak vzpomínám: spěte, oči mé! Noc hluboká. Já sama s ní a v srdci svém mám její klid, vám snad se štěstí vyjasní, chci – musíte teď o mně snít. Snů posýlám vám sladkou tíž, ach, spěte již, spěte, oči mé! 41
V lesy.
Zpěv ptáků nezbyl v srdci mém a v duši odlesk nebe, Les byl mi letos jenom snem, stín jeho, chlad, sta zázraků blažilo v jasu, soumraku – jen tebe. Tys nad hlavou měl smrčin strop dojemný, sladce šumný, a v srdci teplo šťastných dob, jak zpěv se tichým lesem chvěl, tvou drahou hlavu obcházel sen dumný. Tys mohl hvězdy počítat a hledět v lesní tůně, tvé cesty byly plny vnad, uzounké, křovím tajeny i svěží palouk zelený, pln vůně. 42 Květ pestřil se ti pod nohou, červánek růže házel v tvůj žal a bolesť nemnohou: tys vrátil se a schází zas mé duši jas, jenž dlouhý čas jí scházel. 43
Bílý kvítek.
Tys bílý kvítek zvedl jednou, jenž utržen mi z ruky pad,’pad’, vím, upomínky také blednou, – však zvadlý máš jej v knize snad. Mě dojal ten tvůj pohyb rychlý, když zvedal jsi jej se země, a my jsme oba náhle ztichli, – – to vše dnes cítím dojemně. Já vidím padat kvítek bílý, mě omamuje vůně dech, a píseň, již jsme v ňadrech skryli, se vrací v tichých akkordech. Ach, co to bylo tehda s námi, že v nebe se nám měnil strop, že hvězdy plály nad hlavami, – mně líto je těch šťastných dob. 44 Ach, bylo v nás to nebe zlaté, to velké štěstí tajemství, jež uprchne, než hloub je znáte, než samo srdce o něm zví! 45
Pod okny.
Pod okny se rozmarýna zelenala, a já jsem ti, můj miláčku, a já jsem ti srdce dala. Nemysli si, že má láska k tobě schladla, když ta milá rozmarýna pod okénkem zvadla, zvadla! Jestli však kdy srdce tvoje na mém zhřeší, nic mne více v božím světě – nic mne více nepotěší! 46
Na horách, v lesích...
Na horách, v lesích, v údolích květ ani jeden nevzplanul, na zemi ležel sníh – jen sníh? Když měsíc tmavým nebem plul, tys cestou šel a neslyšel – sto vzkazů mých? Ó, byly cesty samý květ a v každém šepot otázky, žes odpovědět nedoved’ – což měl jsi srdce – bez lásky? Tys chodil v les a nepřines’ jediný květ. – – 47
V zapadlém sadě...
V zapadlém sadě pod jabloní s přivřeným zrakem snila jsem, mně zdálo se, že zemru žalem, když za krátko se nesejdem. Včel bzučely mi písně k uchu, a sýkor sladké hovory, má duše plna byla touhy odletět k tobě za hory. Co družilo se k sladké touze vzpomínek, snů, tuch, nadějí, že k tvému srdci, až tě uzřím, se přimknu ještě úžeji. Chvil – vím, že není více v světě, jež rovnat by se mohly s tou, když v zapadlém jsem snila sadě tu báseň lásky nejistou. 48
Roste ta má láska.
Roste ta má láska, roste, jako z vody květ, už jí sotva srdce stačí, sotva svět. A přec jenom tmavé noci musím žalovat, že ten květ, ach, nemám komu, komu dát. Miláček můj jinde bloudí, nepřichází zpět, což ta láska zvadnout může, jako květ. 49
Čekala jsem...
Čekala jsem dlouho na tě, vzpomínala bez ustání, a ty jsi se vrátil ke mně bez úsměvu, k nepoznání. V oči jsi se nezahleděl, hlavy jsi se nedotekl, náručí jsi nerozepjal, a tak málo, málo řekl! Což můj anděl nad hvězdami k tobě – marně ruce spínal, že ty vzdálen za horami – – netoužil jsi, nevzpomínal? 50
Pověz...
Pověz mi jen jedno slovo, jež mé choré srdce zhojí, jež mé horké slzy ztiší, jedno slovo: že jsem – tvojí. Nemusíš mi o své lásce, o vzpomínkách povídati, jenom promluv – jedno slovo, štěstí mé se samo vrátí. Zadívej se do mých očí, ať nás svatá záře spojí, ať to slyší jen mé srdce: pověz, pověz, že jsem – tvojí. 51
Nemohu sem přijít...
Nemohu sem přijít více, když jsou němá tvoje ústa, a má láska – nevím ani, proč mi ještě v prsou vzrůstá. Byť to bylo na vždy s Bohem, vím, – tvůj osud s mým byl spředen, dovedla bych na tvých prsou zemřít pro tvůj pohled jeden. Mám-li přijít zase, zase – – to jen ve tvém srdci leží, štěstí se tak lehce zlomí, ale nové – vzroste s těží! 52
Ach, jak ta má hlava bolí...
Ach, jak ta má hlava bolí, div nepukne srdce moje, sama nevím, Bože, nevím, – je to vina má neb tvoje. Byla moje láska malá, že jsem příliš mnoho chtěla, že mi nechtěl pohled stačit, nebo větší, než být měla? Nevím, nevím, jenom cítím, že se více nenavrátím, že tě nikdy nepoprosím, ať své celé štěstí ztratím. 53
Nemohla jsem...
Nemohla jsem více říci, co jsem mohla, jsem ti dala, pokořena ve své lásce před tebou jsem dneska stála. Což je v světě tolik klamů, že i tvoje láska klame, že si musím stokrát říci, musím: víc se neshledáme?! Přijít zas? Ne. Nechci, nesmím, příliš jsem tě ráda měla, kéž by jen s tvým srdcem také láska moje – oněměla. 54
Jak ta voda...
Jak ta voda běží, běží, ach, co všecko, miláčku můj, mezi námi leží! Jak ta voda smutně hučí, a já nikdy nezapadnu tobě do náručí. Jak ten měsíc divně svítí, a já nesmím k tobě, k tobě – – nikdy více jíti. – 55
Nikdo tomu věřit nechtěl...
Nikdo tomu věřit nechtěl úsměvu a plna hvězd, záře, slunce, nebe, štěstí – že jen moje láska jest. Sladké, tiché vytržení, – snad tě každý nepoznal, idyllo, ty čisté blaho, on když u mne skloněn stál! Jak ty chvíle jasné přešly okamžikem osudným, ani já víc v lásku hvězdnou – bez slz, hoře – nevěřím! 56
My spolu stáli...
My spolu stáli – na rtech ani slova, a v srdcích všecko, co tam může být, když v slunci tryskne píseň skřivanova a zrak je nebem jiných zraků zpit. Že nemáme tak nikdy více státi, rci – je to možné ve dnech příštích, zlých? Proč skřivan, proč svou píseň pro nás krátí, ach, proč se kalí nebe zraků tvých? Ó, kdyby slov se zvonky rozvázaly, snad skřivan též by mlčet zapomněl, a zraky mé by zase nebem plály, a ty bys na kraj světa se mnou šelšel. Co slova jsou, že láska jako muka je oněmí, když na nich spočine, že spíše srdce v zakletí tom puká, než ústa řeknou slovo jediné. 57
Růžová skála.
Růžová skála nad řekou zpěvnou, – – až půjdeš kolem, vzpomeň si na mne, povědí lesy tobě mé touhy, řeka ti zalká sny moje klamné. Růžová skála, rozryta v půli, na ní ten můstek, kolkolem smrčí, až půjdeš kolem, neptej se na mne, ať raděj lesy – po skále mlčí. Vidíš to nebe modré a zlaté? Jediné hvězdy není tam klamné. Růžová skála s tebou se dívá, až půjdeš kolem, – modli se za mne! 58
Nevěřím.
Nevěřím těm cestám, ať jsou sebe krašší; že nás spolu svedou a tu lásku naši. Chodila jsem dlouho v důvěře a touze, nevěřím již více, slibovaly pouze. Tiché, lesní cesty, plny smutku, stínu, a já nevěděla, že se s štěstím minu. Zatočí se jinak v žití lepší změnu, až já tady – – tady na ně zapomenu. 59
Říjnová růže.
Říjnová růže plna vnad, jak z ruky mé, jak z ruky mé bys měl ji rád! Mně leží klidně na prsou a celé dny a celé dny tak smutny jsou. Zrak někde bloudí, srdce též, ty k růži té, ty k růži té, ach, nepřijdeš! 60
Kdybych věděla...
Kdybych věděla, že srdce tvé usedá jak moje hořem, šla bych utišit je plamenem lásky své a slzí mořemmořem. Kdyby hlava tvoje do dlaně klesala jak moje těžká, já zas oči, čelo, vlasy tvé líbala bych ode dneška. Kdyby vzpomínal jsi jako já, tak bych rozhodla se okamžikem, před tebou bych stála pokorně s štěstím v oku, v srdci s díkem. Kdyby nekonečná touha tvá jako moje pronikala nebe, Bůh ví, že bych cestou životem ještě potkala, můj drahý, tebe. 61
Ty nebes chvíle...
Ty nebes chvíle s vonným dechem růží, se světlem, s přítmím, vždycky čarovným, se slzou, v níž se vidmo štěstí duží, s tlukotem srdcí, s velkým blahem svým, s jásáním, jež se v klidný měnilo tok dnův a neděl, sféro blankytná, ty touho věčná, čistá, průsvitná, ó, vrať se, idyllo! My zapomenem na svět jako dříve, na mlhu osudu, na žití tmu, sny zase opředeš kol hlav nám tklivé a srdcím písně vkouzlíš do rytmu, zasvítí slunce zas, jak svítilo, promluví zrak a ruky dotknutí, a jednou povzneseš nás perutí, jen vrať se, idyllo! 62 Jen okamžik, co krůpěj proti moři snes k nám se, chvíle rajská, s říše hvězd, svit stříbrnou svou září v žití hoři, ať osudu kříž snesitelným jest, by jeho břímě se nám zlehčilo, vrať k nám se, slastiplná, bývalá, by hvězda lásky s námi zůstala – – vrať, vrať se, idyllo! 63
Se stupňů svých...
Se stupňů svých jsi sešel ke mně dolů a na má prsa položil jsi hlavu, my v prostřed žití víru snili spolu, – nám ničím nebyl všední příboj davu. Nám stačil zrak a pousmání sladké, dotknutí ruky, pocel na čelo, teď vím, když zmizely ty chvíle krátké, co tenkrát křídel s námi letělo. Se stupňů svých jsi sešel dolů ke mně, já k tobě zřela jako na Boha, proč zůstala mi pod nohama země – a v dálce jedna hvězda nebohá. Tou zemí bloudím a k té hvězdě zírám a nic mi není všední příboj davu, já zápasím tu a jen touhou zmírám, bys na má prsa položil svou hlavu. 64
Můj stolek...
Můj stolek plný růží, a ty jich nevidíš, než přijdeš, bys je viděl, sta růží zvadne spíš. Než přijdeš, abys ztišil mých slzí horký proud, víc než-li stokrát bude měsíček nebem plout. Než přijdeš moje ruce polibkem lásky zhřát, to stokrát bude jiný je chtíti milovat. Než přijdeš moje srdce svým zrakem utišit, to stokrát zastaví je dřív smrti věčný klid. 65
Ze zimní zahrady.
Pohádko teplá, vykouzlená v sněhu, opjatá třasní, květem ledovým, ty stejně krásná v času věčném běhu, jdu k tobě – v mír tvůj, k růžím, k palmám tvým. Zahrado zimní, jsi jak zázrak boží: když v srdci sever, otvíráš mi jih, když sněhem zaváty jsou trn a hloží, tys jasná brána z poupat růžových. Na každý list a vějíř svěží palmy líbeznou tuším sprchu zlatých hvězd, v kov báječných strun šumot vody hrál mi, sen – nade mnou: zřím orchideje kvést. Vanda suavis rozkošná se chvěje, hle motýl rajských, netušených sfér, adontoglossum vlhká od krůpěje – pták jemnoperý ztichlý v podvečer. 66 A šeřík náš, jak by se k chatě klonil, v níž pučí štěstí sotva zrozené, mně pohádku svou dlouho v duši zvonil a touhy budil dávno ztracené. V kapradí hledím – co v něm básní dříme, praménků stříbra čisté tkanivo, do jedné všecky vysníti je smíme, ach, nebuď v srdci dlouho tesklivo! Zelené temně anthuria listy tak ušlechtile k světlu pnou svůj líc, hyacint, konvalinky kvetou místy, což vůně omamuje prchajíc! Lilie amazonská, eucharis blízko tisíce čaruje mi dějův sem, fialka vonná – ta mne pod křovisko březnové vkouzlí jara nádechem. A karafiát rudý – plot mi připomíná zahrádky vesnické a za ním květ na květu pestrý, besídka v zad stinná – – zapadlý, šťastný jeví se mi světsvět. 67 Květ epiphyllum růžový mě budí, červánků záři vidím nebem plout, vše roztálo, co venku srdce studí, jediné z tvrdých nezůstalo pout. Pohádko teplá, – otvírám ti duši, jak tys mi vlídně náruč rozpjala, písněmi vstříc ti srdce moje buší, jež kvítím jsi mi vdechla, všeptala! 68
Jsou hvězdy.
Jsou hvězdy, jsou a na nebi se lesknou, a ona širým, chladným chodí světem s tou duší tesknou. Jsou hvězdy, jsou a na nebi se chvějí, a Bůh ví, zda-li víc a větší láskou, než srdce její. Jsou hvězdy, jsou a na nebi se zlatí, chtěj zítra nebo dnes – a přijde tiše, své srdce dá ti. Jsou hvězdy, jsou a na nebi se třpytí, což smutno, když tvé oči – její hvězdy – tak v dálce svítí! 69
Já nemyslela na život...
Já nemyslela na život, jenž tmavou řekou kolem plul, když plný světel pohled tvůj na tváři mojí spočinul. Já snad jsem ani nežila, je život zcela jinaký, svět v nebe může změněn být, – – a láska činí zázraky. Teď vím, že v žití hodinách já šťastnou byla netušíc, když pozdě je, když závratný svět nechce býti nebem víc. 70
Nebeská záře plála v nás...
Nebeská záře plála v nás, když tobě na blízku jsem dlela, nic víc než jedna z malých hvězd – – jsem tobě náležela. A jak ta jedna z malých hvězd se zraku tvému vroucné zlatí a zhasne, – – tak mé lásky jas se v paměti tvé ztratí. 71
Tys nebyl pastýř...
Tys nebyl pastýř blouznivý, přec zrak tvůj plný býval hvězd, my v hory nešli, na nivy, však dovedl’s mne k nebi vznéstvznést. Já nepila jsem z dlaně tvé, přec ruku tvou jsem líbala, my nezbloudili pod větve, – – a doubrava k nám dýchala. My neslyšeli ptáků pět, přec v duších souzvuk písní dlel, my nelíbali retem ret, – – a polibek se na něm chvěl. My v západ slunce nezřeli, a přec nám náhle zapadlo, my v rukou kvítí neměli – – a poslední nám uvadlo. 72
Věčnosť.
Co je věčnosť? Pro nás závrať pouhá a v ní do tmy padající atom života dnů řada krátká, dlouhá. Ví, kdo chápe onu závrať, na tom světě ať má štěstí nebo žal, že se stejně v neurčito řítí, aby bez závrati tady stál, v srdci klid, mír v duši musí míti. Odhodlanosť – snášet temné kříže, i hvězd ztrátu, sotva že se zjeví, i to štěstí, když se kmitne blíže a proč mizí, – srdce neví, neví, jen se třese, jako slzí proud, že v těch loktech, v nichž je věčnosť nebe – nesmí sníti, nesmí spočinout; – – a zas vidí člověk jenom sebe. 73 Jenom sebe a své bludné kroky – a to štěstí někde ve daleku, zatím dlouhé rychle mizí roky, jako šňůrka perel v lidském věku. Skutečnosť, jak jinou je než sen, přec sny šťastné ráda duše hostí, život jimi tak je vyzlacen, ač jsou jenom přechod k bezsennosti. Ať to štěstí bloudí sebe dále, svítí přec a nedá zablouditi, jen když v lásku provází je stále víra, v srdci klid, mír v duši nití. Závrať? Ne. Ta víc nás nezleká. Máme bod, jenž drží v rovnováze: je to práce hvězda odvěká, v její záři – zapadne se snáze. 74
Spadne listi...
Spadne listí, nové květy z holé vzejdou ratolesti, přejde smutek dny a lety, jiné k hlavě sletí štěstí, nad hlavou se nebe sklene plné hvězd, ach, v tom víru různých cest – – na všecko se zapomene. Život letí a v tom chvatu utlumí se bolesť mnohá, nezatoužíš po návratu, dál, dál jen se šine noha v sféry jiné, bezejmenné; – naposled – spadne listí, spadne květ – – na všecko se zapomene! 75
Žaloby zmlkly...
Žaloby zmlkly v srdci mém i slzí proud, červánek svítal přede dnem, a slyšela jsem vlny plout. Z hvězd ztratila se poslední, a mluvil zvon, já pohlížela, jak se dní a v noci volný, tichý skon. A šla jsem s klidem na čele k své práci zas, byť šťastna ne, přec vesele, – – tak cestou žitím jde se snáz’. 76
Epilog.
To byla idylla. Teď život se mi zjevil, zasypal snů mých volných, zlatých ráj, mnohou z nich růži z kytky slevil již mládí máj, a léto záhy všecky zžehlo do odkvetu a zranilo mě v letu. To byla idylla. Já nevěděla o tom, že někdy pro štěstí mi nestačí, mně bylo jedno – růži teď neb potom, i ve pláči mi tiché štěstí se slzami teklo a srdce touhou měklo. To byla idylla. – – Nad všecko blaho krasší byl její blankyt, květ, sen, červánek, jenž padal s nebe v jasnou náruč naši, – – měl trvat věk! Můj vzrostl cit, však růží v kytku nevil, když se mi – život zjevil. [77] OBSAH
***5 Nejdřív mi to řekly hvězdy7 Zdali ještě zpívám?8 Byl to polibek9 Nikdo10 Buď mým11 Pověz mi12 Má světnička13 Tak smutně nedívej se!15 Vzpomeň si17 Chtěla bych19 Každou noc20 Zas jednou21 Pro písničky22 Co velkého kdy člověk vykonal23 Do komůrky24 [78] Jak dlouho ještě25 Tam, kde slunce zapadá26 Viděla jsem hory27 Až se vrátíš28 Chtěla bych jít30 Kolik snův32 V té mlze33 Pět minut35 To nejkrásnější trnutítonutí36 Vlaštovky38 Jednu kytku39 Díval jsi se40 Spěte, oči mé!41 V lesy42 Bílý kvítek44 Pod okny46 Na horách, v lesích47 V zapadlém sadě48 Roste ta má láska49 Čekala jsem50 Pověz51 Nemohu sem přijít52 Ach, jak ta má hlava bolí53 Nemohla jsem54 [79] Jak ta voda55 Nikdo tomu věřit nechtěl56 My spolu stáli57 Růžová skála58 Nevěřím59 Říjnová růže60 Kdybych věděla61 Ty nebes chvíle62 Se stupňů svých64 Můj stolek65 Ze zimní zahrady66 Jsou hvězdy69 Já nemyslela na život70 Nebeská záře plála v nás71 Tys nebes pastýř72 Věčnosť73 Spadne listí75 Žaloby zmlkly76 Epilog77
E: až; 2004 [80]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovna - Svazek LVII. Knihtiskárna F. Šimáček, nakladatelé.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 80