Nevděčná dcera.
Mračna se v rozbroji na nebi zbila,
Potopu rozvztekem na kraje lila,
Kroupy se sypaly, rachotil hrom,
Vichrové lámali stoletý strom.
V dešti a bleskotu syrného hromu
Z cyzyny stařeček blížil se domů,
Snášeje strachy y žížeň a hlad
Toužil, by dítěti v náručí pad.
Bože! jak zklamala naděje tebe!
Strašněji dcera, než bouřilo nebe,
Hůře než dračice v vzteklosti své
Vítala do domu šediny tvé.
Starče! proč k hradu se v chudobě blížíš?
Veselé sousedy v rozkoši tížíš?
Rozvaž sy v okolu radosti sám,
Zdali tě mizeru vítati mám?
„Bože, ó Bože! co srdce tvé činí?
Otceli chudého z neřesti viní?
Pohledni z mrákoty v obličej můj,
Nejsemli dušinko milenec tvůj,
107
Jižto jsem lahodil, hostiny strojil,
Nad Boha srdéčko outlé sy svojil,
Život y statek y klenoty dal,
Cestubych milence k blahosti stlal?
Bože! ó Bože! mé rozmilé dítě!
Otec zde dcerušce k radosti svítě
Poklady množil, a v hrdosti stál
S hrdiny svými co zbožněný král.“
Pánemlis„Pánemlis před věky na hradě býval,
V zpěvu a rozmaru s hrdiny píval,
Plésej, a poskoč co v mladosti zas,
Dokud zve sladivé rozkoše hlas!“
„Pro všecky svaté co v starosti skusým,
V bouři a nahotě putovat musým,
Na otce slepého hrne se trest,
Pro milé dítě že zohavil čest.
Nemoc y nevěra lije jed v žíly,
Duši y tělo mé zbavuje sýly,
Zkaluje škaredé neřesti mrak
Plachého ducha y srdce y zrak.zrak.“
„Přílišli v mladém se raduješ věku,
Třeba ti v shrbené starosti leku,
V domu mém stařečku nemoha být,
Pospěš sy v bohaté cyzyny jít.“
108
„Pro Boha! slyšíšli strašlivé třesky?
Vidíšli po nebi lítati blesky?
V bouřili, v dešti a pustině sám
Ze všeho světa se plazyti mám?
Nebe mne chránilo, minuly hromy,
Vůkolli třepily skály a stromy,
Tybys co vichřice bouřila jenjen,
Do smrti honila stařečka ven?“
„Nebe byť házelo ohnivé střely,
Lidé y zvířata v ouzkosti mřeli,
Ctnostného hrdiny netkne se trest,
V smrti y blažen y Bohem sy jest.“
„Bože ó Bože! ach! jaké to řeči!
Srdce mře zbodané dravosti meči.
Můželi lakota, pejcha a zlost
Zohyzdit dcery mé laskavé ctnost?“
„Časy se změnily, s nimi y mravy,
V klecy jen ptáčkové skloňují hlavy;
Kveteli věku a radosti máj,
Pročby jsy milence zošklivil ráj?“
„Na divé dítěli Bože! se díváš,
Třepivé hromy proč déleji skrýváš?
Hněvem se opas, a dračicy zděs,
Vyhrň se peklo, a odplatu nes.“
109
„Chcešlibych ze strachu před tebe klekla?
Co mi je do nebe, co mi je z pekla?
Pomni, ať anděl tě vyvede sám,
Syce tě fenami vyštvati dám.“
Potvoro! pravil a v ouzkosti ztrnul,
Jak led pot na čelo valem se hrnul,
Dcerať mu vrazyla do srdce klín,
Poznal, že láska je pára a stín.
Rozumu pozbyl, a v smyslech se zhatil,
Všecko ach! chudinec na světě ztratil,
Na dceru pohleděl, do země klesl,
Z bídy a posměchu k nebi se vnesl.
Strašněji na nebi zlítil se bleskot,
Jakby svět sjíti měl, rachotil třeskot,
Skály se pukaly, s hradem y v tom
Plamenem bídnicy vyhladil hrom.