AKÁT
Akátu větev nesmělá
tak dlouho rozkvést nechtěla.
Víc čekala žáru, zimomřivá,
jaru se bránila, nedůvěřivá,
ale pak
slunci se poddala celou duší
a květem se oděla.
Láska, pochybující a nesmělá,
dlouho se zrodit nechtěla,
ale když srdce se zahřálo krví,
radosti záchvěv v něm zaťukal prvý,
a přišel čas,
i přestala láska ptát se a váhat
a kvetla a voněla.
Akátu květy spadaly
a lásku si lidé umřít nechali.
30
Černé a suché větvoví
kdos láme na věnec trnový.
Kdo vinen z nás,
že už je mrtva, že jí není,
že jsme jí v hrobě ustlali?
31