Ze zimní zahrady.

Ze zimní zahrady.
Pohádko teplá, vykouzlená v sněhu, opjatá třasní, květem ledovým, ty stejně krásná v času věčném běhu, jdu k tobě – v mír tvůj, k růžím, k palmám tvým. Zahrado zimní, jsi jak zázrak boží: když v srdci sever, otvíráš mi jih, když sněhem zaváty jsou trn a hloží, tys jasná brána z poupat růžových. Na každý list a vějíř svěží palmy líbeznou tuším sprchu zlatých hvězd, v kov báječných strun šumot vody hrál mi, sen – nade mnou: zřím orchideje kvést. Vanda suavis rozkošná se chvěje, hle motýl rajských, netušených sfér, adontoglossum vlhká od krůpěje – pták jemnoperý ztichlý v podvečer. 66 A šeřík náš, jak by se k chatě klonil, v níž pučí štěstí sotva zrozené, mně pohádku svou dlouho v duši zvonil a touhy budil dávno ztracené. V kapradí hledím – co v něm básní dříme, praménků stříbra čisté tkanivo, do jedné všecky vysníti je smíme, ach, nebuď v srdci dlouho tesklivo! Zelené temně anthuria listy tak ušlechtile k světlu pnou svůj líc, hyacint, konvalinky kvetou místy, což vůně omamuje prchajíc! Lilie amazonská, eucharis blízko tisíce čaruje mi dějův sem, fialka vonná – ta mne pod křovisko březnové vkouzlí jara nádechem. A karafiát rudý – plot mi připomíná zahrádky vesnické a za ním květ na květu pestrý, besídka v zad stinná – – zapadlý, šťastný jeví se mi světsvět. 67 Květ epiphyllum růžový mě budí, červánků záři vidím nebem plout, vše roztálo, co venku srdce studí, jediné z tvrdých nezůstalo pout. Pohádko teplá, – otvírám ti duši, jak tys mi vlídně náruč rozpjala, písněmi vstříc ti srdce moje buší, jež kvítím jsi mi vdechla, všeptala! 68