MÍSTO PŘEDMLUVY.
Pro všecky lidi oheň s nebe byl Prometheem ukraden, i pro ty, které bída zebe, i těm, kdo přepych znají jen. S tím svatým ohněm jeden básní a zpit je vůní tuberos, ten píše jen o zpuchlé dásni, ten nad obojím krčí nos. Ten prodává s ním staré peří, a onen vede processy, zas jiný komet dráhu měří, ten opět našel secessi. Dle sil svých každý v oheň dýchá a jiskry z něho šíří dál, ten sedí při tom hezky zticha a myslí na svůj ideál, však druhý béře buben na to, má v rukou páky reklamy, pro třikrát kleté, hříšné zlato, jež věčně trůní nad námi. 1 Já Koldevín jsem z Nové Země, o světě mám svůj úsudek, je žluče víc, než lásky ve mně, pro bolest verš mně byl vždy lék. Co bouřilo kdys v hrudi mojí, teď líčím, klidný kronikář! Zní lastura, když po příboji ji vrhne moře zemi v tvář! – 2

POVZDECH.
Už travou stezka zarůstá, kde líbal jsem Tě na ústa před mnoha, mnoha lety, čas dílo zkázy dokonal, hoch jeden čilý si Tě vzal, mne stihl osud kletý. Dřív mnohá dívka blouznivá, dnes jenom hluchá kopřiva se na mne ještě věší, po zubech ani památka, já pouštím zlatá prasátka po stropech svojí pleší. Ty štíhlá jako lilie, když ponejprv se rozvije, jsi byla tenkrát v pasu – dnes rovnováhu v tramwaji tvé bílé nožky zviklají, kdo ukradl ti krásu? – 3

Z MOUDROSTI
STARÉHO MLÁDENCE.
Nevěř, synu, hladké tváři, v dívčích ústech není med, psáno budiž v slabikáři, víc že chutná srnčí hřbet. Když ti láska proudí v těle, na Gambrinův pomni dar, mnohé srdce příliš vřelé uhasil už pivovar! Nedej zmýlit svoje zraky, ňader vida nádheru, chceš ty vnady míti taky? Zajdi k Waldek-Wagneru! Že máš siré lože svoje, nelkej, synu ubohý, ušetřil’s tak dlouhé boje, možná, že i parohy! 4

PÍSEŇ OPUŠTĚNÉHO.
Ó sametové tvoje ruce, jež chválil zástup veliký, – já miloval je někdy prudce, – teď tuhé hnětou knedlíky. Ty svěží kdys, jak poupě z rána, když rosou chlad je zadýchá, proč nyní jsi jak ucloumána, květ, k němuž nikdo nečichá... Co šťastných bylo okamžiků, jichž kouzlo dávno zapadlo! Teď zdá se, že jsi na krmníku a žiješ jenom na sádlo, neb když si sedneš v restauraci, ty zjeve v mládí přesladký, před tebou duch můj v prach se ztrácí, ty jíš jak Honza z pohádky... A manžel tvůj, jenž psával sloky na chrupu tvého perličky, teď píše knihu čtyři roky: „Zde měly by růst špargličky...“ 5

PÍSEŇ PŮLNOČNÍ.
Když v noci přijdu z hospody, tu rozsvítím si svíčku, a těším se ze svobody, že neznám pantoflíčku. Co jiný boty sundavá a na boso se krade, mne domovnice skuhravá vždy překážky jen klade. Však šestáček ji skonejší a zacpe její ústa, a tak mé štěstí vezdejší dál v našem domu vzrůstá. A ač mě čeká zouvák jen, dvě dýmky, čtyři stěny, já s tím jsem také spokojen, ač bez polibků ženy. Já žiju jako cikán snad, však mě to, věřte, vábí, mně celý svět je kamarád, ať za pecí jsou švábi. 6

PÍSEŇ TLUSTÝCH MLÁDENCŮ.
Tak jako bludné balvany my valíme se světem, z nás mnohý, žitím uštvaný teď věří jenom dětem. Ó tváře tenkých paniců, jež dívky rády spatří, ó bystré běhy zajíců: my nejsme vaši bratří! Jdouť plíce naše jako měch, když do vrchu se stoupá, a bříško naše pro posměch se v pravo, v levo houpá. Však v hospodách jsme pány my, hoj sklepnice se točí, když sednem s hosty jinými, všem vržou žasem oči! 7

MAŠKARNÍ NÁLADY.
Seňorito z českých luhů, láska tvá by šla mně k duhu, ani chvilku neváhej veselý se pustit v rej! Mefisto, ty hnanče z pekla, maska tvá se trochu smekla: že jsi commis ve střižním, po vtipu tvém nežízním! Domino se vine ke mně brzy bouřně, brzy jemně, čeká, by se někdo splet’, že nedošla právních let. Na víno si mnoho peněz přinesl pan Diogenes: v moudrosti tak dojde dál, než Řek, jeho ideál. EPILOG RESTAURATÉRA:
To jsou všecko plané řeči, neboť význam tu má větší nepláchnouti ze dveří, až bude čas k večeři! 8

MOMENTKA.
Na chodbě se v letu mihla postavička vaše štíhlá, od ohniště uhřáta šla jste smlouvat kuřata. Nemohl jsem nijak za to, jedno místo nedopjato že jste měla na bluze moralistům ke hrůze! Zrak můj snes’ se po něm lačně, vy jste k tomu zřela mračně. Potom knoflík, bdělou stráž, dopnul hbitý prstík váš! Ať váš manžel kuřata jí, obraz váš mé srdce tají, jenom že jste měla dél postáti mně za model! 9

DRUHÁ MÍZA.
Ó, čelo své nech mě líbati až do smyslů sladké závrati, to voňavkou mládí dýchá, mé srdce si rádo zabouří, když mama tvá oči zamhouří, a ty budeš hezky tichá! A v blankytu tvojich úsměvůúsměvů, jak doufám, já najdu úlevu, ač vyrovnal jsem se s žitím, ó kdo chutnal rtů tvých ananas, v tom plameny lásky hoří zas, byť papa tvůj hrozil bitím! Však pošleš-lipošleš-li, slečno z hedvábí, již jalový hovor nevábí, mne k návštěvě ke své matce, či dokonce přímo do fary, já odtroubím tyto fanfáry, a nechám si říkat „zrádce“. 10

DĚDIČNÉ PROFILY.
Dědičné profily v šosáků rodech hrajete velkou úlohu, zkoušené báby vás na paměť znají, jak hvězdy svoji oblohu. Manželské postele s nebesy střeží čistotu vaši žárlivě, bohužel mnohý si pokazí profil rodinný černém po pivě! K profilu bradavku přidá si jiný, dědičný stkvost to nemilý, slavného dědečka nevděční vnuci chemicky by pak pálili. Největší neštěstí stane se ale, profil když jinam zabloudí, mladý pán někde když zapomenul se, s rodinným nosem prosoudí! 11

PŘÍBĚH Z FRANCIE.
Po dlouhé době trubky hlas mě probouzel ze spaní,spaní. Chlad jitřní mými údy třás’, mně kávu nesla paní. Tu v srdci mém, kde hrobu klid, zkad výhost dal jsem ženě, žal starý začal hlodat, rýt a já zřel roztouženě jak v mlhách známou postavu, tož lásku svoji starou, do manželského přístavu jež plnou pluje parou. Ji také zlákal trubek hlas, a vatou cpaná lýtka, mě podváděla dlouhý čas, až praskla lásky nitka. Já nepřátelství položil jsem navždy mezi námi, mně líto jen, že kdysi žil jsem pro úsměv té dámy! 12 Tak ona chladná koketa, jež zhubila mou duši, mnou slavně byla prokleta, ač sotva kletby tuší! Zas trubky víří po městě, žen počne obležení, dej každý s bohem nevěstě, jež má na kauci jmění. 13

POZDĚ K RÁNU.
Žluté mlhy, plné špínyšpíny, zahalily Prahu v stíny, nočních viol toužný hlas v páté čtvrti zvolna zhas’. Potlačil jsem v oku slzy – na drštkovou bylo brzy, srdce spráhlé jak škvarek měl jsem tenkrát, smutný rek. Příští manžel (otec dětí?), měl jsem proč se zastyděti, kulich sed’ mně do mozku, rozum zdvihal rákosku. Chromatická dívek škála všemi mými nervy hrála, spodničky a syfony tančily tam kolony. 14 Domovnice kostrbatá zamkla za mnou těžká vrata, jed mi stříkal na nitro, když mně dala „dobrýtro“. Pak jsem usnul dobře věda, tvář že má jak popel šedá nehodí se pro zítřek pohledový na lístek! 15

POSLEDNÍ SVÉHO JMÉNA.
Tu sladkou píseň o štěstí mně znavenému šelestí poslední svého jména: rod jeho slávou zazářil, až jediný on se mnou zbyl, ba věrnější, než žena! Však jeho schvátí osud též – snad zítra večer zahyneš, a nikl mně jen zbude, ó poslední už zlatníku, jenž v kapse zbýváš básníku, mu oslaď žití chudé! 16

DOKONÁNO.
Někdy mou duší bloudí žal, že jsem své lány nedožal, až poslední zavzní zvonění, má ruka při práci zkamení. Vzpomínky se mnou půjdou spat na jeden květů plný sad a na jedno jitro zářné dost, by svítilo mně až na věčnost! Vzpomínky v pestré směsici z hlavy mé vzlétnou mlčící, až lásku mou najdou, řeknou k ní, že kletby jí nesou poslední! 17

V DEŠTI.
Chladný déšť podzimní v ulici šumí, po oknech slzavě splývá, chodců krok na vlhké dlažbě se tlumí, domácích slečna jen zpívá. Tramway už s prázdnými dojíždí vozy, z nádraží v noc hučí vlaky, duše má, ticha jež v jizbě se hrozí, do dálky zalétá s mraky. Možná, že někdo tam myslí si na mě, jako já nemůže spáti, doufá, že Amora laskavé rámě minulost sladkou zas vrátí, že jména vyrytá do kmenu břízy šeptati budeme sladce, – žel, tato naděje ze srdce mizí, nejsem svých osudů vládce! Proto si retourku beru pro duši, není zde o lásku nouze, z třetího poschodí šička to tuší, pro ni že žiju teď pouze! 18

ROZCHOD.
Tak přece se musíme rozejít, v mé srdce se pomalu vrátí klid, ty partii najdeš si jinou, však v domě mém láska je vzácný host, mým údělem šedá je budoucnost, až zoufalství mého dny minou! Snad zpěněná krev má se utiší, až přejde čas krise mé nejvyšší, ó přečkal jsem noci už dusné! Až v obzoru blesky se vpijí v zem, ty drahým se staneš mně obrazem, a palčivá bolest má usne! Já milovat chtěl tebe bez trestu, neb srdce mé pláště má z asbestu, až jedna vše rozbila rána, ty řekla’s mně na pohled nevinně, bych přišel k Vám odpůldne k svačiněsvačině, a já odjel moudře hned z rána! 19

ZIMA.
Na okna kavárny jsou lambrequiny dány, však průvan mrazivý se rámy dere přec, nad suknem billardů zas nové krouží vrány a pozdrav uctivý teď s krejčím dává švec. Můj holič milovat už přestal na ulici, a v chodbě setmělé se z lásky vyznává, po šesté z večera tam čechrá dívce kštici, a ve tmě svědčí jim ta tichá zábava. Jen trosky života, jenž bujně rozkvet’ v letě, teď vítr ledový do všech stran rozptýlí, co rádo mělo nás, už zmizelo ve světě, tak jako rozlétnou se pestří motýli... A ve mně pessimist zas probudil se starý, já dělám pořádek ve knihách života, jen vína starého když naberu si páry, mně z dávných časů lesk se v očích mihotá! 20

Z NÁŘEZŮ SYMBOLISTICKÝCH.
Do polyfonu duše mojí vrz úsměv, bílá paní má, bych v akkordech pěl dominantních, čím srdce mé se rozplývá. Věz, citům mým co stále schází, je čárný mok, jenž dar je hvězd, ten superfosfát mozku věštců pod jménem piva známý jest. Zřím zadumán po semaforu, jenž řídí vlaky života, kde křičí nápis „restaurace“, kde ledvin kyne lopota. Však s dutou kapsou marně hledám, kde k příteli bych nalíp’ se, ač koulím zrakem po chodníku, jak ještěr v apokalypse! Jsem v koncích vladaříčkování a smutně střihám ušima, že pumpnul bych v tak těžké chvíli i Mošnu, věř mi, paní má! 21

PÍSEŇ O POLDI.
Vy zmizela jste, dítě zlaté, jak vlaštovky když odletí, zda také někdy vzpomínáte na ztracený čas v podletí? Já tenkrát, věřte, miloval Vás, i duši jsem Vám zapsal svou, mne přestal Plzně vábit malvaz, já chodil s hlavou sklopenou. V mém srdci tehdá rodila se jen erotická omáčka, já oddán zcela Vaší kráse jsem zlobil verši Šimáčka. A dnes, ó bože! Vítr chladný se žene pustou alejí, kde poutával mne krok Váš ladný, kde hrad jsem stavěl z nadějí! Teď do dálky zřím nedohledné, ke džbánku touží duše má, že než vzpomínka na vás zbledne, můj nos dřív jistě zčervená. 22

ROZKVETLY VZPOMÍNKY...
Sedím zas u svého stolu, v dumu zabrán tajemnou, lampy zírám do plápolu, Praha hučí pode mnou... Dole chodí po ulici policajti v hovoru, ale duše moje snící letí k vám teď do dvoru, kde jsme se kdys procházeli, mrzli v tichém nadšení, šlapali po petrželi, tetě tvojí k zděšení! Tam na lávku opuštěnou z mračen svítí měsíc dnes, rozkvetlé se lípy klenou nad boudou, kde býval pes. 23 V divokém tam víně skrytý v hlubokém snu spí váš dům, zatím, co mnou bouří city, jak se stává vyhnancům. Po špičkách jdu do pokoje za měsíčním paprskem, ať tě hlídá teta tvoje, odejdu s tvým polibkem! 24

TOKÁNÍ.
Pane hrabě, na tokání nepojedem spolu víc’, hodina když táhne ranní vrškem starých borovic! Ó ty jízdy tichým lesem v matné záři lucerny! Před námi prch’ zajíc děsem v houštiny stín důvěrný. Pak jsme přešli mokrou nohou cesty, strouhy, průseky, kde se černal pod oblohou obrys boudy daleký. V kožichu jsme si tu sedli, z dýmek jiskry pršely, tetřívci si hlučně vedli, snad si lezli do zelí... 25 Potom prásknul tichem výstřel, tetřívků houf přelét’ dál, závoj mlh vše vlídně přistřel, co pan hrabě chyboval. Mně však přešla po tokání zelená krev každý v oud, jak za Petřín den se sklání, na lov musím vyšlápnout. 26

DOSTAVENÍČKO V LESE.
Ke slunci bažanti vzlétli, bronzem se blýskla jim šíj, paprsek v mýtině světlý jásal a volal: ó žij! Sněti se zachvěly v touze, – dávno s nich opadal list, stříbrný proud hrčel v strouze, nad hlavou větru táh’ svist... Ostřice pohádky šepce, na olši cvrliká pták, po mechu kráčíme křepce, tajemstvím září váš zrak! Pěšinou přejdeme v houští, do duše zpívá nám les, ruka má k vaší se spouští, o hříchu měkký sní vřes... Čert ale nespí, jak známo, z rajských mě vyvedl bran, proč pak jste bledla, má dámo, to jen pár vylítlo vran! 27

VEČERNÍ TOUHY.
Vždy večer, když už ztichnou lada, a vlak se žene po hrázi, z mých rukou kniha, péro padá, má duše v dál jej provází. To k Praze vždycky letí zlaté, ba letí – není míchaný – kam sny mé plakat chodíváte, kam zrak můj bloudí ztrhaný. A dumám, jak hřmí noční plání, jak dýmá kolem lesů, měst, a nad ním tichou nebes bání zář klidná plane zlatých hvězd. Pak v tunel kterak zmizí černý a v hlučné vjede nádraží, kde expresů dav čeká věrný, jenž kufry v Prahu rozváží. Ó kdybych mohl v onu chvíli, jež pobouří vždy nervy mé, na vlak ten skočit, pryč jenž pílí, zde člověk žití prodříme! 28 V to sladké město, plné jasu, kde lehce bol se setřese, kde gigrlat lze poznat krásu, a dívky ryzí secesse! Tam láska večer zkvetá svěží, a mnohá dívčí kyne líc, co tady venku každý leží a pes jen vyje na měsíc! 29

DO PAMÁTNIKUPAMÁTNÍKU.
Ba je to celá řada let, co psal jsem v památníky, při vůni lehkých cigaret jsem chválil dívčí rtíky. Však dnes těm veršům nevěří už ani srdce moje, já s klidem sedám k večeři, dne přečkav tuhé boje. Než někdy přece po letech ten starý oheň doutná, a srdce, na němž rostl mech, se rozpláče jak loutna. Ta věčná srdcí obleva mně potom nedá spáti, a Musy noční návštěva mně písní dar zas vrátí. A všecky drahé postavy, jež pochoval jsem v duši, mně kynou z dálek pozdravy a nitro moje vzruší! 30 V té chvíli vašich šestnáct let já chtěl bych míti zpátky, při vůni lehkých cigaret sen mládí prožít sladký! Pak bych vám zpíval kadence o lásce k omrzení, však pro letného mládence nad tichou lásku není. Neb sedmá vlna rozlije se nejdál v mořské skály, a láska, která pozdní je, ta nejvíc srdce spálí. 31

KOTILIONY.
Jsou napíchány kotiliony do rámů mého zrcadla, a prostřed nich dech pouští vonný hedvábná růže rozpadlá. Tu často, když jdu po pokoji, a pískám staré valčíky, z nich vzpomínek se řada rojí na tanečnic rej veliký. Však dnes už málo znamenají ty staré srdcí udice, vy, rybářky, tam v dálném kraji, mne musí vidět ulice, a kavárna, kde v mládí květu sny věčně dřímá pikola, jenž neschvátí se nikdy v letuletu, když host naň, šelmu, zavolá. 32

POPĚVEK.
Dýmem svých cigaret vesel se dívám v svět, na retu, Hâfizi, s písní jdu tvojí, pravda je ve víně, které žal hojí. Básník spí s břečťany, já někdy s vřešťany, doufám však, mistře můj, moudrosti kámen že najdu v sklenici vína, v níž plamen! Džungle jak tajemná hrdlo mé nemá dna, krčmář ho naplní bez dlouhých řečí, co na tom, že můj řád je zase větší! 33

PROCHÁZKOU PO NÁBŘEŽÍ.
V ten večer, jenž jarem byl oteplen již, já nábřežím pomalu šel, nad hladinou řeky, jež splývala v tiš, hluk vzdálených povozů mřel... A lavice lidmi se plnily zas a stromy už hnaly na list, to puků byl prvních a nadějí čas, kdy zřetelně v srdcích lze číst. Já cítil ten povel, jímž zjihnula zem, jenž překročí hradby a zdi, a v duši jak nanovo zrozený jsem, mně jitro se života rdí! Je rozbita pochybnost, umlká smích, i vzdory mé zanikly teď, ó myšlenko, do dálky na perutích pro ztracenou lásku mi leť! Jen bozi, ať někdo mne nechytí zas, o zábradlí opřen že jsem, ať ochránce takové vezme si ďas, já topit se nepřišel sem! 34

PÍSEŇ ZAPOMENUTÍ.
Už bílé myši vyskákaly ze shnilé lodi života, jen jeden maják v širé dáli se rudým okem blyskotá. Já pod ním bloudím, jak mne osud sem zahnal v bouři před lety, však v srdci mém se chvěje posud ten přelud lásky zakletý... A myslím někdy, lásky slova snad vyřknou ústa hedvábná... či hlava moje, vyhnancovavyhnancova, klid najde moře až u dna? 35

VEČER MILENCŮ.
A večer zase nad zahradou jak před lety, se rozšuměl, já slyšel, jak se tiše kradou čís kroky v sad, jenž oněměl... A vzpomínal jsem při tom maně na zlatohlávku kdysi svou, jež měla zcela malé dlaně, a v pasu růži zatknutou. Má láska přešla, dým jen pouhý v mé duši zůstal zesládlý, jak po tanci, když kalné šmouhy se v sále zamží zrcadly! Teď chodí sem náš pasák s Káčou, jsou láskou také bohatí, o muzikách až k stropu skáčou a facky hned si oplatí! 36

PROMĚNY.
Dřív bývala jsi brouček malý, jenž dlouho vřískal do noci, teď místo cumlu po lajtnantech máš, dívko, touhu horoucí. Tys na výsluní s pannou hrála, a pavouk sítě kde si tká, teď účelům tvým slouží spíše ve křoví skrytá besídka. Jak lilie jsi žila polní a šatila se kartounem, teď módní žurnál nestačí ti, ty švadlenám jsi tyranem. Dřív mlíčko ty jsi milovala a na něm husté škraloupy, teď na bradě ho nezříš ráda těm, kdo ti pusu uloupí. A bohužel já, jenž jsem býval před lety tvojím průvodcem, že nejsem ti už dosti mladým, má rusá krásko, uhod’ jsem. 37

MLADÁ MUKA.
Já potkával ji o poledni vždy v témže rohu náměstí, zjev byla sice celkem všední, mne dovedla však unésti. Jak od modistky vyšla z krámu, nit jistě měla na šatech, hrát chtěla si na velkou dámu a polosvěta vál z ní dech. Ten vlas byl věru příliš hebký a hodný lepší pokrývky, měl dát jí osud do kolébky víc peněz, nutných u dívky! Tak vidím ji, jak bystře kluše po promenádě sama v před, však že má po ní touží duše, já říci tenkrát nedoved’, až teď, když jezdí v ekvipáži, (ta není od ní placena), já duše své se pozdě táži, proč mlčí, v koutku skrčena... 38

STUDENTŮV NÁVRAT.
Zas chodníky v záři a korso se plní, já na tramway skočím ve spěchu, proud lidstva se přede mnou široký vlní, jenž vyšel si ze svých pelechů. Já šunku si vezu a mazance z domu a duši jak víno zmlazenou, v ní vonící touhu všech kvetoucích stromů, jež v dálce jsem nechal za sebou. A mineme kavárny, výklady, krámy, ó divně to dojme člověka, mně v letu teď kynuli tři, čtyři známí, jsem naladěn trochu do měkka. Však nohy mé plaší sese, jakoby rtutí vzduch plnil je pražský, opojný, ó idyllyidylly, s bohem, zas osud mě nutí hned s kvartýrskou dát se do vojny. 39

PÍSEŇ MÁJOVÁ.
Čas přirozeného je výběru, vždyť píše se prvního května, mně – neručím za její výměru – zas napadla píseň ne vzletná. Já v kavárně přehlédl Petit Journal a na korso z okna se dívám, mé oko je duchovní, vidí dál, když čistý jed likérů pívám. Jdou okolo vlasatí mladíci a za nimi unylé dívky, pak chůvy a kojné ve směsici, ó linie rovné a křivky! Ty chvěješ se, mramore ženských těl, vy žilky se modráte krví, ó kdybych tu nanovo volit směl, jak ve svého mužství den prvý! Teď choulím se raději do kouta a opřu si čelo do dlaní, ať vzpomínek vichr se rozpoutá, já bláhový myslím zas na Ni! 40 A všecko, což lásky jsou symboly, tož dopisy, potítka, stuhy, mé znuděné srdce vždy rozbolí, já v aférách lásky jsem tuhý! Ba nepřijde nevěsta prachová, s níž dluhy bych společně splácel, mne sklepníků několik pochová, jimž staré jsem večeře vracel... 41

PÍSEŇ PŘI ČERNÉ KÁVĚ.
Tak zavírám album, kde svorně se tísní židovky s křesťanů dcerkami, já pro každou zazpíval několik písní, plemenný boj mi je neznámý! Teď hodina nudy když nitro mé dusí, frivolních konec je zápletek, svět vypískal s jeviště všecky mé kusy, nervům svým rád bych já našel lék. Ó ztracené stráže! Proč volají posud hesla, jimž přestal jsem rozumět! S mou láskou už čachroval šedivý osud, těžko je na něm ji chtíti zpět! Snad ty jsi to, dívčino,dívčino pobledlých lící, nepenthes která mi přineseš, či plamen až v hasnoucí vyloudíš svíci, srdce mé probodnout potom chceš?! 42

PO STĚHOVÁNÍ.
Ó snivá krásko z Malé Strany, již vídal jsem na pavlači, v mém srdci zvoní smutně hrany, když po tobě se rozpláči. Pryč jitra jsou, kdy v jupce bílé ty’s míhala se před zraky, teď v delikátní ony chvíle mně přáno zřít jen baráky. A místo stříbra tvého hlásku, jež mělo obsah zákonný, zde slyším jenom drsnou zkázku, již nosí orgán výkonný. Ó věř, já neznám v citu šalby: snad necky, v kterých právala’s své krajkykrajky, ret můj zulíbal by, jen tebe kdybych uzřel zas. 43

TICHO PO PĚŠINĚ...
Má cigareta dokouřena a hlava klesá do dlaní, už vřava dne je dobouřena, na věžích teskní klekání... V tu chvíli vždy tě pouštěl papa na hodinu před večeří, zda tušil, že mu s dcerou šlapá ten, kdo ve svatby nevěří? Zda věděla to tvoje mama, jež má prý oltář skládací, že poupě její někdo klamá, jenž se srdcem zná zahrát si. Ó bílé břízky v chladu lesů, my do vás jména vrývali, vy v tichu mlází, vůni vřesu jste skryly vášně přívaly! 44 Teď vzpomínky jen hlavou mojí jak tažní ptáci přeletí, já musím dále po svém boji, ať zrak se zkalil v napjetí. Ta pěšina je zválcována a je z ní dobrá silnice, má píseň lásky dozpívána, ty kloučka máš už, dědice! 45

PÍSEŇ,
JEŽ MĚLA BÝT SVATEBNÍ.
Do bílého žáru vášně tvé já příliš blízko jsem zřel, když shořely hradby zásad tvých, já teprv pleniti směl... Co řadu let bylo netknuto, snad mělo dřímati dál, blesk lásky mé žhavý osvítil, když v náruč tebe jsem vzal. Ty mládí mně podáš čistý dar, já píseň zapadlých hvězd, že lidského štěstí zvláštní květ smí jenom na hrobech kvést. Je takovým hrobem srdce mé, však časem hovoří též o bývalých láskách, jež jsem měl, mé dítě, hrobů se střež! 46

BALLADA NEPŮVABNÁ.
A jednou přec má píseň dozní, buď dříve nebo později, a nápady mé kuriosní se k čertu, k ďáblu podějí. To kletbou je snad pro poety, když tučnou rentu uloví, neb nejmluvnější Musa rety má, chudák, jen když hladoví. Mne aprilem pak pošle láska, a přestanu již sladce nýt, kdes mladý kritik včil mě spráská, že v jiných hlavách jinší cit. To za vše, že jsem kibicoval ve chrámu uměn nesměle, o sobě vždy jen pochyboval, – ó špatných rýmů andělé! Já chabě vrhnul žití kostky, – tak zní má píseň labutí, svět změnil se mi v samé trosky, jak v ledu zmrzlí mamuti! 47 A potom přijde žena, děti, neb aspoň jakýs doktorát, ó jaké štěstí, kdo směl pěti, když mládí kvetlo jedenkrát! Hry Grácií, žel, opustí mne, mně zbude láska k baletu, čas přijde, kdy si člověk zdřímne, když kvetl jsem, ať odkvetu! 48

FINALE.
Ó plaché koně mého mládí, když vyjeli jsme do světa, my doufali, že nadějemi strom každý v cestě rozkvetá! Že májový den bude vždycky, a láska, štěstí kynou nám, že vzneseme se lehkým tryskem ke slávy hrdým výšinám! A zatím cesta kamenitá nás čekala, kraj neznámý, a místo luhů, plných světlasvětla, les černý vyrost před námi. A rádi jsme, když zaprášené nás večer pojme hospod klín, my na pouť další chceme zítra – za cílem? Nových do pustin! – 54 OBSAH:
Místo předmluvy1 Povzdech3 Z moudrosti starého mládence4 Píseň opuštěného5 Píseň půlnoční6 Píseň tlustých mládenců7 Maškarní nálady8 Momentka9 Druhá míza10 Dědičné profily11 Příběh z Francie12 Pozdě k ránu14 Poslední svého jména16 Dokonáno17 V dešti18 Rozchod19 Zima20 Z nářezů symbolistických21 Píseň o Poldi22 Rozkvetly vzpomínky23 Tokání25 Dostaveníčko v lese27 Večerní touhy28 Do památníku30 Kotiliony32 [55] Popěvek33 Procházkou po nábřeží34 Píseň zapomenutí35 Večer milenců36 Proměny37 Mladá muka38 Studentův návrat39 Píseň májová40 Píseň při černé kávě42 Po stěhování43 Ticho po pěšině44 Píseň, jež měla být svatební46 Ballada nepůvabná47 Vánoční trilogie I.49 Vánoční trilogie II.50 Vánoční trilogie III.53 Finále54
E: lp; 2005 [56]