Dcera.
Strašlivý hlas: Do žaláře!
Zahřměl v uleknutém domě;
Ach! tu zbledly květné tváře,
Ach! tu každý ruce lomě
K rozmilému otcy běžel,
U noh jeho ležel.
Žena čistá jako kvítek
K manželi se přivinula,
Jako anděl z krásy dítek
Dceruška se vyšinula,
8
Stiskla otce do náručí,
Ať mne, řekla, mučí!
Nelítostní ukrutnícy
Okem mstivým pohleděli,
Když sem vlasti zástupnícy
Na křik dítek přiletěli,
Když se dcera vpiala k otcy
Na vzdor syvé mocy.
Otec k srdcy tiskna dítě
Milé, hořem, láskou trnul,
Očma na milenku svítě
Na tvář sladké slzy hrnul;
„Ach! ty neprobudíš lásky
Milostnými hlásky!
Zůstaň milé dítě doma,
Zůstaň u své drahé matky,
Chraň se drtícýho hroma,
Který v zemi plodě zmatky
Y stín maří svobodnosti
Skryté v soukromnosti!“
„Byť y zůřil vítěz divý,
Neupustím od milého;
Nechť mne spatří, snad cyt živý
Pohne muže nelidského,
9
Snad mne za tě rychlou smrtí
V zůřivosti zdrtí.“
„Nevěř dítě lásce svodné!
Ta tě bleskem štěstí šálí,
Divoch odporníky škodné
Zdlouha tře, a s chutí pálí;
Ach! tvé jenby krásné tělo
V puchu práchnivělo!“
„Byť y, což mi do života,
Otče! nevidímli tebe?
Pro těli mne ztrýzní slota,
Láskou vykvete mi nebe;
Popřej, ať tvé hrozné bídy
Dělím každé třídy!“
„Tybys zlatá nevinnosti!
Pro dým slítla do záhuby?
Rozkošníkby v čisté ctnosti
Zaťal hanebnosti zuby;
O má slávo! ó můj květe!
Láska tvou ctnost splete.“
„Nehrož, otče, mé se zkázy!
Kat se krásou neoslepí!
Drak jen, co se opře hrázy
Vlády, v divokosti třepí.
10
Byť pád nevinnosti koval,
Dcerus otče! choval.“
„Nesuď dítě lstivých lidí
Podlé srdce nevinného;
Zlostník v lásce zpouru vidí,
S oblíbením hyzdí ctného.
Jdešli se mnou do vězení,
Náš rod celý splení.
Vzhlédni na svou matku milou,
Na mé neviňátka syny!
Chcešli krásu ušlechtilou
Svalit v vlasti rozvaliny?
Ušetř v bouři nepravosti
Outlé nevinnosti!nevinnosti!“
„O můj otče! mámli tebe
Pustit mezy mstivé hady?
Abych zachovala sebe,
Mrzké dopustit se zrady?
Byť y bily hromy vzteku,
S tebou v smrt se vleku;
Matka bude hájit dítek,
Dcera bídu sladit otcy,
Z trní vyjde lásky kvítek,
Hvězda štěstí z divé mocynocy;
11
Nadějeli bídným zvadne,
Srdce láskou zmladne.“
Tu se vpiala k rozmilému,
Jak se duše k tělu pojí,
Světu vzdorujícý všemu
Sladkou nadějí se kojí,
Že y smrti muky zmůže
Lásky div a růže.
Sousedové s podivením
Pohlíželi na milenku,
Drábové když s rozkacením
Uráželi milostenku,
Jenž co nepohnutá skála
V předsevzetí stála.
Ukrutnícy roztřepili
Slovem sousedy se pnoucý;
Zástupců již netěšily
Nevinnosti cyty vroucý;
Jakby spínali je poutypouty,
Zalezali v kouty.
Bez odporu ukrutenství
Hanebného nástrojové
S posmíváním příkořenství
Tropíc, hůř než divochové
12
Strašíc mračícými čely
Jako čerti hřměli:
Do žaláře! Znova pláče
Po domě se rozlíhají;
Žena k svému muži skáče,
Dítky ruce napínají,
Aby pomahaly otcy
Proti dravé mocy.
Bože štíte nevinnosti!
Na slzyli naše hledíš,
Zrostajícý ukrutnosti
S trůnu lásky proč: Mři! nedíš?
Máli vrah hnát muky věčné
Ctnosti na srdečné?
Dcera pravíc slzyčkami
Tváři otcy pokropila,
Nelidskými pohrůžkami
Schla a ctného uchopila;
Poďme, kam hlas vede Páně
Ku věčnosti bráně!
Již se s otcem brala panna,
Již je pláče provázejí;
Tuť hřmí každá v městě strannastrana,
Hlukové se rozrážejí,
13
Valné ukrutenství klesá,
Vítěz řádný plésá.
Jako vichr věčných stromů
S násylností podvracuje,
Tak vztek z obživených domů
Letě, cyzý utracuje,
Vítězství své soused slaví,
Neb vlast dráčů zbaví.
Šťastná zpráva y zde v žíly
Neviňátkům život leje,
Děti nabývají sýly,
Dcera radostí se směje,
Oko k otcy mluví jasné:
Naše bída zhasne!
Sousedové obživují
Plašíc s tváří ouzkost bledou,
Outlou dceru korunují,
Městem ku podivu vedou,
V příkořenství že co skála
Panna pevná stála.
14