Poezie 4 (1812)

Díl čtvrtý, Bohuslav Tablic

Diplomatická verze Ediční verze
Poezye. Od Bohuslava Tablice.
Díl čtvrtý.
S povolením cýs. král. censury.
veVe Vacově 1812, u Antonína Gotlíba pryv. Knihtlačitele.
[a] Vysoce Urozenému Pánu, Panu Jiřímu Zmeškalovi z Domanovec
Dvoru jeho cýs. král. Milosti DuvěrnémuDuvěrnému, Sl. Stolic Oravské, Liptovské, Zvolenské, Těkovské a Hontské tabule soudní přednímu Assessorovi,
Pánu v Leštinách, Srněcým, Osadě, Staré Bocy, Kostelních Moravcých, Krškanech, Dolních Šipicých a na Pírovském &c. &c.
Pánu a Patronu mně milostivě příznivému.
Národové pospíchají V přeslavný chrám pověsti, Za velkou čest pokládají Vlasti skončit neřesti. Francouzové k slávě běží Cestou,Cestou zbroje, umění, Patří z pyšných hradů věží Na Evropy zemdlení. [c] Angličané uměními Nad Neptunem panují, Moře loďmi válečnými Kryjí, cyzý stavují. Napoleon Vlachům plete,plete Krásný věnec bobkový, Sláva kunstů u ních zkvete, Máť byt v Ržímě hotový. Germánye v zříceninách Uměními stkvěje se, V nejpozdnějších zbořeninách Věnec pocty ponese. [d] Rus a Polák na půlnocy Šíří pole známosti, Maďar chvátá se vší mocý K cýli osvícenosti. Máli Slovák zahynouti V tězkémtěžkém bludů vězení, Nemáli ho oblesknouti Nikdý slunce umění? Slušnéli jest držeti ho V věčné neumělosti? Zdali hřích jest polámat jho Pověr, bludů temnosti? [e] O! ten původ světla věčný Přeje světu celému Pravdy, ctitel její vděčný Díky obětuje mu. Jeho slunce osloňuje Všecky země končiny, Jeho pravda osvěcuje Města, vsy y krajiny. Mrakem bludů zatemnovat Rozum bídné chudoby, Jestiť nebi odporovat, Práhat lid v jho poroby. [f] Ržíši bludů, pověr bořit, Šířit pole umění, Jestiť světu štěstí tvořit, Proudy stavit trápení. Nu! Ty, Pane, zapuzuješ Škodných bludů temnosti, Jasné světlo rozšiřuješ Užitečné známosti. Slávia Ti obětuje Za to nesmrtedlnou čest, Krásnýť věnec ofěruje, V vděčném srdcy uvit jest. [g] Múza chtíc se vděčit Tobě Těchtoť písní podává, V radostné y smutné době Oddaná Ti zůstává. Přijmiž jejich zpěvů vděčně, Proti odpůrcům jí chraň, Pamět Tvá žit bude věčně, Nesetře jí škodná zbraň. služebník a ctitel ponížený Bohuslav Tablic.
[h] Předmluva.
Nepříznivé vlastenské naší literatuře okoličnosti to způsobily, že tento čtvrtý poezyí díl, který ještě minulého roku na světlo vyjíti měl, něco později vycházý. Ačkoli pak ty okoličnosti dílem až po dnes ještě trvají, nýbrž v jistém ohledu nepříznivějšími se staly, předce však nelze mi již bylo vydání tohoto déle protáhnouti, nevědoucýmu, takéli světlo života y mně, jako mnohým mladším, mimo nadání nevyhasne, a nechtějícýmu, díla nechati nedokonaného. Při spisování tohoto čtvrtého dílu,dílu o to sem, jako y při předešlých, usyloval, abych památku mužů o literaturu naší zasloužilých v požehnání mezy Slovany zachoval, a mysl vlastenců básněmi větším dílem původně složenými vyrazyl. Odtud nic nepochybuji, že uznalí vlastency tuto mou příčinlivost sobě oblíbí, a tohoto čtvrtého mých poezyí dílu, tak jako předešlých, vděčnou myslí přijmou, což mne y k dalšímu ještě těchto poezyí vydávání, popřejeli Bůh života a zdraví, mocně ponukne. Ostatně vinšuji, aby zazžený již oheň lásky k vlastenské naší literatuře,literatuře vždycky více se rozmáhal, a aby y tato má práce k rozšíření a zvelebení jejímu posloužila. Psal sem v Kostelních Moravcých L. P. 1812, dne 10. Ledna.
Spisovatel.
[i] Obsah.
Paměti ČeskoCžesko-Slovenských Básnírů aneb Veršovců, kteříž se buďto v uherskéUherské zemi zrodili, aneb aspoň v Uhřích živi byli. Ostatní skladatelé zpěvů století XVIIIho.XVIII. Strán. Jan Bogádi z Baraně a na Hanzlíkově.I Jan Tonzorys kněz IstebnenskýV Samuel Cžerňanský kněz BátovskýVIII Pavel Šramko kněz KlenovskýXXII Jan Hrdlička kněz MaglodskýXXVIII Matěj Šulek kněz TisoveckýXXXV Michal Semian kněz PezynskýXLVIII – StěpánŠtěpán Leška kněz Malo-KerešskýKérešskýLV Ondřej Plachý kněz NovoměstskýLXIII Zygmund Paulini knězkn. PodhradskýLXXIV [j] Obsah. Strán. Poezye.
Slavení jara3 Nevinnost4 Píseň Insurgentská5 Měsýc7 Píseň jarní9 Radosti dětinského věku11 Slávia věncem ozdobená13 Cžlověk v obrazu růže27 K Pannám28 Život po časné smrti Zpěv IIIIhý29 Včely a jejich matka41 Urozenému Panu Pavlovi Synkentálerovi, radnímu Pánu v Šťávnicy43 Dv. P. Janovi Seberinimu45 Píseň ranní52 Večerní54 Spravedlnost boží55 Moudré darů božích vynakládání57 Píseň školská59 Láska60 Toužení pro přítelkynípřítelkyni62 Manželství62 Děvčátko65 Pilnost66 Pochybnost69 Káva a víno70 Žádost kávy nenasycená72 [k] Obsah. Strán. Prosba k Nebi73 Večer74 Výstraha před chlipnostichlipností75 Pláč mládence79 Zpěv při příležitosti posvěcování Pešťanského chrámu8381 Arya81 Kůr83 Na smrt Michala Instytorysa Mošovského84 Arya91 Horlení95 Život zdejší příprava k lepšímu96 Uspokojení při smrti přátel podlé Vossa98 PlačPláč mládence nad zesnulou milenkou101 Spisovatel104 Prosba k Bohu108 Ctnost v kříži110 Oda na orbu112 Děkování a prosba k Bohu za přátely114 Pláč nemocného na oči117 Památka zesnulých121 Zpěv na památku Jeho cýs. král. Jasnosti Františka Prvního,Prvního cýsařstvím rakouským zvelebenídědičným Rakouským cýsařstvím zvelebení123
[l]
Paměti Cžesko-Slovenských Veršovců, kteříž se buďto v Uherské zemi zrodili, aneb aspoň v Uhřích živi byli.
Ostatní skladatelé zpěvů století XVIII.
§. 1. Jan Bogádi z Baraně a na Hanzlíkově.
Pocházel ze starého rodu, ješto před nešťastnou bitvou u Moháče zvedenou v Stolicy Baraňenské a Tolnenské velikými statky vládl, kterýž ale po dotčené bitvě do pokojnějších vlasti krajů se přenesl, a v horních zvláště Uhřích s mnohými slavnými rody svazkem po- [I] krevnosti se zpříznil. Byl pak r. 1726 narozen, z otce Kašpara Bogádiho, matky pak Kláry Drávecké. Liternímu umění se nejprv v Trenčanském, zatím Rábském a naposledy Prešporském gymnazyum učil, v kterýchžto školách v rozličných uměních vyborně se pocvičil, tak že jak o světských věcech, tak y o pravdách náboženství nejen rozumně mluviti, ale y v latinském, slovenském, uherském a německém jazyku čistě psáti uměl. Právům uherským se učil při boce nejslavnějších svého času prokuratorů, v nichžto tak se zběhlým stal, že nejen své vlastní pře štastně vedl, ale y jiným v jejich rozepřích moudré rady udíleti uměl. Navrátiv se z patváryí domů, a stav se svých statků pánem, hospodářství své uměle řídil, zasnoubiv sy Juditu Krystýnu Diarmatých, Jana Diarmatiho a Juliany Révayovy jedinkou dceru, s nížto dvě dítky zplodil, které však dříve otce zemřely. Tento výborný muž byv u veliké, zvláště u svých jednověrců (ale y ř. katolíků) vážnosti, nejen za Inšpektora cýrkví evanj. A. V. v Trenčanském Bratrstvě byl zvolen, kterýž uřad s velikou chválou a horlivostí konal, ale y na cýrkevní evanjelíků obojího vyznání sněm r. 1791 v Pešti držaný s Janem II Zoubkem cýrkví Trenčanských Starším byl deputován, a stal se o cýrkve evanjelické svou moudrou opatrností a příčinlivostí výborně zasloužilým. Cžas svého života větším dílem k čtení užitečných kněh, a spisování rozličných, zvláště cýrkevních pamětí vynakládal. Byv pak v své mateřské řeči dobře pocvičen, časem y verše v ní skládaval, a tudy ne jen uherským rytířům mezy Slováky bydlícým, ale y českým, moravským a slézským pěkný příklad k následování pozůstavil. Z jeho veršů, z nichž žádné tlačeny nejsou, v mých rukou se nalézá: “veršovní odpověd na otázku, proč za času cýsaře Jozeffa IIho mnozý ř. Katolícy evanjelické náboženství přijímali?“ z níchžto na průbu jeho veršovství líbilo se některé zde napsati.
Ježíš dí: kdokoli ke mně chce přijíti, Toho já od sebe nechcy odstrčiti (Jan VI, 37.) Krystovo království není z světa toho, A proto na světě y sám trpěl mnoho. Y svým Apoštolům to předoznamoval Své evanjelium, když jim rozkazoval Po světě všelikým národům kázati, Coby sobě zato měli slibovati Aj já dí, posýlám vás, jako ovečky Mezy vlky, protož vyrazte sy všecky III Z své hlavy rozkoše, světskou slávu, jmění, Nýbrž připravujte sebe k utrpení, Nebeřte pytlíků, ni peněz na cestu (Luk. IX. 1) Ni dvojího roucha, každému pak městu, Do něhož vejdete, pokoj ohlašujte, Každého bratrským srdcem pozdravujte, Jezte, píte v domě, do něhož vejdete, Co předloženého na stole najdete, To pak má být summa vašeho učení, Že skrz mne hříšný svět s Bohem jest smířený (smířen) 2 Kor. V. 19 Spravedlnost zakona, ta zde nic neplatí Aniž s ní můžete před Bohem ostáti (Gal. II. 16.) Než skrz víru v Krysta, jestliže jest živa, Lásky plná, dobrých skutků vždy bedlivá. To hle Apoštolé po světě kázali, Skrz to všelijaké bludy přemáhali, Židy y Pohany k Krystu obráceli, Naplnili světlem nebeským svět celý.
Umřel šlechetný muž v malých Ostraticých, kdež bydlel r. 1806, byv již před dvěma lety mrtvicý zemdlen, od kteréhož času znale scházel, až y jednou vstana od obědu, zklesev ducha poručil. Obšírnější zprávy o tomto šlechetném, spisovateli těchto pamětí životně známém muži, nalezneš v pohřebním kázání, kte- IV réž mu Jan Zoubek cýrk. ev. A. V. Trenčanské Sl. b. kazatel držel 1.)
§. 2. Jan Tonzorys kněz Istebnenský.
Byl ve Vrbovém, městečku Nitranské Stolice narozen, z otce Jana, matky pak Žofie Leviusovy. Poněvadž pak svoboda služeb božských toho času v Nitranské Stolicy artykulem na dvě místa zamezena byla, tedy náš Tonzorys od kněze římské cýrkve jest pokřten, a počátkům literního umění od svého otce vyučován. Když ale odrostl, poslán jest do Přítrže, kdež ho Ondřej Ambrozyus, potom do Kremnice, kdež ho Jan Blázyus, zatím do Štítníka, kdež ho Jakub Tubel a naposledy do Prešpurka, kdež ho Frydr. Vilím Bér rektorové učili. Ve všech pak těchto ško- ——— 1.) Toto kázání pod tímto tytulem na světlo vyšlo: Pohřební kázání o naději spravedlivých, kterouž se y při smrti své těšiti mohou, ku památce Vys. Ur. někdy Pána P. Jana Bogadi de Baranya & Hanzlikfalva, Sl. Stolice Trenčanské y jiných předního Assessora, cýrkví pak ev. Trenčanských dobře- V lách Jiří Ambrozyus, potom Superintendent, zvláštně ho fedroval, jemuž Tonzorys y za 3 roky, jako písař, sloužil. Z Prešpurského gymnazyum byv do Přítrže za preceptora povolán, přijal povolání, a tu mu Jiří Jamryška mnoho dobrého prokazoval. Tohoto radou y nákladem r. 1745 do Witenberku se vystěhoval, kdež za dva roky jak jiných slavných Doktorů, tak obzvláště DD. Hoffmana a Werkmana lekcye sobě liboval. Navrátiv se z Němec, a povolání od cýrkve Istebnenské obdržev, skrze Samuele Hruškovice Baňského okolí Superintendenta r. 1747 dne 6ho Cžervence k uřadu kněžskému byl posvěcen, v přítomnosti sl. b. kazatelů: Dan. Sartoryusa, Jana Hlivaiho a Vandlíka.
Tento muž byl horlivý svého otcovského jazyka milovník. Žádaje pak svou příčinlivostí y jiným užitečným se stati, skládáním písní časem se obíral, z nichžto ——— zasloužilého Vice-Inšpektora, držané v chramě ev. Trenčanském r. 1806 v Ned. XX. po Sv. Trojicy skrze Jana Zoubka, cýrk. Trenč. Evanj. Sl. B. K. a okolí tamějšího cýrkví ev. Senyora. V Prešpurku u Šimona Petra Webera 1807 v 8u 27 str. VI jediná v cytaře Tranovského vydání Instytorysova vytlačena se nacházý. Mimo to, y následujícý knihy vydal:
1. Otevření písma s. s připojenou jeho summou y hystoryí k pravému biblí Páně užívání, zepsal Joannes Tonsoris Verbovia Nitriensis alumnorum Pannonum H. T. in academia Vitebergensi bibliothecarius. Vytištěné v Witenberku u Jana Krystoffa Tšidricha v 8u 96 str. XII. str. přípisu a předmluvy, na str. XIII nacházý se veršovní gratulacý k této knize spisovateli učiněná od Matěje Pruniho, na str. XV jiná od Jozeffa Dlhaniho, na str. XVI od Martina Kučery všecky 3 v slovensk. jazyku a na str. XIV. jedna latinská od Benjamina Geguše.
2. Sana Consilia medica, aneb zdravá rada Lékařská podávajícý z Kresťanské láský, užitečné lékařství na větším díle domácý, z hodnověrných Doktorů lékářských proti rozličným nemocem lidského těla, s připojenou domovní Apatéčkou, kterou k obecnému dobrému vydal Johannes Tonsoris. Vytištěná v Kr. Sv. městě Skalicy u Joz. Ant. Škarnycla r. 1771. v 8. 226 str. a od str. 227–260 přídavek z školy Salerny- VII ťanské vybraný, ve verších. 1 1/2 archu registr. a 5 listů předmluvy. Druhé vydání též v Skalicy 1806. v 8.
§. 3. Samuel Cžerňanský kněz Bátovský.
Byl jeden z nejpamatnějších našeho věku mužů mezy Slováky, kterémuž lepšího zdraví a delšího života každý z nás, ješto sme jeho známí a přátelé byli, z celé duše vinšoval. Světlo denní nejprv v Hnoušti vsy Malo-Hontské spatřil, byv tam r. 1759 dne 13ho Září z otce Jana, jehožto paměti v díle IIItím těchto poezyí, §. 8ém poznamenané stojí, matky pak Zuzany Rutkaich Turčanky narozen. Jeho rodičové dítkami od Boha hojně požehnaní, všelikou péči na jejich vychování vynaložili, davše všecky v školách v literním umění pilně cvičiti, kteréžto své rodičovské u zvedení dítek věrnosti a snažnosti, požehnaného potom ovoce okusyli, když z nich zatím užiteční udové cýrkve evanjelické se stali. Náš Samuel, jenžto z sedmi svých bratří nejmladší byl, začal se liternímu umění v škole Dolňo-Střihovské učiti, kamž je- VIII ho otec z Hnouště byl přešel; ale nastojte! v sedmém věku svého létě svého dobrého otce utratil. Tu jeho ovdovelá matka, do své vlasti Turce, kdež v Dolních Vroutkách, z nichžto pocházela, skrovničký stateček měla, přestěhovati se, smutným kněžských vdov osudem, přinucena byla, a tať potom o zvedení svého nedospělého syna pečovavši, r. 1769 do školy Levočské jej vypravila. Ale jen jeden rok tam strávil, přešed r. 1770 do B. Šťávnice, kdežto jeho nejstarší bratr Jan, zatím od r. 1778 okolí Baňského Superintendent, německé cýrkve kazatelem byl, a tento již matce své bratra svého Samuele vychovávati pomáhal. Radou tohoto dobrého bratra, aby se uherské řeči poučil, r. 1771 nechav Šťávnice do Ožďan odešel, odkud však po roce opět se do Šťávnice navrátil, a tu Jana Severiniho znamenitého učitele, z jehožto školy vlast naše mnohých užitečných mužů dostala, nalezl. Od r. 1773 až do 1779 v Prešpurku se v uměních cvičil, měv vyborné učitele Štěpána Sábla v retoryce, a Jana Jiřího Strečka v filozofii a teologii. R. 1780 k nabytí obšírnější, y učenosti, y zkušenosti vyjel do německé země, kdežto se v Jenanských vysokých školách v rozličných uměních s velikým IX prospěchem cvičil, a zvláště Jak. Grýsbacha po dnes živého, ctihodného starce, Eychhorna, Wýdeburga, Wébera, Ulrycha nad jiné sy liboval. L. P. 1782 navrátiv se do vlasti, u svého bratra v Šťávnicy již Superintendenta se bavil. Téhož roku dne 6. Srpna na žádost Pukanské cýrkve, ješto svobody služeb božích v ten týž čas hledala, k uřadu kněžskému od svého bratra posvěcen byl. Poněvadž ale zmíněné služeb božích evanjelických v Pukancy uvedení se protahovalo; Turopolská cýrkev v Nongrádské Stolicy, měvši potřebu na slova božího kazatele, našeho Cžerňanského r. 1733 sy povolala, kteréhož povolání on přijav měsýce Března dotčeného roku do Turopole odešel. Ale jen půl roku zde strávil. Pukančané zajisté dostavše svobody služeb božích, jen jeho za kazatele míti žádali, kteréžto jejich, ješto ho posvětiti dali, žádosti, povoliv, nechav Turopolčanů, do Sv. král. a baňského města Pukance přešel. Tu dvě léta y 3. měsýce, až do roku totiž 1786. 9. Ledna slouživ, chtě sy v něčem zohledu na své zdraví, an zde již strádati počal, polehčiti, do sousední Bátovské cýrkve přešel, kteréž potom až do smrti s znamenitým božím požehnáním sloužil. Zde r. 1787 zasnoubil X sobě Urozenou Pannu Zuzanu, Ur. P. Gabryele Tóta Svobodného P. Jiřího Helenbacha z Absolovec v Kyrťanském statku uředníka nejstarší dceru, s kteroužto v spokojeném manželství, ač bez dětí, šťastně až do smrti živ byl. Téhož 1787 roku po smrti Pavla Ježoviče obdržel povolání do cýrkve Kostelno-Moravecké, kterého však, jednak, že třiletí zakonem bratrským ustanovené, nebyl ještě v Bátovcých vyplnil, jednak též za příčinou větších, ve větší cýrkvi pracý, kteréby se mu v ohledu na jeho zdraví snadno škodné byly stati mohly, nepřijal. A tak v Bátovcých zůstav tam až do r. 1809 dne 12. Unora, v kterémž v Pánu zesnul, věrně sloužil. Umřel výborný muž na suché nemocy, kteréž semeno, jakž se zdá, od svých rodičů byl zdědil, byv podlé vysoké těla svého postavy, podlouhlého hrdla, pobělavé, červeností v mladších létech jakoby cejchované tváři, stlačených poněkud prsů, ačkoli dosti sylný hlas se míti zdal, k ní nakloněn. Na těchto suchotinách y Eliáš bratr jeho, nejprv Kameňanské školy Rektor, zatím pak Rymabaňské, a naposledy Čankovské cýrkve v Větším Hontě kněz, y Štěpán jiný bratr jeho u Sv. P. Jiřího Helenbacha z Absolovec uředník v mladém věku zemřeli. Semeno této ne- XI bezpečné nemocy při našem Samueli časně propuklo, a jakž se zdá, ještě když v Jeně študyroval, a některá gymnastycká těla cvičení, jichžto velikým v mladosti byl milovníkem k. p. přeskakování stolů, šibenek, koles lámání a. t. p. časem před sebe brával, poprvé pučiti začalo. Když ale jednou jda z Pukance skrz Kozelník, tu ze studénky příliš studené vody s velikou chutí – zahřit byv snad trochu – se napil, krev ho usty prudce zalíla, jakémuž potom sylnému krve chrkání dlouho poddán byl, a jen nejpřísnější dyeta, odřeknutí se všech rozpalujícých pokrmů a nápojů, vína, rosolky, kafé, veprového masa, testnavých, mastných a k zažití težkých jídel, požívání zelených věcý a ovoce to způsobilo, že se v prostředním stavu, v němž nikdý dokonále zdráv nebyl, a však zřídka tak nemocen, žeby svého kněžského povolání nebyl konati mohl, zdržoval. Z počátku domácých léků, dekoktu totiž z čekanky, pupavy, mišího ocásku, plícníku a t. d. požíval, vždy pak osm hodin spáti musyl, jináč zemdlený z lože vstál; zatím pak u pověstného hektyckých pacyentů lékaře 2) Michala Raffaele Gel- ——— 2)Tento zkušený lékař, jenžto y sám od přirození k suchotinám nakloněn byl, vydal o XII leiho v Layncy u Vídně blíž Šenbrunu přes dva měsýce se léčil, kdež 16 holb žinčice, v níž se rozličné hojícý zeliny vařily, denně vypiti musyl, a v té míře vyléčen byl, že zatím, ač někdy ještě krev vyhazoval, nikdý ho však tak jako předtím nezalévala. Snadby mnohem většího ještě užitku této kúry byl pocýtil, kdyby dvěma asy téhodny před jeho z Laynce se navrácením Pan Gellei, jeda s nim na procházku na kočáři, a sám koně poháněje, když se zpět navracoval, zle do brány zatočiv, na kamen u brány položený vlézna, těžce ho nebyl překotil, při kterémž nešťastném prekocení náš Čerňanský na dlážku dvoru kamennou padev, těžce se udeřil, až y omdlel, a rozličnými vodkami křísen býti musyl. Dostál též skrz tento pád veliké v koleně kontuzý, padev na kámen, kterýž mu vrchní y zpodní roucho veskrz proťal. Y hned se Cerňanský náš ——— svém hektyckých pacyentů způsobu léčení knižečku, která zasluhuje, aby ji všickni k suchotinám naklonění čtli. Vyšla pak pod tímto tytulem: Abriss einer Molken und Landkuranstalt für verschiedene hartnackige Krankheiten von Mich. Raphael von Gellei der Arzneykunde Doctor, der k. k. XIII v celém těle hůře cýtil, a však předce přičiněním svého dobrého lékaře, jenž toho nešťastného případu dosti olitovati nemohl, vyvázl, až y o několik téhodnů domů se vrátiv, znale lepšího, než předtím, zdraví požíval. Teprv r. 1809 měsýce Ledna svým přátelům se žaloval, že jakésy potejné zymnice v těle cýtí, kteráž ale brzy se ssylila, až y dne toho Unora sylně ním vytrásla. Brzy y pekelné, jakž se sám vyslovil, v prsých pálivosti cýtil, kteráž bez pochyby ze zanětu některých plíčních ztvrdlin neb hliz pocházela. Tu se lékaře poradiv, jehož rady od mnoha roků, měv k němu zvláštní důvěrnost užíval, a ten mu při zviklém mírném řádu života y seknutí žíly předepsal, při kterémž seknutí žíly, dle poručení lékařova, asy 9 uncý krve mu vzato. Po této žíle pálivost syce v prsých se znale umenšila, a však vrativši se, nové žíly pustění aneb opáčení zdála se potřebným činiti. ——— medicinischen Fakultaet in Wien einverleibten Mitgliede und Correspondenten der königl. Gesellschaft der Aerzte zu Paris. Saluti Civium, non proprio foenoli D. D. D. Wien bei Joseph Hraschanskys 66. S. ohne Jahrszahl. XIV Y dal ji sobě náš milý přítel, ač hojič a manželka tomu odporovali, pustiti, a tu potom znale se hůře měl, až y v dotčený den 12ho Unora mezy jedenáctou a dvanáctou hodinou před půlnocý tiše usnul, slavně u přítomnosti několik tisýců lidí obojího náboženství a všelikého řádu a stavu lidí dne 15. téhož měsýce pohřbený, při kterémž jeho pohřbu Pavel Bakai cýrkve Těranské slova b. kazatel z řeči apoštolské k Galat. VI. v. 7. a 8. z kancle, a spisovatel těchto pamětí, z řeči Krystovy u Jana XI v. 11 od oltáře řečnovali. Tak se pominul muž výborný, jenžto svou učeností a šlechetností stal se velikou ozdobou své cýrkve, zvláštní ctí Hontského bratrstva, a znamenitou naší milé Slávie okrasou. Jeho včasné smrti, an jen 49 let a 5 měsýců živ byl, všickni jeho známi srdečně litovali. Bylť zajisté zesnulý náš Cžerňanský příjemný v obchodě muž, zvlášť dokavadž ještě sluchu nepozbyl, což se asy dva roky před jeho smrtí stalo. V spolku svých milých, zvláště svého stavu, přátel, často na podivení vesel býval, hotov svým dobrým přátelům k vůli y celou noc přebdíti, aniž jaká nevinná radost byla, kteroužby on, podílu v ní míti nechtě byl zkazyl, aneb umenšil. Co se jeho učenosti týká, ob- XV zvláště v geografii a fizyce, kterýchžto umění velikým, ale umělým byl milovníkem, nad mnohé svého věku muže, znamenitě vynikl. Všecka téměř znamenitější putování učených mužů po suše y moři četl, a měl v nich veliké zalíbení, až se y nejednou pronesl, žeby y sám čas svého života nejradší putováním po světě strávil, kdyby mu nemoc v tom nepřekážela, nýbrž, že y po opuštění zemské planety po ostatních světech, v těchto příbytcých otce nebeského (u Jana XIV. v. 2.) putovati vinšuje. Mapy sám uměle rejsoval, jichžto u velikém počtu po sobě zanechal. Nástroje fizycké k. p. machynu elektrickou a t. p. sám sy udělal, a chtě u sebe shromážděné přátele užitečně zamestknávati, je elektryzovával. Koule svět představujícý sám také dělával, a málo před svou smrtí, nejkunštovnější podobnou malou kouli, dle kteréž jiná veliká koule sformována býti měla, kterážby celé hvězdami posáté nebe u vnitřku svém představovala, zpravil. Vůbec pak k mechanyckým kunstům zdal se náš Cžerňanský náturou býti povolán. Co do rukou vzal, to se mu téměř všecko podařiti musylo. Jako Teolog velmi svobodně smýšleje litoval těch, kteříž s mateřským mlékem vsatých domnění a předsoudků otrocy jsou a XVI vinšoval, aby konfessý aneb vyznání víry své latině aneb německy tiskem vydati, a ji zvlášť mocnářům země na srdce položiti mohl a směl. Jeho řeči, kteréž jako kazatel držívával, byly dobře vypracovány, ačkoli v deklamacý mdloba jeho prsů a plíc poněkud mu překážela. Jako daleko prohlédajícý kozmopolita, stále nevražil na toho muže, jehožto působením a zbrojí tak mnohé a veliké promeny na světě se dějí, a tím bída lidská ve všech krajinách se množí, a tomuto muži, již umříti maje neštěstí a božské pokuty, jako v duchu prorockém, ohlašoval. Byv přítel lidského pokolení častokráte na tyto přežalostné časy, v nichžto lidské pokolení bremenem tak mnohých válek, veliké drahoty, a rozličných jiných těžkostí stížené upí, bolestně naříkal, a zmíněného muže, kterémuž toho připisoval, k soudu božímu odsýlal, nýbrž y sám s nim – ale jen ve snách – počínání míval, a zmužile s nim zápasyl –. Ačkoli pak u všech statečných vážnosti a přízně nabyl, odkud nejznamenitější vlasti naši obyvatele, a zdalekých zemi k nám přicházejícý a putujícý učení muži radi se u něho stavovali, předce však nepřízně některých ujíti nemohl. Zdá se však, že toho lidská ctnost nevyhnutedlně potřebu- XVII je, aby tím jasněji se stkvěla, ana bez protivníka dle vypovědi Marcyálovy vadnouti se zdá. Ržeči slovenské, k níž od svého otce lásku zdědil, y pravidlům její dobropísebnosti dobře se od něho poučil, zvláštním byl milovníkem, v ní se u boku Jana Chrastiny, po jehož smrti korektúru knih česko slovenských 3) ješto v Prešpurku vycházely, na se vzal, pilně cvičil, a v dalším věku ji vydáváním spisů, a od jiných vydaných rozšiřováním příkladně zveleboval. Jeho požehnaná památka, po jeho smrti v následujícých od něho vydaných spisých živa pozůstala:
1) Nábožné písně, které v německém jazyku složil C. F. Gellert někdy v akademii Lipské učitel, pro jejich pak užitečnost v slovenčinu uvedl, a k nim ——— 3) Čerňanskému v korektorství kněh česko-slovenských nastoupil Jan Dorkovič nyní cýrkve Zvolenské sl. b. kazatel: tomuto pak Pavel Tešlák, o němž v díle IIhém těchto poezyí §. 24 mluveno: Tešlákovi Štěpán Leška bývalý novin česko-slovenských toho času v Prešpurku vycházejícých spisovatel. Po Leškově do Čech odchodě korektorství y novinářství Jan Viskydenský XVIII některé nové připojil Samuel Čerňanský cýrk. Ev. Bátovské Sl. B kazatel. v Prešporku u Fr. Aug. Packo 1787. v 8u 157 str. mimo rejistřík. 4)
2. Nejhlavnější pravidla Slovenské Dobropísebnosti, kterážto spolu sebral Samuel Cžerňanský ev. sl. B. kaz. v Bátovcách v Štávnicy u. J. F. Sulcera 1802. v. 12cy. 24 str.
3. Pamatné příhody Hraběte Beňovského, na větším díle od něho samého sepsané, ve výtah pak uvedené a přeložené od Samuele Cžerňanského, cýrk. ev. Bátovské Sl. B. Kaz. Péčí a nákladem inštytutu Literatury Sloven- ——— byvalý při cýrkvi uhersko-slovenské varhaník na se vzal. Když pak tento do Dolních Selib za kněže povolán byl, korektorství y novinářství svěřeno bylo Janovi Šinkovicovi Prešporskému žákovi, jenžto nyní v Někyích v Hontské Stolicy z svého statečku živ jest. Toto korektorství kněh, byla ta jedinká téměř příležitost, kterouž Prešporští žácy k cvičení se v své mateřské řeči, až do založení česko-slovenského professorství měli 4) Recenzý této knihy viz in annalibus Ambrosianis vol. I trim. II. pag. 89–94. XIX ské. V Prešpurku, písmem Šimona Petra Wébra. 1808. v 8u. 184. str. 5)
Také se y v agendě Hamaliarově některé modlitby od Čerňanského buď původně složené, neb přeložené nacházejí. Y skládáním zpěvů pilně se obírával. Krom Gellertových písní v Nre 1ním poznamenaných, y v knižečce pro pocestné přičiněním Pavla Tešláka, nákladem Štěpána Boboka v Šťávnicy r. 1786 vydané, 6. písní od něho složených se nalézá, z nichžto dvě původní jsou. Rovněž y v Kancyonálu, který Hamaliar vydati obmýšlel, jenžto však nyní v rukopisu se chová, 13. od něho větším dílem z němčiny přeložených písní nacházeti se má.
K známosti vlasti Jiřího Palkoviče shotovil mapu uherské země, kterouž zmíněný muž v mědi rýti dáti obmýšlí. K téhož muže, kalendáři na rok 1807 připojil vypsání astronomických hodin, byv velikým, ale y umělým umění hvězdářského přítelem. Naposledy y toho o něm ——— 5) Recenzý těchto pamětí viz v měsyčném spísu Annalen der Literatur und Kunst in dem österreichischen Kayserthume Jahrg. 1809. XX ještě z vděčnosti připomenouti sluší, že inštytut Prešporský slovenský knihou v Nře 3tím poznamenanou tím způsobem nadal, aby zysk z toho vydání pošlý v jistinu obrácen byl, jejížto uroků, tak, jako z vydání jiných inštytutu témuž darovaných spísů, učitel česko slovenské řeči u Prešporského evanj. gymnazyum, požívati má. Nad to pak všecko y ochotným kněh česko slovenských odprodáváním, jejich pilného čítání poroučením, starých českých kněh, zvlášť v mladším věku, shledáváním a bedlivým u sebe chováním, všech pak Slováků k pilnému se cvičení v mateřské řeči upomínáním, výborně náš Cžerňánský o literaturu česko-slovenskou zasloužil. O by mu mnoho podobných každého věku naše milá Slávia zrodila!
Tomuto výbornému muži spisovatel těchto pamětí, na žádost pozůstalé jeho vdovy tento hrobový napis učinil: Hic. iacent. carae. exuviae. viri. singularis. Pl. rndi. clarissimi. doctissimi. Samuelis. Csernyanszky. quem. amplissima. rerum. cognitio. iuncta. XXI morum. integritati. eximiae. Musis. carum. amicis. suavem. coniugi. amabilem. coetibus. quibus
Summa. cum. laude. 25. an. praefuit. Turopolyensi. Bakabanyensi. Bathensi. utilissimum. reddiderunt.
Optimo. coniugi. lentae. tabis. morbo. quinto. aetatis. lustro. infelici. fato. contracto. attactis. mira. in victu. temperantia. 49. annis 5. mensibus. pridie. Idus Februarii. 1809. proh dolori exstincto. hoc. triste. monumentum. cum. lacrymis. posuit. moestissima. vidua. Susanna. Tót.
§. 4. Pavel Šramko kněz Klenovský.
Vlast jeho jest Gemerská Stolice, kdežto se v městečku Velké Revucy l. P. 1743 dne 13ho Unora, z otce Martina matky pak Heleny narodil. Poněvadž XXII od první mladosti pěkné dary rozumu prozrazoval, rodičové pilně ho v literním umění cvičiti dali, jehožto počátkům nejprvnějším v škole Velko-Slabošské se naučil. Zatim do školy Ratkovské, odtud do Gemerské, a Demelkské, za příčinou uherské řeči odtudto pak do Kežmarské, aby se němčině naučil, poslán byl, v kteréžto poslední škole na Janovi Karlovském tehdejším Rektorovi znamenitého nalezl učitele. Z Kežmarku r. 1765 na den S. Ducha do Kunové Teplice za školního učitele povolán byl, kdežto s dobrým prospěchem, a s velikým celé cýrkve na jeho pilnosti a mládeže prospěchu přestáváním přes dva roky mládež vyučoval. Dychtě po obšírnější známosti literního umění r. 1767 odebral se od této cýrkve, a do škol, aby toho, což mu scházelo, doplnil, se navrátil, takže ostatní tohoto roku částku na vysokých Vídeňských školách se cviče, strávil. Poněvadž mu ale zde zdraví nesloužilo, za dobré uznal do Prešporské školy se přestěhovati, kdež několik měsýců pověstného muže Jozeffa Bencura učedlníkem byl. Byv ale y zde rozličnými těla mdlobami trapín, radou lékaře proměnu povětří poroučejícýho, do své vlasti se navrátil, kdež v krátkém času očerstvěv za učitele školy do Velké Pa- XXIII luze povolán byl, k kterémuž uřadu r. 1786 dne 19 Zaří dosedl. Zde do stavu manželského vstoupil, zasnoubiv sy r. 1770. d. 2ho Cžervence Uroz. Pannu Kateřinu Potockou, kterouž však r. 1778 dne 6. Prasynce k své veliké žalosti skrze smrt utratil. Jednak skrze své chvalitebné vlastnosti, jednak ale skrze svou pilnost a věrnost v konání svého povolání, tak velikou lásku v cýrkvi V. Palužské zýskal, že po smrti Jana Blázyusa za jeho v uřadě kazatelském nástupníka v Neděli II. po Velikonocy. r. 1773 jednostejnými všech udů cýrkve hlasy zvolen byl, ku kterémuž uřadu ho Michal Torkoš, tehdáž okolí Před Dunajského Superintendent posvětil. Když po smrti blahoslavené paměti Marye Terezye za času Jozeffa IIho cýsaře evanjelíkům v Uhřích léto milostivé vzešlo, a Liptovské cýrkve se rozmnožily, on ze všech cýrkev Německo-Lipčenskou sobě oblíbil, do kteréž r. 1783 povolán jsa, na den Jozeffa první služby boží tam vykonával. Zýskav přízeň a důvěřnost cýrkví Liptovských, za Staršího aneb Senyora byl svolen, a l. P. 1791 na cýrkevní sněm evanjelíků obojího vyznání v Pešti držaný poslán, kdežto v nejhlavnějšich náboženství věcech a ustanoveních podíl měl. R. 1795 po mnohých obtížných XXIV v Liptově vykonaných pracých, do pověstné a důchodky skrz příjem desátku hojně opatřené cýrkve Klenovecké Malého Hontu povolán byl, kteréhož povolání přijav, v IIhý Svato-Dušní Svátek od svých milých Liptovských poslucháců se odebral, a dne 29. Máje do Klenovce přišed, nazejtří v Neděli totiž Trojičnou do této své nové cýrkve skrze Matěje Šuleka cýrkve Tisovecké, a Jana Korčeka Hnoušťanské cýrkve kazatele uveden byl. Zde až do r. 1808 s velikým požehnáním božím pracoval, ale téhož roku, dne 1. Srpna šlak ho porazyl, kterýž jeho pilnost poněkud obmezyl, takže potom Jahna držeti přinucen byl. Tento smutný los skrz smutné v dovectví, v kterémžto ho potkal, ještě se pro něho obtížnějším stal. Byl sobě syce po smrti své první manzelky, a po desýtilétem téměř vdovectví, r. 1788 dne 22 Unora druhou manželku zasnoubil, Evu totiž Symonydesovu, Jana Symonydesa kazatele Padarovského a Anny Ladislaidesovy dceru, nejprv Jana Sextiho, potom Adama Struhára manželku, ale y tuto r. 1807, neměv z ní žádných dítek utratil. Z prvního však jeho manželství z šestera dítek, jeden syn Petr Pavel předtím Dopšinské, nyní Klenovecké cýrkve ev. kaza- XXV tel, a dvě dcery, Klára za Jana Urbanoviče Istebnenské, a Kateřina za Sam. Kuzmu Bátovské cýrkve sl. b. kazatele vdané pozůstávají, ostatní Ladislav, Pavel a Pavlina smrtí zešly. Jsa ještě náš Šramko při lepší sýle, z lásky k mateřskému svému slov. jazyku, kterouž vždycky hořel, rozličné spísy, větším dílem v Alexandrýnských verších, jsa šťástný veršovec, vydal pod následujícými tytuli:
1) Života y smrti požehnaná památka, kterou Urozené někdy a pobožné matroně Katařine (teřině) Potocky (é) když l. P. 1778 d. 6. Prasynce s světem y s Svými právě křesťansky se rozžehnal; na dosvědčení své lasky, manžel její věrný Pavel Šramko, při cýrk. Ev. Velko-Paluzské Sl. B. Kaz. u známých y u neznámých následujícým psáním vzbuzuje. s l. (v Přešově) v 8u 174 str. kterážto kniha nepřízeň některých spisovateli svému přitáhla, až y sám Jan Č**ský Superintendent trpké mu výčitky za příčinou této vydané knihy činil v svých verších: O kam se poděla ta moudrosti zámka a t. d. kterýchžto však výčitek P. Šramko vedlé soudu jiných nezasloužil.
XXVI 2) Běh života slavné paměti, nejjasnější, a nejmilostivější někdy Paní, Marye Terezye, uherské, české &c. Veliké královny, při pohřební její král. jasnosti památce, v cýrkvi ev. Art. Velko-Paluzské, na den 1781. nového léta držané, v obecném cýrkevním shromáždění přečtený v 4tu 26. str.
3) Česko slovenská Gramatyka (Liternice) skrze Sl. a Dv. Senyorství Malo-Hontské pro domácý školy předepsaná, sepsaná pak skrze Pavla Šramka při cýrk. ev. Klenovské Sl. B. Kazatele. Pěčí a nákladem inštytutu literatury slovenské v Prešpurku, písmem Šimona Petra Webera 1805. v 8u 32 str. kteroužto knihou spisovatel její inštytut literatury Slovenské nadal,
V rukopisu se chovají ještě tyto od něho zepsané knihy:
4) Ržecko-Slovenský Slovář na N. Zákon III. hrubí dílové v fol.
5) Vypsání zkázy Jeruzalémské. Rukopis P. Prof. Palkovičovi odevzdáný, aby pod jeho zprávou vytišten byl.
XXVII 6) Pamětný sloup, který nejjasnějšímu a nejmocnějšímu knižeti a Panu Jozeffovi IImu Sv. německé Ržíše Cýsáři, uherské, české, charvatské a slovenské krajin králi, arcyknížeti Rakouskému &c. Velikému, Slavnému při dni Jozeffa vyzdvihli jeho v časné smrti památku smutně sobě připomínajícý věrní poddaní l. p. 1790. V rukopisu v 8u 34 str.
§. 5. Jan Hrdlička kněz Maglodský.
Pocházý z svob. král. města Modry, kdežto se r. 1741 dne 12 Máje z otce Mátěje, jednoho z přednějších měštěnínů, matky pak Marye Tomečkovy narodil. Liternímu umění nejprv v domácým gymnázyum se učil za času Jana Cura kantora, Frydrycha Kalba Subrektora, Ondřeje Orgoně místo-rektora, a Samuele Heřmana Rektora, pod jejichžto zprávou výborně vznámosti prospíval. Chtě však y jiných škol zkusyti r. 1788 odebral se do sousední prešporské školy, v kteréžto přes dvě léta Jana Tomky Saského a Jozeffa Bencura pilným byl učedlníkem. Žádaje y známosti uherské řeči nabyti, přestěhoval se do Lučence, kdež XXVIII toho času pověstný učitel Ondřej Karman tamější gymnazyum řídil. Sotva však jeden měsýc tu se zdržovav, povolán byl do Lapujtova od Vys. Ur. P. Pavla Močáriho tehdáž stolice Nongradské obojí kassy Jenerálního Vyberčího (perceptora) za dvorského dítek učitele, a tu evanjelíkům Lapujtovským ve dnech nedělních a svátečních kázával, y modlitby vykonával. Při tomto panském dvoře pro zamezenou tehdáž do německých akademií jíti svobodu, 5. let setrvával, potom však z tetéž příčiny přešel s podobným povoláním na Kalandu k Vys. Uroz. Paní Sáře z Janokých po Vys. Ur. P. Františkovi Batikovi pozůstalé vdově, u které 2 léta strávil. R. 1768 obdržev královské povolání, do slavné Jenanské unyversý se odebral, kdež dva roky pověstných Doktorů a Professorů učedlníkem byl. R. 1770 d. 10 Máje do vlasti se navrátiv, za některý čas u Otce svého se zdržoval, až potom v chrámě Modranskem s. kázání s pochvalou držívaje, slavnému rodu Vys. Ur. Panů z Serdahele v známost přišel, kteřížto ho mimo všecko očekávání na den VII Neděle po S. Trojicy k tak řečené probě požadali, kterouž šťastně vykonav, ofěrované sobě povolaní za tamějšího sl. b. kazatele sku- XXIX tečně přijal. Tu potom bez odkladu od Vys. U. P. Alex. Serdaheliho do Modry zavezen, a skrze Michala Torkoše Super. v přítomnosti Michala Instytorysa cýrkve Prešporské uhersko-slovenské, Pavla Klara Modranské německé, a Mikulaše Jána slovenské cýrkve kazatele po pilném jeho způsobnosti k uřadu kazatelskému zkušení dne 7. Srpna na kněžství posvěcen byl. Přes XI let v této cýrkvi, ačkoli ne bez mnohých uštípků a mrzutostí, pilně pracoval. Když ale r. 1781 b. p. cýsař Jozef II. kresťanskou snášelivost, ve všech svých dědičných zemích prohlásyl, ostatkové bratří českých v Moravě, kteřížto r. 1621 po hrozné bitvě u bílé hory (u Prahy) svobodu služeb božích utratili, ale však ačkoli za celých 160 let bez věřejných služeb božích svého náboženství býti, a rozličné odpornosti pro náboženství podnikati musyli, předce lásku k náboženství svých předků, zdědivše od nich evanj. knihy, z nichžto v temných skrýších chovaných známosti boží kradmo nabývali, zadrželi, tito ostatkové bratří Českých, jichžto se nyní do 36,000 počítá, nyní opět věřejně k evanjelickému náboženství se přiznavše řádných kazatelů míti žádali, a za tou příčinou jejich vyslancy u výše zmíněného Michala Torkoše Sup. rady XXX y pomocy hledali. Tu Jan Hrdlička ze společného snešení zvolen byl, aby opustě vlast Moravanům evanjelické učení znovu ohlašoval. Opováživ se tedy Hrdlička všeho, dne 15 Prasynce r. 1781 odjel na Moravu do cýrkve městečka Vsetína, kamž dne 21 téhož měsýce po vystalých rozličných na cestě neřestech přišed dne 25. Pras. služby boží dle pravidla evanj. učení konati začal. O jeden rok cýrkev tato pod jeho příčinlivou zprávou chrám sobě k službám božím postavila, kterýž náš Hrdlička posvětil, jakož toho y vděčná památka v kázání níže připomenutém pozůstává. V této Vsetínské cýrkvi, jakožto v dědičných cýs. zemích ze všech nejpředněji obnovené, bylby y déle setrvával, kdyby ho nestálé jeho zdraví a přílišná lidu Moravského u víře vrtkavost k poručení ji Bohu nebyla přinutila. Z dvojího ale tohoto ohledu, nechav po sobě nástupníka Michala Kolára (Pílenského kněze tehož jména staršího syna) až potud též cýrkve školního učitele r. 1784. z počátku měsýce Července do vlasti své Modry se navrátil, kdež za tři měsýce, jak zdraví, tak y malé dědictví své opraviv, po několikerém sobě ofěrovaném do cýrkví, zhusta toho času založených aneb obnovených, povolaní, na- XXXI posledy povolání do cýrkve Maglodské přijal, kdež až do roku 1810, v kterémž kazatelství s sebe složil, pracoval. Zýskav lásky a vážnosti Pešťanského bratrstva, stal se nejprv jeho Notářem, potom pak Místo-Starším, kterýž však uřad, pro zešlost věku před některým rokem, prv než kazatelství, s sebe složil. Na rozšíření a zvelebení literatury česko-slovenské celý čas svého života pilně pracoval, jakož o tom následujícý jeho spisy, jednak vytlačené, jednak v rukopisu ještě pozůstávajícý a tisku očekávajícý svědčí.
1) Píseň nová, ku které Syon Vsetínský evanjelický při jeho ze zvláštní boží a cýsařsko-královské Jozeffa IIho Milosti výše stoletím obnovení r. P. 1781 d. 25 Prasynce, jakožto na první Slavnost vánoční probuzoval Jan Hrdlička jeho pořádně povoláný a zřízený sl. b. kaz. v Brně vytištěno písmem Svobodským skrz Jana Siedler (a) Faktora r. 1783 v 8u. 21. str.
2) Založení cýrkve křesťanské představené při zakládání domu modlitebního ze zvláštní a předrahé cýs. král. Jozeffa IIho milosti mezy jinými y Vsetínským Křesťanům evanjelickým dovoleného XXXII na den svatých apoštolů Petra a Pavla r. P. 1782 skrze Jana Hrdlička (u) tamž sl. b. kaz. v Brně vytištěno Svobodským písmem skrze Jana Siedler (a) Faktora r. 1783. v 8u. 31. str.
3) Veselá nábožnost, kterou při posvěcování chrámu u prostřed sebe božího l. P. 1783 v Neděli XV po S. Trojicy plápolali Křesťané evanjeličtí Vsetinští v Brně u Jozeffa Frant. Neumana. 1783. 1/2 archu v 8u.
4) Navedení rodičů ku křesťanskému dítek milování na nejvyšší cýs. král. poručení představené podlé zvoleného textu z Jana XIII. I. v Neděli XIX. po S. Trojicy l. P. 1783 na Vsetíně, skrze Jana Hrdlička ev. sl. b. kazat. v Brně písmem Svobodským skrz Jana Siedlera Faktora 8u. 48 str.
5) Radost Syona Maglodského evanjelického z navráceného z boží a krále Leopolda II. sněmem krajinským stvrzené předrahé milosti sobě a bratřím svým času rozvlažení vysvědčováná dne 1-ho Máje r. 1791 v 8u 5/4 archu.
6) Knižečka pro čeled Křesťanskou V Prešpurku, nákladem Karla Gottlieb (a) Lippers (a) v 12cy 1 1/2 archu.
XXXIII 7) Veselá nábožnost z rozšířeného při králi našem tytulu cýsařského spojená s vesselou nábožností při obnovení památky posvěcení chrámu božího dosvědčováná od Syona Maglodského evanj. v Neděli XXIII po Sv. Trojicy l. P. 1804 vytištěná nákladem Vys. Ur. P. P. Ladislava Sent-Iváni (ho) de Eadem v 8u. 8. str.
8) Také y v čtvrtletním spisu Staré Noviny řečeném, kterýž Ondřej Plachý kněz Svato-Martinský potom pak Novo-Městský v B. Bystrice r. 1785 – r. 1786. vydával, 4) některá pojednání od něho se nacházejí: totiž: o divých lidech na str 270–293, o časých osvícených na str. 293–314, vznešenost řeči české str. 417–438, trh na ostarky str. 490–515, zvoneček chrámový str. 588–625 pocestný peníz str. 551–562. ——— 4) Všem pojednáním tohoto měsýčného spisu zatím tento tytul byl představen: Spolu sebrání rozličních spisů z všelikého umění hystoryckého, geografického, filozofického, fizykalského, (zyckého) a ökonomikalského (ekonomického) k užitečnému času trávení zběhlých slovenského jazyka milovníků a k po-
XXXIV Krom písní v Nre 2, 5 a 6tém vyložených, y v rukopisu rozličné duchovní písně tento učený muž chová; v cytaře pak Tranovského vydání Instytorysova jedna píseň od něho složená se nacházý.
§. 6. Matěj Šulek kněz Tisovecký.
Rod Šulekův mnohých užitečných a literního umění milovných mužů cýrkvím evanjelickým v století XVIII. podal. Náš Matěj byl r. 1748 d. 8. Cžervence ve Velké Vsy městečku Oravské Stolice narozen. Otec jeho Jiří muž pobožný, a ne neučený, zpočátku rychtářem zmíněného městečka býval, potom pak až do r. 1784 d. 6. Ledna, v němž divadlo země, byv 70 let star, opustil, ——— třebnému naučení mladého věku lidí, z částky z jiných knih vytáhnutých, a v slovenské čisté roucho oblečených, z částky pak v nově vydělaných, jimž místo předmluvy předložen jest charakter, aneb vyobrazení našeho milostivého cýsaře a Krále Jozeffa IIho. V. B. Bystřicy. vytištěné u Jana Jozeffa Tumlera roku 1786. v 8u. 741 str. mimo registrum. XXXV uřad Notáře konal; matka pak jeho byla Zuzana Cžernotova, dcera Jiřího Cžernoty a Zuzany Dědinské obyvatelů Zemanské Dědiny 5) Pobožní jeho rodičové, měvše patero synů, z nichž náš Matěj třetí byl, všecky příkladem chvalitebným v literním umění cvičiti dali. Poněvadž pak Veličná, byvši filiální cýrkev k artykulářské cýrkvi Istebnenské, půlhodiny vzdálené, přináležejícý domácý evanjelické školy neměla, za tou příčinou y náš Šulek každodenně jak v zymě, tak y v létě v společenství jiných dítek do Istebného chodíval. Měla pak Istebnenská škola toho času výborného Rektora Michala Zolnensysa, u něhož se náš Šulek osm let, jak věcem náboženství, tak y řeči latinské gramatyce a počátkům syntaxý s prospěchem ——— 5) O rodu Šulekův znamenati sluší, že y děd Matěje Šuleka Jiří, y praděd Matěj ve Veličné bydlili. Otec Matěje, jehož paměti zde se vypravují, měl 5. synů, znichžto a) Jiří Šulek nejstarší r. 1741 narozený byl r. 1771 místo-rektorem Kežmarským, zatim r. 1781 stal se knězem Vlachovskym v Gemer. Stol. odtud r. 1783 do Vrbovské cýrkve Nitranské Stolice povolaný, kde r. 1799 zemřel. Tento Jana Jiřího Šule- XXXVI učil. Nejednou pak v nebezpečenství život svůj v první této mladosti utratiti se nacházel, ale z každého podobného nebezpečenství zvláštním opatrováním božím jest vysvobozen. R. 1762 veliké neštěstí jeho rodiče potkalo skrz oheň ve Veličné vzniklý, nímž jejich dům (nebo téměř všecka stavení v Oravě dřevená jsou) z gruntu zhořel, a tu jeho rodičové schudše, syna svého do Ožďanské školy za tak řečeného mendíka vypravili, takže po domích zpívaje, podlé obyčeje chudých žáků chatrně se přechovávati musyl. Což ale tělu scházelo na pokrmu; to pokrm duše bohatě nahrazoval. Měl zajisté tu na rektorovi Petrovi Maguláči, muži lepšího losu hodném, jehož Šulek pro jeho zvláštní a veselý vyučování způsob y zatím jako otce važil, výborného uči- ——— ka hojiče u regymentu Likánského v charvátské zemi, a Sam. staršího Šuleka r. 1800 v Prešpurském seminarium klerykem se stálého syny pozůstavil b) Michal starší Šulek r. 1745 narozený, čižmářskému řemeslu vyučený, a však y v literním umění pocvičený, stal se r. 1785 Rektor Veličnenský, a r. 1789 Istebnenský, a jest otec α) Jana mladšího Šuleka r. 1797 rektora Hy- XXXVII tele. L. P. 1764. nejstarší jeho bratr Jiří Šulek žák Kežmarský, a spolu zemanských synů Pana Syrmienského soukromní učitel, do Kežmarku bratra svého Matěje povolal, kdež mladým Panům Syrmienským posluhovav štědře od nich přechováván, a od bratra svého soukromě s mladými pány, veřejně pak v škole od Konrektora Adama Měsa poučován byl. L. P. 1765. d. 5. Listop. filozofické a teologické prelekcý Jana Karlovského Rektora, s velikým užitkem slyšel, a přitom y jeho dobrý bratr Jiří, kterýž ho y šatil, s mladými pány, jimž představen byl, soukromě ho vždycky učil. R. 1767 nechav svých mladých pánů služby, byt sy v vnově vystaveném Moukšovském domě zvolil, a tu měsýce Prasynce dostav kašle, a zle se kurovav, celý mladý věk potom pokašlá- ——— benského, a r. 1801 Mošovského; od r. pak 1805 Pržnenské cýrkve v Moravě kněze β) Samuele mladšího Šuleka r. 1802 kantora v Sv. Mikuláši a od r. 1808 v Turcy preceptora. c) Ondřej mladší Šulek r. 1753 nar. kněz r. 1783 v Keresteši, a r. 1787 v Hanušově, kdež byv Starším bratrstva r. 1805 zemřel d) Jan Starší Šulek r. 1756 nar. r. 1783 kněz v Horní XXXVIII val, nýbrž až do samé starosti zlých následků tohoto kašle cýtil. R. 1770, když Karlovský za Rektora Prešovské koleje povolán byl, y on s nim odjel, a u něho, pokud jeho nestálé zdraví dopouštělo, v vyšších uměních y dále se cvičil. Byv pak více k školskému uřadu nakloněn, celý svůj školský věk dvakrát, neuffaje se těla svého sýle, v Kežmarku kázal, a však předce, když r. 1772, po smrti ujce svého Ezechyele Cžernoty, Komlóšského při Prešově kazatele, za jeho nástupníka povoláván byl, dotíráním Ržehoře Fabriho, a svého již vychovavatele Karlovského nastupováním s probou tam jíti přinucen byl, jakžkoli, y jeho bratr Jiří, již toho času Kežmarskeho gymnazyum Místo-Rektor, když se ho o tu věc radil, vida mdlé jeho zdraví, které mu pro- ——— Kamenicy, potom r. 1785 v Kunově Teplicy a od r. 1789 v Nýreďházy e) Jozeff Šulek r. 1760 nar. od r. 1787 Rektor v Sv. Janě, potom r. 1793 kněz na Bocy, a r. 1795 v Libětově – spisů k cýrkevní evanj. hystoryi přináležejícých pilný shledávatel. Týž Matěj náš Šulek byl strýčný bratr Ondřeje staršího Šuleka, syna Jana Šuleka r. 1732 narozeného, kněze XXXIX spěchu v kazatelském uřadu neslibovalo, dvěma předjmenovaným mužům důkladněji psal by svého hektyckého bratra k přijetí kazatelskeho uřadu nenutili. Po učiněné probě tamější patronstvo povolání mu ofěrovalo, a aby ho přijal, sylně natíralo. On však, představiv cýrkvi y svou ještě nedostatečnou známost, y svých prsů mdlobu, y předsevzetí své, školy raději učiti, ačkoli P. Stěpán Cymerman všecky tyto jeho námitky dostatečně zodpovídal, do školy Prešovské se navrátil, odkud cýrkev již za to měla, žeby ho sám Karlovský od přijetí tohoto povolání byl odvedl. Za tou příčinou již Štěpána Doloviceniho v ten týž čas z akademii se navracujícýho povolati mínila, ješto z počátku toho povolání přijíti obmýšlel, a však potom uffaje se lepší kondycý, ne- ——— nejprv r. 1759 Lopouchovského, potom r. 1770 Budikovanského, a od r. 1784 Kokavského, kdežto r. 1791 v Pánu zesnul. Pokrevní pak přátelé Matěje Šuleka byli Jan Šulek cýrkve Obišovské, Ondř. Šulek od r. 1793 cýrkve Kukovské v Šaryšské Stolicy kaz. Jiří Šulek plebán Kuřimský v též Stolicy a Mich. mladší Šulek kandydát Teologie r. 1803 z německých zemí zpátky přišlý. XL přijal. A tu opět y Fabri, y Karlovský, y místo-rektor Kuzmáni znovu ho přemlouvati, a k přijetí téhož povolání pobízeti začali, az y davše mu na Eliáše Fišera Sup. listy, v nichž, aby kandydáta přísným examenem škádliti nedopouštěl, by snad od přijetí uřadu neodstoupil, žádali, do Kežmarku na ordynacý jej vypravili. Posvěcen tedy r. 1772 dne 17. Máje uřad kazatelský v Neděli Rogate konati začal, byv od Jiřího Šira cýrkve Chmelovské kazatele do cýrkve uveden. Tu jednak o dobré své cýrkve, jednak y o své ozdravení pečoval, chudé své cýrkvi prostředky k opravení farního y chrámového stavení, a k vystavění nové školy ukázal. Po odchodě Jana Tomky rektora do Nongradské Stolice, y školu učiti, y zpěvem v chrámě cýrkvi sloužiti přinucen byl, kteréž však v zpěvě se cvičení zdálo se k posylnění jeho prsů napomáhati. R. 1776 měsýce Ledna, radou pobožného otce svého zasnoubil sobě za manželku nejstarší dceru Vys. Ur. P. Václava Zmeškala z Domanovec a Anny Štěffanydesovy v Oravě bydlícých jménem Julianu r. 1758 narozenou. ——— 6) Se svou výše připomenutou manželkou zplodil jediného syna Kašpara r. 1789 d 6. Ledna XLI Složiv ř. katolickému faráři štolu, od Mart. Mudroně v Leštinách sl. b. kaz. oddán byl. Skrz Hybby se s nevěstou vracuje, od této cýrkve na místo Eliáše Marčeka zesnulého, skrze Aug. Doležala též cýrkve kazatele, ustně za kazatele povoláván byl. Nechtě však bez slušného pořádku t. j. bez průby, a bez nahrazení utrat, kteréž cýrkev jeho při jeho posvěcování měla, povolání přijíti, y když psané povolání obdržel, toto vše cýrkvi Hybenské představil, kteráž průbu, an ho častěji Hybenští kážícýho slýchali, za nepotřebnou uznala, a utrat na posvícení jeho Komlošanům nahražení ofěrovala, y Komlošskou cýrkev nastupníkem opatřiti slíbila. A tak r. 1776 měsýce Srpna do Hyb přešel, kdež v jednom a témž stavení s Janem Kocyanem rektorem bydlil, pokavadž nová ——— v Velké Paluzy narozeného, a pět dcer, totiž Julianu r. 1779 narozenou a r. 1708 za Pavla Kmetiho z Assodu rodilého r. 1792 Tisovecké, zatím r. 1794 Rymabaňské školy Rektora, nyní pak Pokorazské cýrkve kněze vdanou; Esteru r. 1781 nar. a roku 1802 za Tomáše Biskupa Mýjavce, od r. 1798 Tisovecké školy rektora r. pak 1805 na Jahna, jakž svrchu dotčeno, posvěceného, XLII fara po třetím Hyb hrozném vyhoření postavena byla. Zde řeč jeho nástupní mnozý Velko-Palužští Páni posloucháli, a tiť ho o dva roky, když ještě vzdy Hybští faru stavěli, do Velké Paluže s probou povolali. R. 1778 v Neděli II. po S. Trojicy v přítomnosti mnohého zemanstva, a aspoň 6000 posluchačů ostatních, průbu zde konal, přičemž toto veliké množství, jemuž nebyl obvykl, tak ho zmátlo, že své kázání jen čísti musyl. A však předce Palužští všelijak ho k přijetí ofěrovaného jemu povolání, ponukali, jen s těžkem však Hybenskou cýrkev, její lásku k sobě před očima maje opustil, a jen to povážení že častěji lékáře a apatéky potřebuje, a že v Hybích dobré vody neměl, k přijetí povolání ho ponuklo. Přišed tedy do V. Paluze Neděle X. po S. Trojicy od Pavla Šramky svého kollegy uveden byl, v jehožto potom sousedské společnosti, a bratrské lásce, zdal se znovu ožívati. Tito dva přátelé, když r. 1783 evanjelíkům svoboda náboženství ——— nyní Kyatické cýrkve kněze vdanou; Eleonoru r. 1783 nar. a r. 1803 za Sam. Albiniho Tisoveckého barevníka vdanou; Rozalii r. 1790, a Judytu r. 1798 narozenou ještě v Panenství zůstávajícý. XLIII milostí Jozeffovou jest prohlášena, nové služby boží v rozličných nových evanjel. cýrkvích začali, a syce dne 19. Března v Němec. Lipčenské dne 9. Července v Vrbicko-Mikulášské, d. 13 Července v Selnické, d. 23 Září v Sv. Janské, d. 28 Ržíjna v Trnovecké, r. 1784 d. 25. Března v Svato-Petrenské, d. 25 Dubna v Štrbské, 4ho Máje v Králově Lehotské cýrkve. Když tak z jedné mnohé povstály cýrkve, přítel jeho Pavel Šramko cýrkev německo-Lipčenskou k řízení sy zvolil; Šulek pak, ačkoli povolání do Nového Města, do Trenčína, do Března, do Tisovce r. 1785 a do jiných sousedních cýrkví měl, předce však své V. Palužské cýrkve nechat nechtěl. Nejposléze potom r. 1791 byv stavením farním z pevné zdě zaměstknáván, na rekomendacý Vys. Ur. Paní, po nebohém Kašparovi Kubinimu pozustalé vdovy, měsýce Března s probou do Tisovce byl povolán. On však na svého lékaře Madáče v Ržimavské Sobotě bydlícýho se odvolal, aby se toho z strany jeho zdraví, zdaž toho povolání přijíti smí, poradili. Což Tisovčané učinivše, a tak řečený vokator mu donesše, jím, aby ho přijal, pohnuli. Počal zajisté již ustávati, aniž se uffal, žeby lid evanjelický v 20ti filiálních obydlený slovem božím y svátostmi opa- XLIV třiti mohl. Dne tedy 30. Srpna přišed do Tisovce v Neděli VI. po S. Trojicy od Sam. Kapitána Pílenské, a Matěje Halušky Kokavské cýrkve kazatelů uveden byl, kteréžto cýrkvi až po dnes s velikým požehnáním božím slouží, stav se jí již všelijak prospěšným, r. 1792 novou zděnou faru postaviv, r. 1793 chrám varhany opatřiv, r. 1794 novými stolicemi jej ozdobil. Tu r. 1794. když téměř cele řeč stratil, Pavla Tomášíka právě z Čech se navracujícýho za Jahna sy vzal, po 1/4 roku odtudto do cýrkve Dlouho-Loucké za kazatele povolaného, nyní Jelšavské Teplice kněze. Poněvadž pak chraplavost aneb syptavost jeho ustoupiti nechtěla; tedy r. 1795 radou lékařů, dal sobě na šiji, niti protáhnouti, jakožto jediný a nejlepší y nejjistější prostředek proti chraplavosti, k vyvezení z krve ostrosti, kteroužto bolestnou operacý, s největší stálostí, až se bylo čemu podiviti, snesl. Devět téhodnů tuto skrz šiji převlečenou nit (setaceum), beze všeho však prospěchu, nosyl, odkud vida sebe v naději sklamaného, sám mysleti začal: takéli lékaři nadarmo při něm suchotin nehledají? a nepocházejíli, všecky jeho těžkosti prsní od zlaté žíly? Tu čte v lékaře Offterdyngra knize kapitolu: o zla- XLV té žíle, a nalezna tu podobné svým vypsané případnosti, sám se kurovati začal, pařením těla, a požíváním vaynšteynu s sanytrem, kterýmižto nevinnými prostředky syptavost svou za dva téhodny odehnal, kašel uspokojil, a krev zlaté žíly od plíc jinám obrátil, a tak po 27 letech mladosti, v této domnělé hektycké nemocy strávených, lehčeji dýchati začal. Na tento způsob sesnámiv se čtením kněh y s lékařským uměním, mnohým potom svou radou k zdraví posloužil. Cýrkvi Tisovecké prospěšným se stal, ne jen obnověním a rozšířením chrámu, ale y nové, prostranné školy r. 1805. nýbrž y nového cýrkevního mlýnu, r. 1803 zděného, postavením. Anobrž y o rozšíření cýrkevní spisovny, aneb archyvu bedlivě pečuje. Zatím opět s přivolením celé cýrkve, svého zetě Tomáše Biskupa za Jahna neb kaplána posvětiti dal, chtě na něm pomocníka při ubývajícý sobě den odedne sýly míti. Nejen pak své cýrkvi, ale y jiným ev. cýrkvím posloužiti chtěl, když mnohých spisů o cýrkvích Oravských, Liptovských, Malohontských shledal, kterýchžto rukopisů pilně ostříhá. Sám pak zepsal topografii městečka Tisovce a stematografii obyvatelů téhož městečka. Tiskem pak vydal:
XLVI 1) Recept boží proti krátkosti života skrze novou probu potvrzený, na dlouhém totižto životě Vys. Ur. bohabojné P. P. Juliany Platthy (ově) Vys. Ur. někdy P. P. Kubíni Lörynce (Vavřince) de F. Kubin & in Bertalenfalva vdovy, kterýžto v tu příležitost veršovně vyjadřil Matěj Šulek cýrk. ev. V. Palužské Sl. b. kaz. v B. Bystřicy u Jana Joz. Tumlera kr. pryv. knihtl. 3 archy a 3 listy v 4tu. Na koncy jest píseň, pod tytulem Pevná naděje života na smrti Krystově založená.
2) V Kancyonálu Tranovského vydání Instytorysova r. 1787. 4. od něho štastně složené písně se nacházejí.
3) Kniha modlitební. Rukopis k vytlačení přihotovený.
4) Ku knize P. Pavla Šramky, kterou k zachování památky své manželky Kateřiny Potocké vydal (Viz §. 2. str.) připojeno jest jeho Kázání od str. 141–165.
5) V funebrálu Ondřeje Plachého 10. od něho složených písní se nacházý.
XLVII §. 7. Michal Semian kněz Pezynský.
Světlo denní nejprv ve Vradišti, vsy mezy Skalicý a Holíčí ležícý spatřil, byv tam r. 1741 měsýce Srpna z otce Pavla Semiana, matky Marye Korábkovy narozen. Poznávati litery a čísti od své mátě se naučil: nebo otec hned v čtvrtém roce tohoto svého synáčka odemřel; zatím pak v Kátově a Přítržce, všech u Vradiště ležícých, až do 11ho roku liternímu umění se učil. Roku 1753 do artykulářské školy Přítržské byl vyslán, kdežto na Lukáši Pokorném a Matějovi Augustýnimu způsobné nalezl učitele, a zde se až do r. 1758 cvičil. Zatím, chtěje známosti uherské řeči nabyti, nejprv do Vadošfalvy, potom do Nemeštýru za Dunaj odešel. Tu dvě léta stráviv, r. 1760 do Šoprona, odtud pak r. 1762 až do Kežmarku se přestěhoval, kdež pod zprávou Jana Karlovského, celé čtyři roky v vyšších uměních se cvičil. Žádaje do německých akademií vyjíti, musyl především potřebných shledati nákladů, za kterou příčnou byv od P. Bohunky (Teodora) Suchodolského za pryvátního jeho dítek učitele povolán, povolání toho přijal, a do městečka Pia- XLVIII ský řečeného, v vývodství menšího Polska Lublinenském ležícýho, kdež zmíněný Pán bydlel, odešel, a tu od r. 1766 až do 1770 dítky jeho stále učil, sám pak polskému jazyku se naučil. Nazbírav peněz, vyšel nejprv do Hály, odkud však r. 1773 do Jenanské akademie přešel. Z Němec zpátky ho povolal Vys. Ur. P. Martin Žemberi v ten čas v Zvoleně bydlícý, a tenť ho svým synům za učitele představil, kteréžto on za 11 měsýců učil. Jeho způsobnost u vynaučování mládeže brzo y vzdálenejším cýrkvím v známost přišla, ano veřejného učitelského uřadu hodna jej učinila, odkud r. 1774 do Ratkové za rektora tamějšího gymnazyum byl povolán, kamž y 4ho Prasynce, nechav Zvolena, došel, ale jen šest téhodnů tu pobyl. Nebo r. 1775 obdržev od zprávců Prešovské koleje povolání, dne 16. Ledna téhož roku tam za Místo-rektora odešel, kterýžto uřad až do 21 Prasynce r. 1782 chvalitebně konal. Ale v dotčený rok, dostav od cýrkve ev. slovenské Pezynské za sl. božího kazatele povolání, s Prešovany se rozloučil, a dne 31. Prasynce r. 1782 skrze Michala Torkoše v Modře bydlícýho Superintendenta na kněžství byl posvěcen, kteréžto cýrkvi až po dnes s velikým požehnáním božím XLIX slouží. Tento výborný muž, mateřské řeči výborný milovník, k jejímu zvelebení následujícý knihy tiskem vydal:
1) Cžas bolestného umučení, a nevinné smrti Pána a Spasytele našeho Ježíše Krysta na čtyry a dvacet hodin, tak, jako ho, pobožný člověk křesťanský, ke cti a chvále boží, y k spasytedlnému sobě vzdělání, užitečně tráviti může, od jistého Milovníka Spasytele, rozdělený. v Jeně, vytiskl Jan Krystoff Strauss. L. P. 1773. v 8. str. 70. Dedykacý Přítržanům ve verších učiněné dva listy, a předmluvy 1. l. V kteréžto knize, abychom y na průbu jeho tehdejšího veršovství něco položili, takto mezy jinými na stránce 45 veršuje:
Hodina sedemnáctá
Pán ukřižován, za vražedlníků (y) svých (é) oroduje.
Slunce bylo vysoko, a stromy stín malý Y poblízké pahrbky, z sebe vydávali: Když od ukrutných šerhů na kříž položený Spasytel všeho světa ležel roztažený. Ach! ukrutné divadlo! kdož z smrtedlných lidí, Může se pláče zdržet, kdy té (y) muky vidí? L Kdo můž těžkost muk Páně hodně vysloviti Nebudeli pomocy božské k tomu míti? Pane, který chceš, aby vždycky lidu tvému, Bylo v paměti, cos nám učinil k dobrému: Osvěť rozum a vůli rač napravovati, Bych y já hodně tvou smrt mohl považovati. Již Pán slávy, jsa k smrti, za svůj lid hotovým, Divadlem se y nebi, y zemi, stal novým, Ležíc (že) na strašném dřevě, zraněný y zbitý, Obnažený a zevšad jen krví přikřitý. A v tom kati ukrutní na kříži rozpaté Hřebmi (by) příbijeli ruce jeho svaté &c.
2) Prvotiny služeb božských v novém chrámě evanjelickém, dne 30ho Listopada L. P. 1783 posvěceném držaných od Michala Semiana, při též cýrkvi, nacý Slovanské sl. b. kaz. v Prešpurku vytištěno u Šim. Petra Webera v 8. str. 52. Na koncy jsou dvě pěkné písně od M. S. složené a při též příležitosti zpívané, které y obzvlaštně pod tímto tytulem jsou tlačeny: Nabožný zvučný hlas při posvěcení nového chrámu božího evanjelického Pezynského, v Neděli I. Adventní L. P. 1783. Od shromážděného v něm lidu k chvále boží vydaný.
LI 3) Kratičké Hystorycké vypsání, knížat a králů Uherských, od nejdávnějších, až do přítomných časů, z hodnověrných hystoryckých písem učiněné, a v slovenském jazyku, pracý Michala Semian (a) onehdy slavné evanj. Prešovské školy Konrektora, nyní při cýrkvi evanjel. Pezynské, nacý slovanské slova bož. kaz. vydané. V Prešpurku u Františka Aug. Packo (a) kral. pryv. Impressora 1786. v. 8. str. 226. Dedyk. 3. 3. předml. 3. l. rejistřík. 18. l. Byloby k vinšování, aby spisovatel příběhy vlasti naší, až po nejnovší časy sepsal, a je, dokavadž živ jest, tiskem vydal.
4) Při dobytí Budinského zámku, do zajetí křesťanského padlé, Kartygam řečené (potom Krystýna nazvané) Turecké Slečny, Kišassoňky řídké a pamatné případnosti, které v uherském jazyku P. Ignác Mésaroš, v slovenském pak Michal Semian při cýrk. ev. Pezýnské sl. b. kaz. vydal. V Prešpurku, nákladem Antonína Löwe knihkup. 1790 v 8. 384 str. mimo dedykacý ve verších 2. l. a předml. 3 1/2 l.
5) Biblia Sacra, to jest Biblí Svatá, aneb všecka svatá písma Starého y LII Nového Zákona. Se vší pilností opět přehlédnutá, podlé starých vydán bratrských v nově vydaná. L. P. 1787. nákladem Fr. Aug. Packa v Prešpurku, v vel. 8. 7)
6) V cytaře Tranovského vydání Instytorysova dvě písně od něho složené se nacházejí.
7) Y v kázání Instytorysově, pod tytulem: Strom bez kořene a čepice bez hlavy a t. d. vydaném (viz Poezyí díl III. str. 58) verše od něho se nacházejí.
8) Rozličné svadební verše složil, k. p. při příležitosti vstupování do stavu manželského D. H. P. Štěpána Lešky s Rebekou Laučekovou; Jonatana Laučeka s Zuzannou Jozefiho, z nichž tito poslední pod tímto tytulem tlačeni jsou: Když Dvojíctihodný a výbor. učený muž mládenec, Pan Jonatan Lauček, při cýrkvi Evanjelické Hořňo Zelenické pořádný slova bož. kazatel, dne 6. Máje. L. P. 1800 s urozenou a ctnostmi pohlaví svého hojně ozdo- ——— 7) Recenzý této Biblí viz in analibus Ambrosianis 1795. curs. III. tom. I. pag. 87–102. LIII benou Pannou, Pannou Zuzannou Jozefi, tehdáž Myjavčankou, do stavu svatého manželského vstupoval, kdosy, cosy, kaMsy k této značné a pamětné proměně, jakž následuje, psal a mluvil. S přivolením královské cenzury. Vytištěno v Uherské Skalicy. v 4tu. 2. l.
Y o hexametry v řeči slovenské se D. H. P. Semian v století již XIX. pokusyl, z nichž ale nic tlačeno není. Na průbu však líbilo se zde ty napsati, jímiž modlitbu Paně takto opsal:
Otče! který v nebesých v veliké cti a slávě přebýváš.
Dejž, a učiň ať tvé po všem světě jméno světíme: Ať se to tvé velebné království na zemi šíří, A aby vůle v něm tvá, jak se v nebi stává, se dála, Živnosti nám dítkám, dej každého dne tělesné: Odpouštěj viny nám, jakož odpouštíme jiným my: A nedopust, aby nás někdo zlostný k zlému popouzel: Raději odvrátiž všeliké zlé od lidu tvého. Království, za jehož příchod Tebe, Otče, prosýme, Tvé jest; to tedy k nám, když jen chceš, může přijíti; Moc tvá, zač tebe my žádáme, to působit může; Sláva to tvá se sebou přináší, bys to zpořádal: K tomu již otče svatý říkáme: staň se tak, amen.
LIV Ostatně y latinských příležitých veršů množství P. Semian složil. k. p. ke cti P. Pavla Šramka, když z rektora kazatelem Velko-Paluzské cýrkve se stal, pod tímto tytulem verše tlačiti dal: Solennem cathedrae scholasticae cum ecclesiastica commutationem, viro pl. venerando, amplissimo, doctissimo, Paullo Schramko, post exantlatos, summa cum laude & fructu, biennis in Kun - Taploczensi; quadriennis vero & quod excurrit, in Nagy Palugyensi, scholis evangelicis, rectoratus sui labores, in ecclesia huius loci V. D. Mtro, communibus suffragiis, die 25. Aprilis, designato, Modrae vero die 3 Maji, anno quo: fIs subIto LeCtVM Vas, bone paVLLe! Del sacris ritibus solenniter initiato contestando, in dulcissimum quondam commilitonem, jam munificum fautorem suum, veram pietatem & amorem laetabundus gratulatur, academiae Jenensis h. t. civis philoMuSus Vngarus. Litteris Straussianis. s. l. (Ienae).
§. 8. Štěpán Leška kněz Malo-Kérešský.
Rod Leškův pocházý z Moravy ze vsy Kuželova, odkudž když Pavel Leška LV našeho Štěpána otec na Uherskou stranu, do Vrbovec přešel, Kuželovský mu přezděli. Matka Štěpána Lešky sloula Barbora, a byla dcera Tomáše Frélicha (vůbec Frlíka) massáře Vrboveckého. Narodil se náš Štěpán roku 1757 dne 21. Ržíjna. Od mladosti své velikou měl chut k učení, a poněvadž ve Vrbovcých toho času školy nebylo, sám otec jej učil slovensky y latinsky čísti, psáti, přitom počty až do r. 1771, v kterémž ho již otec řemeslu krejčovskému, nímž y sám se živil, učiti začal. V osmém roku svého věku utratil matku, a dostal macechy Alžběty Jozéfich. Nemaje žádné k řemeslu chuti proti otcově y macešině vůli, utekl do Přítrže, kdežto jsa do počtu chudých žáků (mendíků řečených) přijat, za času Ondřeje Škultétiho donátu, grammatyce syntaxý se vyučil. R. 1774 přešel do Modry a tu Jana Bohumířa Waltera v retoryce nětco výše roka učitele měl. Za příčinou chudoby, ješto ho tlačila, odešel r. 1775 do Turce, kdežto v Ivančinské škole za času Ondřeje Kyrchnéryho Rektora, ještě jeden rok retoryce se učil. Odtud r. 1776, chtě se uherskému zvláště jazyku naučiti, přešel do Gemeru, kdež na Samuelovi Kuzmanimu, tamějšího gymnazyum Rektorovi, vyborného za tři roky v LVI vyšších uměních měl učitele. R. 1779 měsýce Srpna odebral se do Prešporka, kdežto pod zprávou Jana Jiřího Strečka dva roky študoval. Tu se uhersko-slovenské cýrkve varhaníkem y kantorem stal, v kterémž povolání celé tři roky, u boku Michala Instystorysa, od něhož mnohá naučení přijímal, trval. Po všecken ten čas slovenské knihy, které se v Prešpurku tlačily, korygovával. Psal také y slovenské noviny, v jejichžto psání, po jeho z Prešporka odchodě, jako y v povolání varhanickém při jmenované cýrkvi, Jan Viskydenský, nyní cýrkve ev. Trnavské kněz mu nastoupil. 8) Měl umysl náš Leška y do německých akademií vyjíti, ale poněvadž Cýsař Jozef žákům naším průchod do Němec byl zavřel, od umysla svého odstoupiti musyl. Doplniv tedy toho, což mu ještě scházelo soukromní u boku Instytorysova pilností, brzo povolání za kněze do Sa- ——— 8) Tyto noviny zatím, když Jan Viskydenský do Salib za kněze se dostal, Jan Šinkovic Prešporský študent psal, pod nimž, když Danyel Talay jehož nákladem vycházely, pro nedostatečný počet předplatitelů na ně nakládati nechtěl, o nemalé škodě česko-slovenské literatury, kterouž rozhlašovaly, vydávati se přestaly. LVII lib, potom na Březovou, zatím do Staré Turé obdržel, ale Instytorys, jehož se ve všem radíval, jen do Čech mu radil. Obdržev tedy do vsy Bukoviny, Kralohradeckého kraje, povolání, r. 1784 dne 23 Srpna z Prešporka odešel, a od Jana Laha tehdáž cýrkví Českých Superintendenta a cýrkve Krucburské, zatím pak Péterské v Uhřích kněze, k uřadu kázatelskému v Krucburku posvěcen byl, kteráž však jeho cýrkev zatím ze vsy Bukoviny do Černilova se přenesla. Odtud po roce přešel do Křišlic, kdež za 6 let, potom do Krabšic, kdež za 3 roky, zatím pak do Prahy, kde za 5 let a několik měsýců v uřadě kazatelském chvalitebně sloužil, až y r. 1786. měsýce Dubna Superintendentem českých evanj. A. V. cýrkví se stal, kterýžto uřad až do r. 1798 měsýce Června horlivě konal. Vyplniv v Čechách 15 let y několik měsýců, byv těžkou nouzy, maje manželku y dítky tlačen, do vlasti své navrátiti se žádal, a r. 1798 do Eďházu, cýrkve Pešťanského bratrstva, Stolice Žoltenské povolán byl, kamž dne 5. Srpna téhož roku šťastně se dodal: ale r. 1810. do Malého Kéreše přešel, kdež až posavád s nemalým božským požehnáním, y na svém losu přestáváním slouží, jemuž y dále žehnej Pán, a léta jeho podloužiž!
LVIII Tento o česko-slovenskou literaturu výborně zasloužilý muž, následujícý knihy již k dobrému svých krajanů a jednověrců zvláště, tiskem vydal:
1) Rozmlouvání jednoho Helvetského vyslance, s Evanjelickým Aug. Vyznání čechem: kterýžto spis radou a pomocý Michala Instytorysa vypracovaný, když do Čech jel přes Moravu, pozadržev se za čas u známého kněze ve Velké Lhotě v Jindř. Hradcy r. 1784. v 8u u Vojtěcha Hilgertnera tlačiti dal, a jej po cýrkvích rozeslal. Má 30 str.
2) Nová kniha zpěvů Křesťanských s připojeným řádem evanjelickým cýrkví Aug. Vyznání v království českém, sepsaná a vydaná od Štěpána Lešky cýrkví evanjelických A. V. v království českém Superintendenta, v Praze 1796. vytištěná písmem Hrabovských Dědiců za Matěje Štastného Faktora v 8vu. 348 str. mimo registrum, a řád evanjelický 70. str. V kterémžto kancyonálu nejvíce z Berlínského kancyonála přeložených, drahný počet však y starých, ale však napravených písní se nalézá.
LIX 3) Vděčný Protestant naproti svému snášelivému cýsaři. V německém jazyku sepsaný od J. A. W. nyní pak do Slovenčiny přeložený. 1782. 6. m. 16. str. v 8. 9)
4) Uvedení k gruntovnímu poznání křesťanského náboženství pro školy protestantské v cýs. král. dědičných zemích. Podlé vyššího rozkazu sepsané od Jana Jiřího Fokka Superintendenta, konzystoriální Rady, a předního kazatele cýrkve ev. A. V. ve Vídni, nyní pak, dle téhož vyššího rozkazu, do slovanského jazyka přeložené od Štěpána Lešky, Superintendenta cýrkví ev. A. V. v království českém, a duchovního Pastýře cýrkve české v Praze. V Praze 1798 vytištěné u Hrabovských Dědiců. v 12. 287. str.
5) Počátečné cvičení v náboženství pro školy protestantské v cýs. král. dědičných zemích. Podlé vyššího rozkazu v německém jazyku ve Vídni sepsané, nyní pak dle téhož vyššího poručení, ——— 9) Recenzý tohoto spisu nalezneš v knize Litterarisches Magazin, von Böhmen und Maehren, Herausgegeben v. Jos. Dobrovsky. 2tes St. Prag. 1786 na str. 130 a 131. LX pro národ slovanský, zvláště v Čechách, v Moravě a v Slézsku, přeložené od Štěpána Lešky Super. a t. d. V Praze 1797 u Hrabovských Dědiců. v 12. 120. str.
6) Nová Lotterye pro hospodáře a hospodyně, též pro děti a čeládku, aneb velmi prospěšná naučení, kterak člověk jedenkaždý čas svého života šťastně živ býti, a v bezpečnosti cýle svého dojíti může. V Praze 1792. 23 str. 10)
7) Rozličné příležité verše k. p. k svadbě Ondřeje Škultetiho, když sy Pannu Maryi Kuzmovu zasnuboval r. 1781, a Jana Viskydenského, když sy Pannu Maryi Majd. Bayerovu za manželku bral, r. 1785 obojí v Prešporku tlačené. Y v novinách Krameryusových se od něho verše nacházejí.
8) Jiskra Lásky kterouž v srdcy svém měl, poctivý vdovec Karel Vojtěchovský Soused Novostrážnický, když sobě poctivou Pannu Dorotu Jiskrovu ze vsy Libiše, za manželku zvolil 17 Ledna 1797 v Prešpurku. ——— 10) Recenzý této knižečky viz in annalibus Ambrosianis vol. I. tom III. na 126. a 127.
LXI 9) V nových básněch od Antonína Puchmayera vydaných v Praze u Jana Herrla r. 1798 vyšlých, kteréž vlastně třetí díl básní téhož muže činí, některá epigramata se od Lešky nacházejí na str. 29. 36. 74. 91. 106. 116. 167. Rovněž y od jeho manželky Rebeky Laučekovy (Martina Laučeka dcery) 11) verše pod tytulem: výstraha před svůdcy všem pannám na str. 141–143 se nalézají.
10) Také začal, byv ještě v Praze, vydávati německo-český slovář, kterouž prácy mu potom P. Jozef Dobrovský přejal, kteréhož slováře první díl vy- ——— 11) S touto svou drahou manželkou r. 1793. v měsýcy Záři sobě zasnoubenou, náš Leška osmero dítek, šest synů a dvě dcery zplodil, z nichž jen tři synové Štěpán Martin, Samuel Ludvík, a Pavel, dcery však obě Zuzana Eleonora, a Rebeka živy jsou. V prvním pak manželství se Zuzanou Merkatorysovou jináč Kroupovou Skaličankou r. 1788 sobě zasnoubenou, dva syny Michala a Štěpána Benjamina zplodil, ale tento y s matkou v čas zemřel, onen však živ jest, a vlasti, když se toto píše, proti nepřátelům mezy uherskými Insurgenty, na místo města Skalice brání. LXII šel pod tytulem: Deutsch-Böhmisches Wörterbuch herausgegeben vom Abbé Dobrovský I. B. Prag. 1802. in der Herrlischen Buchhandlung v 4tu. 344 str.
10) K s. Biblí vydání Palkovičova přidal vysvětlení těžších slovenských v biblí se nacházejícých slov.
Ještě pak vždycky na rozhojnění literatury naší pilně pracuje. Mezy jinými sbírá dobrá slovenská, Čechům neznámá a v slovářích se nenacházejícý slova; spisuje také Elenchum vocabulorum Europaeorum Hungarici usus. Oby ještě mnohými slovenskými knihami, které tak výborně píše, Slavii naší zvelebil!
§. 9. Ondřej Plachý kněz Novoměstský.
Zemanský rod Plachých pocházý z Vrbovka, vsy Hontské Stolice, kdež y náš Ondřej z otce Tomáše, matky pak Anny Rožnaich r. 1755 dne 18. Ledna byl narozen. Počátkům literního umění sami rodičové, těch časů v Ipelských Kesyhovcých bydlícý, učiti svého syna, pro nedostatek mistra, přinuceni byli; když ale LXIII v Chrastincých blíž Balašovských-Ďarmot bytem se položili, zavezše Ondřeje do Sudic, Samuelovi Jakobeimu Sudické školy toho času učiteli ho sveřili, kdež za tři roky se učil. Zatím do Malo-Slévské školy, kterou V. U. P. Pavel Pronai z Slovenského Pravna, král. radce štědře zdržoval, přešel, a tu na Ondřejovi Molnárovi věrného nalezl učitele. Odtud, chtě známosti řeči uherské nabyti, do Rymavské Soboty se přestěhoval, kdež v gymnazyum bratří Refformatů se učil, za šest měsýců čtení, aneb prelekcý Prof. Jana Molnára poslouchal. Když ale zde za příčinou náboženství bouřka znikla, ku které Jiří Karaba mních příležitost zavdal, a mnozý z Lučenských měšťanů, na rozkaz místodržícý král. Rady, dne 9ho Dubna r. 1771 vyšlý, pro tu bouřku, na měšcy pokutováni, a kněží y učitelé školní spolu s mláděží, z města vypovědíni byli, pokojní jeho rodičové, synů svých Ondřeje a Matěje domů povolavše, do Prešporského gymnazyum je vypravili. Zde ho Ferdynand Wendler syntaxý, Štěpán Sábel retoryce, a Jan Jiří Strečko vyšším uměním učili. L. P. 1777 d. 25. Máje nechav Prešporské školy, do Němec vyšel, a přišed do Lipska, tu do počtu akademických měšťanů d. 17 Ržijna LXIV zapsán byl. Zde v teologii zvláště Morusa, u vykládání písem svatých Datyusa, v filozofii Platnera slyšel. Dokonav akademický běh, r. 1779. d. 5. Ržíjna výhost Lipsku dav, do vlasti se navrátil. Po jeho do Hontu se navrácení, Svob. P. Jiří Hellenbach z Absolovec svým ditkám za soukromního učitele jej představil. Když ale tito jeho učedlnícy do Šťávnické školy vypraveni byli, náš Plachý ke dvoru Vys. Uroz. P. Alex. Hodošiho přešel, jehožto dítky rovněž liternímu umění vyučoval. L. P. 1781. d. 28. Unora byl za Konrektora Šťávnického gymnázyum povolán, kteréhož povolání y přijal. Ale nezadlouho, r. totiž 1782 obdržev od cýrkve Kostelno-Moravecké povolání za sl. bož. kazatele, nechal Šťávnice, byv od Jana Czerňanského, toho času baňského okolí Superintendenta k uřadu kazatelskému 20. Cžervna posvěcen, a skrz Samuele File z Oru Tesařské cýrkve těch časů Sl. b. kazatele, a bratrstva Hontského Notáře y D. H. P. Baligu cýrkve Lišovské kaz. do cýrkve K. Moravecké uveden. Pobyv tu jeden celý a tři čtvrti roku, měv od rozličných cýrkví povolání, r. 1784. do nové Svato-Martinské cýrkve do Turce se přestěhoval, kdež v Neděli IIhou postní uveden byl. Zýskav zde LXV Vel. bratrstva důvěřnost, nejprv Notářem, potom pak Starším bratrstva jest učiněn. L. P. 1791 byl jménem bratrstva k sněmu všech ev. A. a H. V. cýrkví, kteří se za času cýsaře Leopolda IIho v Pešti držel, deputován, kteréhožto sněmu obšírnou hystoryi, všecky rady a hádky téhož sněmu sepsal, k vytlačení, jestliby ustanovení zmíněného sněmu královského potvrzení obdržela, přihotovenou. Po smrti Michala Torkoše cýrkví Před-Dunajských Superintendenta, byl na superintendentství kandydován, a k instalacý Danyele Krudiho zvoleného na místo Torkoše Superintendenta na d. 22 Ledna, do Prešporka deputován. L. P. 1804. po smrti Jana Kvašaiho obdržel od Novoměstské cýrkve Nitranského bratrstva povolání, kteréhož přijav dne 22. Cžervence skrze Ondřeje Lačného z Folkušové, a Michala Sepešiho do též cýrkve byl uveden, kteréž s nemalým božím požehnáním až do smrti sloužil. Tento pracovitý muž, v školách se ještě baviv, již ke cti svých učitelů Štěpana Sábla, a J. Jiřího Strečka, na den jména jejich verše skládal v latinském jazyku, a syce onomu se jedněmi, tomuto pak dvojími, které všecky v Prešpurku u Packa tlačeni jsou, zavděčil. Zatím pak Strečkovi y z Tur- LXVI ce, byv již knězem, k svátku jeho verše poslal, r. 1786. v Bystřicy u Jana Joz. Tumlera vytištěné. Krom toho y na smrt královny Marye Terezye, ke cti Sv. P. Šimona Révaiho, rovně ke cti Sv. P. Ladislava Pronaiho, když za času Jozeffa cýsaře hodností krajského komissaře poctěn byl, P. Jozeffa Jušta Sl. Turčanské Stolice vicišpána, když se radcem královským stal, Hr. Petra Třetího Révayho (r. 1797) z Révy, a Sv. P. Pavla Révayho (1801 dne 13 Máje) když k hodnosti nejvyššího Išpána Turčanské Stolicy povýšeni byli, pěkné latinské verše složil, a onino první v Prešporku u Packa, všecky pak ostatní v Bystřicy u Tumlera, a dvojí posléz připomenuté u Jana Joz. Šteffániho, na nějž Tumlerova tiskarna přešla, tlačiti dal. Byv na sněmě Pešťanském, ke cti Jozeffa II. verše u Kateřiny vdovy Landererovy tisknouti dal. r 1791. Nýbrž y V. U. P. Gabryelovi Korponaimu ze sněmu Pešťanského se vracujícýmu, skrze Ondřeje Čására r. 1791 d. 14. Ržijna, obětované, v Pešti, a baseň epickou (carmen epicum) při příležitosti krajinského, v Prešporku r. 1791 drženeho sněmu, složenou, v Šťávnicy u Jana Sulcera, ke cti pak Hr. Jozeffa Erdödiho, když se uherské kancelláře kan- LXVII clířem stal učiněné verše v Trnavě u Václava Jelínka tlačiti dal. Mimo tyto, y jiné ještě spisy latině vydal k p. ad synodum A. & H. Conf. quae Budae & Pestini celebratur auctore A. P. D. E. S. T. P. S. A. C. 1791. a jiný: nullitas discriminis in articulo fidei de S. Domini coena inter Augustanae & Helv. Confessionis fratres, pro arctiori politico synodali coalitione exposita Posonii & Comaromii sumtibus Sim. Petri Weber 1791. Ale mnohem důležitější spisy pro své milé krajany sepsal, z nichžto následujícý již vytlaceni jsou:
1) Pevná naděje blahoslavené nesmrtedlnosti, v kteréžto se Vys. učený a Dvojíctihodný P. Pavel Fabri cýrkve evanj. artykulařské necpalské slova božího někdy věrný kazatel, s slavným patronstvím, jak této cýrkve, tak y celého Viděku (Stolice) Turčanského, ano se všemi milými svými přátely, spoluslužebníky a dobřeznámými s radostnými slzami při svém z tohoto nynějšího života odcházení skrze Ondřeje Plachý (ho) rozlučuje r. MDCCLXXXV. dne 4. Září. V B. Bystřicy vytištěná u Jana Jozeffa Tumlera 1 archu v 4tu, v kterýchžto pohřebních verších mezy jinými takto veršuje:
LXVIII Ovšem, žebychom my přenešťastní byli, Kdybychom tou (é) sladkou (é) naději (e) neměli, Ze po naší smrti k veřejnému cýli Našemu přijdeme v onu věčnou chvíli. Ale tato naše nesmrtedlná duše, O kteréž Pan Ježíš píše u Matouše, Že ač nepřátelé mohou zahubiti, Její statek, však jí nemohou zabiti, Jest naše podstata nerozdělitedlná, A bytnost duchovní neproměnitedlná.
2) Staré Noviny v Baňské Bystřicy 1785. kterýžto spis se prodával y pod následujícým tytulem: Spolusebrání rozličných spisů z všelikého umění hystoryckého, geografického, filozofického, fizikalského (fizyckého) hvězdářského, a ökonomikálského (ekonomického) k užitečnému času trávení v umění zběhlých slovenského jazyka milovníků, a k potřebnemu naučení mladého věku lidí z částky z jiných knih vytáhnutých, a v slovenské čisté roucho oblečených, z částky pak v nově vydělaných, jimž místo předmluvy předložen jest charakter, anebože vyobrazení našeho milostivého cýsaře a krále Jozeffa IIho v B. Bystřicy vytištěné u Jana Jozeffa Tumlera roku 1786. v 8. str. 741. mimo registrum. V tomto však LXIX spisu mnoho pojednání y od jiných učených Slováků se nacházý.
3) Agenda Ecclesiastica Slavica August. Conf. addictorum, in extractu propter majorem V. D. Ministrorum harmoniam. Accedit brevis extractus ritualis Hungarici & Germanici M DCCLXXXIX. Neosolii. typis Joan. Jos. Tumler. v 4tu Slovenská agenda str. 54. Uherská 21. německá 23.
4) Cithara Sanctorum. Písně Jiřího Tranovského nezměněné ponapravení 1788. v Baňské Bystřicy u Jana Joz Tumlera. V kterémžto písní Tranovského vydání y písně od Ondř. Plachýho složené se nacházejí.
5) Kochání s Bohem v ranních hodinách na každý den v roku, od Kryštoffa Krystyána Šturma předního sl. b. kazatele, při S. Petře a Šcholarchy v Hamburku sepsané. A skrze Ondřeje Plachý (ho) při cýrkvi S. Martinské v Turcy, z německé řeči k všeobecnému vzdělání, podlé nové napravené edycyi (e) přeložené. Díl Iní v B. Bystřicy, vytištěné u Jana Joz. Tumlera král. pryv. kněhotisk. L. P. 1790. str. 624. mimo dedykacý a před- LXX mluvu na 7 list. Díl IIhý str. 530. Na koncy dílu IIho čte se život blahoslavené památky Doktora Martina Luthera. Z nejhodnověrnějších Hystoryků poznamenaný. L P. 1791. v B. Bystřicy. str. 10.
6) Platnost umění y po smrti Výborně učenému a všemi křesťanskými mravy ozdobenému P. mládency Štěpánovi Pán (ovi) dne 30. Pras. L P. 1791 při pohřebování jeho mrtvého těla v Slov. Pravně od Ondř. Plachý (ho) při cýrkvi evanj. S. Martinské Sl. b. kazatele dedikovaná. V Prešporku u Šim. Petra Webera, r. 1794. nákladem Martina Pán (a) sl. b. kaz. str 9 veršů od str. 10. až do 24. pohřební přemyšlování v proze v 8u.
7) Evanjelický funebrál, obsahujícý písně pohřební &c 5té vydání s mnohými v nověsloženými písničkami rozmnožené, v B. Šťávnicy u Jana Frant. Sulcera 1798 v 8u. V tomto funebrálu 15. od Plachýho složených, neb předělaných písní se nacházý.
8) Rěči písma s. znějícý o clancých náboženství křesťanského, a povinnostech křesťanských, pro mládež sebrané. Poď- LXXI tež dítky! poslouchejte mne, bázni Hospodinově vyučovati vás budu, v Žalm. 84, 12 v B. Bystřicy, vytištěné u Jana Štefáni (ho) 1799 v 12. str. 23 s předmluvou a rejstříkem.
9) Postyla Domovní, aneb křesťanská přemyšlování na nedělní a sváteční evanjelia k slávě boží a všeobecnému vzdělání zpořádaná V Baňské Bystřicy Díl Iní 1805. str. 624. a 2. listy předmluvy Díl II 1805: str. 527. S přidaným kratičkým vysvětlením modlitby Páně.
10) Primitiva latina cum interpretatione Slavonica, Hungarica atque Germanica secundum partes orationis in usus patriae juventutis concinnata. Tyrnaviae typis Vencesl. Jelinek 1807.
Krom těchto vytlačených kněh, ještě y jiné v rukopisu po něm pozůstaly, jednák latinské, jednák slovenské knižečky, z nichžto některé zde se líbilo připomenouti:
a) Atheismus ex principiis veteris philosophiae populariter refutatus.
b) Aequalitas jurium evangelicorum utriuaque Confess. cum R. Catholicis in Hungaria.
LXXII c) Historia Synodi nationalis Evangelicorum, praecipus vero Aug. Conf. & canonum communi consensu cum Helv. Conf. addictis in illa A. 1791 conditorum.
d) Reconciliatio evangelicorum utriusque Conf. in Hungaria cum Ecclesia R. Catholica; seu unio civilis, qua unionis ecclesiasticae fundamentum ejusque impedimenta exponuntur.
e) Historia Ecclesiarum Evang. A. C. in inclyta provincia Thurocziensi, a reformationis temporibus deducta.
f) De nexu protestantium & romano catholicorum, relate ad negotium religionis in Hungaria.
g) Historia Ecclesiae protestantium, sub regimine Aug. Mariae Theresiae in Hungaria.
h) Zákon krajinský z ohledu náboženství vydaný r. 1791.
i) Kochání s Bohem v večerních hodinách na každý den v roce, od mistra Jana Krystyána Förstera a t. d. Vydáním tohoto rukopisu, když se zanášel, smrt LXXIII mu niti života přetrhla dne 7. Ržíjna r. 1810.
§. 10. Zygmund Paulini kn. Podhradský.
Vlast jeho jest Býně, ves v Pešťanské stolicy ležícý, kdežto se r. 1750 dne 15ho Unora, z otce Samuele 12) cýrkve jmenované toho času pověstného Rektora, matky pak Anny Bacurových, narodil. Jeho otec byl způsobný dítek učitel, odkud se mládež houfně k němu, an ji až po retoryku a logiku přivedl, scházela, pročež y tohoto svého syna až do r. 1765 sám v literním umění cvičil. Zatím vypravil ho do Prešporka, kdež Pavel Klár, J. Jiří Strečko a Jozef Bencur jeho učitelé byli. Radou posledního dva roky u jistého advokáta bydlel, jemu v psání pomá- ——— 12) Tento Samuel Paulini, dva roky školy Šurenské, ctyři Domoňské a přeš 40. let Býněnské školy Rektor r. 1715 se narodil, umřel pak r. 1783 dne 20. Července. Toho otec, Zygmundův děd Jan r. 1690 narozený, byl nejprv Agardské, potom pak, té- LXXIV haje, roku pak 1770 téhož radou do Rábu za pryvátního neb soukromního učitele odjel. Vyplniv tu tři léta a naučiv se dobře y uherskému jazyku, do Prešporka se vrátil, a ještě ctyři roky první klasy učedlníkem (prymánem) byl, a spolu pryvátním učitelem synáčka a dcerušek V. U. P. Štěpána Zitkovského. Zde také společnosti řečníků místo-zprávcem a pedagogů Starším neb Senyorem jest učiněn. Při koncy r. 1776 vyšel do německých akademií, a nejprv v Lipsku se učil, kdež Ernesta, Buršera, Morusa, Talemanna, posluchačem byl; zatím však do Hály přešel, kde Semlera a Grýsbacha sy liboval, naposledy pak, přátelům a bývalým svým spoluučedlníkům k vůli, do Witenberku odjel. Zde prelekcý Tytmanna, Šmida, Šreka, Hillera, Tycyusa, Eberta a jiných poslouchav, šťastně akademický běh dokonal. Po svém z Němec se navrácení, dostal se k Pánům Podmanickým za pryvátního učitele, kdežto za ——— měř 45 roku Maglodské školy rektor, muž povolání svého velmi pilný, a horlivý shledávatel a přepisovatel starých pamětných spisů, z nichžto někteří v rukou jeho vnuka se nacházejí. Umřel r. 1753. LXXV půl třetího roku se pobaviv zatím od cýrkve Legyndské za sl. b. kazatele byl povolán. Toho povolání přijav, r. 1781. dne 25 Cžervna skrze Jana Cžernaňského baňského okolí Superintendenta, a cýrkve Šťávnické předního kazatele, na kněžství byl řádně posvěcen. Tu dva roky y 6. měsýců slouživ, r 1784 právě o novém roku do Zemanského Podhradí (Nemes Podhragy) cýrkve Trenčanského bratrstva přešel, kdež mu r. 1791 y zpráva nad školami dolního bratrstva kraje, aneb tak řečené Děkanství, svěřeno.
Tento zvláštní muž v prázdných pracý uřadu svého hodinách, rád se skladáním veršů obírá, z nichžto y do mých rukou mnohé se dostali. Na průbu jeho veršovství zde se dvě, z němčiny přeložené duchovní písně kladou:
LXXVI Píseň ranní.
1. Bože z světa celého Poznávám bytu tvého, Že mocy nad tvou není, Svědčí každé stvoření.
2. Velké světa stavení Tvá čest, mé oblíbení, Volá ke každé duši: Bůh jest! jejžto ctít sluší.
3. Kdo zemi, nebi, světu Ržekl: Buďtež! stůjte tu! Kdo vodě? shromáždiž se V moře! odtud nehniž se!
4. Kdo sluncy na výsosti Dal světla a teplosti? Kdo kázal, by byl měsýc? A hvězd tisýce tisýc.
LXXVII 5. Jdi, zeptej se zvířete Povíť a poučí tě: Že Bůh všecko zpravuje, Y samou zvěř zdržuje.
6. Hrom, jenž vše plní strachem, Červů množství nad prachem, Strom, tráva, květ, klasové, Toť jsou boží žalmové.
7. Pane, Ty jsy přeslavný, Ač y člověk nemravný Proti tobě se zpírá, Tě zlehčuje, zapírá.
8. Dejž, ať my, jenž tě známe, A s poklonou vzýváme, Přijdem odsud do nebe, Tvaří v tvář uzřím tebe.
LXXVIII Jiná.
1. Když někdy z toho dřímání, Jenž smrtí sluje, vstanu, Prost zdejších lopotování Oslávení dostanu; Tehdáž jináč procýtím, Konce běhu pocýtím, Snové jsou zdejší starosti Velký dni, při tvé jasnosti.
2. Pomoz, ať zdejších dnů žaden (ný) Dárce nesmrtedlnosti! Nedí mi tam, že jest stráven Zcela v nepobožnosti. Y dnes ještě povstalť sem, Začež Pane, díky vem, Každý dnů mých veď mně k tobě, Buď radost, v čemž stýskám sobě.
3. Bych je rád v poslední dobu Před sebou viděl, Pane! LXXIX Když s mým do tmavého hrobu Jítím, pláč Mým nastane; Tu ulevení popřej, Ať nejsylnější jsem, dej; A tak k nebi se připravím, Tebe Pána smrti slavím.
Z kterýchžto průb přesnadnátě věc o veršovství D. P. Pauliniho souditi. Ostatně nic z jeho pracý ještě tiskem nevyšlo, mimo Šlabikář, pro školy jeho zprávě svěřené, v Prešpurku pod tímto tytulem vytlačený:
Šlabikář, z něhož se dítky litery znáti, šlabikovati, a čísti naučit mohou. V Prešpurku, nákladem Karla Gotloba Lipperta Knihokupce 1804 v 8. str. 32.
Ostatek, popřejeli Bůh života a zdraví, v dílu pátém.
LXXX Poezye.
[1]
Slavení jara.
Ledy hynou, V moře plynou, Země ožívá, RekyŘeky ječí, Stáda bečíbečí, Háj se ozývá. Přirození V radost mění Roucho smutkové, Prospěvůjte, Poskakůjte, Dívky růžové! Slunce hřeje, Zefír věje, Les se zelená. Noc se kratí, Nebe zlatí Záře červená. Krásné kvítí,kvítí Oči sytí Milé mladosti, [3] Sedlák seje, Slavík pěje Písně milosti. Poďmež kolem, Šírým polem, Slavme podletí! Jarní chvíle Travmež míle, Prv než uletí.
Nevinnost.
Dcero nestracené ctnosti, Krásou nebes oděná, Milá, šťastná, nevinnosti V čistém srdcy zrozená, Ozdob mladosti mé léta, Zblaž let mužských každý den, Ty mi koreň radost světa, Ty let starých oslaď blen. Ucházý těm mysli pokoj, Jímž tvé štěstí ucházý, Mnozý vedou ukrutný boj, Jež svět k hříchu navázý. Hříchu znějí svodné hlasy Uším mladých líbezně, Když v něj padli, jen v ty časy Rozum přístup nalezne. 4 Lítost, co had soptícý jed Zžírá padlé den y noc, Usnouli – aj! vnitřní hned Soudce jímá je v svou moc, Tvrdé žaloby jim v uši Proudí ve snách strašlivých, Jejich hrůzou jatou duši Viní z hříchů škodlivých. Tebe, milá nevinnosti, KdoKdo, jsa dítě, muž, neb kmet, Zachoval, dost blaženosti Má, jíž nemůž vzýt mu svět, Nenavist ho nepodvrátí, Vašeň nepodmaní ho, Když se mu věk zemský tratí, Čeká světa lepšího.
Píseň Insurgentská r. 1809 složená.
Vzhůru, bratří! drahá vlast nás Do táboru volá, Připašte svůj vojenský pás, Nepřítel již čeká na vás, Ale neodolá. Ten, jenž slovem světy boříboří, Ssylí vaše rámě, 5 Kruté nepřátely zmoří, Pýchu jejich upokoří, Vražedlnou zbroj zláme. Čisťte flinty! bruste meče! Koně osedlejte, Živá duše neuteče, Potokem krev jejich ztečezteče, Jenom pospíchejte. Nuže! sšikujte se, palte! Raňte ostrou zbraní, Meč svůj nepřátel krví zkalte, Řády jejich všecky zvalte, Tněte v hrubou škrani. Již rveřve dělo – koule fičí, Nepřítel již padá, Raněný tam řetareta! křičí, Jiný umíraje ryčí, Krev se valí mladá. Krvavé bojiště již kryjí Zbitých mrtvá těla, Ještě předc je vztekle bijí, Ještě děla strašně vyjí, – Již jsou zbiti zcela. Vítězy se navracují Věncy ozdobení, 6 Slavné činy vypravují, Velkou kořist ukazují, Slavně zbohacení. Vlast jim sloupy postavuje Na památku věčnou, Rekovství jich ohlašuje, Památku jich oslavuje,oslavuje Myslí vždy k nim vděčnou.
Měsýc.
VizteVizte, jak tam Měsýc s celou jasností Přátelsky nás vítá! V stříbrném jeho blesku Topol, jedle s radostí Větvičkami svými smítá. Jaký pohled! Světílečko tichounké, Často sem tě vídal, Často sem tě vídal, Vždy jsy krásné, milounké, Jak sem tě prv shlídal. Kdo tě učil Odměřenou cestou jít? 7 NeznáhlišNeznáhlíš se nikdý, Neupozdíš nikdý, Musýli to vždy tak být, Zdaž pak nepobloudíš kdy? Tebe jistě Moudrá bytnost provázý, Plná upřímnosti, Přátelsky těm svítit dá, Z jichž ust díka pocházý, Y těm plným nevděčnosti. A hle předce Lidé, jenžto spatřujíspatřují, Jak jsy dobrotivý, Srdce závistí a záštím,záštím Při tvém světle naplňují Lstiví, pomsty žádostiví. Ale já chcy Tebe následovati, Prospěšným, jak tys být, Nenávidícých mne Láskou zahanbovatizahanbovati, Vždy jim budu dobře činit. Ty to spatříš Z nebeské své výsosti, 8 Světlo milé v nocy, S radostí to spatříšspatříš, Schválíš velkost milosti Tvorce svého, jeho mocy.
Píseň jarní.
Obživené trávníky Opět se mi smějí, Libé v poli vetříkyvětříky Omladěném vějí, Mladé steblo ovsýčka Z země vyskakuje, Mrtvou tichost lesýčka Ptactvo obživuje. Stráně nebem zkrášlené Milost tvorce cýtí, Na trávě se zelené Perla rosy svítí, Květné pastvě bečí vstříc V udolí již stádo, V dešti červů na tisýc! – Aj, vše žije rádo! Pole kvítím oděné Bože, oltář tvůj jest, Léto opět zmladěné Odevzdává ti čest, 9 Vůni jarních růžiček VdečněťVděčněť obětuje, V houšti milý slavíček K tvé cti prospěvuje. Všecko lístí stromové Z vnitřku se pučí, Ptáčků pějí kůrové, Až les míle zvučí. Slunce z světlé vysosti Pole osvěcuje, Každý tvor se s radostí Tvorcy posvěcuje. K tobě já též s vděčností Srdce pozdvihuji, Stvořiteli! s radostí Tebe oslavuji, Květů vznešenější bytbyt, Cýtím jejich krásu, Těším se tvé lásky syt Z podletního času. Milá duše, oslavůj Toho, jehož sýla Tvoří jaro, vypravůj Mocy jeho díla, 10 Z nízké země k výsosti Nebe hvězdnatého, Na perutích vroucnosti Vzleťte chvály jeho.
Radosti dětinského věku.
Zlaté mladosti mé léta Kam ste se mi poděly? Již jest po vás věčně větaveta! Preč, preč ste mi letěly. O kyž se mi vrátíte zas Dnové spokojenosti, Oblažíte ostatní čas Věku mého radostí! Jaké štěstí nevinnosti Mladosti mé prvních let, V nichžto dům mé pokrevnosti Byl můj celý, milý svět. Jediný prut brslenový Celé dni mne zabavil, Jediný puk růžičkový,růžičkový Hořký pláč můj zastavil. Bílý groš mně darem daný Nad Krále mne zbohatil, 11 Pentlík na krk uvázaný Slzy v smích mi obrátil. Mladý ptáček štěbetavý Vrch mi býval radosti, Chlapec se mnou klevetavý Vší mne sprostil tesknosti. S bičem v hrsti na vozýčku Velkou tíž sem vozýval, Jindy pak sem na koníčku Dřeveném se nosýval. Piskor z brku aneb z slámky, Za krejcarek píšťala, Nevyšla mi z zduté tlámkytlámky, Až mi pára ustala. Zatím buben malovaný,malovaný Na plece mi pověšen, Dřevený meč připásaný K boku –, byl já potěšen! Hry me byly hole, piskapiska, a) Bez miče sem neléhal, Minula se mléka miskamiska, Když se chlapec vyběhal. ——— a) Jiným toto piskaté drévko blecha, bleška sluje. 12 Na zemi sem unavený Bez starosti sladce spal, Líbým sníčkem posylený Veselý sem ráno vstal. Tak mi tiše uplynuli Zlatí dnové mladosti, Jako sen se pominuly Dětinské mé radosti.
Slávia věncem ozdobená.
O milé Slavii chcy zpívati, Ach! kterou Múzu budu vzývati, By myšlení mi vnukla velebná, Ty Kalliope moudrá, služebnáslužebná, Ty vlej mi vroucý v srdce cýtění, Ty nadchni duši mou až k vytržení, Bych utěšeně zapěl k oslavě Svých milých krajanů, jimž na hlavě Se bobkový má věnec trpytěti. Ach! pomoz k slávě jejich zapěti. Byl jednou pověry čas strašlivý V mé vlasti, v němž smutně zněl plačtivý Hlas potlačené, ctnostné neviny, Tmy bludů kryly nízké dědiny, Y pyšná města, v nichž se zhustily, Ty roztomilé kraje pustily. Tu na hranicy jestiť vedena ČtnáCtná matička, než cele hubená. 13 Tam jinou polkla strašná hloubě vod, A její starý vyobcován rod, Že kravičky své pilně hlídala, Ta víc, než jiné mléka dávala. Zde ukrutný vrah ospravedlněn jest, Jenž vybral, zpálil na sta krásných měst, A na sta lidí poslal v večnouvěčnou noc, Měv srdce divoké a hroznou moc. Pře nekonečný čas se táhaly, Až nahé meče strany zrovnaly. Tam železo, co uhlí řeravé Nesl zlodejzloděj na dlani v při nepravé, A jestli zůstal na kůži jen zdráv, Jsa hoden tisýcera muk byl práv. O časy bídné, v nichž ctnost přemilá Práv svatých věčnou vážnost stratila. Zde jiný čarodejníkem jest jmín, An znal, co podběl prospěje y kmín, A pilně sbíral polní biliny, Y jméno uměl každé zrostliny, Byv šťastný lékař vraždných nemocý, Svým bližním přišel v bůlech k pomocy, Ten musyl na hranicy hořeti, A žena, outlé dítky na to hleděti, O přenešťastné hloupé slepoty! Smrt byla cena pouhé dobroty. – Ty řekni stará, šťastná Krupino, Jak mnoho pobožných žen trápíno Jest ohněm na tvém šířémšírém pomězýpomezý, 14 Jak mnoho řeravými železy Jest zkušováno, zdali zhřešily? Hle! podvodní ty muky přežili! A jinde příšery strach budily, Ty hloupým lidem mozek vrtily, Neb v loži o dvanácti hodinách Lid v městech dávily y v dědinách, Muž k milé chodil mrtvé manželce, S ní často v měké léhal postelce, A otec dítkám svým se zjevoval, Je na studených rukou pestovalpěstoval. O strachy nevypravitedlné! Zdaž srdce mělo nečitedlné Byt v takového navštívení čas? Tu po dědinédědině rozléhal se hlas, Že mrtvý soused domů chodívá, A hrůzy smrtedlné rozsývá, Syn zočil tatíčka hned na dvoředvoře, Hned v zahradě, hned v tmavé komoře, Zas spatřil navracujícýho se V hrob tmavý časně ráno po rose. Tak podezřelost domy zpustila, A bludů mrákota se zhustila. Pak zyštný šidíř z pověr užitek Brav, v chaterné vzal ceně příbytek. Vy rcete Ožďancy, jak bouříval Lid u Vás rychtář, jak strach tropíval, Když po pohřbu smutném domů hned 15 V noc první vrátil se, a hrouzy jed Lel hojně po celičké dědinědědině, Až každý trnul při té novině. Jak od hřbitova domů klopotal, Jak házel kamením, jak třepotal, Jak v nocy mlátil žito v stodole, A vejda v světnicy, jak při stole Jedl chutně, potom vína z almářky Vzav nalíl sobě čtyři pohářky, Až hrdlatou vypráznil flaštičku, Jenž brala v sebe holbičku. Jak posylený bral se k postélce A lehl k ovdovělé manželce. Když nad horami zlatá dennice Se trpytěla, již vesní dívčice Jej viděli se v hřbitov vráceti, A velké kameny v psy házeti. Rok celý tento Peti b) burácel, Y stoly, židle, truhly zpřevrácel, A hrnce, mísy zházel z police, A rozdrobil je v kusů tisýce, Až s Hrozenkovskou v radu věšticy.věšticy Tam na Moravské vešli hranicy. Pět hřebů z potkoviček šibence Vzýt kázala, a věnec panence, ——— b) Tak se jmenoval onen rychtář, o němž pověrčiví lidé říkávali, že strašívá. 16 Pak v Petiho jej rakvi zložiti, A těmi hřebíky ji zabiti. O výborného receptu! Než, kterak vyvest moudrou radu tu, Kdo z potkov nešťastného šibence Těch hřebů dobude? a panence Jak odňít veněc rozmarýnový? O těžkých potazů! kdo odpoví? Ta černá zčertovaná strašidla Vždy u šibenic kládla osýdla. Předc jeden voják, starý, udatný, Jenž ve stech válkách vedl podstatný Boj s tisýcy nepřátel ostoudných, Vzal na se břímě pracý přetrudných, Sto římských zlatých jemu sjednáno, A závdavku mu dukát podáno. Hned připásal sy ostrý k boku meč, Mněv mezy strašidly ním tropit seč, Dvě pistole sy nabil koulemi, A na kůň sed se žehnal se všemi. V čas ráno, jako vítěz zmužilý Zpět přiběh radostí jsa opilý. Y vypravoval: jak ved tuhý boj, Jak na něj strašidel se valil roj, Jak příšery z ust plamen soptily, Jak hrozně po krvi jeho dychtily, A kterak rozžatými železy Jej hnaly štrkajíce řetězy, 17 A jak předc dobyl šťastně hřebíků, Jak na sta mečem pobil čertíků. Tu ckáli všickni, strachem trnuli, Div že se smyslem nepominuli. A hned sto římských jemu čítali, Tří vína starého pint přidali. Již veněc od ctné panny zelený Sy vyžádavše, jménem Heleny, Jej v vykopanou rakvi vložili. Ji smělým bojovníkem zabili. A – takli Ožďancy již nestraší, Již čertů z pekla žádný neplaší. O rado vyborná! o mátohy! O sprostnosti! o lide ubohý! Tam na Polichně slavná věšťkyně, Čest, jméno měla moudré bohyně. Ta všecko na vlas oznamovala, Co drzý sprostnost zvědět žádala, Jak dlouhý žit měl člověk tento věk? Zdaž bude z něho někdy sylný rek, Neb v svatyni má nebi sloužiti, A jemu v obět zápal kaditi? Zdaž šťastné manželství ho oblaží? Kdo? a proč hrozně na něj nevraží? Kdo jiným ukrad zboží, peníze? Zdaž bydlí daleko, neb na blíze, Kam zaběh pohřešený dobytek? Kam se děl spravedlivý nabytek? 18 Zdaž jinoch panně věrný zůstane, Kdy svadba radostná mu nastane? A v těžké upějícým nemocy Jak má se zelinami pomocy? A kdo jim toho zlého dokázal, Zdaž Lucyfer, neb komu rozkázal? Jak začitováním zlá zymnice,zymnice Se zapuzuje, a jak tisýce Se léčí nebezpečných těla ran? Sem lid se valil ze všech vlasti stran, A všickni s potěšením odjeliodjeli, Tu zvláště drzý jistě zvěděli, Kdo mléko odjal doma gazdině, Zdaž na daleké bydlí dědině? Proč krvavé mléko kráva dojívá, A čím? jak toho zlého pozbývá? O moudrosti! o slavné bohyně! O! blaze městu, dědině, Kde příbytek sy milý zvolila, Tu velkým štěstím zblažila. Než těžká byla k velké moudrosti Té cesta! na ohřeble v rychlosti Šla do Tokaje vínem slavného, V noc narození Krysta milého, Tam věštím duchem byla nadšena, A k proroctvím hned sylně puzena, Když máslače se hojně napila, 19 Té divné změny v sobě cýtila: O prameni tak velké moudrosti! O klame hloupé sprostnosti! Pak bůžkem jakýms štědrým honosyl Se jiný, jenž mu zlata nanosyl, Až pod samou ho skrýval košili, Ach! všemu lidé sprostí věřili. Ten pikulík – neb sloul tak bůžíček –, Byl z mosaze, neb z dřeva chlapíček, Jejž pod paždí klád vládař v kapsyčkůkapsyčku Řka: pomoz, požehnej mi bůžíčku! Jakž náhodou mu bůže zhynulo, Tož štěstí brzyčko se minulo. Zas jiný v štědrý, hvězdný večer jel Cest křížných hledat s pilností, a měl Tu všeckých čertů prosyt o jmění, Ach! lakomému nic se nelení. Dost dlouho v znamenaném kolese Zde čekal, co mu ďábel přinese. Hned mráz ho přejal tuhý po těle, Hned, jako hrach pot tek mu po čele. Dost hrůzy přeubohý podnikl, Až pokráv naposledy vykřikl: Kyž nesete mi zlato duchové, Proč dlejete, o pekla sluhové! 20 Než zjeviti se pyšně zdráhali, A v hanbě Kandydáta nechali. Y švárné děvky poslouchávaly, Zdaž hosté vánoční říkávali: Ne! aneb ano! byloť znamení, Že nevdají se, neb stav promění. V den novoroční prázné přinesti V dům nádoby, toť bylo neštestíneštěstí! A durný zajíc cestou jdoucýho,jdoucýho Když předběhpředběh, neštěstí budoucýho.budoucýho Byl smutným heslem, moh se varovat, Moh na své činy pilný pozor dát. Y nebe červené lid děsylo, To krvavou válku hlásylo, A chlapcy jestli hrali v skalčičkyskalčičky, V čas měla drahota být kratičký. Pak černokněžník, mužík žebravý Kde nalez skoupý lid, a nepravý, Jenž sebe prosycýho almužnu Pryč odbyl řečí hrubou, neslušnou, Tam přitáh na povětrné sylnicy, Co křídlatý drak v tuhé vichřicy, A v ďáblovém tom v mráčnach zjevení Les pěkný zlámal, zvalil osení. 21 V ty časy schytralcy se uměli Y v vlka přetvořit, jakž zachtěli. Ta vzteklá potvora lid děsyla, A škody v stájích, v poli tropila. Ten vlkolak (tak pěkné jméno měl) Dost často z svadb jen s jedním okem jel. Sny štěstí jevili, y neštěstíneštěstí, Tu oheň ohlašoval neřesti, A v bláto váznout bylo znamení,znamení Buď těžké nemocy, neb trápení. Sen s vejcy návěštím byl pomluv zlých, Pláč oznamoval radost, smích. Zub vypadlý smrt hlásyl přítele, Sněh, květy případnosti veselé, Včel štípajícých hlučný roj,roj Měl s nepřátely jevit statný boj. Zpěv, tanec při muzyce radostný,radostný Byl smrti, pohřebu znak žalostný. A jazyk Muzyn nemůž vypravit, Co temný rozum velel představit. Než blaze Slávii! již zmizely Ty černé mrakoty, jenž držely, Co v okovách, lid v bídné slepotě. Ach! díka nebes velké dobrotě! Již záře moudrosti se bříží nám, Již v celé Slávii jest Apol znám. 22 Již ctný Procházka d) bludy zapudilzapudil, Již Dobrovský z tmy světlo vyloudil. A Krameryus e) noční obludy Pryč zahnal, o proč smutné osudy Jej nám ho vzaly –! o kyž staroby Věk dlouhý dožil bez zlé choroby! Stach pravdymilovný Své zpívati S ctným učí Fryčajem a vzdávati Čest Bohu v utěšených písničkách, Hrát Ryba na harfě y husličkách. Jan Nejedlý a vážný Tomza, Thám, Y Zlobický, y Palkovič řeč nám Den jak den ozdobují krásněji, A spisy zvelebují slavněji. Y Jungman, Nejedlý y Puchmíř nás Svou zvučnou lírou těší v smutný čas, A vtipný Hněvkovský skrz ženský hríchhřích Y hořké pláče mění v hlasný smích. O naše koruny! o radosti! O nebe, zblaž je šťastnou starostí. ——— d) Faustýn Procházka, muž o literaturu česko-slovenskou výborně zasloužilý, umřel roku 1809. dne 2ho Prasynce. Viz o něm Vaterlaendische Blaetter na rok 1810. e) Václav Kraméryus, výborný novin, y knih česko-slovenských pilný spisovatel, umřel o nemalé literatury naší škodě r. 1808 dne 23 Y Semian případnosti krajinské, Nám jeví králů činy hrdinské. A Lipský celou vyobrazuje Vlast, města, hory, vody maluje. A Bartolomeides přepilný, Y Rybai kněh sbírač usylný,usylný Řeč Slavininu šíří uměle, Až krajan patří na to vesele. Což starý Šramko? učí dobře psát, A k mrtvých zásluhám se vděčně znát. Ach! přeškoda, že Čerňanského nám Smrt podťala, byl Muzám dobře znám. Pak Plachý v svatých přemyšlováních Lid potěšuje s Bohem v kocháních. A Lovich, Leška zpěvy vroucými Jej vzdělává, y řečmi svatými. Y tichý Zoubek, přítel Sepeši f) Y Podhradský nás spisy potěší. Y Šulek modlitbami vroucými Již mocně hýbá srdcy lidskými. Pak Kelini y Černý pomocy Nám podávají v těžké nemocy. A Wagner umu utlé mladosti ——— 22ho Března; jeho paměti viz v spisu v notě e) cytovaném. f) Michal Sepeši Starší cýrkví Nitranských umřel r. 1810 dne 21 Března. 24 Již přispěl užitečnou známosti. Strom planý učí Fábry štěpiti, A Fandli šťastně hospodařiti. Pán, Mojžišovič, ač syc skrovničkou, Se zdělují, však vděčnou hřivničkou. A tisýc mužů hlasy živými Blud porážejí šípy svatými. O který mudrec přirození chrám Otevře nám? ukáže kdo ho nám? Kdo dřevních časů slavných pamětí Běh vypraví, jich temnost osvětí? Kdo koule zemské všecky krajiny Opíše nám, jich města, dědiny? Kdo nás skrz vnitřek země provede? Kdo s námi nebe projede? Kdo do svatyně Teologie,Teologie Uvede nás a Filozofie? A země svrch kdo měřit naučí? Kyž Vydrův spis se tlačit poručí! A tisýc znalostí kdo vyjeví? Kdo nesnadnou k ním cestu uleví? O! Apol,Apol Slávii též osvětí, Ji za kněžnou sy jistě posvětí. Tať oněm ctitelům svým uvila Cti veněc v srdcy, jejich skrásyla Ním čelo, jenžto k věčné oslavě Se likotat g) jim bude na hlavě. ——— g) Likotati (vlastně ligotati) se, tolik jako tř- 25 Vy pilní instytutu svedency, Vy naše naděje, Vy mládency, Jimž milá Muza ze slovenských hor,hor V mysl štěpí umění, zlým v statný vzdor, O važte Slávie sy vysoce, Trůn její v světě stkví se široce. Jdi k východu, pak k bránam západu, Své mocy, slávy nemá příkladu. Y Russy, Polácy y Čechové, Y Moravcy, y smělí Srbové, Y Charváti, y pilní Slezácy, Y Volhaři, y statní BosňácyBosňácy, Řeč její libou mluví Grančané, Y Lužacy y Dobrovníčané i). Jest zvučná, dokonalá, milostná, O buď vám každá chvile radostná, V níž můžte její nabyt známosti, Ach! brzo uletí čas mladostimladosti. O! važte ho, neb dražší perel jest, Vy buďte naše radost, naše čest! Vy učedlnícy Bernolákovi! Než kdo to vám, co píši, dopoví – – Preč vrzte psání způsob smyšlený, A zvolte od tří set let schválený. ——— trpytiti se znamená. Toto poslední slovo zdá se ve verších tvrdě a nepříjemně zníti. i) Raguza Slovanům Dobrovník sluje. 26 Proč jdete mezy husté bodláčí, Kamž pěkná Slávia jeť neráčí. Jak naleznout tam vonné květiny, Kde země vyvodí jen trniny? Zdaž českých jednověrců šlepěje Vás nectí? o již máme koleje! Proč v bahně kolej novou šlápáte, Kyž cestou ustlanou již taháte. Ach! lép jest hladkou stezkou choditi, Než po rozcestí špatně blouditi!
Cžlověk v obrazu růže.
Vizte, jak tam růžička Krásné Panně vstříc se směje, Jak se rosná perlička Na listečku jejim stkvěje, Jaká chutná její vůně! Rdí se, jak král na svém trůně. Než ach! krásná barvička Brzynko se její mění, Přelíbezná vůnička Obracý se v znechutnění. Když list její horkem svadne, Z mlade ratolístky padne. 27 Člověka táž způsoba! V mladosti se krásou stkvěje, Tvaři jeho ozdoba Radost v srdce všechnechvšechněch leje, Čerstvá barva, oči jasné,jasné Činí mladé lidi krásné. Člověk sešlý starostí,starostí Celičký se proměňuje, Bystrých očí jasnosti Pozbývá, sluch utracuje, CervenostČervenost se v bledost mění, Líbý pohled v zošklivění. Když pak vyjde z těla duchduch, Člověk béře porušení, Krása obrácy se v puch, Jasnost očí v zamračení, Na něj pohledět jen strach! Posléz rožsýpározsýpá se v prach.
K Pannám.
Nebuď, dívko, pyšná krásou, Nehaň chudé dívčičky, Nedrž s bohatou jen chasou, Netup prosté družičky. 28 Z balšánku a z majoránu Milejší jest vonička, Nežli z stokras, tulipánů, Ač je krásý barvička. Aj! tam krásné odkvitají Tulipány v zahradě, Mládency jich netrhají, Balšánek jest k náhradě. Často krásná pyšná Panna Sestará se bez muže, Že ji viní pýchy hana, Co ji krása zpomůže? Tamto za hrabě se vdala,vdala Chudá, vlídná dívčička, Pokorně sy počínala, Všem jest milá Paníčka.
Život po časné smrti. (Viz poezyí těchto Díl I. str. 51.) Zpěv IIhý.
Nevěru zatvrdilou jak tresce trudnota myslimysli, Hrozným znivočením ji ukrutně ustavně děsý, 29 V nic ji odsuzuje, v němž octne se na věky věků, Pramen přesladké ji radosti v bařinu kalí, V srdce čitedlné ona pouští jedovatého Štíra, ješto je překrutě zžírá a ním sebe krmí, Růžové živobytí dny mění v mrákoty strašné, Noc tam uvozuje, kdež jasný stkvíti se měl den, Přehrozný jen nerozum dusý naději sladkou, Života lepšího, jenž nastati po nynějším má, Obtíženému tak člověku břemenem těžkým Posylu odnímá, bez nížto ubohý klesá. Zlobivě jasné světýlečko za hrobem hasý, Ctnosti užitečné sloup nevěra škodlivě boří, Pád jeho přestrašnýby zvrátil,zvrátil y zemi, y nebe. Můželi v okršleku co světském znivočeno být, Z něho by žádné naprosto nepozůstalo částky? Ačkoli skrytátěskrytátě, však trvá podstata věčně, Věc jest vždycky táž, jen forma se všelijak mění, Každé rozličná být může způsoba věcy. 30 Opal zšedivělý strom, předce ti zůstane popel, Půdu slatinnou ti zlepší a urodu množí, ZprachnivelýZprachnivělý strom dáva zemi mastnotu plodnou, Z částek pohnilého rostou biliny duba. Pokrmu přehojného dává,dává y buku, y hrabu, Zeliny rozmanité obživuje, krásy jim dává, V jedné přestal žit a v druhé způsobě stkví se, Tráva sesečená když uschneuschne, za pokrm slouží,slouží Živočichům rozmanitým, a sýlu jim množí, Ní tyje hrdý kůň, y vůl, y dobytek všecken, Života dlouží jím, a ními zdržuje lidstvo, Tak hle živočich jest života původem zase, Z jednoho přechazý v byt druhý, formu jen mění, Zvléká roucho jen, neutracuje podstaty nikdýnikdý, Smrtí hotoví se k novému životu zase. Máli člověk sám svou smrtí na věky zhynout? Já, jenž předčím uměmumem y rozumem, těla y udy,udy 31 Tvorstvo ostatní, od země k Bohu se zdvíhám, Poznav štestíštěstí své, jakž v Bohu jest slozěnosloženo, jak v něm,něm Po věky budoucý se všecky radovat mohu, Jak ním anděl y člověk, červ, y živočich každý,každý Stále se potěšuje, v něm samém naději skládá, Já mám nešťastnější být, než živočich podlý? PoznavPoznav, jak mám od země vzhůru vstupovat stále, Po stupních známosti a ctnosti do nebe vchážetvcházet, U spodu mám zastát vysokého tohoto schodu, Zněho pak svržen být při smrti v hlubokost večnouvěčnou, Začav sotva žit, hned zas mám na věky skonat? Aj! hle tam jak zemská zymou žížala scházý, Pramenem živobytí slunečkem obživena jsouc, Po zymě vystálé,vystálé se budí k radosti nové, Nové rozkoše požívá zas na jaře teplém, 32 Mněli jen po krátkém létě nastát má zyma věčná, Květné jaro se jen mně samému vřátitivrátiti nemá? Nového zdaž nezahřeje mne života slunce, Přejeli svrchovaný Bůh zvířeti nerozumnému Více radostí, než člověku, jenžto je předčí? O mne bídného! proč Hospodin nocý mě věčnou Nepřioděl, bych nebyl spatřil denního světla, Proč mne nejzvlášťnějším mravnoty obdařil cytem, Proč se mi v přirození, y v slovu zjeviti ráčil? Než proč nepokojí mé srdce truchlota mysli? Toli, že tělo po smrti marný prachu je podíl, Toli mě kormoutí, že mrtev v komoru tmavou Hrobu studeného vstoupím a v ní budu zavřen? Že tmy kořistí, zde na zemi zapomenutí Mám se stát, mne jakoby na světě nebylo nikdý? 33 Červy že zvrtají mé srdce, y hlavu, y mozek, Kosti zprachnivějí, tak člověk veškeren zhyne? Ale můželi zkaženo být to, ve mne co myslímyslí, To, což hýbá mnou, y cýtí y zpravuje tělo, Rozkazy poslouchá jeho každý ud těla mého, Ruka poslušně koná všecko, což ono velí, Noha y přeochotně tam kráčí, kamž ono káže, Věcy, jež ono zvolilo, jasné spatřuje oko, To, což z nízoučké země k jasné hvězdě se vznáší, Člověka, na zemi panovníka podstata vážná, Moc, jenž divokého býka, y vlka, y slonaslona, Přesylného lva též zkrocuje, podmaňuje sy, Zčítá hvězdy a skoumá věcy neviditedlné, Co y v ten čas ve mně bdí, když mdlé oči usnou, Boha co poznává, y soudí, y závěry činí, Věcy srovnává a různo je od sebe dělí, ToTo, což krásného, což užitečného jestjest, chápá, Světla, y hořka, y vůně, y zvuku, y bolesti cýtí, 34 Cýtě to, váží, předkládá tož jednomu druhé? Totě ta moc, již říkám Já, níž sobě jsem svědomsvědom, Podstata nesložená tak, jakotě složeno tělo, Všecko jest případné, a všecko se při těle mění, Moc v něm myslícý jest stálá, jedna a táž vždy, Tělo jest obál drsnatý, jenž stále se mění, Což v něm zavinuto, jest jedno od bytu mého, Totě duše má, jenž nemůž znivočena být, Při všech proměnách těla mého zůstane tatáž. Onatě představuje sy tělo porušitedlné, Chápá přešťastné jeho proměny, jako y šťastné, Od něho rozdělujíc sebe, zřejmě bez něho myslímyslí, Člověk zavírá oči chtěje mysliti snažně, Od rozptýlujícých věcý odvodě smysly, Vstupuje do sebe sám, tak u sebe v vnitřku myslí, Tělo překáží jemu vpilném přemyšlování: Bydlícý v něm zatemnují um náruživosti. Když ale tělesný svůj příbytek duše opouští, 35 Svobody dostává, tož hrději vznésti se může K nebes výsostem, a v hlubiny pustit se propastpropast, Jako zpívavý pták chycen a v klece jsa zavřen, Po stracené zdaž svobodě může létati, kam chce? Let jeho příbytkem jest malým obmezen, skok též, Smutný přehlédá, kudy mohby vyletět šťastně, Outlou hlávku v kunstovné sy vstrkaje mřížky, Všudy obmezený nalézá k výletu průchod, Těžce y častokrát sobě chudý v vězení stýská, Pustěný na svobodu jak vesele,vesele skáče y létá Písně roztomilé sobě v tmavém zpívaje houští, Tak duch zavřený když z obytu vyletěl šťastně, Dostál svobodysvobody, po nížto tak velice toužil, K nejvyšším již nebesům ze země směle se vznáší, Prohlédá, ty věcy skoumáskoumá, jež na zemi znát chtěl, Moudrost nejvyšší byla člověka zkryla je oku, 36 Černé mrákoty zde se již v jeho rozumu tratí, Z přetemné mu vystupujeť nocy dennice jasná, Míle ho osvěcuje a krásný přivozuje den, Známosti rozkošné bez soumraku slunce mu svítí. Na zemi častokrát sobě duše bolestně stýská, Tíže ji rozmanitá, y smutku, y starosti tlačí: Žádný z smrtedlných jí nemůž ulevit bříměbřímě, Denně přetěžké se množí otrapy ducha. Náruživostí bouř zrůst hamuje moudroty pravé, Vášní vichřice podvracuje základy ctnosti, Povodeň rozkoší nám radosti čistotu kalí, Jako lodí morskými se vlnami zmítá, K nebesům hned zvýšena bývá, do hlubiny hned Bezdné padá propasti zas, až viděti hrůza! Vichřem zavržená hned na melčině se octla, Jiná na skale rozražená se zlámala všecka, Tak y člověka duše se vášní vlnami smítá, Jímžto tělo y byt, y denní opravu dává, Mají posyluposylu, vztěkají se v člověka srdcy, Černým oblakem obtahují rozumu světlo, Až mu dražší nad zlato pravdy viděti nelze, 37 Duch tak v člověka těle šámá v mrákotě husté, Známosti dosahuje méň, jižto čistota scházý. Zrůst též překrásné jak ctnosti stavuje tělo, Zemdlívá jak outlost božské mravnoty cytu. Aj! tam rozhněvaný muž jak se divoce vztěká, Harpie jedovatá zlost tropí, Bohu se rouhá, Žitelům ubližujeť, aniž cýtí ohavy křivdy, Často y syn se zlostný zpírá naproti otcy, Rozlícená dcera se staví naproti máti, Matka rozželená nůž vráží dítěti v srdce, Nevinu andělskou jak ssouží zlobivec pyšný, Bohem mněje se býťbýť, jemu chudý podnože jestiť, Zdaž ho váží víc, než hovada nerozumného? Massem jeho se sytí a krev jeho dychtivě pije. Svatá udušují tak cýtění náruživosti. Chudoba vezdejšího chleba rukama hledá, Práce rukovitá jí brání cvičiti duši, Nuzných nezdělaný duch nespěje na zemi nízké, Bludu a pověry jsa sevřín těžkými pouty, Máli bez čisté v nich známosti navěky vězet, 38 Železných prost nemá býti okovů nikdý? Odstup to od moudrého řízení dobroty věčné, Přesylná smrt zláme řetezyřetězy, v nichžto duch upí, Ubohému otroku daruje svobodu věčnou. V těle nemocném y duše bolesti těžké Pocyťuje, a kormoutí se z lopoty zemské, Nad svým hořekuje, y nad jiných trápí se:se pádem, Černá neštěstí ji bouře zdaleka děsý, Když ji obklíčí, tož prchne y pokoj, y radostradost, Než když žádaný dá vyhost hospodě zemské, Vzletě do nebe, v přeblažené se odnese kraje, Věčných příbytcých stkvít bude se v pokoji věčném, Nic ji nezkormoutí tam, nic nepoděsy ji, Do sebe obracená sebe volněji vážiti bude, Tam nic ji nezbouří, kde ticho panuje věčné, Nové divadlo se jí tam zastkvěje jasné, Boha považujíc z jeho dobroty plésati bude, Z pramene světlosti jí věčné poteče světlo, Boží přesvatá v něm spatří ustanovení, 39 Jako tu rozhání mhu jasné oblohy slunce, V nebi tak mrákoty bludů rozžene jasnota boží. Plesej duše má a těš se z naděje času, V němžto opustíš své zemské hospody stánek, Tisýc těžkých bíd, jež snášelas na zemizemi, znikneš, Od těla osvobozená jsa do nebe vesele vzletíš,vzletíš K čistému a přesvatému prameni světla, Jenžto nevysychá, tu se známost navěky prýští, Rozkládá se přeutěšeně v prameny nové, Z toho píti máš y ty též pramene moudrost, Jasnosti tať rozumu dá zde zamračenému, Stkvít se budeš ní, jak stkví se na nebi hvězda, Bludů temnosti tam přijdou v zapomenutí, Kdežto pravda a spravedlnost jen trůnuje věčná, Tu y nejsvětějšímu se podobit budeš Bohu v svattostísvattosti, v ní zrůstaje na věky věků, Od nízké svou vůli zčistíš poškvrny zemské, Jen toho, dobrého což jestitjestiť, žádaje stále, 40 V samé ctnosti své jen rozkoše hledaje věčně, V spolku přemileném y přátel, y anjelů zpléšeš, Nejsladších tobě radostí zde přibude vždycky, Špatná nezkalí jich nikdý bařina smutku, Křiku tu neslyšet, ani pláče, ni hořekování, Tak tě dobrotivý Bůh věčně oblahoslaví.
Včely a jejich matka. Bájka.
Impia sub dulci melle veneas latent. Ovid.
Po předlouhé zymě, když se zklouzly sněhysněhy, Skopnatěly stráně, břehy, Opatrný včelař krmil slabé včely, Pozdné roje hladem mřely – Nalív do nádoby medu čistoučkého, Do oule jim vložil s opatrností. Milá matička hned povolala hostí,hostí K požívání pokrmu sladičkého, K nímžto, když je shromáždila, V tento rozum promluvila: „Jezte dítky s pozorností, „NevstupujteNevstupujte s všetečností,všetečností „DoDo prostředku, skrovně s kraje lížte, 41 „AnižAniž stredu hlubiny se zbližte, „VšetečněVšetečně jenž do prostředku kročí, „ZalepíZalepí sy nohy, křídla, oči, „MedemMedem umáchaná cele „PostelPostel sobě k smrti zstele“zstele.“ ReklaŘekla. A v tom hladovitou chasu Pustí k polednímu kvasu. Honem každá běží k stolu, Hodovati mají spolu. Opatrné u kraje se zastavují, Z květin připravenou šťávu Mírně pijí, těla posylují, Pamětliví na mateřské řeči, Prostředku se střehou pilnou péčí; Všetečné v něj směle zabíhají, Plnou hubou sladkou stravu Výše míry políkají, Zvučí, křídly potřásají. Nasycené onyno hned k máti,máti S radostí se navracují, Tyto pozdějc k ní se chtějíc bráti, Nožičky mdlé z medu vytahují, Vždy však víc se v hloubi pohřižují, Křídla, nohy, oči zamazavše, Posléz sebou hýbat ustávají, Malé tílko cele umáchavše, V sladkém bahně umírají. 42 Rozkoše též bahno takové jsou, Hody, tance, hry a freje, Z nichž se sladkost v srdce leje, Tisýcové med ten dychtivě ssou. Přečasto však v šťávě medu Podává jim rozkoš jedu. Blaze těm, kdož s kraje s opatrností,opatrností Libostí těch okušují; Nešťastní, kdož v hlubokosti Rozkoší se pohřižují. Tisýc děvčat v skočném tancy,tancy Veněc ctnosti utratilo, Tisýc žráčů v vraždném šancy,šancy Zdraví, život posadilo, Tisýc Pánů velký statek,statek Hrami přišel v stráty zmatek. Nesčislné chlipnost, freje, Z níchž se nemoc v tělo leje, Připravily o zdraví, čest. Jenom skrovně požívati toho, Z jehož mnoha plyne zhouby mnoho, Rada pravé moudrosti jest.
Urozenému Panu Pavlovi Synkentálerovi, radnímu Pánu v Šťávnicy.
Nedbej, když tě rota zlostných haní, Nebeský duch nespočívá na ní, 43 Jejich hlavy oblak hanby kryje, Slunce slávy na tvé čelo bije. Opasuj se k zmužilému boji, Když se lháři proti pravdě rojí, Neviny braň, ješto v slzách zplývá, Zjev lest, když se pod plášť pravdy zkrývá. Často nesmí ctnost ust otevříti, Velí nahá hladem, zymou mříti, Nespravedlnost potem nuze tyje, Pyšně v právích člověčenství ryje. Zastupuj lid v těžkém manství živý, Otáčí ho pijavic houff lživý, Střebajícých chudých syrotků krev, Presujícých vdovy do samých střev. Nikdý nejsou krve nuzných syti, Vztekají se tygrysové lití, Zuby skřipí, pysky jak had sypí, Z zlořečené huby jed jim kypí. Pouty, žalářem y kyjem straší, Spravedlnost z soudnic vlasti plaší, Palaše sy na nevinnost brousý, Zlám je, ať ctnost ochrany tvé zkusý. Zlato, stříbro u nich pravdy cena, Chudoby pře bývá utracena, 44 Zkřivděná ctnost hořké pláče leje, Černé srdce jí se zlostně směje. Znamenej dni, jichž ti přeje nebenebe, Láskou, Bohu připodobní tebe, Zdvihni ctnostné křivdou potlačené, Utři tváři pláčem urosené. Slzy vděčných přijmeš za odměnu, Dražší zlata, perel mají cenu, Ty tě poctí v černé země lůnu, Víc než Mocnář ctěn jest na svém trůnu.
Dv. P. Janovi Seberinimu.
Cyziemu iaziku se učiec, nic latiníkuom tíem nepřidaduc, svoi iazik jeho zanedbavajic tlačiti budem? A budou nás v tom laicy domácý mudřeiší..? Viktorýn Korn. ze Všehrd (†. r. 1520 d. 21. Září.)
Svaté, bratře milý, šťastně začals dílo, Míně vychovávat drahé vlasti syny, Pole toto husté trní krylo, Vychovavatelů kdo zčte těžké viny? Vedly Panonyi staré bludy Na provaze v kořeněnévkořeněné zvyklosti, 45 Hrubly dítky s věkem v sprostnosti, Zrostly, žraly strdí vlasti trudy. Nečekej však mnoho od nedbalé roty, Ješto lovem zvěří maří časy, Potem nuze tyje, vrší zloty, Moudrosti když znějí hlasy, Zacpává sy náhluché již uši, Sáhá radši k vražedelné kuši, K volavců y mdlému štěkaní,štěkaní Pilně nastavuje ucho, Proti zvěřům kruté vztekání,vztekání Milé působí jim kochání, Hlasy boží pouští v hlucho. Syny jejich od mladosti,mladosti Rostou tropit ukrutnosti, Nevědomí cýle živobytí, Krví se nevinnosti sytí, Ještěrčí se nenapraví pokolení. Mějž na tom dost, jestli vyvolení Tebou moudře vyměřenou cestu Vyslídají s bedlivostí, Na ní půjdou s horlivostí, K moudrosti a ctnosti městu. Těmto hlas, co Germanye synům Staroušek ctný Kampe hlásyl, Němec syny, dcery spasyl, Svedl je moudře k božským činům. Zapal v milé vlasti jasné světlo, 46 Které Pestalocy s vyšších krajů nebe Znesl, zblažil vlast, a sslavil sebe, Aby štěstí Panonye zkvetlo. Nauč spícý duše mocy, Outlý rozum přiměřenou věku Známostí jen stupnemstupněm brousyt, Nauč skrýše náklonnosti zkusyt, Uč zlým podat potřebného léku, K božské ctnosti mladost nachylovat, Jako prut se mladý, kam chcem, chýlí, Dlouhost času křivolakost sylí. Už ctných srdcý v dobrém posylovat. Vzbuzuj chuti v srdcy vlasti synů,synů K hrdinským a užitečným dílům, Uč je kráčet k znamenitým cýlům, Aby žádný z velkých činů Nestál vykonaný v polovicy, Svěť svým spisem, jako jasnou svícý, Těm, jenž samý rozum vzdělávají, Srdce mnohem dražší rolí, Jako uhoru tam ležícýho v poli, Trním zarost nechávají. Proklň známost, kteráž dobré mravy,mravy Z srdce mladé nevinnosti Zahání, jenž svaté náklonnosti Dusý, zlotě poskytuje stravy. Trescy ty, jenž nebesům se smějí, Z Boha strojí žerty pyšné, 47 Vášně posylují hříšné, Bezbožnost jen v světě sejí, V čisté srdce jedy lejí. Nedbej, jestli zlostných hluza Pohaní tě, aneb zlaje, Jako jíní jejich hrozba taje. Zžíře srdce jedovatá hrůza, Jejich křiky, pomsty, hany Nepřekročí hrobu brány; Smrt jim zamkne zlostné huby, Ukáže jim s porouháním zuby. Po skonání smutné době,době Tmy je skryjí v věčném hrobě, Ty se vzneseš k nebi vysokému, Milé vlasti vděčné hlasy,hlasy Tebe schválí v nejpozdnější časy. Ctnostní žehnat budubudou tvému Po pohřebu smutném prachu. Ale, prosým, milý brachu, V mrtvém, římském jazyku proč (Jestli tu se tázati oč) Mluvíš k synům Slavininým? Jazykem zdaž Kampe jiným Tevtonům, než v německém, psal? Vychování svatá naučení, K Germanye zvelebení, Salcman zdaž svým v latině dal? Vlastenskéli máme počínání, 48 S syny starých Latiníků,Latiníků JsměliJsmeli plod těch – statečných syc – bojovníků? Takli s Slavií nás víže obcování? Jejíž staré, slavné plémě,plémě Kraluje na kouli země, Ona počala y porodila, Mlékem svým nás od mladosti Outlých štědře vykrmila, Slovenka nás s upřímností Lalotati naučila. Ona dřímajícý mocy Složené v nás probudila, Ní moc mladičkého těla, Sýla v duši zavinutá,zavinutá S prodlouženým věkem spěla. Její pilnou péčí nemoc krutá,krutá Šťastně potlačená cele. Slavia nás krmí zdravým chlebem, V jejím lůnu žijem převesele, Tučním pod slovenským nebem. K téli – ať vše povím směle – Dobré mati mluvit latině mám, Co syn její znezdařilý, Prsům jejím znevěřilý? Slovenské zdaž řeči neznám? Mámli k synům Slavininým, K milé mluvě pokrevnosti 49 Římským jazykem, neb jiným Cyzým, jevit nevděčnosti? Zdali za jazyk se mátě milé, Jemuž nebe přeširoké cýle,cýle U Chyny tam, Katara zde vyměřilo, Zněmčilí co Češí stydím? Bratře, ty y já věc jasně vidím, Potupovat milou máti, Lehčit otcovské své řeči, O chudobě ducha svědčí. Proč se za ten jazyk stydět, KterýKterý, co svět bude státi, Bez zákona zbraně nezahyne, Jehož sláva nikdý nepomine? Nechcemeli pravdy vidět? Slušnélitě mrtvých Latiníků Vzdělávati bohatých dost rolí, Nevážiti Slavininých polí, O veliké škodě pokrevníků? V pole cyzozemců mámli běžet, Uhorem svých rolí nechat ležet? Cyzých pilně povážeti, Skály klidit, hrudy škodné Motykami rozrážeti, Bodláčí a chabrdí plodné,plodné Vytínat a vynášeti? Zdaž kdo o své nepečuje, Vedlé svaté vypovědi, 50 Jakž to školní hoši vědí, Víry v Boha nezlehčuje? Slušnélitě v bezdné moře Vody z studnic vlasti líti, TamTam, kde pilný Slovák oře, Cyzým zdravé sýmě sýti? Slavia kde pilná pleje, Slovenské se zboží chvěje, Slušnéli tam Latiníkům žíti? Máli slovenský duch hladem mříti? Nemáli nám nikdý učenosti záře Na obloze Slavinině vzjíti? Nemáli se Minervině u oltáře Jméno Slavinino stkvíti? Majíli snad sýly jejich synů Cyzyncům jen k službě státi, Ovoce pak jejich statných činů,činů Římanům neb Němcům zráti? Čeledi když cyzý hladu cýtím, Pokrmem ji štědře sýtím, Nemám vlastním dítkám chleba přáti? Mám jich nechat zcepeněti? Máli času zymní ledovice, Hrozné sněžní metelice, Cyzýho když plodu rozehřívám, Pod kožich ho pilně skrývám, Vlastní plod můj mrazem zdřevěněti? 51 Nebe! rač nás uchovati Toho bezectného bludu, Jináč – nechcemli se retovati – Podrobmež se – nešťastnícy! – soudu Přísné nebes spravedlnosti, Shořme s dílem nemoudrosti. Nuže! mluvmež, pišme s pilnou péčí,péčí K svému slovenskému rodu V milé Slavinině řeči, Již nám láska sladkých matek K zachování odevzdala, Nám ji brousyt přikázala. Nezlehčujmež mateřského plodu, Zdržujme nám odkázaný statek. Libeznátě, zvučná, přemilená, Hojně krásou ozdobená, Vzdělejmež ji s bedlivostí, Oheň lásky, horlivosti Rozžíhejme v srdcy Slavinině, Uvozujme její schopné syny Do svatině Minervině, Všudy znějte jejich statné činy, Moudrosti jim světiž jasné světlo, Aby štěstí Panonye zkvetlo.
Píseň ranní.
Jasné slunce, světlo moře, Končí nocy tvrdý sen, 52 Lidem, ptactvu, loukám, hoře Ohlašuje nový den. O! Ty, jenž mu rozkazuješ, Bože dobrý, veliký, Ty mu světla propůjčuješ, Zdržuješ tvor všeliký, Tebou stojí, tebou svítí,svítí Každý slunce paprslek, Tebou roste krásné kvítí, Tebou trvá okrslek. Ty sy y mně s novým dnem zas Nový život daroval, Věku mého prodloužils čas, Bych se v Tobě radoval. Celý svět když otočila Temností svou strašná noc, Y mé oči zamračila, Zemdlela všech smyslů moc, O! jak snadno obklíčiti,obklíčiti Moh mne těžký smrti sen, Moh mi život vyhasyti Prv, než vzešel jasný den. Než Ty, Stvořiteli milý, Osvítils zem v ranní čas, 53 Oči mé se probudily, Spatřily den krásný zas. Oudy těla outlivého,outlivého Nové sýly nabyly, Mocy ducha zemdleného Spáním se mi vrátily. Jakou Tobě za to chválu Vzdát mám, otče, jakou čest? Ach! Ty člověka moc malou Znáš, že stvoření mdlé jest. Přijmi obět díkčinění Od nedostatečného, Tobě píseň k zvelebení,zvelebení Zavzniž z srdce vděčného. Pomoz, Otče, y den tento V pobožnosti stráviti, Bych se mohl, prosým jen to, Vždycky Tobě líbiti.
Večerní.
Skloň se ke mně, milý sníčku, Oko žádá v pokojíčku,pokojíčku Tiše odpočinouti, Dovol mdlému usnouti. 54 Než ach! kdybys přítelíčku, Procýtit víc nedal víčku, A mé oči zemdlené,zemdlené Zůstalyby zavřené. Nu vím, že mi světlo krašší,krašší Vrátí život mnohém dražší, Dá mi spatřit nový den, Jehož nepřetrhne sen.
Spravedlnost boží. Z němčiny.
Celý svět se, Bože, musý Postaviti před soud tvůj, Spravedlnost tvá y mne zkusý, Y mně vyřkne ortel můj, Dejž, ať zde se přihotovím, Co tam před tvým trůnem povím, Když mne budeš souditi. Z trůnu nebes vysokosti Zlé y dobré spatřuješ, Dle své božské spravedlnosti Odplatu všem daruješ, Nedbáš, král, či žebrák zvinil, Skutků jenom, kteréž činilčinil, Spravedlivě ohlédáš. 55 Již zde mnoho prokazuješ Pobožnému dobrého, Od něho kříž odvracuješ, Kterýmž tresceš zlostného, Před světem tak dokazuješ, Že ty zvláštně oblibuješ, Kteříž ctnosti pilni jsou. Ovšem, Pane, Ty jsy ctnostných,ctnostných Milostivým přítelem, Nenávidíš skutků zlostných, Jichž jsy přísným mstitelem. Kdo tvá svatá přikázaní Plní, dojde požehnání, Byť y mnohou křehkost měl. Než kdo tobě odporuje, Který hřeší ze zlosti, Kdo tvou vůli potupuje, Toho tresceš s přísností, Často nouze, pohanění, Svědomí zlé, utrpení,utrpení Jeho díl jest na zemi. Mnohý syce skutek zlostných BežBez trestu zde zůstává, Někdy moudrost tvá y ctnostných Beze mzdy tu nechává, 56 Přijde však den soudu Tvého, V němž zlost zjevíš bezbožného, Potom ctnostný zapléše. Bože, pomoz oblibovat Vše, co jestiť dobrého, Dejž, abych se vyvarovat Mohl hříchu každého, Když mne srdce k němu svázý, Nechť v něm místa nenacházý, Posylniž mne bázeň Tvá.
Moudré darů božích vynakládání.
Bože, tys mne duší nesmrtedlnou obdařil, Obych drahé hřivny lehkomyslně nezmařil! Ty sy povolal mne k svaté službě na světsvět, Nedej, by mi zvadl v hříších života květ. Rozumem a vůlivůlí svobodnous mne ozdobil, Dals mi svaté slovo, bych se Tobě podobil, Spasení své duše s horlivostí hledal, Světským marnostem se k zlému svésti nedal. Mistrovskýms mne tělem poctil z pouhé milosti, Jehož každičký ud hlubina jest moudrosti, 57 Tebou samým stojím na své zemské štacý, Tebou vytrvávám pod břemenem pracý. Buduli vždy pilen slova tvého svatého, V nenávisti maje obcování hříšného, Neokusým kříže, ješto z hříchu plyne, Tisýcnásobná mne bída jistě mine. Buduli své udy k prácy vynakládati, O denní se pokrm nemám trudně starati, Jen tebe oň prosyt, ač znášznáš, co mi třeba, Dobrota tva pilným požehnává chleba. Kdo s Tvým požehnáním opatrně šafáří, Nemrhaje statku, šťastně se mu podaří, Mírně, středmě živ jsa, hladem nemám mříti, K nuzným stále štědrý, budu živnost míti. Ač syc někdy uzkost na pobožné přicházý, U Boha v ní pomoc věrný Křesťan nacházý, Dobré svědomí ho v kříži potěšuje, Hojněji mu to zas Pan Bůh nahrazuje. Kdybych však se spustil pilné práce s lehkostí, Bohu sloužit nechtě, živ byl v prostopašnosti, Těžká nouzeby mne s mými neminula, Drahá duše máby s tělem zahynula. 58 Cele tedy, Pane, douffám v tebe samého, Tobě oddávám se k věrné službě celého, Tys můj dobrý otec, ty mne opatruješ, Ty mne dary svými štědře korunuješ.*
Píseň školská.
Cur TIBI tam viridis, cur tam jucunda senectus? Cur? quia non vitiis tecta juventa fuit.
Poďtež, dítky přemilé, Užit chvíle spanilé K nabývání moudrosti, Hledejte v ní hodnosti. Její cena nad zlato, Bohatství to odňato Nikdý od vás nebude, Z ní vám štěstí přibude. Aj! tam,tam pilné včeličky Letí do své pracyčky, Z květin od mladosti hned Vytahují sladký med. Z krásných knižek s pilností Važte y vy moudrosti, Sáhejte k nim dychtivědychtivě, Čtětež pilně, bedlivě. ——— * Můž se zpívati jako: Nuž Bohu děkujme. 59 Lenivost hřích hrozný jest! Péče vaše buď a čest, Ctnostně trávit mladý věk, Bohu, lidem činit vděk. Život lidský na světě, Jako rosa na květě, Brzo mladost uletí, Starost jí jde v zápětí. Strávených let mladosti V ctnostech, stálé pilnosti,pilnosti Rozkošná jest odměna, Starost v zymě zelená.
Láska.
Láska smrtedlné blaží, Láskou žije celý svět, Lásku zýskati se snaží Anděl, člověk, červ y květ. V nízké chalupě tak bydlí, Jako v slavném palácy, V čistém srdcy ráda sydlí, Trvá věrně na štacý. Láska nevýslovnou radost V duši lidskou nalévá, 60 Bez ní vadne chlapce mladost, Bez ní děvče omdlévá. Ctitele své občerstvuje Sladkým, božským nektarem, Bolest srdce zastavuje, Bývá šťastným lékařem. Břinkotu a blesku zlata Pravá láska neváží, Jako chaterného bláta, Na poklady nevraží. Děvče pro miláčka svého,svého Vlast y otce opouští, Vděčně při boku chce jeho Žit y umřít na poušti. Láska nuzným ulevuje Břímě bídné chudoby, Pannu s milým posyluje Stíženou jhem poroby. Těžká pouta pomáhá nést Okovaným v temnicy, Milujícý mněje, že jest V malované světnicy. 61
Toužení pro přítelkyni.*
Jen na tě myslí duše má O přítelkyně upřímá, Jen Tebe váží nad jiné, Jen Tebe žádá jediné. Když srdce jímá truchlota, Tys radost mého života, Když vstupuje vně plésání, Ty jsy mé všecko kochání. Nic netěší mne bez TebeTebe, Jsa s Tebou, mám zem za nebe, Žit s Tebou volím v žalosti, Než bez Tebe vždy v radosti. Když Tebe mám, mám tisýce, Svět mi bez Tebe temnice, Y nebe stratím raději, Než s Tebou vždy žit naději.
Manželství.
Krásné Panny, mladence jen Svaté blaží manželství, Mračný věku jasní jim den, Milé tvoří přatelství. ——— * Můž se zpívati jako: Já nevinná se kochala &c. 62 Přebolestná lásky muka Neženaté sužuje, Blaze těm, jež svatá ruka U oltáře spojuje. Za mládency svobodnými Podezření chodívá, Za Pannami nevdanými Pomluvu svět vodívá; Panna za miláčka vdaná Žije v svatém pokoji, Nermoutí ji světa hanahana, Utržek se nebojí. Samota ctnost utěšenou Často k hříchu navázý, Mladost ještě nezkušenou Snadnou k pádu nacházý; Muž v ctné ženy společnosti Hájí zlaté neviny, Okušuje blaženosti V spolku milé rodiny. Bez manželky dlouhá chvíle Trápí muže mladého, Netěší ho kratochvile,kratochvile Bez pohlaví krásného; V manželčině spolku minou Dlouhé roky, jako den, 63 Bídy v okamžení hynou, Jako v nocy strašný sen. Manželství nám růže stele V cestu věku zemského, V společnosti kráčím směle, Neděsým se ničeho; V samotnosti mysl tvoří Hrůzyplné obrazy, Cýtění ctné v srdcy moří, Víže lásku provazy. Manžel s manželkou ctnou dělí Sladkou radost, hořký kříž, S ní se míle rozveselí, Když ho tlačí smutku tíž; Neženatým tesknost seje V duši smutná samota, Manželka med v srdce leje, Blen mu sladí života. Při ženě muž méně cýtí Nedostatku chudoby, Láska srdce jeho sýtí, Těší pod jhem poroby; Jednomu jest těžké bříměbřímě, Jež dva nesou snadněji, A když jeden v prácy zdříme, Pobdí druhý volněji. 64 Jako ptáček se samičkou Sladké lásky požívá, Tak y muž s svou holubičkou Rozkošemi oplývá; Nedalby jí za celý svět, Na kraj světa šelby s ní, Jemu vadne mladosti květ, Když své bez ní tráví dni. Ženin muže upřímého Hořký pláč v hrob sprovázý, Svatě památku ctí jeho, Kochání v ní nacházý; Když věk její zemský zhyne Nevidomě, jako dým, Její láska nepomine, Věří, že se sejde s ním.
Děvčátko.
Vizte jen mé krásné děvče Se zlatými kadeřkami, S počernými očičkami, Máteli vy lidičky Takovéto dětičky? Vizte jen mé sladké děvčeděvče, Kůže jeho, jak slon hladká, 65 Hubička, jak cukr, sladká, Nemáte vy lidičky Takovéto dívčičky. Vizte jen mé milé děvče, Není smutné, nedotklivé, Vždycky vlídné, přívětivé, Nemáte vy lidičky Takovéto dívčičky. Vizte jen mé dobré děvče, Lepší jest, než čtyři jiné, Jimž zlost z srdce, y z ust plyne, Chtěliby ste lidičky Takové mít dětičky? Přijď jen kupče s bohatstvím svým, Dávej nám zaň na sta tisýc Dukatů, neb jakžkoli víc, Nedáme ti dívčičky, Hledej jinde holčičky.
Pilnost.*
Jako ohně lenivosti Chcy se pilně varovat, ——— * Můž se zpívat jako: Ježíš Pán života mého a t. d. 66 Budu s vroucý horlivostí V povolání pracovat, Bůh mne na mou zemskou štacý Povolal, bych konal prácyprácy, Sloužil králi, krajině, Obcy, městu, dědině. Jaká hanba života čas V lenivosti mařiti! Jakový hřích svědomí hlas, Hlas též boží tupiti! Jaká stráta dnem y nocý Sýly těla, ducha mocy Mrhat –, škoda věčitá! Kdo ji medle zpočítá? Drahý klénot, zdraví těla Kazý špatná lenivost, Krev sy v žilách zkazyt zcela Jakovátě bláznivost! Tomu, v lenosti kdo žije, Červená krev v těle hnije, Jako voda v kaluži, Chléb mu k zdraví neslouží. Pilná práce množí sýlu, Lenivost jí ujímá, Pilnost dává chuti k dílu, Lenivost ji zemdlívá. 67 S chutí prácy začínati Jest půl díla dokonati, Zpozdile kdo pracuje, Těžce dílo skoncuje. Lenivec sy život krátí, Těžké nouze začívá, Dědictví své brzo tratí, Pilným jmění přibývá, Lenivec jen na svém loži,loži Hliví, v domě nouzy množí, Jen kdo v létě pracuje, Vesel v zymě hoduje. Nepravosti řeky plynou Z nešlechetné lenosti, Celé domy skrz ni hynouhynou, Bohatnou jen pilností; Lenivcy když nepostačí Jmění, chudoba ho stlačí, Přivlastní sy cyzý věc, Kradne, loupí lenivec. Tebe tedy následovat Budu milá pilnosti! Tebe stále vychvalovat S vroucý láskou, milostí, Ty mé zboží rozmnožuješ, Dobré jméno ohrazuješ, 68 Ty mnemně pracovitostí Steleš cestu k hodnosti. Ty mi pomáhej, o Bože, V povolání pilným být, Hned, jak ráno vstanu s loželože, K užitečné prácy jít, Dej mi zdraví, dej mi chuti, Svědomí pak ať mne nutí Konat, co jest dobrého, Milosti tvé líbého.
Pochybnost podlé P. Seume.
Zuzano, mně tak se vidívidí, Že tvá,tvá ctnost předc na strašlivé průbě Nebyla, jak na chluby se troubě Nyní hlásý květu mladých lidí. Zvraskalé ty tváři rozplašiti, Ješto s neprozretedlnostíneprozřetedlností Smělyť lečky nastrojiti, Nemním to být velkou zmužilostí. Ale kdyby jinoch mladý Byl tě vroucně vzýval tady, Krásný, jak ho kunšt můž malovati, Jakž ho třeba pohledati, 69 Bystrých očí, řečí sladké, Tváři, jako slonová kost hladké, Švíhlý, jako březový prut, Svodný, jako ten, jenž spal s Rut, Za růžovím kdyby kvetoucým Schován jsa, byl zhlédl tě v koupeli, Na jara pak květin posteli Polouodínou tě srdcem převroucým,převroucým O milost byl prosyl, Krásenko, Ale o samotě –, Kdyby pak tvé měké srdénko Hocha kouzedlného bolesti, Jakž bil puls tvůj vždycky sylněji, Bylo pocýtilo vřeleji, A tu byla bys té znikla neřesti, Ale sama – Při tom sladkém rozmlouvání, Vzdychání a milém dotírání,dotírání Bylabys se volat opovážila, Ale sama –, Tak bys předce průby byla zkusyla.
Káva* a víno.
Nebraňtež mi Levantské pít kávy Se smětankou od jalové krávy, ——— * Jiní kafé píší, ale káva slovenštěji zněje. 70 Mějte sobě Liberovy dary, Maje kávu, nedbám na poháry. Světlo duše víno zamračuje, Pamět hubí, vtip mi zatupuje, Káva sylí duše, těla mocy, Kávu pije myslím celé nocy. Káva mozku, krve nezahubí; Víno rozum převracuje v ruby, Káva spícý myšlení mi budí, Káva k básněm milou Múzu pudí. Víno bolest celé hlavy rodí, Hojně pité vodnotedlnost plodí, Káva mdlobu vnitřností hojí, Plaší nemoc, jenž se v těle rojí. Sylné nohy víno podlamuje, K Andělům mne káva pozdvíhuje, Herkulesa víno na zem zráží, K vytřezvení kávy dát mu káži. Jasnost očí víno krví kalí, Z něho plamen v oblíčej se valí, Hubenou tvář káva růžím krásý, Oblíčeje oheň mlékem hasý. Víno jazyk nemotouněmotou mi raní, Opilce řeč, krok y pohled haní, 71 Kávu pije bystrým okem hledím, Jako řečník v parlamentu sedím. Šekspír básně kávou vtip sy brousyl, Její mocy vznešený Póp zkusyl, Božský Voltér nektar kávy pívalpíval,* Při ní Klopštok Mesyáše zpíval. Výland, chlouba německého světa, Kávou dožil Nestorova léta, Ní Voss ssylen Luizádu stvořil, Ní y Géte krásné básně spořil. Kávy y mně štědře nalévejte, Krev y mozek ní mi rozhřívejte, Kávu pije božským ohněm hořím, Pomocý Muz milé básně tvořím.
Žádost kávy nenasycená.
Přátelé, když slavné hody, kvasy V přepamětné Slavinině časy Při líbezné hudbě učiníte, Mně jen kávy navaříte. Zdalekých když krajů přinesené, Mlsy mistrně připravené,připravené ——— * V posledních letech svého života Voltér za den do šedesáte šálků kávy vypil. 72 Na tabuli stkvostnou předložíte, Mně jen kávu představíte. Bohatých když hodů k završení Hrušek, jablek sladká pokolení,pokolení Přinesouc stůl ními obtížíte, Mně jen kávy nacedíte. Když vin sylných rozličnými rodyrody, Jagerských a Rustských kmenů plody,plody Mračnou duši hostů vyjasníte, MněMě jen kávou vyrazýte. A když na rozchodnou Tokajského, Za poděkování Mýněšského Z jiskřícy se clénky připijete, Mně jen kávy nalejete.
Prosba k Nebi.
Srdce prázdné nepravosti, Ješto oka nekalí, Z něhož plynou krásné ctnostictnosti, Kteréž tváři nepálí, Nejen čistou láskou hoří K milé vlasti rodině, Než se hořkým smutkem moří, Když jest bída v cyzyně, 73 Nad neštěstím vlasti pláče, Jako nad svou neřestí, Nad štěstím pak jejím skáče, Plésá z dobré pověsti. Kvílí nad nešlechetností, Radostí se rozplývá, Když se rozmáhají ctnosti, Mdloby láskou přikrývá. Veškerému světu přeje, Jakžkoli jest veliký, Radost v srdce nuzných leje, Miluje rod všeliký. Takového srdce, Nebe, Rač mi prosým popříti, Bych y bližní, ne jen sebe, Mohl tudy spasyti.
Večer.
Rozkošného slunce jasná Světlost v moře zstupuje, Na obloze záře krásná Vody, hory maluje. Oráč pracý unavený Leze domů za pluhem, 74 Pastýř všecken ohořený Žene stádo za druhem. Hluboké již ticho zase Ves y pole podjímá, Temnost u večerním čase Z novu zemi objímá. Milé ptactvo ještě pěje V sen nás ukolíbati Chtěje, líbost v srdce leje, Oči chtějí zdřímati. Skloň se k nám již, milý sníčku, Sladkostí svou oblaž nás, Posylň, milý přítelíčku, Unavených oči zas.
Výstraha před chlipností.
Odporovat chlipné žádosti Budiž denně, milá mladosti, Snažná tvá a moudrá péče, Utíkej před jejím lákáním, Svázý srdce pochlebováním, Její radosti jsou leče. Zbytečného pití, jedení Chraň se, ujdeš k hříchu zvedení, Přítelem buď střízlivosti, 75 Uč se, jakbys sebe přemoct měl, Zbraň sy zvůle, jižbys požit směl, Panůj nad svou smyslností. Nepanůjž tvé oko nad tebou, Tělo odkryt styď se před sebou K žádosti zlé uhašení; Neslyš plzkých žertů vtipáčků, Hledej v lůně ctnosti miláčků Vtipným žertem vyražení. Pilnou prácy věrně konati, Tenata jest hříchů trhati, Do nichž špatný lenoch vázne; Ohraď ctnost svou pracovitostí, Ujmi sýly chlipné žádosti, Nedávej jí chvíle prázné. Budeli tě k hříchu vábiti, Hleď se jejím vnadám brániti, Než se do srdce ti vryla; V početí ji snadnoť udusyt, Tíž se o to potom pokusyt, Když se v ňadrách vkořenila. Často nevinnosti podobou, Přátelství se krásý ozdobou, Tobě propast známa není; Delší obchod tebe smělejším, Činí v lásce denně vřelejším, Tak se láska v chlipnost mění. 76 Byťbys pak se skutkem nezkalil, V bahno hříchu hned se nezvalil, Zdaž v tvém srdcy hříchu není? Jeli hřích jen zlého páchání? Ach! y žádosti zlé chování Hřích jest, y zlé pomyšlení. Cytedlné ti srdce odpustí, Pro stud v hřích se ještě nepustí, Tajně však ho předce žádá; Domníváš se dosti sylným být, Myslíš: v mále mohu pochybit, Až tvá ctnost tak posléz padá. Žádosti tě mohou znectiti, Prv, než sy je mohl zplniti, Přestupuješ povinnosti; Jestli před hříchem se nestydíš, Rozumem se moudře neřídíš, Můžešli se chlubit ctností? Jestli zdáš se sobě klátiti, Musýš stále na to mysliti: Čisté srdce štěstí vrch jest! Jestli nevinnost se utratí, Jak živ se mi více nevrátí, Zhynulať mi života čest! 77 Mysliž často: svazky chlipnosti,chlipnosti Před svědomím vždy jsou mrzkosti, Před světem jsou hanba lidí. Kdybych pak y v husté temnosti Ohavnosti ukryl chlipnosti, Bůh můj dobrý předc mne vidí. Chlipnost krátí léta života, Dlouží, blaží život čistota, Chlipnost lidi raní, moří; Chcy sy zdraví svého chrániti, Bůh ty hrozý zase zkazytizkazyti, Jenžto jeho chrám tu boří. O jak květla mladost přemilá, Dokud ctnost ji vedla spanilá, Již se čerstvost její tratí! Porušenost hyzdí její tvář, Krásu její přivedl hřích v zmař, Tak hle ctitelům svým platí! Tak mstí chlipnost na nestydatých Později, neb spíš zlost činů nesvatých, Tresce přísně bez milosti, Nýbrž trápí skutky ohavné Celý život lidi nemravné,nemravné HanbuHanbou, nouzý, chůravostí. 78 Chlipnost rozum, srdce zemdlívá, Chuti k dobrému ní ubývá, O čest lidi připravuje. Pod břemenem lstivých žádostí,žádostí Padá člověk s vrchu hodnosti, K hovadu se ponižuje. Utec tedy s cesty chlipnosti, Bdiž, a volej k boží milostímilosti, Pros za moudrost v pokušení, Třes se před prvním hned kročením, Ostatní jsou učinenaučiněna s nim,nim K tvému hříchům podmanění.
Pláč mládence nad stracenou milenkou.
Tebe pláč můj následujenásleduje, Ode mne když utíkáš, Když mé srdce hořekuje, Ty mi slova neříkáš. S radostí sem očekával Dne, jenž nyní stracen jest, Vše, co sem ti přisahával, Splním tobě na svou čest. 79 Pro tebe to srdce hoří, Kteréžs ty zle poznala, Toho, za nímž tvé se mořímoří, Mysl jestiť nestálá. Chcešli pokoj naleznouti, Který ušel z ňader mých, Musýš lípy zabudnoutizabudnouti,* U nichž zněl hlas slibů tvých. Zapomeň se na potokypotoky, U nichž semnous chodila, Na mne, na všecky též krokykroky, Kteréž semnous činila. Než tvůj obraz, milenko má, Přenásleduje mne vždy, V lesu, na loukách y domadoma, Ach! jak zabudnu tě kdy? Cýtím v srdce hlubokostihlubokosti, Ode mne žes vzdálena, Ach! kyž tělo mé y kosti Skryje rakev zelená. ——— * Zabudnouti t. zapomenouti. 80
Zpěv při příležitosti posvěcování Pešťanského chrámu L. P. 1811 dne 3. Června v Pondělí Svatodušní zpívaný.
Recytatýv.
Znětež Stvořitele chvály! Ať se lidská srdce hnou, Tam, kde smutné pouště stály, Paláce se k nebi pnou. Aj! zde stojí nový chrám, On – on – daroval jej nám. Arya.
Bože! veliký tvůj chrám, svět Důstojnost tvou zvěstuje, Anjel, člověk, pták, červ y květ V chrámě tom tě schvaluje, Tebe ctí v něm hvězda jasná, Tebe slaví duha krásná, Velikost tvou hlásý hrom, Lásku jeví květlý strom. Tvé jsme y my zvláštní dílo Mocy, lásky, moudrosti, 81 Předivnou Ty, věčná sýlo, Ozdobils nás schopností. Ruce, jazyk, oči, uši Ohlašují naší duši, Žes Ty veliký Bůh sám, Člověk Tvůj jest živý chrám. Ty v něm myslíš, Ty vněj seješ Sýmě velkých myšlení, Ty v něm duchem svatým věješ, Budíš svatá cýtění, Křísýš mrtvé náklonnosti, Naplňuješ horlivostí Srdce k ctnosti studené, Hojíš smutkem raněné. Jakou Tobě, Pane, vzdáme Za to chválu, jakou čest? K mdlobě své se vděčně známe, Bez Tebe co člověk jest? Jen Tvá věčná moc ho sylí, Bez Tebe se k pádu chýlí Rek –, jakž kyneš okem svýmsvým, Mizý, jako mha a dým. Naše vděčnost posvěcuje Tobě tento nový chrám, Srdce Tobě obětuje, K vroucnosti je nastroj sám, 82 Zpustiž jiskru z vysokosti, Zhřej je ohněm nábožnosti V modlitbách, y v zpívání, V svátostech, y v kázání. Tento chrám buď v každé době Milou Tobě svatyní, Duch Tvůj svatý připrav sobě Svatou v srdcy jeskyni, Veď nás cestou pravdy, ctnosti Do nebeské blaženosti, Kde Tvůj lid Tvá svatá tvář Obleskne, jak nebe zář. Kůr.
Bože! Františka nám krále Zdržůj, oslav jeho rod, Na cýsařském trůně stále Stkvěj se jeho drahý plod, Ferdynanda jeho Syna, Jozeffa též PalatynaPalatyna, Všecky vlasti vrchnosti Posylň, obdař moudrostí. Pod ochranou jejich květiž Krásně v Pešti tento zbor, Pravda s ctností vždy vněm světižsvětiž, Ty, jenž blažíš každý tvor, 83 Dej nám blaženější časy, Vyslyš proseb naších hlasy, Dejž všem poznat, žes Ty sám Veliký Bůh, my Tvůj chrám.
Na smrt Michala Instytorysa Mošovského.
Smutnou píseň zavzniž, loutno milá, Vlasti! oblec roucho smutkové, Obledla tvář otce ušlechtilá, Skonal! plačte synové! Ach! on s přehlubokou učeností Překrásnou ctnost stále spojoval, Plný lásky k Bohu, důvěřnosti, V němž se stále radoval. Věrný sluha Krysta vůdce svého, Jeho cti a slávy hledal jen, Chodil po šlepějích svatých jeho, Každičký mu sloužil den. Milý, drahý přítel človečenství, Láskou obsahoval celý svět, Poznav velku cenu náboženství, Čtyřidcet je hlásyl let. 84 Svítil lidu světlem pravdy jasným Zaháněje bludů mrákoty, Stkvěl se míle živobytím krásným, Pilen mravů čistoty. Květu školy, cýrkve žádostivý Štědře jměním obě fedrovalfedroval, a) Pilných žáků přítel dobrotivý, Nuzné oděl, přechovalpřechoval. Věrná manželka ho neplakala, Ani upřímný plod života, Z drahého nám muže pozůstala Moudrost jen a dobrota. ——— a) Pěkné o tom svědectví y kšaft tohoto výborného muže vydává. Snad milou vlastencům svým věc učiním, jestli zde k věčné jeho památce poznamenám, jaková ustanovení kšaftem svým učinil, a co komu v něm odkázal, totiž: 1) Cýrkvi Prešporské uhersko-slovenské, které již před tím několik let před smrtí osm tisýc zlatých pod tou výminkou daroval, aby její kazatel, jako řádný Professor, při tamějším gymnazyum učil, nyní přidal 4000, zl.zl., spolu tedy 12,000. zl. 2) Prešpurskému ev. alumneum 2000 3) Chudým alumnistům na šaty 2000 85 Ach! on věk svůj užitečný světu V tiché, pracné trávil samotě, Až y přišel k poslednímu létu V milé živý prostotě. Teď, hle! ostrá bledé smrti kosa Přesekla běh jeho tichých let, Ztratil nám se, jako ranní rosa, Zvadnul, jako krásný květ. Rcete vy, jenž ste ho slýchávali Cestám božím učícýho Vás, Zdali duše vaše neplésaly, Když zněl jeho svatý hlas. Rcete, s jakou vroucý horlivostí Zlé z sna bezpečnosti vzbuzoval, Bludné napravoval s upřímností, Ctnostné v dobrém stvrzoval. ——— 4) Slavnému ev. Prešporskému konventu 2000 5) Na městský špitál 2000 6) K placení z uroku hospody knihovny své, konventu darované 1000 7) Stražcy tetéž knihovny uroky z 1000 8) K rozmnožení též knihovny 1000 9) K odměně pilnosti žáků uroky z 1000 10) Pro žebráky v Prešpurku 1400 K nimž přidána fundacý Pana Valentina Vereše 500 zl.zl., což spolu 1900 zl. učiní. 86 Rcete, kterak šíře známost čistou Oslepenou trestal pověru, Ukazoval k nebi cestou jistou, Hanil, bořil nevěru. Vypravůjte jeho svaté činy Pozdným vnukům srdcem převděčným, Prostež té, jenž ho kryje, hliny Pláčem lásky srdečným. Rcete školy, jak se radovaly Múzy, když je naštívením ctil, Jeho moudré řeči pronikaly Vnitřek srdce, kostí, žil. Pověz, jak Ti milý vzáctný býval Instytorys, světe učený, Jak ho krajan, cyzozemec ctíval, Byl muž od všech vážený! ——— 11) Chudým na řemeslo odcházejícým učňům zl. 1000 12) Zprávcy těchto fundacý 1000 13) Exekutorům tohoto kšaftu 400 14) Kuchařce své, mimo 100 zl. hned se jí vyplatiti majícých, ročně 30 zl. 600 15) Modranskému alumneum 300 16) K spořádání konzystoře, jestli akta sněmu Pešťanského potvrzena budou 200 17) Na protokola též konzystoře 400 87 Rcete, kterak spisy učenými Obraňoval říši Krystovu, Cýrkev vzdělal zpěvy líbeznými, Šířil slávu otcovu. Tvrdí osudové! ach! proč odnímáte Muže cýrkvi, obcy vděčného? Jakové nám nahražení dáte Osyralým za něho? Kdo tak horlivě již vystříhati Bude školskou mládež, jako on? Kdo to smutným Prešporčanům vrátí, Čehož strátu hlásý zvon? Kdo tak bude nad Syonem bdíti, Kdo tak moudře cýrkev zastávat, Kdo tak věrně Spasytele ctíti, Kdo nám rady podávat? ——— 18) Společnosti Slovenské 100 zlzl. 19) Svému vlastnímu bratru Ladislavovi v Polště se zdržujícýmu 100 20) Důstojnému Panu Sup. Krudimu 100 21) Třem sl. bož. kazatelům Prešporským, každému 50. zl. 150 22) Osmi školy Prešporské učitelůmučitelům, každému 25 zl. 200 23) Čtyřem děvčat ev. učitelům, každému 12 zl. 30 kr. 50 zl. 88 Než ach! přestaň smutné srdce lkáti, Přej mu odpočinku milého, Musyl, by mohl k větší slávě vstáti, Do hrobu jít tmavého. Ale nezůstane věčně v hrobě, Skončí se mu tvrdý smrti sen, Vrátí nám se v přeradostné době, Krašší mu zas svitne den. V nebi, kdež se rány smutných hojí, Kde ctné láska boží oblaží, Tam se všecky svaté duše spojí, Tam se Bohu ukáží. ——— 24) Mikuláši Marečkovi Sv. Martinskému měštěnímu 50 zl. 25) Gabryelovi Instytorysovi, měštěnínu a knihaři Pešťánskému 50 26) Barbaře Šándorce a Zuzaně Dědinských, rozeným Instytorysovým, dcerám Jana Instytorysa svého strejce, po 50 zl. 100 27) Na nemocné žáky 100 28) Kostelníkovi při uhersk. chrámě 5 29) Žákovi (z Čech rodilému)rodilému), jenž nyní u P. Instytorysa bytem byl, zcela nové šaty. 30) Z prodaných jeho věcý utrženo 797 31) Knihy v desýti policých (kasnách) větším dílem ve dva řády kladených. Jejich poznamenání naplňuje 32 archů. 89 Tam, tam shlédáme se v nové slávě S milým naším Instytorysem, Poznáme tam cýle boží právě, Kteréž kryje nízká zem. Postavte mu štědří Prešporčané, b) Sloup cti, sáhajícý k věčnosti, Při němž dobrý krajan pozastane, Probudí se k vděčnosti. Na něj napištež: “tu„tu lidský přítel Leží, sluha Krystův pokorný, Pravdy, ctnosti,ctnosti ustavičný ctitel, Mudřec, křesťan výborný. ——— b) Prešporští Evanjelícy od rr. 1606, v němž Vídeňský pokoj jest učiněn, pořád své služby božské, ačkoli z počátku v soukromních (pryvátných) měštěnínům náležejícých domích, konali. Poněvadž pak od nejstarších časů v tomto městě Uhři, Slovácy y Němcy bydleli, ve všech těchto třech jazycých y služby božské od počátku se vykonávaly. Němcy a Uhři vždy společného kazatele, a zvláštní důmdům, od cýrkve německé rozdílný, k svým schůzkám měli zpořádaný. Sloužili této Uhersko-Slovenské Prešpurské cýrkvi následujícý kazatelé: 1) Mikuláš Mařík od r. 1612 až do 1618. 90 Mrtev, ale v spisých, skutcých živý, Otec syrotků, vdov podpora, Nadatel škol, chrámů dobrotivý, Utištěných obora.„obora.“ Spětež tiše drahé jeho kosti, Bděte u nich strážní duchové, Vneste duši jeho do radosti Svatí nebes sluhové.
Arya z němčiny.
Rcy, co jest tvé živobytíživobytí, Člověče? list stromu, květ, Jenž se rozkošně dnes svítí, Zytra již jest špatná smět, Považ toho, člověče, Než ti život uteče. ——— 2) Štěpán Šági od r. 1618–1623. 3) Michal Iváni od r. 1623–16241624. 4) Gabryel Suchay od r. 1625 až do 16341634. 5) Gabryel Benedykti od r. 1634–16401640. 6) Jan Teutonydes od r. 1640–1655. Za času tohoto kazatele r. 1653 vystavila tato uhersko-slovenská cýrkev z gruntu nový 91 Co jest rodu panská sláva, Co jest urozeným být? Pán y sluha jsou jen tráva, Oba budou rovně hnít, Rytíř, Král y Cýsař sám Vstoupiti v hrob musý k nám. Co jsou statkystatky, stříbro, zlato? Nic, jen břinkajícý smět, Jaký grunt jest štěstí bláto? Ach! jest marný všecken svět, Všecko zžíře dlouhý časčas, S pokladem smrt loučí nás. ——— chrám s věží u zdi městské, blízko kláštera Patrů Františkánů, na témž místě, kdež se až posavad k službám božím scházeli, kterýžto chrám r. 1672 evanjelíkům odňat, mníškám řeholy S. Uršuly jest odevzdánodevzdán. 7) Danyel Abramides od r. 16551655. 8) Jiří Stephanydes Lidkovský od r. 1664. 9) Stěpán Horecký od r. 16721672, v kterémžto chrám utratili. Roku však 1682 skrze královského Komissaře Draškocýho grunt k stavení nového na předměstí chrámu jim vyměřen, v kterémžto zmíněný Horecký vrátiv se z desýtiletého vyhnanství až do r. 1609, v němž tu skonal, sloužil. 10) Valentín Jeletneky od r. 1700 až do 1703, v němž umřel. 92 Co jest rozumem se stkvíti, Co jest velkým mudrcem být, U královských dvorů žiti, U Panů čest, vážnost mít? Žadná čest, ni umění,umění Smrti soudu nezmění. Co jest pěknost, vnada krásy? Ach! jest vodná pěna jen, Líbezný zvuk, sladké hlasy? Ach! jen mámícý nás sen! Zdaž se s smrtí nestratí? V špatný puch se obrátí. Co jest čerstvost, mladá smělost, V nejlepším co květě žit? Udatnost, a šedin bělost? Do hrobu vše musý jít, Smrt se neptá: jsyli kmet? Mladých roků láme květ. ——— 11) Danyel Kyryni od r. 1703 až do 17071707, v němž do Modry byl za sl. b. kaz. povolán. 12) Martin Vodilai od r. 1707, v němž Kyrynimu nastoupil. R. 1730 jest do pokoje položen. 13) Eliáš Milec r. 1730 dvoru Svob. Pana Kalizyusa do Prešporku povolaný, kdež r. 1757 skonal. 93 Smrtedlníče, považ toho, Připusť k srdcy vážnou věc, Slavný jsy, máš statku mnoho? Předce jsy jen kostlivec, Zde se krásným býti zdáš, Pokrm červů tam být máš. Co se popel rozumností, Co prach pýší uměním? Hlina co lic červeností, Zlatem, drahým kamením? Toli člověk pobéře, Smrt když klopá na dvéře? Člověče! beř v povážení, Že tu život, smrt tam jest, Radost zde, tam zarmoucení, Trápěníli nechceš nést, Často na smrt vzpomínej, Žádost zlou tak zemdlívej. ——— 14) Michal Instytorys Mošovský od r. 1757 až do r. 1803, v němž dne 7. Října usnul. Paměti jeho viz v díle IIItím těchto poezyí na str. 54–63. Za jeho času jest nynější evanjelický chrám slovensko-uherské cýrkve postaven. 15) Pavel Bilnica od r 18031803. kněz a Professor. 94 Závist z srdce lakomého Vyvrz, libuj pokoru, Nechati zde musýš všeho, Nah jít v hrobu komoru, Dnes jsy pánem vdomě svém, Zytra nemáš bydlet v něm. V paměti měj, člověče, to, Jako pravý Křesťan ži, Pomni na své smrti léto, Střez se pýchy, klamu, lži, Bys mohl nebes dojíti, Uč se šťastně zemříti. Jezu! nauč poznati nás, Jak žit máme, skonat jak! Pomoz činit pokání v čas, Věčně bídě ujít tak, Po cestě nás ctnosti veď, Do smrti svým duchem řeď.
Horlení.
Manželství y nejšťastnější, Milé dívky, má svůj kříž, Na manželky nejkrásnější Největší se valí tíž. 95 Kdo sy od růžové lásky Růžové dni slibuje, Zle zná její marné svazky, Jež sy mladost libuje. U pokoje svadebního S fakulí bdí horlení, Není soka hroznějšího, Než jest nedověření. Šalba sladké lásky mizý Po veselí v krátký čas, Brzo vloudí se host cyzý, Potom slyšeť pláče hlas.
Život zdejší příprava k lepšímu.
Tys mymi, otče život daroval Nejen, abych na zemi žil, Ty, o nejmoudrejšínejmoudřejší, mis ho dal, Abych jednou v nebi žív byl, Zde mám,mám sýmě věrné sýti, Ovoce tam teprv žítižíti. Tys mi rozum, tys mi vůli dal, Světla k pravdy nalezení, Učils mne, bych povinnost svou znal, Dals moc k její naplnění, 96 Tebou cýtím, coť jest ctného, Volím, co jest prospěšného. Tvá moc zem syc mnohou libostí, Mnohou krásou ozdobila, Ona mnohou drahou schopností Stánek těla zbohatila, Smyslů obzvláštních cýtění,cýtění Podala mi k potěšení. Než předpřec jednou musým umříti, Tělo vezme porušení, Protož zde mám světa užiti, Bez duše však ublížení, Odporovat smyslnosti Mám, tak vyhnu nepravosti. Otče, dejdej, ať ve mně slovo tvé Působí vždy, ať je plním, Ať dle něho zemské činy své Řídím, dám se k nebi vest ním, Pravé radosti zde není, U tebe jest v oslávení. Blaze mi, té jestli radosti Snažuji se hodný státi, Jestliže se v této časnosti V ctnosti snažím vždy zrůst bráti, Jestli s cesty pobožnosti Nevykračuji s lehkostí. 97 Blaze mi, zlé jestli žádosti Těla, světa udušuji, V poddanost pak náruživosti Duchu svému podrobuji, V nebi za ctné bojování,bojování Dojdu okorunování. O ty, jenž svou moc v mdlých zjevuješzjevuješ, Dejž mi ducha svého sýlu, Ty mou nestatečnost spatřuješ K tomu velikému dílu, Uč mne marnost potupovat, Lepších statků pozorovat. Dejž, ať dokud zdraví požívám, Často chodím k svému hrobu, Tam se na budoucnost podívám, V radostnou y smutnou dobu, Bych jsa věrný povinnosti Došel vyšší blaženosti.
Uspokojení při smrti přátel podlé Vossa.*
Setřetež pláč smutku svého, Vyjasněte mračný vzhled, ——— * Může se zpívati, jako: Všickni lidé zemřít musý a t. d. 98 Toužba srdce tesklivého Mrtvých nepřivede zpětzpět. Ach! ten líbezný hlas, ta řeč Se vší příjemností – jsou přečpreč, Jasný zrakzrak, tvář spanilá V tmavý hrob teď vstoupila. Všecko, na zemi co žije, Hyne, jako v poli květ, Přítele teď rakev kryje, Pominul mu jeho světsvět; Jako stařec o své holi, Tak jde mladý do udolí Hrobu hrouzy plného, Y my vstoupím do něho. Ač se jako kvítí v poli, Co se rodí, poruší, Tělo jde jen v hrobu rolí, Pečuje Bůh o duši; Naši miláčkové žijí Nad hvězdami, oni čijí,čijí U hrobu svých přátel hlas V pohřební plačícých čas. Sylná žádost pozdvížení Vzhůru k dokonalosti, Tato toužba, předcýtění Duše nesmrtedlnosti, 99 Duch náš, jenž sy světy tvoří, Žit má, nic ho neumoří! Neb zdaž všecko stvoření Přijíti má k zmaření? Y ne – Bože, nechceš toho, By tvůj obraz zahynul, Ducha, jemužs dal syl mnoho, V tělos moudře zavinul; Nechť se tělo poboří v rum, Svobodně duch v nebeský dům Zaletí v kůr anjelů V spolek milých přátelů. Vzhůru! z prachu porušení Vznes se k nebi duchůduchu můj, Tam tě čeká po trápení Radost, tam jest podíl tvůj; Tam, kde přenásledovánípřenásledování, Nemoc, hlad, mor, utískání, Smrt, ni přátel loučení Radosti tvé nezmění. O dni radosti, jenž znovu OtceOtce, matku s dítkami, Kteří kvílí u hřbitovu, Bratří milé s sestrami Spojíš, tam kde z lásky boží Radost plyne, vždy se množí, 100 Kde ctnostctnost, pravda přebývá, Smutku nikdý nebývá. Brzo snad ach! brzyčko čas Života nám uplyne, Ach! snad ještě boží dnes hlas K zesnulým nás přivine; Nuže! žimež k boží chválechvále, Vůli jeho plňme stále, Tak když Bůh nás povolá, Duch náš smrti odolá.
Pláč mládence nad zesnulou milenkou.
Celá ves se shromážďuje V pěkném řádu k posvíckám, Všecko plésá, prospěvuje, Jenom já se rmoutím sám, Pro mne hry a tance není, Smíchu –, jenž byl vezdejší – Nenavidím, místo pění Práce jsou mi milejší. Milenky mé smrt mne raní, Jak ji zabudnouti mám, Jakový sem poklad na ní Měl, ach! já to dobře znám. 101 Bylať, jako holoubátkoholoubátko, Jiným neublížila, Ctnostně žila neviňátkoneviňátko, Až se ves z ní těšila. Líčka měla okrouhloučka, Krásná, jako broskvičky, Černé oči, červenoučká Usta, jako střešničky, Pohlédlali na někohoněkoho, Hned ho láskou pojala, Nemohl snésti žádný toho, Když se komu zasmála. Jak sem ještě v Májový den Vesele s ní tancoval, Do samého večera jen Hral sem se sní, radoval. Tu mi širák s hlavy sňala, Zelenou krom nadání Stušku* mi naň uvázala, Byloť milé dívání. Když já líbal děvče v ten čas, Kdoby byl mohl mysliti, ——— * Čechům sluje pentle, pentlička, ale zněmčilezněmčile, stuška,stuška slovenštěji zní. 102 Žebych stušku zelenou zas Musyl s florem změniti. Na širáku nebudeš mém Milá stuško šustiti, Zložit tebe v zármutku svém Musým, za flor změniti. Hřbitov za místečko sobě Nejmilejší vyvolím, Večer, Aničko, sem k tobě K hrobu přijdu udolím. Majorány s jiskřičkami V hojnosti naň naseji, Černý křížek s rytmičkami V prostředu stát musejí. Myrtový se v našem chrámě Věnec na stěně má stkvít, Zelenou tu stušku dáme K památce naň zavěsyt. Budu proti věncy tomu Na kázáních seděti, S slzami v tom božím domu Na ten věnec hleděti. Až se posléz splní žádost Srdce mého jedinká, 103 Že mne smrti v věčnou radost Přivede k ní hodinka.
Spisovatel.
Tebe všemohoucý králi, Který všecko zdržuješ, Miliony světů chválí, Ty je moudře zpravuješ, Tebe slaví zem y moře, Tebe každý strom ctí v hořehoře, Smrt y život, den y noc,noc Velikou tvou hlásý moc. Ještě víc tě zvelebuje Člověk, hlavní dílo tvé, Jenž zde pánem země sluje, V nebi najde štěstí své, Ducha jeho dary krásné,krásné Převyšují slunce jasné, Na široké zemi nic Není, než on, slavné víc. Věcy podstatu on stíhá, Celé tvorstvo prohlédá, K knize boží směle číhá, Čta, cest božích ohlédá, 104 Dělí, spojuje a mění Formu, věc též, kterou cení, Nalézá a zlepšuje Kunštem, co mu chybuje. Zemský život nezmezuje Jeho k dokonalosti Běhu, vždy výš vyletuje K nebi se vší vážností. Jak strom u tekuté řeky Po všecky duch růst má věky, Ve všeliké známosti, Z zvláštní boží milosti. Rcete, lidé, kdo vás řídí Na té cestě vysoké, Kdo vám jeví, když je vidí, Bludů cesty široké, Kdo vás světlem osvěcuje Umění, kdo potěšuje, Kdo dá mysli pokoje, Kdo ji strojí do boje. Kdo boj vede s nepravostí, Na trůně kdo tresce hřích, Přátely mdlé sylí ctnostictností, Když z nich strojí zlostní smích? V pravdy chrám kdo směle jede, Národy k ní celé vede, 105 Pravdu, ctnost kdo v krajině Šíří v městě, dědině? Vizte, tam hle v poutech sedí, Tu se hladem sužuje, Prchá – retovat se hledí, Tam se kladbou morduje; Polityka, jenž tu klame, Křídla ducha jeho láme, Závist, blud ho otáčí, Odolati nestačí. Mzda tvá nevděk jest a hana Važný, lidský příteli, Ještos od života rána Držel s pravdy čtitelictiteli, V poledni se neraduješneraduješ, Vděčně jí ho obětuješobětuješ, Až jsa pravdou osloněn, Duch tvůj k nebi letí jen. Málo to tě zarmucuje, Nechceš zysku mrzkého, Víc, než zlato odměňuje Svědomí mzda čistého. Totě nadevšecko zboží, Když se bližních štěstí množí, Jakáť plnost radostiradosti, Stírat slzy žalosti. 106 Teď již hledíš s usmíváním Na velikých nádhernost, NechcesNechceš, přenásledováním,přenásledováním By Bůh trestal nevěrnost, Živ jsy nad ně povýšený, V světě duchův oslavený, Lepší dary zvěstuje Než rek, který morduje. Při mdlém blesku lampy v nocy Psávals neznám, v samotě; Žádná rozumu se mocy Nemůž vrovnat v pravotě, Kdyžs ty v moudrých, krotkých slovích K srdcy mluvil, v opravdových, Po světě tisk zvěstoval, Cos ty moudře spisoval. Než těm běda, jenž ctnost cení, Jenž moc ducha zlehčují, K hanbě svého pokolení Za zysk bludy spisují, Nevinu ctnou kazý jedem, Vábí k hříchům řeči medem, Kteří strojí z pravdy smích, Tropí rozbroj, množí hřích. 107
Prosba k Bohu podlé Zacharye.
Všemohoucý, ty sy trůn svůj Na nebesých vystavil, Ach! slyš mne, ač mdlý jsem tvor tvůj, Prach –, jejž předc sy oslavil. Prach jsem – prach ten povýšiti Míníš jednou k andělům, Smrti udolím mám jíti K nebes obyvatelům. Co jest člověk? nehodný jen Nahý, bídný země man, K svobodě ho v poslední den Vzbudí všemohoucý Pán! Z pouhé dobrotivosti své Rozumems mne ozdobil, By mne jasný známosti tvé Blesk víc tobě zpodobil. Uč mne, Pane, štěstí mého Pravou poznat povahu, Srdce mé y žádost jeho Moudře bráti na váhu, Abych nebes blaženosti Více vážil, nežli hřích, 108 Posylň mne, bych v ohavnosti Měl zlost, vědomý cest tvých. Dejž mi srdce lítostivé K bližním nouzy trpícým, K snášení křivd trpělivétrpělivé, Přejné y mně škodícým. V štěstí rač mi dáti bážeňbázeň, V neštěstí pak zmužilost, Poddávám se pod tvou kázeň, Dejž mi v ní jen trpělivosttrpělivost. Pomáhej mi pilnou pracý Poctivě se živiti, Naučiž mne z zemské štacý Šťastně, tiše odjíti. O tyty, před nimž uklánějí Andělů se kůrové, Svatých se všech hvězd ti znějí Věčné chvály zpěvové. Koleno mé též se kloní Před tebou, prach poctils,poctils můjmůj, Blaze mi – jsem duch, jak oni, Chválit smí tě obraz tvůj. 109
Ctnost v kříži.
Nechť se neřest, jakž chce, vztěká, Zdaž se ctnostná duše leká Odporností velikých? Ctnost má nejstálejší cýle, Nezklátí jí smutná chvíle, Ne tíž křížů všelikých. Bolesti syc tělo čije, Když červ jedovatý ryje V tajných skrýšech vnitřností, Trpělivost bolest hojí, Když se nemoc v těle rojí, Leví břímě žalosti. Pelynek vždy hořkost mívá, Prospěšný však tomu bývá, Kdož ho pít se nezdráhá; Tak kříž, ješto srdce raníraní, Hříchu vněm se ssylit brání, K zrůstu ctnosti pomáhá. Hořekujem na své kříže, Vinou duši k nebi blíže, Vedou k dokonalosti, Na Boha nám ukazují, Lásku k ctnosti rozpalují, Učí božské moudrosti. 110 Když se tělo bídou koří, Žádost zlá se v srdcy moří, Bujná vášeň omdlévá; Ona v dobrých dnech se sylí, Spěje, kráčí k zlosti cýli, Číré jedy rozlévá. Plamenem kdo ctnosti hoří, Nebe sobě v srdcy tvoří, Jest y v kříži blažený, Peklo sobě v srdcy staví, Kdo věk v mrzkých hříších tráví, Jedem hřícha zkažený. Svědomí sy nezkaliti, Grunt jest k štěstí založiti Nepohnutý na skále, Pravé v světě blaženosti Není bez spokojenosti, Šalba trvá na mále. Byť se pohly země grunty, Celý svět se zrotil v punty, Ctnostných ostane předc dům; Byť se nebe povalilo, Byť se peklo pobořilo, Jím nic neuškodí rum. 111
Oda na orbu.
Matko řemesl, y vzáctných kunstů plodná, Sloupu vděčnosti všech sy krajin hodná, Tobě loutnáloutna má zavzniž, orbo, míle, Majové chvíle. Prv, než sylné zdi města ohradily, PrvPrv, než zpupnícy v ních se osadili, Ty sy na zemi mělýměla sydla slavná.slavná Od starodávnástarodávna. Orba v straceném počátek má ráji, Ona před hladem padlých lidí hájí, Bůh když požehná, rolník orat chtivý Tisýce živí. Slavní králové vážili ho draze, Při něm přeslavným bylo městům blaze, On chléb vyvodí z země pilnou pracý,pracý Na zemské štacý. Slavný Lykurg se orbou živit kázal, Moudrým zákonem rozpustilost svázal, Mravů čistotu orbou v Špartě zhradil, Roztržky zhladil. 112 Staří Římané orbu zvelebili*, Vlasti od pluha zprávce vyvolili**, Ten, jenž bohatství země pluhem množil, Slavné cti dožil. Vůz y radlicy uměl zpravovati, Znal y nepřátel pluky přemáhati, Jejich stáda když sylnou rukou zmlátil, K pluhu se vrátil. Ten, jenž pověru v Panonyi klidil, Cýsař Jozeff pluh v České zemi řídil, Cti tak dokázal sedlskému stavu, Jeho y právu. Cýsař František mocnář přelaskavý Svého poddanstva, orbě sochu staví, Dělání rolí spolek nařizuje, Otcem svých sluje. ——— * Nejslavnější Římané k. p. radní Páni a t. d. děláním rolí se zanášejíce k nejpřednějším uřadům dosazováni bývali. ** Tento vzáctný muž,muž byl L. Quintius Cincinnatus, jenžto právě toho času oral, když poslové římští s tím poselstvím k němu přišli: že za Diktatora jest zvolen, a prosyli, aby sobě této hodnosti netížil přijíti. Utřev pot a prach s oblíčeje, vzal na se togu, do Říma, aby vlasti před nepřáteli ochránil, veden byl. 113 Přejte nebesa orbě všudy květu, Přejte hojnosti chleba všemu světu, Zblažte dostatkem bohopusté země Tvorů všech plémě.
Děkování a prosba k Bohu za přátely. podléPodlé Niemayera.
Každý Křesťan nechať zpívá! Zvučtež díky převděčné, Tomu, jenž se na prach dívá, Slyší hlasy srdečné, Nemámli ho oslavovat, Toho, jenž mi z milosti Od mé první mladosti Ráčil štědrost prokazovat? Všeho, co jsem, a co mámmám, On jest štědrý původ sám. Jakováby radost byla, Jížby přítel neužil, V žalostby se proměnila, Kdybych v samotnosti žil, Jako na pouštibych bloudil, V kládbu zemi oddaný, Od žádného neznaný, Bez přítelebych se troudil, Veseleji, zpěve můj Zniž, vy bratří, spojte svůj. 114 Díka tobě z duše celécelé, Že sem v lůnu rodiny Mnohé dožil převeselé Zemských let svých hodiny, Díka za všecku tu radost, Jíž sem požil z lásky těch, Jenžto nejvěrnější všech Semnou strávili svou mladost, Ruka tvá mne spojila S nimi, svazek stužila. Díka, žes mi mnohého dal Na mé cestě přítele, By mne v ctnosti posyloval, Kdyžbych kráčel nesměle, Jenžby radost semnou dělil, Již mu ruka daruje Tvá, když kříž mne sužuje, Jenžtoby mne obveselil, Mne, když padám, pozdvíhal, K předu semnou pospíchal. Tobě obětuji radost, Jenž mi z srdce přítele Plyne, zhřívá duše žádost, Jako slunce vesele; V milé přátel společnosti Cestu zemskou dokonám, 115 Jenž mne k tobě vedevede, znám, Pozdvíhnu se k vysokosti, Potom dojdu u trůnu Tvého přátel korunu. Všem, jenž blíž neb v vzdálenosti Milují mne srdečně, Požehnej sám z vysokosti, Ach! ty žehnáš převděčně; Nerač, Pane, oslyšeti Jejich prosby, žádosti, Jež ti budu v tichosti, Snad y za mne přednášeti, Y když tajně vzdychají, Nechť tvou pomoc poznají. Když pak po vší zemské strasti,strasti S nimi předc se rozloučím, Uveď do ctných přátel vlasti Duše, kteréť poroučím, Po nynějším utrpení,utrpení Dejž se nám tam shledat zas, Kdežto nezní pláče hlas, Kde víc není rozloučení, Bohu vždy se vzdává čest, Přátelství pak věčné jest. 116
Pláč nemocného na oči.*
Milý zraku, drahé světlo Míníšli mne nechati? Tebou mi jen štěstí květlo, Ach! jak mám tě plakati! Tys mne rozdíl dne y nocy V dětinství znát naučil, Tmu a světlo tvou sem mocý Poznal, jakž Pán poručil. Probuzené přirození Tys mi v Máji odkrýval, Sladké dals mi občerstvení Večer, když den zadřímal. Milou jasnost nebeského Klenutís mi zjevoval, Měsýčka sem tichoučkého Tebou světlo spatřoval. ——— * Spisovatel těchto poezyí r. 1811 zemdlev oči své dlouhým nočním bděním a psáním, do nebezpečné očí nemocy upadl, v níž mu čísti y psáti za drahný čas zbraněno bylo, což příležitost k tomuto pláči zavdalo. 117 Chodě po širokém poli Tebou sem se kochával, Přihlédav k své malé rolí, Již sem v létě zdělával. Tys mne vedl dolinami, Kdež sem Boha spatřoval, Seděv mezy květinami Ach! jak sem se radoval. Moudrosti a lásky jeho Tu sem vídal velkou moc, Dokud slunce nebeského Nepostihla tmavá noc. Když zas usvit nebe zlatil, Tys mi novil radosti, Tebou sem sy dlouhý krátil Večer, znikl sem žalosti. Z knihovny, své pokladnice, Nabýval sem známosti, Tebou sem sy ze studnice Svaté vážil moudrosti. Okras kunstu malířského Líbostí sem požíval, Umění pak hvězdářského Vnadami sem ožíval. 118 Krásných lidí oblíčeje Okem rozsuzoval sem, Skoumal staré obyčeje Národů, jež živí zem. V milé přátel společnosti Hrami sem se vyrazyl, Stratil sem těch blaženostíblažeností, Když zrak se mi pokazyl. Teď mé smutné oči lejí Hořké slzý každý den, Ach! kyž se mi jak dřív smějí! Zhořkl mi život, jako blen. Zřítedlnice obtahuje Zakalený smutku mrak, Ach! kyž se mi vyjasňuje Zamračených očí zrak! Teď již před rozkoší světla Slabé oči zakrývám, Kde jest radost, jenž mi květla, Jíž v tak náhle pozbývám! Mně se nejasní již nebe, Nestkví se mi krásný květ, Ve tmách schválných zkrývám sebe, Dům můj jest můj celý svět. 119 Na obloze nevycházý Pro mne tichý měsýček, Noc mne na vrch nevyvázý K vyšetření hvězdiček. Božská krása přirození Nemá pro mne vnady již, Bíd jen hledám uleveníulevení, Ach! kdo můj mi sejme kříž. Zahrady a malování Ducha mého netěší, Přestalo mé radování, Když mé oči nepléší. Pro mne v růžovém se Máji Louky nezelenají, Konvalinky v blízkém háji Pro mne nerozkvetají. Ač y slyším libé hlasy Přemilého slavíčka, Nevidím však ptáčků krásy, Jejichž zpěv zní z lesýčka. Kde již hledat spomožení, Kde ho naleznouti mám? Ach! ty, Pane, potěšení V smutné srdce nalej sám. 120 Navrať milou jasnost zrakuzraku, Navrať sýlu očím mým, Smutného dejž pozbyt mraku, Hynouti mi nedej ním. Jináč – spustiž na mé oči Tiché smrti libý sen, Duch můj,můj nechť v to místo kročí, V němžto spatřím věčný den.
Památka zesnulých. podléPodlé Krámera.
Kdo s svou hřivnou věrně těžil, Světu prospěšným se stal, Jenom pro sebe sám nežil, Svět se zblažit snažoval, Toho památka buď věčná, Potomstva pak láska vděčná Navštiv jeho tmavý hrob, Ctnými slzami ho skrop. Každý žehnej jménu jeho, Na bezbožných hana stůj, Každý příkladu važ ctného, Horlivě ho následuj, Jeho blesk svěť libě, jasně, Jako večerní zář krásně 121 Svítí, prv než zhasne den, Noc zem ukolíbá v sen. Tak se na svět život ctného S požehnáním vracuje, Sýmě ctnostných skutků jeho Hojnou žeň nám daruje; Bůh ten soudce všechněch světů Mzdu mu v posledním dá létu, Jenž ctnost míní zjeviti, Mdloby lásku přikryti. Takových mdlob muže ctného,ctného Nerozsuzuj všetečně, Zdali krehkostkřehkost smrtedlného Nedrží se bezděčně? Jeho ne vždy čisté cýle Pláštěm lásky zastřiž míle, Kdo se těší dobrému, Snadno promine je mu. Chvalte z toho lásku boží, Že smrt jeho žalostná K dobrému v nás chuti množí, Budí hnutí milostná, Chvalte Pána s skroušeností, Že ho po cestě vedl ctnosti, Pomohl unavenému K hrobu přijít tichému. 122 A tak ctětež, bratří milí, Muže, jenž již mrtev jest, Y vám při poslední chvíli Potomstvo vzdá toutéž čest, Vaše jméno zachovati, Vaše ctnosti schvalovati, Z vás sy dobrý příklad brát Svět se bude snažovat. Skonáteli –, slzou vděčnou Skropí hrob váš studený, Bůh mu zaplať slávou věčnou, Řekne, život blažený Rač mu Nebe darovati, Nám dejž šťastně dokonati, Čest a nesmrtedlnost VšemVšem, jenž libují sy ctnost!
Zpěv na památku Jeho cýs. král. Jasnosti Františka Prvního dědicnýmdědičným Rakouským cýsařstvím zvelebenízvelebení.*
Bože, jenž sám od věčnosti Nejslavněji kraluješ, ——— * Tento zpěv r. 1804 dne 7. Října, aneb v Neděli XIXXIX. po Sv. Trojicy v chrámě evanj. 123 V jasném světle na výsosti Trůn máš, všecko zpravuješ, Vyslyš písní nábožných hlas V nastalý nám radostný čas, Zahřej naše vnitřnosti Ohněm božské milosti. Ty se v jasném sluncy třpýtíš Každodenně přejasně, V měsýčku nám v nocy svítíš, Dělíš světla překrásně, V hvězdách stkvěješ nám se míle, Kveteš v kvítí jarní chvíle, Libou vůni vydáváš, Vždycky s námi zůstáváš. ——— Skalickém před kázáním zpívaný spolu y s jinou po kázání zpívanou písní,písní po prvé v Uh. Skalicy pod tímto tytulem tlačen byl: TE DEUM LAUDAMUS t. jj. Chvály Boží za příčinou Jeho Jasnosti cýs. král. Františka Druhého dědičným Rakouským cýsařstvím zvelebení. V Uherské Skalicy vytištěné u Frant. Xaverya Škarnycla. v 8u. 8 stran. Teď se pro nedostatek exemplářů tohoto spisu, na žádost milovníků duchovních zpěvů, místem ponapravený přetlačil. 124 Ty, jenž v nepamětná léta Člověka sy postavil Na divadlo velké světa, Duší sy ho oslavil; Jaks ty řekl: Buď! hned vše bylo, Člověk, červ y ptactvo žilo, Na nebi pak duchové Stáliť k službám sluhové, Ty sy lidské pokolení Po vší zemi rozložil, Když chceš, kazýš v okamžení Národ, jejž sy rozmnožil; Jako vítr házý prstí, Tak ty lidmi, máš je v hrsti, Musý se, co ty chceš, stát, Ach! kdož se tě nemá bát. Pošlým z chaterného stavu Jasnou slávu daruješ, Korunuješ jejich hlavu, Když ctnost jejich spatřuješ, Štěstí bohabojným tvoříš, Nešlechetné hubíš, moříš, Oko tvé když pokyne, Království hned pomine, Ty sy setřel Balsazaře S tváři země jednu noc, 125 Nedočekal ranní záře! Ach! tvá jest to, Bože, moc, Sedechyáše pak zlého Svrhls s trůnu dustojného, Dav mu vyloupiti zrak, Hle! tak světlo měníš v mrak. Davida pak chudičkého Izraelis představil, Šalomouna vznešeného Mnohem víces oslavil; Pověst jeho v prudkém letu Rozhlásyla všemu světu Jeho moudrost, jmění, moc, Až tam, kdež jest věčná noc. Po dnes, Bože, korunuješ Slávou ctnostné mocnáře, VítěžstvímVítězstvím je ozdobuješ, Z králů činíš cýsaře; Nízkých na trůn pozdvíhuješ, Jasnou slávou osloňuješ, Rozděluješ koruny, Sázyš krále na trůny. Aj! hle Františkovi zase Nový trůn sy postavil, Milý Ti byl v každém čase, Ach! jak sy ho oslavil! 126 Na vznešenou hlavu jeho Cýsařství sy Rakouského Vstavil novou korunu, Sedí Dědic na trůnu. Rakouský se radůjž světe,světe Z dědičného cýsařství! Františkova sláva květe, Šíří se mu mocnářství; Stkví se jasně korunami, Vládne mocně krajinami, Ty to činíš, Bože, sámsám, Pod Františkem blaze nám. Kdož nám nyní může škodit, Když Bůh nás tak miluje? Když on lid svůj ráčí vodit, Kdo nám štěstí stavuje? Před ním hynou nepřátelé, Slovem poráží je cele, Pohlednutím umoří Obry, světy poboří. Přijmiž obět mysli vděčné Od nás, Pane důstojný! Zvučte chvály boží věčné Z naších ust v čas pokojný,pokojný Za milost nám prokázanou, Za korunu novou danou,danou 127 Františkovi cýsaři, Laskavému mocnáři. Pane, rač mu darovati Zdraví žádostivého, By mohl dlouho panovati K štěstí lidu věrného; Zdržůj celý Rakouský dům, Dokavadž svět nepadne v rum, Zvelebůjž jej vysoce, By se rozstkvěl široce. Připusť, připusť naše hlasy Před trůn velebnosti své, Obradůjž nás v tyto časy, Pane, všecko jestiť Tvé; Hospodine! naše sýlo! Učiň šťastné každé dílo Rakouského cýsaře, Dědičného mocnáře. Konec dílu čtvrtého.
E: av; 2002 128
Bibliografické údaje

Nakladatel: Gottlieb, Antonín
(Ve Vacově 1812, u Antonína Gotlíba pryv. Knihtlačitele.)

Místo: Vacov

Vydání: [1.]

Počet stran: [12]+LXXX+128

Věnování: Zmeškal, Jiří
(Vysoce Urozenému Pánu, Panu Jiřímu Zmeškalovi z Domanovec Dvoru jeho cís. král. Milosti Duvěrnému, Sl. Stolic Oravské, Liptovské, Zvolenské, Těkovské a Hontské tabule soudní přednímu Assessorovi, Pánu v Leštinách, Srněcím, Osadě, Staré Boci, Kostelních Moravcích, Krškanech, Dolních Šipicích a na Pírovském &c. &c. Pánu a Patronu mně milostivě příznivému.)