Zrada.
Na Točníce rytíř chodí
Pouty strašně řinkaje,
O půl nocy čert ho vodí
Zrádce hady švihaje.
Jak hřmot slyší, vrátný trne,
Že se peklo na hrad hrne,
Že snad chuďas v tuto noc
Přijde zlému duchu v moc.
Před časy zde v spokojnosti
Rytíř Václav přebýval,
S milou Evou do radosti
Krásným hájem chodíval;
Sedíc na zelené hoře
Jako v širé krásy moře
V živé kraje hleděli,
Všudy divy viděli.
Patř! dí Eva, jak tu kvítí
V novém máji vykvetá,
Tam se voda skrze sytí
Jako hádě propletá;
Však než přijdou větry chladné,
Milostivý kvítek zvadne,
138
Čistá voda uplyne,
Jen má láska nezhyne.
Manžel ctný se zaradoval,
Žeby za celičký svět,
Svatosvatě přisliboval,
Nedal ženy jako květ;
Milostenku k srdcy vinul,
Slzy cedě v lásce plynul,
Jako s neviňátkem hrál
Šťastnější než slavný král.
V tom křik ze sna lahodného
Vytrhl věrné manžele;
Běží, vidí rozmilého
Na hrad jeti přítele,
Který Turkům na východu
Často stropil velkou škodu,
V světě dobyv slávy dost
Do Točníka přijel host.
Se všech stran sem páni jedou
Jako včely v rychlosti,
Celý den a noc sy vedou
V rozkoši a radosti;
Že se vrátil přítel milý
Zkrotiv národ zdivočilý,
139
Všickni všudy vejskají,
Zdráv buď muži! volají.
Jak jen ráno zasvitalo,
Jak jen vyšla dennice,
Panstvo na lov pospíchalo
Přes hory a štěpnice;
Host však u Evy se sázýsázý,
Bůjným okem na ni házý,
Řečí svodnou sladí jed,
Aby krásnou ženu sved.
Divy žence vypravuje,
Které spatřil v cyzyně,
Jak sy Turek vykračuje,
Šperkuje se Turkyně;
Jak ho chtělo zhltit moře,
Jak se v puchovité hoře
Mezy lítou zvěří třel,
Když zlé Turky zkazyt chtěl.
Bůh ho přepodivnou mocý
Vytrhl z klepet pohanům,
Zaobaliv hrubou nocý
Muže uvedl k Křesťanům,
Aby s Jeho bojovníky
Potřev děsné ukrutníky,
140
Z poddanosti smrtícý
Vysvobodil věřícý.
V našem, pravil Vitkov dále,
Nejšťastnějším tažení,tažení
Přišla Ejiptského krále
Dcera v tuhé vězení.
Toť vám panna rajská byla,
Krásou hvězdy převýšila,
Jak se na ni podíval,
Bez smyslů muž chodíval.
Jako v utěšeném máji
Kvete mladá růžička,
Jako byla v Božím ráji
Zlatovlasá Evička,
Jak se krásná paní stkvíte,
Když se k pannám postavíte
Nejjasnější dennice,
Třpytěla se dívčice.
Sličná panna zahořela
Pro mne sladkou milostí,
Y mé srdce tvrdé chtěla
Obživiti vroucností;
Však já her a vojny ctitelctitel,
Zbité nevinnosti mstitel
141
Maje srdce jako led,
Smíchy jsem sy s panny sved.
Za to ukrutně se mořím,
Cýtím v srdcy hrůzy muk;
O kyž strašným ohněm shořím,
V kostech vysychá mi tuk!
Kyž mne Turcy roztřepili,
Líté vody pohltily,
Nyní jako spráhlý květ
Zajdu v máji bůjných let.
„Ach! co na srdcy vám žere?
Paní vlídná mluvila,
Že se slza z oka dere,
Jasná tvář se zkalila?
Vždyť vy hrady oplýváte,
Všeho štěstí požíváte,
Pána každý miluje,
Za něj život věnuje!“
„K čemu hrady nejmocnější,
K čemu paní manové?
Když muž lásky nejmilejší
Nemá panny růžové?
Ach! což platno živu býti,
Láskou nelítostně mříti,
142
Peklo nosyt na leta?
Musým bídník se světa!“
„Bože můj ó Bože! pane
Jaké řeči vedete?
Prohledněte! milované
Dívky jistě dojdete!
Vždyť vám sláva jasné čelo,
Krása ozdobuje tělo,
Jak jen oko zakyne,
K vám se panna přivine.“
„K čemu paní! všecka sláva,
K čemu těla sličnosti?
Zvadlo štěstí mé co tráva,
V moře vplouly radosti;
Drahý klenot dívka zlatá
Jest mi bez milosti vzata,
Nemámli té růže mít,
Nechcy na světě živ být.“
Dlouho spolu rozmlouvali,
Dlouho lili slzyčky,
Trpké bídy rozkejvaly
Srdce vlídné Evičky.
Rytíř sladké řeči veda,
Láskou, prosbou, lstí! ó běda,
143
Ukolíbav stydlivost
Zrušil svatou poctivost.
Václav přijda z myslivosti
Viděl, že čert ženu svedl,
Poznav hrůzy nevěrnosti
Jako stěna hořem zbledl,
Smrtícý jed projel žíly,
Pozbyv rozumu v tu chvíli,
Jakoby jej zlý duch nes,
Hnal se tryskem skrze les.
Rozvětřenec horem dolem
Dra se běžel v pustiny,
Ruce lomě pádil kolem,
Hledal krásné dívčiny;
Vbloudiv v počernalé lesy,
Volal: Zlatá ženo kde jsy?
Kams se milá poděla?
Potěš svého manžela!
Lesem stařeček se vláčel
S milou dcerou do města:
Václav k uleknutým kráčel:
Tváli jest to nevěsta?
Jako vyjevenec houkal,
Na mladicy pěknou koukal
144
Jako hladovitý chrt;
Nevěř starče! toť jest smrt.
Y hned letěl lesem dále,
Jak jen starcy poradil,
V zmatku na divoké skále
U trní se posadil.
Na vodu se čistou díval,
Jako mládek sobě zpíval:
Květ a voda uplyne,
Jen má láska nezhyne.
Skočiv vodami se brodil,
Ruce k nebi napínal,
Sem tam povzdychuje chodil,
Na ženuli spomínal,
Náhle škubal sobě vlasy,
Volal na blažené časy,
Volal ženo na tebe
Muž jsa skoro bez sebe.
Přiběh domů Evu vidí,
Mluvit chce, a tratí řeč.
Jak saň svodě v prostřed lidí
Vráží do boku sy meč.
Očma kroutě lidi plaší,
Hůř než zlý duch ženu straší,
145
Padáť v květu mladosti
Obět dravé chlípnosti.
Nyní Eva muže svého
Ztrátou klesá v zmatení;
Jak stín s čela milostného
Krásy míjí kouzlení.
Valný křik se zmahá v domě,
Každý slouha ruce lomě
Nad neštěstím běduje,
Dobrých pánů lituje.
Při strašlivém bědování
Paní k mukám okřívá,
Po muži se milém shání,
Šátkem ránu zakrývá.
Kočí lekaře a kněze
Tryskem ku pomocy veze.
Což jest na plat lidská moc?
Václav usnul v věčnou noc.
Žena poděšená běhá,
Spíná ruce do nebe,
V níli plamen vášní šlehá,
Volá pomstu na sebe.
Tuť kněz v sladké výmluvnosti
Hledě skrotit divokosti
146
Mluví k paní zůřícý
Slova pravdy hojícý:
Pro Boha a všecky svaté
Jděte paní do sebe!
Zoufání vám hlavu mate,
Zvrátí srdce od nebe,
Hrozných hříchů politujte,
Na svém polepšení stůjte!
Bůh vám viny promine,
Duši k sobě přivine.
„Pryč mi, pryč mi s líky tvými!
Pryč mi s Boží milostí!
Peklo ďábly ohnivými,
Soudce hrozý věčností.
Proč zveš darmo všecky svaté?
Na mne saně jedovaté
S dychtivostí čekají,
Muky v pekle chystají.“
„K čemu paní naříkání,
K čemu marné vzteklosti?
Váš Bůh pramen smilování
Žádá od vás lítosti.
Byť jste strhla sobě hlavu,
Muže vzkřísyt nejste vstavu;
147
S pokořením klekněte,
V těsnu k Bohu vzdychněte!
Vicher bouří, mračno střílí,
Voda trhá pevnou hráz;
Blesk a vicher bouří chvílí,
Vodu lítou krotí mráz;
Měloby jen vaše hoře
Jako rozježené moře
Neustále bouřiti,
Srdce slabé mrtviti?
Bůh nás všecky jako dítky
Mdlé a věrné miluje;
Očím ozdobuje kvítky,
Duši láskou zhojuje,
Bůh nám cestu krásou stele,
K němu vadná duše směle
Oči, srdce zdvihněte,
Milý otče! řekněte.“
„Nechcy muži lstivé rady,
Nechcy žádné milosti,
Místo kvítků vidím hady,
Místo lásky vzteklosti.
Jindy radosti mi kvetly,
Nyní bídy hlavu spletly,
148
Pomsta na mne valí svět,
Ďáblů vidím mnoho set.“
„Hojné Boží smilování
Strojí kleslým odměnu.
Na synovo přimlouvání
Přijal Bůh y Mařenu.
Y vy srdce roztrhněte,
K otcy milostnému jděte,
Slyše litujícý hlas,
Přijme otec dceru zas.“
„Otče laskavý jdu k tobě!
Odpusť vinu hříšnicy!
Pokoje, ach! aspoň v hrobě
Uděl zbité bídnicy.
Bože! co se na mne žene?
Nebe vidím otevřené,
Anděl s hůry sstupuje,
K záhubě mé směřuje.
Ochránce můj! co to, co to?
Nastojte! kde bídná jsem?
Spaste duši, nech mne sloto!
Lidé! otvírá se zem;
Čerti rozsápaní lezou,
Kruh a sýru sebou vezou,
149
Na mne míří dračice,
Lidé braňte hříšnice!
Pro Boha a všecky svaté!
Nač to, nač to patřím zas?
Pomoc, pomoc duše zlaté!
Muže svého slyším hlas.
Hle! jak vytejká mi vinu,
O kyž okamžením zhynu,
Hory, doly spadněte,
Muže na mně pomstěte!“
Jako vicher zmítá plevou,
Házý po sylnicy prach,
Zoufání tak třáslo Evou,
Tak j!ji pošlehoval strach;
Čeleď v hořkém bědování
Ruce lomíc bez přestání
Na modlitbách trvala,
Pomoc s nebe volala.
Strašlivý v tom zahřměl třeskot,
Bouřilo pout řinkání,
Mečů břinkot, světel bleskot,
Sov a vejrů houkání.
Pekelná zběř zařičela,
Až zem s lidmi strachy mřela,
150
Zdi a dveře praskaly,
Mříž a okna cvrnkaly.
Co se děje braši zlatí?
Lidé na zem padají,
Hrůzou celou pamět tratí,
Oči k nebi zdvihají.
Po nás nastojte jest veta!
Poslední soud, konec světa!
Vidouc blesky horoucý
Volá chasa trnoucý.
Hřmot se víc a více množí,
Křížem lítá žravý blesk;
V hromu jede pomsta Boží,
Jako sklo zdi třepí třesk.
Zem se mocně rozpukuje,
Puch a sýru vyhazuje,
Jakby poslední byl soud,
Každý v lidech trne oud.
Hrkají zdi, hrčí brány,
Šlehá blesk, a bije hrom,
S třepetáním křičí vrány,
Když duch lotra vede v tom.
Na Vitkovi sovy sedí,
Srdce s potěšením jedí,
151
Hadi oči štípají,
Čerti zrádce mrskají.
Na oblace soudce jede,
Drže v ruce nahý meč;
Za ním msta se s smrtí vede,
Nyní hroznou mluví řeč:
Dobrý přítel víc než sobě
Nezbedníku věře tobě
Nad život tě miloval,
K němu jaks se zachoval?
Strň, a ouzkostí mři chlape,
Že jsy zkalil ctnost a čest!
V poutách za tebou již klape
Jak hrom nekonečný trest.
Cýtiž v srdcy živé muky,
Ďáblu nevyklouzneš z ruky,
Do soudného s ním dne choď,
Mři, a peklo sebou voď!
S otřásáním hradu soudce
Vynesl ortel strašlivý;
Duchové y mřeli schnouce,
Když meč švihal ohnivý.
V zemi rozrazyl hrom díru,
Plamen šlehal puch a sýru,
152
Hřmotně tloukli hromové,
Utíkali duchové.
Tento rytíř v zámku chodí,
Pouty strašně řinkaje,
Čert ho o půl nocy vodí,
Rozkošníka švihaje.
V okně bílá žena stává,
Když jej zlý duch hady prává,
A jak kohout zazpívá,
Vidění se tratívá.