Alpy Vápencové

Alpy Vápencové
Tím šedým krajem kdysi jsem šel. Prach bílých silnic tiše tam dřímá. Krajinou sinou kdysi jsem šel, krajinou s očima bílých skel, krajinou s očima zvápenatělýma. Bojácně vítr objímal a lísal zvápenatělou půdu. Bylo tam ticho vprostřed skal, jediná silnice, křivá, šla krajem ztrnulá, tklivá, silnice zvápenatělých údů. Ptáci tam zpívat přestali, prach bílých silnic dusil jim hrdla, bylo jen slyšet, jak v bolesti křídla jim v skalách šelestí, podivná křídla chrastivá, zvápenatělá, ztvrdlá. Ten kraj už dávno nevoněl a na dně Věčna ležel s mrtvýma rtoma. Jak padlý vojín v bitvách vesmíru 26 pod vrstvou vápna tiše tlel, obrovskou náruč, bílou, krásnou měl, však byla zvápenatělá, chromá. Tím bílým krajem kdysi jsem se bral a tam jsem used v stínu staré jedle. Snad přede mnou tam kdosi zaplakal, neb ona, jedle, teskně mlčela, ta jedle smutná, záhy zešedivělá, nehybná, mrtvá, jako zvápenatělá. A nikdo nešel ani kolem mne a touhy těch, co tady kdysi šli, touhy tajemné, zde v tomto kraji jistě umřely a tlely tiše v lůně starých skal, kde kámen bílý jako lidská kost se v hloubky roklí kamsi sesouval, rachotil temně, rachotil a lkal, ten bílý kámen, kosti podobný, sinavý, šedý, zvápenatělý. V tom šedém kraji nikdo nerušil a člověk sám to ani netušil, že sladká závrať smysly jeho jímá: V tom bílém kraji pod jedlí zde spát, pozvolna stydnout, tiše ustydat, 27 tiše zde usnout, tiše, tiše, nesmírně tiše, se srdcem tichým, zvápenatělým, a s očima polozavřenýma, odpouštějícíma, zvápenatělýma. 28