Vidění s
chrámu Notre Dame de la Garde
V ten letní den, kdy přístav zapáchal
číms nevýslovně těžkým, hnilobným,
měl západ slunce barvu krvavou
a zdálo se, že rudé výpary
se provalují z boků parníků.
Veliká Marseille, noha Francie,
ležela dole, v hloubkách pode mnou,
a pod svou vlažnou, vlhkou pokrývkou,
vyhřátou dusným teplem západu,
se těžkopádně rozvalovala,
tak jak by chtěla ještě naposled,
než padne tma na domy pobřežní,
si svlažit v moři horké chodidlo.
Chrám Matky Boží, v jehož sloupoví
ve strmých výškách nad městem jsem stál,
se díval klidně dolů do hlubin
a shovívavě mlčel. Zajisté
již viděl často toto divadlo
a přivykl již oněm polibkům,
jež každodenně, v slunce západu
je slyšeti tam dole v přístavu,
kdy robustní ta, líná metresa,
nestoudná Marseille, věčně špinavá,
si v mořských vlnách nohy umývá
44
a s přístavem si dává dobrou noc...
Též socha Matky Ochranitelky
se s výše sloupu dívá nehybně
a klidně strmí v čele kostela,
smířena navždy s velkým městem tím,
kde nazí hoši kradou melouny
a sešlé holky v úzkých ulicích
se prodávají drsným lodníkům,
kus ke kusu za dvacet, třicet sous – –
I tenkráte, když v sloupoví jsem stál
a nepohnutě hleděl na moře,
k majákům mrtvým, nerozžehnutým,
se nezachvěla ani statue
a Matka Boží Ochranitelka
se zdála míti oči přivřené,
nehybné, mrtvé, jako znavené
čekáním čehos, kdysi, odkudsi – –
A to snad mělo brzy přijíti,
neb přístav těžkým puchem zapáchal,
i slunce bylo příliš krvavé
a okna kajut, domů pobřežních
jak výhně pecí rudě svítila.
Sloup mramorový, o nějž hlavu svou
jsem tenkráte měl tiše opřenu,
byl sice chladný, mrtvě studený,
však zabarven byl sluncem krvavě
a v místech těch, kde potem zavlhl
a tváře mé se jemně dotýkal,
jsem pociťoval slabé zvlnění
45
a jako bych byl cítil trhlinu.
Takovou tesknou předtuchu jsem měl,
předtuchu divnou, smutnou, bezmocnou –
a chřípím šleh mi přípach popela.
Tenkrát to přišlo, ona únava,
že podle sloupu zvolna jsem se svez’
a viděl jsem, jak hoří Francie.
Obrovská vlna, rudá, krvavá
(ne, nikoli, to nebyl západ již),
obrovská vlna, jasně hořící,
se valila od břehů Alžíru,
hořela jasným, hrozným plamenem,
do výše Alp se vzdorně tyčila,
ječela divě, běsem posedlá
a chroptěla a temně supěla
a valila se blíž a blíž a blíž,
s tím hřebenem svým, děsným, vzdouvavým,
z nějž rudé páry k nebi kouřily
a zatemnily věže majáků.
Přes úžinu, jež vedla k přístavu,
se přehoupla děsivým přemetem,
zasykla vztekle – a jak na povel
vzplanula řada krajních parníků.
Vznítil se přístav. Žhavé plameny
se plazily po břiše korábů,
chlemtaly olej v lodních skladištích
a zpity vášní lezly nahoru,
kde v neslýchané pusté orgii
se roztančily v síti lanoví,
46
lámaly stěžně, rvaly provazy –
a mřelo vše, co chtivě olízly
svým jedovatým, žhavým jazykem.
Hořelo v mžiku na sta plachetnic
a rybáři, co na nich seděli,
padali naznak s vlasem hořícím
a speklým retem řvali k Madoně,
neb hadry jejich byly děravé
a oheň bil jim přímo do stehen.
A pak i řvát a skuhrat přestali
a mokré hadry rvali se sebe,
by dříve umřeli. Zvuk píšťaly
odkudsi kvílel a pak utichl,
jakoby náhle kýmsi zaškrcen.
To mizela už první paroloď
a strojník zvedl seškvařenou dlaň,
by naposledy pohnul ventilem.
Na žhavém kovu nechal masa kus,
se vzňatým šatem vedle kotle kles
a pak už sebou ani nepohnul,
už neslyšel, jak kotle praskají,
jak parolodi, jedna za druhou
se lámají a s teskným lomozem
klesají s lidmi zvolna do hlubin,
kde těla lidská, zpola zpečená,
se hnusně třela o mrtvoly ryb,
jež kymácely břichem odulým
a svoje střeva, z těla vybředlá,
bezmocně táhly vodou za sebou.
47
A už se plazil oheň k nábřeží,
kde kouřilo již z domů pobřežních
a mraveniště lidské, špinavé,
se mihotalo v ryku zmateném
a rvalo se uprostřed uliček.
Už připálena byla tykadla
a zaskučeli lidé bolestí,
když zatínali si je do těla,
však zatínali, zatínali přec,
neb chtěli žít a konec přicházel.
A nejstrašněji řvaly nevěstky,
jež vybíhaly ze svých pelechů
jen tak, jak byly, v pouhých košilích,
jež chytaly již, plály, hořely –
a ženy vrhaly se do moře
v šíleném děsu s vlasem hořícím.
Hořely doky. A tu vzplanula
již celá Marseille, chytly kostely
a zachvátil již požár vinice,
jež dozrávaly tenkrát za městem.
Praskaly hrozny, krev z nich kapala,
révová, rudá, s vůní nasládlou,
a vpíjela se syčíc do země,
spražené horkem. Všecko hořelo,
vesnice, města, lesy, zahrady,
v Toulonu praskla děla přístavní
a v Orleanu bili na poplach,
neb hořela již celá Francie
a z Paříže již strachem prchali
48
a kousali se v chodbách operet,
kousali divě, neboť věděli,
že konec přichází – – – –
– – – –
Sloup chrámový,
pod nímž mne zmohla mrtvá únava,
se zachvěl temně ve svých základech
a vzad se zřítiv s dutým rachotem
jen zázrakem mé tělo nezasáh...
A popel padal, padal neslyšně,
troud plachtoví a rahen spálených
se zvolna snášel, pokrýval mou tvář,
mé tělo halil bílým popraškem,
mámivě vlahým, uspávajícím –
a hustěji a pořád hustěji,
až pozvolna ve mdlobě smrtelné
jsem usínal pod bílým příkrovem.
Jen ještě jednou hnul jsem očima
a zdálo se, že doposud jsem živ.
To zaduněla rána hromová
a s výše své se vposled zřítila
rodička, Matka Ochranitelka,
a padla hlavou do zčeřených vln,
kde o ryby se třely mrtvoly.
Pak nikde už se kámen nepohnul,
jen popel padal, tiše, neslyšně
a bílým prachem zasypal mi rty,
jež chtěly právě zašeptati:
Konec – –
49