Má světnička.

Růžena Jesenská

Má světnička.
Ty nevíš, jak mi v proměnlivé kráse sta zlatých světel prší do oken, jak celá světnička má usmívá se, když venku září čistý, bílý den, ty nevíš, jak se v luzné vidmo tříští niť nebeská, když padá na stolek, jak mile zlaté rybičky se blyští, když penízky jim zlíbá slunce vděk. Mně jaro z daleka již padá v oči! Co myrtám mojim lístků přibylo, co osladičům spirálek se točí, jak se mnou vše by k nebi toužilo, ty nevíš ani, jak ty větve mládnou, z nichž stolek květinový spleten jest, a myslíš, že já nenaleznu žádnou v něm z lesních, dávných třpytících se hvězd? 13 Ne, tys tu nebyl, nevíš, co se tají na každé stěně křídel motýlích, jak neviditelně mou oblétají skráň, jak se drobné hvězdy rojí z nich, ty nevíš, kde já práce své mám stánek, kde kloním hlavu, toužím, bdím a sním, kde potápím se písní do studánek a třesoucí se srdce konejším. Ty nevíš, kolik hvězd sem z noci hledí, jak měsíc dlouze, stříbrně tu sní, jak stínové se nesou k čelu bledí, šept sladký vane jimi: „Neusni!“ Zvuk ploutví drobounký si tichem zvoní, snů zlatých za ním letí milá tíž, tys nebyl tu, kde rouška snů mne cloní, viď, – ale duší, srdcem u mne dlíš?! 14