Jitro v Pyrenejích

Jitro v Pyrenejích
Kdož ví, kde jsme to leželi – člověk si plete jména... Byly to zkrátka Španěly. Ležel jsem v kupě sena. Dneska už srdce nebolí. Vzpomínka duši hřeje. Pode mnou bylo údolí, nade mnou Pyreneje. Ležel jsem v klíně velehor, vlepená lidská tečka... Básník a tulák, nicka, škvor s odbojným pudem křečka. Ze spaní cosi bublala pode mnou horská říčka. Skřivani – Jitro – Tralala – Otevřel tulák víčka. Růžový povlak oblohy rozmarně odkryl cípy. Vyskočil tulák na nohy, rozevřel chtivě chřípí. 15 Byl jako panna obzor čist, přitisk se tulák na ni... Jakýsi bílý alchymist nad řekou míchal dlaní. A bílé páry stoupaly, růžový měly nádech, lechtaly, chichi, lechtaly – – Protáh se tulák v zádech. Bylo mu tuze blaženě, tak jako zřídka v žití... V mžiku zas ležel na seně. Lze mu to za zlé míti? Zabořil hlavu do sena, opřel si ruce o ni... Seno je postel studená, jenom když voní, voní... Ve zlaté výhni nad řekou alchymist tavil stíny... Tulák měl cestu dalekou, škoda, že byl tak líný – – Čekal, až slunce vyzlatí dokola všecko kolem... Chtěl se v tom zlatě ohřáti, ofouknut světobolem. 16 Zpívalo cosi tuláku z vyhřátých koutů nitra, vyhřátých zlatem oblaků pyrenejského jitra. Spali tam tenkrát oba dva, básník a tulák v seně, tulák a básník, ty a já, spali jsme spolu v seně. 17