CHVÍLE ZJEVENÍ
Kráčím až po pás vysokou travou, kolem mne horská srpnová seč. Duši mám volnou, klidnou a smavou, vnímavou pro širých obzorů řeč, pozornou pro každé stebélko trávy, povděčnou za každý zdravící květ, vědomou ticha, štěstí a slávy, lehkou, jak bílých oblaků let. V souladu tichém, v milostném světle, splývám svým nitrem v tajemství kruh: bez konce dálky, obzory zkvetlé, uvnitř i kolem – všecko je Bůh. 11

VŮNĚ (Památce mého drahého otce Jana Váni)
Procházkou až půjdu kolem černých polí, k neprocitlým lesům, k roklím dřímavým, vím, že nad hlavou mi skřivan zahlaholí, naslouchat že budu vodám bublavým. Pohlédnu, jak oráč hnědku popohání, na černých jak hrudách leží slunce svit, z daleka se ozve vesny zavolání – dívčí smích kdes ve vsi ozvěnou je chyt’. Nakyslá tu vůně kroky moje staví, šípek u cesty své lístky rozvinul, v pozdrav zavlál něžný prapor zelenavý, vzpomínkovým kouzlem v dálku pokynul. Ty, můj milý otče, rád jsi šípek míval, z potulek svých dlouhých z Břežan na Závist, 12 v samotě kde’s boží jak Tvůj Wordsworth zpíval, v kapsách domů nosil’s šípku vonný list. Jak za prvním tónem celá píseň plyne, jak za první hvězdou nebe zaplane, tak ta vůně šípku budí vůně jiné, vzpomínkou mi každá srdce ovane. Prádlo tvoje čisté kvítím vonívalo, květy suchých růží, douškou mateří, na dně zásuvky se jabko usmívalo, na jehličí tmavém z lesů kadeří. Do těsného bytu nosil’s z luk a strání sobě pro potěchu květy domova, občan všeho světa, zůstal’s do skonání věrným celou duší vůni venkova. Pravdu miloval jsi jak váš žitný chleba, nenáviděl falše parfum umělý, znal jsi mávat kosou – práce bylo třeba, věděl sobě rady s černou plevelí. 13 S rozkoší jsi dýchal sladkou vůni sena, v širou hruď ti sedal nostalgický stesk, podzim zavolal-li v lada pokosená, babím létem zahrál pozdní slunce lesk. Vracívám se s polí, domů chodím z lesůlesů, jako ty jsi chodil, v duši nový klid. Po tvých stopách šla jsem, kvítí hrst si nesu, pod obrazem tvojím v kytku chci je svít. Sedám v staré křeslo u psacího stolu, u psacího stolu, jenž kdys býval tvým. Po knize-li sáhnu, hovoříme spolu, také v ní, jak venku, tvoje stopy zřím. Wordsworthovo mládí! Tvojí ruky rysy podobnost mně známá tady značena. Boje vidím tu, jež bojoval jsi kdysi – mužné zrání tvé, tvá víra nadšená, mocná touha tvoje velkých po obzorech, širý oceán již jenom ukojí, 14 vše to zde; a po bouřích a sporech přede mnou tu rosteš k věčna pokoji. Platona jsem vzala. Sladká moudrost jeho z listů drobounké se knížky rozvila. „Nemám v žití dne, bych nemiloval čeho.“ Tužka tvá ta slova zvlášť zde vyryla. Před tvým velkým srdcem srdce mé se sklání, před časem jež někdy v teskný klesá chlad. Větší láska tvá, než vše, čím lidé zraní, nikdy nedovedl’s přestat milovat. Zraniv koho sám, pod kříž jsi Kristův klekal, zkonejšen jsi vstával vůní lilií. Na tvém stolku vždy à Kempis s biblí čekal. Šípek tvůj se v Eden v růži rozvíjí. 15

LETNÍ VEČER
Úplněk dnes jasně svítí, s lavičky se nechce vstávat – jaká pomoc, musím dovnitř, ještě na chléb zadělávat. Ale ty, můj synku, zůstaň ještě chvíli, přeješ-li si, vnořen v krásu letní noci – také jsem to znala kdysi. V kuchyni je polotemno, na ohni se voda hřeje, zbytek svíčky matně bliká, v lampě není petroleje. Mám jen zbytek mouky doma – dětem se chce pořád jísti; dnes jim dám, co bude zítra? V budoucnosti nelze čísti. 16 Na chvíli se z okna kloním, nežli se mi voda zhřeje. Tiše kolem stojí lesy, sadem vlahý větřík věje, tisíc cvrčků v trávě zvoní, plný měsíc světlo leje, noční kvítí vůni roní, srdce se jak lístek chvěje. V trávnici si hoch můj lehl, již tu děti zavěsily, k nočnímu se nebi dívá, odkud svítí měsíc bílý, k dálným lesům zrakem bloudí, vůni luk a polí dýše, a pak, spatřiv mne tu v okně, takto ke mně mluví tiše: „Maminko, noc je tak krásná, nech mne spát dnes na zahradě, 17 v trávnici je líp, než v lůžku, v jizbě dusno, volno v sadě. Pohleď, jak se kolem luny zelenavé mráčky vlní – nevydržím ve světnici, radost příliš hruď mi plní.“ Rozumím ti, milý hochu, šestnáct let když též mi bylo, též za vlahých letních nocí touhou moje srdce nylo. V nepříznivou kveteš dobu, válka brzo k trudu svádísvádí, a přec co svět světem bude, krásu svou mít bude mládí. 18

TICHÉ SRDCE
Uprostřed lesa malá mýtinka, zelený, tichý, smavý palouček. Ticho je tady celý Boží den, ač skrytý děj se spřádá nejeden, a když sem přijdu někdy zvečera, bělavá zář se line do šera. Uprostřed hoří stříbrný oheň. A kolem ohně sličných dětí kruh, zpívají, za ruce drží druha druh. Uprostřed lesa malá mýtinka, a já se dívám na ten chorovod. Ty děti, to jsou moje dny, ty dávné, dětské, a ty poslední. Uprostřed hoří stříbrný oheň. Ty dávné, dětské, očí upřímných, 21 v nich radost žití, bezpříčinný smích, až ranní rosou zdá se jiskřit mýtinka. Ty zraků klidných, vážné postavy, dny poslední, k nim z lesa tiše jdou, jim ruce podají a také dětmi jsou. Uprostřed hoří stříbrný oheň. A tak se točí tiše moje dny, dávné a nové. Však kde jsou bouřné dny mé prostřední? Ty jednou na té tiché mýtince, když jenom měsíc svítil z oblaků, v průsvitných řízách svých se k zemi klaněly, pak vykoupeny, jako holubice k nebi vzletěly. Uprostřed zaplál stříbrný oheň. 22

ICHTHYS
Oblaka chmurná zlý vítr hnal a bičoval vztekle mořskou pláň. Už myslela jsem, příbytky lidí že mé oko nikdy neuvidí, že moji loďku spláchne vodní val, neb příboj roztříští ji u pobřežních skal. A zatím, Pane, Tys na břehu stál, na žhavém uhlí rybu a vedle chléb. Tys věděl, že je mi zima, a že mám hlad, a že bych ještě nedovedla umírat. Tvůj pokrm mne nasytil, Tvůj oheň zhřál. Nech mne zde u Sebe! Nepůjdu dál. 23

TOUHA
Cisterno prázdná, která vody nedáš, na kraji pouště sedím u tebe. Života vody jinde, jinde tekou, a já tu marně sedím u tebe. Ó kdyby přišel ten, jenž řekl dej mi píti, sám vida žíznivý můj zrak! Kdesi se celé proudy lásky řítí, až půjdeš kolem, nech mne s tebou jíti, já žízniva tu čekám na zázrak! 24

SOUCIT
Ó jak jsi statečně chtěla být moudrá, ubohé dítě, líto mi tebe! Žal na tvém čele přec prozradí tě, ó běda tomu, kdo zkalil tvé nebe! Ó běda tomu, kdo studánku úsměvů tvých zaházel kamením slov chladných a zlých, kdo zhasil to z nitra prýštící světlo, má hřích. Ó jak jsi přece se snažila zpívat, jako když dítě přemáhá slzy! Radosti prchlá, kdo zachytí tě, paprsku zhaslý v den letní tak brzy? Ó běda tomu, kdo spoutal lehkost kročejů tvých, kdo tvému mládí vzal píseň a tanec a smích, 25 kdo zašláp’, co bylo by rádo žilo a kvetlo – má hřích! 26

ROMANCE KRÁTKÁ
Do knížek vložila sněženky květ. Milý se vrátil z cesty zpět. „To kvítko jsem utrh’ cestou lesem, tál sníh a svítilo slunce. Má milá, zde jsem.“ A polibek jeho jak jarní vítr byl vlhký a svěží. Do vlasů sáhla si rukou mdlou – jehličí snítku v nich našla, suchou a zčernalou. To s milým se loučila v podzimním lese, vraný ho koník na vojnu nese. Daleká bílá step. Hvězdy se jiskří a sněží. Milý má růži na prsou, k hvězdám se dívá snad? Na zemi leží! 27

PO DEŠTI
Z přemíry štěstí, proto pláčeš, pálilo příliš slunce lásky mé, den dlouhý byl a jásot rána znavilo dusné poledne. Klid napiatý a těžký mdlobou blesk sirný rozťal z očí tvých. Zlý byl jsem, mužsky hrubý? Zapomeň slov mých bláhových! Jdou kapky slz – pak celý příval, tvá hruď se dme a chvěje vzlykotem. Chceš, abych stál a chmurně ven se díval, jak z oblak déšť se leje hrkotem? Déšť ustává. Už neplač, drahé moje dítě, zulíbám dětské, vlhké líce tvé! 28 Schnou kapky deště po sklech stékajíce. U večer vlahý spolu půjdeme. 29

AKÁT
Akátu větev nesmělá tak dlouho rozkvést nechtěla. Víc čekala žáru, zimomřivá, jaru se bránila, nedůvěřivá, ale pak slunci se poddala celou duší a květem se oděla. Láska, pochybující a nesmělá, dlouho se zrodit nechtěla, ale když srdce se zahřálo krví, radosti záchvěv v něm zaťukal prvý, a přišel čas, i přestala láska ptát se a váhat a kvetla a voněla. Akátu květy spadaly a lásku si lidé umřít nechali. 30 Černé a suché větvoví kdos láme na věnec trnový. Kdo vinen z nás, že už je mrtva, že jí není, že jsme jí v hrobě ustlali? 31

HEBREJSKÁ MELODIE
Pán tebe nazval lidem tvrdé šíje a stará vzpoura ve tvém srdci žije. Jehovy trest i slova slitování, proroků hněv i vroucí lkání, zjev básníků i králů tvých, obětí symbol krvavých – nejvyšší ducha vypětí a pokles v smyslů zajetí, toť nekonečný čarokruh, zde Satan, zde tě volá Bůh. Byl’s vždycky lidem tvrdé šíje. Tvé vzpoury oheň i v mém srdci žije. Rabbóni ve svých ramenou konejší duši znavenou, chlebem a vínem života ji hostí. Mám jako věčný Ahasver 32 zas kořistí být pochybností? Svůj nedovedu zkojit hlad? Otázka vždy a nikdy klad – kdo kleté sudby mé mne zprostí? Vem, Pane, na mne důtky své, mne tresci, jak jsi trestával svůj lid! Vím, že mé srdce zraněné uslyší slovo milosti Tvé znít. Jsem dcera lidu tvrdé šíje, a přec v mém srdci oheň Tvůj a poslání Tvé žije. 33

ŘÍJEN
Za oknem růžové begonie a poslední červený kvítek řeřichy, stříbrné slunce nad nimi proudí na bleděmodré zdi a bílé ložní prádlo. Za oknem říjen a modrošedé nebe nad nízkými štíty protějších domů, průzračně tiché. Sladěna světlem a barvou žije svůj život chvíle stříbrná, růžový blankyt na strunách babího léta, a já žiji v ní. 37

RÈVERIE BLANCHE (J. M.)
Synáčku můj, kdo se víc raduje z Božího divu, kdo se víc klaní a kdo víc jásá, než ty, když se díváš na první sníh? Loni tě teprve přinesla vrána, a ty jsi nevěděl, že padá sníh, spinkal jsi tiše, malý a hloupý, v peřinkách svých. V pokoji ticho – záclony bílé, za nimi v teple na rukou matky ručkama třepeš – jaká to krása! Jednou jen v žití takový zázrak, taková chvíle – tvůj první sníh! 38

IMPROVISACE
Hleď, jak ten svatý tam si stojí klidně ve výklenku svém v tiché ulici, poněkud skloněn, jak by patřil vlídně na zvadlou u svých nohou kytici, zadumán v zbožnou zašlé doby krásu, tak vzdálen všedních rozkoší i vin, co za rohem kdes člověk našich časů se v světle barů utápí a kin. Jak by mu sotva za pozornost stálo, čím žene karneval nás chabě třeštící – jsme dětmi doby, věřící tak málo, a on syn doby příliš věřící. 39

VELKONOCE
Na telegrafních drátech se třepotají noty, písnička jarní letí k nebesům. Radost je modrá a stříbrná vysoko nade stromy, větvičky křehké a holé, vy jste naděje. Koupím si bílého beránka z cukru, je něžný a veselý – stojí na zeleném pažitu, na praporku má kříž, a ten už nebolí. Bílého beránka nikde nevidím – na nebes obláčcích se pase v dáli. „Ó hlavo plná trýzně“ chorál zní matkám, jež syna pochovaly. 40

CESTA DO TICHA
Jde cesta do ticha, daleko od lidí, kde jenom Bůh tvé srdce uvidí. Jdeš poli sám a skřivan nad hlavou tvé oči obrátí na klenbu modravou, a chvíle jde a věky jdou v skřivánčí písni nad hlavou. Jde cesta do ticha, je celá zaváta zvadlými úsměvy, jak listím ze zlata, a dny tvé podzimní jsou slunné aleje, kde šlapeš tichounce na mrtvé naděje, a dobře víš, kam cesta jde, a cítíš, že tak dobře je. Jde cesta do ticha jak oblouk duhový, a nikdo z lidí kol ti o ní nepoví, ač od kolébky srdce tvé se ptá, kudy se zpátky jde ku bránám života. 41 A bloudíš dlouho, bloudíš sám nad čas a prostor, k výšinám. 42

NA CESTU
Poslední krev svou srdce vyronilo a poslední svou zazpívalo píseň, svou mincí poslední o kámen zazvonilo a odešlo jak chudý tulák v dálku. „Dát nic už nemohu, k čemu bych u vás bylo? Teď nechte mne, jsem jenom žebrák Boží. Půjdu si vyprosit na cesty, mezi hloží, pod hvězdnou oblohou co pro mne ještě zbylo.“ 43

SEN
Spím, a sním neklidný sen o lásce, boji a hoři, o bájném ostrovu, jenž ponořen do vln, jež smaragdy hoří, trpím a zápasím, hle, ve snu pláči, a někdy, ach někdy jen, též šťastna jsem. Jak tíží sen! Vždyť vím, že spím. Z hlubokých spánku vod dobývám se ven na neklidném těla loži. Tu duch můj, zpola probuzen, jak dítě matčinu dlaň ucítí ruku Boží. Jak svítí slunce v prostorách mimo svět! 44 Můj spánek je loď, jež plyne v den. Tvou ruku držím a vím, že Jsi. 45

POTOM
Jak krásný Jsi stvořil svět a jakou nám náhradu dáš, když smrtí nám oči zavíráš, za slunce a zeleň a růží květ, ó Bože? Za květem květ se rozvíjí, za kouzlem kouzlo nás opíjí, plod kypí a zraje, uchvátíš srdcesrdce, až teskno jeje, zázraky svého nebe, oblaků bělí a perletí, hlubokou modří a zasněnou šedí, měsíce září na vodách, oddechem vůní v lesních tmách, až láskou a touhou srdce se chvěje. 46 Co můžeš nám potom ještě dát? Jen samého Sebe. 47

ILUSE
Oblaka, cimbuří hradů, sníh v slunci zářící, mohutná horstva, Himalaje tvarů, sedla a přechody, štíty a hroty, chmury a vlny, bělostná rouna nebeských beránků – nejste, jste stvořeny z ničeho, jste myšlenka Boží a přelud náš, jste pára. Barvy a světla, jste jenom klam, jste éteru chvění, jste krása, jež žije v našich očích a s nimi hasne, když hasne den. Lásko, jsi jenom slunce našeho srdce, 48 jsi halucinace našeho vnitřního zraku, jsi pára a barva a chvění, jsi krása a klam. Jak krásný je svět našich ilusí, stvořený z ničeho! Jak krásný jsi, Bože, jenž jediný Jsi! 49

MATČINA SLUŽBA
Kolébku jsem tobě chystávala, podušky jsem bílé natřásala, do nich jsem tě kladla jako z růže květ – písničkou jsem pak tě uspávala, andělskými křídly tichá chvíle vlála, v křišťálové dálce modrý ležel svět. Nyní na tvém hrobě vodou trávu rosím, chladné lůžko rovnám, květiny ti nosím, a to budu konat do konce svých let, bolestí a láskou srdce posvěcené, vykoupané v slzách, vírou utišené, až nás Boží vůle spojí naposled. 50

SNÍH
Tichounce, tiše padá sníh, uléhá v bílých závějích. Vlá bledé světlo do zahrad – je čas jít spat, je čas jít spat. Jako když matka uspává, na oči padá únava. Ó blažený a velký klid v to náručí se položit! Tichounce, tiše padá sníh na srdce v měkkých závějích. Sněží to věčnost, nebo čas? Ó nemuset se vrátit zas! Lilie krajů světelných! Kdy vzkvetete z tmy očí mých? 51

ASSUNCION
Na bledých paprscích naděje stoupáme na nebesa hledíce tam, odkud vyvěrá záře. Na struny paprsků stavíme krok a jdeme za tebou. Zasněné oči vidí tvou slávu. Kolem nás kvete země, jíž jsi se dotkl svými kročejikročeji, a dobrořečí ti modlitbou vůní. I setře Bůh všelikou slzu a nebude na nás bíti měsíc ani slunce i přijde Utěšitel. Večer u chladného Jordánu zhojí se naše rány a srdce pokleknou vstříc světelné rose s hůry a uzří nebesa otevřená. 52 OBSAH
Jsou mrtvy touhy mé –7
SUCHÉ RŮŽE
Chvíle zjevení11 Vůně12 Letní večer16
NAD HLUBINOU
Tiché srdce21 Ichthys23 Touha24 Soucit25 Romance krátká27 Po dešti28 Akát30 Hebrejská melodie32
CESTA DO TICHA
Říjen37 [54] Rèverie blanche38 Improvisace39 Velkonoce40 Cesta do ticha41 Na cestu43 Sen44 Potom46 Iluse48 Matčina služba50 Sníh51 Assuncion52
[55] Věra Vášová CESTA DO TICHA Básně Poctěno cenou České Akademie věd a umění roku 1930 V grafické úpravě Eduarda Miléna Vytiskla Polygrafia v Brně Nákladem Polygrafie v Brně 1–600
E: lp; 2007 [57]