VEČERNÍ TOUHY.

Adolf Červinka

VEČERNÍ TOUHY.
Vždy večer, když už ztichnou lada, a vlak se žene po hrázi, z mých rukou kniha, péro padá, má duše v dál jej provází. To k Praze vždycky letí zlaté, ba letí – není míchaný – kam sny mé plakat chodíváte, kam zrak můj bloudí ztrhaný. A dumám, jak hřmí noční plání, jak dýmá kolem lesů, měst, a nad ním tichou nebes bání zář klidná plane zlatých hvězd. Pak v tunel kterak zmizí černý a v hlučné vjede nádraží, kde expresů dav čeká věrný, jenž kufry v Prahu rozváží. Ó kdybych mohl v onu chvíli, jež pobouří vždy nervy mé, na vlak ten skočit, pryč jenž pílí, zde člověk žití prodříme! 28 V to sladké město, plné jasu, kde lehce bol se setřese, kde gigrlat lze poznat krásu, a dívky ryzí secesse! Tam láska večer zkvetá svěží, a mnohá dívčí kyne líc, co tady venku každý leží a pes jen vyje na měsíc! 29