KOTILIONY.

Adolf Červinka

KOTILIONY.
Jsou napíchány kotiliony do rámů mého zrcadla, a prostřed nich dech pouští vonný hedvábná růže rozpadlá. Tu často, když jdu po pokoji, a pískám staré valčíky, z nich vzpomínek se řada rojí na tanečnic rej veliký. Však dnes už málo znamenají ty staré srdcí udice, vy, rybářky, tam v dálném kraji, mne musí vidět ulice, a kavárna, kde v mládí květu sny věčně dřímá pikola, jenž neschvátí se nikdy v letuletu, když host naň, šelmu, zavolá. 32