TICHÉ SRDCE
Uprostřed lesa malá mýtinka,
zelený, tichý, smavý palouček.
Ticho je tady celý Boží den,
ač skrytý děj se spřádá nejeden,
a když sem přijdu někdy zvečera,
bělavá zář se line do šera.
Uprostřed hoří stříbrný oheň.
A kolem ohně sličných dětí kruh,
zpívají, za ruce drží druha druh.
Uprostřed lesa malá mýtinka,
a já se dívám na ten chorovod.
Ty děti, to jsou moje dny,
ty dávné, dětské, a ty poslední.
Uprostřed hoří stříbrný oheň.
Ty dávné, dětské, očí upřímných,
21
v nich radost žití, bezpříčinný smích,
až ranní rosou zdá se jiskřit mýtinka.
Ty zraků klidných, vážné postavy,
dny poslední, k nim z lesa tiše jdou,
jim ruce podají a také dětmi jsou.
Uprostřed hoří stříbrný oheň.
A tak se točí tiše moje dny,
dávné a nové.
Však kde jsou bouřné dny mé prostřední?
Ty jednou na té tiché mýtince,
když jenom měsíc svítil z oblaků,
v průsvitných řízách svých se k zemi klaněly,
pak vykoupeny, jako holubice k nebi vzletěly.
Uprostřed zaplál stříbrný oheň.
22