VEČERNÍ PÍSEŇ.
V modré noci na chvíli má flétna smutně zakvílí a sladkou touhou zapláče z opuštěné pavlače: Co budu hráti, nevím sám – na minulost jen vzpomínám a všecko, co mně napadá, je modré noci nálada. Je marno všecko volání – již přišlo smutné poznání: je pozdě! – a přec na chvíli má flétna ještě zakvílí... 7

ITALSKÁ KRAJINKA.
Cypřiše smutné, podivné při větru tiše hovoří, daleko pluje, daleko bělavá loďka po moři. Krvavý plamen západu ozářil okna u villy, fialky bledých paprsků ze světel věnec uvily. Břečtanu prsty zelené měkce se dotkly mřížoví... Stojím u parku – vzpomínám.... nikdo mi nic tu nepoví. Hladina vzdychá rybníka, labutě bílé vypluly, v záři vody stříbrné život se usmál minulý.... 8

PODZIMNÍ MEDITACE.
Dovoněly růže bílé, pouty smrti kraj je spiat, pomalu se blíží chvíle, kdy vše půjde tiše spat. Dozrálo a dozpívalo, co tu mělo růst a kvést, sesmutnělo, co se smálo, záhadou sen žití jest. Přijde mráz a zničí všecko, hlavu skloní list i květ, – každý květ je jako děcko, jež tak rádo mělo svět! Stálá změna, všecko cizí na tom světě nejistém! Co je člověk? vždyť sám mizí jak ten list tak za listem... 9

MELANCHOLICKÝ PODZIM.
V duši zima; venku mlha padá a smutek v oči dříve veselé, a příroda své skvosty ve hrob skládá i západy jsou pláčem zardělé. V duši zima, a přec nelze říci, že třeba život dobře sehráti. Jsou zničeny sny krásné, jásající dřív, než se člověk od nich odvrátí..! 10

ROZLOUČENÍ.
Ta chvíle tragická, jež nervy všecky rozechvěla a růže vzpomínek přinesla poslední, když bílá duše tvá na chvíli zlatá křídla měla, v tvých očích čet’ jsem: V oko moje pohlédni. Jsme souzeni si v žití, či nás jenom vášeň vábí? Na otázku tu přáli jsme si odpověď. Tys řekla smutně: Vím, že oba jsme jen příliš slabí, tys silnější – a proto ty můj osud veď!... A jakás vůně, plná vroucích citů, již neprobudí nikdy nejkrásnější květ, kol šířila se v sladkém, hvězdném třpytu... nám zůstalo jen kouzlo neskončených vět. 11

PO LETECH.
Tvůj zlíbal jsem kdys žhavý ret, ach, víš, o tehdá – víš, když jasmínový voněl květ – žel – je to dávno již. Ku hvězdám zřel jsem na nebe, noc krásná přišla blíž, chtěl růže jsem jen pro tebe, i to je dávno již. Již růže všecky odkvetly – na hrobě tvém je kříž, i vzpomínky mé odlétly – tak dávno, dávno již...! 12

VEČER U MOŘE.
Ten sladký večer... flétna naříkala... na břehu moře sám jsem stál, kde strmě zdvihala se tmavá skála a pod ní vln se tanec hnal. A malá loďka kvítím ověnčená na modrých vlnách plula v dál, a hladina zaplála pozlacenápozlacená, kde maják vzpial se opodál. Ten sladký večer, flétna smutně lkala... na břehu moře sám jsem stál; rád dnes bych slyšel, tam kde strmí skálaskála, té flétny tón by naříkal. Když měsíc bledý, všemi opuštěný nad věčným mořem počne snít, je čas na břehu život rozesněný v jediné noci prošílit! 13

ČERVNOVÉ RŮŽE.
Poupata již růže mají, růže, růže krvavé, sladký červen vzkřísí v taji růže, růže bělavé. A když přijde sladká chvíle, večer kráčí po kraji, dívčí ručky sněhobílé vonné růže trhají. Snad i pro mne poupě zkvete, růže je tak krásné zřít, a ty růže tisíckvěté přál bych si na hrobě mít! 14

NEVLÍDNÝ DEN.
To umíravý, nevlídný byl den, a duše stále hosta čekala, a modrá touha, zahalena v sen, do duše pochyb řadu vehnala. Až přijde večer, shasnou světla dne, pár smutných svítilen se zableskne, a všude člověku, kam pohledne, po něčem strašlivě se zasteskne... 15

STESK.
Šel kolem večer májový a slunce hořel nach, stesk hýřil tichý, ledový ve srdce hlubinách. A spát šly růže, slavícislavíci, jen žlutý měsíc plál, mou bílou slzu na líci však nikdo nepoznal... 16

NÁVŠTĚVA.
Je pozdě, smutný přišel host, ty znáš jej – sluje minulost a hledí na nás u stolu, kde sedíme dnes pospolu. Jsou smutné oči ve žalu – tvá líc má bledost opálu, proč děsíš se, že přišel host, ty znáš jej – sluje minulost. Je mrtvo vše – nuž vzhůru číš i odpuštěno všecko již. – – Proč trváš, drahá, v zmlklosti? vím: je ti líto mladosti! 17

ZAKLETÝ ZÁMEK.
Je zaklet bílý zámek... klíče v moři. Ku bránám němý, černý jezdec přiklusal, zrak upírá v okna ve svém hoři, jsou prázdná okna, síně, opuštěn je sál. Jen v modrých zahradách se jasmín bělí, v barvách stříbrných se svíjí vodomet, a v šeru cest se růže rozpršely v touze šílené po kráse zašlých let. A každou chvíli němý jezdec váhá – zdá se, na vraníku že v dál se rozletí, je pozdě večer, šer se rychle vzmáhá a měsíc ozdobuje okna perletí. V tajemství se bílý zámek halí – pár netopýrů k věžím smutným zalétá, jen občas píseň zní do modré dáli: tu zpívá princezna ve hradu zakletá! 18

SAMOTÁŘSKÝ KVĚT.
Do hlubin mrtva láska moje klesla, bez květů bolesti teď život půjde dál, jak v proudu člun, kde založena vesla kol zamračených krajin, samotářských skal. Je dohráno mé smutné drama žití, vzdech růží padá tiše, ve pláč slavíků, je nesplněno, co jsem přál si míti, a zmlknulo, co vzkřiklo v žhavém výkřiku. Bez záře štěstí každá chvíle bolí – již růže odkvetly, jež chtěly zítra kvést’, v horách zima, zima ve údolí a zaváty jsou cesty do příbuzných měst... 19

PÍSEŇ MÉHO SRDCE.
Za nocí, nocí bezesných, jak hlahol zvonu v noci mne budí v chvílích šílených mé srdce bez pomoci. A divná bouře zmítá mnou, sto chápe duši ramen, ze srdce, silou tajemnou krvavý šlehá plamen. A pluji, pluji v hvězdnou dál a splývám s květů duchem, své vlastní sny jsem v mrtvo vtkal a spil se mrtva echem...! 20

V BEZESNÉ NOCI.
Poslední jiskra vychladla v kamnech mých – blíží se ráno... lehce usínám; úplňku záře zmírá v alejích, ve vzpomínkách smutných sedím sám a sám. Perutě touhy vanou nad tváří mou, usínám a ráno již bělí zem, dívám se... oči zavírám únavou – prázdno je kolem – mrtvo v srdci mém. 21

Z PLESU.
Ach – valčík tančit s vábnou ženou, pro niž se srdce v touze chví, mít ji ku ňadrům přichýlenou, dech cítit její vášnivý – – toť nejkrasší je chvíle plesu, že zdá se, jak tvář anděla, s tou kamelií ve účesu, k tobě by se skláněla. Co kouzla jenom v hudbě dřímá, když zlatovlásku můžeš vést’ se šatičkama růžovýma a víš, na chvíli že tvou jest – – – když při valčíku kolébáš ji, o rámě její lehce spiat a rozloučiv se růži dáš jí, by mohla si snad vzpomínat...! 22

ŠPANĚLSKÉ TANEČNICI.
Tak zlehounka tvé nožky graciézní se zdvihly k tanci, krásko Granady, a šat, jenž skvostné formy ňader vězní, vzpomíná barvou žhavé západy. Ó, vytanči svou duši, mladé dítě, když ohněm vášně oči jásají, na každý tance pohyb tvůj zřím spitě a oči mé se do tvých vsávají. Když elasticky se tvé tílko svíjí, cos náruživě pronáší tvůj ret; – tak tělem, duší tančit melodii – zná jenom bledý Andaluský květ! 23

V TRÁVĚ.
Jak se to krásně na pažitě leží, kol do kola je všecko zelené, na modrém nebi bílé mráčky běží tím směrem, kde jsou lesy vzdálené. V slunci přivírám jen zlehka oči, jak smaragd tráva ke mně prosvitá, v ní rozváto pár poupat na úbočí, kde jabloň sněhem květů politá. Tak zlehka se to dýše v jarním vzduchu a chtěl bych dřímat věčně ve jaru, když z dálky zaletnou sem písně ruchu, zde piji krásu z květů poháru! 24

SMUTEK.
Tak divno tu, tak ticho tu, pár světel plá jen v dáli, do smutku jen a vzpomínek se žití moje halí, eh, nač to vše, sem vína číš, sem svůdné přijďte ženy a jásat chci a smát se chci, svým smutkem přemožený. Se životem se nesmířím, jen úsměv pro vše zbývá, ten klidný úsměv stoika, jenž na vše hlavou kývá, a v duši mojí lyrické se hraje tragedie, když život svými vlnami v mé čelo drsně bije! 25

***
Je marno vše, jen bolest zbyla Je marno vše, jen bolest zbyla
a zlomený květ lilije, ó, slunce v tobě byla síla, proč odňata mi záhy je? Již nikdy k světlu bílých poupat mi nelze očí upříti, a nikdy nesmím k hvězdám stoupat: než tak žít – lépe umříti! 26

HŘBITOV SLAVÍKŮ.
Tu hřbitov je slavíků, hrob planým květem protkán osamělý, těch, kteří v marném výkřiku nad marným přáním v žití sešíleli. Kdo navštíví ty kostry tu? Ach nikdo! – Modré dálky snad to vina, v dáli na hrob ve skrytu se lehce šlápne, lehko zapomíná...! 27

NÁLADA.
Po marném přání, marné touze se tiše večer ve kraj uklání a výkřik z modrých lesů dlouze se mísí v sladké zvuky klekání. Sny ztracené v mé duši vanou, když se s nebes hvězdy zablýsknou, ku oknu odcházím si stranou, vím, že mi z očí slzy vytrysknou. 28

PÍSEŇ.
Ztracené štěstí v očích usnulo na věky, strojím se smuten náhle na pochod daleký. V krvavé dáli voní ztracených snů mých květ, odejdu za ním, možná, – že nevrátím se zpět. Možná, že půjdu marně, cesty jsou zaváty, s bohembohem, má drahá duše, aspoň buď šťastna ty! 29

UTIŠENÍ.
V hlubinách je před skonem a horečka v mé tepny buší, šlo vše tím věčným zákonem, mráz pochyb spálil květy v duši. Když zdálo se mi o štěstí, můj anděl bílý letěl v dáli a touze mé i bolesti se květy citů vysmívaly. 30

PODZIM V PARKU.
Je všecko hra a přelud stálý, pojď, půjdem, dítě, v starý sad, po cestách, kde jsme milovali, se rozložil dnes listopad. Kde dlela láska a květ štěstí, v těch místech duše okřívá, a jaro počne v srdci kvésti, když zrak se kolem zadívá. Má drahá, pojď, kol podzim voní, což na tom, že je listopad, ve větru list se s listem honí, v té době s tebou chodím rád! 31

ZIMNÍ VEČER.
Nebe tmí se ozářené zlatem hvězd, zasněžené kraje mlčí, všude sníh, veselý se hlouček veze na saních do daleka, tmavou klikatinou cest. Všude bílo, všude bílé závěje, proužek luny rozesmál se nad lesy, stříbro květů nad alejí rozvěsí a zazáří na zaváté koleje... 32

KDYŽ SE TAK NĚKDY ROZPRŠÍ...
Když se tak někdy rozprší, rozprší, tu smutno bývá ve duši, ve duši, pár marných přání vyřkne ret, a květy samot vykvetou, kde dříve voněl žhavý květ nad zemí všemi prokletou. Když se tak někdy rozprší, rozprší, tu smutno bývá ve duši, ve duši, a náhle v očích, na retu, jak perla, když se zachytí na smutku černém sametu, – se bílá slza zatřpytí!... 33

KLEKÁNÍ.
Západ všecko zakrvácel, hory, lesy, krajinu, den se volným krokem ztrácel s květy růží na klínu. Píseň ptáka umírala sladce ještě po lesích, kde se vzala, tu se vzala hvězda v modrých nebesích. Stříbrem hvězd se nebe leskne, tiše, tiše vyzvání zvonem zlatým v duši teskné klekání, již klekání... 34

MINULOST.
Trosky zašlých dnů zřím v dáli, divný pohled... k zalknutí, v zapomnění závoj halí anděl vše svou perutí. Plýtvalo se krví mladou, slovy, květy, ženami – a dnes, kdy mne ve hrob kladou, průvod nikdo nedá mi!... 35

KVĚT SAMOT.
Když usne touha ve hlubinách a v duši zvoní klekání, květ samot voní po krajinách a k snům se tiše uklání. V propastech je jeho říše, v smutných srdcích jeho sad, v troskách snů mých vykvet tiše, kde dříve strměl pyšný hrad... 36

VZPOMÍNKA Z ARKA. (Za Jaroslavem.)
To bylo tam ve slunném Arku, s bolestí si člověk vzpomene, – i růže plakaly v parku pro jedno mladé žití ztracené. Tam bloudil stín v šatě bílém a oči marně zdraví hledaly, z tmavých růží v loubí milém k večeru jsme vždy se setkali. Snů květy se nám rozletěly, mé mladé, smutné ptáče v přeletu, kvést’ květy samot pro tě chtěly, však marně, mráz je zničil ve květu... 37

NÁLADA.
Sny pohřbené zas přišly ke mně tak něžné, bílé, bělounké a do mých daly tiše, jemně své ručky malé, hebounké. Pro vás, sny pohřbené, je pozdě, i lilie již necítí, v samotách pták usnul v hvozdě, jen hvězdy budou zářiti! 38

***
Tak marno vše, jen zmar si zpívá Tak marno vše, jen zmar si zpívá
svou denní píseň smutnou všem, a žlutá kostra hlavou kývá u hřbitova bran pozdravem. Je marno vše, jen bolest zbývá, nad květy snů a životem, a hudba srdce zádumčivá hned pláčem je, hned jásotem! 39

PODZIM.
Upírám oči v listů dešť, podzim je, brachu, podzim je, zčernaly růže docela, uvadly bílé lilije. Upírám oči v listů dešť, pohádku třeba prožíti: dovede srdce zkrvácet, slzami oči zalíti...! 40

INTIMNÍ SLOKY.
Když májový se večer tměl, já jsem ti, drahá, rozuměl a bolest tvá, mým štěstím byla a tou jsi se mně zalíbila. Je lépe nežít’, věčně spat, v duši zima, v srdci chlad, přec bolest tvá, mým štěstím byla a tou jsi se mně zalíbila! 41

TOUHA.
Modré dálky v srdci leží, po všem mně dnes teskno je, tichounce si v duši sněží, všude bílé závoje. Horečka mi v tepnách hraje, zima, teskno, smutno je, hledám květy, hledám kraje, hledám klidu, pokoje. V samoty si duše slétá; – konec touhy jediný: užít tu ze všeho světa aspoň štěstí vteřiny! 42

NOCTURNO.
Je půlnoc, svítím... všude zima, při každém vzdechu vidím dech, na okně mém si měsíc dřímá v nadhvězdných svých smutných snech. Jsem sám a klid se v síni šíří, mé světlo žlutě v dálku plá, v duši stará bolest hýří a citů strun se dotekla. Za květem květ mi život zničil, ze slz mých nový vykvet’ zas, by vzdorně hlavu vzhůru vztýčil jen novým bouřím na pospas... 43

MÁM STARÉ PARKY RÁD...
Mám staré parky rád, v nichž vodotrysky šumí a kroky žen se tlumí, jež chtěl jsem milovat. Mám staré parky rád s kouzlem intimnosti, zde květy minulosti zavoní v duše chlad... Mám staré parky rád, zde bolest duše dřímá a zašlých roků šat je smutkem obejímá. Mám staré parky rád, zde dřímá mnohé přání, a z fialových řad zde sténá neshledání! – 44

PLÁČ HOUSLÍ.
Pláč houslí slýchám rád, když všecko šlo již spat, jen noční motýl přiletí přivonět k růže poupěti. Tu housle plakají jak ty, tak podtají, má drahá, kde jsi dneska as, kde veselý tvůj smích a hlas? Je sémě zaseto, nezkvete prokleto, pláč houslí slýchám rád, když všecko šlo již spat! 45

IN MEMORIAM.
Mé krásné dítě, dítě slunné Italie, co zaneslo tě v chladné kraje Severu? V černých vlasech zatknutý květ kamelie se snaží zastřít’ bledé tváře nádheru. Když vyprávíš o bílém kraji Venezie, kde vlažné moře město krásy obtéká, hned vidím růže, vidím sněžné akacie – kraj sluneční ve smutném žití člověka. Jak bludné ptáče toužíš marně, marně zpátky, tvé krásné sny tak záhy osud pochová, v duši tvé jen obraz dřímat bude sladký s tebou v koutku vesnického hřbitova... 46

VEČERNÍ NÁLADA.
Spí město, jenom řeka hučí a měsíc bílý líbá ji, v oknech kláštera zpěv zvučí a violy hlas počítají. Prastaré lípy šumí ještě ve fialové aleji, již dávno přešly letní deště a mlhy hory halejí. Jen viola kdes smutně kvílí a je to smutek takový, když srdce plakat nemá síly a nikomu to nepoví! Snad jsou to vzdechy sladké touhy, jen měsíc bílý líbá ji, a polibek ten žhavý, dlouhý ve klášter letí podtají. 47

RESIGNACE. (O. Viglicovi.)
Je zbrocen krví majestát mých snů, a květy přání mých jsou zašlapány v prach, v šeru smutno nezrozených dnů, na minulé když západu již padá nach. Kam pohlednu dnes, všude ledu květ, v očích násilně pláč ztajen přesmutných a stříbrný zvon srdce vyzvánět do dálek slyším marně modrých, bezcitných... 48 OBSAH:
Strana Večerní píseň7 Italská krajinka8 Podzimní meditace9 Melancholický podzim10 Rozloučení11 Po letech12 Večer u moře13 Červnové růže14 Nevlídný den15 Stesk16 Návštěva17 Zakletý zámek18 Samotářský květ19 Píseň mého srdce20 V bezesné noci21 Z plesu22 Španělské tanečnici23 V trávě24 Smutek25 ***26 Hřbitov slavíků27 Nálada28 Píseň29 Utišení30 Podzim v parku31 Zimní večer32 Když se tak někdy rozprší...33 Klekání34 Minulost35 Květ samot36 Vzpomínka z Arka37 Nálada38 ***39 Podzim40 Intimní sloky41 Touha42 Nocturno43 Mám staré parky rád...44 Pláč houslí45 In memoriam46 Večerní nálada47 Resignace48
E: pk; 2005 49