PÍSEŇ JARNÍHO DNE

PÍSEŇ JARNÍHO DNE
Tož tedy jsme opět v měsíci máji! V radostné jarní náladě stromy se vesele zelenají zas v Luxemburské zahradě. Mé okno je dokořán otevřené, a slunce vrhá mi v světnici na moje svršky zaprášené své paprsky jasné a hřející. Jak mě zas vábíš na dálnou cestu, ty velké oko plamenné! Ihned bych paty ukázal městu – s bohem, ty moře kamenné! Hvězdo dne ve své vříšenévzkříšené slávě, tvůj vliv na mě je podivný. Jako ještěrka ležel bych v trávě,trávě. Jak je mi světa shon protivný! Vše jedno mi, osobní, politické zájmy, pravda i předsudek. Ach, když si vzpomenu na věci lidské, tak se mi zdvihá žaludek. 31 Nejraděj’ bych teď v ruce své s holí od vesnice šel k vesnici mezi slibnými lány polí po dlouhé bílé silnici. Z plných plic bych vykřikl prudce a na očisty znamení umyl bych svoje hubené ruce v křišťálném horském prameni. 32