LOUTKY

LOUTKY
Divné zimy! Žádný sníh, jenom tyhle deště! Ach trudnomyslnost z nich zmocní se tě ještě... Z bláta stromy holé ční v řadách na ulici. Nuda píseň smuteční zpívá ve světnici. Nastal večer. Jedině u karet je živo. Rci, chceš dřepět při víně, či lít hrdlem pivo? Milý brachu, vzal tě čert, když tě nenapadlo mysliti včas na koncert nebo na divadlo! I co –! Není nálada v nich dle mého vkusu. Tak mi to tam připadá jako v omnibusu. 58 V myšlenkách se v dávný čas vracím. – – Na dřevěné malé herce hledím zas v krčmě zakouřené. Také na principála vzpomínám si dosud: Holá lebka zvětralá. Vypadal jak osud. Hercům pohyb dávala jeho dlaň, hlas plíce. A z kapsy mu čouhala láhev slivovice. Jeho král byl postavy vážné, hlava bílá. Neměl ani představy, co je kamarilla. Krásní byli rytíři s nádherným jich šatem, ve stříbrném krunýři vykládaném zlatem. Mnohý hrdina a rek byl sic vznešenější, 59 ale malý Kašpárek ten byl nejchytřejší. Nebyl něžný ve slově ani jemných mravů, než i dceři králově napravoval hlavu. Smích měl, který usmíří, v nejzpupnějším žertu. Vždycky rybník rytíři vypálil i čertu. Zda všecka ta nádhera ještě na světě je? V truchlivý chlad večera zimní dešť se leje. V šedou veteš vzpomínek srdce mé se dívá, jako dítě v plamínek, který dohořívá. 60