SMUTEK.

Adolf Brabec

SMUTEK.
Tak divno tu, tak ticho tu, pár světel plá jen v dáli, do smutku jen a vzpomínek se žití moje halí, eh, nač to vše, sem vína číš, sem svůdné přijďte ženy a jásat chci a smát se chci, svým smutkem přemožený. Se životem se nesmířím, jen úsměv pro vše zbývá, ten klidný úsměv stoika, jenž na vše hlavou kývá, a v duši mojí lyrické se hraje tragedie, když život svými vlnami v mé čelo drsně bije! 25