CHVILKU JEN

CHVILKU JEN
Já žitím jdu jak poutník ten, jenž kráčí cestou stále dál, svět, zdá se mu, je luzný sen, a v duši chová ideál. Na nebe hledí okouzlen, je srdce jeho plné tuch, a zatím kolem hasne den a mlhou šedou chví se vzduch. Zrak toužně zírá do nebes, noc závoj snáší krajinou, jsou hvězdy skryté v mracích kdes – leč nezří ani jedinou. Cos’ plane tam – je bílý drn? to sníh se sype s oblohy... a jak tam kráčí, cítí trn, jak zabod’ se mu do nohy. 49 Tu zdá se mu, že hvězdný jas se na dlaň jeho s oblak schvěl – to slza byla, když jí střás, na ruce novou uviděl. Kol temná noc je, závěje, zrak marně hledí do oblak, a v srdci zhasla naděje... tu v Zoři vzplane rudě mrak. Den svítá, blízko cíl je již – a poutník plesá – chvilku jen – tam zejí vrátka – hřbitov, kříž – a jeden rov je otevřen. 50