Mackensenova řeč k německému císaři*

Mackensenova řeč k německému císaři*
„Teď, Veličenstvo, teď – a neotálet, mohu-li radit. Teď je právě čas. Na horách mlhy již se začly válet, a bída velká tam, prý ani klas, žaludky prázdné hladem prý jim vyjí, už čtrnáct dní jsou takřka bez žrádla... Chceme-li vůbec zašlápnout tu zmiji, tak nyní, hned. Já slyšel, z divadla že udělali v Niši nemocnici, a tam prý lidí leží jako much, tyf řádí tam a proti úplavici jsou bezmocní, neb není léků. Puch. A lůžka chybí jim a instrumenty, a povídá se, že jsou špitály, kde umírají celé regimenty, kde chlapi v noci řvou jak šakali a jednou houní přikryti jsou čtyři, zatím co lékař, mdlobou z únavy, jim chrápe vedle pelechu. Ti štíři! * Verše tyto byly napsány a v Americe vytištěny v předvečer Mackensenovy drtivé ofensivy proti Srbům, jejichž chrabrá vojska čekal známý strašlivý ústup plný nepopsatelného utrpení. Čest a sláva tohoto ústupu přešla do světových dějin především zářivým vzorem vlastenectví a statečnosti dvou tehdejších vůdčích postav srbského národa, krále Petra a armádního vrchního velitele Putnika, kteří, oba již staří a choří (Putnik musil být nošen v boudě z prken), neopouštěli ani za nejhorších útrap svých vojsk, dodávali jim ducha a dovedli je mrazem a hladem až k cíli.
139 Ti bohatýři smutné postavy, ti velikánoviči! Věru škoda, že nemůže k nim nyní do Niše náš nedostižný, bodrý Roda Roda, ten výborně to vždycky popíše, ten nejlepší zná o nich anekdoty... Nu, času dost, však on to dohoní, on fabriku má, šelma, na bonmoty – Teď mluví Mars! Teď v poli, na koni a s mečem v ruce vyrovnat se nutno s tím nežitem, s tou hlízou Balkánu. Však váhavost teď musí na stranu a jednati je třeba bleskem, rázem – tak Veličenstvu radím, naléhám. Teď, Veličenstvo, teď jim zatřást vazem! A neotálet. Prosím, zaklínám. Teď, přímo do hnízda těch parasitů, kde na hadrech se lížou ze svých ran, jim vysypat pár centů melinitu – to, Veličenstvo, není špatný plán – a není třeba víc než říci „ano“, vše ostatní se hravě dovede; Mackensen nelže; slíbí-li cos ráno, do večera to jistě provede. Teď na ně, na ty velikánoviče, dokavad v břiše mají bacily, teď na ně, teď, když od Balkánu klíče už z ochromených rukou pustili, 140 a nepopustit, hnát je za hranice, nechat je zajít, v roklích pomrznout! Putnika beztak drží pakostnice... Ta rachota, ten Putnik! Jako troud – a pořád ještě pokoje si nedá, od fronty k frontě, s místa na místo, a klábosí a k vojákům si sedá, a kaput už je, kaput na čisto, žaludek na dranc, v kloubech žhavé dráty, nu, pára nad hrncem, dech, věchýtek – a přece nechce klidně složit hnáty. Poslední dobou, slyším, z nosítek mu udělali jakous ambulanci, v níž přenášejí ho, neb píchání mu brání sedět v sedle. Čtyři branci jej nosí prý v té zvláštní kukani, jež z nenatřených prken prý je sbita a prostřed boudy je prý okýnko, by vojvoda, když armáda je bita, to dobře viděl... Ještě malinko a starý herec ten, jenž nemá síly opustit zavčas svoje publikum, si pozve generály, by s ním pili v kukani glühwein... Věru, unikum! Někdy prý tak to zarachotí v bedně, že křižuje se celý slavný štáb; to Putnik kašle. Bědně je mu, bědně. Medvěda mají, ale beze tlap. 141 A možná dost, až na boso a v sněhu je poženeme s hor, že vojvodu zapomenou kdes v rokli prostřed běhu a nechají ho pojít, gospodu, v té kukani, jež zmizí v metelici... A tytéž sněhy jednou zalehnou i Petra, sázím se. Ti vražedníci jak stelou si, tak také ulehnou, tak na vavřínech sarajevské vraždy pomrznou v hadrech. Národ hrdinů? To maniakové jsou sebevraždy, a co se týče mne, ni vteřinu bych nebránil jim v jejich předsevzetí. Král, donesli mi, chce se zabít též. Je churav prý, co chvíli s koně sletí – a přece jako Putnik z řeže v řež – ten s podagrou, ten s porcí reumatismu, ten s pícháním, ten zase s loupáním, tak šourají se v záři heroismu a věří snad, že zvednou na duchu, že zelektrisují ty svoje smečky, když ukážou jim svoji záduchu a svoje housery a mravenečky... Co Veličenstvu povím, na mou čest, je důstojno těch velikánovičů, to ukazuje nejlíp, jaká jest zvláštní ta banda Karaďorděvičů. 142 Donesli zvědi, že prý starý král, když poprv uslyšel, že Bulhar v týle, do Pašičových vousů vyplakal své oči slzící – nu, tklivá chvíle – a za ruku prý syna uchopil a na srdce ji vložil, a tak dále, a je-li prý již souzeno, by pil krev bratr bratru na balkánské skále, pak on že, Petr, Srbům přísahá, že půjde s nimi přes hory a doly, že neopustí jich, že raděj dá před žezlem přednost žebrákově holi, a zhasne-li prý slunce otčiny a srbský sokol spadne z vysokosti, že prý chce spát s ním na dně rokliny, že dobrovolně složí svoje kosti – – on, Petr, starý král... Což znamená v té bohatýrské mluvě harakiri. Vraždy se nebál, šelma pálená, a teď zas v světobolu nezná míry... A nepomýšlí, když se zabije, že zkompromituje tím všechny vládce, že v majestát tím takřka naplije a hermelíny pošpiní; nu krátce, zabít se žezlem, to zde nebylo; to byla by tak látka pro rýpaly, to by i Heina v hrobě vzbudilo... Vše, bohužel, je možno. Tomu králi je podobno to. Putnikovi též. 143 A vůbec všem. Tam vládne ostří dýky. Most zemuňský jen vlakem přejedeš a konec kultury, říš romantiky. Že děti válčí tam, nic zvláštního, ni to, že z chlévů vystřelují baby – V tom plemeni je cosi skalního, nač kanón rakouský je příliš slabý. My na ně, my! – a to již nyní, hned! Tak, Veličenstvo, prosím, po tom prahnu. Do ofensivy! Nelze otálet. Je podzim. Silnice se topí v bahnu, jež bude hrobem jim, nám nikoli – náš inženýr má vtip, ví, kterak na to – a hlava z tyfu též nás nebolí – a Turek pomůže, když zvětří zlato – nu všecko, krátce, volá: do pole! Ta příležitost už se nenavrátí. Můj plán je hotov, zde je na stole. Ten bídný proužek železniční síti, jenž zásobí je chlebem, chininem, ten přetnem nejdřív; a ten zbytek niti až před nosem jim s cívky odvinem, až přinutíme balkánského Joba (Joffrovo slovo!), by vstal se hnoje, až s Bothmerem ho doženeme oba, by rány své si lízal ve stoje, pak neustat už! Silou uraganu hnát před sebou tu živou hadrárnu, 144 a prachem nešetřit, bác! ránu v ránu, bác v pekárnu, bác v polní lékárnu, mířit jim v tyhle Achillovy paty, vychrlit na ně kulku za kulkou! Krupp, jenom Krupp ať natírá jim hnáty, ať krmí je tou svojí pilulkou! – to dělá dobře – – a tou dýkou v hřbetu, již zabodl jim Koburg zezadu, tou točit jim jak klikou flašinetu, ať pobratimskou mají náladu, a tak je štvát, štvát pořád, bez oddechu a nedopřát jim ani vteřiny, ať mají hlad, ať nazí, bez pelechu, postřikují se pěnou vztekliny, a tak je hnát až k jejich ideálu, ku břehu moře, k modru Adrie: tu máte, chlapi, za sedátko skálu a moře ať se každý napije! Ať mluví Krupp. Jen Krupp. A hadry, skelet z nich nadělám. Neštěkne po nich pes – Taký můj plán. Chci, Veličenstvo, velet. Mohu ? Ach, Sire, je to poprv dnes, co věrný voják žádá důkaz přízně, co Mackensen se vtírá, žadoní. Jaká dnes možnost pobavit se řízně! Zde v Uhrách nudno, zívám na koni. A za Dunajem hned je opereta! Trhání mívám někdy zvečera... 145 Mackensen omlád, rád by užil světa, rád by se bavil. Tahle pápěra, jež kašle v kukani a kostmi chrastí, a tenhle král, jenž svého housera na oltář klade milované vlasti, a celičká ta stafáž, výprava, celá ta bouře ve sklenici vody, celá ta bengálová záplava, celé to Srbsko v barvách Rody-Rody – to všecko, Veličenstvo, vábí zrak, to všecko je tak pikantní, tak – – Tupec jsem! Co tu mluvím, vše je prázdné tak. Stydím se, hanbím. Kudrnkami, hlupec, a vtipkařením se tu obírám, ač vím, že lžu, že stůňu rozrušením, že klidný úsměv jenom předstírám, že zuby takořka už na ně cením, že docela mne drží v klepetech maršálská nemoc, záchvat ctižádosti. Nač, Veličenstvo, lhát. Ten horký dech, ten kriegsfieber, jenž rozechvívá kosti, toť dech je Martův, války radium, dar od Boha. Ne, já se nestydím. Pro mne je Balkán rozkoš, opium. Ten chlév mne vábí. Já jej poklidím, přeměním v salon. Eh, vy štěnice, jež zkrvavený sosák máte v Bosně, 146 vy zamračené žluté babice, jež v sukních máte nůž a pumy v krosně, s vámi jen já, já starý Mackensen, jenž z Bismarcka má srdce, z Kruppa hlavu, se spravit dovedu. Ach, slovo jen, jen slovo, Sire, a germánskou slávu zmnožíme novým zlatým vavřínem, jenž, nepřeháním, bude kolosální. Okolo prstu si je ovinem, ty báby jejich, jak lesní, tak skalní, a Putnika až složím ve Vídni na hradním nádvoří jak špačka v budce, jak císaře to rázem uklidní, jak srdce kmetské zabuší zas prudce a vetchá náruč jak se rozevře, by obejmula Vaši Majestátnost! Mohu jít na ně? Za osudnou špatnost – to jako voják mluvím za sebe – bych považoval odklad ofensivy. To volalo by přímo do nebe. Dnes, kdy se páni bohatýři živí nebohatýrsky psy a koninou, dnes, kdy ti páni velikánoviči vandrují v hadrech se svou skupštinou, dnes, kdy se páni Karaďordeviči ze světobolu chtějí zabíjet – dnes že by odklad nebyl proti Bohu? Teď na ně! Dneska! Okamžitě, hned! 147 Mohu jít na ně, Veličenstvo? Mohu? Za úspěch ručím. Ale na čase závisí všecko. Čítám okamžiky. Co nabízím, je, Sire, okase. Smím na ně?“ „Trhej!“ „Díky, Sire! Díky!“ 1915.
148