ROZLOUČENÍ.

Adolf Brabec

ROZLOUČENÍ.
Ta chvíle tragická, jež nervy všecky rozechvěla a růže vzpomínek přinesla poslední, když bílá duše tvá na chvíli zlatá křídla měla, v tvých očích čet’ jsem: V oko moje pohlédni. Jsme souzeni si v žití, či nás jenom vášeň vábí? Na otázku tu přáli jsme si odpověď. Tys řekla smutně: Vím, že oba jsme jen příliš slabí, tys silnější – a proto ty můj osud veď!... A jakás vůně, plná vroucích citů, již neprobudí nikdy nejkrásnější květ, kol šířila se v sladkém, hvězdném třpytu... nám zůstalo jen kouzlo neskončených vět. 11