Naděje.

Naděje.
Od manžela opuštěná Běla všecka zkormoucená U synáčka seděla. Milé dítě kolíbajíc, Na ně slzy vylívajíc Smutně propověděla: 85 Hajej tiše dítě zlaté! Tvého srdce jedovaté Nebodají žádosti; Ale tvá se matka moří, Neb jí zrádný otec boří Nejmilejší radosti. Jako anděl zdál se býtibýti, Srdce na jazyku míti Ušlechtilý mládenec; Sladce o lásku mne prosyl, Věrnost přísahaje rosyl Krásné slzy milenec; Jáť jsem slibům uvěřila, Svatosvatě přislíbila Milovati věrného. Než rok minul, zrušil slova, Nyní opuštěná vdova Nemám muže milého. Všudy bolesti jen klidím, Jestli synáčku! tě vidím, Tisknu v pamět lásku svou; Jako ty se otec smával, Srdcem přívětivým hrával, Šálil krásou matku tvou. 86 Tyto oči se mu stkvěly, Tyto tváři růží rděly, Tuto nosyl podobu; Ze všech kráčel nejjasnější; Chraň se klamu, příjemnější Budeš míti osobu. Milostivým okem raně Slíbíšli kdy outlé panně Milý hochu srdce své, Do smrti drž sliby svaté, Byť y krása, kovy zlaté Zaslepily oči tvé. Ještě nevíš, jak se souží, Po milémli srdce touží, Zklameli je lásky sen; Sýdlo sladké blaženosti V byt se změní truchlivosti, V škaredou noc jarní den. Hajej tiše dítě zlaté! Tvého srdce jedovaté Nebodají žádosti; Ale tvá se matka moří, Neb jí zrádný otec boří Nejmilejší radosti. 87 Darmo trpké slzy cedí, Srdce utišiti hledí, Mocná láska okřívá; V stírajícým příkořenství Milka perlu člověčenství Novou krásou odívá. Kyžby zblažujícý cyty Uvodily v lásky byty Putovníka milého, Tuťbych v užasnutí klekla, K rozmilému muži řekla: Žehnej syna dobrého! Toť co vytržená praví, Příchod svého chotě slaví, Synu hory slibuje; Synáček se ze sna budí, UsmíváníUsmíváním mraky pudí, Ráje matce čaruje.