SLEPCI

Tereza Dubrovská

SLEPCI
Jdou slepci, slunce hasne stromů v klínu a oblak vzňal se jako výheň žhavá, a v sadě soumrak jako přízrak vstává, z něj minulost se šklebí plna stínů – jdou slepci. Na bedrech břímě nesou, cizí vinu, zrak zarudlý je pláčem do krvava, a s výčitkou se žití dovolává: Jsem k světlu zrozen, ve tmě hynu! Leč marně k slunci pozvedá se hlava a ruka tápe... kolem hlučí vřava, hřích kývá v ruce květy blínu – jdou slepci. 27