Nádražní kouř

Karel Horký

Nádražní kouř
Trpím pachem nádražního kouře, celou duší na něj nevražím, blízkost jeho ponouká mne k vzpouře, vyhýbám se z dálky nádražím. Chvěji se před zvukem parostroje, zní mi k uchu hrana tesklivá, celá duše zachvěje se moje, zaslechnu-li rány kladiva. Nemiluji úder nárazníků, při těch ranách úží se mi dech, tají se v nich bolest ženských vzlyků, krutost rozluk, horkých retů dech. Hnusí se mi život čekárenský, nenávidím ono ovzduší, výkřik jakýs, přidušený, ženský, v čekárnách mi znívá do uší. Cosi zlého syčí v železnicích, vždycky v kolech cosi zastená, kouř se vžírá v oči plakajících, skvrní špínou bílá ramena. 33 Mnoho vzal mi s sebou rachot vlaků, mnoho vzal mi parostroje hvizd. Vzal i ženu temně hnědých zraků. Proto snad ta moje nenávist. 34