ŽIVOT
Den s večerem, smrt s životem se stihá, na těžká víčka klesá snem a černé noci roušky taje zdvihá den s večerem. Svět věčně stejný – bludička se mihá a láká v náruč zprahlým rtem – dál osud mlčí, uzavřená kniha. A v hlavách lože stojí smrt a číhá – a sotva že si vzpomenem’vzpomenem’, zas nová vráska, nová smutků rýha, a konec přines’ tužbám všem den s večerem. 11

V BŘEZNOVÉM SLUNCI
V březnovém slunci odpočívá Řím v předtuše jara, které ve zdech pučí, a velkonoční zvony s věží zvučí a zaznívají nebes královstvím v březnovém slunci. Je zahalen chrám boží tajemstvím, zpěv varhan jásá, zástup kolem hlučí a k nebi stoupá kaditelnic dým. Jde anděl míru v kraje s poselstvím: Vstalť Kristus z mrtvých, tiskne do náručí, svět objímá, nás lásce smírné učí... V předtuše jara probouzí se Řím v březnovém slunci. 12

NA HŘBITOVĚ
Zas na hřbitově vchází večer vlahý a širý vesmír plane v zlatohlavu a zvony zvučí stověžaté Prahy, tak jednotvárně šumí píseň splavů na hřbitově. Sní rovy tiše: mrtví všech tu stavůstavů, když jednou přešli hřbitovní ty prahyprahy, si klidně lehli, k hlavě dali hlavu. Vše vzali s sebou: právo, moc i slávu, jich naděje smrt sklála příliš záhy! Prst dala jim a místo lauru – trávu a přístav klidný otevřela, blahý, na hřbitově. 13

POHŘEB
Jde průvod alejí a hudba hraje a v taktu štíhlí vykračují oři, a černý závoj zvedá se a vlaje, kol rakve svíce plápolavě hoří, jde průvod alejí. Svit slunce září v zaplavené kraje a do bláta se těžké kroky noří, sníh v temných vodách na lučinách taje. Sad vydechuje v prvních květech máje, vstříc jásá země růžolící Zoři, a v keřích kosi pějí na šalmaje – kdos hořce pláče tak a vzlyká v hoři a svíce plápolá a hudba hraje – jde průvod alejí. 14

JÁ V TIŠ SE VRACÍM...
Já v tiš se vracím svojí komnaty, má těžká hlava klesá unavená, je bouřná noc a vichr v sadě stená, jsou v nebi žhavé ohně rozžaty – já v tiš se vracím svojí komnaty. V mé duši píseň zvučí sonáty té nadpozemské hudby Beethovena, sbor andělů tam zpívá roráty. A vichr skučí v sadě, láme akáty a řeka hučí blesky rozčeřená... je obloha jak výheň otevřená – je soudný den to, večer odplaty, já v tiš se vracím svojí komnaty. 15

VE SLOKÁCH TVÝCH...
Ve slokách Tvých své čerpám síly, v těch letních nocích nádherných, jež s hvězdami se v jedno slily ve slokách Tvých. Jdu ve Tvých stopách k svému cíli, zní kolem zpěv a jásá smích, květ akácií voní bílý. A vlahou nocí fontán kvílíkvílí, kde vroucí nápěv teskně ztich’... kdos’ nocí lká a touhou šílí, zpět volá přelud sladký, milý ve slokách Tvých. 16

MÁ DUŠE PROSÍ...
Má duše prosí: malou chvíli jen, než v akaciích ztichnou písně kosí, a v šerých stínech zahalí se den – ach, malou chvíli jen, má duše prosí! Ó, lásko, Puku roztomilý, bosý – ty květy svoje noci dáváš v plenplen, dřív než je podzim za večera zkosí. Tvůj úsměv bolest na dně srdce nosí, tak mnohý temnou nocí znikne sten, a mnohé oko slzami se zrosízrosí, když chrám je zbořen, nedosněn je sen – ó, postůj chvíli jen, má duše prosí! 17

NECH VYZNÍVAT...
V té písni vroucí, jež v mé duši zvučízvučí, nech’ vyznívat noc nádhernou tu, skvoucí, květ rudých růží v snícím sadu pučí v té písni vroucí. Slyš, vonným šerem slavík počal tlouci, a bílá řeka monotonně hučí, a v olších mušky svítí, zlatí brouci. Noc do vod svála hvězdy nehasnoucí a příroda si klesla do náručí – Plod uzrává a klas se vlní dmoucí – Mé srdcesrdce, ztiš se! Co Tě ještě mučí? Nech’ vyznívat noc nádhernou tu, skvoucí, v té písni vroucí! 18

NECHŤ PÍSNĚ MÉ...
Nechť písně mé se rozletí v tu tajůplnou noci tiš – chci ve Tvém žhavém objetí až k nebi stoupat výš a výš, nechť písně mé se rozletí! Zpěv ptáků v sadě ztichl již a rosa skví se v poupěti, květ svítí jako čárná číš. Zem zrosena je perletí, je kouzla plná hvězdná říš... nech’ v duši mé ji hořeti jak tehdy z jara – ještě víš? Nechť písně mé se rozletí! 19

AKÁCIE
Květ bílý, který dala mi Tvá ruka, sad v zadumání v hvězdném jase leží a v rosných perlách vydechují luka – ó, květy bílé, akácie svěží! Je půlnoc, zvony bijí blízkých věží – kdos’ kolem jde a na má okna ťuká, tak tajůplně kol mých dveří běží. Svá okna otvírám, zvon náhle puká a na zem bílé akácie sněží... to přešlo štěstí kolem... ó, ta muka! Krok jeho vzdaluje se po nábřeží – ó, květy bílé, akácie svěží! 20

JÁ PLAKALA BYCH...
Já plakala bych pro vše tady kolem – květ lilií tam v sadě uvadá, v podzimním slunci leží zahrada – já plakala bych nad tím květným stvolem! Pel růží svítí ještě v keři holém a babí léto smutkem opřádá květ, luka, soumrak nad zoraným polem. Zpěv ptáků ztichl, háj se chvěje bolem, v kraj uléhá si těžká nálada a slunce, zlaté slunce zapadá! Svit poslední již zhasl nad topolem – já plakala bych pro vše tady kolem. 21

MÁ DUŠE ZNAVENÁ JE...
Má duše znavená je, oči pálí, mé srdce je jak urna plná taje, v ní pohřbeny jsou smutky mé a žaly – má duše znavená je. Ten tichý bol tak jednotvárný, stálý jak trpký plod mým pozdním létem zraje a srdce moje v mlžný závoj halí. Tu skvělou přízi dlouhé noci tkalytkaly, když za soumraku snášely se v kraje, v tkáň hebkou slzy s oka mého svály a divné touhy uvadlého máje – má duše znavená je. 22

SMRTI
Byla jsi mi blízka, že jsem mohla zříti rozbíjet se moře smutků o skaliska, slyšela jsem nářky Tvého vlnobití – byla jsi mi blízka. Viděla jsem hořehoře, jak se v propast řítí, bolestbolest, jak si v žalu neskonalém stýská, zoufalství jsem zřela v temných vírech vříti. Nadpozemskou hudbu slyšela jsem zníti nad mohylou Ticha, kterak nocí tryská, viděla jsem věčnost, věčné taje žití, světlo věčné, které v temnu hrobů svítí – byla jsi mi blízka. 23

HOST
Je připraven můj důmdům, jak měl by přijít kdosi, ten nečekaný a přec’ dávno ždaný host, stůl prostřen svátečně, květ svítí v perlách rosy a v číších nápoj hoří jako žhavý skvost – je připraven můj dům. Sad v zlatém slunci leží, ženci klasy kosí, a s vážkami tu klidně čeká minulost, den zvolna hasne, soumrak smutky nosí. A fontán šplouchá, v akáciích pějí kosi, a duha zemi překlenula jako most – kdos’ z temnot přichází, jde tiše tak a prosí... zvon vyzvání, noc blízká číhá, vešel host – je připraven můj dům. 24

NOC V KRAJ SE VALÍ...
Noc v kraj se valí. V tichu večera jak žalmy zvučí smutných písní škály, jež kdosi hraje v kobce kláštera, a toužným echem pozdní chodce šálí, noc v kraj se valí. Na nebi zhasla hvězdná nádheranádhera, vzduch těžký je a v očích slzy pálí, a sýček houká, noci příšera. Blesk s mraků sjíždí, zasvit do šera a na hřbitově kříže v ohni vzplály... zpěv smutný ztichl ve zdech kláštera a na věži se zvony rozplakaly – noc v kraj se valí. 25

ŠUMÍ BŘÍZY...
Ant. Chittussimu
Na Tvém rově šumí břízy, v jejich světlých korunách luna spřádá skvělou přízi, Zoře snáší skvělý nach, šumí břízy. Jaro plné svěží mízy překročilo Ticha práh, kde Tvé srdce zlaté, ryzí, dřímá tichým spánkem v snách. Jak ty časy v dálku mizí! Zapadly kdes v šedých mhách... Život přešel chladný, cizí, závoj zapomnění ztáh’ – šumí břízy. 26

SLEPCI
Jdou slepci, slunce hasne stromů v klínu a oblak vzňal se jako výheň žhavá, a v sadě soumrak jako přízrak vstává, z něj minulost se šklebí plna stínů – jdou slepci. Na bedrech břímě nesou, cizí vinu, zrak zarudlý je pláčem do krvava, a s výčitkou se žití dovolává: Jsem k světlu zrozen, ve tmě hynu! Leč marně k slunci pozvedá se hlava a ruka tápe... kolem hlučí vřava, hřích kývá v ruce květy blínu – jdou slepci. 27

V ŽHAVÉM SLUNCI
V žhavém slunci vydechuje země, těžké plody v jejím klínu zrají, klasy jako žluté vlasy vlají, ovíjejí zlatem její témě v žhavém slunci. U rybníka jívy šepotají, flétna zpívá v olších přetajemně, lekníny se v tůni kolébají. Sytá vůně stoupá z lučin ke mně prosycena teplým dechem stájí, Angelus zní v požehnaném kraji, z života kde nové klíčí sémě v žhavém slunci. 28

PAPRSKY SVĚTLA
Paprsky světla v květech zkolébanézkolébané, k vám touha moje jako motýl vzlétla! v krůpějích rosy skvoucí démant plane paprsky světla! Doubrava šerá květem svěžím zkvetla, je ze zlata a stříbra listí stkané, čís’ ruka závoj z příze bájné spletla. Ó, drahé rovy hořce oplakané! vy drahá jména, jež jsem na nich četla! Tak mnohá slza v stíny vaše skane paprsky světla! 29

KVĚT USNUL V TRÁVĚ
Květ usnul v trávě, slavík v bezu ztich’, snad o vavřínech snil a slávě? šum ztichl v poli, ztichl zpěv a smích, rej vážek ustal na doubravě, květ usnul v trávě. Ve vonném klínu noci usnul hřích, jak děcko dřímá usměvavěusměvavě, kde netopýr se šerem v listí mih’. Den k spánku klidně leh’ si v alejích – jen šotku cosi zdá se právě, neb teskně tak si v listí ze sna vzdych’ a rozhoupal se kolébavě – květ usnul v trávě. 30

MÁ PÍSEŇ
Má smutná píseň nemá slov a její struny tklivě zvučí, sní na dně srdce drahý rov a na něm květy bledé, vzpomínka pučí. A ztichnout nedovede, ač zvadl květ v mé dlani, a nad rovem se sklání ve vánku jívy šedé. Noc temná vešla na hřbitov – to ticho kol mne mučí... sní na dně srdce drahý rov a na něm květy bledé, vzpomínka pučí. 31

KLID V DUŠI MOU...
Klid v duši mou se zase vrací tou letní nocí nádhernou, jež v kraj se snáší bílou mhou, svit slunce v oblacích se ztrácí – klid v duši mou se zase vrací. Zvon rozhoupal se lehkou hrou, a ženci ukončili práci a vonným šerem z pole jdou. Již ztichly hlasy, ztichli ptáci a k odpočinku zvony zvou, dým stoupá, okna září tmou – klid v duši mou se zase vrací. 32

HVĚZDÁM
Zářivé hvězdy v luhu nebeskémnebeském, Vy kouzlaplné oči v mračen moři, váš zrak se v taje nekonečna noří, blankytnou klenbou, širým vesmírem, zářivé hvězdy! Nad tichou strání stmělým večerem zář vaše jako bílý maják hoří, je bludným plavcům jistým přístavem. K vám modlitby se nesou azurem a pozvedají ruce bědní, choří, zrak upírají ve svém těžkém hoři, ó, světla lásky, sviťte srdcím všem – zářivé hvězdy! 33

VŠE ROZMAR PŘINES’...
Vše rozmar přines’ za večera, květ zlatý na stráň rozhodilrozhodil, kde pustá lada byla včeravčera, luh rosnou vláhou pokropil, vše rozmar přines’. A smutky navál v teskná šera, a zastavil se u mohylmohyl, kde odpočívá bolest sterá. Leč nevěděl užuž, kde spí která – jen nad rovy se zamyslil... pak hvězdy snášel za večera a v sladké písně mé je skryl – vše rozmar přines’. 34

MISTRU JAR. VRCHLICKÉMU
Jsi jako slunce žhoucí dech, Jsi jako luny skvoucí zář, Jsi stálé zdroje květů všech, Jsi věčné krásy luzná tvář. Jsi jako smích v těch dívčích rtech, Jsi čistých slzí třpytný šlář, Jsi srdcem srdcí duší všech, jež krev Ti daly na oltář. Svět dýše Tebou obrozen, a velebou Tvou jásá den, a hluboká se chvěje noc. A Titanů všech sílu máš, Svým zpěvem bědným duším dáš zas pevnou víru v krásy moc! 37

MÁM RÁDA...
Mám ráda hřbitov, hroby zasnělézasnělé, když nad nivami večer vchází snivý – jsou mrtví moji dobří přátelé – klid leží kolem, mír se snáší tklivý. Tu věky sní, jsou kříže zpuchřelé, a tiše šumí zadumané jívy, a písně zvučízvučí, jakby andělé tam v nebi pěli chorál zádumčivý. Čas ulehá si v květy setlelé, kde věky ruce podaly si v smíru a život stanul u bran nesměle. Smrt preludium hraje přeskvělé, klid svatý leží v daleku a šíru – v tom velkém tichu noci setmělé. 38

RUDÉ SVĚTLO
Pozdní večer, zima, padá sníh, ulicí se rudé světlo mihá, dům je šerý, opuštěn a tich, černý přízrak do noci se zdvihá. Kdosi kráčí– vichr v stromech vzdych’, ponurého chodce v chůzi stihá, rudé světlo září – uvnitř hřích v aksamitu v měkká lůžka líhá. Kroky ztichly, domem zvonky znějí, vrata skřípou, v okně stín se mih – bílý sníh se sype do šlépějí. Jasné světlo na chodník se lije, temnou nocí zvučí tichý smích, valčíková zmírá melodije. 39

MOŘI
Miluji Tvé dálky bílé, nedozírné, obzory Tvé skvělé, průsvitné a krásné, zrůžovělé, modré vody, vlny mírné, krůpěje Tvé čisté jako křišťál jasné. Tvoje prudké bouře, rudé blesky sirné, západy, v nichž slunce v žhavé touze hasne, Tvoje šerá Ticha, letní noci smírnésmírné, nad jichž krásou hvězdnou lidské oko žasne. V Tvojich širých dálkách leží nekonečnost, hvězdný vesmír dřímá ve Tvých tichých vodách, kde již staletími prošla celá věčnost. A v tom velkém Tichu, nad křišťálnou hloubí, opěvána věky písněmi a v ódách – nesmrtelnost s věčnem s životem se snoubí. 40

ZAZNÍVEJ!
ZaznívejZaznívej, má písni! Není dosti vzdechů, smutků není dosti, které z čistých tůní za večerů temných prýští z vonných mechů, napojené rosou, svěžích vřesů vůní. V doprovodu stesků, které ulehají v letních vlahých nocích v duši závějemi, fanfárami zvučí, na hoboje lkají, uspávají snivé srdce nadějemi. Opřádají zemi, v květech žhavě planou, jako luzný přelud v dálce světélkují – a svou přízi skvělou z hořkých smutků stkanou na rov čerstvý věsí, v ticho šerých thují. 41

PLAČPLAČ, DUŠE MÁ...
PlačPlač, duše má a zahal do závojů své těžké smutky, hořkých slzí pramen, a v tichu noci, v záři hvězdných rojů tu poklekni a pomodli se: Amen! Tvé chrámy leží v troskách – konec bojů, noc klidná sejme tíži s Tvojich ramen a napojí Tě vláhou rosných zdrojů, svit hvězdný snese na náhrobní kámen. Tvé illuse a sny, Tvé smělé touhy – to přelud byl jen letní noci pouhý, a zmámilo Tě kouzlo léta skvělé. Jen bludička se vlahým šerem kmitla, že hvězdou je, jsi mnila, pro Tě svitla – dál životem jdeš zase osaměle. 42

IN MEMORIAM
I.
Buď navždy s Bohem, milý příteli! tam v záhrobí a temna tiši snad duše Tvoje hlas můj slyší, a oči vidí, jež se zavřely. A píseň, kterou rty Tvé dopěly, teď jiným světem hvězdnou říší, a vesmíru se nese výší – kam všechny duše jednou dospěly. Dál život půjde ve své touzetouze, jen Ty zde scházet budeš pouze, svět nevděčný Tě brzo oželí. Jen myšlenky jak vánku vání tam vzletí k Tobě kol Tvých skrání – a vzpomínky jak milé pocely. 43 II.
Kytici vřesu na hrob Ti nesu, jež vonně dýchá z lesního ticha. Na rakev Tobě – vzpomínku sobě... z těch lesních květů, jarního vznětu. 44

PÍSEŇ
Já hledím v šerou noci tiš, cest nevidět a neslyšíš ni jediného hlasu. Do temna zeje nebes chrám, hvězd ani světel není tam, svit měsíčního jasu. Kol všude leží mrtvý klid, že vydechnout a promluvit se bojíš v noční tiši, kde Tvého srdce teskný vzdech v té temné noci na Tvých rtech víc nikdo neuslyší. 45

SMRT
Jede, jede dítě bledé – náruč plnou kvítí, bílé růže, tuberosy, plné svěží, třpytné rosy, perlami se svítí. Jede, jede dítě bledé – trhá něžné kvítí, tuberosy, růže bílé, perla kane každé chvíle dolů v naše žití. 46 Jede, jede dítě bledé – rozevírá dlaně, v ruce květy, růže něžné, s nebe sype listí sněžné – hvězda padá na ně. Jede, jede dítě bledé – květy s nebe hází, tuberosy, růže bílé – kudy jede, každé chvíle jedna hvězda schází. 47

PODZIMNÍ
Když zpátky dívám se tou řadou zašlých roků, mám v srdci tíhu jen a hořké slzy v oku. Tím stálým šerem dní mne slunce nezahřálo, co žití dalo mi? Je toho vskutku málo. Ten paprsk sluneční, jenž kmit se v jedné chvíli, byl zlaté mušky třpyt, jen bludičky svit bílý. A celý život můj byl průvod pohřbu dlouhý, mé srdce v rakvi leželo i luzné touhy. A za tím průvodem šla duše má jak vdova, rov otevřený zel, kříž ve zdi u hřbitova. Dnes v pozdní jeseni, jež v suchém listí šustí, zřím květy ještě kvést a v mojí duši růsti. To immortely jsou a mají modré oči – Tvé oči na mne tmou se s výčitkami točí. 48

CHVILKU JEN
Já žitím jdu jak poutník ten, jenž kráčí cestou stále dál, svět, zdá se mu, je luzný sen, a v duši chová ideál. Na nebe hledí okouzlen, je srdce jeho plné tuch, a zatím kolem hasne den a mlhou šedou chví se vzduch. Zrak toužně zírá do nebes, noc závoj snáší krajinou, jsou hvězdy skryté v mracích kdes – leč nezří ani jedinou. Cos’ plane tam – je bílý drn? to sníh se sype s oblohy... a jak tam kráčí, cítí trn, jak zabod’ se mu do nohy. 49 Tu zdá se mu, že hvězdný jas se na dlaň jeho s oblak schvěl – to slza byla, když jí střás, na ruce novou uviděl. Kol temná noc je, závěje, zrak marně hledí do oblak, a v srdci zhasla naděje... tu v Zoři vzplane rudě mrak. Den svítá, blízko cíl je již – a poutník plesá – chvilku jen – tam zejí vrátka – hřbitov, kříž – a jeden rov je otevřen. 50

TAK MÁLO...
Tak málo lásky v životě jsem našla, ač moje duše láskou celá plála, za hvězdou šla jsem, dřív, než Zoře vstala, mou cestou třpytně zakmitla se, zhasla. Kol v sadech stromy kvetly – krása zašlá! však než jsem přešla, oblaka se vzňala, a bouře v korunách se rozhoupala, květ bílý zlobná ruka na zem střásla. A jaro přešlo. Podzim v kraj se blíží, plod zralý svítí, naklání se tíží. Zda uzrál pro mne? Na jih letí ptáci... A babí léto na strniště holé svá vlákna věsí... Tiše leží pole – a nad ním slunce v oblacích se ztrácí. 53

PŘÍTELKYNI
Věř, nezávidím Tobě, Ty má milá, že šťastnější Jsi byla v žití tady, že smrt se u Tvých dveří zastavila a na vždy zkosen lásky Tvé květ mladý. Ty pokojně Jsi, šťastna v míru žila, sny Tvé mráz nezžeh’ ani zimní chlady, Ty’s umřela, mnemně noc tu zahalila tmou skutečností moje vzdušné hrady. To drahá ruka dala mi tu ránuránu, ač vše mi vzala, krutý je můj osud, přec děkovat jí za vše nepřestanu. Jak jinak mohla bych? Vždyť ráda mám jej dosud, a Boha prosím, Jenž je ve vesmíru – by šťasten žil tu v klidu též a míru! 54

JÁ ŽIVOT NEZNALA JSEM –
Já život neznala jsem, když jsem psala svou knihu lásky. Láska má to byla, jež pero dala mimi, a dobrá vílavíla, co psát mámmám, srdci mému poručila. V mé duši svatý oheň zahřívala a v srdci luzné jaro vykouzlila, z mých písní věnec jako z květů svila a na mém stromě plodům uzrát dala. A byla luznou pohádkou má říše, jak šťastna byla jsem, jak v snu jsem žila, to ruka má Ti nikdy nevypíše. Jak na jevišti, jež je skryto clonou – že nahou pravdu skrývá za oponouoponou, jsem v poznání tak hořkém zakusila! 55

JAK ŽEBRAČKA JSEM
Jak žebračka jsem, tato bídná žena, jež o berli kol mojich oken kráčí, šat rozedraný má, je nahrbená a v slabosti své sotva že se vláčí. Je průhledná tvář její, rozbrázděná, zrak zarudlý zhas’ v neustálém pláči, a mně se zdá, že stopa zkrvavená je všudevšude, kudy jde, sníh krví smáčí. Já životem se jak ta žena vleku, jsem znavena a v srdci svém mám ránu a v duši tíhu jako hoře věků. Je těžké jak můj osud to mé břímě, a vím, když klesnu, že víc nepovstanu – tak žitím dál jdu, sněhem, v kruté zimě. 56

NIC NECHCI VÍC
Nic nechci víc, než umřít chtěla bych, tam u moře být pochována, a slyšet jeho šumný pláč a smíchsmích, když nad ním bílá vzbouzejí se rána. Když zoře v barvách skví se nádherných a mha je z rosy jako z perel stkaná, z vln slunce vstává, v zlatých paprscích se hladina chví vánkem rozčechraná. Tam bych si k spánku chtěla ulehnout, své oči zavřít, zbavena všech pout, a zkolébat se vůní mořských řas. A moře slyšet hřmíti mocný hlashlas, když o skály se vlny tříští v jeku – tam spát bych klidně chtěla řadou věků! 57

MNE ŠPATNOU...
Mne špatnou nazval’s! Chtěl Jsi, bych jí byla, tak všichni dí – by lehce se Ti žilo, by svědomí Tě tolik netížilonetížilo, jsem trpět měla, z číše žluč tu pila! Mne obvinil Jsi, řekli mi, bych žila tu vinna já, ne Ty, je Tvé to dílo za vše, jímž srdce mé Tě obdařilo, za lásku, jíž Tě duše oblažila! Jak přežila jsem těžký, chmurný čas ten? To ptej se sebe! Nechci soudit Tebe, jdi dál, nechť je Ti milostivé nebe! Já nechci nic – jen prosím: Ty buď šťasten! Své hoře jak to břímě nesu klidně. Nechť usměje se osud na Tě vlídně! 58

MODLA
Jak na oltáři modla plná zlata v mé duši seděl Jsi jak na tom trůně, a písní mých Tě oblétaly vůně jak z kaditelnic myrrha rozehřatá. Má víra v Tebe silná byla, svatá, v mém oku zhlížel Jsi se na dně tůně, jak paprsk slunce na té bledé luně se na mé tváři zář Tvá skvěla zlatá. Já zbožňovala Tebe. Zlatá modla jen byla to, ne Bůh! Když zášť mne bodla a zmije mne tu uštkla jedovatá, jen prázdná modla zbyla na podstavci. A mně je teď jak zbloudilému plavci – loď jeho sudba potopila klatá. 59

VŮNĚ BLÍNU
Má hrdost a má pýcha zraněna je, já za ní se tu vleku jako stín, a zášť v mém srdci jako ten plod zraje a jedovatě voní jako blín. Je prázdno kol, jsou zpustošeny krajekraje, kde v slunci skvěl se hrozen révovin, tma pustá je, zpěv ztich’, spí šeré háje, je hluchý klas, jejž vydal země klín. V mém srdci, zdá se, otravný květ pučí, květ dobra v něm tvá ruka servala, je div, že zlobou svou je neumučí. A přec, když těžkou vůni dýchám blínublínu, já cítím: pýcha mne jen přelhala a láska dí mně: „miluj“ – ač tu hynu. 60

JSEM SAMA DOMA
Jsem sama doma, vůně táhnou mdlé tím otevřeným oknem ke mně s moře, v něm měsíc zhlíží se jak v zrcadle šat stříbrný svůj do vod temných noře. Vzduch dusný je, jsou květy uvadlé, mrak jako netvor visí na té hoře, blesk křižuje se v dálce zašedlé, stín leh’ si kol jak na mou duši hoře. Tmou vítr fičí a hrom burácí, tvář bledé luny mraky uschovaly, jak pod rubášem nebe krvácí. Zlem za lásku mi život odplácí... jsem sama doma, rány v srdci pálí – zřím zrak Tvůj ve tmě jak se odvrací. 61

A JEDNOU...
A jednou v noci, ztěžka duše věří – tma zahalila rouškou její hřích, jsem zřela jiji, jak vyšla z jeho dveří, šla téměř nahá, v oku žár a smích. Já viděla ji dobře v ranní šeři – mne šílenstvím, jsem mnila, osud stih – když zášť mne uštkla, proč mne neudeří, a srdce v prsou neprobodne mých? Já stále zřím ji, slyším její krok – to sedm kroků, hřebů sedm bylo, je slyším dunět den co den již rok! Mou duši jimi přibil’s na kříži... Ó, víko rakve když se přiklopilo, víc mrtvé než mně žal můj netíží! 62

PROČ?
Proč neodvedl Jsi ji, proč v mém domě a na tom loži – strašné je to tak – Jsi obelhal mne, jednal věrolomně, Tvůj předstíral mi lásku drahý zrak? Ty, jenž Jsi plodům dal zrát na mém stromě, mou duši zbudil – pěla jako pták! Svou musou nazval Jsi mne, a já skromně jak stín Tvůj šla jsem hledíc na zázrak? Ty, jejž jsem nad svůj mír tu zbožňovala a stavěla Tě nad vše vysoko, Ty Jsi mne zradil, ústa Tvá mi lhala – tu v domě tomtom, kde duší mou vše žilo – já s nebes trůnu slétla hluboko v to pouhé nic – kol vše se zatemnilo. 63

LEKNÍN
Ta vaše láska ve lži zrodila se, jak leknín v tůni z bahna vykvetla, a v jeho květu, v třpytném rosném jase tam s vánkem hořká slza zalétla. Kol šla má duše, ustrnula v žasežase, když shlédla zmiji, jež se zapletla v tom bílém listu, svinula se zase pod černou růží, jež tu rozkvetla. A jedovatá vůně ovála mne, lží bylo vše – a není pomoci! Tmou bludička se kmitla, světlo klamné. Mne do močálu svedla lživých světů, květ pokálený svítil do noci a pod ním zmije krutá uštkla mne tu! 64

KDYŽ MYSLÍM NA TO...
Když myslím na to, čím mi život bylbyl, než na své cestě potkala jsem Tebe, poušť byla kol, a sad můj tiše snil, jak rubášem mrak černý skrýval nebe. Žal se mnou šel, těch málo bylo chvil, v nichž květ jsem zřela kvésti kolem sebe, tak sama šla jsem, vzdálen byl můj cíl, chlad cítila jsem jak mne v srdce zebe. A hněvat bych se měla na Tě dnes, že’s opustil mne? Ne, můj drahý, milý! Já Tebou první cítila jsem plesples, když k sobě jsi mne přižeh, vzhůru vznesvznes, a k životu jsem nové našla sílysíly, když letěla jsem s Tebou do nebes! 65

HRAČKA
Je bol má lyra, ruka hraje na ní a zraněná má láska vede zpěv, mé srdce dává takt v svém odříkání, v mé písni tryská vřelá jeho krev. To ticho tíží mne – měj slitování! Co udělala jsem Ti, proč ten hněv? Ty mlčíš jako kámen – nesmím ani se ozvatozvat, když mi život prchá z cév? Ty’s nařkl mne. Proč? Vysvětli svá slova, jak děcko jsi, jež hračku rozlomírozlomí, když omrzí je. Novou hračku chová. A mlčíš jak to ticho na hřbitověhřbitově, kde mrtví leží v hrobě svědomísvědomí, a srdce Tvé jak kámen na tom rově! 66

JEN HRAČKOU
Já nemusím se skrývat s láskou svou, k ní přiznám se a řeknu světu všemu, že šťastna byla jsem tak láskou Tvou, jež byla zdrojem srdci oddanému. Co svaté bylo mi, žel, bylo hrou jen chvilkovou Ti, hračkou srdci Tvému, Ty’s oklamal mne, zradil duši mou, a smrtnou ránu zadal srdci mému. Ne dosti na tom: klidně dál jsi šel, mne odsoudil jsi, v propast strh’ mne noci, a vysvětlení každé odepřel. Prsť bahna hodil’s na můj Majestát, a nade mnou stál bídnou bez pomoci a blízkou smrti, mlčky jako kat! 67

BYL...
Byl hněv to Boží. Jasně dnes to cítím, že na úroveň Jeho jsem Tě kladla, jak na podstavec modlu, že mým žitím jak bohyně v mém srdci láska vládla. Já věnčila ji vavřínem a kvítím, leč zranila se vosí o žihadla, tu poznala jsem, že se dolů řítím, na tvrdou zem jsem s modrých oblak padla. Jak pohanka jsem uctívala Tebe, mým sluncem byl jsi, modrý azur nebe bych pro Tvůj úsměv ráda byla snesla. A teď jsem sama, propast zeje bezdná, jsem jak ten lodník, který ztratil vesla, kol moře hučí, noc je nedohledná. 68

SNAD
Snad je to trest a pomstili se Bozi, že duše má Tě příliš měla ráda, teď zkázou srdci a mé duši hrozí, stín do kraje se mého šerý vkrádá. Že zapomenout možno – tak dí mnozí a novou naděj’ že nám život spřádá? ti, jež to praví, jak jsou přeubozí! Ta slova na rty neznalost jim vkládá. Je láska pravá nad vše velká tady, ta na sobě se nedopouští zrady, a zmírá s námi na smrtelném loži. Je silnější a větší v utrpení, kdož poznali ji, ti jsou posvěceni, jsou obdařeni, vyvolenci Boží. 69

JABLOŇ
Zlí lidé duši zranili mně moji – jak jabloň v sadu sadařova ruka – je ořezaná, kůra její puká a krvácí z té strašné rány svojí. Je krutá zima, mračna v nebi stojí a vítr lká – mé srdce bázní ťuká – a přec je nutno vytrpět ta muka, než rána sečná v duši mé se zhojí. Neb jak ten strom, jenž v sadě ční tu holý, mráz pálí jej a rány jeho bolí a přece z jara zaskvěje se v květu – Tak z ran v mé duši též květ vykvete tu a vlahou rosou zaskví se z mé tísně, a v duši mé jak v stromě zazní písně! 70

TA DRUHÁ
Má patronka je svatá Teresa, mně při křtu dali jméno této svatésvaté, mně vítala tu jak ji nebesa, ráj po smrti mně kynul jedenkráte. Leč podivná jsou žití kolesa, jež kdos tu točí: osudy jsou spiaté, pod tíhou hoře div že neklesá v svém žalu mnohá duše častokráte. Jak ona svatá žila jsem – až jednou jsem potkala Tě. Život: „žij!“ mi děl. Ráj poznala jsem, zřela jak tu blednou i hvězdy před Tvou září. Leč tu znova kdos’ kolem točil... stín se cestou schvěl – šla Teresa – ta druhá, Rousseauova. 71 OBSAH
Strana Pandořina skřínka7 Deník lyrikův9 Život11 V březnovém slunci12 Na hřbitově13 Pohřeb14 Já v tiš se vracím...15 Ve slokách Tvých...16 Má duše prosí...17 Nech vyznívat...18 Nechť písně mé...19 Akácie20 Já plakala bych...21 Má duše znavená je...22 Smrti23 Host24 Noc v kraj se valí...25 Šumí břízy...26 Slepci27 V žhavém slunci28 Paprsky světla29 Květ usnul v trávě30 Má píseň31 Klid v duši mou...32
[73] Strana Hvězdám33 Vše rozmar přines’...34 Mlhavé dálky35 Mistru Jar. Vrchlickému37 Mám ráda...38 Rudé světlo39 Moři40 Zaznívej!41 PlačPlač, duše má...42 In memoriam43 Píseň45 Smrt46 Podzimní48 Chvilku jen49 Počátek románu51 Tak málo...53 Přítelkyni54 Já život neznala jsem55 Jak žebračka jsem56 Nic nechci víc57 Mne špatnou...58 Modla59 Vůně blínu60 Jsem sama doma61 A jednou...62 Proč?63 Leknín64 Když myslím na to...65
[74] Strana Hračka66 Jen hračkou67 Byl...68 Snad69 Jabloň70 Ta druhá71
[75] TERÉZA DUBROVSKÁ PANDOŘINA SKŘÍNKA Typografická úprava a 2 dřevoryty Fr. Koblihy. K Vánocům 1927 vydalo nakladatelství J. Otto, spol. s r. o. v Praze. Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze typy Baskervillovými v 500 exemplářích na ručním papíře Van Gelderově Čís. 317.
[77] VYDANÉ KNIHY
Písně Bursík a Kohout Nové Písně Poetické Besedy Máje Když slunce zapadlo Rozhovory Básníků Fr. Topič
V TISKU
Penelopa Fr. Topič Soumrak Světová knihovna J. Otto překlad A. Tresiče Pavičiče Černí a modří ptáci Kamila Neumannová
E: lp; 2006 [78]