VŮNĚ BLÍNU

Tereza Dubrovská

VŮNĚ BLÍNU
Má hrdost a má pýcha zraněna je, já za ní se tu vleku jako stín, a zášť v mém srdci jako ten plod zraje a jedovatě voní jako blín. Je prázdno kol, jsou zpustošeny krajekraje, kde v slunci skvěl se hrozen révovin, tma pustá je, zpěv ztich’, spí šeré háje, je hluchý klas, jejž vydal země klín. V mém srdci, zdá se, otravný květ pučí, květ dobra v něm tvá ruka servala, je div, že zlobou svou je neumučí. A přec, když těžkou vůni dýchám blínublínu, já cítím: pýcha mne jen přelhala a láska dí mně: „miluj“ – ač tu hynu. 60