LETNÍ VEČER
Úplněk dnes jasně svítí,
s lavičky se nechce vstávat –
jaká pomoc, musím dovnitř,
ještě na chléb zadělávat.
Ale ty, můj synku, zůstaň
ještě chvíli, přeješ-li si,
vnořen v krásu letní noci –
také jsem to znala kdysi.
V kuchyni je polotemno,
na ohni se voda hřeje,
zbytek svíčky matně bliká,
v lampě není petroleje.
Mám jen zbytek mouky doma –
dětem se chce pořád jísti;
dnes jim dám, co bude zítra?
V budoucnosti nelze čísti.
16
Na chvíli se z okna kloním,
nežli se mi voda zhřeje.
Tiše kolem stojí lesy,
sadem vlahý větřík věje,
tisíc cvrčků v trávě zvoní,
plný měsíc světlo leje,
noční kvítí vůni roní,
srdce se jak lístek chvěje.
V trávnici si hoch můj lehl,
již tu děti zavěsily,
k nočnímu se nebi dívá,
odkud svítí měsíc bílý,
k dálným lesům zrakem bloudí,
vůni luk a polí dýše,
a pak, spatřiv mne tu v okně,
takto ke mně mluví tiše:
„Maminko, noc je tak krásná,
nech mne spát dnes na zahradě,
17
v trávnici je líp, než v lůžku,
v jizbě dusno, volno v sadě.
Pohleď, jak se kolem luny
zelenavé mráčky vlní –
nevydržím ve světnici,
radost příliš hruď mi plní.“
Rozumím ti, milý hochu,
šestnáct let když též mi bylo,
též za vlahých letních nocí
touhou moje srdce nylo.
V nepříznivou kveteš dobu,
válka brzo k trudu svádísvádí,
a přec co svět světem bude,
krásu svou mít bude mládí.
18