PO DEŠTI
Z přemíry štěstí, proto pláčeš,
pálilo příliš slunce lásky mé,
den dlouhý byl a jásot rána
znavilo dusné poledne.
Klid napiatý a těžký mdlobou
blesk sirný rozťal z očí tvých.
Zlý byl jsem, mužsky hrubý?
Zapomeň slov mých bláhových!
Jdou kapky slz – pak celý příval,
tvá hruď se dme a chvěje vzlykotem.
Chceš, abych stál a chmurně ven se díval,
jak z oblak déšť se leje hrkotem?
Déšť ustává. Už neplač, drahé moje dítě,
zulíbám dětské, vlhké líce tvé!
28
Schnou kapky deště po sklech stékajíce.
U večer vlahý spolu půjdeme.
29