VŮNĚ
(Památce mého drahého otce Jana Váni)
Procházkou až půjdu kolem černých polí,
k neprocitlým lesům, k roklím dřímavým,
vím, že nad hlavou mi skřivan zahlaholí,
naslouchat že budu vodám bublavým.
Pohlédnu, jak oráč hnědku popohání,
na černých jak hrudách leží slunce svit,
z daleka se ozve vesny zavolání –
dívčí smích kdes ve vsi ozvěnou je chyt’.
Nakyslá tu vůně kroky moje staví,
šípek u cesty své lístky rozvinul,
v pozdrav zavlál něžný prapor zelenavý,
vzpomínkovým kouzlem v dálku pokynul.
Ty, můj milý otče, rád jsi šípek míval,
z potulek svých dlouhých z Břežan na Závist,
12
v samotě kde’s boží jak Tvůj Wordsworth zpíval,
v kapsách domů nosil’s šípku vonný list.
Jak za prvním tónem celá píseň plyne,
jak za první hvězdou nebe zaplane,
tak ta vůně šípku budí vůně jiné,
vzpomínkou mi každá srdce ovane.
Prádlo tvoje čisté kvítím vonívalo,
květy suchých růží, douškou mateří,
na dně zásuvky se jabko usmívalo,
na jehličí tmavém z lesů kadeří.
Do těsného bytu nosil’s z luk a strání
sobě pro potěchu květy domova,
občan všeho světa, zůstal’s do skonání
věrným celou duší vůni venkova.
Pravdu miloval jsi jak váš žitný chleba,
nenáviděl falše parfum umělý,
znal jsi mávat kosou – práce bylo třeba,
věděl sobě rady s černou plevelí.
13
S rozkoší jsi dýchal sladkou vůni sena,
v širou hruď ti sedal nostalgický stesk,
podzim zavolal-li v lada pokosená,
babím létem zahrál pozdní slunce lesk.
Vracívám se s polí, domů chodím z lesůlesů,
jako ty jsi chodil, v duši nový klid.
Po tvých stopách šla jsem, kvítí hrst si nesu,
pod obrazem tvojím v kytku chci je svít.
Sedám v staré křeslo u psacího stolu,
u psacího stolu, jenž kdys býval tvým.
Po knize-li sáhnu, hovoříme spolu,
také v ní, jak venku, tvoje stopy zřím.
Wordsworthovo mládí! Tvojí ruky rysy
podobnost mně známá tady značena.
Boje vidím tu, jež bojoval jsi kdysi –
mužné zrání tvé, tvá víra nadšená,
mocná touha tvoje velkých po obzorech,
širý oceán již jenom ukojí,
14
vše to zde; a po bouřích a sporech
přede mnou tu rosteš k věčna pokoji.
Platona jsem vzala. Sladká moudrost jeho
z listů drobounké se knížky rozvila.
„Nemám v žití dne, bych nemiloval čeho.“
Tužka tvá ta slova zvlášť zde vyryla.
Před tvým velkým srdcem srdce mé se sklání,
před časem jež někdy v teskný klesá chlad.
Větší láska tvá, než vše, čím lidé zraní,
nikdy nedovedl’s přestat milovat.
Zraniv koho sám, pod kříž jsi Kristův klekal,
zkonejšen jsi vstával vůní lilií.
Na tvém stolku vždy à Kempis s biblí čekal.
Šípek tvůj se v Eden v růži rozvíjí.
15