Děvčátko

Děvčátko
Takové jsou v chudém kraji malé děti z chudých rodin, že jen zřídka rozpoznají, kolik na věži je hodin. Člověk stárne. Ale děti: pokřik, výskot, radost, pračka. Člověk stárne. Děti letí na náves si zahrát špačka. A když ze hry vracejí se (mělyť dávno doma býti), zřít je v každém jejich ryse: Ach, mne čeká doma bití... Nejsou jisty. Po očku si prohlížejí cestou chodce. Kolik hodin? Říc jim musí. Ptají se tak plaše, krotce. Alejemi, pod Potštýnem, běží děcko v jednom kluse. Tvář mu hoří jako vínem, jeden prstík mělo v puse. 30 Děvčátko to. „Co chceš, malá?“ Uhodnutí byl jsem blízek. Beze slova ukázala na vestu a na řetízek. „Kolik hodin? Šest a půla. Je půl sedmé. Běžíš domů?“ Odplynula, odvanula – – Ztratila se v stínu stromů. Jako pole jarních máků sukýnka se kmitla pestrá – Já stál v lipách, údiv v zraku, jak starý rok ze Silvestra. Prstík, jímž se dotkla vesty, strašil mne jak noční světlo – Setmělo se. – Stromy – cesty – nějak se mi všecko pletlo. Cesta vpravo, cesta vlevo. Malý prstík v dětské pěsti zveličil se jako dřevo sloupu kdesi na rozcestí. Slabikuji nápis v šeru. Písmen roj se ohněm vzedme. Břízy šumí v podvečeru: Umřeš jednou o půl sedmé – – 31 Temno v hlavě, temno v lese. Děvčátko už dávno spinká. Prstík se mu ke rtům nese ve snách jako cukrovinka. 32