Básně
Vojtěcha Nejedlého.
Díl druhý.
V Praze.
Tiskem Jana Host. Pospíšila.
1883.
[1]
Jaroslav Sternberk.
Povězte mi, co tu straší?
Jaký zlý duch lidi plaší
Z divočené chrastiny?
Povětří zde bouří chladné,
Zvěř se děsý, tráva vadne,
Umírají květiny!
Mezy potvornými hady
Tatarové leží tady,
Kteří světu hrozyli;
Z pustotin svých vybíhali,
Národyby ukovali,
A se v krvi brodili.
Evropa schla, muží mdleli,
K Bohu s sklopenými čely
V zmatenosti volali;
Ženy, starcové a děti
Vidouc na smrt vyváděti
Pány, strachem klesali.
[3]
K nám co přívaly se valil,
Radosti a pokoj zkalil
Zástup z krajin širokých;
Ctnost a outlé nevinnosti
Nevzbudily outrpnosti
V srdcých mužů divokých.
Čechy v bídě vrchovaté
Spatřiv, budě k lásce svaté
Jaroslav dí horlícý:
Vstaňte mocní hrdinové!
Rozliťte se jako lvové
Na divochy hubícý!
Praviv rozžal svobodníky,
Aby syvé násylníky
Vypudili z dědiny.
Čechové y Moravané
Opouštějí milované
Pro vlast kleslou rodiny.
Jaroslave! sprostí na tě,
Na tě páni sedíc v zlatě
Naději svou skládají;
Tvým se řídí jasným okem,
Za tebou se mužným krokem
V zůřícý boj vydají.
4
Vévoda div vyvozuje,
Nepřátely naplňuje
Nesmyslnou hrdostí;
Sám pak v Holomoucy s svými
Bojovníky udatnými
Zavírá se s chytrostí.
Zůřivců zde zkázy hledá,
Z města vyloudit se nedá,
Krotí bůjnost hrdin svých.
Tatarové prozpěvují,
Vsy a hrady zapalují
Majíc posměch z Čechů ctných.
Darmo zbitých hlavy nesou,
Darmo měšťané se třesou
Vidouc hlavy krvavé;
V ouzku prosý na kolenou,
Aby myslí rozhorlenou
Ztrestal dráče sápavé.
Nechť se smělý Tatar vzteká,
Jaroslav náš času čeká,
Ažby jako mstícý hrom
S šlechetnými bojovníky
Na bezpečné ukrutníky
Vrazyv, střel je co blesk strom.
5
Neplač nevinnosti svatá!
Žen a mužů těla spiatá
Vysvobodí hrdina,
Vyvalí se jako moře
Hltajícý, setře hoře,
Jak jen padne hodina.
Již noc strašlivá se blíží,
Spaní spité vrahy tíží,
Hrdin volá znamení,
Moudrý vůdce pluky vede,
Ohněm, mečem v dráby bledé
Rozplozuje zmatení.
Bitva bouří, břinčí meče,
Řeka vřelé krve teče,
Stohy těl se k nebi pnou.
Jaroslave! skály trnou,
Když se s tebou naši hrnou,
Když mře Peta rukou tvou.
Jak Bůh hledíš bystrým okem,
Nepřátelé strašným skokem
Pomatení běhají.
Kam se rozvětřency děli,
Co svět pohltiti chtěli?
Kde lid tichý šlehají?
6
S mocý zašli Tatarové,
Slávou krásní hrdinové
Drtí pouta nevinným;
Ukrutenstvím zbité ctnosti
Vyrvaly se urputnosti
Mužným skutkem jediným.
Vysvobozená vlast plésá,
Bratr bratru k srdcy klesá,
Matka synu v náručí,
Vzdává milka vinouc k sobě
Díky Jaroslave! tobě,
Že jí ouzkost nemučí.
Starcy tváří rozhorlenou
S dětmi k vítězům se ženou,
Panny pějí růžové;
Děkujeme hlasy mdlými,
Ale srdcy upřímnými
Za svobodu, mužové!
K ním své s šedivými vlasy
Kmeti připojují hlasy,
Vypravujíc vesele:
Nebezpeční prchli dnové,
Vámi okříváme, lvové!
Na duši y na těle.
7
Vy jste slavně zvítězyli,
Za sousedy posvětili
Sebe na smrt s radostí;
Za to věčnost na vás kyne,
Sláva mužům věnce vine,
Vlast se vděčí s vroucností.
Evropo! pout prázdná klekni!
Šťastná budoucnosti! lekni
Zázraku se mocného!
Hrstka smělých bojovníků
Střela hrůzu ukrutníků
Zprávou muže moudrého!
Dcera.
Strašlivý hlas: Do žaláře!
Zahřměl v uleknutém domě;
Ach! tu zbledly květné tváře,
Ach! tu každý ruce lomě
K rozmilému otcy běžel,
U noh jeho ležel.
Žena čistá jako kvítek
K manželi se přivinula,
Jako anděl z krásy dítek
Dceruška se vyšinula,
8
Stiskla otce do náručí,
Ať mne, řekla, mučí!
Nelítostní ukrutnícy
Okem mstivým pohleděli,
Když sem vlasti zástupnícy
Na křik dítek přiletěli,
Když se dcera vpiala k otcy
Na vzdor syvé mocy.
Otec k srdcy tiskna dítě
Milé, hořem, láskou trnul,
Očma na milenku svítě
Na tvář sladké slzy hrnul;
„Ach! ty neprobudíš lásky
Milostnými hlásky!
Zůstaň milé dítě doma,
Zůstaň u své drahé matky,
Chraň se drtícýho hroma,
Který v zemi plodě zmatky
Y stín maří svobodnosti
Skryté v soukromnosti!“
„Byť y zůřil vítěz divý,
Neupustím od milého;
Nechť mne spatří, snad cyt živý
Pohne muže nelidského,
9
Snad mne za tě rychlou smrtí
V zůřivosti zdrtí.“
„Nevěř dítě lásce svodné!
Ta tě bleskem štěstí šálí,
Divoch odporníky škodné
Zdlouha tře, a s chutí pálí;
Ach! tvé jenby krásné tělo
V puchu práchnivělo!“
„Byť y, což mi do života,
Otče! nevidímli tebe?
Pro těli mne ztrýzní slota,
Láskou vykvete mi nebe;
Popřej, ať tvé hrozné bídy
Dělím každé třídy!“
„Tybys zlatá nevinnosti!
Pro dým slítla do záhuby?
Rozkošníkby v čisté ctnosti
Zaťal hanebnosti zuby;
O má slávo! ó můj květe!
Láska tvou ctnost splete.“
„Nehrož, otče, mé se zkázy!
Kat se krásou neoslepí!
Drak jen, co se opře hrázy
Vlády, v divokosti třepí.
10
Byť pád nevinnosti koval,
Dcerus otče! choval.“
„Nesuď dítě lstivých lidí
Podlé srdce nevinného;
Zlostník v lásce zpouru vidí,
S oblíbením hyzdí ctného.
Jdešli se mnou do vězení,
Náš rod celý splení.
Vzhlédni na svou matku milou,
Na mé neviňátka syny!
Chcešli krásu ušlechtilou
Svalit v vlasti rozvaliny?
Ušetř v bouři nepravosti
Outlé nevinnosti!nevinnosti!“
„O můj otče! mámli tebe
Pustit mezy mstivé hady?
Abych zachovala sebe,
Mrzké dopustit se zrady?
Byť y bily hromy vzteku,
S tebou v smrt se vleku;
Matka bude hájit dítek,
Dcera bídu sladit otcy,
Z trní vyjde lásky kvítek,
Hvězda štěstí z divé mocynocy;
11
Nadějeli bídným zvadne,
Srdce láskou zmladne.“
Tu se vpiala k rozmilému,
Jak se duše k tělu pojí,
Světu vzdorujícý všemu
Sladkou nadějí se kojí,
Že y smrti muky zmůže
Lásky div a růže.
Sousedové s podivením
Pohlíželi na milenku,
Drábové když s rozkacením
Uráželi milostenku,
Jenž co nepohnutá skála
V předsevzetí stála.
Ukrutnícy roztřepili
Slovem sousedy se pnoucý;
Zástupců již netěšily
Nevinnosti cyty vroucý;
Jakby spínali je poutypouty,
Zalezali v kouty.
Bez odporu ukrutenství
Hanebného nástrojové
S posmíváním příkořenství
Tropíc, hůř než divochové
12
Strašíc mračícými čely
Jako čerti hřměli:
Do žaláře! Znova pláče
Po domě se rozlíhají;
Žena k svému muži skáče,
Dítky ruce napínají,
Aby pomahaly otcy
Proti dravé mocy.
Bože štíte nevinnosti!
Na slzyli naše hledíš,
Zrostajícý ukrutnosti
S trůnu lásky proč: Mři! nedíš?
Máli vrah hnát muky věčné
Ctnosti na srdečné?
Dcera pravíc slzyčkami
Tváři otcy pokropila,
Nelidskými pohrůžkami
Schla a ctného uchopila;
Poďme, kam hlas vede Páně
Ku věčnosti bráně!
Již se s otcem brala panna,
Již je pláče provázejí;
Tuť hřmí každá v městě strannastrana,
Hlukové se rozrážejí,
13
Valné ukrutenství klesá,
Vítěz řádný plésá.
Jako vichr věčných stromů
S násylností podvracuje,
Tak vztek z obživených domů
Letě, cyzý utracuje,
Vítězství své soused slaví,
Neb vlast dráčů zbaví.
Šťastná zpráva y zde v žíly
Neviňátkům život leje,
Děti nabývají sýly,
Dcera radostí se směje,
Oko k otcy mluví jasné:
Naše bída zhasne!
Sousedové obživují
Plašíc s tváří ouzkost bledou,
Outlou dceru korunují,
Městem ku podivu vedou,
V příkořenství že co skála
Panna pevná stála.
14
Vojna.
Na nebesa hledíc,
Trpké slzy cedíc
Krásná Lína seděla;
Vůkol utrápené stály
Černé lesy, příkré skály,
Řeka smutně hrčela.
Zvěř a ptácy oněměly,
Jakby nářek slyšet chtěly.
Kde jsy milý! kde jsy?
Slyšte hory lesy
Zarmoucené dívky hlas.
Kams se rozkošného těla
Ušlechtilá kráso děla?
Navrať k milence se zas!
Po tobě mé srdce touží,
A se dnem y nocý souží.
Přes blednoucý líce
Tekly slzy více
Panně hořem strávené;
Sotva mdlobou hlavu nesla,
Oko haslo, ruka klesla,
Srdce mřelo zemdlené;
15
Jakby u vidění byla,
Pomateně promluvila:
Bože! jaké zmatky!
Vidím hořet statky,
Lid se hrnout v dravý boj.
Běda kráse člověčenství!
V neunavném násylenství
Smrt ran rozesýlá roj,
Řady hynou, jenž co skály
Proti nepříteli stáli.
V mysli roznícené
Bouřemi se žene
K laskavému příteli;
Najednou se v běhu staví,
Pronikavým hlasem praví:
Ustaň vlasti mstiteli!
Podiž k srdcy upřímnému,
Ulev duchu zmoženému!
Hleďte mstiví dracy!
Můj se milý vracý
Vítěz z vojny zůřivé.
Co se na mne škaredíte?
Zamračeným nezděsýte
Okem panny bázlivé.
16
Méholi jste milka chtěli?
Vám se růže nezarděly.
Nebudu se více
Mořit za měsýce
Pro milého slzami;
Pěkné upletu sy věnce,
Sviji v kytky pro mládence
Plané růže s chrpami,
Ruce sepnouc na zem kleknu,
Vezmi čisté kvítky! řeknu.
Vida, co se děje,
Milostně se směje
Mladík ke mně nakloní,
Růží zardí se mu tváře,
Z očí bleskne lásky záře,
Sladký hlásek zazvoní:
„K srdéčku se přiviň mému!“
„Přivinu se k srdcy tvému!“
V tom se panna chtěla
Doteknouti těla
Rozmilého mládence;
S užasnutím trhla sebou,
Vzdychla hořce: Půjdu s tebou,
Neubíhej milence!
17
Ach! kam letíš širé kraje
Milý duchu probíhaje?
V plném pomatení
Hledíc na vidění
Zhrožujícý zoufala.
Mráz jde po mně! mezy katy
Hocha s krvavými šaty
Opět patřím! zvolala.
Stůj ó divokýdivoký, stůj kate!
Neutínej hlavy zlaté.
Již již nemá stání,
Vytržená shání
Po milém se mládency;
Volá, prosý, vzdychá, pláče,
Ruce spíná, kleká, skáče,
Sahá zvadlém po věncy;
Škubá věnec, mezy mlázý
Každý zvadlý kvítek házý.
Vidím, vidím blesky,
Slyším hromů třesky,
Běda, padá milý můj!
Chraň ho dobrotivé nebe!
Řekni Bože! prosým tebe,
Smrtícýmu hromu: Stůj!
18
Darmo prosým; milý klesá,
Hrdý vítěz nad ním plésá.
Řkoucy hrůzou trne,
Teď se na ni hrne
Sýla perných bolestí;
Jakby lidi usmrtiti,
Světy chtěla rozbořiti,
Hledí divá v neštěstí.
Jako dračice se staví,
K vrahům svého hocha praví:
Patřte na své činy!
Že jste švarné syny
Vyváděli do boje,
Otců, matek proklínání,
Poraněných bědování
Nedají vám pokoje;
Msta se strašná na vás svalí,
Pyšným Bohům slávu zkalí.
Již se země třese,
Neboť anděl nese
S nebe ortel smrtícý,
Svědomí zlé na vás šlehá,
Neustupná skála lehá,
Svírá srdce bouřícý;
19
Jděte do propastipropasti, jděte,
Trapte se, a denně mřete!
Takto v zůřivosti
Žehrá na vzteklosti
Bojovníků škodlivých;
Sýla mdlého těla vadne,
Srdce roznícené chladne
Vírem bouří svárlivých;
Ztrápená jen hořekuje,
Tichou žalost obnovuje:
Kde jsy milý! kde jsy?
Plačte semnou lesy,
Plačte hory, doliny!
Pukni srdce! Žádný z lidí
Na tom světě neuvidí
Milka slabé dívčiny.
Zašlať rozkoš má a sláva
Jako parnem outlá tráva.
Potok slzý cedí,
Smutně vůkol hledí,
Jakby hocha hledala.
Jde a vzdychá: V krátkém čase
Najdu na věčnosti zase,
V němž jsem štěstí skládala.
Ohlíží se; skrze houště
Kráčí zdlouha v mrtvé pouště.
20
Pokoj.
Lítá vojna se skončila,
Lenka horlivě prosyla
Vojsko k domovu jdoucý:
„Kde jest, řekněte lidičky!
Ženich ztrápené dívčičky,
Kde jest milenec vroucý?“
„Tvého milého neznáme,
Tvého milého nemáme!“
Vojsko veselé praví.
„Ach! snad mládence zabili,
Zem co zůřivě skropili
Krví, mužové draví!“
Děvče srdečně běduje,
Tváři růžové zběluje,
Slzýc pro hocha svého.
„Věrná neděs se dušinko!
My jsme živého, dívčinko!
Hocha viděli tvého!“
Panna třese se radostí,
Konec pláče a starostí,
Znova slunce mi svítí.
21
Vidouc praporce lítati,
Slyšíc zdaleka zpívati,
Házý po cestě kvítí.
V pláni spatřuje milence,
Y hned laskavé panence
Srdce zbouřené skáče;
Jako strážného anděla
Vítá zdravého manžela,
Láskou trne a pláče.
O můj! stále jsem vzdychala,
V nocy pro tebe nespala,
Ve dne trnula strachem;
Meče blýskavé břinčely,
Vůkol hlavy mi fičely
Koule zvětřené prachem.
V ouzku pro ctného mládence
Pamět zemřela milence,
Hrůzou rozum se zplašil,
Cenu ztratily poklady,
V poušť se změnily zahradyzahrady,
Slavík písněmi strašil.
Mám tě! ráje mi vykvetou,
S hor se zahrady vypletou,
Z bahen zámky a města;
22
Růže srdce své rozvine,
Na nás vábivě pokyne,
Kvítím obroste cesta.
Skočte do kola lidičky!
Písně zpívejte dívčičky!
Zbuď se k radosti světe!
Pokoj přivedl mi milého
Z vojny krvavé zdravého,
Nebe všudy mi kvete.
Takto mluvilo děvčátko
Jako růžové poupátko
S srdcem milému věrným.
K svému hochu se vinulo,
V sladké rozkoši plynulo,
Očkem jiskřilo černým.
Tys má! pravil a poskočil,
Jako holub se přitočil
Mladík k panence věrné,
Zlaté nastaly radosti,
Prchly šedivé starosti,
Bídy pomřely černé.
23
Staroušek.
Poslechněte lidinky!
Co vám budu vypravovat;
Stařec měl se zamilovat
Do hezounké dívčinky,
Hleďte, hleďte lidinky
Do hezounké dívčinky!
Ubohému stařečku
Láska nechtěla dát spáti;
Přes moc musyl ve snách hrátihráti,
Tisknout pannu k srdéčku,
Hleďte, hleďte k srdéčku
Tisknout pěknou dívečku.
Sotva ze sna poskočil,
Jak páv vyzdvihoval paty,
Zlaté na sebe bral šaty,
Pentle sobě otočil,
Hopsa, hejsa poskočil,
Pentle sobě otočil.
S portovými třapečky
Jako čamrda se točil,
Jak jen na ulicy zočil
24
Skotačivé dívečky,
HleďteHleďte, házel třapečky,
Jak jen viděl dívečky.
Kdo ho viděl, každý řekl,
Že mu holka udělala,
Marcypánu jísti dala,
Neboť láskou skoro lekl,
Hleďte, hleďte, každý řekl,
Starý blázen láskou lekl.
Jak chrt chvátal k nevěstě,
Hlavou, očma sem tam házel,
Dnes je dívka má, se sázel,
S kým se potkal na cestě;
Hleďte, když šel k nevěstě,
Pannu potkal na cestě.
Radostí se srdéčko
Starouškovi smálo v těle,
Jako mladík mluvil směle:
Vítám tě, mé slunéčko!
Jak med sladké srdéčko
Vítám tebe dívečko!
Proč pak jako růžinka
Jarní jsy se vystrojila?
By jak anděl zalíbila
25
Se mi zlatá dušinka;
Hleďte hoši dívčinka
Dnes je jarní růžinka!
Vyďte, vyďte lidičky!
Že mám holubičku pěknou?
Darmo před mne hoši kleknou,
Nedám krásné dívčičky,
Věřte, věřte lidičky,
Nedám hochům dívčičky!
Kdyby přinesl celý svět,
Dával za ni někdo nebe,
Nedám, nedám kupcy tebe,
Panno sladká jako med,
Nech sy, řeknu, nech sy svět,
Rajský kvítek pro mne vzkvet.
Dívečka se zarděla,
Tváři pěkně zakrývala,
Jakby starce milovala,
Studem řícy nechtěla;
Hleďte, proč se zarděla,
Starcy řícy nechtěla.
K zemi sklopíc očička,
Milostně se upejpajíc,
Na starce se usmívajíc
26
Šátkem hrála dívčička,
HleďteHleďte, zamkla očička
Potutedlná dívčička.
Stařec div se nezfantil,
U milenky poskakoval,
Hory doly přisliboval,
Hrůzu divů narantil,
Stařec div se nezfantil,
Hrůzu skoků narantil.
Poď sem, zlatá hrdličko!
Poleť k svému mužíčkovi.
Co chceš? Klenoty a kovy,
Šaty dám ti, hubičko!
Poleť zlatá hrdličko,
Buď mou ženkou, růžičko!
Jako cukr, jako med,
Jako slivky, jako višně,
Když se květem líčí pyšně,
Má je panna vonný květ,
HleďteHleďte, samý cukr, med
Má je panna vonný květ.
Žádné v světě knížátko
Nemá jak já pěkné ženky.
Do cyzyn jdi pro milenky,
27
Hledej, kup sy děvčátko,
Řekni hrdé knížátko!
Mášli, jak já děvčátko?
Jak jsem, krásná dívečko!
Na ulicy viděl tebe,
Hned mi, jakbych zýskal nebe,
Poskočilo srdéčko,
Jak jsem spatřil slunéčko,
Okřálo mi srdéčko.
Stařec jako dětátko
U dívčičky poskakoval;
Hezké jsem sy zamiloval
Roztomilé děvčátko,
Vábné jako poupátko,
Čerstvé jako srnčátko.
Tys můj milý zlatoušek!
Panna sladce promluvila,
Ubohého rozškádlila;
Hopsa, skočiv staroušek,
Hejsa tvůj jsem zlatoušek,
Mluvil jako papoušek.
Okolo své perličky
Jako had se kolem točil;
Nastojte! vzdychl, jak smrt zočil
28
Místo pěkné dívčičky;
Hleďte, hleďte lidičkylidičky,
Pěkné došel dívčičky!
Modná žena.
Modná Majolenka v Čechách
Byla nová Drahomíra;
Sotva že se narodila,
Krásná dívka mezy muže
Zmatenice lila.
Při poroduť nastříkala
Divá žena jedu z pekla
S smíchem v její oči černé
Řkoucý: Jak zlá saně trýzni
Milovníky věrné.
Dobře jí se podařila
Roztomilá učedlnice;
Arcy jako růže kvetla,
Ale láskou zahrávajíc
Hlavy mužům pletla.
Jak jen uviděli sličnou
Pannu slídní mladíkovémladíkové,
29
Hned y hlavy potratili,
S dychtivostí sladké jedy
Z její krásy pili.
Chytrá dívka vyváděla
Na vrch střechy rozkošníky;
Jestli mžikla, slovo řekla,
Vyletěli do propasti
Horoucýho pekla;
Pustili se do pranice
Jako rozsápaní lvové,
Vřelcy opustivše statky
V pouště prchli, zhrdli otcy,
Zradili své matky;
A předc potvornými činy
Nedosáhli svého cýle;
Neboť kouzedlnice svodná
Hrála láskou jako nyní
Každá dívka modná.
Když sy hlavy roztřepili,
Promrhali pro ni statky,
Skákávala do vysosti,
Hlupáky že nejmilejší
Došla veselosti.
30
Dlouho srdcy ohybnými
Zahrávala podvodnice,
Ač předc z nenadání vlezla
V sýti ošemetné lásce,
A se hrozně svezla.
U mužíčka sedět žence
Plaché hrubě nevonělo;
V letě vzdychla na sanice,
V zymě jí se hrozně chtělo
Malin ze květnice.
Muže dost se natrýznivši
Pomyslila na miláčka,
Aby v květu rozkošného
Živobytí v jeho spolku
Ušla draka svého.
Poďme, řekla, do cyzyny,
Dokud nám věk zlatý přeje;
V rozkoši a milování
Zaženeme snadno po své
Vlasti spomínání.
Pověst hrubou zanecháme,
Že mne čerti roztrhali;
Takto tupým vyklouzneme,
A sy v lůnu veselosti
Pěkně usedneme.
31
Místo shonu omámený
Lid sy bude ukazovat;
Kde zem usta otevřela,
Kudy z divokého pekla
Chasa přiletěla.
Fousáč začne divy duším
Zaslepeným vyprávěti,
Kříže dělat, ruce spínat,
Bezbožnou a hladkou mládež
K ctnosti napomínat.
Bože! co jsem na své oči
Viděl, na své uši slyšel!
Syrný plamen, strašné hlasy
Zkamenily těsné srdce,
Zježily mé vlasy.
To jste měli slyšet hřmoty,
To jste měli vidět oheň!
Zem se třásla, na obloze
Zašlo slunce, páni čerti
Jeli v zlatém voze.
Koním z huby plamen šlehal,
Řetězy se zablyštěly,
Pochopové v ohni stáli,
Na hříšnicy svodnou se co
Kočka na myš smáli.
32
Jak jen čerty uviděla,
Nevěřícý modle všecka
Smělost, všecka krása zašla,
Nyní hrdá posměvačka
Pána Boha našla.
Na zem klekla, ruce spiala,
Nic však slzy neprospěly;
Prvé vedla s Bohem vojnu,
Za to čerti roztrhali
Propadenou strojnu.
Vidíteli, kde krev její
Tekla, kudy mrtvou vezli?
Místo strašlivého trestu!
Do věčnosti za mne dosvědč
Všetečnému městu,
Jak se pejcha krotívává,
Jak zde soudce spravedlivý
Čertům vydal ženu modnou,
Aby v Čechách vykořenil
Rozpustilost škodnou.
Kde jste, neposedné dívky!
Co se jak páv okrasami
Růžovými vypínáte,
Tady živý důkaz vaší
Jisté zkázy máte!
33
Mluv sy parukáči! mluv sy
Nemotorné povídačky,
Děcko straš sy svými čerty!
Krásná Majolenka bude
Z tebe míti žerty;
Krásná Majolenka se svým
Vyvoleným drahým srdcem
V květu máje příznivého,
V sýdle rozkoše a lásky
Dojde cýle svého.
Tak se posmívajíc žena
Namlsaná se svým milým
Spěšně do kočáru sedla,
Aby v cyzý zemi denně
Radovánky vedla.
Lesem jedouc vyprávěla
Větrnice plésajícý,
Kterak oklamala pána,
Když se na ni z nenadání
Strašná vystřelila rána.
Neb muž chytrý znaje spády
Vrtké ženy natáhl sýti,
V outěkuby na sylnicy
Chytil s vyzrálými čerty
Modnou poběhlicy.
34
Splnilo se, co sy stlala;
Čerti vyskočili z háje,
Majolenku ulovili,
Y ji pěkně u mužíčka
Doma uložili.
Čert a sedlák.
Dnes vám budu, lidičky!
Divné věcy povídati,
Ze lži pravdu vykládati
Podlé moudré včeličky;
Jestli kdesy zavadím,
Pravdu osladím.
Ovšem hrdí duchové!
Víte, co se v světě děje,
Jak hrom houká, větřík věje,
Jak se rodí tvorové;
Však když někdy jednáte,
Radu žebráte.
Snad se něco dovíte
Z věkoletých povídaček,
Jimž dnes neuvěří špaček,
Jestli ve dne vidíte;
Nad vámi, prý, hrubá noc
Mívá velkou moc.
35
Jednou sprostý sedláček,
Jak se na tom světě dívá,
Slepý slepé štěstí mívá,
Moudrý vězý panáček,
Na číhadlo zbírat šel,
V oku čerta měl.
„Pěkně vítám, panáčku!
Kde pak jsme se tady vzali?“
„Páni bratří mne sem dali,
Bys mne, dobrý sedláčku!
Učil zyskné moudrosti
V květu mladosti!
S mocý chtějí ze mne mít
Mudrlanta velikého.“
„Toť ti muže výborného
Vyvolili, mámli být
Čerte učitelem tvým?
Sám nic neumím.“
„K čemu tyto okliky?
Moudří, když co řícy mají,
Rozum sobě najímají;
Způsobují pokřiky,
Aby svodné tkanice
Svedly opice.
36
Komu v hlavě hrubší noc
Mozek plete, tvoří stvůry,
Kouká na sprosťáky s hůry,
Leskem stvrzuje svou moc,
Rozsývaje pověry
Šíří nevěry.
Nesmíš sy to k srdcy brát,
Že máš břicho, žádné hlavy,
Vzhlédni kolem, všecky stavy
Spatříš po zysku se drát,
Ustama jen dělají,
Myslit neznají.
Zakuklení na trh jdou,
Párou nadýmají sebe;
Mluví, jakby spadli s nebe,
Krásnou pravdu lidem lhou,
Fousy, paruka a zvlášť
Skrývá moudré plášť.“
„Dosti pane čerte! dost
Jsy mne mžikem ponaučil;
Já jsem vzdychal y se mučil
Pro mizernou učenost;
Chcy být tedy učeným,
Hle! jsem učeným!
37
Slýchával jsem v mladosti,
Že, prý, děti všecko vědí,
Z prsu s mlíkem moudrost jedí,
Však že třeba chytrosti,
Aby nevtrousyl se jed
V čisté pravdy med.“
Tu sy sprostý sedláček
Napletl hodné karabáče,
Záda prášil, jak chrt skáče
Do kolečka panáček;
Žádné mocy nemaje
Klečí žebraje:
„Nech mne, milý sedláčku!
Dostis záda natřel; zato
Dám ti klenoty a zlato!“
„Cožbych z pekla panáčku!
Darmo kováš řetězy,
Dělal s penězy?“
„Jak jsy čistá dušička!
Zlatoť divy v světě tvoří,
Hlavy sázý, hrady boří
Jako svodná dívčička,
Pyšné duchy skloňuje,
Bloudy zvýšuje.
38
Chcešli dojít poctění,
Lehká práce! Cynkej zlatem,
Jasnýs jak sklo, byťs byl katem,
Mistr v každém umění,
Obraz sýly, pravoty,
Cti a dobroty.
Škaredý buď jako čert,
Trpaslíček; což jest s toho?
Navaž na se zlata mnoho,
Jako včely, není žert,
Poletějí děvčátka
Hladit oslátka.
Hlava jim se sfanfrní,
Srdce z ledu láskou shoří;
Kráse tvé se panny koří,
Pro tebe y do trní
Bez paměti běhají,
Blázna líbají.“
„Krásně zpívá slavíček;
Toťbych nepomyslil sobě,
Že tak dobře v malé době
Vyučí se čertíček.
Zpívej, zpívej ptáčku dál,
Učených jsy král.“
39
Karabáčem zatočil,
Čertovi třel záda spěšně.
Zlý duch kolem skákal směšně,
Hopsa sobě poskočil;
„Dosti milý brachubrachu, dost,
Natřel jsy mi kost.
Nech mne! za to zahrady
S panstvím zprávným podám tobě,
Budeš vyšlapovat sobě,
Honosyt se poklady.“
„Cožbych dělal s poklady?
Nech sy zahrady.“
„Aj! což myslíš, sedláče!
Že svým pohrzuješ štěstím?
Když ti k němu cestu klestím,
Proč tvé srdce neskáče,
Že se zbavíš soužení,
Sedneš v blažení?
Kdybys mocným pánem byl,
Denně bysy štěpil ráje,
V hrůze Ledna, v plesu Máje
S pochlebníky jedl a pil,
Užil krásy růžové
Jako pánové.
40
Pentle vřelce těšívá,
Pára reku hlavu mate,
V větru klena mosty zlaté,
Stínem srdce kojívá;
Tybys cti a slávy štít
Nechtěl Bohem být?
Dám ti krásy pozlátka;
Zmladneš, vezmešli je k sobě;
Jako k medu mouchy, k tobě
Přiletějí děvčátka,
Tebou švarné dívčičky
Ztratí hlavičky.
Povstaneť hned šnoření,
Krásná krásnější se lekne;
Tváli huba slovo cekne,
Bude hledat koření,
Aby došla dívečka
Tvého srdéčka“.srdéčka.“
„Dosti mdlého tlachání!
Pohádky ty mluv sy v pekle,
Vzbuzuj nimi duše leklé
K hanebnému kochání,
Já svou milou dívečku
Tisknu k srdéčku!“
41
„Jakýs blázen! jaký dub!
Mělbys býti v slavné Praze;
Tam se hejří, tam je blaze,
Bych měl na tisýce hub,
Abych zjevil její ctnost,
Nemělbych jich dost.
Věrnost! Toť jest směšná věc!
Vyšla z mody; krásné panny
Té se nedopustí hany,
Stavějí, prý, na ni klec,
Věrnost jindy vážená
Bude zavřena.
Pacholícy běhají,
Jako motejlové kvítí,
Kde jen jaké krásy cýtí,
Vtipným nosem hledají,
Oblizují dívčičky
Jak květ včeličky.
Pročby strach a trápení
Hloupě na se uvalili,
Místo sladkosti jed pili?
Dokud tvář se červení,
Požívají radosti
Sladké mladosti.
42
Tupec, srdce jako led
Rozkoše sy v bídy mění.
Patř! smrt na tě zuby cení,
Musýš v máji zlatých let
Z plésajícý krajiny
V bídy kaliny.
Pročež hoduj člověče!
Uží věku, plejtvej zlatem,
Chlub se krásou, čistým šatem,
Rozkoš věčně neteče;
Jako blesk a jarní den
Zajde krásy sen.“
Čert ty řeči prováděl,
Sedláčka chtě polapiti;
Ten se nedal oslepiti,
Čerta v kolo zaváděl,
Podvodníka mlel a třel,
Až mu v kolo šel.
„Pěkněs zpíval slavíčku!
Nechcy více učit tebe,
Sycbych zbloudiv, zkazyl sebe;
Táhni k peklu čertíčku!
Co mi po tvé moudrosti?
Živ jsem v sprostnosti.“
43
Takto z ducha maje žert,
Mluvil moudrý cyzý škodou.
Jakby opařil ho vodou
Vřelou, zapejřil se čert,
S hanbou do pekla se skryl,
Že jej sprosťák zbil.
Rcete páni učení!
Kteří všecko všudy víte,
V mysli nikdy nebloudíte,
Zdažby jste tak v mámení
Jako sedlák jednali,
Čistí zůstali?
Lichvář.
Jednou lichvář pro poklady
Běžel ve snách do zahrady,
Strachy třásl se ohlížeje,
Zdali zrádný větřík věje,
Zdali stín se doví,
Poklady že loví.
Jak jen vešel do zahrady,
Skákal patře na poklady,
44
Ač tu hrůza čertů stálo,
Srdce se mu v těle smálo,
Že má poklad míti,
Možným pánem býti.
Darmo čerti metou hromy,
Vyvracují statné stromy,
Darmo tvoří divné stvůry,
Vyvádějí lvy a můry,
Lichvář k ním se staví,
Potměšile praví:
Dosti páni čerti! dosti,
Proměňavé ouskočnosti,
Burcování se lstí vaší
Od zlata mne nevystraší,
Poklady mi dejte,
Za ně duši mějte!
Ďáblové sy řícy dali,
Za poklady duši vzali;
Lichvář poskakoval kolem,
Když mu zlato nesli polem,
Doma milé Bohy
Vyrovnali v stohy.
Nyní u pokladu seděl,
Jasným okem na něj hleděl,
45
Zlato se mu vůkol stkvělo,
Srdce posvícení mělo;
Nechcy, mluvil, nebe,
Mámli zlato tebe.
Kdybys viděl poklad králi!
Jakby se ti oči smály,
Řeklbys: Za zlato své v lůnu
Štěstí plésej na mém trůnu;
Ne tak pane králi!
Kovy pro mne zrály.
Čeho bojovníku hledáš,
Že mi oddechnutí nedáš?
Chcešli zlato vzýt se stkvoucý?
Chlub se slávou nehynoucý,
Svět y klaň se tobě!
Zlato volím sobě.
Jaká krása, jaké světlo
Rozum mně y pamět spletlo?
Kde se třpytí, kvete nebe.
Co jsem kráso zočil tebe,
Srdce jindy chladné
Vroucý láskou vadne.
Panna milostivě praví:
Ztiš se! udělím ti zdraví,
46
Ty jsy duše štěstí mého.
Popřej zlata rozmilého,
Bych v tvém milování
Došla radování.
Jak med milostenko sladká!
Nesvedou mne slova hladká;
Čistás jako konvalinka,
Dobrá jako holubinka,
Však tě nechcy zato,
Abych ztratil zlato.
Tak sy zlato vychvaluje,
Pro ně Boha potupuje.
Cosy šustí; bloud se leká,
V hustině že zloděj čeká,
Že mu pěkné zlato
Bude mocý vzato.
Větřík fičí, strachy skáče,
Vlasy trhá sy a pláče,
Na zemi zas mrtvý leží,
Nyní z domova ven běží,
Do města chce jíti,
Petrovským se skrýti.
Sotva vyšel, zlodějové
Ze zahrady jako lvové
47
Jiskříc s zbraní nataženou
K muži skostlému se ženou;
Darmo slzy rosý,
Zamračenců prosý;
Zatvrzency svázaného
Jako vraha šeredného
Na hranicy postavují.
Kde máš poklad? vyhrožují,
Vyznej, syc v té době
Smrt tě přijme k sobě.
Oheň nesou; lichvář trne,
Když se lůza s ohněm hrne;
Bídně sejde, není zbytí;
Světy za své živobytí
Dalby dráčům lehce,
Zlata dáti nechce.
Nákeřnícy nemeškají,
Syrný oheň zakládají,
Plamen šlehá, dým ho dusý,
Teprv hrozné muky zkusý,
Hoří; křiky ranní
Zbuzují jej z spaní.
Kouká, na posteli sedí,
Pozbyv hrůzy vůkol hledí,
48
Milého tu není zlata,
ŽádatŽádá hranice a kata,
Nad ztrátou se děsý,
Pro sen chlap se věsý.
Poustenník.
Jako divý lesem běželběžel,
Před hnutím se v poušti skrýval,
S hrůzou do nebe se díval,
Jak červ na zemi zas ležel
V prachu muž se vinoucý
Nářek vedoucý.
Kam se skryji, hrozné nebe?
Svědomí mne žere všady,
V srdcy cýtím mstivé hady,
Ve dne vidím duchu tebe,
V nocy skrvácený stín
Vráží do mne klín.
Mezy potvory a houště,
Bych se ukryl, myslím jíti,
Na samotě pokoj míti;
Vraha děsý strašné pouště,
Darmo hledám pokojepokoje,
Padám do boje.
49
Strom se pohnul, zhurta skočil;
Svědomí zlé vřelce hnalo,
Vraždu živě tvářovalo;
Kam jen hleděl, kam jen vkročil,
Spatřil ducha seděti,
Smutně hleděti.
Před ním jak chrt utekl s hradu,
Povrhl klenoty a zlatem,
Špinavým se zakryl šatem;
Darmo, nemohl ujít hadu,
Jako hrom zlé svědomí
Skály prolomí.
Z jeskyně ho ouzkost honí,
Hrůzou vstávají mu vlasy;
List se hejbá, slyší hlasy;
Skála chrustí, smrt mu zvoní,
Stromy hlavou kejvají:
Vrahu! volají.
Strach ho šupá karabáčem,
Pod nohama země hoří,
Svět se s nebem na něj boří;
Ruce lomě, trna s pláčem
V jeskyni se vracuje,
V koutě skrčuje.
50
Peklo vře y v těsné skále,
Y zde duchové zlí straší,
Srdce zdivočené plaší.
Had se kroutě křičí stále:
Hrozné skály spadněte,
Vraha potřete!
Hrůzy snesti není vstavu
Strachem unavené tělo;
V ledném potu stojí čelo,
Spaní mrtví slabou hlavu,
Jak jen s nebes spadla nocnoc,
Sen ho dostal v moc.
Na kamenu panna sedí
Zkrvácená, jak zed bledá
Pokoje a srdce hledá;
Litostivým okem hledí,
Živé rány odkrývá,
Hořem omdlívá.
Jak stín do povětří plyne,
Z lehka k jeskyni se blíží,
Spícýmu krev v těle klíží,
Vzdychá, slzí, rukou kyne,
Do skal bijí hromové,
Trnou tvorové.
51
Okem kyne; tiší hromy,
Jakby světy oněměly,
Ticho bylo, ani čely
Neklátily vrtké stromy,
Sladce jako hrdlička,
Řekla dušička.
Což jsem, vyznej, provinila,
Žes mne v rozkošnosti květu
Odjal veselému světu?
Jako Boha jsem tě ctila,
Milovala bídného
Z srdce celého.
Pro tebe jsem z lásky vroucý
Opustila otce svého,
Zbavila se štěstí všeho,
Do záhuby jisté jdoucý
S rájské jsem ach! krajiny
Padla v pustiny.
Za to spravedlivé nebe!
Meč jsi do srdce mi vrazyl,
Nevinnost y štěstí zkazyl.
Darmo kryje hábit tebe,
Svědomí a černých vad
Nezakryje šat.
52
Proč jsi zaběh mezy lesy?
Chcešli přede mnou se skrýti?
Všudy strachy budeš mříti,
Se světa sy uteč, kde jsy,
Co duch mstícý stojím zde,
Děsým srdce tvé.
Neznášli své milé více?
Patř, jak krev mi z boku plyne,
Smrt tě volá, než den mine,
Ztřes sese, zhasneš jako svíce,
Pomsta tebe dohoní,
Zrádcy odzvoní!
Ortel vyřkla. Tvář se skvěla
Jak blesk dívce horlivostí.
Slzu cedíc truchlivostí
Jatá jak stín odletěla;
Skála pukla, třásl se stromstrom,
Strašný houkal hrom.
Poustenník trhl hrůzou sebou,
Vyjevený ze sna skočil,
Zuby skřípal, očma točil;
Počkej duchu! půjdu s tebou,
Brzy dojdu svobody.
Skočil do vody.
53
Darmo před svědomím skrývá
Do pustin se zlosyn, leze
V hábit, svědomí zlé mezekněze,
Boháče y pány třímátřívá,
Jako hrom zlé svědomí
Mříže prolomí.
Vrahbí.
Strašlivě po nebi křížoval bleskot,
V rozduté hoře se ztrojoval třeskot,
Jakoby nad světem blížil se soud,
Zatrnul každého pahrbku oud.
Lidé se třásli, a děsyly tvory,
K nímli se blížily ohnivé hory,
Vichrli zvracoval v zahradě strom,
Udeřil do věže třepícý hrom.
U prostřed svířené přirozenosti
Lesem se mládenec v pomatenosti
Do nebe vzhlížeje v pustinu dral,
Rukama lomil, a vlasy sy rval.
Zahučel hrom; tu co bez sebe skočil,
V roklinu padaje s podivem zočil
V pravicy hrozného mstitele meč,
Rozumu pozbyl a potratil řeč.
54
Z mdloby se trhaje spatřuje stromy
V rozbroji s vichry a blesky a hromy,
Spatřuje, že se y skloňuje vrch,
Aby se s skalami na něho svrh.
Zděsyv se hlukotu v hustinu leze,
Za ním y v hustinu mstitel se veze,
Sypaje na hlavu ouzkosti roj,
Zmocňuje v strhaném srdcy zas boj.
Syrnaté plameny pustina šlehá,
Peklo se zježilo, po nebi běhá
Přísného soudce co bleskové hlas,
Srdce schne, živne cyt, vzhůru jde vlas.
Syčícý hadové vnitřnosti jedí,
Do krve jedy a plameny cedí,
Hlava mu zplozuje ze strachu pěn
Meče a katy a děsyvý sen.
Bouře se tišila, tužila mdlota,
V srdcy se zčtveřila pokuty psota,
Jakby svět veškeren na sobě nesl,
Nemaje oddechu do hustin klesl.
Těsnota zklížila ztrýzněné oudy,
Snové teď sevřeli bolesti proudy,
Potvory prchly, a májový sen
Vytvořil z temnoty rozkošný den.
55
Bohyně krásy co milenka sladká
Vstupuje z ráje, a cesta se hladká
Zdobuje lidmi a krásami sad
Ku poctě lásky a nebeských vnad.
Mládenec trne, a k milence běží,
V rozkoši plyne, a v náručí leží,
Spatřuje bratra, a zobřuje hněv,
Na soka zmířiv již scezuje krev.
Zahynul bratr, a mocného Boha
Strašlivý ozve se soud, již ho noha
Mstitele pevného do prachu tře,
Burcuje z tichosti svědomí zlé.
Ze spaní skáče a u prostřed lidí
Bratra, co souseda věčného vidí,
Plamenné tváři a krvavý kroj
Zkřidlují hrůzu a zostřují boj.
Růžové děvče se v dračicy mění,
Záhubu z oka a z huby jed pění,
Po meči sáhne, co hladový chrt,
Aby mu splatila ohavnou smrt.
Se všech stran ouzkost a bouře se vracý,
Kroupy a vichrové lesem co dracy
Sehnali veškeru sýlu a moc,
Aby ho zbili y zplodili noc.
56
Nemoha s mstiteli rozbroje vesti,
Nemoha v srdcy y ještěra snesti,
Patřiti sápavé dívčicy v tvář
Vyskočil s skaliny do vody snář.
Vichr se zmohl, a se zježuje v proudu
Vyhodil zoufalce k tuhému soudu,
Se břehu obr ho do pole hnal,
Ještěry mrzkého žehravce pral.
Vůkol se sypali stínové mstícý,
Nebesa střílela hlukoty bícý,
Hučely kroupy, a příval se lil,
Do srdce bratr, hrom do stromu bil.
Ohně a hřmotu a deště se hroze
Zmatenec běhaje utekl se k noze
Drsnaté skály, a zachytil strom,
Vyjel a do stromu udeřil hrom.
Bez sebe padl, a zas k novému trestu
Vstávaje spěšně, chtěl prchnouti k městu,
Na cestě stála co dračice smrt,
Smrtiby utekl, pádil co chrt.
Přes hory, přes lesy prodral se k skále,
S vichrem a kroupami zápole stále,
Zaletěv v hlubinu s strmícých skal
Odplatu škaredé neřesti vzal.
57
Vidění.
Do půl nocy krásná Lenka
Sedíc věnec strojila,
Aby ráno milostenka
Svého milka poctila.
Při té sladké prácy sobě
Na svou sestru zpomněla,
Která s hanbou hnije v hrobě,
Že cti hledět nechtěla.
Jak jen věnec o půlnocy
Svila, tiše usnula,
Sen ji přijal do své mocy,
Radost k ní se vinula.
Sestra také přišla z hrobu
Jak stín větrem plynoucý,
Řekla: Sestro! ty v tu dobu
Plésáš láskou kvetoucý.
Ach! já ležím v tmavém hrobě,
Pykám pozdě slepoty;
Nyní teprv vážím sobě
Neviny a čistoty.
58
Dokud jsem jak růže kvetla,
Stkvěla se co dennice,
Nádhernost mi hlavu zpletla,
Že jsem klesla bídnice.
Ctností jsem co kvítím hrála,
Poddala se smělosti,
S svými svůdcy jsem se smála
Bohumilé věrnosti.
Jako vítr projížděla
Pláně, hory, doliny,
Blesk jen v uctivosti měla
Hry a hlučné hostiny.
Radosti mi uplynuly,
V páru zašel vábný svět,
Svědomí s ctí vyhrnuly
Na zkažené srdce jed.
V těsnosti jsem sebou trhla,
Potěšení hledala,
Nepravost mne v propast svrhla,
Nečest pejchu ztejrala.
Srdce mne ach! zabolelo,
Duše hrůzou ztrnula,
Jak květ parnem, vadlo tělo,
Krása jak dým hynula.
59
Zalezla jsem do jeskyně,
Pláč a rukou lomění
Dnem y nocy na pustině
Skončily mé trápení.
Do hrobu mne položili
Jako cyzý v tichosti,
Pro mne slzý necedili,
Nejevili žalosti.
Tráva roste na mém hrobě,
Sova semnou přebývá;
Ach! má sestro srdce tobě
Radostí teď oplývá.
Tobě kvete ráj a nebe
Čistá panno na zemi,
Zejtra manžel přijme tebe
Ozdobenou růžemi.
Ten tě, krásná nevinnosti!
K svému srdcy přivine;
V lásce vám a upřímnosti
Tichý život uplyne.
Plésej s milým v štěstí stále,
Plésej pěkný anděli!
Neb jste oba ctnosti k chvále
V nevinnosti kráčeli.
60
Běla.
Jako divý Mílon bloudil
Pro milenku běduje,
Skály k outrpnosti loudil
Jim své bídy stěžuje;
Chodě strašlivými lesy
Smutně volal: Bělo kde jsy?
Což se nikdy srdce tvrdé
Nenakloní k milému?
Ach! smrt strojí děvče hrdé
Milovníku stálému!
A tu plakal ve dne v nocy,
Až y umřel bez pomocy.
Nyní lítost jala Bělu,
Láska v ní se vtělila,
K rozmilému klekla tělu,
Slzy na ně cedila,
Strachy trnouc jak zed bledla,
Ruce lomíc nářek vedla:
Bože! kdo mne viny zbaví?
Kdo mne sprostí ouzkosti?
Zde můj usnul přítel pravý,
Zde mé zhasly radosti.
61
Ach! mou vinou, ach! mou vinou
Slzy pro miláčka plynou!
Vroucý láskou srdce věrné
Milovalo svodnicy,
Podnikalo práce perné
Pro nádhernou dívčicy.
Ach! mou vinou, ach! mou vinou
Slzy pro miláčka plynou.
Za to jako skálu valí
Hrůzu na mne svědomí,
Pokoj lehké duše kalí
Ukrutnosti vědomí.
Ach! mou vinou, ach! mou vinou
Slzy pro miláčka plynou.
O kde najdu utišení?
Kdo mne k sobě přivine?
Zde mé leží potěšení,
Zde mé srdce nevinné!
Ach! má, ach! má vina byla,
Že jej láska usmrtila.
Tu se trhla, tu se lekla,
Jakby ducha spatřila;
Již své viny, již se pekla
Pomatená zděsyla.
62
V jejím srdcy vina vřela,
Plachá láska smysly střela.
Brzy křičíc vytrženě
Hrůzy vůkol viděla;
Již co anděl utěšeně
Na nebesa hleděla,
Vlasy hedbávnými hrála,
Mluvíc milostně se smála:
Vidíteli, duše zlaté!
V nebi mého milého?
Tenť mne sladce volá v svaté
Sýdlo s světa hříšného,
Tam nás závist nerozdvojí,
Ale láska věčně spojí.
Honem dívky milostivé
Vyhledejte kvítečky!
Milovnicy starostlivé
Pořádejte věnečky,
Růže mezy vlásky pleťte,
Pannu ozdobiti hleďte!
Vždyť již hosté k laskavému
Mládency se scházejí,
Věnec ženichovi ctnému
Na hlavičku sázejí,
63
Tenť jak slunce v kráse vnadné
Třpytí se a láskou mladne.
Již se blíží ženich milý
Hledě po milence své,
O můj muži ušlechtilý!
O má duše! zde jsemjsem, zde.
Radostí se třesouc pláče,
S vrchu rychle v řeku skáče.
Obživení.
Lidmila.
Jaroslava milovala
Nad své oko Lidmila,
S ním se ve snách obírala,
Na něj ve dne myslila.
Mládenec však svodný zradil
Svého srdce milenku,
K lásce ošemetné vnadil
Rozkošnější panenku.
Proto krásná duše vadla
Jako parnem květina,
Věrné milovnicy padla
Poslední již hodina.
64
V smrti duchem navštivila
Ještě milka zrádného,
S smutnou tváří promluvila
Slova srdce těsného:
Vstaň, a vzhlédni na mé líce,
Na mé oči hasnoucý!
Již mne neozdobí více
Růže v tváři kvetoucý.
Zhasly oči krása těla,
ZbedlyZbledly vábné růžičky,
Sladká usta umrtvěla
Milované dívčičky.
Již ti milá nevypraví
Svého srdce vroucnosti,
Ani v písni neoslaví
Nezrušené věrnosti.
Usta mlčí, srdce stojí,
Lásky mylné necýtí,
Jiná naděje mne kojí,
Věčná moudrost osvítí.
Tělo svadlé složí v hrobě,
S ním y lásky trápení,
Duše půjde Bože k tobě,
Dojde v nebi blažení!
65
Řkoucy smutně pohleděla
Na mládence milého,
Mžikem jak stín odletěla
Z obývání smutného.
Jaroslav.
Jaroslav se vytrhl z spaní,
Zaslechl zvonit hodinku;
Bože! vykřikl, v dobu ranní
Ztratil jsem svou dívčinku.
A hned letěl jako střela
K opuštěné milence;
Ztrnul, u mrtvého těla
Klekl, a pravil k panence:
Nastojte! můj klenot zlatý
Leží tady bez sebe!
Co sy počnu? Který svatý
Vdechne ducha do tebe?
Kams se dělo srdce věrné,
Kde jsy kráso májová?
Otevři se oko černé,
Mluvte usta medová!
66
Vrať má krásnákrásná, vrať se s nebe
Bohumilá dušinko!
Vstaň! tvůj milý volá tebe,
Vstaň má drahá dívčinko!
Prohlédni, jak zoufá sobě,
Hořem mře co jarní květ,
Se světa chce jíti k tobě
Panno dražší nežli svět.
Vrať má krásnákrásná, vrať se s nebe
Bohumilá dušinko!
Vstaň, tvůj milý volá tebetebe,
Vstaň má drahá dívčinko!
A tu div že nerozplynul
V slzy, plakal lítostílítostí,
Stuhlé ruce k srdcy vinul,
A je líbal s vroucností,
K ustům usta vložil svého
Ducha chtěje do ní vlít,
Až y v žilách těla mdlého
Začala krev levně jít.
Vzdychlať, oči otevřela,
Kde jsem? zavzvnělzavzněl slabý hlas,
Jaroslava uviděla,
A se pozdravila zas.
67
Poutnice
podlé Anglického.
Krásná poutnice co růže
Potkala se s klášterníkem,
S uctivostí co jen může
Rozmlouvala s velebníkem;
Pověz mi ó muži svatý!
V klášteřeli můj hoch zlatý!
„Jak ti mohu zprávu dáti?
Neznám panno hocha tvého.“
Musýš„Musýš otče svatý! znáti
Dobře mého rozmilého,
Poutník bloudícý bos světem
Známý jest y malým dětem.
Krásný jako anděl býval,
Růže na tváři mu kvetly,
Vlasy jako zlato míval,
Co se do prstenků pletly,
Láska s sněhového čela,
S očí vlídnost prohlížela.“
„Ten tam; v hrobě za klášterem
Panno! dávno odpočívá,
Když se nehodami derem,
68
Láskou již se nesoužívá;
Vzdychávaje pro milenku
Bloudil dnem y nocý venku,
Až se dostal do kláštera,
Kde y došel utišensutišení;
Světa podvodného dcera
Byla jeho potěšení,
Pro ní toužil chodívaje,
Na ni myslil umíraje.“
„Bože! co se semnou děje?
Můjli milý v hrobě leží?
Jak květ vadnu bez naděje,
Mráz již po těle mi běží;
Bídná duše! vyjdi z těla,
Ach! má rozkoš umrtvěla.“
„Nenaříkej, panno milá!
Pláčem hoch se nenavrátí;
Lítost tobě zdivočilá
Krásu setře, život zkrátí,
K Bohu obrať srdce těsne,
Bohem skála s něho klesne.“
„O přej! ó přej muži svatý!
Ať mé slzy hojně plynou,
Had mne žere jedovatý,
69
Že mou zašel milek vinou.
Ach! hoch krásný život vsadil,
Aby hořkosti mé sladil.
Co sy počnu opuštěná?
Kam se vrhnu v zmatku divém?
Byla jsem co kněžna ctěna,
A teď bloudím v světě synémsyvém;
Kyž y umru v brzké době,
Roztomilý, na tvém hrobě!“
„Ztiš své panno! srdce těsne!
K čemu marné naříkání?
Mrazemli jen kvítek klesne,
Víc ho láska neuchrání,
Zajdeť jak sen, jako pěna
Švarný muž y pěkná žena.“
„Ach! což muži svatý platí
Slova sladká v zmatenosti?
S milým duše život tratí,
S milým mrou y veselosti.
Pro mne sešel můj hoch zlatý;
Kdo mne ztiší? který svatý?
Právě jako růže kveta
V kráse mládků vykračoval,
Rozkoš mladistvého světa
70
Jen mne ze všech zamiloval;
Ach! mé drahé potěšení
V světě není k nalezení!“
„Neplač panno pro mrtvého,
Muží denně sliby zradí.
Usta jak rtuť vrtkavého
Řeči pochlebenstvím sladí;
Panně lásku věčnou jeví,
A hned zrádce o ní neví.“
„Muži svatý! můj hoch žádné
Neznal lsti a nevěrnosti,
Jeho srdce ctné a řádné
Milovalo v nevinnosti,
Věrný pro mou umřel vinu,
Za to zajdu na pustinu!“
„Kam chceš panno v bouři jíti?
Vzhlédni, jak se kalí nebe;
V horách počíná hrom bíti,
Hrom y s deštěm zděsý tebe.“
„Ať hrom bouří, dešť se lije,
Předc mé viny neumyje.
Ještě před odchodem zběhnu
K hrobu mládenečka ctného,
Slzy na hrob lijíc sehnu
71
Se, a zlíbám milka svého;
Snad v té pukne srdce době,
Milá umře na tvém hrobě.“
„Popatř panno! kdo tu stojí!
Znášli rozmilého tváře?
Láska naše rány zhojí,
Nám y vyjde štěstí záře;
Vždyť jsy srdečnými hlásky,hlásky
Vyjevila prudkost lásky!
Zoufání mne do kláštera
Hnalo z světa podvodného,
Od rána až do večera
Tam jsem želel srdce svého;
Blaze! než rok zkoušky mine,
Že tě milý k srdcy vine.vine.“
Mladík a smrt.
V tiché nocy kvetoucými
Stromy měsýc jasně svítil,
Každý v sadě vonném cýtil
Nevyslovné potěšení;
Mládenec jen krásou chodě
Truchlivosti sebou vodě
Volal v divém pomatení:
72
Kde jsy duše srdce mého
Holubinko nejkrásnější?
Ach! mne láska nejvroucnější
Trýzní, nevidímli tebe.
A tu prosyl zvěř y skály,
By mu ku pomocy stály,
By se smilovalo nebe.
V tom se z houští chrustícýho
Cosy jak stín přibližuje,
Sladký hlásek vypravuje
Jako slavík v řeči medné:
Upokoj„Upokoj se mládenečku;
Co ti leží na srdečku,
Že mřeš v nocy, vzdycháš vedneve dne?“
Co„Co mne tepe, ani mocná
Neukrotí prorokyně,
Ani věrná přítelkyně
Nespne lahodnými hlásky.
Byť jsy hvězdám kládla běhy,
Spiala proudy vášní břehy,
Věčné nevyhladíš lásky.“
„Plaš sny srdce stírajícý!
Pročbys plachou nevěrnicy
Slavil jako milostnicy?
Spusť se mrzké ženkylosti,
73
Budiž hrdinou, a světy
Proleť hubě mečem květy
Vyhlášené šlechetnosti!“
„Co mi do tejravé slávy?
Proleť bojovníku kraje
Nevinnostmi pohrávaje;
Vyvrať cti a řádu skály,
Usta lahodivé lásky
Sladnoucými mluví hlásky:
Můj buď! slávu zanech králi.“
„Méli uposlechneš rady,
Vytrhnuv se z klepet lvicy
Zvol čest za svou panovnicy;
Zlato, blesk a panování
S nejkrásnějším světa zbožím
K nohoum svého milka složím
Za trápivé milování.“
„Čest a zlata lahodnosti
Lásky vroucý nenahradí;
Ať pán pro blesk život vsadí,
Dráč v jed pro klenoty letí;
Mé jen těší srdce tklivé
Krása dívky milostivé,
Má se duše lásce světí.“
74
„Pro sny šálícý se soužíš!
Krásné ženy co sen svodné
Jak šat proměňujeproměňují škodné
Srdcý vrtkých náklonosti.
Tyli cytem lásky pravé
Myslíš okouzliti lhavé
Oko strojné nevinnosti?“
„Byť y podváděly ženy;
Bělotinka věrnost ctila,
Jako anděl ozdobila
Krásu mámícýho světa.
Pro milenku muky snesu,
Slítám světy, jen se třesu,
Bych s ní v lásce strávil leta.“
„Střela oka upřímného
Netkne panny kolíbavé.
Straň se svodné, drž se pravé
Nevinnosti ctitelkyně!
Když tě rozkošemi vnadívnadí,
Láskou truchlivosti sladí,
Uposlechni přítelkyně.“
Bože„Bože! ze srdceli spustím
Nevěrného milostenku,
Ať y doma, ať y venku
Nemám utěšené chvíle!
75
Nežbych přivinul se k tobě,
Raději smrt volím sobě.“
Zde jsem; svéhos došel cýle.
Upřímnost.
Moudré děvče mělo
Jako růže tváře,
Jak snih padlý čelo,
Oči jako záře;
Obraz krásy jisté
Byly mravy čisté.
Páni z každé strany
Valem dobíhali,
Aby pěkné panny
Lásku vyžebrali,
V obět, čím jen vládli,
K jejím nohoum kládli.
Co mi páni! chcete?
Panna promluvila,
Jdete domůdomů, jdete!
Já jsem vyvolila
Za miláčka svého
Hocha šlechetného.
76
Šaty premované,
Zlato, z perel kvítky,
Tváři malované
Těší outlé dítky,
Dar jen marné šálí,
Ctnost se sama chválí.
Dívka v lásce pravé
Hledá štěstí svého,
Její srdce zdravé
Žádá muže ctného,
Chceli v společnosti
Dojít blaženosti.
Tak se k mládkům měla
Panna nejkrásnější;
Krylať krása těla
Duši šlechetnější,
Proto jako skála
Ctnosti věrná stála.
Sen.
Švarná panna s ochotností
K milé matce běžela,
S vroucý mluvíc dychtivostí
V náručí jí ležela:
77
O má roztomilá máti!
Dnes jsem měla divný sen;
Věčněbych tak chtěla spáti.
Kyž mne neprobudil den.
Jak jsem oči zamhouřila,
V ráji jsem se octnula,
Tam se krása vyrojila,
Tam se rozkoš hrnula.
Ptácy jako andělové
Pěli sladké písničky,
V pěkném spolku po růžové
Louce hrály dětičky.
Z sadu vyšel rozkošného
Zrovna ke mně mládenec,
Pleta z kvítí májového
Sličné kytky ve věnec.
Přijda ke mně řeči sladil
Lichotivou milostí,
Věnec na hlavu mi vsadil,
Pravě lícnou vroucností:
Kněžno květin, dcero lásky;
Otrok se ti světí tvůj,
Vyřkni lahodnými hlásky
Dobré srdce: Milý můj!
78
Jak Bůh šťastný tebou vstane,
Nebe se mu rozvine,
O mé děvče milované!
Srdce v zpěv se rozplyne.
Já jsem trnouc v ohni stála,
Nejšťastnější ze všech žen,
Když se radost na mne smálasmála,
Škaredý mne vzbudil den.
Kyžbych věčně mohla spáti!
Tento čisté krásy květ,
O má roztomilá máti
Zošklivil mi všecken svět.
Na něj myslím, po něm toužím,
Jemu věrnost slibuji,
Bez něho se v ráji soužím,
S ním se v poušti raduji.
S touto matce horlivostí
Outlé srdce jevila,
Pro miláčka s srdečností
Růže v tváři skropila.
Matka vzdychla: Dítě zlaté!
Ach! dnes přijde ženich sem,
Škoda, že se tobě mate
Hlava ošemetným snem.
79
Ztratil pannu vyvolenou
Krásný hoch co jarní den.
Y proč? Budu jeho ženou,
Dobrá máti sen jest sen!
Poustenník a dívka.
Když svět plésal v mladém máji,
Stěžovala v pustém háji
Svého srdce ouzkosti
Dívka v plné hořkosti.
Slyše stařec dobrotivý
Rozlíhat se nářek živý
Vyšel rychle z jeskyně
K bědujícý dívčině.
A hned u dívky se staví,
Co ti scházý? vlídně praví,
Umru otče zoufáním!
Odpovídá s vzdycháním.
Pročbys dcero! umřít chtěla?
Jistě, že jsy osyřela,
Pro starostnou matičku
Rosýš na tvář slzyčku.
80
Hrozná bolest můj věk zžírá,
Denní ouzkost srdce svírá,
Pro ztrátu své matičky
Nevylívám slzyčky!
Tedy hocha laskavého
V líté vojně zabitého
Dcero mezy horami
Posvěcuješ slzami?
Ach! můj otče! srdce těsne
Brzy těžkým hořem klesne,
Pro hocha to milého
Není nářku trpkého.
Co tě neviňátko moří,
Že tvé srdce vášní hoří?
Zdali v zžírajícý jed
Proměnila láska med?
O mé otče! srdce z ledu
Nezná ještě lásky jedu,
Jiné valí neštěstí
Na mne hrůzu bolestí!
Jaká bída vrchovatá
Tepe tě, zjevdívkozjev dívko zlatá!
Když se srdce vyjeví,
Y hned žalost uleví.
81
Ach! kde otče najdu řeči?
Srdce probodané meči
Smrtícými krvácý,
Bolest ve mně burácý?
Byla jsem, ó šťastný čase!
Vrať se, vrať se s nebe zase;
Nyní jako perlami
Zalívá tvář slzami.
Byla jsem ach! sotva růže
Spanilá tak býti může,
Sotva jasná dennice
Jako švarná dívčice.
Lidé na ulicy stáli,
S radostí se na mne smáli,
Počkej, řekli, počkej zde,
Krásný anděl tady jde.
Srdce poskočilo v těle,
Když se hoši oči celé
Na mne majíc divili,
Jak mne růže líčily.
Ty tam; neboť jako lvice
Přihnaly se neštovice;
Kam se krása poděla
Milostného anděla?
82
Zdali duše snesti může
Otče můj! že jarní růže
V živé tváři nesvítí,
Mládek lásky necýtí?
Jak to dívka vymluvila,
Hořké slzy vycedila,
Spěšně outlé růžičkyručičky
Zakrývaly tvářičky.
Neplač, neplač dívko zlatá!
Krása jest ti na čas vzata,
Růžes svadlé ztratila,
Abys nových nabyla.
Podiž semnou do jeskyňky
Milá panno pro květinky
Nad růžičky krásnější,
Nad lilia stálejší!
Ty tě budou pěkně krýti,
Že se počneš hvězda stkvíti,
Že se k tobě přivine,přivine
Každé srdce nevinné.
Panně srdce čerstvějc bilo,
V mysli jí se vyjasnilo,
Již y v duchu plésala,
Že zas krásu zýskala.
83
Za stařečkem do jeskyňky
Pospíchala pro květinky
Nad růžičky krásnější,
Nad lilia stálejší.
V jeskyni již oba byli,
K oltáři se postavili,
Stařec mrtvou hlavu vzal,
Na oltář ji k dívce dal.
Dívčice se hlavy lekla
Jako horoucýho pekla,
Až jí žíly skákalyskákaly,
Vlasy hrůzou vstávaly.
Kmet řekl: Panna anděl byla,
Krása tělo ozdobila,
Duše nad máj pěknější,
Nad klenoty vzácnější.
Krása zvadla; lícné ctnosti
Nezahynou do věčnosti,
Moudrost vzácnější než květ
Ještě pozdní slaví svět.
Takli míníš sličnou býti,
Slib mi, že chceš moudrost ctíti,
V šlechetnosti jediné
Hledat krásy nevinné:
84
Bys co ona v krátkém čase
Došla spanilosti zase
Nad růžičky krásnější,
Nad lilia stálejší.
Panna v tváři vyjasněná,
Moudrou řečí rozpálená
Ruce křížem složila,
K nebi hledíc mluvila:
Chcy ti Bože! věrná býti,
Zblažujícý moudrost ctíti,
V šlechetnosti jediné
Hledat krásy nevinné,
Bych co ona v krátkém čase
Došla spanilosti zase
Nad růžičky krásnějšíkrásnější,
Nad lilia stálejší.
Naděje.
Od manžela opuštěná
Běla všecka zkormoucená
U synáčka seděla.
Milé dítě kolíbajíc,
Na ně slzy vylívajíc
Smutně propověděla:
85
Hajej tiše dítě zlaté!
Tvého srdce jedovaté
Nebodají žádosti;
Ale tvá se matka moří,
Neb jí zrádný otec boří
Nejmilejší radosti.
Jako anděl zdál se býtibýti,
Srdce na jazyku míti
Ušlechtilý mládenec;
Sladce o lásku mne prosyl,
Věrnost přísahaje rosyl
Krásné slzy milenec;
Jáť jsem slibům uvěřila,
Svatosvatě přislíbila
Milovati věrného.
Než rok minul, zrušil slova,
Nyní opuštěná vdova
Nemám muže milého.
Všudy bolesti jen klidím,
Jestli synáčku! tě vidím,
Tisknu v pamět lásku svou;
Jako ty se otec smával,
Srdcem přívětivým hrával,
Šálil krásou matku tvou.
86
Tyto oči se mu stkvěly,
Tyto tváři růží rděly,
Tuto nosyl podobu;
Ze všech kráčel nejjasnější;
Chraň se klamu, příjemnější
Budeš míti osobu.
Milostivým okem raně
Slíbíšli kdy outlé panně
Milý hochu srdce své,
Do smrti drž sliby svaté,
Byť y krása, kovy zlaté
Zaslepily oči tvé.
Ještě nevíš, jak se souží,
Po milémli srdce touží,
Zklameli je lásky sen;
Sýdlo sladké blaženosti
V byt se změní truchlivosti,
V škaredou noc jarní den.
Hajej tiše dítě zlaté!
Tvého srdce jedovaté
Nebodají žádosti;
Ale tvá se matka moří,
Neb jí zrádný otec boří
Nejmilejší radosti.
87
Darmo trpké slzy cedí,
Srdce utišiti hledí,
Mocná láska okřívá;
V stírajícým příkořenství
Milka perlu člověčenství
Novou krásou odívá.
Kyžby zblažujícý cyty
Uvodily v lásky byty
Putovníka milého,
Tuťbych v užasnutí klekla,
K rozmilému muži řekla:
Žehnej syna dobrého!
Toť co vytržená praví,
Příchod svého chotě slaví,
Synu hory slibuje;
Synáček se ze sna budí,
UsmíváníUsmíváním mraky pudí,
Ráje matce čaruje.
Shledání.
Máj se vzkřísyv smutky pudil,
K rozkoši a kráse budil
Pole, háje, vinice.
Lásky sladkosti a hněvy
Ptácy vylívaly v zpěvy,
V lůnu vábné štěpnice.
88
Běla v milé vůni sedíc,
Na milostné dítě hledíc
Růžičky mu podala;
Jakés přepodivné hnutí
V srdcy cýtíc, v užasnutí
K miláčkovi zvolala:
Vidíšli, jak pěkná růže
Sýlou, co jen sebrat může,
Z poupěte se prodírá?
Pocyť synku blaženosti,
Brána hojné veselosti
Nám y tak se otvírá.
V tom již cyzý přicházeli,
Drahé zboží přinášeli
K nohoum ženy spanilé;
Běla jako zkostlá sedí,
S podivením na ně hledí
Čtoucy: Běle rozmilé!
Trne, vzdychá, slzy leje,
Přemejšlí, co se to děje,
Hledá slova, slovo mře;
Než se vzbudí z vytržení,
Vidouc jiné okouzlení
Nadějí a strachem mře.
89
Služebnícy s zlatem jedou,
Do blažícý vlasti vedou
V slávě pána milého;
Jakby blesk jí projel žíly,
Tratí každou kapku sýly
Těla divem zbitého.
Muž se s ochotností blíží,
Milenku svou k prsům klíží,
Líbá usta sladnoucý;
Ouzkost v srdcy těsném vadne,
Běla hoří, Běla mladne,
StvíStkví se růže kvetoucý.
Jak se dítě strachem divé
Tiskne k matce starostlivé
K nejvěrnější podpoře;
Tak se vinouc Běla k svému
Miláčkovi ztracenému
Zapomíná na hoře.
Vždyť muž dobrý v smrt se hodil,
Moře přeploul, světy schodil,
Rájby zlaté žence květ;
Tys můj klenot nejkrásnější,
Praví, mámli nejmilejší
Tebe, mám y celý svět.
90
Nemilosrdný otec.
V tmavém lese
Trní nese
Rajské růžičky;
Kdo se k němu blíží, cýtí,
Jakby chtělo vonné kvítí
Vylívati slzyčky.
Co to býti má, se ptáte?
Povím, jestli pozor dáte.
Hrabě jisté
Z lásky čisté
Dívku miloval;
Krev a mléko tváři měla,
Krásu duše, víc než těla
Sobě na ní liboval;
Když se lidé po ní ptali,
Pěknou pannu jmenovali.
Drahé ctnosti
V nevinnosti
Láska spojila;
Milí v radování plouli,
V celém kraji šťastní slouli,
Neb je milost blažila.
91
Což jest rode, slávo, zlato!
Že jsy láskou milým vzato?
Štěstí pravé
V mysli zdravézdravé,
V ctnosti základ má;
Byť se páni zlatem stkvěli,
Ráje jim se rozvíjely,
Sláva kryla čela mdlá,
Strachli srdcý nepokojí,
Kdož jim o jich štěstí stojí.
Takto k sobě
V každé době
Šťastní mluvili;
Na zemi jim nebe kvetlo,
Štěstí z růží věnce pletlo,
Lidé milky slavili;
Čehoť s ženou muž jen žádal,
Štěstí Bůh jim k nohoum skládal.
Jak to zvěděl,
Otec hleděl
Vztekem pod sebe.
Zlostí jak list trna běhal,
Jako ďábel očma šlehal,
Žehral synu na tebe!
Nebem, peklem pohnu, pravil,
Abych svůj rod hanby zbavil.
92
Hroznou vinu
Zplodils synu!
V smyslů zbouření;
Slávu jasnou, věčně živou
Zprznil krví nepoctivou,
Blesk cti přivedl k zatmění;
K vůli srdce nezbedného
Zadal práva stavu svého.
K čemu ctnosti
Spanilosti,
Mravů čistota,
Krevli panská nevře v těle?
Jak smí s zemským Bohem směle
V svazek vkročit holota?
Bláto o zlato se tříti,
Na slávu jed necti líti?
O kyž země
Mrzké plemě
S tebou usmrtí!
Kyž krok každý kletba stíhá,
Ďábel na tvou duši číhá,
Hrom tě na prach rozdrtí!
Ha! proč spravedlivé nebe
Zrádce! neroztřepí tebe?
93
Byť y nebe
Chráníc tebe,
Byť y povstal svět.
Tobě k ruce svatí stáli,
Milky ukrývaly skály,
Otec měl pít hanby jed,
V bouři protivníky zdrtím,
Zhynu, vásli neusmrtím!
Hrabě soptěl,
Až y chroptěl
V zůřivosti své;
Spěšně slepícými platy
Omámené tvrdé katy
Vyslal synu k zkáze tvé,
Kati na šeredné káře
Táhli syna do žaláře.
V pustém lese,
Ač se třese
Chuďas k porodu,
Ženu k stromu uvázali,
Ztrápené se posmívali
Ukrutnícy z návodu.
Jak tě paní máme ctíti,
Bohyníli nám chceš býti?
94
Tichá byla,
Nevylila
Ani slzyčky,
Až když porodila syna,
Lásko svodná! tvá jest vina,
Že sy kalí tvářičky,
Slzy kropí v tváři svadlé,
Mluvíc líbá dítě schřadlé:
Spi mé zlato!
Když jsy vzato
Otcy na věky!
Milé dítě! tiť nás svedli;
Zdali v matce perle jedli,
Že být nechtí člověky?
Čili kdo chce lásku znáti,
Má sy pane říkat dáti?
Spi mé zlato!
Když jsy vzato
Otcy na věky!
Lásky nepřáli zde tobě,
Pokoj budeš míti v hrobě
S nádhernými člověky!
Červ tvé tílko bude žráti,
S pány počne, tuším, hráti.
95
Spi mé zlato!
Když jsy vzato
Otcy v věčnou noc!
Kyžbych směla žalovati,
Mohla bych ti povídati
Křivdy hrozně, hrozně moc.
Milý broučku! dobře bude,
Kde slz neumoří chudé!
Tyť to v lese
Trní nese
Rajské růžičky.
Kdo se k němu blíží, cýtícýtí,
Jakby chtělo vonné kvítí
Vylívati slzyčky.
Srdce outrpné kdo máte,
Slzý poctu milým dáte!
Dobrá matka.
Hrozný vítěz zhubiv kraje,
Jímal syny vlasti květ;
Kněžně Anně zavíraje
Milostivých dětí pět,
Zděsyl srdce dobré matky,
Že hned rozprodavši statky
96
Stříbro, zlato sebrala,
Z poutby syny vyňala.
S vroucností se světíc za ně
Divým vojskem kráčela,
Aby skrze strašné zbraně
K vládaři se dotřela.
Drábi tvrdší nežli skály
Matce laskavé se smáli,
S lákavými penězy
Přivedli ji k vítězy.
Černý vítěz v zlatě sedě
Mezy svými otroky,
Na nevěstky smělé hledě
Vyvozoval ouskoky,
Jakby zbořiv štěstí brány,
Nepřátelům věčné rány,
Věčné koval žalosti
Za jich srdce mužnosti.
V prachu klečí matka bledá
Strachy jako bez sebe;
K srdcy zlému cesty hledá,
Spíná ruce do nebe,
Prosý, aby nad ní strnul,
Klenoty a zlato shrnul,
97
Z poddanosti strašlivé
Pustil syny poctivé.
Vůdce kyne. Pochopové
Vedou ženu k žaláři,
V němžto vlasti milencové
Slzy kropí na tváři;
Matka k zlatým dětem běží,
Vzdychá, na srdcy jim leží,
Milých synů zoufání
Proměňuje v plésání.
V radosti té pochop nese
Rozkaz, s ním y v číši jed,
Hrozná zyma matkou třese,
Krev a srdce tuhne v led.
S křikem, s zbraní nataženou
Drábové se k dětem ženou,
Na matku se dívají,
Lehké písně zpívají.
„Co zde chcete, ukrutnícy!“
Pochopů se kněžna ptá,
Takli„Takli mstiví podvodnícy
Mníte splnit slova svá?
Než se neviňátek tknete,
Na mne zbraně napřáhněte,
98
Bodni kate v srdce meč!
Mrtvou ulicemi vleč!“
Dí a klesá; z mdloby hledí
Na své děti ouzkostně;
Ruce lomíc slzy cedí,
Vzdychá k Bohu žalostně,
Před pochopy syvé kleká,
S poděšením v prachu čeká,
Zdali kat se smiluje,
Syny matce daruje?
Darmo lahodnými slovy
Krotí draky zůřícý,
Zamračency jako sovy,
Ženu očma smrtícý,
Bez pohnutí s jedem stojí,
Y se s posmíváním strojí,
Aby mládky smrtili,
Rozkoš matce zdrtili.
„Ha! což žádné outrpnosti,
Žádné není naděje?
Zmuž se, krásná nevinnosti!
Bůh se na tě zasměje!
Bůh tvou nezrušenou mladost
Doprovodí v věčnou radost,
99
Násylníky trnoucý
Srazý v peklo horoucý!“
S vytržením kněžna praví,
K srdcy tiskne dítky své;
Rekyně se k vrahům staví,
Syny k smělým činům zve:
Za mnou děti! za mnou poďte,
Lvové v smrt se sami hoďte;
S číší bere katu jed,
První pije smrt co med.
Vděčný syn.
Zbislav místo radování
V máji věku rozkošného
Strávil život v spomínání
Na běh boje posvatného,
Touže zvědět ve dne v nocy:
Jak se vede otcy?
Plodné kraje rozvinuly
Mladé krásy v nádhernosti,
Sličné panny pokynuly
Na mládence v nevinnosti,
Syn se smyslům šálit nedal,
V snách y otce hledal.
100
Bože! co se s milým děje?
Snad ho Turek na smrt moří!
Pravě potok slzý leje,
A sy hrůzy marné tvoří,
Starce v prostřed způrných lidí
Na hranicy vidí.
Každou zbírá kapku sýly,
Srdce láskou rozpaluje,
Aby došel k svému cýli,
Obtížnosti odstraňuje,
Z vlasti kvapí, – řekou brodí,
Pustinami chodí.
Slyší k Ejiptu se blíže,
Otec ctný že v poutech sedí,
Hrůzy s něho padá tíže,
Jasným okem k nebi hledí,
Jak pták k Sultánovi letí,
Za otce se světí.
Sultán patře s podivením
Na mládence laskavého:
„Pročbys, mluví, s odvážením
Hájil starce nelidského,
Který lid y země hubil,
A se vraždou chlubil?
101
Ty co růže nedotklivá
Květeš v věku nevinnosti,
Tobě panna milostivá
V blesku vnadné spanilosti,
V kráse lahodného máje
V světě kouzlí ráje;
Snadbys z bytu vyražení
Pro stín letěl do žaláře?
Matku uvrhl do soužení,
Milence své zkalil tváře?
Starcy život trpký sladil,
Vlast a sebe zradil?
Rozvaž, nežbys kročil dále,
Že tvá cesta k bídě cýlí;
Lid se mstou a vztekem stále
K nové ukrutnosti sýlí,
Svého zysku zanedbává,
Muk jen vyhledává.“
„Bych y z lůna veselosti
Upadl v moře bědování,
Pro tě otče kyselosti
Všecky volím bez zdrahání,
Zřímli na svobodě tebe,
V smrti dojdu nebe.“
102
„Svodný blesk tě synu slepí,
Láska krásné plete věnce,
Ach! až pravda bludy ztřepí,
Vylije jed na mládence,
Omámený s hrůzou ztrneš,
Lítost na se shrneš.shrneš.“
„Zakus mocný panovníku!
Strachli lásku k otcy zlomízlomí,
Rozkaž svému služebníku!
Ať mne červa kruhy schromí,
Nebo na šeredné káře
Veze do žaláře!“
„Darmo hrdý duch se staví,
Tvá y smělost jasní čelo;
Oč tě hrůza smyslů zbaví,
Hrdost zkrotí, zmrtví tělo,
Drábůli se sýla zrojí,
Strašné muky spojíspojí.
Na hranicy otce tvého
Vloží kati nelítostní;
Krev y píti budou z jeho
Srdce ukrutnícy zlostní,
Dříve starce neusmrtí,
Až jej na prach zdrtí.“
103
„Pokyň, nechť mne na smrt vedou,
Smyslí muky neslýchané!
Zplésám, jestli tváří bledou
Na trápení zhlídneš pane!
Jaká rozkoš volně mříti,
Otcy kruhy stříti.“
„Ach! kam nerozum tě žene,
Bojovníku roztomilý!
Mníšli v mysli roznícené,
Že jsem tyran zhovadilý?
Y já ctitel pravé ctnosti
Hovím nevinnosti.
Zanech starce, buď mým synem,
Panuj na ourodné zemi;
Pracuj, ať mi v štěstí splynem
Tebou nad národy všemi,
Y lid vděčný strážce slaví,
Nám byl Bohem! praví.“
„Láska pane tvá a sláva
Mého srdce neošálí,
Uží, jak chcešchceš, svého práva,
Nechť mne třepí, nebo pálí,
Povol z lásky k synu svému
Otče! otcy mému!“
104
Staň se. Y hned ukovali
Kati syna kvetoucýho,
Na svobodu starce dali
Jak stín věkem hynoucýho,
Hranicy y postavili,
Hrůzy vypravili.
Lid se zbíhal z každé strany,
Aby patřil na popravu,
Slzy vycedily panny,
Ctnostný hrůzou zakryl hlavu,
Stařec plésal vejskajícý,
Že mře nevěřícý.
Zbislav na hranicy stojí,
Jako anděl bez ouzkosti,
Syví pochopové strojí
Trpkou smrt mu v ochotnosti,
Křísý oheň, vůkol kůlu
Zakládají smůlu.
V kráse panstva nádherného
Jak Bůh Sultán lidem jede,
Na levicy starce mdlého,
Na pravicy dceru vede,
Která v nevinnosti svaté
Mužům hlavy mate.
105
Kyne; hned zpěv rozhlašuje
Světu slavnost nevídanou,
Z prostřed krásy vystupuje
Šťastný otec s čistou pannou,
Věnec pocty synu nese,
Radostí se třese.
Sultán káže; panna věncem
Pocty korunuje syna,
Lid se těší oslavencem,
Ješto k srdcy otce vina
Mluví: Božís vyvolenec,
Tobě sluší věnec!
Sultán pannu nejkrásnější
Veda praví s horlivostí:
Přijmi klenot nejvzácnější
Koruno všech krásných ctností;
Uží květu věku svého
V lásce lidu ctného.
Plésej s otcem! buď mým synem,
Panuj na ourodné zemi,
Pracuj, ať mi v štěstí splynem
Tebou nad národy všemi,
Ať ctnost v nové kráse mladne,
Láska denně sladne!
106
Nevděčná dcera.
Mračna se v rozbroji na nebi zbila,
Potopu rozvztekem na kraje lila,
Kroupy se sypaly, rachotil hrom,
Vichrové lámali stoletý strom.
V dešti a bleskotu syrného hromu
Z cyzyny stařeček blížil se domů,
Snášeje strachy y žížeň a hlad
Toužil, by dítěti v náručí pad.
Bože! jak zklamala naděje tebe!
Strašněji dcera, než bouřilo nebe,
Hůře než dračice v vzteklosti své
Vítala do domu šediny tvé.
Starče! proč k hradu se v chudobě blížíš?
Veselé sousedy v rozkoši tížíš?
Rozvaž sy v okolu radosti sám,
Zdali tě mizeru vítati mám?
„Bože, ó Bože! co srdce tvé činí?
Otceli chudého z neřesti viní?
Pohledni z mrákoty v obličej můj,
Nejsemli dušinko milenec tvůj,
107
Jižto jsem lahodil, hostiny strojil,
Nad Boha srdéčko outlé sy svojil,
Život y statek y klenoty dal,
Cestubych milence k blahosti stlal?
Bože! ó Bože! mé rozmilé dítě!
Otec zde dcerušce k radosti svítě
Poklady množil, a v hrdosti stál
S hrdiny svými co zbožněný král.“
Pánemlis„Pánemlis před věky na hradě býval,
V zpěvu a rozmaru s hrdiny píval,
Plésej, a poskoč co v mladosti zas,
Dokud zve sladivé rozkoše hlas!“
„Pro všecky svaté co v starosti skusým,
V bouři a nahotě putovat musým,
Na otce slepého hrne se trest,
Pro milé dítě že zohavil čest.
Nemoc y nevěra lije jed v žíly,
Duši y tělo mé zbavuje sýly,
Zkaluje škaredé neřesti mrak
Plachého ducha y srdce y zrak.zrak.“
„Přílišli v mladém se raduješ věku,
Třeba ti v shrbené starosti leku,
V domu mém stařečku nemoha být,
Pospěš sy v bohaté cyzyny jít.“
108
„Pro Boha! slyšíšli strašlivé třesky?
Vidíšli po nebi lítati blesky?
V bouřili, v dešti a pustině sám
Ze všeho světa se plazyti mám?
Nebe mne chránilo, minuly hromy,
Vůkolli třepily skály a stromy,
Tybys co vichřice bouřila jenjen,
Do smrti honila stařečka ven?“
„Nebe byť házelo ohnivé střely,
Lidé y zvířata v ouzkosti mřeli,
Ctnostného hrdiny netkne se trest,
V smrti y blažen y Bohem sy jest.“
„Bože ó Bože! ach! jaké to řeči!
Srdce mře zbodané dravosti meči.
Můželi lakota, pejcha a zlost
Zohyzdit dcery mé laskavé ctnost?“
„Časy se změnily, s nimi y mravy,
V klecy jen ptáčkové skloňují hlavy;
Kveteli věku a radosti máj,
Pročby jsy milence zošklivil ráj?“
„Na divé dítěli Bože! se díváš,
Třepivé hromy proč déleji skrýváš?
Hněvem se opas, a dračicy zděs,
Vyhrň se peklo, a odplatu nes.“
109
„Chcešlibych ze strachu před tebe klekla?
Co mi je do nebe, co mi je z pekla?
Pomni, ať anděl tě vyvede sám,
Syce tě fenami vyštvati dám.“
Potvoro! pravil a v ouzkosti ztrnul,
Jak led pot na čelo valem se hrnul,
Dcerať mu vrazyla do srdce klín,
Poznal, že láska je pára a stín.
Rozumu pozbyl, a v smyslech se zhatil,
Všecko ach! chudinec na světě ztratil,
Na dceru pohleděl, do země klesl,
Z bídy a posměchu k nebi se vnesl.
Strašněji na nebi zlítil se bleskot,
Jakby svět sjíti měl, rachotil třeskot,
Skály se pukaly, s hradem y v tom
Plamenem bídnicy vyhladil hrom.
Cyzyncy.
„Proč tak pacholíčku kráčíš
Smutně drsnou cestičkou?
S kým se, řekni, bídně vláčíš?
S svouli slepou matičkou?“
110
„Kam mne oči nesou, kráčím
Dobrý muži! v cyzyně,
Chudý s matičkou se vláčím
Nevěda kam v pustině.“
„Co se pouštíš do cyzyny
Bez přátel a bez peněz?
Tuze zašels do pustiny,
Daleko jest odtuď ves!“
„Musyli jsme utíkati
Dobrý muži! v cyzynu,
U nás zpurcy drancovati
Začínají dědinu;
Tiť nám vzali krásné statky,
Pole, lesy, zahrady;
Otce pobili y matky
Nejmilejší poklady.
Y já cedím dnem y nocý
Pro tatinka slzyčky,
V tuhé bouři se vší mocý
Chránil jsem jen matičky.“
„Kam se myslíš nyní dáti?
Bouřka hrozý škodlivá;
Slyšíšli již vichry váti,
Mračna hučet šedivá?
111
Již blesk žravý křížem šlehá,
Z dálí houká divý hrom;
Zde zvěř pomatená běhá,
Tam se vyvracuje strom.“
Běda„Běda! kam se obrátíme?
Kde se máti skryjeme,
Přítelíčka nevidíme,
Bídně v poušti zajdeme.
Lidé bouří, bouří nebe,
Vůkol hledím do nocy,
Bože! Otče! prosým tebe,
Přispěj matce k pomocy!“
„Neděs upřímný se hochu!
Neděs bouře strašlivé!
BoudaBouda, jak jen pojdem trochu,
Skryje duše poctivé.
Netřeba ti světem jíti,
Do daleké cyzyny,
U mne máte svůj byt míti,
U mne skrovné hostiny.“
112
Outěk.
V strašném lese
Otce nese
Na ramenou syn;
Trpké slzy vylívaje,
Svou vlast v duchu probíhaje,
Vidí kolem hrůzu vin;
Ouzkost na něj až pot rosý,
Chraň ó Bože! otce! prosý.
Cosy šustí,
V chřoví chrustí,
Vítr klátí strom.
Jakby z stínícýho suku
Spatřil vycházeti ruku,
V vzdálenosti houkal hrom,
Cuká sebou, v houště běží,
Strachy trna v chrastí leží.
Zas se dívá,
Otce skrývá
V tmavé trniny;
Sám pak vůkol obcházeje,
Všecky stráně přehlížeje
Skoumá širé pustinypustiny,
113
Rádby se y kalem brodil,
By jen otce vysvobodil.
Zbitý hladem
Chodí ladem
Smělý hrdina;
Láska oddechu mu nedá,
Jahod pro stařečka hledá,
Bože, sladká malina!
Křičí, radostí se třese,
Hrstku malin otcy nese.
Ač dešť šlehá,
Lesem běhá
V drsné ohrady;
Sám se postí, otcy nosý,
Jez ó tatinkutatinku, jez! prosý,
Pokrm z Boží zahrady;
Člověk nechť jed v krmy leje,
Bůh nám zdravých jídel přeje.
Noc se blíží,
Oči tíží
Ctnému stařečku;
Synek na trávníku sedí,
Otce jako oka hledí,
Tiskne hlavu k srdečku;
114
Kyž noc ouzkosti tě zbaví
Zlatá hlavo! slze praví.
O můj Bože!
V trní lože
Došels zemane!
Jindy se ti hrady stkvěly,
Ráje v sadě rozvíjely,
V domě plesy vybrané;
Jestlis ráčil, lehlo tělo,
Kde byt z prachu stlaný mělo.
Ten se postí,
Ješto hostí
Na sta denně zval;
Ten se zamračencům kořil,
Kterým jak Bůh štěstí tvořil,
Které dobrodiním spial;
Zde ó Bože! příklad dáváš,
Jaké změny lidem stláváš!
Což se Pane!
S námi stane
Na budoucý čas?
Snad se bouře horší svalí,
Pramen spokojnosti zkalí,
Snad se pokoj vrátí zas,
115
Vyjde z mračen ukrutenství
Láska krása člověčenství.
Kyž se vrátí,
Bídy zkrátí
Pokoj svatý nám!
Tuťbych uvedl otče milý!
Tebe v domov ušlechtilýušlechtilý,
Bohu strážcy stavěl chrám,
Rány hojiti se snažil,
Vzdělal vlast, a bratří blažil.
Měsýc svítí,
V srdcy cýtí
Sladké radosti;
Jakby náhlým okouzlením
Kráčel samým potěšením
V lůnu krásné svornosti,
V květu rozkošného máje
Plodí sobě v duchu ráje.
V ráji plésá;
Ach! zas klesá
S nebe v hlubinu.
Černá zrada pouta kuje,
Nepřátely naplňuje
Divokými chrastinu.
116
Již jest po tvém štěstí veta,
Musýš z rozmilého světa.
Jako saně
Vedouc zbraně
Protivnícy jdou;
Sotva stopy vypátrali,
Jako chrti pospíchali,
Aby jali kořist mdlou.
Zůří; syn k ním ruce spíná,
K vlídnosti jich napomíná.
Posečkejte,
Spaní přejte
Starcy dobrému!
Patřte, jak se ze sna směje,
Sám Bůh oddechnutí přeje
Srdcy hořem zkleslému,
Y vy cyťte v užasnutí
Nad ztrápeným ustrnutí!
„Co se vineš,
V slzách plyneš
Jako zeměplaz.
Jindys Bůh jsa plejtval zlatem,
Lidi mámil drahým šatem,
Hrozný s posměchem hřmí hlas;
117
Nyní Božství sláva zvadla,
Hodina tvé smrti padla.“
„Vezmi zlato,
Abys za to
Otce zachoval;
Postoupím y tobě hrady,
Štěpnice a vinohrady,
Sámbys na nich panoval;
Ach! jen daruj z outrpnosti
Nahý život nevinnosti!“
„Zdrtím hady;
Nech sy hrady,
Nech sy klenoty!
Mneli myslíš zaslepiti?
Zradu máte zaplatiti
Hanebnými životy.
Kdyby sám Bůh s nebe sstoupil,
Vásby smrti neodkoupil.“
Jak čert pravý
Zlosyn dravý
Blíže vstupuje;
Z ďábelnosti starce budí:
Pohleď, kdo sny tobě pudí!
Řičí, a jej zdrcuje.
118
K synu skáče, mdlého škrtí,
Z vyražení zdlouha smrtí.
Ctný muž z lesa
Mrtvé nesa
Slzy vylívá.
Spěte tiše duše čisté!
Teď jste v lůnu slávy jisté,
Mluví, a je pohřbívá.
SlzySlzy, jenž jich posvěcují,
Víc než mramor oslavují.
Loučení.
Všecka země v krvi stála,
Nevázaná zběř se smála
Nevinnosti trnoucý;
Dráči na smrt odsoudili
Starce, děti, krev y pili
S chutí panny kvetoucý.
Ema s dcerou u vězení
V stálém ducha zkormoucení
Mřela jako květina,
Každé hnutí bodlo matku,
V svém se třásla mysli zmatku,
Že hřmí smrti hodina.
119
Hodina ach! vzdychla, bije,
Duše hořký kalich pije,
Smrt nás dělí srdéčko!
O mé dítě roztomilé!
Již tvé tváři ušlechtilé
Neosvítí slunéčko.
Půjdeš s světa rozkošného
V máji věku milostného
Do věčnosti dušinko!
Srdce puká, žíly trnou,
Ouzkosti se na mne hrnou
Pro tě krásná růžinko!
Tichás jako holubinka,
Čistá jako konvalinka
Anděl v lidském oděvu;
Tvrdé skály! draví lvové
Pohledněte na růžové
Tváři chvilkou bez hněvu.
Strňte! komu srdce cýtí,
Jako živé slunce svítí
Krása ctnosti milenky;
Jděte! země proběhněte!
Nevinnější nalezněte
V širem světě pannenky!
120
Hvězdu tu a rajský kvítek,
Korunu a rozkoš dítek
Mohlibyste zmařiti?
Na mne miřte! na mne zbraně!
Ctnéli odpustíte panně,
Ráda krev chcy cediti.
Dcera matku políbila,
Vřelé slzy na tvář lila
Starostlivé matince;
K čemu marné naříkání?
Meče ostříc k potírání
Neodpustí dušince.
Buřte protivnícy lítí!
Pomstou neskrocenou spití
Hrozte smrtí slabému!
Lidé dělí, Bůh nás spojí,
Rány na věčnosti zhojí,
Splatí srdcy stálému.
Což jest život? Voda plyne,
Jest a není; mžikem zhyne
Mylný živobytí sen,
Vteče v moře do věčnosti,
Kdežto nezkalené ctnosti
Stkví se, věčný, jarní den.
121
Setři máti slzy s tváře!
Jasná budoucnosti záře
Vycházý nám růžové.
Zázraky se rozvinují,
Světlé hvězdy naplňují
Nesmrtedlní tvorové.
S nich se na zem podíváme,
Milým požehnání dáme
Všeho štěstí přejícý.
Blesky zhasnou, národové
Zdát se budou mravencové
V bodlačinách bydlícý.
Setři máti slzy s tváře,
Jasná budoucnosti záře
Budí duše k radosti.
Slunce Božské pravdy svítí,
Srdce krásy nebes cýtí,
Zemské pošly žalosti!
Kati v žalář přicházejí,
Matce smysly zacházejí,
Pro své milé dítě mře.
Dcera patří vlídným okem,
Matku vede levným krokem,
Jako Kato na smrt jde.
122
Poprava.
Z divoké pustiny zdvihala smrt se,
Sypala po světě s hladem y mor;
V pramenu zkalila blaženost lásky,
Klatila dětinky s zlatými vlásky,
Májové panny y moudrosti zbor.
V chatrné chalupě ležely dítky,
S nimi y šedivý stařeček mřel;
Dcera se snažila ve dne y v nocy,
Svémuby zlehčila bolesti otcy,
Stáleby pokrmu s dítkami měl.
Žehnej tě Hospodin laskavé dítě!
Anděl y při tobě po cestě choď!
Pro léky chvátala panenka k městu,
Bohatec zamezyv milence cestu,
Promluvil: Růžinko do hradu poď!
Na hradě panuje radost a zdraví,
Kvete y v sladivé rozkoši ráj,
Na hradě stříbro a zlato jen hoří,
Doma tě nemoc a chudoba moří,
V bolesti hasne tvé mladosti máj.
123
Na hradě klenoty před tebe složímsložím,
Více než Bohyni budu tě ctít;
Nad zlato, nad život miluji tebe,
Do pekla vběhnu, a vderu se v nebe,
Nemoha bez tebe hodiny být.
K tobě se přivinu v slavnosti lesku,
Láskyť a blahosti směje se den;
Nastojte! jako květ zahyne radost,
Do moře věčnosti uplyne mladost,
Naděje prchne co šálivý sen.
Vyjasni milenko spanilé čelo,
Bodlavé ouzkosti z mysli své puď!
Dokud věk růžové mladosti přeje,
Nebe ti do srdce rozkoše leje,
Plésej, a na zemi Bohyně buď!
„Nebeli slibuješ dívčicy chudé,
Nevinné duši proč koval jsy pád?
Poctivý milenec ctnosti se světí,
Pro milé srdce y do ohně letí
Snášeje bídy a trpkosti rád.
Měj sy y zlato y krásy y hrady,
Chudobu miluji, miluji čest;
Srdceli bez vady netluče v těle,
Byť jsy y do nebe vnášel se směle,
Krásy a slávy blesk Satanem jest.
124
Vejskej sy v krásy a radosti lůně,
Kouzli sy ráje a hostiny stroj!
Dívčice zvolila samotu zlatou,
Jistěby splnila povinnost svatou,
Pokoje popřej a Boha se boj.“
Řekla a chvátala pro otce k městu
Nevinné mládeže sláva a květ;
Bohatec milence chvátati nedal,
V mysli své zkažené podvodu hledal,
Skrývaje jako had do květin jed.
U panny klekaje do nebe volal:
Bože ó Bože! kam utekuuteku, kam?
Srdce mé plamenem milosti hoří,
Krása mne mate, a radosti boří,
Všecko je na světě pěna a klam.
Strašlivé pustiny! bez srdce skály!
Z ráje a z rozkoše zaběhnu k vám;
Přijměte zůřivce do svého bytu,
Zbavte ho každého sladkého cytu,
Ustavte vzteku a ouzkosti chrám.
V špinavé hazuce trýznit se budu,
V žalosti najde mne slunce y noc;
Darmo ach! páčiti ze srdce mdlého
Začnu tě obraze anděla svého,
Divoké milosti zvítězý moc.
125
Pustina vylije outrpné slzy,
Skála se roztrhne, rozpukne zem;
Jediné srdce byt mladivé lásky,
Zříli mé bolesti, sladkými hlásky
Volati bude: teď pomstěna jsem.
Neplésej před časem hubinko sladká!
Smrtícý plamen mi do srdce vjel;
Ještě tě nevine milenec k sobě,
V pramenu zakalím blaženost tobě,
Kdybych y v pekle se smažiti měl.
Nežlibych spustil se mladice krásné,
Chudera plesal, a bohatec vad,
Dříve y kraje y rodiny zplením,
V plamenu zahynu s hradem y jměním,
Do kola dračicy proplete kat.
Očima jiskře a na těle trna
Bohatec dívčicy do hradu nes;
„Propusť mne, otec ach! hladem se moří.“
„Což mi je do otce, srdce mé hoří,
Plésejme, stařec nechť zahyne dnes.“
„Kyž tě ó divochu! Hospodin potře!
Jsyli to sklíčené ouzkosti štít?“
Ještě to mluvila, lidé šli z lesa,
Bohatec ulekl se dívčicy nesa,
Shodiv ji, začal y křičet y klít.
126
Vytrhnuv nůž řekl: Lidičky kde jste?
K pomocy poctivý člověče poď!
Dračice nůž do mne vrazyti chtěla,
S lotryby v samotě hejřiti směla,
Vzteklicy uchyť a do želez hoď!
Darmo se vinulo nevinné děvče,
Bohem y tvrdilo pravdy své řeč.
Lidé ji svázali, do města vedli,
Soudcové v rychlosti do rady sedli,
Soudili, vyřkli y na pannu meč.
V mořivé nahotě nedbaje hladu,
Zbíhal se k popravě se všech stran lid;
Dívčicy spatřili v neviny kráse,
Ztrnuli, andělem býti jim zdá se,
Stařec y mládek co hromem je zbit.
Rukama lomili, vylili slzy
Ženy y mužové v ouzkosti své.
Nebylo draka, a nebylo skály,
Coby zde bez cytu, bez slze stáli,
Nectili hlasytě dívčice ctné.
Bez strachu podala katovi rukou,
Odkryla sněhové bělosti krk.
Oči se zakryly neviny záře,
Lidé se zděsyli, zandali tváře,
Bohatec vida to hrůzami shrk.
127
Rozumu potrativ do lesa zaběhl,
Přes hory, přes doly plazyl se had.
Přes moc se nevinnost na světlo drala,
Potupa soudcovi odplatu stlala,
Z ouzkosti v jeskyni ukryl se kat.
Nepřítel.
Strachlín z sýdla rozkoše a
Slávy zaběhl v děsné houště,
Šerkou zakryl krásné tělo,
Hořem trýznil outlé srdce,
Kalil jasné čelo.
Stromli pohnul větví, plésal,
Mysle, že se otec blíží;
Zpěvli zaslechl, šálil sebe,
Že se v kráse nezkalené
Milá snáší s nebe.
Jak stín pustinami chodě
Nelekal se bujné zvěři,
Neděsyl se hrozné nocy;
Ach! vždyť po laskavé panně,
Po svém toužil otcy.
128
Měsýc svítil; jako v hrobě
Ticho vůkol panovalo,
Jenom žravé truchlivosti
V dobrém burácely srdcy
Ve vší divokosti.
Ve svém hoři zaslechl z lesa
Hlubokého slabé hlasy;
Co to? Stojí poslouchaje,
Zapomíná na svou bídu,
Běží v tmavé kraje.
Dívá se a trhá sebou,
Bože! uleknutím klesá.
Mraky protírá sy z očí.
Vracuje se, mužne duchem,
K předu směle vkročí.
Vidíť vraha otce svého,
Kata milovnice drahé;
Jak se v krvi topě kroutí,
Vzdychá, bolestí se klíčí
Jako slabé proutí.
Krev se do srdce mu žene,
Jedem rozpalují žíly:
Mámli nádhero tě v mocy,
Co jsy v blesku slávy svodné
Vynesl ortel otcy?
129
Odplatímli bezbožníku,
Ješto s posmíváním patře
Na rozkošnou milostivé
Panny krásu utišil jen
Smrtí srdce divé?
Zemři! Ach! co pomatenec
Mluvím? Y on člověk,člověk jest, a
K outrpnosti probuzuje.
S ustrnutím k starcy kleká,
Rány zavazuje.
V tom zří otce krvavého,
Bledá milenka se blíží;
Z ticha vybouřenec skáče,
Očma jiskří, zuby skřípá,
Zlostí trna pláče.
Zbuď se starče! zbuď se ze sna!
Jak hrom do duše mu křičí;
Znášli syna nešťastného!
Zemři bídná duše! že jsy
Střela muže ctného!
Vidíšli jak mstícým okem
Šlechetný stín k tobě zhlíží?
Jak ti v rajské nevinnosti
Krásná panna jeví muky
Za tvé ukrutnosti?
130
Proč se pane! k nebi nepneš?
Proč y duchů neusmrtíš?
Čili zhasla věčná sláva,
Zašli hajitelé tvého
Nelidského práva?
Zbuď se mrzký ukrutníku!
Cyť, jak ruka Páně tepe!
Darmo červ se v prachu vineš;
Jak jsy na sta lidí zabil,
Tak mou rukou zhyneš!
Z mdlob se vytrhl obnaženec,
Prohlížel a spatřil syna:
Jakby svět se na něj hrnul,
Prožeň nešlechetné srdce!
Řekl a hrůzou strnul.
Buď živ násylníku! by tě
Soudce trestal spravedlivý!
Vzhlédni na minulost syvou,
Ctnost a nevina tam kvílí
Pro tvou pejchu mstivou!
S potěšením bědování
Slyší duši svírajícý.
Starcy v srdcy vina hoří,
Ouzkostí mu zlaté hory,
Slávy blesk se boří.
131
Ach! jak přísným soudem Bůh, dí
Strachlín, vrahy potírává!
S vrchu pocty do hlubiny
Hanby sráží sýlu, valí
Muky na zlosyny.
Praviv otřásá se hrůzou,
Láskou srdce obměkčuje.
Jak syn hoje nepřítele
Lehčí trest, a cestu k štěstí
Vlídností sy stele.
Milostivý hrdina.
Hrozná vojna burácela,
S ní se spojil žravý mor;
Aby řády převracela,
Tupost s pomstou přiletěla
V kraje z divočených hor.
Jindy jako mléko stály
V květu krásné štěpnice;
Hory na lidi se smály,
Na palouce směle hráli
Pacholík y dívčice.
132
Nyní vojnou zahynuly
Láska, štěstí, radosti,
Neřesti se vyhrnulyvyhrnuly,
Jako v moře uplynuly,uplynuly
Svátky živé mladosti.
Ach! tuť člověka se bojí
Člověk jako potvory;
Stařec poděšený stojí,
Když sy voják statky svojí,
Plaše děti za hory.
Jako proudové se hrnou
Nepřátelé zůřiví;
Vidouc násylnosti trnou,
Utíkají s plachou srnou
V pouště muži bázliví.
Jen mdlá žena bez pomocy
V chaloupce své zůstává;
Ouzkostí schne ve dne, v nocy,
Nepřátelli ujde mocy,
Doufá y se obává.
K srdcy nemluvňátko vine,
S svým se loučí miláčkem,
V širém kraji všecko hyne,
Povzdychujíc v slzách plyne:
Y já zajdu s synáčkem.
133
Slyší hřmot a zbraně třeskot,
Vidí statky hořeti.
Již ji děsý mečů leskot,
Již ji smrtí ohně bleskot,
Již se tiskne k dítěti,
Životemby uchránila
Rozkoše své jediné.
Snad zběř msty se nasytila,
Když ves chudou zapálila,
Snad nás nyní pomine,
Pokoj ustrašence zbaví
Ustavičné ouzkosti.
Matka k neviňátku praví;
V tom se před ní voják staví,
Jiskra hasne radosti.
Křičíť jak hrom hulákaje:
Honem ženo zlato sem!
Při tom meče dobývaje,
Ženu očma políkaje
Hrozý, že jí vrazý v zem.
„Kdežbychom my zlato vzali?
Mluví sedlka skroušeně,
Vojácy nás přehledali,
Chleba do ust nenechali,
Ani hřebu na stěně.
134
Polounahá s milým synem
Jako Lazar nouzy tru;
Ach! patř! jak se oba vinem,
Že snad v okamžení zhynem,
Nemocý y strachem mru.“
Voják zamračeně hledí
Na dítě y na ženu;
Hrůza na čele mu sedí,
Rce, když matka slzy cedí:
Však tě k zlatu doženu!
Y hned co kat uchopuje
Dítěte se outlého;
Smrtícý zbraň obnažuje,
Ruku spěšně natahuje,
Že meč vrazý do něho.
Jako bleskem omráčená
Matka leží ve mdlobě;
Sotva, že jest obživena,
Zhlíží jako vyjevená
Milé dítě po tobě.
Vidí meč a svého syna,
Trne živou ouzkostí;
„Chudoba jest naše vina,
Ach! živ pane mého syna!
Volá trpkou žalostí.
135
Za to budu ve dne v nocy
Za tebe se modliti,
Bůhby přispěl ku pomocy,
Vytrhl z nepřátelské mocy,
Když tě budou smrtiti.“
„Což mi ženo do modlení,
Což mi ženo do tebe!
Palaš jest mé drahé jmění,
Krásné zlato potěšení
Příjemnější nad nebe!“
„Rozpomeň se nad dítětem,
Ustrniž se nad ženou!
Snad y tvým smrt hrozý dětem,
Snad je nepřátelé světem
Z milé vlasti poženou!“
„Což mi do dětského pláče,
Což mi do nepřátel je?
Baba v koutě hrůzou pláče,
Chlap se děsý karabáče,
Smělý hrdina lid tře!“
„Pro Boha ó muži mstivý
Srdce jako skálu máš!
Někdy strach tě zdrtí živý,
Až se soudce spravedlivý
Poptá: K vražděli se znáš!“
136
„Darmo pohrůžky tvé straší,
Jáť se Soudce nebojím;
Strach mne odtud nevyplaší,
Zlato odplatou jest naší,
Toť chcy, o nic nestojím!“
Praviv zpurně, srdce hledá,
By je prohnal dítěti,
Matka trnoucý a bledá
Svého syna zabit nedá,
Smrt chce za něj trpěti.
Zkoušel jsem tě člověčenství
Kráso! mluví hrdina;
Nelekej se příkořenství,
Nelidského ukrutenství
Šťastně přešla hodina.
Zlato vlídně obětuje
Matce, míjí jako sen;
Z leknutí se protrhuje,
Na kolenou vypravuje
Díky nejšťastnější z žen.
137
Zrada.
Na Točníce rytíř chodí
Pouty strašně řinkaje,
O půl nocy čert ho vodí
Zrádce hady švihaje.
Jak hřmot slyší, vrátný trne,
Že se peklo na hrad hrne,
Že snad chuďas v tuto noc
Přijde zlému duchu v moc.
Před časy zde v spokojnosti
Rytíř Václav přebýval,
S milou Evou do radosti
Krásným hájem chodíval;
Sedíc na zelené hoře
Jako v širé krásy moře
V živé kraje hleděli,
Všudy divy viděli.
Patř! dí Eva, jak tu kvítí
V novém máji vykvetá,
Tam se voda skrze sytí
Jako hádě propletá;
Však než přijdou větry chladné,
Milostivý kvítek zvadne,
138
Čistá voda uplyne,
Jen má láska nezhyne.
Manžel ctný se zaradoval,
Žeby za celičký svět,
Svatosvatě přisliboval,
Nedal ženy jako květ;
Milostenku k srdcy vinul,
Slzy cedě v lásce plynul,
Jako s neviňátkem hrál
Šťastnější než slavný král.
V tom křik ze sna lahodného
Vytrhl věrné manžele;
Běží, vidí rozmilého
Na hrad jeti přítele,
Který Turkům na východu
Často stropil velkou škodu,
V světě dobyv slávy dost
Do Točníka přijel host.
Se všech stran sem páni jedou
Jako včely v rychlosti,
Celý den a noc sy vedou
V rozkoši a radosti;
Že se vrátil přítel milý
Zkrotiv národ zdivočilý,
139
Všickni všudy vejskají,
Zdráv buď muži! volají.
Jak jen ráno zasvitalo,
Jak jen vyšla dennice,
Panstvo na lov pospíchalo
Přes hory a štěpnice;
Host však u Evy se sázýsázý,
Bůjným okem na ni házý,
Řečí svodnou sladí jed,
Aby krásnou ženu sved.
Divy žence vypravuje,
Které spatřil v cyzyně,
Jak sy Turek vykračuje,
Šperkuje se Turkyně;
Jak ho chtělo zhltit moře,
Jak se v puchovité hoře
Mezy lítou zvěří třel,
Když zlé Turky zkazyt chtěl.
Bůh ho přepodivnou mocý
Vytrhl z klepet pohanům,
Zaobaliv hrubou nocý
Muže uvedl k Křesťanům,
Aby s Jeho bojovníky
Potřev děsné ukrutníky,
140
Z poddanosti smrtícý
Vysvobodil věřícý.
V našem, pravil Vitkov dále,
Nejšťastnějším tažení,tažení
Přišla Ejiptského krále
Dcera v tuhé vězení.
Toť vám panna rajská byla,
Krásou hvězdy převýšila,
Jak se na ni podíval,
Bez smyslů muž chodíval.
Jako v utěšeném máji
Kvete mladá růžička,
Jako byla v Božím ráji
Zlatovlasá Evička,
Jak se krásná paní stkvíte,
Když se k pannám postavíte
Nejjasnější dennice,
Třpytěla se dívčice.
Sličná panna zahořela
Pro mne sladkou milostí,
Y mé srdce tvrdé chtěla
Obživiti vroucností;
Však já her a vojny ctitelctitel,
Zbité nevinnosti mstitel
141
Maje srdce jako led,
Smíchy jsem sy s panny sved.
Za to ukrutně se mořím,
Cýtím v srdcy hrůzy muk;
O kyž strašným ohněm shořím,
V kostech vysychá mi tuk!
Kyž mne Turcy roztřepili,
Líté vody pohltily,
Nyní jako spráhlý květ
Zajdu v máji bůjných let.
„Ach! co na srdcy vám žere?
Paní vlídná mluvila,
Že se slza z oka dere,
Jasná tvář se zkalila?
Vždyť vy hrady oplýváte,
Všeho štěstí požíváte,
Pána každý miluje,
Za něj život věnuje!“
„K čemu hrady nejmocnější,
K čemu paní manové?
Když muž lásky nejmilejší
Nemá panny růžové?
Ach! což platno živu býti,
Láskou nelítostně mříti,
142
Peklo nosyt na leta?
Musým bídník se světa!“
„Bože můj ó Bože! pane
Jaké řeči vedete?
Prohledněte! milované
Dívky jistě dojdete!
Vždyť vám sláva jasné čelo,
Krása ozdobuje tělo,
Jak jen oko zakyne,
K vám se panna přivine.“
„K čemu paní! všecka sláva,
K čemu těla sličnosti?
Zvadlo štěstí mé co tráva,
V moře vplouly radosti;
Drahý klenot dívka zlatá
Jest mi bez milosti vzata,
Nemámli té růže mít,
Nechcy na světě živ být.“
Dlouho spolu rozmlouvali,
Dlouho lili slzyčky,
Trpké bídy rozkejvaly
Srdce vlídné Evičky.
Rytíř sladké řeči veda,
Láskou, prosbou, lstí! ó běda,
143
Ukolíbav stydlivost
Zrušil svatou poctivost.
Václav přijda z myslivosti
Viděl, že čert ženu svedl,
Poznav hrůzy nevěrnosti
Jako stěna hořem zbledl,
Smrtícý jed projel žíly,
Pozbyv rozumu v tu chvíli,
Jakoby jej zlý duch nes,
Hnal se tryskem skrze les.
Rozvětřenec horem dolem
Dra se běžel v pustiny,
Ruce lomě pádil kolem,
Hledal krásné dívčiny;
Vbloudiv v počernalé lesy,
Volal: Zlatá ženo kde jsy?
Kams se milá poděla?
Potěš svého manžela!
Lesem stařeček se vláčel
S milou dcerou do města:
Václav k uleknutým kráčel:
Tváli jest to nevěsta?
Jako vyjevenec houkal,
Na mladicy pěknou koukal
144
Jako hladovitý chrt;
Nevěř starče! toť jest smrt.
Y hned letěl lesem dále,
Jak jen starcy poradil,
V zmatku na divoké skále
U trní se posadil.
Na vodu se čistou díval,
Jako mládek sobě zpíval:
Květ a voda uplyne,
Jen má láska nezhyne.
Skočiv vodami se brodil,
Ruce k nebi napínal,
Sem tam povzdychuje chodil,
Na ženuli spomínal,
Náhle škubal sobě vlasy,
Volal na blažené časy,
Volal ženo na tebe
Muž jsa skoro bez sebe.
Přiběh domů Evu vidí,
Mluvit chce, a tratí řeč.
Jak saň svodě v prostřed lidí
Vráží do boku sy meč.
Očma kroutě lidi plaší,
Hůř než zlý duch ženu straší,
145
Padáť v květu mladosti
Obět dravé chlípnosti.
Nyní Eva muže svého
Ztrátou klesá v zmatení;
Jak stín s čela milostného
Krásy míjí kouzlení.
Valný křik se zmahá v domě,
Každý slouha ruce lomě
Nad neštěstím běduje,
Dobrých pánů lituje.
Při strašlivém bědování
Paní k mukám okřívá,
Po muži se milém shání,
Šátkem ránu zakrývá.
Kočí lekaře a kněze
Tryskem ku pomocy veze.
Což jest na plat lidská moc?
Václav usnul v věčnou noc.
Žena poděšená běhá,
Spíná ruce do nebe,
V níli plamen vášní šlehá,
Volá pomstu na sebe.
Tuť kněz v sladké výmluvnosti
Hledě skrotit divokosti
146
Mluví k paní zůřícý
Slova pravdy hojícý:
Pro Boha a všecky svaté
Jděte paní do sebe!
Zoufání vám hlavu mate,
Zvrátí srdce od nebe,
Hrozných hříchů politujte,
Na svém polepšení stůjte!
Bůh vám viny promine,
Duši k sobě přivine.
„Pryč mi, pryč mi s líky tvými!
Pryč mi s Boží milostí!
Peklo ďábly ohnivými,
Soudce hrozý věčností.
Proč zveš darmo všecky svaté?
Na mne saně jedovaté
S dychtivostí čekají,
Muky v pekle chystají.“
„K čemu paní naříkání,
K čemu marné vzteklosti?
Váš Bůh pramen smilování
Žádá od vás lítosti.
Byť jste strhla sobě hlavu,
Muže vzkřísyt nejste vstavu;
147
S pokořením klekněte,
V těsnu k Bohu vzdychněte!
Vicher bouří, mračno střílí,
Voda trhá pevnou hráz;
Blesk a vicher bouří chvílí,
Vodu lítou krotí mráz;
Měloby jen vaše hoře
Jako rozježené moře
Neustále bouřiti,
Srdce slabé mrtviti?
Bůh nás všecky jako dítky
Mdlé a věrné miluje;
Očím ozdobuje kvítky,
Duši láskou zhojuje,
Bůh nám cestu krásou stele,
K němu vadná duše směle
Oči, srdce zdvihněte,
Milý otče! řekněte.“
„Nechcy muži lstivé rady,
Nechcy žádné milosti,
Místo kvítků vidím hady,
Místo lásky vzteklosti.
Jindy radosti mi kvetly,
Nyní bídy hlavu spletly,
148
Pomsta na mne valí svět,
Ďáblů vidím mnoho set.“
„Hojné Boží smilování
Strojí kleslým odměnu.
Na synovo přimlouvání
Přijal Bůh y Mařenu.
Y vy srdce roztrhněte,
K otcy milostnému jděte,
Slyše litujícý hlas,
Přijme otec dceru zas.“
„Otče laskavý jdu k tobě!
Odpusť vinu hříšnicy!
Pokoje, ach! aspoň v hrobě
Uděl zbité bídnicy.
Bože! co se na mne žene?
Nebe vidím otevřené,
Anděl s hůry sstupuje,
K záhubě mé směřuje.
Ochránce můj! co to, co to?
Nastojte! kde bídná jsem?
Spaste duši, nech mne sloto!
Lidé! otvírá se zem;
Čerti rozsápaní lezou,
Kruh a sýru sebou vezou,
149
Na mne míří dračice,
Lidé braňte hříšnice!
Pro Boha a všecky svaté!
Nač to, nač to patřím zas?
Pomoc, pomoc duše zlaté!
Muže svého slyším hlas.
Hle! jak vytejká mi vinu,
O kyž okamžením zhynu,
Hory, doly spadněte,
Muže na mně pomstěte!“
Jako vicher zmítá plevou,
Házý po sylnicy prach,
Zoufání tak třáslo Evou,
Tak j!ji pošlehoval strach;
Čeleď v hořkém bědování
Ruce lomíc bez přestání
Na modlitbách trvala,
Pomoc s nebe volala.
Strašlivý v tom zahřměl třeskot,
Bouřilo pout řinkání,
Mečů břinkot, světel bleskot,
Sov a vejrů houkání.
Pekelná zběř zařičela,
Až zem s lidmi strachy mřela,
150
Zdi a dveře praskaly,
Mříž a okna cvrnkaly.
Co se děje braši zlatí?
Lidé na zem padají,
Hrůzou celou pamět tratí,
Oči k nebi zdvihají.
Po nás nastojte jest veta!
Poslední soud, konec světa!
Vidouc blesky horoucý
Volá chasa trnoucý.
Hřmot se víc a více množí,
Křížem lítá žravý blesk;
V hromu jede pomsta Boží,
Jako sklo zdi třepí třesk.
Zem se mocně rozpukuje,
Puch a sýru vyhazuje,
Jakby poslední byl soud,
Každý v lidech trne oud.
Hrkají zdi, hrčí brány,
Šlehá blesk, a bije hrom,
S třepetáním křičí vrány,
Když duch lotra vede v tom.
Na Vitkovi sovy sedí,
Srdce s potěšením jedí,
151
Hadi oči štípají,
Čerti zrádce mrskají.
Na oblace soudce jede,
Drže v ruce nahý meč;
Za ním msta se s smrtí vede,
Nyní hroznou mluví řeč:
Dobrý přítel víc než sobě
Nezbedníku věře tobě
Nad život tě miloval,
K němu jaks se zachoval?
Strň, a ouzkostí mři chlape,
Že jsy zkalil ctnost a čest!
V poutách za tebou již klape
Jak hrom nekonečný trest.
Cýtiž v srdcy živé muky,
Ďáblu nevyklouzneš z ruky,
Do soudného s ním dne choď,
Mři, a peklo sebou voď!
S otřásáním hradu soudce
Vynesl ortel strašlivý;
Duchové y mřeli schnouce,
Když meč švihal ohnivý.
V zemi rozrazyl hrom díru,
Plamen šlehal puch a sýru,
152
Hřmotně tloukli hromové,
Utíkali duchové.
Tento rytíř v zámku chodí,
Pouty strašně řinkaje,
Čert ho o půl nocy vodí,
Rozkošníka švihaje.
V okně bílá žena stává,
Když jej zlý duch hady prává,
A jak kohout zazpívá,
Vidění se tratívá.
Jaromir na honbě.
Kam, kam s hrdým panstvem
Slavné kníže! kamkam, kam
V hlučném blesku myslíš
S hradu jeti dnes?
Doma zůstaň slavné
KnížeKníže, doma, kde ti
Věrnost strojí hody,
Láska stele byt!
Chraň se lesa, chraň se
Hrdých pánů, v pustém
Lese číhá na tě
Zrada, číhá smrt!
153
Ach! slyš, ach! slyš, co mne
V nocy vyděsylo
Hrozné, co mi o tvé
Zkáze zjevil sen.
Jako lvové, jako
Dracy vyskočili
Na tě protivnícy
Syví z pustiny.
K stromu jako chlapa
Přivázali tebe,
Bili slavné kníže
Jako dravou zvěř.
Darmos slouhy věrné
Volal ku pomocy,
Darmo hory doly
Vrahům sliboval;
Věrné duše hlasu
Neslyšely tvého,
Zrádcy s posmíváním
Strojili ti smrt.
Doma zůstaň slavné
KnížeKníže, doma, kde ti
Věrnost strojí hody,
Láska stele byt.
154
Takto outlá Běla
Na kolenou klečíc
Prosý Jaromira
Na lov jdoucýho.
Marné prosby, plané
Slzy, bůjné kníže
Hledá honby, hledá
Zvučné radosti.
Na koníčku vraném
Jako střela horem
Dolem letě nutí
Pány k veselí.
ŠarníŠvarní páni zlatem
Třpytíce se v plesu
Jedou, švarní páni
Ostří zrádnou zbraň.
Les se rozlíhá, a
Hory trnou, plachá
Zvěř se v křoví skrývá,
Když se žene smrt.
Cosy jako hrůza
Z pustin roste, cosy
Srdce oužíc strachem
Mluví knížeti:
155
Vrať se kníže! vrať se
Domů! Tady číhá
Zrada, závist blíká,
Smrt ti ková pád.
Hned se smělost, hned se
Žádost honby v plné
Slávě stavíc šíří
Srdce knížeti.
K předu kníže! k předu,
Kdežto radost bydlí;
Radost ztuží zdraví,
Zdraví zmuží tě.
K předu kníže letí,
Třeskem děsý lesy,
Zvukem bouří skály,
Šipem smrtí zvěř.
Na Velize hledí
S hory v širé lesy,
Srdce trne strachem,
Hlava kolem jde.
Utec kníže! utec
Domů, mluví bázeň;
K předu knížekníže, k předu!
K honbě žádost zve.
156
K předu kníže letí,
Třeskem děsý lesy,
Zvukem bouří skály,
Šipem smrtí zvěř.
Radost roste, srdce
Skáče, oči jiskří,
Tvář se jako růže
Třpytí knížeti.
Hluk se zmahá, zvěř se
Klátí, houstne les, a
Zrada srdečnosti
Kuje náhlý pád.
Jak blesk obkličují
Zrádcy pána svého,
Jak hrom třepí srdce,
Děsý duši ctnou.
K dubu váží outlé
Ruce, ješto jako
Bratří vychovaly
V lásce ještěry;
K dubu upínají
Tělo, které v kmentu
Přebývalo, ploulo
V sladké rozkoši.
157
Hlavu tuží, co se
Zrádcy o vás jako
O své dítky dnem y
Nocý starala;
Srdce bodají, co
Láskou přivinulo
K sobě lidi, celý
Milovalo svět.
Krásu dělajíce
Kloní hlavy, ruce
Skladají a mluví:
Slavné kníže kaž!
Jako střely slepě
Otrocy se s hory
Spustí, v rozvaliny
Skočíc zvolí hrob;
Slavné kníže pokyň!
K činům poletíme
Nemožností, tobě
Z lásky projdem svět;
Snesem zlato, snesem
Rozkoše, a jako
Bohu usteleme
V divé poušti ráj.
158
Nyní trouby znějí,
Krása dělí se a
Střely natažené
K terči sešlou smrt.
S posmíváním míře
Praví hrdý Kochan:
Pane kníže vzhlédni!
Pěknou střelím zvěř.
Kníže vzdychá, oči
Hasnou, tma se sype,
Smrt se jistá stavíc
Káže: S světa poď!
Každý zrádce s smíchem
Míří, každý střílí
Vůkol hlavy, aby
Hrůzou sýtil mstu,
Aby trýznil kníže
Ouzkostí, a stokrát
V ducha zděšeného
Seslal s střelou smrt.
V hrozné jako v pekle
Poušti zrada plésá;
Doma jako v nebi
Věrnost s láskou bdí.
159
Láska Běle nedá
Ani stání, ani
Oddechnutí; městem
Běhá, volá lid:
Poďte věrní pána
Svého služebnícy
Spěšně, nežli zrada
Pána zbaví vás.
Věrný lid se hrne,
Věrný lid se těší,
Že ho vede k ctnému
Boji Hovora.
Slyší hřmot a plesů
Znění, zbírá každou
Kapku sýlísýly, jak chrt
Kvapí k pomocy.
Hovora lid vede,
Kde sy zrada plesy
Utvořila, kde již
Panovala smrt.
Hry se nasýtili
Zrádcy, černá msta se
Ukrotila, nyní
Zemřít kníže má.
160
K srdcy jako k terči
Míře praví Kochan:
Pane kníže vzhlédni!
Střelím v srdce zvěř.
V tom co třeskot hroma
Peroucýho zahřmí
Hluk, a na Velize
Stojí Pražané.
Zrádcy zbrklí pádí
V les, a služebnícy
Věrní rozvazují
Pána milého.
Domů, křičí, domů
Slavné kníže! kde ti
Věrnost zhojí rány,
Láska stele byt.
Jaromir u vězení.
V pustém lese na divoké
Skále strměl hrad, kde kníže
Jaromir co z hrobu temně
Jevil svého srdce cyty.
161
Větry utichly, a ptácy
Oněměly, jako v smutek
Oblečená přirozenost
Poslouchala mdlého hlasu:
Obměkčte se tvrdé skály,
Kvělte semnou hory lesy!
Patřte na mé muky Boží
Tvorové, a hrůzou ztrňte!
Lidé tvrdší nežli skály,
Ukrutnější nežli šelmy
Trýzní tělo mukami a
Outlou duši nevděčností.
Plačte za mne hory lesy!
Ptácy vylívejte slzy!
Ach! já Lazar oslepený
V bídě ani slzý nemám,
Nemám živé duše, coby
V divém hoři svadlé mysli
Ulehčení přála, coby
Pocýtila outrpnosti.
Darmo slunce oko Páně
Na mne hledí, pomodralé
Nebe k radosti lid budí,
Bůjná země v kráse plave;
162
Mně se netřpytíte zlaté
Krásy, nebudíte k plesu
Nešťastného, který v hrobě
Za živa již odpočívá.
Měj se dobře čisté slunce!
Probuď lidi k štěstí, probuď
Země k ourodě, by v lůnu
Rozkošnosti zaplésali.
Měj se dobře drahá vlasti!
Ach! mé srdce hořem puká,
Obnovímli sobě v mysli
Obrazy tvé příjemnosti.
Všecky nevinného věku
Rozkoše co snové mylní
Před očima lítajíce
Obživují sladké cyty,
Tvoří znova ráje vnadné,
Hry a zpěvy s upřímnými
Lidmi; v duchu plésám, ach zas
Skutečností v bídu letím,
Strašlivější rány cýtím
V srdcy zkormouceném, že mi
Radosti a krásy svadly,
Naděje y hvězda zhasla.
163
Ach! již stínícými stromy,
Kvetoucými zahradami
Nebudu se v živém máji
Jako v ráji procházeti,
Nepřivinu k srdcy milých
Přátel, neposlechnu tvého
Rozkošného zpěvu sladký
Jara oslavovateli!
Ráje shrkly do propasti,
Přátelé se proměnili
V draky, rozkoše a plesy
V hořkosti a muky zrostly.
Kvělte za mne hory lesy!
Slzy vylívejte ptácy!
Žalář jest mi trůnem, pouta
Slávou, hlad a žížeň štěstím.
Tak se rozlíhalo hoře
Nešťastného Jaromira
Tichou nocý; ptácy vzdychly,
Lítá zvěř se vzteku lekla.
Náhle rachotícý vicher
Protrhl tichost, bouře hřměla,
Jakby zahrozyla: Běda
Vám ó běda ukrutnícy!
164
Oldřich.
Oldřich v divé truchlivosti
Trýznil hlavu trampotami,
Tejral srdce nevolností,
Slouhy plašil zamračením.
Darmo dnem y nocý hledal
Pokoje a oddechnutí,
Darmo v blesku jasné slávy,
V rozkoši a veselosti
Mrtvil bouřícýho srdce
Prudkost; srdce zpurnějc tlouklo,
V plesu neměl stání, ani
V poušti utěšené chvíle.
By se z klepet nevrlosti
Vytrhl, vyjel s dvorem slavným
V husté lesy, klátil zvěř, a
Strojil srdcy vyražení.
Y zde syvé mraky jako
Sovy z pustin vyletěly,
Y zde knížeti se zvučné
Vyražení znechutnělo.
165
Jakby cos ho z lesa hnalo,
Kvapí polem ku potůčku,
Kde co anděl krásná panna
V čisté vodě šaty pere.
S zaražením zastavuje
U panny se kníže, hledí
S potěšením na výmluvný
Pohled, na rozkošné oko.
Ptá se, kudy cesta k Praze
Pocestného vede; dívka
Obraz nevinnosti v rajské
Kráse stojíc ukazuje.
Oldřich diví se, a jasní
Pohled, ouzkost se srdce mu
Padá, vztek se plaší, stání
U Boženy vlídné došel.
Sladký hlas zní v uších, v srdce
Vluzuje se láska, kouzlí
Muži rozkoše a vlasti
V květné budoucnosti štěstí.
Tys můj život, tys mé panno
Potěšení! hlásá kníže
S srdečností rozhorlený
Láskou k dívce zaražené.
166
Panně studem červená se
Tvář, a slza nevinnosti
Z oka milostného kape,
Outlé panně srdce trne.
Kníže bystrým okem patří
Na šlechetné děvče, v čisté
Kráse, v nelíčeném zmatku
S rozkoší se pase pravě:
„Co se děsýš dívko zlatá!
Muže laskavého, který
Svůjby život s ochotností
Za tvé štěstí obětoval,
Který srdce nevinného
Více sobě nežli zlata,
Více nežli rozkoše a
Slávy všeho světa váží.
Vzhlédni vzhůru dušinko! a
Slib mi u živého Boha,
Že mne věrně milovati,
Že mou ženkou slouti budeš.“
Panna studem klopí oči,
Tváří pomatenou, hlasem
Temným celá na těle se
Třesouc k ženichovi mluví:
167
„Jakby sprostá dívka mohla
O muže se vznešeného
Pokusyti, nádherné a
Krásné slečně pána vzýti?“
„Což mi panno ušlechtilá
Do hrdosti, do líčené
Krásy? Já sy volím krásu
Čistou s drahou nevinností.
Ty jsy poklad srdce mého,
Y mé duše nezrušená
Krása, u tě můj duch došel
Utišení, život stání.
Jak jsem spatřil tebe, všecky
Ducha truchlivosti zhasly,
Kdežto v bouři ozdobného
Města bleskem slávy rostly.
Nepohrdej mužem věrným,
Který tě co oko v hlavě
Miluje, a svého štěstí
Hledaje tě blažit bude.
Na tvůj rozkaz rozvine se
Sláva, klenoty a zlato
K nohoum tvým se složí, radost
Vykvete co v Božském ráji.“
168
„O mé srdce tiché pane!
Netoužilo po lahodné
Slávě, nehledalo štěstí
V pokladech a veselosti.
Mne jen srdce upřímnost a
Láska těší, v soukromnosti
S rozmilými přebývajíc
Přátely y sebe blažím.“
Y mne drahá ženo budeš
Blažiti, a po truchlivé
Prácy láskou lichotivou
Sladit chutné veselosti.
Y já zapomenu na blesk
Svodný rodu vznešeného,
Rád y v společnosti milé
Ženy soukromnost sy zvolím,
Kde jen nevinné a čisté
Srdce srdcy upřímnému
Bude strojit vyražení,
Láska lásce stavět ráje;
Kde nám dnové živobytí
Radostného uplynou co
Okamžení, kde se těšíc
Řeknem: Láska k nebi vede.
169
Přiviň milenko se k muži
Šlechetnému, a rcy: „Y já
Tebe miluji, a s tebou
V rozkoš, s tebou v ouzkost půjdu.“
Panna jako růže krásná
V přívětivé stydlivosti
Vzdychá: Miluji tě! však mne
Láska svatá k otcy vine.
Kdožby poctivého starce,
Který mne co zlato choval,
Srdce šlechtil hlavu jasně,
Nyní v churavosti hleděl,
Kdyby dcera opustila
Pro milého muže otce,
Sobě rozvinujíc štěstí
Starcy ukovala bídu?
„Nestrachuj se dobrá duše
O milého otce; oba
Stařečkovi osladíme
Láskou věku obtížnosti;
Oba jeho požehnáním
Okřejem, a jako Boží
Andělové pocýtíme
Spolu blaženosti pravé.“
170
Dí, a k srdcy horoucýmu
Tiskne pannu nad svět dražší,
Nad květiny rozkošnější,
Když se panstvo s otcem blíží.
Dcera letí do náručí
Rozmilému otcy, skrývá
Studem ozdobené tváři,
Ach, jak šťastná jsem! mu jeví.
Kníže s jasným okem panstvu
Ukazuje vyvolenou
Pannu, s horlivostí Čechům
Představuje krásnou kněžnu.
Dívka leká se, a panstvo
Plésá; v hlučné slávě kníže
Šťastný rozkoš svou a krásu
Milé vlasti k Praze vede.
171
Obsah.
rok stránka
Jaroslav Sternberk1798 3
Dcera1818 8
Vojna1800 1615
Pokoj1799 21
Staroušek1799 24
Modná žena1815 29
Čert a sedlák1801 35
Lichvář1801 44
Poustenník1801 49
Vrahbí1799 54
Vidění1808 58
Běla1795 61
Obživení1809 64
Poutnice1820 68
Mladík a smrt1795 72
Upřímnost1796 76
Sen1796 77
Poustenník a dívka1800 80
Naděje1799 85
Shledání1813 88
Nemilosrdný otec1797 91
Dobrá matka1797 96
[172]
Vděčný syn1795 100
Nevděčná dcera1795 107
Cyzyncy1801 110
Outěk1801 113
Loučení1801 119
Poprava1798 123
Nepřítel1801 128
Milostivý hrdina1799 132
Zrada1793 138
Jaromír na honbě1799 153
Jaromír u vězení1799 161
Oldřich1816 165
[173]
[174]
Omylové
v druhém dílu básní.
Stránka místo – má býti:
11 v 5 strofě – mocy – nocy
49 v 1 – – Žádat – Žádá
54 v 1 – – meze – kněze
– v 1 – – třímá – třívá
55 v 4 – – katy – katy a
69 v 2 – – utišens – utišení
70 v 2 – – syném – syvém
75 v 1 – – proměňuje – proměňují
83 v 2 – – růžičky – ručičky
88 v 3 – – Usmívání – Usmíváním
50 v 23 – – j! – ji
155 v 4 – – šarn – švarní.
E: av; 2002
[175]