Milostivý hrdina.
Hrozná vojna burácela,
S ní se spojil žravý mor;
Aby řády převracela,
Tupost s pomstou přiletěla
V kraje z divočených hor.
Jindy jako mléko stály
V květu krásné štěpnice;
Hory na lidi se smály,
Na palouce směle hráli
Pacholík y dívčice.
132
Nyní vojnou zahynuly
Láska, štěstí, radosti,
Neřesti se vyhrnulyvyhrnuly,
Jako v moře uplynuly,uplynuly
Svátky živé mladosti.
Ach! tuť člověka se bojí
Člověk jako potvory;
Stařec poděšený stojí,
Když sy voják statky svojí,
Plaše děti za hory.
Jako proudové se hrnou
Nepřátelé zůřiví;
Vidouc násylnosti trnou,
Utíkají s plachou srnou
V pouště muži bázliví.
Jen mdlá žena bez pomocy
V chaloupce své zůstává;
Ouzkostí schne ve dne, v nocy,
Nepřátelli ujde mocy,
Doufá y se obává.
K srdcy nemluvňátko vine,
S svým se loučí miláčkem,
V širém kraji všecko hyne,
Povzdychujíc v slzách plyne:
Y já zajdu s synáčkem.
133
Slyší hřmot a zbraně třeskot,
Vidí statky hořeti.
Již ji děsý mečů leskot,
Již ji smrtí ohně bleskot,
Již se tiskne k dítěti,
Životemby uchránila
Rozkoše své jediné.
Snad zběř msty se nasytila,
Když ves chudou zapálila,
Snad nás nyní pomine,
Pokoj ustrašence zbaví
Ustavičné ouzkosti.
Matka k neviňátku praví;
V tom se před ní voják staví,
Jiskra hasne radosti.
Křičíť jak hrom hulákaje:
Honem ženo zlato sem!
Při tom meče dobývaje,
Ženu očma políkaje
Hrozý, že jí vrazý v zem.
„Kdežbychom my zlato vzali?
Mluví sedlka skroušeně,
Vojácy nás přehledali,
Chleba do ust nenechali,
Ani hřebu na stěně.
134
Polounahá s milým synem
Jako Lazar nouzy tru;
Ach! patř! jak se oba vinem,
Že snad v okamžení zhynem,
Nemocý y strachem mru.“
Voják zamračeně hledí
Na dítě y na ženu;
Hrůza na čele mu sedí,
Rce, když matka slzy cedí:
Však tě k zlatu doženu!
Y hned co kat uchopuje
Dítěte se outlého;
Smrtícý zbraň obnažuje,
Ruku spěšně natahuje,
Že meč vrazý do něho.
Jako bleskem omráčená
Matka leží ve mdlobě;
Sotva, že jest obživena,
Zhlíží jako vyjevená
Milé dítě po tobě.
Vidí meč a svého syna,
Trne živou ouzkostí;
„Chudoba jest naše vina,
Ach! živ pane mého syna!
Volá trpkou žalostí.
135
Za to budu ve dne v nocy
Za tebe se modliti,
Bůhby přispěl ku pomocy,
Vytrhl z nepřátelské mocy,
Když tě budou smrtiti.“
„Což mi ženo do modlení,
Což mi ženo do tebe!
Palaš jest mé drahé jmění,
Krásné zlato potěšení
Příjemnější nad nebe!“
„Rozpomeň se nad dítětem,
Ustrniž se nad ženou!
Snad y tvým smrt hrozý dětem,
Snad je nepřátelé světem
Z milé vlasti poženou!“
„Což mi do dětského pláče,
Což mi do nepřátel je?
Baba v koutě hrůzou pláče,
Chlap se děsý karabáče,
Smělý hrdina lid tře!“
„Pro Boha ó muži mstivý
Srdce jako skálu máš!
Někdy strach tě zdrtí živý,
Až se soudce spravedlivý
Poptá: K vražděli se znáš!“
136
„Darmo pohrůžky tvé straší,
Jáť se Soudce nebojím;
Strach mne odtud nevyplaší,
Zlato odplatou jest naší,
Toť chcy, o nic nestojím!“
Praviv zpurně, srdce hledá,
By je prohnal dítěti,
Matka trnoucý a bledá
Svého syna zabit nedá,
Smrt chce za něj trpěti.
Zkoušel jsem tě člověčenství
Kráso! mluví hrdina;
Nelekej se příkořenství,
Nelidského ukrutenství
Šťastně přešla hodina.
Zlato vlídně obětuje
Matce, míjí jako sen;
Z leknutí se protrhuje,
Na kolenou vypravuje
Díky nejšťastnější z žen.
137