PRVNÍ PLETKY S MUSAMI
[13]
Jitro v Pyrenejích
Kdož ví, kde jsme to leželi –
člověk si plete jména...
Byly to zkrátka Španěly.
Ležel jsem v kupě sena.
Dneska už srdce nebolí.
Vzpomínka duši hřeje.
Pode mnou bylo údolí,
nade mnou Pyreneje.
Ležel jsem v klíně velehor,
vlepená lidská tečka...
Básník a tulák, nicka, škvor
s odbojným pudem křečka.
Ze spaní cosi bublala
pode mnou horská říčka.
Skřivani – Jitro – Tralala –
Otevřel tulák víčka.
Růžový povlak oblohy
rozmarně odkryl cípy.
Vyskočil tulák na nohy,
rozevřel chtivě chřípí.
15
Byl jako panna obzor čist,
přitisk se tulák na ni...
Jakýsi bílý alchymist
nad řekou míchal dlaní.
A bílé páry stoupaly,
růžový měly nádech,
lechtaly, chichi, lechtaly – –
Protáh se tulák v zádech.
Bylo mu tuze blaženě,
tak jako zřídka v žití...
V mžiku zas ležel na seně.
Lze mu to za zlé míti?
Zabořil hlavu do sena,
opřel si ruce o ni...
Seno je postel studená,
jenom když voní, voní...
Ve zlaté výhni nad řekou
alchymist tavil stíny...
Tulák měl cestu dalekou,
škoda, že byl tak líný – –
Čekal, až slunce vyzlatí
dokola všecko kolem...
Chtěl se v tom zlatě ohřáti,
ofouknut světobolem.
16
Zpívalo cosi tuláku
z vyhřátých koutů nitra,
vyhřátých zlatem oblaků
pyrenejského jitra.
Spali tam tenkrát oba dva,
básník a tulák v seně,
tulák a básník, ty a já,
spali jsme spolu v seně.
17
Jednou na podzim
Březový lesík, smutný, prořídlý –
a se mnou sedí známá stará paní.
Bezzubý psíček dříme na židli.
Je studeno, je podzim. Umírání.
I zahrada je skoro bez listí
a po Vltavě plovou černé stíny,
stařičká paní s vpadlou čelistí
se halí mlčky do své peleriny.
Z altánů vane vůně tlících dřev
a v brambořišti padla střelná rána.
To zavraždili kdesi koroptev.
Psi štěkají, jeseň je pochována.
Dech smrti láká, dýše na čelo,
pro pár těch hodin už se nechce žíti,
vše pospíchá, by dříve umřelo,
i ptáci dávají se povražditi.
Není v tom úděs ani zklamání,
je to jen pocel v krásné mrtvé líce.
Zem umřela a břízy na stráni
jí planou v hlavách jako voskovice.
18
Smrt velká, tichá. Vše je smířeno.
Psík seskočil a k noze se mi tulí.
Čas jíti. Pojďme! Vše je skončeno.
Na Vltavě se stíny obejmuly.
19
Slečna Týny
Mechanicky pero črtá
obrázek ten jako jiný...
První, druhá, třetí, čtvrtá...
Napadá mi slečna Týny.
Slečna Týny... Srdce zlato,
hlava vždycky otevřená,
cudná mysl – – – Krk dáš za to:
to je pravá česká žena.
Vše jí slouží jenom k chvále.
Celý „bon ton“ nosí v hlavě,
sedmkrát už byla v bále,
k osmému se chystá právě.
Pozdravíš ji. Klopí oči
před tebou na kolik metrů,
šeptne rtoma, hlavu stočí
přesně o pět centimetrů.
Duchaplná, vzdělaná je.
Z Hálka umí každou sloku,
na piano krásně hraje,
učila se osm roků...
20
Bere „Módy“, čítá „Ladu“,
navštěvuje slečnu Juli,
občas vaří čokoládu,
v prádle suší levanduli.
Jaká něha v její líci,
jaký půvab v jejím hlase...
Vedou kozu po ulici,
slečna Týny červená se.
Slovo kapoun nevyřkla by
ani za nebeskou říši,
ukrutně se bojí žáby,
raků, pavouků a myší.
Slečna Týny... Jaké dítě...
Hanbou hoří, sotva dýše,
přešlapuje rozpačitě,
kručí-li jí, probůh, v břiše.
Dojemná je v každém směru.
V samých „O!“ a „Ach!“ jen plove,
zlatým hřebem etažéru
jsou jí svazky Carlénové.
Na svůj deník v skrytu hrda
píše si tam dojmů řadu.
„Bábovka dnes byla tvrdá“ –
má tam psáno ku příkladu.
21
Památník má ovšem taky.
Vázaný je v jemné kůži,
nahoře dva modré ptáky,
dole z atlasu má růži.
„V sladké touze, sladká vílo,“
– slečna čítá z něho ráda –
„sladké srdce sladce bilo“ –
Učiněná marmeláda...
Slečna Týny... Je jí škoda.
Promluvíš s ní moudré slovo:
„V Carlénce je samá voda.“ –
Dáš jí čtivo Macharovo.
Přečte, kývá, pochvaluje –
zítra ale – bozi vědí –
vezme knížku, upaluje
poradit se ke zpovědi...
*
Slečna Týny, Juli, Fany...
Zpaměti je pero črtá...
Husím maršem táhnou z brány,
první, druhá, třetí, čtvrtá...
22
U Sadové
Na bojišti u Sadové,
kde se v šest a šedesátém
odehrálo rudé drama,
roste nyní žito, ječmen,
pšenice a žírný oves,
vonné pruhy jeteliště
zasahují v kouty lesů...
Sedláci tam zcela klidně
po svých polích sejou zrní,
klidí lány bílé řepy,
zorávají zbytky strnisk...
Někdy zaskřípe to v pluhu
nepříjemným, drsným zvukem,
dvě tři bílé lidské kosti
ocitnou se pod ruchadlem...
Sedlák zastaví své koně,
někdy hodí kosti stranou,
jindy zlostně pozakleje:
„Zatracené hnáty! Pořád
plete se to svinstvo pod pluh!“....
Křikne: Hyje! a pak klidně
doorá zas svoji brázdu,
stružky potu setře s čela,
usedne si na ruchadlo,
aby sněd svůj krajíc chleba.
23
Rozoraná brázda voní,
skřivánek se vznesl vzhůru,
rozkošně je u Sadové.
24
Vzpomínka
V můj pokoj často zavane dech polí,
kde pek jsem kdysi s kluky brambory,
a hajnému, jenž chtěl nás vyhnat holí,
jak vyplázli jsme jazyk na vzdory.
V můj pokoj často zavane ta vůně,
ta vůně mládí, které zkrotil mrazík,
a člověk někdy žhavou touhou stůně,
zas jako tenkrát vypláznouti jazyk...
Kus komiky je v podivném tom přání
a leckoho snad k úsměvu to nutí,
leč ruku k srdci, pěkně beze lhaní:
Co dal by mnohý za to vypláznutí?
V můj pokoj často zavane ta vůně,
mdlá vůně nati, čerstvých bramborů.
Ach, dětství leží dávno na dně tůně,
však bubliny se derou nahoru...
25
Alpy Vápencové
Tím šedým krajem kdysi jsem šel.
Prach bílých silnic tiše tam dřímá.
Krajinou sinou kdysi jsem šel,
krajinou s očima bílých skel,
krajinou s očima zvápenatělýma.
Bojácně vítr objímal
a lísal zvápenatělou půdu.
Bylo tam ticho vprostřed skal,
jediná silnice, křivá,
šla krajem ztrnulá, tklivá,
silnice zvápenatělých údů.
Ptáci tam zpívat přestali,
prach bílých silnic dusil jim hrdla,
bylo jen slyšet, jak v bolesti
křídla jim v skalách šelestí,
podivná křídla
chrastivá,
zvápenatělá, ztvrdlá.
Ten kraj už dávno nevoněl
a na dně Věčna ležel s mrtvýma rtoma.
Jak padlý vojín v bitvách vesmíru
26
pod vrstvou vápna tiše tlel,
obrovskou náruč, bílou, krásnou měl,
však byla zvápenatělá, chromá.
Tím bílým krajem kdysi jsem se bral
a tam jsem used v stínu staré jedle.
Snad přede mnou tam kdosi zaplakal,
neb ona, jedle, teskně mlčela,
ta jedle smutná, záhy zešedivělá,
nehybná, mrtvá,
jako zvápenatělá.
A nikdo nešel ani kolem mne
a touhy těch, co tady kdysi šli,
touhy tajemné,
zde v tomto kraji jistě umřely
a tlely tiše v lůně starých skal,
kde kámen bílý jako lidská kost
se v hloubky roklí kamsi sesouval,
rachotil temně, rachotil a lkal,
ten bílý kámen, kosti podobný,
sinavý, šedý,
zvápenatělý.
V tom šedém kraji nikdo nerušil
a člověk sám to ani netušil,
že sladká závrať smysly jeho jímá:
V tom bílém kraji pod jedlí zde spát,
pozvolna stydnout, tiše ustydat,
27
tiše zde usnout, tiše, tiše, nesmírně tiše,
se srdcem tichým,
zvápenatělým,
a s očima polozavřenýma,
odpouštějícíma,
zvápenatělýma.
28
Můj otec
Můj drahý taťko, vidím Tě jak dneska...
Tvář vosková a na rtech úsměv chví,
ve sněhu vlasů mizí známá stezka,
na vpadlých prsou párek medailí.
Ty medaile! Jak bývaly Ti mily!
A dali Ti je také do truhly...
Náš milý tati, přemýšlím už chvíli
a na tváři mi slzy přituhly.
Den ze dne cifry, znovu, znovu, znovu,
ach, psal jsi cifry přes půl století...
Nakonec stužka, kousek mdlého kovu
a známý modrý půlarch vzápětí.
Můj drahý otče, umřels jako bohém.
Krev vycedils – a kdo měl zlato z ní,
ten nepřišel říc ani spánembohem
a nashledanou, pane důchodní...
Spi dobře, taťko. Padesát let sloužit,
to věru rády zdřímnou oči mdlé...
Už nikdy cifry nebudou Tě soužit
a tiskni k prsoum ty své medaile.
29
Děvčátko
Takové jsou v chudém kraji
malé děti z chudých rodin,
že jen zřídka rozpoznají,
kolik na věži je hodin.
Člověk stárne. Ale děti:
pokřik, výskot, radost, pračka.
Člověk stárne. Děti letí
na náves si zahrát špačka.
A když ze hry vracejí se
(mělyť dávno doma býti),
zřít je v každém jejich ryse:
Ach, mne čeká doma bití...
Nejsou jisty. Po očku si
prohlížejí cestou chodce.
Kolik hodin? Říc jim musí.
Ptají se tak plaše, krotce.
Alejemi, pod Potštýnem,
běží děcko v jednom kluse.
Tvář mu hoří jako vínem,
jeden prstík mělo v puse.
30
Děvčátko to. „Co chceš, malá?“
Uhodnutí byl jsem blízek.
Beze slova ukázala
na vestu a na řetízek.
„Kolik hodin? Šest a půla.
Je půl sedmé. Běžíš domů?“
Odplynula, odvanula – –
Ztratila se v stínu stromů.
Jako pole jarních máků
sukýnka se kmitla pestrá –
Já stál v lipách, údiv v zraku,
jak starý rok ze Silvestra.
Prstík, jímž se dotkla vesty,
strašil mne jak noční světlo –
Setmělo se. – Stromy – cesty –
nějak se mi všecko pletlo.
Cesta vpravo, cesta vlevo.
Malý prstík v dětské pěsti
zveličil se jako dřevo
sloupu kdesi na rozcestí.
Slabikuji nápis v šeru.
Písmen roj se ohněm vzedme.
Břízy šumí v podvečeru:
Umřeš jednou o půl sedmé – –
31
Temno v hlavě, temno v lese.
Děvčátko už dávno spinká.
Prstík se mu ke rtům nese
ve snách jako cukrovinka.
32
Nádražní kouř
Trpím pachem nádražního kouře,
celou duší na něj nevražím,
blízkost jeho ponouká mne k vzpouře,
vyhýbám se z dálky nádražím.
Chvěji se před zvukem parostroje,
zní mi k uchu hrana tesklivá,
celá duše zachvěje se moje,
zaslechnu-li rány kladiva.
Nemiluji úder nárazníků,
při těch ranách úží se mi dech,
tají se v nich bolest ženských vzlyků,
krutost rozluk, horkých retů dech.
Hnusí se mi život čekárenský,
nenávidím ono ovzduší,
výkřik jakýs, přidušený, ženský,
v čekárnách mi znívá do uší.
Cosi zlého syčí v železnicích,
vždycky v kolech cosi zastená,
kouř se vžírá v oči plakajících,
skvrní špínou bílá ramena.
33
Mnoho vzal mi s sebou rachot vlaků,
mnoho vzal mi parostroje hvizd.
Vzal i ženu temně hnědých zraků.
Proto snad ta moje nenávist.
34
U San Sebastianu
Jest jižní slunce samo sebou žhavé,
však tenkráte jak výheň sálalo,
když nedaleko španělského města
jsem osamocen seděl na břehu
a bořil nohy do mořského písku.
Byl žhavý den a holá skaliska,
co chvíli zvlhlá přikvačivší vlnou,
zas v okamžiku prahla na slunci
a mořský hmyz, jenž zůstal na povrchu,
se malomocně v slunci třepetal.
Poledne bylo, větřík nezavál
a nad mou hlavou dřímalo pár stromů,
šedivých, teskných, křivých, nevzhledných
a ověšených cáry pavučiny,
v níž jistě pavouk dávno nebydlil,
a bydlil-li, tož vedrem jistě usnul.
Kol kolem nešel jeden živý tvor,
tak ticho bylo, mrtvo jako v poušti,
jen vlna občas temně zalkala
a s břehu zvolna sesouval se písek.
I oceán byl jaksi zemdlený
a příliš těžce houpaly se vlny,
tak jak by vedrem zahoustla v nich sůl.
35
Malátnost jakás, nevýslovný smutek
mne přepadl v tom zvláštním poledni,
v té nehybné a mrtvé scenerii,
kde nepřešla ni noha člověka
a jen to moře v nekonečných pláních,
vzdouvajících se v dálkách přede mnou,
dávalo tušit známku živých světů
a cítil jsem, že celá vodní pláň
se uvnitř hýbe hrozným pohybem
tisíců tisíc šupinatých oblud,
jež každou chvíli mohou vynořit
nad hladinu svou uhrančivou hlavu
a zeleným svým, slizkým pohledem
mne trpaslíka srazit, přibít k zemi.
A písek pálil – vedro sálalo –
Marasmem mřely za mou hlavou stromy
a ani racek mořem nepřelít..
Takové teskno, teskno k zalknutí...
Přes hřbety druhých přehoupla se vlna,
veliká, větší nežli ostatní,
tak široká, že táhla přes obzor,
přes celý obzor zelený svůj ohon
a divě řvala v ticho poledne.
Již břeh se třásl, na kterém jsem seděl,
vpřed hnala se, jak divá furie –
a v tichu tom, kdy mřelo listí stromů
a ani racek nevzlét ze skalisk,
v tom hrozném tichu pudem svým jsem cítil,
36
že tato vlna něco přinese,
cos ohromného, smrt anebo život,
však něco, něco, něco dojista –
neb celý kraj už očekával změnu
a bylo teskno, teskno k zalknutí.
A snad jsem vstal a nastavil jsem prsa,
neb také touhou po změně jsem mřel
a také cosi chorobně jsem čekal.
Břeh zaduněl a vlna zavyla,
to o skaliska rozbila si hlavu
a vrátila se s nářkem do moře.
Blíž mojí nohy, na povrchu písku,
kde hrozná vlna vyvrhla svůj břich,
ležela malá, leklá mořská ryba,
malá a leklá.
A to bylo vše,
co přišlo z toho ohromného jícnu,
jenž přinésti měl aspoň záhubu,
by nebylo tak k udušení teskno.
Páchnoucí, leklá v písku ležela
ta nepatrná, malá mořská ryba,
jež oči měla jako skleněné,
mrtvolné, lesklé, bezvýrazné oči
a pozvolna se horkem kroutila,
když celým žárem sálalo v ni slunce.
37
Nic nebylo zas v holém pobřeží,
než šedá řada zmírajících stromů,
zelený, sivě bledý oceán,
já a ta ryba. To jsme byli všichni.
A tenkráte jsem poprv ucítil,
co je to smutek. Neboť ona žena,
jež zůstala tam u nás v severu,
tu nebyla, by podala mi ruku.
38
Ranní obraz
V činžáku bydlí mnoho rodin,
každá je skoro stejná.
Každého rána v osm hodin
pavlačí dlouhou přejde bosa
nakrmit kosa
bruneta obyčejná.
Zpěvavý pták se čistit musí.
Jak je to, bože, divné...
Panička smete ptačí trusy,
pokrčí všedním, tupým nosem
nad schlíplým kosem,
protáhne záda, zívne.
Děti řvou kdesi vprostřed síně.
Straší je bílá vana.
Kráčí tam paní jakás líně,
koupání není sladkým losem,
pokrčí nosem
panička vždycky zrána.
39
Slunce jak zlatem tkaná šerpa
pokrývá všecky stěny.
Ze slunce člověk rozkoš čerpá,
panička ale s všedním losem
pokrčí nosem,
vystrčí z okna pleny.
V činžáku tomhle trávím žití.
Snad je to v hvězdách psáno...
Dřív se ten hrozný barák zřítí,
než paní s manželským losem
přestane krčit svým nosem
jedenkrát, jednou jen ráno,
Maria Panno!
40
Starý pán
Je starý jeden, starý doktor „v Židech“,*)
má zašlé brejle s omšelými sklíčky.
Ten starý pán se dobře vyzná v lidech
a mnoho let už léčí bledé šičky.
Nedělá kličky,
řekne jen: Plíčky –,
je tuze dobrý, roztomilý pán.
Je zamilován v tuto běžnou frázi
a cítí něžně s hektickými líčky.
Dá ucho k ňadrům, zamrká a vrazí
košilkou dýku v srdce bledé šičky:
Nedělá kličky,
řekne jen: Plíčky,
je tuze dobrý, roztomilý pán.
Ten starý pán vždy mluví bez okolků,
neb zná ty ženy s opuchlými víčky.
Když smrt jim zapře, půjdou dělat holku...
Ach, zná tak dobře osud bledé šičky...
Nedělá kličky,
*) Tak se dříve říkalo jedné ze čtvrtí pražského Starého Města.
(Poznámka vydavatelova.)
41
řekne jen: Plíčky –,
je rozumný a roztomilý pán.
Jen o Dušičkách starý pán jde s holí
a na hřbitově přepočítá svíčky.
V ten šerý den ho staré srdce bolí
a slyší plakat všecky mrtvé šičky.
Spočítá svíčky,
vzdychne si: Plíčky –,
a kráčí domů, starý dobrý pán.
42
„R“ pana Dyndy
Kdo má „r“ a dobrou hubu,
dobře v světě pochodí,
jedno „r“ je jako cihla,
tisíc „r“ je poschodí.
Pan Dynda měl „r“ jak buben,
on s ním dělal zázraky,
on si z „Nazdarrr“, „Prrrosím“, „Rrračte“
postavil tři činžáky.
43
Vidění s
chrámu Notre Dame de la Garde
V ten letní den, kdy přístav zapáchal
číms nevýslovně těžkým, hnilobným,
měl západ slunce barvu krvavou
a zdálo se, že rudé výpary
se provalují z boků parníků.
Veliká Marseille, noha Francie,
ležela dole, v hloubkách pode mnou,
a pod svou vlažnou, vlhkou pokrývkou,
vyhřátou dusným teplem západu,
se těžkopádně rozvalovala,
tak jak by chtěla ještě naposled,
než padne tma na domy pobřežní,
si svlažit v moři horké chodidlo.
Chrám Matky Boží, v jehož sloupoví
ve strmých výškách nad městem jsem stál,
se díval klidně dolů do hlubin
a shovívavě mlčel. Zajisté
již viděl často toto divadlo
a přivykl již oněm polibkům,
jež každodenně, v slunce západu
je slyšeti tam dole v přístavu,
kdy robustní ta, líná metresa,
nestoudná Marseille, věčně špinavá,
si v mořských vlnách nohy umývá
44
a s přístavem si dává dobrou noc...
Též socha Matky Ochranitelky
se s výše sloupu dívá nehybně
a klidně strmí v čele kostela,
smířena navždy s velkým městem tím,
kde nazí hoši kradou melouny
a sešlé holky v úzkých ulicích
se prodávají drsným lodníkům,
kus ke kusu za dvacet, třicet sous – –
I tenkráte, když v sloupoví jsem stál
a nepohnutě hleděl na moře,
k majákům mrtvým, nerozžehnutým,
se nezachvěla ani statue
a Matka Boží Ochranitelka
se zdála míti oči přivřené,
nehybné, mrtvé, jako znavené
čekáním čehos, kdysi, odkudsi – –
A to snad mělo brzy přijíti,
neb přístav těžkým puchem zapáchal,
i slunce bylo příliš krvavé
a okna kajut, domů pobřežních
jak výhně pecí rudě svítila.
Sloup mramorový, o nějž hlavu svou
jsem tenkráte měl tiše opřenu,
byl sice chladný, mrtvě studený,
však zabarven byl sluncem krvavě
a v místech těch, kde potem zavlhl
a tváře mé se jemně dotýkal,
jsem pociťoval slabé zvlnění
45
a jako bych byl cítil trhlinu.
Takovou tesknou předtuchu jsem měl,
předtuchu divnou, smutnou, bezmocnou –
a chřípím šleh mi přípach popela.
Tenkrát to přišlo, ona únava,
že podle sloupu zvolna jsem se svez’
a viděl jsem, jak hoří Francie.
Obrovská vlna, rudá, krvavá
(ne, nikoli, to nebyl západ již),
obrovská vlna, jasně hořící,
se valila od břehů Alžíru,
hořela jasným, hrozným plamenem,
do výše Alp se vzdorně tyčila,
ječela divě, běsem posedlá
a chroptěla a temně supěla
a valila se blíž a blíž a blíž,
s tím hřebenem svým, děsným, vzdouvavým,
z nějž rudé páry k nebi kouřily
a zatemnily věže majáků.
Přes úžinu, jež vedla k přístavu,
se přehoupla děsivým přemetem,
zasykla vztekle – a jak na povel
vzplanula řada krajních parníků.
Vznítil se přístav. Žhavé plameny
se plazily po břiše korábů,
chlemtaly olej v lodních skladištích
a zpity vášní lezly nahoru,
kde v neslýchané pusté orgii
se roztančily v síti lanoví,
46
lámaly stěžně, rvaly provazy –
a mřelo vše, co chtivě olízly
svým jedovatým, žhavým jazykem.
Hořelo v mžiku na sta plachetnic
a rybáři, co na nich seděli,
padali naznak s vlasem hořícím
a speklým retem řvali k Madoně,
neb hadry jejich byly děravé
a oheň bil jim přímo do stehen.
A pak i řvát a skuhrat přestali
a mokré hadry rvali se sebe,
by dříve umřeli. Zvuk píšťaly
odkudsi kvílel a pak utichl,
jakoby náhle kýmsi zaškrcen.
To mizela už první paroloď
a strojník zvedl seškvařenou dlaň,
by naposledy pohnul ventilem.
Na žhavém kovu nechal masa kus,
se vzňatým šatem vedle kotle kles
a pak už sebou ani nepohnul,
už neslyšel, jak kotle praskají,
jak parolodi, jedna za druhou
se lámají a s teskným lomozem
klesají s lidmi zvolna do hlubin,
kde těla lidská, zpola zpečená,
se hnusně třela o mrtvoly ryb,
jež kymácely břichem odulým
a svoje střeva, z těla vybředlá,
bezmocně táhly vodou za sebou.
47
A už se plazil oheň k nábřeží,
kde kouřilo již z domů pobřežních
a mraveniště lidské, špinavé,
se mihotalo v ryku zmateném
a rvalo se uprostřed uliček.
Už připálena byla tykadla
a zaskučeli lidé bolestí,
když zatínali si je do těla,
však zatínali, zatínali přec,
neb chtěli žít a konec přicházel.
A nejstrašněji řvaly nevěstky,
jež vybíhaly ze svých pelechů
jen tak, jak byly, v pouhých košilích,
jež chytaly již, plály, hořely –
a ženy vrhaly se do moře
v šíleném děsu s vlasem hořícím.
Hořely doky. A tu vzplanula
již celá Marseille, chytly kostely
a zachvátil již požár vinice,
jež dozrávaly tenkrát za městem.
Praskaly hrozny, krev z nich kapala,
révová, rudá, s vůní nasládlou,
a vpíjela se syčíc do země,
spražené horkem. Všecko hořelo,
vesnice, města, lesy, zahrady,
v Toulonu praskla děla přístavní
a v Orleanu bili na poplach,
neb hořela již celá Francie
a z Paříže již strachem prchali
48
a kousali se v chodbách operet,
kousali divě, neboť věděli,
že konec přichází – – – –
– – – –
Sloup chrámový,
pod nímž mne zmohla mrtvá únava,
se zachvěl temně ve svých základech
a vzad se zřítiv s dutým rachotem
jen zázrakem mé tělo nezasáh...
A popel padal, padal neslyšně,
troud plachtoví a rahen spálených
se zvolna snášel, pokrýval mou tvář,
mé tělo halil bílým popraškem,
mámivě vlahým, uspávajícím –
a hustěji a pořád hustěji,
až pozvolna ve mdlobě smrtelné
jsem usínal pod bílým příkrovem.
Jen ještě jednou hnul jsem očima
a zdálo se, že doposud jsem živ.
To zaduněla rána hromová
a s výše své se vposled zřítila
rodička, Matka Ochranitelka,
a padla hlavou do zčeřených vln,
kde o ryby se třely mrtvoly.
Pak nikde už se kámen nepohnul,
jen popel padal, tiše, neslyšně
a bílým prachem zasypal mi rty,
jež chtěly právě zašeptati:
Konec – –
49
Hrad Rotštejn
Řekli mi, že tam pohřbena
rytířka mladá, lepá,
spí prý tam v bílém hedvábí
zazděna v krytbě sklepa.
Čacký pán Vok šel na Turka –
K Turku je cesta dlouhá –
Rytířskou paní schvátila
nešťastná, zrádná touha.
V odplatu za tu nevěru
dýka jí rzí teď v hrudi – –
Byl jsem v těch sklepích. Jejich zdi
jako ta dýka studí.
Ticho tam, ticho hrobové,
chvilkou jen kdesi z brambor
slyšel jsem cvrčka rámusit,
rachotil jako tambor.
Příteli cvrčku, nač ten hluk?
K čemu ta hudba mstivá?
K čemu to bubnů víření
rušit má spánek zdiva?
50
Z klenby mi cosi šeptalo:
Rytířku srdce bolí – –
Když tenkrát byla nevěrna,
vířily bubny v poli.
Viděl jsem náhle oči dvě,
modré jak polní chrpy – –
Příteli cvrčku, netušíš?
Rytířská paní trpí.
Spěšný krok hned mne zavedl
do pole v brázdy brambor.
Chytil jsem cvrčka. Už tě mám!
Nehluč tu jako tambor!
Bránil se, štípal kusadly...
Ušla mi krůpěj krve...
Já ho však dones’ míli dál:
Teď si hluč jako prve!
Klidně už tedy, paní má,
klidně a sladce spěte – –
Zdalipak, až se shledáme,
se na mne usmějete?
Za hrůzných fanfár andělů,
kvílení, nářku, shluku,
v soudný ten den vás vyhledám,
stisknem si tajně ruku.
51
Svědek
O nic jiného se nejedná,
dekorace tuze průhledná,
soukromého rázu je to podnik.
Představte si šedou oblohu,
prostitutku k tomu na rohu,
propadliště: zaprášený chodník.
V oponě je otvor neblahý:
zakázaný přístup do Prahy.
Sítí nástrah propluje však štika.
Aby signum holky setřela,
zubem času vryté do čela,
na provázku vodí s sebou psíka.
Bez bázně a snad i bez hany
jezevčík ten opelichaný
paní svoji provází jak páže...
Bez něho by byla nejistá,
jezevčík však, němý statista,
mýlí oko policejní stráže.
52
Zdání pravdy všecko vyrovná,
oklame i oko špehouna.
S bodrým psíčkem měšťanská jde dcerka – –
Ctnostný pláštík této procházky
přikryje i sešlé podvazky,
přikryje i sešlapaná perka.
Jezevčík je svědek mlčící,
poslušně jde úzkou ulicí,
šťasten kráčí v obojku své šňůrky...
Vesele si štěkne, poskočí,
s láskou hledí paní do očí,
vede-li si hosta do komůrky.
Nožičky má jako z olova,
třetí den už nežral, doslova,
dnes však psíček blaženě se tváří...
Na pohovce cosi šelestí – –
Dumá psíček, dumá o štěstí...
Půjdou dneska s paní k uzenáři...
Hodná paní, dobrá, rozmilá,
jezevčíka nikdy nebila,
za dvě zlatky koupila ho z psince...
Tolik tenkrát spolu plakali,
vždyť se, Bože, oba hledali,
ona přišla tenkrát z nevěstince...
53
U Rožmitálu
Na jednu cestu vzpomínám si zhusta.
Nás kočár vlek’ se svahem šerých skal,
kraj čišel chladem, úžlabina pustá,
za úžlabinou mizel Rožmitál.
Pár křivých sosen klonilo se v cestu
a hlavu měly smáčklou na stranu,
cár temných mračen rozletěl se k městu
a s cárem v závod smečka havranů.
Vesničky malé krčily se v stráních,
kouř i chaloupek byl temně sinavý,
zpukřelé stříšky, příkrov plísně na nich,
a z oken zřely siné postavy.
Náš kočár šel, co noha nohu mine,
i naši koně byli teskliví,
tam v onom kraji všecko snad je siné,
i pařez zsiná, nežli zpráchniví.
Tam Kristus sám by dojista byl skeptik,
tam nejsou lidé, tam je jejich stín,
co chalupa, to chromec, epileptik,
a děti mají příznak souchotin.
54
Jeli jsme tiše... Večer již se snášel,
na pusté návsi ležel ještě sníh,
z kterési chaty zarachotil kašel
a přešla žena v těžkých dřevácích...
Pár dětí v sněhu házelo si kule,
kostičky drobné, na rtech jak bys čet,
že z prsou matky pily tuberkule
a celý život budou hladovět...
Stařeček jakýs bafal v prahu chýše,
měl vyschlé ruce, pohled zmrtvělý,
pokorně smekl, pozdravil nás tiše,
a my se za to strašně styděli...
Padrťský rybník vyšklebil se z lesů,
dva vodní ptáci pískli pod hrází,
pak bylo ticho, nikde ani hlesu,
na hladině už houstly obrazy.
Uprostřed lesa octli jsme se náhle.
Již stmívalo se, víc a víc a víc,
kol silnice se ploužil povytáhle
dav zakuklených, temných borovic.
Na jedné visel uschlý věnec z mechu,
pod věncem obraz boží rodičky,
leč mně se zdálo, jak by z toho plechu
hleděla lebka s dvěma dolíčky...
55
Náš kočár hnul se... Stínem borovice
se naposled kmit v dálce Rožmitál,
kde dostati lze krásné pohlednice
a kde má panství pražský kardinál.
56
Funebráci
Někdo dřív, někdo později,
zázraky už se nedějí,
někomu dohoří v půli...
I mého žití může zhasnout svíce
a proto pro své tetičky a strýce
nechávám poslední vůli.
Přátelé drazí, rozmilí,
za živa jsme se škrtili,
po smrti držme však spolu!
Až černí ptáci s chocholími brky
v smuteční pokoj vsunou svoje krky,
shoďte je se schodů dolů!
O to vás prosím tisíckrát,
nemám tu černou chátru rád,
hrom do těch kulichů denních!
Strýcové, tety, varuji vás, zkrátka:
každému ptáku dát se musí zlatka –
neplaťte na cizí čenich!
57
Není-li jiné pomoci,
to se už hleďte přemoci
a račte vylít pár slzí...
Ta věc je sice nepříjemná zraku,
však platí-li se za ni funebráku,
někdy to druhý den mrzí.
Také vás prosím, tetičky,
jen žádnou soustrast, hubičky...
„Škoda ho, zlatou měl duši...“
Ach, znám to, znám... Když jdete ze hřbitova,
jsou obyčejně první vaše slova:
Měl v rakvi zmodralé uši...
V truhle mne nechte potichu,
sice se stočím na břichu
a lehnu docela jinak – – –
Tetičky, tety, přejde vás chuť líbat,
tulákem nikdy není radno hýbat,
řeknete: Hanba, ten sviňák...
Na konec ještě jednu věc:
Prasprostý truhlář, moloděc,
ať truhlu zabední víkem!
Takový hoch má mozolnaté dlaně,
je zvyklý státi rána proti ráně,
zamkne mne rukou, ne křikem.
58
Silnice u Bordeaux
Tou dlouhou, předlouhou silnicí,
kde slunce jasně tak svítí,
chtěl bych zas jíti,
ach, jíti, jíti,
jednou jen v žití.
Zas jednou s tlumokem na zádech
a v ruce s pořádnou holí,
lesy a poli,
ach, poli, poli,
přes hory doly.
Chtěl bych jen jedenkrát v životě
zas projít smavé ty kraje,
kde víno zraje,
ach, zraje, zraje,
do zlata hraje.
V těch zlatých, prohřátých vinicích
holky se vesele honí,
besídka voní,
ach, voní, voní,
sednout si do ní...
59
Jedenkrát ještě bych viděl rád
tu jednu z tehdejších časů,
havraních vlasů,
ach, vlasů, vlasů,
stisknout ji v pasu.
Tou bílou bordóskou silnicí
už sotva půjdu kdy v žití,
chtěl bych však jíti,
ach, jíti, jíti,
slunce tam svítí!
60
Ve švýcarské čekárně III. třídy
Až doposud šlo všecko hladce;
dnes člověk neví, kam by leh,
nastala zvláštní situace,
že není haléř na nocleh.
Déšť chladný padá tiše s nebe
a je to věru velmi zlé,
když v ochořelé nohy zebe
a ulice jsou rozplizlé.
Ve hlavě praská, srdce teskní,
leč rozum stojí na stráži:
do očí padl pitoreskní
lesk světélek tam z nádraží.
Červená, modrá, žlutá očka
se míhají, zvou blíž a blíž,
a člověk jde a jako kočka
v čekárně hledá teplou skrýš.
Lavička jedna, tamta v rohu,
má náruč zvláště lákavou...
Dík za vše dobré Pánubohu –
a už je tlumok pod hlavou.
61
Kol mluví lidé, dveře buší,
déšť bije tiše do oken,
cos obestírá náhle uši –
a už je všecko jako sen.
Jen jako z dálky k sluchu ťuká
křik švýcarského portýra,
jenž pravý typ je hromotluka
a ústa strašně otvírá.
„Luzern, Bern, Bregenz!“ Kterak?
Jaká to slova neznámá?
To dojista je portýr čtverák,
či splet si hlavu s nohama.
„Luzern, Bern!“ – K čertu, zase!
Jsem ve snách nebo opilý?
„Luzern! Bern! Bregenz!“ – Zdá se,
ti lidé že se zbláznili.
Žert jako žert, však je-li hloupý,
pak člověka to uráží...
Ach, jací jsou to dneska troupi
na Františkově nádraží...
Jsem přece u nás, v Čechách, v Praze,
za chvíli jedu kolem Zdic
po naší staré známé dráze
na Rokycany z Hořovic.
62
„Luzern, Bern!“ – Chacha, chacha!
Žert rád mám, když se povede,
však nač ta jména portýr tlachá,
když od nás vlak tam nejede?
To dojista lze požadovat
při nároku i praskrovném,
by portýr, chce-li portýrovat,
si neplet Bern s Berounem...!
– – – – – – – –
Pak ticho, ticho... Hlasy davu,
křik portýra, hluk s peronu
pozvolna halí těžkou hlavu
v jakousi mlžnou záclonu,
až posléz jak by zašuměla
odkudsi táhlá tónina,
mdlá ruka klesne podle těla
a člověk znova usíná.
Luzern, Bern, Zdice, Praha...
Za představou jde představa,
sta vzpomínek a každá drahá
a každá jasně vyvstává.
Vše honí se tu v jedné směsi
a člověk letí jako pták
přes česká města, vísky, lesy,
a je mu sladce, milo tak...
63
Vše je tak jasno, každá chata
tu leží jako na dlani,
tam voní lípy, tamhle máta
a tam je slyšet klekání.
Stráň! Známá stráň! A zde jsou dosud
ty staré známé aleje,
kde neznali jsme, co je osud
a znali jenom naděje.
Zde olše, potok, hukot splavu,
a proboha, zde jeskyně,
kde člověk poprv její hlavu
měl na prsou a na klíně.
Vše jako živé, tytéž jívy,
táž srdce na nich vyrytá,
týž párek naivně dovádivý,
týž skřivan vzlétá ze žita.
Ach, živo všecko, stromy, tváře,
dech lučin, letní zášeří,
zde cesta, na níž z breviáře
se modlívali páteři.
I místo, hle, kde člověk s tužkou
tak mnohý výpad podnik v týl
a s jedinou tou svojí družkou
se těšíval a hovořil.
64
Ty všecky sny, to všecko, všecko,
zas v duši zvoní, kolotá,
a člověk šťasten jako děcko
se usmívá pln života.
Čís ret se náhle k čelu sklání,
dvě oči, známé obočí,
a člověk hledí znenadání
své staré matce do očí...
– – – – – – – –
– – – – – – – –
„Luzern! Bern!“
Ruka jakás
se hrubě ramen dotýká:
„V čekárně spát, na to je zákaz!“
– a portýr dveře zamyká...
Tak nějak vše to prchlo rázem,
dech štěstí, život, nálada,
a člověk hledí hloupě na zem
a bere tlumok na záda.
Dešťové kapky zvolna plynou
a každá studí do líce,
pot horkých skrání splývá s špínou
a padá v špínu ulice – –
65
Přístavní holka
Uprostřed puchu z mořských ryb
a vínem politých stolků,
v Marseji, v jedné uličce,
jsem potkal přístavní holku.
Byl smutný den a přístavem
se mlha ploužila jemná.
„Pane, jen dvacet centimů!“ –
hlas jakýs zašeptl z temna.
Centimů dvacet... Bože můj,
za šesták srdce i s ňadry...
V uličce při zdi chvěla se
ta holka oděná v hadry.
Svítilny odlesk padl jí
ve zvadlé, vyhublé líce.
Za šesták srdce nabídla
a snad už neměla plíce...
U čerta, proč ty peníze
vždy s krví lidskou jsou v spolku?
Jako dnes vidím před sebou
tu sešlou přístavní holku.
66
Finale
Za řadu let, až žití mého třpyt
jak šedá čmouha objeví se zraku,
až srdce znaveně se bude chvít
jak lupen olše v podzim za soumraku,
až verše, láska, celý život můj,
celá ta malá, sladká existence,
zesmutní, zchladne jako stará thuj,
až z palmového, zeleného věnce,
jejž děvčátko mi dalo na scéně,
nic nezbude než dráty rezavící,
až času zub se zatne studeně
do ulekaných, překvapených lící,
až nejen láska, nejen verše mé,
ale i zdraví, renomé a kapsy
v to jedno jitro smutné, sychravé,
si přiznají, že ocitly se na psí,
až nepotřebný, chudý, starý muž
své knihy prodat půjdu incognito
a řeknou mi: To z módy vyšlo už,
nemůžem koupit, je nám líto, líto – –
67
až, mužík breptavý a bezzubý
a vyschlý už a scvrklý, popelavý,
poslední sloku, sloku záhuby
si breptat budu kdesi u Vltavy,
až drtivá mne chytne pochyba,
zda mělo smysl pro co planout kdysi,
až soustrastně mne žena zulíbá
a řekne: Staroušku, jdi, ulehni si, –
až zdánlivě už všecko pomine
a na pensi už celý, celý budu,
přec zaměstnání jedno nevinné
by bylo s to mne vysvobodit z trudu.
Stanu se průvodcem cizinců.
Na hlavě kastor, v kapse houstičku
a bambusovou hůlku v staré paži,
rychlíky všecky maje v malíčku,
každého dne si vyjdu na nádraží
a turistům, co přišli z ciziny,
by prohlédli si pražské památnosti,
dám k disposici svoje hodiny,
své staré, pensionované kosti.
Budu je vodit. A tam nahoře,
až obepíšu oblouk scvrklou rukou,
68
až uslyším, jak v němé pokoře
cizincům srdce udivením tlukou,
až stověžaté město pod námi
se rozšumí jak hudba pohádková,
až barvami nás spije, omámí
kvetoucí Petřín, stráně od Strahova,
pak tento div, ta Praha šumící,
to kouzlo snů, jež proudí od Petřína,
vrátí mi na mžik sílu mizící,
jak napil bych se šampaňského vína,
a moje ústa stará, zapadlá,
zvadlá jak mrtvé, vyprahlé dno toku,
pyšně a slavně řeknou: „Voilà!“
Najdou zas dávnou, mladou svoji sloku.
A potom, nakonec, až s cizinci
se ubírati budu na nádraží,
až dávati mi budou po minci,
tu potřesu jim vděčně starou paží
a řeknu: „Ne, nic! Já šťasten byl.“