SPLETITOST VĚCÍ

SPLETITOST VĚCÍ
Za pohanských dávných dob zpěváci, když sáhli v struny, nejdřív vyslali k svým bohům vřelou prosbu o pomoc. Zvyk ten udržel se dlouho, nevyplenily ho zcela ani novodobé vědy velkolepé výzkumy. Ale dnes ví každé dítě, jak svět vznikl: Bylo horko, mlhy točily se v klubku, časem dostalo to slupku; potom zemská kůrukůra zchladla. Na dně mořském v teplém bahně začalo se cosi hýbat, profesoři nevěděli, je to rostlina či zvíře, ale vývoj pokračoval, u potoka rostly stromy, o větev se opíraje chlupatý tvor stanul zpříma 75 na svých zadních končetinách – ke člověku byl jen krok. Pánbůh vůbec nebyl při tom. Když tak někdy v zamyšlení o samotě doma sedím, na špičku si nosu hledím, náhle pocit mám, že židle pode mnou se kolísá. Zdá se mi, že na lodi jsem, která klesá do hlubiny prostřed nesmírného moře; zavřený zrak vidí ve tmě chladné, černé, lačné vlny, na nich šílenství se houpe s ohnivýma očima; hlava není schopna myslit, jenom ruce zvedají se, člověk přemožen se vzdává na milost a nemilost. Pane bože, nepatřil jsem nikdy v životě k těm lidem, kteří v kostelích a chrámech četných církví tvých se tísní, 76 na kuří si oka šlapou; o dlouhý věk, o děti, o peníze, o zdraví z knížek ani zpaměti nikdy neprosil jsem tebe; nechci ani tvoje nebe. A ty zase nestaráš se, odkud přicházím a proč dnes hlavu strkám do vody. Myslím, že je ti to jedno. Tyto svoje náboženské názory mám z vlastní hlavy. Bázeň boží do výbavy nepřibalily mi ženské. Neslýchal jsem slova víry, nýbrž dvakrát dvě jsou čtyry. Chtěl bych zpívat krásu jara, chtěl bych zpívat krásu mládí přes to, že to není pravda. Jak tenkráte všecko bylo prosté, jasné, jednoduché! Jak se vše, co zavazelo, lehce napraviti dalo – takřka podle pravítka. 77 Dneska by nás, tuším, ani z míry nepřivedlo, kdyby Prašná brána na návštěvu vstoupila k nám do pokoje a pravila nastavujíc doutník: – Pane nemoh’ byste mi snad poskytnouti ohně? – Ba i kdybych slyšel, že se páter Šrámek začal starat o spásu své duše, řek’ bych: Možná, že i to je pravda. – Jsem to já? – se po letech tážeš sebe sama. Ztratil’s vědomí své osobnosti, a co nejhoršího při tom, nevíš ani kde a kdy. Marně za nos taháš se, marně do lýtka se štípeš, ani sen se nerozplyne, ani sebe nenajdeš. 78 OBSAH Můj hrad9 Jarní píseň10 U Labe11 Mravoučná povídka12 V Paříži19 Lokálka22 Štědrovečerní23 John Sambo25 Na hradbách27 Elegie28 Švadlenka29 Psaní30 Píseň jarního dne31 Po letech33 Pokoj s nábytkem35 Procházka36 Osobní37 Krajina38 [79] Jarní slavnost39 V atelieru41 Dobrák42 Věčný plamen44 Nálada tichých večerů46 Touha47 U vína48 Přání50 Dobrodruh52 Pohár k zemi padá54 Rozhovor55 Ballada57 Loutky58 Poslední věci61 Nepřítel62 Babička Málková63 K Alšově šedesátce66 Vavřinec68 Spletitost věcí75
[80] POZNÁMKA
Tuto třetí knížku svých básní (z let 1903–1914) složil si autor sám nedlouho před svým odchodem na vojnu, do níž stržen byl ihned na počátku. Poněvadž jednak stále ještě nemáme odvahy považovati Františka Gellnera za nezvěstného navždy, jednak z piety k drahému básníku a k nejlepšímu příteli, ponechali jsme složení beze změn přes jisté své pochybnosti. Chybí nám totiž v knížce několik básní, časově sem patřících a ve stejných publikacích uveřejněných, na příklad abychom jen jednu báseň jmenovali, překrásný Francesco Farniente, otištěný v témž ročníku Nového kultu jako báseň Lokálka. Je tedy pravděpodobno, že vynechal autor některé básně úmyslně; proto se podrobujeme v naději, že se brzy shledáme znova s celým jeho lyrickým dílem v řádném souboru. S. K. N.
[81] EDICE ČERVNA SVAZEK II. František Gellner NOVÉ VERŠE
S autorovou kresbou na obálce a jeho autoportretem vydal nakladatel Fr. Borový a vytiskla Grafia v Praze
1919
E: mk; 2005 [83]