Finale

Finale
Za řadu let, až žití mého třpyt jak šedá čmouha objeví se zraku, až srdce znaveně se bude chvít jak lupen olše v podzim za soumraku, až verše, láska, celý život můj, celá ta malá, sladká existence, zesmutní, zchladne jako stará thuj, až z palmového, zeleného věnce, jejž děvčátko mi dalo na scéně, nic nezbude než dráty rezavící, až času zub se zatne studeně do ulekaných, překvapených lící, až nejen láska, nejen verše mé, ale i zdraví, renomé a kapsy v to jedno jitro smutné, sychravé, si přiznají, že ocitly se na psí, až nepotřebný, chudý, starý muž své knihy prodat půjdu incognito a řeknou mi: To z módy vyšlo už, nemůžem koupit, je nám líto, líto – – 67 až, mužík breptavý a bezzubý a vyschlý už a scvrklý, popelavý, poslední sloku, sloku záhuby si breptat budu kdesi u Vltavy, až drtivá mne chytne pochyba, zda mělo smysl pro co planout kdysi, až soustrastně mne žena zulíbá a řekne: Staroušku, jdi, ulehni si, – až zdánlivě už všecko pomine a na pensi už celý, celý budu, přec zaměstnání jedno nevinné by bylo s to mne vysvobodit z trudu. Stanu se průvodcem cizinců. Na hlavě kastor, v kapse houstičku a bambusovou hůlku v staré paži, rychlíky všecky maje v malíčku, každého dne si vyjdu na nádraží a turistům, co přišli z ciziny, by prohlédli si pražské památnosti, dám k disposici svoje hodiny, své staré, pensionované kosti. Budu je vodit. A tam nahoře, až obepíšu oblouk scvrklou rukou, 68 až uslyším, jak v němé pokoře cizincům srdce udivením tlukou, až stověžaté město pod námi se rozšumí jak hudba pohádková, až barvami nás spije, omámí kvetoucí Petřín, stráně od Strahova, pak tento div, ta Praha šumící, to kouzlo snů, jež proudí od Petřína, vrátí mi na mžik sílu mizící, jak napil bych se šampaňského vína, a moje ústa stará, zapadlá, zvadlá jak mrtvé, vyprahlé dno toku, pyšně a slavně řeknou: „Voilà!“ Najdou zas dávnou, mladou svoji sloku. A potom, nakonec, až s cizinci se ubírati budu na nádraží, až dávati mi budou po minci, tu potřesu jim vděčně starou paží a řeknu: „Ne, nic! Já šťasten byl.“