PROCHÁZKOU PO NÁBŘEŽÍ.

Adolf Červinka

PROCHÁZKOU PO NÁBŘEŽÍ.
V ten večer, jenž jarem byl oteplen již, já nábřežím pomalu šel, nad hladinou řeky, jež splývala v tiš, hluk vzdálených povozů mřel... A lavice lidmi se plnily zas a stromy už hnaly na list, to puků byl prvních a nadějí čas, kdy zřetelně v srdcích lze číst. Já cítil ten povel, jímž zjihnula zem, jenž překročí hradby a zdi, a v duši jak nanovo zrozený jsem, mně jitro se života rdí! Je rozbita pochybnost, umlká smích, i vzdory mé zanikly teď, ó myšlenko, do dálky na perutích pro ztracenou lásku mi leť! Jen bozi, ať někdo mne nechytí zas, o zábradlí opřen že jsem, ať ochránce takové vezme si ďas, já topit se nepřišel sem! 34