Loučení.
Všecka země v krvi stála,
Nevázaná zběř se smála
Nevinnosti trnoucý;
Dráči na smrt odsoudili
Starce, děti, krev y pili
S chutí panny kvetoucý.
Ema s dcerou u vězení
V stálém ducha zkormoucení
Mřela jako květina,
Každé hnutí bodlo matku,
V svém se třásla mysli zmatku,
Že hřmí smrti hodina.
119
Hodina ach! vzdychla, bije,
Duše hořký kalich pije,
Smrt nás dělí srdéčko!
O mé dítě roztomilé!
Již tvé tváři ušlechtilé
Neosvítí slunéčko.
Půjdeš s světa rozkošného
V máji věku milostného
Do věčnosti dušinko!
Srdce puká, žíly trnou,
Ouzkosti se na mne hrnou
Pro tě krásná růžinko!
Tichás jako holubinka,
Čistá jako konvalinka
Anděl v lidském oděvu;
Tvrdé skály! draví lvové
Pohledněte na růžové
Tváři chvilkou bez hněvu.
Strňte! komu srdce cýtí,
Jako živé slunce svítí
Krása ctnosti milenky;
Jděte! země proběhněte!
Nevinnější nalezněte
V širem světě pannenky!
120
Hvězdu tu a rajský kvítek,
Korunu a rozkoš dítek
Mohlibyste zmařiti?
Na mne miřte! na mne zbraně!
Ctnéli odpustíte panně,
Ráda krev chcy cediti.
Dcera matku políbila,
Vřelé slzy na tvář lila
Starostlivé matince;
K čemu marné naříkání?
Meče ostříc k potírání
Neodpustí dušince.
Buřte protivnícy lítí!
Pomstou neskrocenou spití
Hrozte smrtí slabému!
Lidé dělí, Bůh nás spojí,
Rány na věčnosti zhojí,
Splatí srdcy stálému.
Což jest život? Voda plyne,
Jest a není; mžikem zhyne
Mylný živobytí sen,
Vteče v moře do věčnosti,
Kdežto nezkalené ctnosti
Stkví se, věčný, jarní den.
121
Setři máti slzy s tváře!
Jasná budoucnosti záře
Vycházý nám růžové.
Zázraky se rozvinují,
Světlé hvězdy naplňují
Nesmrtedlní tvorové.
S nich se na zem podíváme,
Milým požehnání dáme
Všeho štěstí přejícý.
Blesky zhasnou, národové
Zdát se budou mravencové
V bodlačinách bydlícý.
Setři máti slzy s tváře,
Jasná budoucnosti záře
Budí duše k radosti.
Slunce Božské pravdy svítí,
Srdce krásy nebes cýtí,
Zemské pošly žalosti!
Kati v žalář přicházejí,
Matce smysly zacházejí,
Pro své milé dítě mře.
Dcera patří vlídným okem,
Matku vede levným krokem,
Jako Kato na smrt jde.
122